ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1227.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1227/2020- 1063
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný L. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2020 č. j. 4 To 22/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 1/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. 39 T 1/2020 byl obviněný L. F. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že „dne 1. 5. 2019 v době kolem 00:38 hodin v XY, na úrovni křižovatky místních komunikací ulic XY a XY, jako řidič osobního motorového vozidla značky Ford Mondeo, stříbrné barvy, registrační značky XY, při jízdě ze směru ulice XY k ulici XY, rozezlen po předchozí slovní rozepři s L. V., projel těsně okolo poškozeného R. K., nar. XY, který se v prostoru křižovatky pohyboval v protisměrném pruhu pěšky, kdy při průjezdů zachytil poškozeného levým zpětným zrcátkem vozidla, což obžalovaného ještě více rozčílilo, a tak poté, co odbočil vpravo na ulici XY, se vzápětí otočil a prudce se rozjel zpět po ulici XY směrem k Obchodnímu centru XY, při jízdě vybočil ze svého jízdního pruhu částečně do protisměru a s akcelerací úmyslně najel a narazil levou přední částí vozidla do poškozeného R. K., který se v době střetu nacházel v levém (protisměrném) pruhu komunikace, kdy po sražení poškozeného z místa střetu ujel, přičemž poškozený R. K. po nárazu upadl na přední část vozidla, na kterém byl vezen, následně upadl na komunikaci, v důsledku čehož utrpěl polytrauma, konkrétně krvácení nad tvrdou plenu mozkovou v pravé spánkové krajině, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v krajině spánkové a temenní vlevo, otok levé mozkové polokoule, pukliny klenby lební vpravo přecházející přes střední jámu lební na očnici, dutinu čelní krajiny a horní čelisti a na jařmový oblouk vpravo, volný vzduch nitrolebně a v očnici, krev v pravostranných obličejových dutinách, zlomeninu výběžku levé lopatky bez posunu, vykloubení levého ramene a akutní dechové selhání, čímž u poškozeného došlo k velmi vážným poraněním s ohrožením pro život důležitého orgánu - mozku, poškozený se nacházel v kritickém stavu a musel se podrobit neurologické operaci, aby byl uchován při životě, kdy pouze v důsledku intenzivní lékařské péče, tedy okolnosti na vůli obžalovaného nezávislé, nedošlo ke smrti poškozeného“.
Za to a za sbíhající se přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2019 sp. zn. 9 T 83/2019, mu byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu též byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z výše zmíněného trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2019 sp. zn. 9 T 83/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby zaplatil na náhradu škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, IČ: 47114975 částku 179.643 Kč a poškozenému R. K., nar. XY, bytem XY, na náhradu nemajetkové újmy částku 779.776 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. ode dne 13. 2. 2020 do zaplacení. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. 4 To 22/2020 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný L. F. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje v tom, že došlo k porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásady vyhledávací zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a zásady volného hodnocení důkazů podle odstavce 6 téhož ustanovení, neboť posuzovaný případ a v něm opatřené důkazy nebyly posuzovány v souhrnu zjištěných skutečností. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku pak neodpovídá požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Zjištěné skutečnosti, provedené důkazy a z nich vyvozené právní závěry jsou v extrémním nesouladu a bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný totiž nechtěl úmyslně poškozeného usmrtit, ale chtěl ho jen postrašit a dát mu za vyučenou. Záměru jej úmyslně usmrtit by musela odpovídat i naměřená rychlost vozidla, která by musela být vyšší než soudy zjištěná rychlost 40 km/hod. Obviněný nezpochybňuje, že před nárazem do poškozeného zrychlil, ale nechtěl jej zabít. I přes své duševní rozpoložení spoléhal na to, že poškozený se nenechá zranit a sám bude mít čas uskočit. Nemyslel na to, že by jej zranil a navíc natolik vážným způsobem, k čemuž následně jeho zaviněním skutečně došlo. Poškozený byl pod vlivem alkoholu a posléze veřejně vystupoval tak, že má odvahu stát i před rozjetým autem. Upřímné doznání obviněného a jeho spolupráci s orgány činnými v trestním řízení sice soud vzal na vědomí, avšak zcela obviněnému neuvěřil. Zjištěné skutečnosti nebyly pečlivě a úplně posouzeny a zjištěny. Pochybení při hodnocení důkazů spočívají v tom, že nalézací soud některé důkazy neprovedl, některé v hlavním líčení provedl, avšak tyto zcela pominul. V soudním řízení pak konstatoval a hodnotil pouze část výpovědí jednotlivých svědků, přičemž další jejich tvrzení ponechal bez bližšího zdůvodnění bez povšimnutí či jen stručně odkázal na určité důkazy, a to dokonce i na neprovedené důkazy či neprocesní listiny nacházející se ve spise. Odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na obsah spisu. Posuzované rozhodnutí soudu je pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné, takže právní závěry soudu představují porušení ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování a jako takové stojí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR.
Oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích též nezdůvodnily, proč v průběhu trestního řízení došlo ke zpřísnění právní kvalifikace jednání obviněného a z jakého důvodu se soud k původní kvalifikaci skutku již nevrátil. Uložený trest i výrok o náhradě škody považuje rovněž za nespravedlivé. V daném případě se totiž nejedná o pokus trestného činu vraždy, nýbrž o těžké ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Uložený trest by se tudíž měl pohybovat v první polovině takto stanovené zákonné trestní sazby.
Dovolatel proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a sám ve věci rozhodl ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř., popřípadě věc předal k novému projednání a následně k novému rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný ve svém dovolání opakuje námitky, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Nalézací soud se otázkou subjektivní stránky činu zaobíral na str. 11-14 odsuzujícího rozsudku a vrchní soud na str. 7-8 napadeného usnesení, kde se ztotožnil s názorem soudu krajského. Závěry soudů týkající se subjektivní stránky v podobě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku považuje státní zástupce za správné. Opřely je o správná skutková zjištění založená na bezvadném hodnocení důkazů. Vše podstatné navíc řádně v rámci odůvodnění vysvětlily. Popsaly, ze kterých důkazů vyšly a jak je hodnotily. Právní hodnocení je rovněž vysvětleno dostatečně, logicky a přesvědčivě. Vazba na učiněná skutková zjištění je zřejmá. Nepřímý úmysl bezpečně vyplývá ze stylu jízdy obviněného (mj. prudká akcelerace, vedení vozidla ve směru na poškozeného, absence brzdění či snaha o jakýkoliv úhybný manévr atd.), jakož i z dalších okolností, jež jízdu doprovázely, a které soudy podrobně v odůvodnění popsaly (např. zlostný motiv obviněného a jeho psychické rozpoložení, ve kterém se inkriminovaného večera nacházel), což vylučuje právní kvalifikaci prosazovanou v dovolání obviněným jako zločin těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Jde-li v řešené kauze o pokus vraždy, nemůže se jednat o těžké ublížení na zdraví. Státní zástupce považuje za překvapivé, že obviněný brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, když ty v zásadě odpovídají jeho vlastnímu doznání, které obviněný sám vyzdvihuje. Míra viny v obecném smyslu je přitom na straně obviněného nebývale vysoká. Je vskutku zarážející a nepochopitelné, jak kvůli naprosté malichernosti fakticky zničil jinému život a připravil mladého člověka o budoucnost, kterou měl před sebou. Doplnil, že za více přiléhavou právní kvalifikaci stíhaného skutku považuje pokus trestného činu vraždy ve smyslu §21 odst. 1 k §140 odst. 2 tr. zákoníku, tedy spáchaný s rozmyslem, který je kompatibilní i s nepřímým úmyslem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 441/2018). Nicméně jedná se o pochybení ve prospěch obviněného, a tak je nelze vzhledem k procesní situaci (dovolání obviněného) napravit. Extrémní vnitřní rozpory či porušení zásady presumpce neviny nebo souvisejícího principu in dubio pro reo v řešeném případě nejsou podle státního zástupce jakkoli dány. Opakuje-li dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné, což lze zkonstatovat i v nyní posuzovaném případě (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, sp. zn. 6 Tdo 1217/2013, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, či sp. zn. 4 Tdo 206/2019).
Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného v neveřejném zasedání [viz §265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř.] odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že obviněný L. F. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. užitý obviněným lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Obviněný spatřuje extrémní nesoulad v tom, že nalézací soud neprovedl dostatečné množství důkazů a jeho rozhodnutí je i z důvodu nesrozumitelnosti podle něj nepřezkoumatelné. Skutková zjištění nevyplývají z jednotlivých důkazů, jež nebyly pečlivě a úplně posouzeny a zjištěny, a soudy bezdůvodně neuvěřily doznání obviněného. Nalézací soud hodnotil pouze část výpovědí jednotlivých svědků, selektivně si mezi nimi vybíral či jen stručně odkazoval na důkazy, jež v některých případech nebyly ani řádně provedeny v hlavním líčení, popřípadě se odvolával jen na obsah spisu.
Nejvyšší soud konstatuje, že mimořádný opravný prostředek obviněného obsahuje až na výjimky jen výčet povšechných kritérií stanovených pro proces dokazování v hlavním líčení, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu vyplývající pro řízení před obecnými soudy ze zákona, případně doplněných souvisejícími judikatorními závěry Ústavního soudu. Až na výjimky neobsahuje konkrétní námitky obviněného, jimiž by napadal právní kvalifikaci skutku, popřípadě zdůvodnění namítaného tzv. extrémního rozporu mezi závěry napadeného usnesení soudu druhého stupně (ve svém důsledku napadá toliko proces dokazování, právní a skutkové závěry soudu nalézacího). Obviněný je ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. povinen ve svém dovolání uplatnit nejen zákonný dovolací důvod s jeho výslovnou citací, ale taktéž má povinnost zejména uvést konkrétní dovolací námitky, které tento dovolací důvod naplňují, jimiž vymezí přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Tvrdí-li obviněný, že nalézací soud selektivně vybíral mezi výpověďmi jednotlivých svědků, neuvádí které výpovědi a kterých svědků má na mysli. Nespecifikuje, jaké důkazy, na něž soud měl odkazovat, nebyly provedeny v hlavním líčení, a v jakých konkrétních případech nalézací soud odkazoval jen na obsah spisu. Obviněný tak absencí konkrétních dovolacích námitek nevymezil mantinely dovolacího přezkumu a je v rozporu s kasačním charakterem dovolacího řízení, aby Nejvyšší soud přezkoumával proces dokazování před nalézacím soudem en block, tedy všechny výpovědi svědků či blíže nespecifikované důkazy, které neměly být podle obviněného řádně provedeny v hlavním líčení, apod. Naopak Nejvyšší soud konstatuje, že pokud nalézací soud citoval v odůvodnění odsuzujícího rozsudku jen podstatné pasáže z výpovědí svědků, činil tak plně v souladu se zákonem, neboť trestní řád zapovídá doslovně opisovat výpovědi svědků, jelikož soud je v odůvodnění rozsudku podle §125 odst. 1 tr. ř. povinen stručně vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, čemuž nalézací soud ve svém rozhodnutí plně dostál.
Taktéž je třeba zmínit, že vícerá tvrzení obviněného si vzájemně odporují. Obviněný např. vyzdvihuje své doznání, kterému ale soudy podle něj neměly dostatečně uvěřit, avšak ve svém důsledku se doznal ke všem rozhodným skutečnostem kladeným mu za vinu, jež jsou vyjádřeny v popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Jeho doznání však současně nezbavilo nalézací soud povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., a proto náležitě zhodnotil všechny okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného, jak je patrné z pečlivého odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku.
Obviněný i v dovolání sám uvádí, že po zaviněném předchozím střetu levého zpětného zrcátka jeho vozidla s poškozeným poodjel a znovu vědomě najel do poškozeného, přičemž před nárazem do jeho těla akceleroval a přišlápl plyn, tedy byl si vědom, jak sám uvádí, že při střetu jím řízeného vozidla při podle něj objektivně zjištěné rychlosti 40 km/hod s člověkem mu lze přivodit závažné zranění či smrt, přičemž zranění ohrožující život poškozenému způsobil. Obviněný zdůvodňuje své jednání tím, že chtěl poškozeného jen vystrašit a potrestat za jeho předchozí údajné gestikulace související s prvotním střetem poškozeného s jeho vozidlem. Bez dalšího spoléhal, že tuto život ohrožující situaci, kterou sám úmyslně vytvořil, „vyřeší“ poškozený tím, že uskočí či se jinak vyhne prudce se přibližujícímu vozidlu apod. Hodnotí-li obviněný své jednání i s časovým odstupem ve svém dovolání tak, že poškozenému chtěl dát „za vyučenou“, jedná se o cynickou argumentaci. I průměrně uvažující jedinec musí být srozuměn s tím, že najede-li do jiného člověka motorovým vozidlem, jenž je za takové situace možno považovat za zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku (tj. cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším), je mu tím schopen způsobit devastační zranění, popřípadě smrt. Ostatně obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy spáchaným v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy že věděl, že prudkým akcelerovaným najetím motorovým vozidlem do poškozeného může způsobit jeho smrt a byl s tím srozuměn, nikoli že by mu smrt způsobit chtěl, což by pak nasvědčovalo pro úmysl přímý ve smyslu písmene a) téhož zákonného ustanovení. Ke smrti poškozeného pak nedošlo jen včasným poskytnutím odborné lékařské péče, jelikož obviněný pomoc poškozenému neposkytl a po nárazu do poškozeného nezpomalil, naopak ještě zrychlil a vezl jeho tělo na přední části svého vozidla. Po pádu poškozeného na pozemní komunikaci obviněný pokračoval dál v jízdě a z místa střetu odjel. Poškozený K. se pohyboval mimo jízdní pruh vozidla obviněného, takže obviněnému podle znaleckého posudku z oboru dopravy, silniční nehody vypracovaného Ing. Jaroslavem Sedlákem, Ph.D. (č. l. 542-602) stačilo pro odvrácení střetu s poškozeným jednoduché vyhnutí, případně zastavení před poškozeným. To celé při odmyšlení varianty, že neměl vůbec žádný legitimní a tím méně legální důvod se proti poškozenému rozjíždět anebo vjíždět do protisměrného pruhu, kde se pohyboval. Tedy stačilo, aby obviněný vedl své vozidlo ve svém pravém jízdním pruhu pro daný směr jízdy, v čemž mu nic nebránilo. Jen stěží lze pochopit, že obviněný se činu dopustil ze zcela malicherné příčiny předchozí hádky se svou partnerkou a svůj vztek si vybil na nezúčastněném kolemjdoucím, který mu nezavdal sebemenší příčinu k tak bezcitnému činu. V tomto směru je třeba přisvědčit i státnímu zástupci, že míra zavinění obviněného je nebývale vysoká, neboť kvůli nezvládnutí svého vzteku z partnerské hádky dal všanc život jiného člověka - poškozeného, který nebyl schopen střetu s vozidlem obviněného jakkoli zabránit. Obviněný tím fakticky zničujícím způsobem ovlivnil další život poškozeného, jehož mj. připravil i o profesní budoucnost, neboť se jednalo o mladého, zdatného muže sloužícího v Armádě ČR, jenž dříve působil i na misi v Afgánistánu. Okolnost, zda poškozený byl či nebyl v době činu pod vlivem alkoholu, nemá v tomto konkrétním případě na posouzení konkrétní míry zavinění dovolatele a to ani vůči posouzení jeho jednání či nastalého následku případně příčinné souvislosti mezi nimi jakýkoli vliv. Oba soudy nižších stupňů celou situaci včetně zavinění obviněného velice podrobně a pečlivě zkoumaly a vytvořily ucelený rozbor všech rozhodujících okolností, z nichž zcela jasně vyplynul nepřímý úmysl obviněného poškozeného R. K. usmrtit. V odůvodnění svých rozhodnutí pak vyjádřily komplexní popis úvah vedoucích k závěrům o naplnění subjektivní stránky pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž se náležitě zabývaly i otázkou případného posouzení jednání obviněného jako těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a důvodně pak tuto možnost vyloučily.
Je nutno zároveň doplnit, že námitka obviněného týkající se uloženého trestu, který by podle něj měl být po změně právní kvalifikace skutku na zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku uložen v první polovině takto určené trestní sazby se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí a s ohledem na výše uvedené je zcela irelevantní.
Pokud jde o argument extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, provedeným dokazováním a právními závěry obou soudů nižších instancí, jenž by pouze při jeho skutečném zjištění mohl naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak obviněný pod něj ve skutečnosti podřadil námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Veskrze jde o námitky, ve kterých dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a že dokazování bylo nedostatečné, tedy tato jeho dovolací argumentace výlučně směřuje do oblasti skutkových zjištění, které deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, a vychází z jiného než řádně soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Ve skutečnosti je tak možno uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Obviněný veškeré tyto námitky uplatnil jako svou obhajobu již před nalézacím soudem a posléze i v podaném odvolání. Znovu je nyní opakuje i ve svém mimořádném opravném prostředku, ačkoli se s nimi oba soudy nižších stupňů bezezbytku vypořádaly ve svých rozhodnutích. Nejvyšší soud proto současně odkazuje na podrobná a vyčerpávající odůvodnění obou ve věci již vydaných rozhodnutí, neboť není účelné jejich jednotlivé pasáže znovu reprodukovat. Vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a taxativně vymezených dovolacích důvodů zakotvených v trestním řádu není možné využít dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jen proto, že obviněný není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, pokud se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal. S poukazem na shora uvedené skutečnosti je patrné, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud nalézací, popřípadě soud odvolací a na základě podaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může pouze přezkoumat, zda nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a zda je soudy zjištěný skutkový stav dostatečnou oporou pro závěr, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. V takové situaci a tedy i v nyní posuzovaném případě se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Na základě všech výše uvedených úvah a závěrů a jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud ve svém výsledku odmítl dovolání obviněného L. F. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť z větší části uplatnil námitky nespadající pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve zbytku pak uplatnil argumentaci nedůvodnou. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu