ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.724.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 724/2020-924
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2020 o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 15 To 22/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 50/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 4 T 50/2018, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí, blíže specifikovaných na str. 3 výroku rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 2 T 108/2017, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
v přesně nezjištěné době, nejméně od září roku 2016 do konce června roku 2017, v ulici XY v Příbrami, v obci XY, v obci XY a na dalších místech v Příbrami a blízkém okolí, v úmyslu získat finanční prospěch neoprávněně prodával a poskytoval výměnou za různé služby bez finanční náhrady omamnou látku marihuana, sušený rostlinný zelený materiál morfologicky a účinky odpovídající rostlině konopí, Cannabis, obsahující cannabinoidy, včetně účinné látky delta-9-THC, kdy konopí je uvedeno v příloze Seznamu č. 3 „OMAMNÉ LÁTKY“, přílohy č. 3 podle Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdější novelizace a látka delta-9-THC je zařazena do Seznamu č. 5 „PSYCHOTROPNÍ LÁTKY“, přílohy č. 5 podle Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, dále pak psychotropní látku metamfetamin, zvanou pervitin, která je zařazena do seznamu č. 5 „PSYCHOTROPNÍ LÁTKY“, přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdější novelizace a dále pak psychotropní látku MDMA, zvanou extáze, kdy látka MDMA je uvedena v Seznamu č.4 „PSYCHOTROPNÍ LÁTKY“ podle Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdější novelizace, kdy tyto látky prodával a poskytoval dalším osobám a to:
1. v přesně nezjištěné době, nejméně od února roku 2017 do dubna roku 2017, na blíže nezjištěných místech v Příbrami a okolí, neoprávněně prodal nejméně ve 4 případech osobě J. K., nar. XY, vždy v množství 0,5 gramu látky metamfetamin za částku 500 Kč při jedné předávce a v jednom případě 1 gram látky metamfetamin za částku 1 000 Kč, kdy celkem J. K. prodal nejméně 3 gramy metamfetaminu za částku nejméně 3 000 Kč, a v téže době mu nejméně ve dvou případech prodal nejméně 10 kusů tablet s účinnou látkou MDMA v ceně 150,- Kč za jednu tabletu, tedy celkem deset tablet za částku 1.500 Kč,
2. v přesně nezjištěné době, nejméně od ledna roku 2017 do konce dubna 2017, dvakrát týdně v ulici XY v Příbrami, v obci XY a na dalších místech v Příbrami a okolí, neoprávněně prodal L. K., nar. XY (svědkovi dle §55 odst. 2 tr. řádu), celkem nejméně 10-15 gramů pervitinu vždy za částku 0,5 gramu za částku 700,- Kč a 1 gram za 1500,- Kč při jedné předávce, kdy celkem L. K. prodal nejméně 10 gramů metamfetaminu za částku nejméně 15.000,- Kč, a v témže období pak nejméně v 10 případech vždy nejméně 1 gram látky konopí, zvané marihuana, při jedné předávce, za nezjištěnou finanční částku, kdy celkem L. K. prodal celkem nejméně 10 gramů marihuany za nezjištěnou částku,
3. v přesně nezjištěné době, nejméně od května roku 2017 do června roku 2017, v obci XY a na dalších místech okresu Příbram, neoprávněně prodal M. M., nar. XY , celkem 50 gramů látky metamfetamin v ceně vždy 1.000,-Kč za jeden gram metamfetaminu, a to tak, že ve čtyřech případech 5 gramů za částku 5.000,-Kč, ve třech případech 10 gramů vždy za částku 10 000 Kč, kdy celkem M. M. prodal nejméně 50 gramů metamfetaminu za částku nejméně 50.000 Kč,
4. v přesně nezjištěné době, nejméně od září roku 2016 do prosince roku 2016, na blíže nezjištěných místech v Příbrami a okolí, neoprávněně poskytl L. O., nar. XY, jako protislužbu za odvoz vozidlem nejméně v šesti případech vždy 0,5 gramu látky metamfetamin při jedné předávce, kdy celkem L. O. takto dal nejméně 3 gramy metamfetaminu za výše poskytnutou službu bez finanční náhrady, a dále prodal metamfetamin L. O. minimálně ve 3 případech v množství 0,1-0,2 gramu,
a dále v blíže nezjištěné době omamnou a psychotropní látku konopí, psychotropní látku metamfetamin a látku MDMA prodával a poskytoval výměnou za různé služby i bez finanční náhrady na různých místech okresu Příbram dalším dosud neustanoveným osobám.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 15 To 22/2019, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Citované rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami napadl obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítá, že z provedeného dokazování vyplývají jiné závěry, než které učinily soudy obou stupňů a v této souvislosti poukazuje na zásadní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Dle jeho názoru provedené důkazy nepostačují k vyslovení jeho viny nade vši pochybnost. Tím, že byl při nejasném skutkovém stavu uznán vinným, byla porušena zásada objektivní pravdy a rozhodnutí se ocitlo v rozporu se zásadou in dubio pro reo, protože soud měl v pochybnostech zvolit tu skutkovou variantu, která „je pro obviněného příznivější“, což se nestalo.
6. Základní nedostatek obviněný spatřuje v tom, že soud prvního stupně založil rozhodnutí o vině na svědeckých výpovědích drogově závislých osob, kdy některé z nich dokonce potvrdily, že drogy samy prodávaly. Tyto výpovědi jsou sice jediným přímým důkazem, obviněný se však domnívá, že věrohodnost takových osob je podstatně snížena jednak díky tomu, že jsou drogově závislé, a rovněž díky tomu, že jejich výpovědi v hlavním líčení se zásadně liší od jejich výpovědí z řízení přípravného. Tyto rozpory však soud prvního stupně ponechal stranou a nijak se s nimi nevypořádal.
7. Dále obviněný poukazuje na některé vady odůvodnění rozsudku okresního soudu, ve kterém je řada rozporů a chyb, které v podrobnostech zmiňuje, a na které odvolací soud reagoval pouze konstatováním, že jde o pouhé formální pochybení.
8. Dovolatel rovněž namítá nepřezkoumatelnost odůvodnění výroku o trestu v rozsudku okresního soudu, a kromě toho shledává uložený trest „nepřiměřeně vysoký“. To vyplývá zejména z okolnosti užití nesprávné trestní sazby, když při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody podle §283 odst. 1 tr. zákoníku okresní soud zmiňuje, že je ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 6 měsíců až 3 léta, avšak podle platného a účinného trestního zákoníku je trestní sazba u tohoto přečinu jeden rok až pět let nebo peněžitý trest. Není tedy jasné, z jaké trestní sazby soud prvního stupně při ukládání trestu vycházel. K tomu se odvolací soud vyjádřil v tom smyslu, že soud prvního stupně sice pochybil, šlo však o pochybení ve prospěch obviněného, že argumentace soudu prvního stupně sice byla špatná, ale trest je v pořádku. Dovolatel má též za to, že pokud nalézací soud při odůvodnění výše trestu uloženého poukazuje na násilné jednání, pro které je stíhán v jiné trestní věci, ačkoliv toto řízení není dosud skončeno, porušil zásadu presumpce neviny. Podle odvolacího soudu postup nalézacího soudu sice nebyl prost vad, nicméně výsledkem je trest, který není nepřiměřený ve smyslu §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Rovněž vyloučení dalšího skutku, pro který byl ve společném řízení stíhán, k samostatnému projednání, shledává nezákonným, když k tomuto postupu nebyl žádný důvod.
9. Je přesvědčen, že v daném řízení došlo k porušení práva na obhajobu dle čl. 37 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny, jakož i k porušení zásady rychlosti řízení, kdy vazební věci mají být projednány a rozhodnuty s co největším urychlením, čímž byla porušena zásada spravedlivého procesu. Současně obviněný poukazuje, že i v případě, že by jej odvolací soud uznal vinným přečinem podle §283 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest je nepřiměřeně vysoký a vychází pouze z odůvodnění násilné trestné činnosti z jeho minulosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
10. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že dovolací argumentaci obviněného nelze přiřadit pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod. Pokud se svými námitkami snaží o změnu hodnocení provedených důkazů, a v návaznosti na to o prosazení své vlastní představy o skutkovém stavu (že svědci jsou nevěrohodní, skutková zjištění jsou nejednoznačná, a tak existují důvodné pochybnosti o spáchání činu obviněným), tyto jeho námitky, týkající se hodnocení důkazů a skutkových zjištění však nemohou být pod uplatněný dovolací důvod přiřazeny. Mohlo by se tak stát pouze výjimečně, pokud by bylo zjištěno, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů existují extrémní rozpory. Podle státního zástupce skutkové závěry soudů nejsou extrémně vadné, neboť je lze dovodit z provedených důkazů, jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, kde jsou tyto otázky řešeny, přičemž soudy dospěly k závěru, že vina obviněného je dostatečně prokázána a provedenému dokazování v zásadě odpovídá, neboť ji lze dovodit nejen z výpovědí svědků K., K., M. či O., ale i z protokolu o domovní prohlídce a z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie či z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Fakt, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
11. Pokud obviněný brojí proti výroku o trestu, včetně jeho nepřiměřenosti, státní zástupce uvádí, že výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně např. údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících či přitěžujících okolností, též nelze pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Nelze je však přiřadit ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 149/2003).
12. Pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů nelze přiřadit ani formální pochybení okresního soudu, týkající se odůvodnění výroku o trestu, resp. uplatnitelné zákonné trestní sazby. Správně zdůraznil již krajský soud, že okresní soud sice pochybil, když hovořil o sazbě šest měsíců až tři léta, avšak šlo o chybu ve prospěch obviněného, neboť odpovídající sazba činí jeden až pět roků odnětí svobody (nebo peněžitý trest). I přes formální pochybení okresního soudu týkající se uplatnitelné trestní sazby nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože byl obviněnému uložen přípustný druh trestu, a to v rámci odpovídající zákonné trestní sazby.
13. K výtkám obviněného směřujícím proti kvalitě odůvodnění rozsudku okresního soudu, státní zástupce odkázal na §265a odst. 4 tr. ř., dle kterého je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
14. Pod uplatněný dovolací důvod nelze přiřadit ani výhrady, týkající se porušení principu rychlosti řízení, neboť ten se týká vedení trestního procesu, nikoliv otázek hmotně právních. Totéž platí i pro namítané porušení principu in dubio pro reo . Výhrada o nerespektování tohoto principu přitom není důvodná ani v obecné rovině, protože vina byla prokázána bez důvodných pochybností. Pokud přece jen jisté nesrovnalosti v provedených důkazech existují, tak se netýkají skutečností významných pro závěr o naplnění skutkové podstaty předmětné trestné činnosti.
15. Podle státního zástupce obviněný v podstatě opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, s nimiž se však ve věci činné soudy dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž označily tyto výhrady za nedůvodné. V tomto směru poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012.
16. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.].
18. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
19. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku.
21. Nejvyšší soud je dle ustálené judikatury Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek pouze v takovém případě, kdy v rozhodování soudů předchozích stupňů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
22. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck).
23. Ze shora uvedeného je zřejmé, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na jeho hmotněprávní povahu, nemohou být námitky skutkového a procesního charakteru, jimiž obviněný napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení a uplatňuje tak námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nejvyšší soud se bez dalšího nemohl zabývat ani námitkami, v nichž obviněný mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně, že jeho vina nebyla nade vši pochybnost prokázána, že z provedených důkazů nevyplynulo, že přisouzený skutek spáchal, že soudy učiněná skutková zjištění jsou nejednoznačná, že učinily své závěry na základě svědeckých výpovědí osob drogově závislých, že tito svědci jsou nevěrohodní a další). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku, ovšem v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil. Je tak zřejmé, že tyto a další obdobné námitky obviněného obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
24. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny , resp. in dubio pro reo . Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „ in dubio pro reo “ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
25. Pokud jde o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o trestu odnětí svobody, který obviněný shledává nepřezkoumatelným a rozporuplným, opírající se o tvrzení, že ačkoliv soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že ukládal trest v rámci trestní sazby v rozmezí 6 měsíců až 3 let, byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, těmito svými námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
26. Za námitky toliko procesněprávního charakteru nutno považovat rovněž výhrady, jimiž vytýká průtahy v řízení, jakož i vyloučení dalšího skutku, pro který byl ve společném řízení stíhán, k samostatnému projednání. K tomu nutno uvést, že těmito námitkami se zabýval již odvolací soud, přičemž konstatoval, že byť je řízení zatíženo mnoha průtahy, čímž nepochybně byla porušena zásada rychlosti řízení a zájem na urychleném skončení vazebních věcí, neměla nicméně tato pochybení zásadnější vliv na správnost napadeného rozsudku. S tím související námitka spočívající v nedůvodnosti vyloučení projednávání dalšího skutku ze společného řízení k samostatnému projednání, pak byť tento krok předsedy senátu nalézacího soudu odvolací soud označil jako ne zcela vhodný (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, č. j. 15 To 23/2019 – 781), neshledal jej nezákonným, majícím vliv na správnost výroku napadeného rozsudku, když zjevně motivací předsedy senátu bylo urychlení řízení v projednávané trestní věci ve smyslu §23 odst. 1 tr. ř. (str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
27. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
28. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě zjištění faktického extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména tím, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).“ Takový rozpor představuje též situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další). Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování však zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z výše naznačených případů extrémního nesouladu nejedná.
29. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
30. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř., popř. §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
31. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Příbrami, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný obviněným namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Příbrami (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, vyplývá, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Ačkoliv obviněný trestnou činnost popírá, je z této jednoznačně usvědčován zejména svědeckými výpověďmi uživatelů omamných a psychotropních látek J. K., L. K., M. M. a L. O. z přípravného řízení, kteří popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným setkávali, ale také kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu tyto látky od něj získávali. Odmítnout tak nutno obhajobu obviněného, že při domovní prohlídce u něj zajištěné omamné a psychotropní látky, jakož i předměty související s jejich distribucí, sloužily toliko pro jeho potřebu Rovněž námitky směřující do hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků J. K., L. K., M. M. a L. O. tvrzením, že se jednalo o osoby drogově závislé, což snižuje jejich věrohodnost, oba soudy neshledaly důvodnými, neboť nebyly zjištěny žádné závažné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit jejich motivaci k nepravdivému obvinění dovolatele ani motiv případné msty. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud vycházel z výpovědí svědků z přípravného řízení, které i přes panující drobné odchylky způsobené časovým odstupem, tyto vyhodnotil jako přesnější, když lze předpokládat, že tehdy si svědci vybavili podstatné skutečnosti přesněji. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy. Z nich lze zmínit mimo protokol o zadržení obviněného ze dne 2. 3. 2017, zejména protokol o domovní prohlídce včetně fotodokumentace ze dne 2. 3. 2017, konané v bytové jednotce č. 9 včetně příslušenství bytového domu na adrese XY č. p. XY, Příbram VII, v obci Příbram užívané obviněným. Jak z předmětného protokolu vyplývá, při domovní prohlídce bylo zajištěno množství igelitových sáčků s obsahem bílé krystalické látky, digitální váhy, sušený rostlinný materiál a další předměty související s distribucí omamných a psychotropních látek. Zajištěná krystalická látka, rozdělená poměrně do tzv. „dealeráků“ byla následně podrobena znaleckému zkoumání, kdy z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie se podává, že v každém igelitovém sáčku se nacházelo množství převyšující 0,8 gramu pervitinu, když celkem v sedmi sáčcích bylo zajištěno 4.9892 gramů pervitinu tj. 44,02% hmotnostního, tj. 2.196 gramů metamfetaminu. Kromě jiného byla zajištěna marihuana a kofein, na digitálních vahách byla zjištěna přítomnost látky metamfetamin a cannabionoidy, účinné látky konopí, včetně látky delta-THC. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie vyplývá shoda daktyloskopických stop na skleněném čtyřhranném talíři znečištěném neznámou látkou bílé barvy a na zavařovací sklenici s modrým uzávěrem zajištěných při domovní prohlídce obsahující zbytky bílé nezjištěné látky s otisky obviněného (č. l. 262–263 tr. spisu). Vyhodnocením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byla zdokumentována komunikace obviněného s řadou osob ohledně prodeje drog (č. l. 517-520 tr. spisu). Poukázat lze rovněž na protokol o vyhodnocení znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky a elektroniky, odvětví elektroniky, specializace bezpečnost informačních systémů, z něhož jsou patrny hovory s osobami, s nimiž obviněný komunikoval v rámci své dealerské činnosti (č. l. 498–504 tr. spisu), jakož i závěry vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nichž je primární osobnost obviněného strukturována poruchově, jedná se o emočně nestabilní poruchu osobnosti.
32. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil v přisouzeném rozsahu, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí, konkrétně na str. 4 až 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 až 4 usnesení odvolacího soudu. Řízení není zatíženo vadami, které by měly vliv na správnost či zákonnost vydaných rozhodnutí, s nimiž dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzeného protiprávního jednání. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že postupem obou ve věci činných soudů rovněž nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ani právo na obhajobu dle čl. 37 odst. 1, 2, č. 40 odst. 3 a 4 Listiny, ani napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení principu presumpce neviny či zásady in dubio pro reo , jak je obviněným namítáno.
33. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.
34. Obviněný J. Š. ve svém mimořádném opravném prostředku s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadá též výrok o uloženém trestu odnětí svobody, který shledává nepřiměřeně vysokým.
35. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
36. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
37. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
38. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby ) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
39. V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od jednoho do pěti roků či peněžitý trest. Byl-li tedy obviněnému uložen souhrnný trest nepodmíněný odnětí svobody mírně nad polovinou zákonné trestní sazby předpokládané v ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře tří (3) roků, lze konstatovat, že nebyl s ohledem na výše rozvedené skutečnosti obviněnému uložen nepřípustný trest odnětí svobody mimo rámec trestní sazby, přičemž výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v §37 – §39 a v §55 odst. 2 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
40. Lze tak konstatovat, že i přes formální argumentační vady odůvodnění výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně spočívající v nesprávném uvedení uplatnitelné trestní sazby u přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným a odkazu na jednání, které je předmětem dalšího, dosud neskončeného trestního řízení, nelze jeho výtku směřující proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., tedy ani pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s odvolacím soudem, pokud shledal uložený trest v rámci příslušné trestní sazby i přes uvedená pochybení, za zákonný a přiměřený (viz str. 5 a 6 usnesení odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že úvahy obviněného o nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody nejsou namístě
IV.
Závěrečné shrnutí
41. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu