ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1019.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1019/2020-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského , IČO 00530204, se sídlem v Praze 1, Šporkova 321/12, zastoupená Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným: 1) statutární město Brno, IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 196/1, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C 109/2015, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2019, č. j. 37 Co 248/2018-360, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný 1) napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. března 2018, č. j.
116 C 109/2015-331, jímž bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem blíže specifikovaných pozemkových parcel v katastrálním území Líšeň, dovolateli bylo uloženo zaplatit České republice –Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 2 500 Kč a žalovaní byli zavázáni nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 10 285 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně jím odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel měl za to, že závěry odvolacího soudu o absenci dobrověrné držby předmětných pozemků (coby zákonného předpokladu jejich vydržení dovolatelem) byly učiněny v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2016 (správně 23. 5. 2017), sp. zn. II. ÚS 2599/16. Namítal dále, aniž ve vztahu k dané problematice vymezil předpoklady přípustnosti podaného dovolání, nesprávnost závěrů odvolacího soudu o nedostatku zákonné podmínky přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům ze státu na obec podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), spočívající ve faktickém obecním hospodaření s dotčeným majetkem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při řešení otázky nabytí vlastnického práva obcí vydržením – v závislosti na posouzení oprávněnosti držby [řešené zde podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – se zřetelem k ustanovení §3028 odst. 2, části věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník] dospěla judikatura dovolacího soudu k následujícím závěrům.
Obec může být v dobré víře, že na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb., i tehdy, ukáže-li se později, že nebyly naplněny veškeré podmínky citovaným zákonem vyžadované (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017). Při zkoumání, jestli obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala majitelkou na základě tohoto zákona, je pak mimo jiné třeba zvážit, zda byla v dobré víře ohledně splnění podmínek stanovených zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016). Dobrou víru obce přitom nevylučuje bez dalšího sama skutečnost, že jde o původní církevní majetek (blíže k náležitostem hodnocení dobré víry srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 170/2018, jakož i jeho usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2439/2016, a v něm odkazovaná rozhodnutí). Dobrou víru některých subjektů veřejného práva lze pak za určitých okolností poměřovat vyšším než obvyklým standardem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016).
Otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je přitom třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a vždy je třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra pak zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu náleží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou tedy často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1999/2014). Dovolací soud pak v daných souvislostech opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014].
V projednávané věci přitom závěry odvolacího soudu stran absence dobré víry dovolatele o tom, že na něj vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo podle zákona č. 172/1991 Sb., nejsou nikterak nepřiměřené v situaci, kdy se jeho úsudek opírá o skutková zjištění, že si dovolatel byl vědom toho, že s předmětnými pozemky – parcelami evidovanými jako orná půda či ostatní plocha sloužící zemědělství – ke dni účinnosti daného zákona (24. 5. 1991) fakticky, a to nikoliv jen dočasně či na základě výslovného svolení anebo smluvního, případně jiného, aktu dovolatele, hospodařila JZD Mír Tuřany a JZD Líšeň (ohledně reálného – faktického hospodaření s věcí, jakožto kumulativně stanovené zákonné podmínky přechodu vlastnictví ze státu na obec ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. srov. z judikatury dovolacího soudu např. rozsudek ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, a rozsudek ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 812/96, či z judikatury Ústavního soudu nález ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, nález ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, usnesení ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, nebo usnesení ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14; k významu družstevního užívání zemědělských pozemků viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017), přičemž vlastnické právo k nim zaevidoval v katastru nemovitostí ve svůj prospěch až v roce 2004 a ještě v roce 2010 (v korespondenci s Ministerstvem financí České republiky) prezentoval své pochybnosti o tom, zda je jejich skutečným vlastníkem. Konkluze odvolacího soudu o tom, že dovolatel z důvodu nedostatku dobrověrné držby (opírající se o dobrou víru držitele v to, že byly naplněny veškeré zákonné podmínky přechodu vlastnického práva k pozemkům ze státu na obec dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) předmětné pozemky vydržením nenabyl (130 odst. 1, §134 obč. zák.), se tudíž od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchylují. Dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/2016, se přitom pro skutkové odlišnosti obou kauz v posuzovaném případě zjevně neprosadí; zatímco v projednávané věci je řešena otázka vydržení vlastnického práva obce k zemědělským pozemkům trvale užívaným (obhospodařovaným) zemědělskými družstvy, šlo v dovolatelem odkazované kauze o vydržení vlastnického práva k pozemkům situovaným v intravilánu obce, zastavěným obytnými domy.
Kritizuje-li pak dovolatel závěry odvolacího soudu o nedostatku faktického obecního hospodaření s dotčeným majetkem či dobré víry obce v oprávněnost držby, vyjadřuje názor, že uvedené konkluze nekorespondují provedenému dokazování, jde zjevně o polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně; skutkovými závěry těchto soudů je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V souvislosti s kritikou závěrů o absenci podmínky faktického hospodaření obce s posuzovaným majetkem dovolatel ostatně ani nevymezil zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom představuje jednu z jeho obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž nesplnění má potom za následek neprojednatelnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v projednávané věci naplněny nebyly (§237 o. s. ř.); Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§243 písm. b/ o. s. ř.), jenž tak sdílí osud nepřípustného dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného 1) bylo odmítnuto, a žalobkyni, jež v dovolacím řízení nepodala vyjádření, žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 6. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu