ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.730.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 730/2019-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněného Z. B. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, nyní bytem XY, okres Děčín, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 6 To 381/2016, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 T 11/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 2 T 11/2013, byl obviněný Z. B. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Byl mu též podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvanácti měsíců.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 6 To 381/2016, z podnětu odvolání obviněného uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Z. B. uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, na skutkovém základě,
že dne 10. 3. 2013 kolem 02:00 hod. v XY, okres Děčín, v ulici XY, řídil osobní vozidlo VW Passat, RZ XY, a to po předchozím požití alkoholických nápojů, během jízdy její rychlost nepřizpůsobil svým schopnostem a technickému stavu vozovky, která byla namrzlá, dostal smyk, vlivem čehož vjel do protisměru, kde narazil přední částí svého vozidla do přední části zaparkovaného vozidla zn. Mercedes Sprinter, RZ XY, ve vlastnictví M. K., přičemž v době nehody dosahovala koncentrace etanolu v jeho krvi hodnoty nejméně 1,88 g/kg.
3. Za uvedený přečin obviněného odsoudil podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dvanáct měsíců.
II. Dovolání obviněného
4. Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovoláním, jímž odvolacímu soudu vytkl, že nenapravil zjevnou nesprávnost a nezákonnost pramenící z extrémně logicky vadného hodnocení provedených důkazů, v jehož důsledku zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedených důkazech a vede k nesprávné právní aplikaci hmotného práva v ustanoveních §13, §15 a §274 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
5. Výhrady obviněný soustředil na okolnosti týkající se zjištěné hodnoty alkoholu v krvi s tím, že stav vylučující způsobilost bezpečně řídit, nastává až v případě, kdy hladina alkoholu v krvi dosahuje hodnoty 1,00 g/kg (1 ‰), avšak soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie Ing. Josef Holoubek při hlavním líčení připustil, že v době způsobení dopravní nehody mohl mít v krvi 0,80 g/kg (0,8 ‰). Příčinou dopravní nehody, jak vyplynulo z dalších důkazů, byla nesjízdnost zledovatělé neposypané vozovky.
6. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se řádně nevypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi a jím předloženou obhajobou při neexistenci přímých nebo nepřímých důkazů, prokazujících, jaké množství alkoholu v době nehody obsahovala jeho krev. Tvrdil, že se všichni svědci, kteří jej bezprostředně po nehodě viděli, shodli v tom, že na něm nebyly patrné žádné známky ovlivnění alkoholem. Dechové zkoušky byly provedeny s časovým odstupem od nehody a odstup byl i mezi jednotlivými dechovými zkouškami, takže nebyly objektivní z hlediska závěrů učiněných o resorpční a eliminační fázi vstřebávání alkoholu. Na vadný výsledek těchto výpočtů má posléze dopad i špatně určená doba spáchání dopravní nehody stanovená na 02:00 hodiny ráno, přestože z výslechu svědkyně K. K. a policejního záznamu vyplývá, že k nehodě muselo dojít dříve. Z těchto důvodů nebylo podle obviněného provedeným dokazováním s nejvyšším stupněm jistoty prokázáno, že by se dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu.
7. Závěrem obviněný poukázal na nedodržení zásady objektivní pravdy a presumpce neviny, a to vůči oběma soudům, které doposud ve věci rozhodovaly, neboť nepovažuje za jednoznačně a objektivně prokázané, že by se dopustil jednání, ze kterého byl obviněn, a učinil návrh, aby Nejvyšší soud zrušil přezkoumávaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i všechna na něj navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby byl zproštěn obžaloby na základě §265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s §226 písm. b) tr. ř.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. K dovolání obviněného se písemně vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce, který poukázal na obsah podaného dovolání a zákonné podmínky, za kterých lze dovolání s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat. Se zřetelem na ně zdůraznil, že dovolatel nevznesl jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění obsažených v skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť pouze citoval některá ustanovení trestního zákoníku, aniž by uvedl, v čem spočívá jejich porušení. Na základě vlastního hodnocení důkazů odmítl prakticky veškerá skutková zjištění učiněná soudem, a představil vlastní skutková zjištění, která nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování.
9. U námitek mířících na porušení zásad in dubio pro reo (presumpce neviny) a objektivní pravdy státní zástupce zdůraznil, že se jedná o zásady trestního práva procesního, nikoli hmotného, a tudíž neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z užitých výhrad nebylo možné dovodit ani existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, neboť dovolatel pouze předložil svou vlastní skutkovou verzi založenou na svém hodnocení důkazů. Protože námitky vznesené obviněným nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., státní zástupce navrhl podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda dovolání obsahuje takové výhrady, které naplňují označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
11. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
13. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Toto pravidlo je však limitováno případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
15. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů tak přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“[srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS- st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
16. Pokud není shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
V. K námitkám obviněného
17. Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že v době dopravní nehody nedosahovala hladina alkoholu v jeho krvi hodnoty, jak byla soudy zjištěna a uvedena ve skutkových zjištěních. Tím zdůrazňoval, že nebyl ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Odvolacímu soudu vytýkal, že se dostatečně nevěnoval jeho obhajobě a že žádné přímé ani nepřímé důkazy o tom, kolik alkoholu jeho krev obsahovala, nebyly zajištěny ani provedeny. Naopak poukázal na svědeckou výpověď svědka M. M. a část výpovědi soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie Ing. Josefa Holoubka, kteří podle jeho názoru skutkové zjištění soudů vyvracejí. V souladu s těmito výhradami obecně odkázal na nesprávnou aplikaci ustanovení §13, §15 a §274 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
18. Podle tohoto obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný prvotně vytýkal nedostatky v postupech podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy namítal vadnost procesní stránky věci, protože provedené dokazování považoval za nedostatečné. Pokud obviněný v dovolání zmínil nesprávnou právní aplikaci uvedených hmotněprávních ustanovení, jde z formálního hlediska sice o odkaz na hmotněprávní úpravu, nicméně obviněný ho nepodložil žádnými skutečnostmi z oblasti hmotného práva, neboť je dovozoval pouze z vlastní verze, že se činu kladeného mu za vinu nedopustil, protože nebyl v době jízdy pod vlivem alkoholu.
19. Pokud obviněný nevytýkal primárně vady v právním posouzení skutku, ale dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. využil k polemice se skutkovými zjištěním na podkladě tvrzených vad ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., jde o námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně nepodřaditelné, protože za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
20. Nejvyšší soud proto neměl povinnost věcnou stránku jím vytýkaných vad přezkoumávat, protože jde o vady v procesním postupu soudů [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
21. Nad rámce uvedených zásad však jen pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněným namítané procesní nedostatky nemají racionální podklad v provedeném dokazování, které rovněž nevykazuje obviněným uváděné a ani žádné jiné, natož extrémní vady. I přesto posuzoval, zda byly dodrženy zásady procesního práva z hledisek zaručovaných zásadou spravedlivého procesu. Zejména shledal, že rozsah provedeného dokazování byl dostačující pro závěry o naplnění znaků přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným. Soud prvního stupně zejména na podkladě obdobné obhajoby obviněného zkoumal obsah dechových zkoušek (č. l. 20 spisu), ve spojení s výsledky znaleckého posouzení znalce z oboru metrologie, specializace na analyzátory alkoholu v dechu J. P. a soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie Ing. Josefa Holoubka. Za tímto účelem vyslechl i svědky T. B. a L. K., P. S., K. K. a M. M., vycházel i z Protokolu o nehodě v silničním provozu s plánkem a fotodokumentací (č. l. 6 až 13 spisu) a úředního záznamu (č. l. 16). Z obsahu provedeného dokazování lze dojít k závěru, že soudy obou stupňů se věnovaly jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03].
22. Na základě zajištěných a vzájemně se podporujících důkazů nemají námitky obviněného ve výsledcích provedeného dokazování oporu, a to ani, pokud jde o výpověď soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie Ing. Josefa Holoubka, který sice během své výpovědi u hlavního líčení zmínil hodnotu 0,8 g/kg alkoholu, avšak konstatoval ji jen jako teoretickou úvahu nevyplývající z výsledků provedeného dokazování, neboť nebyla podložena zjištěnými důkazy. Uvedenou skutečností se zabýval i odvolací soud, který rovněž v souladu se závěry soudu prvního stupně posuzoval výhrad obviněného v souvislosti s obsahem celého posudku soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie Ing. Josefa Holoubka, který se vyjádřil i k tvrzení obviněného o pozdě provedených dechových zkouškách a závěrech učiněných o resorpční a eliminační fázi vstřebávání alkoholu.
23. Nejvyšší soud se zřetelem na obsah přezkoumávaných rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy obou stupňů se všemi závěry znalce zabývaly a řádně své úvahy, které je vedly ke zjištěním o množství alkoholu v krvi obviněného, vysvětlily (srov. strany 3 až 4 rozsudku soudu prvního stupně a 3 až 4 rozsudku odvolacího soudu). Pro úplnost je vhodné zmínit, že soudy v rámci úvah a závěrů vztahujících se k této námitce obviněného měly na paměti, že znalecký posudek je třeba hodnotit, jako každý jiný důkaz [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1394/2017].
24. Bez odezvy soudů nezůstala ani výhrada obviněného odkazující na obsah svědectví taxikáře M. M., jíž braly do úvahy a hodnotily ji rovněž ve vztahu k výsledkům všech provedených důkazů. Zabývaly se i dobou způsobení dopravní nehody, pro ni vycházely z výpovědí očitých svědků K. K. a P. S., ale i dalších důkazů (viz strana 6 rozsudku soudu prvního stupně a strana 4 rozsudku odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že se obhajobou obviněného v potřebné míře zabývaly a umožnily mu, aby navrhoval důkazy, a na jeho návrhy adekvátně reagovaly.
25. Z uvedených důvodů, kdy výsledky provedeného dokazování dávají dostatečný podklad pro závěry o vině obviněného, nebyl prostor pro námitky o porušení presumpce neviny a z ní pramenícího principu in dubio pro reo , jak obviněný vytýkal, neboť při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy soudy splnily svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti i přesto, že se jednalo o rozpory nepodstatné, které se v žádném případě netýkaly rozhodných skutkových okolností relevantních z hlediska ustálení skutkového děje a navazujícího právního posouzení nebo takové, které se sice vztahovaly na zjištění plynoucí z týkaly prokázaných skutkových okolností, ale nebyly způsobilé zásadně přispět ke změně právního posouzení. Rozpory nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných odlišností ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09], čemuž soudy v posuzované věci dostály. Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud ve smyslu zásady in dubio pro reo zrušil původní rozhodnutí soudu prvního stupně a následně znovu rozhodl, poté co, mimo jiné vzal do úvahy a znovu zhodnotil doporučení znalce v oboru metrologie, specializace na analyzátory alkoholu v dechu J. P., aby se v konkrétním případě postupovalo při hodnocení obsahu alkoholu v krvi obviněného, pro naprostou jistotu, že ten nebude poškozen na jeho právech z důvodu, že je možná odchylka měření bude činit 0,3 g/kg alkoholu v krvi obviněného, čímž dospěl k závěru, že v době nehody dosahovala koncentrace etanolu v krvi obviněného hodnoty nejméně 1,88 g/kg (pro srovnání strana 3 a 4 rozsudku odvolacího soudu), a tedy tuto hodnotu snížil z původních 2,18 g/kg na 1,88 g/kg.
26. Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsah provedeného dokazování i způsob, jak byly jednotlivé důkazy hodnoceny, jsou plně v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř.
27. Všechny tyto skutečnosti, jež soudy ve svých rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly, svědčí o správnosti jejich závěrů skutkových i právních, jež v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře zjistily i vysvětlily podle pravidel stanovených v §125 tr. ř.
VI. Závěr
28. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud, když neshledal vady, jež by mohly svědčit o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2120/10, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2083/13), konstatoval, že soudy dospěly ke správnému závěru, že se obviněný dopustil přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
29. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány vady ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud ho jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu