ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4309.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 4309/2019-366
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně INSOLV, v.o.s. , se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, IČ 28398483, jako správkyně konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státního podniku v likvidaci, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, IČ 14868334, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, Územní pracoviště Praha, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 7/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2019, č. j. 8 Co 162/2019-330, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání obou účastníků výrokem I. rozsudku ze dne 5. 9. 2019, č. j. 8 Co 162/2019-330, rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 4. 2019, č. j. 12 C 7/2013-293, změnil a) ve výroku I. (jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17. 7. 2012, č. j. 103768/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM10524/2012-13302, a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 6. 11. 2012, č. j. 198077/2012-MZE-12151, tak, že na pozemky parc. č. 108/2, 89, 498, 500, 501, 493, 503, 504, 111/2 a 188/2 v k. ú. Dřemčice, zapsané v katastru nemovitostí ve vlastnictví České republiky, se nevztahuje režim zákona o půdě č. 229/1991 Sb.) tak, že se žaloba na nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17. 7. 2012, č. j. 103768/2012-MZE-13312, a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 6. 11. 2012, č. j. 198077/2012-MZE-12151, zamítá ve vztahu k pozemkům parc. č. 89, 108/2, 111/2, 188/2, 493, 494, 498, 500, 501, 503, 504, 505 a 506 v k. ú. Dřemčice, zapsaných v katastru nemovitostí ve vlastnictví České republiky, b) ve výroku II. a III. (jimiž bylo rozhodnuto, že na pozemky parc. č. 425/1, 425/2, 494, 505 a 506 ostatní plocha v k. ú. Dřemčice, zapsané v katastru nemovitostí ve vlastnictví České republiky, se režim zákona o půdě č. 229/1991 Sb. nevztahuje s tím, že tímto rozsudkem se ohledně pozemků parc. č. 425/1, 425/2, 494, 505 a 506 částečně nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17. 7. 2012, č. j. 103768/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM10524/2012-13302, a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 6. 11. 2012, č. j. 198077/2012-MZE-12151) tak, že na pozemky parc. č. 425/1 a 425/2 v k. ú. Dřemčice se režim zákona č. 229/1991 Sb. nevztahuje a že ohledně těchto nemovitých věcí se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17. 7. 2012, č. j. 103768/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM10524/2012-13302, a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 6. 11. 2012, č. j. 198077/2012-MZE-12151. Dále odvolací soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně účastnici řízení částku 7.523,60 Kč a České republice na účet Okresního soudu v Litoměřicích na nákladech státu částku 35.023,85 Kč (výroky II. a III.), že účastnice řízení je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Litoměřicích na nákladech státu částku 5.233,45 Kč (výroky IV.) a že žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2.711,40 Kč (výrok V.).
Proti výrokům I. a), II., III. a V. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně nebo v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“, a to: „A) Může soud přehodnotit skutková zjištění soudu prvého stupně, aniž by řádně zopakoval dokazování?“; a „B) Může soud rozhodnout o tom, že pozemek plnil určitou funkci (např. protierozní), aniž by k tomuto závěru měl k dispozici jakékoliv důkazy, resp. z provedených důkazů by vyplýval pravý opak?“. Ve vztahu k otázce ad A) dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se řádně nevypořádal s obsahem právního pojmu „nepostradatelnosti“ pozemku pro zemědělskou výrobu vymezeného v §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, účinného do 1. 7. 1992 (dále jen „zákon č. 53/1966 Sb.“), neboť řádně nevymezil jeho význam, obsah a rozsah. Nepostradatelnost je přitom neurčitým právním pojmem bez legální definice (v této souvislosti odkázala na výklad neurčitých právních pojmů v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 906/2000 a sp. zn. 23 Cdo 4292/2015). K otázce ad B) dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k odlišným skutkovým závěrům, aniž zopakoval dosud provedené důkazy (§213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), že jeho závěry nemají oporu v provedených důkazech, což se týká jmenovitě pozemku parc. č. 494, pokud dovodil, že tento pozemek má protierozní funkci a poskytuje ochranu živočichům, ačkoliv svědek S. vypověděl, že jde o svažitý pozemek, jedná se o původní cestu, která k rozhodnému dni nebyla používána a ani nebyla obhospodařována, přičemž obdobně je tomu i ve vztahu k pozemkům parc. č. 503, parc. č. 505 a parc. č. 506. Závěry odvolacího soudu jsou proto v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (a je tak založena přípustnost dovolání - viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3496/13 a sp. zn. I. ÚS 2283/17), čímž zasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to i tím, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a překvapivé. Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že konkrétní pozemek náleží do zemědělského půdního fondu i v případě, kdy k rozhodnému dni byla obhospodařována jen jeho část, kteroužto otázku by dovolací soud měl rovněž vyřešit. Porušení ústavních práv ze strany soudů obou stupňů spatřuje dále v tom, že na ní přenesly důkazní břemeno, jelikož by měla prokazovat i negativní skutečnosti ve smyslu §120 odst. 1 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. písm. a) a dále ve výrocích II., III. a V. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti napadené části výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud předesílá, že i když odvolací soud napadeným výrokem I. písm. a) rozsudku formálně změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, ve skutečnosti je jeho rozhodnutí ve vztahu k pozemkům parc. č. 89, 108/2, 111/2, 188/2, 493, 498, 500, 501, 503, 504 v k. ú. Dřemčice rozhodnutím potvrzujícím a jen ve vztahu k pozemkům parc. č. 494, 505 a 506 v tomto katastrálním území je rozhodnutím měnícím.
Napadeným rozhodnutím se odvolací soud ani v této věci nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017), podle níž pozemek, jenž k 24. 6. 1991 (účinnost zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; dále jen „zákon o půdě“) fakticky sloužil zemědělské výrobě, může v závislosti na okolnostech případu podléhat režimu zákona o půdě, i když byl k tomuto datu v evidenci nemovitostí veden jako pozemek nezemědělský. Zákonu o půdě podle jeho §1 odst. 1 písm. a) podléhají nejen pozemky, které k 24. 6. 1991 zemědělský půdní fond tvořily dle §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., ale též ty, které k zemědělskému půdnímu fondu náležely ve smyslu §1 odst. 3 téhož předpisu, neboť byly nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, avšak bezprostředně jí nesloužily, přičemž u těchto pozemků přitom nelze vždy garantovat, že byly v evidenci nemovitostí vedeny jako některá z kategorií zemědělské půdy, režimu zemědělského půdního fondu a zákonu o půdě však přesto podléhají. K citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. i v usneseních ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4070/2018, ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4077/2018, ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4621/2018, ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019, a ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3909/2019). Uvedená ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu obstála i při přezkumu v rovině ústavněprávní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 766/19, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4281/18, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1178/19, ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 1749/19, ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3022/19, a ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1571/19).
Na vyřešení otázky, zda lze uzavřít, že pozemky v rozhodné době byly nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, aniž by byl vymezen význam, obsah a rozsah aplikovaného zákonného pojmu „nepostradatelnost“, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť ten se otázkou nepostradatelnosti zemědělsky bezprostředně neobhospodařovaných pozemků parc. č. 494, 505 a 506 v k. ú. Dřemčice pro zemědělskou výrobu zabýval právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem týkajícím se každého z těchto pozemků. Ohledně pozemku parc. č. 494 dospěl odvolací soud v souladu s §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. - na základě v řízení provedených důkazů (výslechem svědků a znaleckým posudkem) - k závěru, že jakožto pozemek svažitý, na němž se nachází po dobu 40 let mez s velkým sklonem, má jednak protierozní charakter, když chrání přilehlý sad, a současně poskytuje ochranu živočichům, a že tedy byl k rozhodnému dni (24. 6. 1991) pro zemědělskou výrobu skutečně nepostradatelný, a jedná se tudíž o pozemek, na nějž se vztahuje režim zákona o půdě. Stejně tak je tomu i pokud jde o pozemky parc. č. 505 a parc. č. 506 (terénní nerovnosti), které vyrovnávají výškový rozdíl mezi z obou stran přiléhajícími poli, jsou tedy nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, když plní protierozní funkci. Odvolacím soudem takto učiněné úvahy plně korespondující též demonstrativnímu výčtu způsobů využití pozemků nasvědčujících jejich nepostradatelnosti pro zemědělskou výrobu ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., přitom nelze považovat za nikterak nepřiměřené. Prostřednictvím polemiky se závěrem odvolacího soudu o tom, že označené pozemky byly k rozhodnému dni pro zemědělskou výrobu nepostradatelnými, nadto dovolatelka rozporuje zjištěný skutkový stav (když namítá, že dospěl k odlišným skutkovým závěrům a že tyto závěry nemají oporu v provedených důkazech), jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
Pokud pak jde o dovolatelkou dále zmíněný pozemek parc. č. 503 v k. ú. Dřemčice, pak již soudem prvního stupně bylo z výpisu z katastru nemovitostí zjištěno, že v roce 1991 byl evidován jako vodní plocha (takto je zapsán doposud), a z výpovědi svědků V. B. a J. K., že byl součástí 25 ha jabloňového sadu, který byl obhospodařován; proto soud uzavřel, že tento pozemek splňoval podmínky podle §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda konkrétní pozemek náleží do zemědělského půdního fondu i v případě, kdy k rozhodnému dni byla obhospodařována jen jeho část, neboť dovolatelka v dovolání nikterak nespecifikovala, kterých pozemků, ohledně nichž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, by se řešení této otázky mělo týkat. Měla-li snad dovolatelka v tomto ohledu na mysli pozemek parc. č. 111/2 v k. ú. Dřemčice, pak zřejmě přehlédla, že odvolací soud na základě zjištění učiněného ze znaleckého posudku, že tento pozemek byl a je z převážné části zemědělsky obhospodařován jako pole a že jeho zbývající část, která je svažitá a porostlá nálety a křovinami, chrání toto pole před povětrnostními vlivy, dospěl k závěru, že tento pozemek náleží do zemědělského půdního fondu, a to částí podle §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb. a částí podle §1 odst. 3 tohoto zákona. Totožný závěr odvolací soud učinil i ohledně pozemku parc. č. 188/2 v k. ú. Dřemčice, neboť v části, v níž je tvořen polem, splňuje podmínky uvedené v §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., a v části, ve které jsou nálety, křoviny a vodní tok, splňuje podmínky podle §1 odst. 3 tohoto zákona, neboť je nepostradatelný pro zemědělskou výrobu, ať již z hydrologického hlediska, či jako úkryt pro živočichy.
Ve vztahu k dalším pozemkům, ohledně nichž odvolací soud rozhodl napadeným výrokem I. písm. a) rozsudku, dovolatelka žádné konkrétní námitky v dovolání nevznesla.
Namítá-li žalobkyně dále, že na ni soudy chybně přenesly důkazní břemeno, jež mělo správně spočívat na České republice, je třeba v první řadě podotknout, že odvolací soud nerozhodoval dle pravidel o dělení důkazního břemene (jež se uplatní tam, kde se rozhodné skutečnosti nepodařilo objasnit a nastal stav non liquet ), ale na základě zjištěného skutkového stavu (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn.
22 Cdo 525/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2016, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3167/17, bod 17.). Námitky dovolatelky týkající se institutu důkazního břemene jsou tudíž pro řešení posuzovaného sporu irelevantní. Nad rámec uvedeného lze ovšem stran namítané (údajné) nemožnosti požadovat po účastníku prokazování negativních skutečností dodat, že negativní teorie důkazní, z níž tato myšlenka vychází, se v současnosti pokládá za překonanou a prokazování negativních skutečností se po stranách civilního procesu nezřídka vyžaduje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, dále srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 430/17, bod 20., a Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním . Praha: Leges, 2017. s. 232 až 233).
Ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), a tedy ani námitky vadami řízení (jež v posuzované věci neobsahují žádnou otázku procesního práva, jíž by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím) nemohou založit přípustnost dovolání, což se týká výtek dovolatelky, že odvolací soud porušil ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a překvapivé. Rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části jeho výroku I. písm. a) nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné - z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016), když okolnost, že žalobkyně je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek odůvodnění očividně nemohl být na újmu uplatnění jejích procesních práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). O překvapivé rozhodnutí pak nejde již jen z toho důvodu, že s námitkami účastnice řízení vůči skutkovým závěrům soudu prvního stupně o způsobu využití pozemků byla žalobkyně bezesporu seznámena z obsahu odvolání, a z průběhu odvolacího řízení (opakování výslechu svědka Z. S.) jí nadto muselo být zřejmé, že se odvolací soud od skutkových závěrů soudu prvního stupně bude moci odchýlit (nepředvídatelným, resp. překvapivým, je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012).
Nejvyšší soud ani neshledal, že by odvolacím soudem učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů nesdílí ani názor dovolatelky, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (zaručené každému čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a vůči státu není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 2. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu