ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.413.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 413/2019- 4001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného V. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchnímu soudu v Praze ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 2 To 56/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 9/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2018, sp. zn. 10 T 9/2013, byl obviněný V. Š. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
V. Š., jako XY na základě jmenovacího dekretu ze dne 14. 7. 2010 č.j. 2010/53664-11, po vzájemné dohodě s M. H., pověřeným od 6. 2. 2012 řízením odboru XY, opakovaně a to ve dnech 24. 7. 2012, 14. 8. 2012, 27. 8. 2012, 31. 8. 2012 a 11. 9. 2012 v kanceláři M. H. v budově M., dne 26. 7. 2012 v kavárně C. A., XY a dále dne 5. 9. 2012 v kanceláři V. Š. v budově M., požadovali po M. P., jednateli spol. O., IČ XY, se sídlem XY, stažení návrhu na zahájení správního řízení vedeného u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, třída kpt. Jaroše 7 (dále jen ÚOHS) pod č.j. ÚOHS-S196, 259, 303/201/VZ-3491/2013/511/MOn, podaného pro nezákonný postup ze strany M. při uzavírání dodatků č. 5. a 6. k Prováděcí smlouvě č. 85/2011 ze dne 15. 7. 2011, které byly uzavřeny mezi ČR – Ministerstvem vnitra, M. a společností Fujitsu Technology Solutions, s. r. o., IČ 261 15 310, se sídlem Praha 4, V Parku 2336/22, (dále jen Fujitsu) na základě Rámcové smlouvy na poskytování licencí k produktům Microsoft, uzavřené dne 1. 12. 2008 mezi ČR – Ministerstvem vnitra a spol. Fujitsu Siemens Computers, s. r. o. (původní název spol. Fujitsu Technology Solutions, s. r. o.), když sankci spočívající v zákazu plnění smlouvy by mohl ÚOHS uložit pouze k návrhu subjektu, kterému byla znemožněna účast v řádném zadávacím řízení a spol. O. jako jediný z navrhovatelů předmětného správního řízení takovýmto subjektem byla, přičemž na základě dodatku č. 6 uzavřeného mezi Českou republikou – Ministerstvem vnitra a spol. Fujitsu dne 27. 12. 2011 fakturovala spol. Fujitsu za poskytnuté služby v době od 1. 1. 2012 do 31. 5. 2012 částku ve výši 93.555.604,-Kč, a jednak, že společnost O. vydá společně s M. souhlasné tiskové prohlášení vztahující se k dodatkům č. 5 a 6 Prováděcí smlouvy č. 85/2011 a tedy k funkčnosti nových systémů (přesto, že výplaty dávek nadále probíhaly podle původních systémů), s tím, že v opačném případě nebude spol. O. přidělena zakázka, jejímž předmětem je přepis informačního systému státní sociální podpory do jednotné datové základny – cloudu ve výši nejméně 100 mil. Kč, která by byla společnosti O. přidělena M. na základě Smlouvy na komplexní údržbu, správu, pokračování vývoje APV, dodávku a údržbu licenčního programového vybavení a školení (IS SSP, IS PZ, IS HN, IS SS a IS OKcentrum) uzavřené mezi společností O. a M. dne 21. 10. 2010 a tímto jednáním porušil zejména článek 36 zákona č. 23/1991 Sb., Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších změn a doplňků, který garantuje právo na soudní a jinou právní ochranu, ust. §303 odst. 2 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších změn a doplňků, pracovní řád M. vyhlášený Příkazem č. 8/2009 ze dne 26. 3. 2009 ve znění dodatku č. 1 k Příkazu ministra č. 8/2009 ze dne 19. 1. 2011, který blíže rozvádí ustanovení zákoníku práce, a to zejména v části III. článek 7.1 písm. d), neboť nevykonával pracovní úkoly nestranně a nezdržel se všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v profesní odbornost, neúplatnost a objektivnost při výkonu práce, článek 1.3 organizačního řádu M. vyhlášeného Příkazem ministra č. 6/2011 ze dne 29. dubna 2011, dále článek čl. 1.4.2. organizačního řádu M., kdy porušil jednak obecné zásady práce a řízení ministerstva, pravomoci dané mu článkem 1.4.2., ust. §14 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ze znění pozdějších změn a doplňků, kterým je zabezpečována ochrana majetku státu, který musí být využíván účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností; jiným způsobem lze majetek použít nebo s ním naložit pouze za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem anebo uvedeným zákonem, nikoliv nakládat s majetkem státu svévolně a nabízet jej formou úplatku.
2. Podle §44 tr. zákoníku Městský soud v Praze upustil u obviněného od uložení souhrnného trestu k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 43 T 9/2015, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 8 To 6/2017.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2018, sp. zn. 10 T 9/2013, podali obviněný a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání. Obviněný směřoval odvolání do výroku o vině a trestu a státní zástupkyně odvolání směřovala v neprospěch obviněného do výroku o vině. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 2 To 56/2018, tak, že podle §256 tr. ř. obě podaná odvolání zamítl.
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 2 To 56/2018, podal obviněný prostřednictvím svých obhájců dovolání do všech výroků usnesení soudu druhého stupně z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
5. Dovolání, které podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Oldřicha Beneše bylo podáno z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný namítá, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, neboť bylo porušeno právo na zákonného soudce. Vyjadřuje přesvědčení, že jeho trestní věc byla přidělena do jiného senátu, než kterému měla být podle platného rozvrhu práce přidělena. Podle obviněného totiž rozvrh práce Městského soudu v Praze pro rok 2013 neodpovídá požadavkům uvedeným v §42 zákona o soudech a soudcích, neboť je v rozporu s požadavkem předvídatelnosti a transparentnosti, když neobsahuje explicitní vyjádření způsobu přidělování věcí T do soudních senátů a pro běžného účastníka seznatelná a srozumitelná ověřitelná pravidla, takže nelze zjistit, proč některému senátu jsou ve stejný den přiděleny dvě věci a proč jedna z těchto věcí nebyla přidělena do senátu dalšího s vyšším pořadovým číslem. Rozvrh práce podle obviněného také neuvádí, kdo a od jaké doby rozhodne o otevření dalšího senátu. Současně se otevírá prostor k ovlivnění přidělování nápadu v případech zastavení nápadu věci do senátu např. z důvodu, že do senátu napadne rozsáhlá věc, započtení takového nápadu totiž nemá zákonnou úpravu v rozvrhu práce, a záleží jen na benevolenci osoby, která není v rozvrhu práce uvedena, od kdy nápad ukončí. Složitý algoritmus přidělování věcí vzbuzuje pochybnost, zda taková složitost není záměrná. Dovolatel posléze poukazuje na nepřidělování věcí logickým způsobem běžného koloběhu a uvádí konkrétní případy nápadu ve dnech od 25. 7. do 30. 7. 2013. Neurčitost a netransparentnost rozvrhu práce obviněný spatřuje rovněž v obsazování senátu přísedícími, kteří mají být určováni postupně podle abecedního pořadí pro každý senát. Jakým pravidlem se řídí využívání zástupců přísedících, je obviněnému nejasné a rozvrh práce jej vůbec neřeší. Jmenný seznam přísedících v senátu 10 T je v rozvrhu práce uveden, přičemž Zdeněk Kovařík je v pořadí 10. a Mgr. Ilona Uhrová Morvaiová v pořadí 15. Dle názoru obviněného takové obsazení neodpovídá pravidlu obsaženému v rozvrhu práce pro rok 2013 o postupném abecedním pořadí a jde o zcela svévolný a netransparentní výběr přísedících předsedou senátu pro rozhodování v projednávané věci. Tímto postupem byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), podle něhož platí, že soudce musí být vybrán podle předem stanovených transparentních pravidel, dostupných a srozumitelných účastníkům řízení i veřejnosti. Posléze poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkající se této problematiky. Obviněný na závěr k tomuto dovolacímu důvodu uvádí, že navrhuje vyžádat si nápad trestní agendy T Městského soudu v Praze za období 25. 7. 2013 – 30. 7. 2013 a porovnat je s pravidly obsaženými v rozvrhu práce pro rok 2013.
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v nesprávném právním posouzení věci, neboť nebyly naplněny ani prokázány znaky žádného trestného činu. Nesouhlasí se závěrem soudů, že jiného pod pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal a že jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc v rozporu s jiným právním předpisem, když navíc nebyly znaky zvolených skutkových podstat ani prokázány.
7. Obviněný namítá, že nemůže souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že pohrůžka jiné těžké újmy byla pro P. stresující a že se poškozený musel cítit nekonformně. Zdůrazňuje, že se s poškozeným setkal jen jednou, když při tomto jednání uvedl, že je zde i požadavek na stažení návrhu na ÚOHS. Podle jeho názoru soudy nikdy nevysvětlily, proč neuvěřily jeho tvrzení, že se jednalo toliko o požadavek na urovnání vzájemných vztahů a deklaraci společnosti O., že má skutečný zájem na spolupráci při přepisu SSP do cloudu. Navíc z provedených odposlechů vyplývá, že ÚOHS by věc řešil i z úřední povinnosti.
8. Dovolatel současně zdůrazňuje, že vystupoval jako XY a jeho úkolem bylo zajistit úspory v rámci nového ICT řešení a výplaty sociálních dávek. Společnost O. měla na M. monopolní postavení a snažila se rozbít strukturu cloudového řešení jako takového z toho důvodu, aby se M. muselo vrátit k původnímu systému dodávaného společností O. Dále dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že jeho úmyslem a motivem byla snaha dosáhnout úspor a nikoliv někomu způsobit újmu nebo získat neoprávněný prospěch a že jednal s péčí řádného hospodáře. Podle názoru obviněného tedy u něho chybí subjektivní stránka trestného činu. Jednal jako řádný hospodář a jako zástupce státu, když dosáhl několikamilionových úspor. Soudy nijak neodůvodnily, proč jeho výpovědi nepřisvědčily, když následně vyšlo najevo, že úspory byly dosaženy. Soudy kriminalizovaly jeho jednání, když za trestné považují jednání o smluvních podmínkách. S tímto nemůže souhlasit.
9. Rovněž napadá prokázání objektu trestného činu vydírání. Jeho jednání nijak P. neovlivnilo, neboť poškozený uvedl, že nikdy neuvažoval o tom, že by podaný návrh na ÚOHS vzal zpět. Proto jeho jednání není trestným činem, když nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání.
10. Ve vztahu k nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku uvádí, že nebyla řešena otázka neoprávněného prospěchu, a to úmyslu tohoto dosáhnout, když soud druhého stupně výslovně uvedl, že neměl v úmyslu sobě nebo jinému opatřit majetkový prospěch a tato otázka nebyla v řízení nijak řešena, když výslovně odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 6/2017. Takové rozhodnutí odporuje zákonným předpisům a zkracuje ho na jeho právech na obhajobu a spravedlivý proces. Připouští, že i v případě, že by se mělo jednat o majetkový prospěch společnosti FUJITSU, uvedená rozhodnutí zcela postrádají jakékoliv odůvodnění a motiv. Dovolatel opětovně zdůrazňuje, že jediným jeho úmyslem byla úspora prostředků státního rozpočtu, což se také podařilo.
11. Obviněný dále zdůrazňuje, že on jako laik nemohl mít představu, že uzavřením prováděcí smlouvy č. 85/2011 a jejích dodatků s FUJITSU, může porušovat nebo obcházet zákon, když postupoval podle závěrů analýz a doporučení odborných referátníků, čímž nemohl jednat ani v úmyslu nepřímém. Na posouzení rozporů této smlouvy se zákonem byly zpracovány 4 znalecké posudky, z nichž 2 hovořily pro postup MPSV v souladu se zákonem a 2 s opačným závěrem.
12. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 2 To 56/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2018, sp. zn. 10 T 9/2013, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
13. I v dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby. Navíc u přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku chybí řádný popis subjektivní a objektivní stránky.
14. Následně obviněný uvádí, že zvolený dovolací důvod spatřuje v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními, když současně rozvádí předpoklady naplnění zvoleného dovolacího důvodu z pohledu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Rozporuje postup soudu druhého stupně, který ve věci rozhodoval meritorně již potřetí a který se nezabýval jeho námitkami a ani skutečností, že soud prvního stupně nesplnil jeho pokyny z předchozího rozhodnutí. Protože v rozhodnutí soudu druhého stupně chybí jakékoliv úvahy ohledně naplnění zvolených skutkových podstat (odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1069/2016, nález Ústavního soudu sp. zn. 521/05, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 169/09) má za to, že toto rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné a odporuje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. a naplňuje zvolený dovolací důvod (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1330/2011). Zároveň namítá porušení práva na spravedlivý proces. Rozporuje postup soudu prvního stupně, který se i přes výslovný pokyn soudu druhého stupně opětovně nezabýval subjektivní a objektivní stránkou daných trestných činů, kterými byl uznán vinným, pouze se zabýval výší škody a uloženým trestem. Vyjadřuje přesvědčení, že soud druhého stupně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, toliko z toho důvodu, že předseda senátu soudu prvního stupně ke konci roku 2018 ukončil výkon funkce soudce z důvodu věku a že by věc musel rozhodovat nový senát. Tento postup sice mohl být pragmatický, ale nic neřeší na tom, že napadené rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné a že se žádné trestné činnosti nedopustil.
15. Obviněný zdůrazňuje, že jednal pouze se záměrem chránit prostředky M. a důvěru veřejnosti v řádný a hospodárný výkon veřejné správy. Posléze rozebírá velmi podrobně zjištěný skutkový stav s ohledem na trestné činy vydírání a zneužití pravomoci úřední osoby. Ve vztahu k naplnění znaku pohrůžky těžké újmy namítá, že v hrozbě nepřidělení veřejné zakázky tento znak spatřovat nelze. Polemizuje rovněž nad neuzavřením smlouvy, pokud nejsou dojednány přijatelné podmínky pro obě smluvní strany a zda toto může být vykládáno jako trestný čin vydírání. Klade si otázku, zda v rámci vyjednávání o uzavření smlouvy nebo v rámci diskrečních oprávnění lze z již uzavřené smlouvy plynoucí vynucovat určité jednání smluvního partnera. Konstatuje, že je zcela běžnou obchodní praxí odmítnout uzavřít smlouvu s někým, kdo na druhého podal žalobu nebo stížnost, a poukazuje na příklad vztahu advokáta a jeho klienta a otázku ztráty důvěry. Odkazuje při tom dále na požadavek neexistence soudních či správních řízení vedených proti státu i v případě spol. OSINEK, a. s., ve spol. VÍTKOVICE STEEL, a. s. Jediný rozdíl oproti postupu státu ve shora uvedeném případě spatřuje pouze v požadavku ve vztahu ke konkrétnímu řízení před ÚOHS. Současně zdůrazňuje, že v napadeném rozhodnutí zcela chybí jakýkoliv popis obligatorního znaku skutkové podstaty spočívající v naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání ve formě úmyslného jednání. Namítá, že jednal s cílem splnění úkolu - dosažení významných úspor ve státním rozpočtu, což se také podařilo (podpořeno výpovědí J. D. a odposlechu s P. ze dne 5. 9. 2012). Obviněný tvrdí, že jeho cílem bylo hledání optimálního IT řešení, které by bylo uživatelsky příznivé, levnější a systém mohl být spravován jakýmkoliv soutěžitelem. Upozorňuje na výrok soudu prvního stupně, který konstatoval, že společnost O. měla MPSV za hlavní zdroj svých příjmů a silný motiv zbavení se případné konkurence v podobě jiných dodavatelů obdobných služeb, neboť tato společnost měla monopolní postavení na M. v oblasti IT služeb dálkových informačních systémů už od roku 1993. Ceny za služby společnosti O. se každoročně zvyšovaly (IS na správu nepojistných sociálních dávek). Stran monopolního postavení této společnosti poukazuje výpovědi svědků (např. P.). Motivem jeho jednání bylo tedy nalezení jiného řešení, pokud jde o dodavatele IT systému a nikoliv zištný úmysl.
16. Ve vztahu k trestnému činu vydírání rozporuje závěry soudů nižších stupňů ohledně naplnění znaku subjektivní stránky a objektivní stránky a rovněž objektu tohoto přečinu, který spočívá ve svobodném rozhodování. Uvádí, že P. nebyl na svobodném rozhodování omezen, když nikdy o stažení návrhu na ÚOHS neuvažoval a usiloval o nevypsání veřejné zakázky na přepis SSP do cloudu. Upozorňuje, že s ohledem na trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby soud prvního stupně nereflektoval na pokyny soudu druhého stupně vztahující se ke konkrétnosti přidělených veřejných zakázek a v jejich rozsahu ovlivnění obviněným. Dle názoru obviněného zcela absentuje popis subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, jakož i po objektivní stránce popis směřování úmyslu (jmenovitě komu, způsob způsobení škody nebo jiné závažné újmy sobě či jinému), v čemž spatřuje zásadní vadu popisu skutku.
17. Právní lapsus spatřuje v právním posouzení svého jednání jako trestného činu vydírání ve vztahu k postupu společnosti O., když z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by si mohla tato společnost bez dalšího na základě uzavřené rámcové smlouvy s M. tuto veřejnou zakázku nárokovat (přepis SSP do cloudu). Následně popisuje spolupráci na základě rámcové smlouvy uzavřené mezi M. a společností O., když vyzdvihuje skutečnost, že nebyl členem žádné z investičních komisí ani pracovních skupin zabývajícími se vytvořením nových či aktualizovaných systémů, nejednal s pracovníky M. ani se zástupci společnosti O. o uzavírání smluv a nebyl schopen uzavírání servisních/prováděcích smluv ovlivnit. Zdůrazňuje, že žádný ze slyšených svědků neuvedl, že by nestandardně zasahoval do rozhodovací činnosti pracovníků M. prováděnou v rámci jejich kompetencí a poukazuje na výpovědi svědků, že naopak vždy respektoval právní a odborná stanoviska a doporučení podřízených. Poukazuje na nestandardní postup společnosti O. a uvádí, že on sám odmítal přistoupit k osobnímu jednání s touto společností k předmětné veřejné zakázce na přepis SSP, nicméně byl to P., kdo tlačil na nestandardní postupy.
18. Soudem prvního stupně, jakož i soudem druhého stupně, podle názoru obviněného nebyla věnována pozornost zdůvodnění, jak o přidělení veřejné zakázky rozhodoval on, když ani tak nejednal. Naopak pro přidělení zakázky existovala závazná pravidla, která jednak vyplývala ze zákona, jednak z rámcové smlouvy uzavřené mezi společnosti O. a M. Tvrzení soudu o běžnosti zadávání přípravy bez smluvního zajištění, což vyvodil z výpovědi svědka K., je podle názoru obviněného ničím nepodložené. Následně velmi podrobně rozvádí nastavený systém spolupráce mezi společností O. a M. (bod 36. dovolání a další) a k čemu směřovalo jeho jednání (bod 37. dovolání).
19. Upozorňuje opětovně na skutečnost, že soudy nižší instance se nezabývaly ve skutkové větě naplněním obligatorního znaku subjektivní stránky a poukazuje na motiv úspor, který zůstal soudy nižších stupňů opomenut, a který je patrný i z provedeného odposlechu. Za vadu skutku považuje skutečnost, že v popisu skutku absentuje popis jeho subjektivní stránky, jakož i objektivní stránky, trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, kdy nevyplývá, komu a jakým způsobem měl způsobit škodu, jinou závažnou újmu nebo neoprávněný prospěch.
20. Dále dovolatel ve vztahu k monopolu společnosti O. popisuje konkrétní bezkonkurenční prostředí, kde si poskytovatel služeb de facto diktuje finanční podmínky a odběratel služby je bez dalšího akceptuje a hradí. Uvádí, že se pouze snažil splnit úkol dosažení úspor. Poukazuje rovněž na skutečnost, že v projednávané ani v jiné věci mu nebyl přičítán zištný úmysl. Věnuje se rovněž rozboru začleňování cloudového řešení na M. do IT systému. Posléze opětovně představuje spolupráci se společností O. ve vztahu k postupu na M. a ve vztahu k uzavírání prováděcích/servisních smluv. Zdůrazňuje, že tvrzení soudu prvního stupně, že příprava zakázky bez smluvního zajištění nebyla ničím neobvyklým, považuje za nepodložené. Namítá, že pokud je ve vztahu k naplnění skutkové podstaty podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odkazováno na porušení zákona č. 219/2000 Sb., tak se jedná pouze o odkaz paušální, a zcela v rozporu s provedenými důkazy, když z provedených důkazů je nepochybné, že chtěl prostředky státu chránit.
21. K tvrzení soudů, že nevyužíval majetek státu účelně a hospodárně k plnění funkcí státu navrhoval provedení důkazů např. porovnání státních závěrečných účtů za roky 2011-2014, srovnáním nákladů M. na služby společnosti O. a FUJITSU, a. s., v letech 2011-2014, srovnáním nákladů M. na služby Microsoft, s. r. o. Soud se však navrhovaným důkazům věnoval pouze okrajově a neuvádí, jaké důkazy provedeny nebyly a proč. Z provedeného dokazování rovněž podle názoru obviněného nelze učinit závěr, že míra společenské škodlivosti dosahuje intenzity předpokládané v §12 odst. 2 tr. zákoníku k naplnění skutkových podstat tvrzených trestných činů. Podle jeho názoru mu lze vytknout pouze přílišnou horlivost ve snaze dosáhnout úspor finančních prostředků. V závěru druhého podaného mimořádného opravného posudku uvádí, že je třeba posuzovat svědka P. za osobu nevěrohodnou a poukazuje na jednotlivé důkazy, na základě nichž k takovému závěru obhajoba dospěla.
22. Obviněný dále v rámci svého druhého podaného dovolání také odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, rovněž sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03, III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, III. ÚS 521/05, I. ÚS 113/02, IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04, II. ÚS 169/09 ) pro podporu svých námitek.
23. Dovolatel na základě těchto skutečností navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 2 To 56/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2018, sp. zn. 10 T 9/2013, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby ji znovu projednal a rozhodl, případně aby sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
24. Dne 11. 9. 2019 zaslal dovolatel ještě prostřednictvím svého obhájce JUDr. Sokola doplnění dovolání o rozsudek ze dne 25. 6. 2019 v jiné jeho trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 5/2017, v níž byl obviněný zproštěn obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 1KZV 158/2016, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.
25. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 139/2019, které se vztahovalo k dovolání podanému obhájcem JUDr. Oldřichem Benešem, nejprve zopakoval uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., když zdůraznil, že obviněný chtěl patrně uplatnit rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
26. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. státní zástupce podotýká, že obviněný netvrdí, že by ke svévolnému otevření nového senátu došlo, aby tak mohlo dojít k ovlivnění jeho věci. Zdůrazňuje, že navíc pokud by předmětné pravidlo pro zřízení nového senátu chybělo, mohl by být takový rozvrh práce označen naopak za neúplný. Ostatní námitky dovolatele považuje za poněkud spekulativní, když tento blíže nespecifikuje svévolnost postupu soudu k přidělení věci a obsazení senátu a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15 (ve vztahu k námitce přísedících). Proto považuje námitku obviněného za neopodstatněnou. Pro úplnost dodává, že si je vědom toho, že pro objasnění postupu příslušného soudu provádí zpravidla dovolací soud dodatečné šetření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1588/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1507/2015). Současně zdůrazňuje, že dostatečné včasné nesignalizování změny složení senátu nenaplňuje zvolený dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014).
27. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvádí, že obviněný opakuje již dříve uplatněnou obhajobu, s níž se vypořádaly již soudy nižší instance, s jejichž argumentací se ztotožňuje. Naplnění znaků přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spatřuje ve skutečnosti, že tento přečin směřuje proti svobodnému rozhodování jako takovému. Nadto konstatuje, že podle ustálené judikatury není podstatné, zda pohrůžka je užita dovoleně či nedovoleně, jakými nízkými či ušlechtilými úmysly byl obviněný veden, ale zda je pohrůžka k takovému účelu určena a odkazuje na komentářovou literaturu. Obviněný mohl podle názoru státního zástupce pohrozit poškozenému, že jeho společnost O. neuspěje ve výběrovém řízení z důvodu příliš vysoké ceny, nikoliv proto, že poškozený odmítá vzít zpět podání učiněné na ÚOHS. Státní zástupce současně předestírá, že nelze hrozit ani skutečnému pachateli trestním oznámením v případech, pokud se tento například nerozvede, nepřestěhuje, neopraví plot aj. Chvályhodných úspor státu podle mínění státního zástupce nelze dosáhnout kriminálním jednáním. V této části je tedy dovolání obviněného neopodstatněné.
28. Ani námitku obviněného ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nepovažuje za důvodnou, když obviněný nově namítá, že z rozhodnutí nelze zjistit, zda a komu měl být opatřen neoprávněný prospěch. Uvádí, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že újma měla vzejít poškozenému P. a jeho společnosti O. Současně zdůrazňuje, že z úvahy soudu na str. 19 je patrno, že výsledkem této újmy byl prospěch ostatních soutěžících, když konkrétně zmiňuje společnost SKILL. Na tomto závěru podle státního zástupce nic nemění skutečnost, že následně se soud zabývá nikoliv prospěchem společnosti SKILL, nýbrž újmou poškozeného a společnosti O., spočívající jednak v omezení jejího práva podávat podání na ÚOHS, jednak v zamezení spolupráce, čímž měl soud pravděpodobně na mysli svévolné vyřazení poškozeného z části hospodářské soutěže. Výrok popisu skutku odpovídá skutečnosti, že dovolatel jednal s vědomím, že na úkor společnosti O., podpoří ostatní soutěžitele (prospěch FUJITSU podle skutkové věty, SKILL podle odůvodnění). Ačkoliv tedy podle státního zástupce popis skutku akcentoval spíše toho, komu měla být způsobena škoda (poškozený a společnost O.), obsahuje rovněž dost podkladů pro zjištění, komu měl být způsoben prospěch (společnosti SKILL a FUJITSU a další možní soutěžitelé). Právní věta by tedy byla přesnější, pokud by byla uvedena rovněž ve své druhé variantě, tedy že dovolatel jednal i v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu spočívající v zamezení společnosti O. soutěžit o veřejnou zakázku. Právní větu lze tedy považovat za neúplnou, nikoliv za zcela nesprávnou. Pro úplnost podotýká, že správnost znění právní věty má z hlediska zvoleného dovolacího důvodu jen omezený význam, když podstatný je především soulad mezi popisem skutku a jeho právním posouzením vyjádřeným v konečném podřazení skutku pod příslušné ustanovení zvláštní části trestního zákoníku s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 961/2011, usnesení ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1478/2015). V případě existence nesouladu mezi popisem skutku a právní větou obsahující jinou variantu subjektivní stránky dovolatele by nebyla tato vada důvodem zrušení napadeného rozhodnutí.
29. V závěru vyjádření navrhl státní zástupce dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
30. Ve vztahu k druhému podanému dovolání obviněného státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 1 NZO 139/2019 nejprve uvedl, že odkazuje na své předchozí vyjádření a k doplněné argumentaci dovolatele uvádí, že uváděné příklady nepovažuje za přiléhavé ohledně kladení různých podmínek obchodním partnerům. Konstatuje, že hranici mezi vydíráním a jednáním beztrestným vymezuje otázka, zda pohrůžka byla užita k tomu účelu, ke kterému je určena. V případě stížnosti na advokáta se jedná o zcela zvláštní případ, kdy mezi klientem a advokátem musí být jistě mnohem větší míra důvěry, než jakou lze předpokládat mezi obchodními partnery. Obchodní partneři mohou stěží předpokládat, že jsou navzájem vázáni povinností „chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy“ toho druhého „a řídit se jeho pokyny“, a proto je i tento příklad obviněného nepřiléhavý. Ztotožňuje se s názorem obviněného, který za legitimní postup státu považuje postup při prodeji majetkové účasti společnosti, když stát stanoví, že majetková účast nebude prodána někomu, kdo vede se státem spor. Podle státního zástupce se ovšem jedná o jinou situaci, když odmítnutí prodeje ve své podstatě nemůže být těžkou újmou, neboť prodejem věci za tržní hodnotu by v zásadě neměl nikomu vzniknout mimořádný prospěch či těžká újma – jedná se o změnu nějaké věci za peníze. Nicméně zdůrazňuje, že se jedná o odlišnou situaci než v projednávaném případě. Otázkou je již, zda neuskutečnění prodeje může být pohrůžkou jiné těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku, a uvádí příklady, kdy se o pohrůžku nejedná, když uvádí, že neuskutečnění prodeje není pohrůžkou, nýbrž jen opatřením proti hrozbě zápočtu pohledávky. Státní zástupce ovšem považuje za hrozbou těžké újmy vyřazení vydírané osoby z okruhu osob, jimž budou poskytnuty dotace, dary nebo zdroje budoucích příjmů jako v případě obviněného. Státní zástupce je rovněž toho názoru, že rozhodnutí soudů netrpí extrémním rozporem či opomenutými důkazy.
31. V závěru vyjádření opětovně navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
33. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
34. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
35. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Věcně nepříslušným soudem se rozumí soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudu. V praxi se jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. TR NS 47/2008-T 1110.). Kdyby rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně . Pojem, že soud nebyl náležitě obsazen, se vykládá tak, že obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů v platném znění (dále jen SSZ). Tak tomu bude zejména, když rozhodoval samosoudce místo senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozh. č. 36/2012-II Sb. rozh. tr.) apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán.
36. V praxi Nejvyššího soudu je předmětný dovolací důvod interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce totiž vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).
37. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
38. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
39. Lze uzavřít, že obviněný uplatnil v dané věci vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace námitky částečně právně relevantním způsobem. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat částečně argumentaci týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a rovněž námitky směřující do naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty vydírání a zneužití pravomoci úřední osoby.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
40. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá, že rozvrh práce je netransparentní, když neodpoví požadavkům uvedeným v §42 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, neboť nebyl určen postup pro stanovení nového senátu, nebyl určen řádný postup pro určení přísedících a zároveň, že přidělování nového nápadu nebylo konáno podle rozvrhu práce (rotačním způsobem), jak bylo stanoveno v rozvrhu práce.
41. Nejvyšší soud považuje především za nutné uvést, že námitky obviněného týkající se možnosti otevření nového senátu jsou ryze obecné a spekulativní a jako takové nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Přesto je nutno konstatovat, že taková situace v daném případě nenastala a pokud by nastala, tak by nepochybně musela být řešena změnou rozvrhu práce od měsíce, kdy by byl takový nový senát zřízen. Jinak řečeno, dovolatel netvrdí, že by nový senát byl otevřen a pokud by byl otevřen, že pro jeho otevření nebyly dány objektivní důvody předpokládané rozvrhem práce a že by tedy k jeho otevření došlo svévolně. Jedná se tak o zcela teoretickou situaci a není tedy ani nezbytné se jí nikterak více v rámci rozhodnutí o podaném dovolání věnovat, přičemž teoretická možnost otevření nového senátu, nemůže zakládat zvolený dovolací důvod, jak již bylo naznačeno.
42. Ve vztahu k zbývajícím námitkám obviněného je třeba uvést, že v obecné rovině platí, že zásada, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení moci soudní. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů.
43. Jak již bylo naznačeno (viz bod 36. tohoto rozhodnutí) v praxi Nejvyššího soudu je předmětný zákonný znak interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy, když v tomto směru je kladen důraz na rozvrh práce (viz §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Podle §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné, a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1018/2014).
44. Z tohoto pohledu bylo přistoupeno k námitce obviněného, že jeho trestní věc nebyla přidělena logickým způsobem, byť je třeba předestřít, že i tato námitka je jistým způsobem obecná, když obviněný fakticky jen uvádí, jak byly jednotlivé trestní věci v předmětném časovém období přidělovány do jednotlivých soudních oddělení a následně konstatuje, že mu není zřejmé, proč tomu tak bylo. Přes jistou neurčitost této námitky Nejvyšší soud považoval za vhodné v tomto směru provést šetření a vyžádal si upřesňující zprávu od Městského soudu v Praze.
45. Obecně je třeba uvést, že podle Rozvrhu práce pro rok 2013, účinného k 1. 7. 2013, platilo, že agenda T obsahuje dvě skupiny trestních věcí, a to násilné a majetkové. Tyto skupiny se dále dělily na podskupiny A, B, C, D, podle počtu stran spisu do podání obžaloby. Bod I. podbod 1) rozvrhu práce obsahuje pravidlo, podle něhož jsou rozdělovány spisy postupně od senátu 1 T do 73 T vždy v rámci každé skupiny a podskupiny. V případě podskupiny D s vyšším počtem stran nebo obžalovaných se danému senátu po připadnutí věci pozastavuje nápad na dobu stanovenou rozvrhem práce a tento senát je při dalším rozdělování trestních věcí přeskočen. Jednotlivá pozastavení nápadu spisu rozvrh práce pro rok 2013 obsahuje vždy v aktualizované verzi k určitému datu. Rozvrh práce pro rok 2013, ve znění účinném k 1. 7. 2013, obsahuje rovněž pod podbody 2) - 3) pravidla pro rozdělování spisů v případě opakovaného nápadu téže věci nebo dlouhodobé nepřítomnosti soudce. Rovněž je v rozvrhu práce pro rok 2013 patrné, že při nápadu v jeden den více věcí do stejné skupiny a podskupiny, je rozhodující pro určení pořadí kritérium abecední pořadí prvního obviněného podle pořadí uvedeného obžalobě (viz podbod 6) a v případě, že byla již obžaloba na obviněného podána v jiné trestní věci u Městského soudu v Praze, bude i nově napadlá věc přidělena témuž senátu jako věc prvotní (podbod 7). Lze tedy uzavřít, že rozvrh práce Městského soudu v Praze obsahoval zcela transparentní a jasná pravidla, podle nichž byl nově napadlý nápad jednotlivým senátům rozdělován. Z tohoto pohledu je námitka dovolatele ohledně netransparentnosti rozvrhu práce zcela lichá.
46. Z trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 9/2013 pak vyplývá, že trestní věc obviněného napadla dne 29. 7. 2013. Z vyžádané zprávy Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. Spr 964/2020, je pak patrné, že v době od 25. 7. 2013 do 30. 7. 2013 napadlo 6 trestních věcí do agendy T. Místopředseda Městského soudu v Praze Mgr. Jan Kadlec Nejvyššímu soudu sdělil, že z pravidel obsažených z rozvrhu práce vyplývalo, že v době nápadu věci obviněného běželo celkem osm koleček, tj. osm rotačních okruhů nápadu souběžně, a to zvlášť pro majetkovou trestnou činnost a zvlášť pro násilnou trestnou činnost, kde se dále tyto dvě větve dělily podle počtu listů spisů do dalších 4 podskupin podle rozvrhu práce. Rozdělování napadlých věcí do agendy T probíhalo dle transparentních pravidel a řádně. Přípis obsahuje vždy den, čas a přidělení konkrétnímu předsedovi senátu, přičemž v dané době nedošlo k žádné změně v přidělování oproti běžným pravidlům rozvrhu práce. Není tedy zvláštní, že mezi šesti po sobě napadlými věcmi došlo na dva senáty dvakrát. Nápad do týchž senátů v krátké době byl tedy s tehdejším rozvrhem práce souladný. Doplnil, že věc 10 T 8/2013 byla násilná a věc 10 T 9/2013 byla majetková (zde se sluší poznamenat, že je nutno vycházet z právní kvalifikace v době nápadu obžaloby), a proto došlo k nápadu těchto věcí do senátu 10 T.
47. Na základě zjištěných skutečností nelze tedy námitce obviněného ohledně libovůle při přidělování věcí do jednotlivých soudních oddělení přisvědčit, neboť trestní věc dovolatele, jakož i další věci napadlé do agendy T v inkriminovaném období, byly přiřazeny do senátů podle tehdy platného a účinného rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2013, ve znění od 1. 7. 2013, kdy přidělování věcí probíhalo v rámci osmi souběžně běžících „koleček“, tj. rotačním způsobem.
48. Pokud jde o námitky obviněného ohledně postupu při výběru přísedících, je k tomu namístě uvést, že jde především o výtky vůči rozvrhu práce jako takovému. Zde je nutno upozornit na skutečnost, že podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze mělo každé soudní oddělení (tedy i senát 10 T) jasně vymezené a omezené portfolio přísedících, což již samo o sobě jistým způsobem limituje možnost libovolného či účelového obsazení senátu rozhodujícího konkrétní věc. Jinak vyjádřeno, každé soudní oddělení mělo podle rozvrhu práce stanovený seznam přísedících, kteří patřili do jednotlivých soudních oddělení (viz bod I. podbod 9), když je nezbytné zdůraznit, že ani sám obviněný nezpochybňuje, že v jeho věci rozhodovali přísedící, kteří patřili podle rozvrhu práce do senátu 10 T.
49. Pokud se týká konkrétních přísedících, kteří v dané věci rozhodovali, tak Nejvyšší soud k tomu dodává, že judikaturou Ústavního soudu bylo potvrzeno, že zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících jsou méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní soud opakovaně konstatoval – není v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud byli přísedící ke konkrétní kauze vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu práce pro jednotlivé soudní oddělení, nelze z tohoto pohledu postupu soudu nic vytknout. Požadavky na zákonného soudce (přísedícího) nelze absolutizovat. Je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí a v jejich postavení (odlišné požadavky na kvalifikaci, způsob uvedení do funkce, délka funkčního období, kárná odpovědnost, finanční odměna aj.). Nad rámec tohoto závěru je nutno zdůraznit, že výkon funkce přísedícího je zcela dobrovolný a zpravidla je vykonáván vedle zaměstnání nebo profese přísedícího. Není tedy nic neobvyklého ani překvapivého, že často přísedící, který je abecedně na řadě, se nemůže dostavit na hlavní líčení, např. z důvodu pracovního vytížení, zdravotního stavu, rodinných důvodů, apod., proto předseda senátu vybírá dále podle seznamu obsaženého v rozvrhu práce.
50. Ústavní soud v souvislosti s otázkou přísedících poukázal i na praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k prodlužování řízení. Pokud tedy jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu, obsaženého v rozvrhu práce (nebo v jeho příloze), který je veřejnosti přístupný, nejde o akt libovůle s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce. Tyto závěry uvádí například nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, kde navíc Ústavní soud rozhodoval za situace, že přísedící přímo v rozvrhu práce nebyli zařazeni do jednotlivých oddělení. Tento nález Ústavního soudu se shodou okolností týkal situace let 2012 a 2013 (jednalo se o rozvrh práce Krajského soudu v Brně). Proto lze pro stručnost na tento nález odkázat, s tím, že podstatné je, zda měl příslušný soud v době nařizování hlavního líčení pevný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým kauzám (veřejně přístupný seznam přísedících pro jednotlivé soudní oddělení), aby bylo možné učinit závěr, že přísedící nejsou k jednotlivým kauzám vybíráni nahodile nebo účelově. Takový vnitřní systém a také náležitá úprava problematiky v rozvrhu práce či jeho příloze je už v současné době u soudů pravidlem, a fungoval také u Městského soudu v Praze v předmětné věci.
51. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. jsou částečně mimo zvolený dovolací důvod (viz bod 41. tohoto rozhodnutí) a jednak zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
52. Jak již bylo naznačeno, právně relevantním způsobem obviněný uplatnil námitku týkající se naplnění všech znaků přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný namítá, že nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku tohoto přečinu, potažmo i objekt této skutkové podstaty. Obviněný především zpochybňuje, že jím vyslovená slova mohl poškozený vnímat jako pohrůžku jinou těžkou újmou, byť část zvolené argumentace má skutkovou povahu.
53. Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektem je svobodné rozhodování člověka.
54. Podle právní věty měl obviněný jiného (P.) pohrůžkou těžké újmy nutit, aby něco konal. Konkrétně měl obviněný poškozeného pod pohrůžkou, že jinak nebude společnosti O. přidělena zakázka ze strany M. spočívající v přepisu informačních systémů státní podpory do jednotné datové zakázky - cloudu ve výši 100 000 000 Kč, nutit k tomu, aby jednak stáhla společnost O., jejímž byl jednatelem, podaný návrh na zahájení správního řízení u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže podaný dne 25. 5. 2012 vedený pod č. j. ÚOHS-S196, 259, 303/201/VZ-3491/2013/511/MOn, pro nezákonný postup ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí při uzavírání dodatků č. 5 a 6 k Prováděcí smlouvě č. 85/2011 ze dne 15. 7. 2011 uzavřené mezi tímto ministerstvem, Ministerstvem vnitra a společností FUJITSU Technology Solutions, s. r. o., a zároveň, aby vydala společnost O. s M. souhlasné tiskové prohlášení vztahující se k dodatkům č. 5 a 6 Prováděcí smlouvy č. 85/2011 týkající se funkčnosti nových systémů, ačkoliv výplaty dávek nadále probíhaly podle původních systémů.
55. Ze strany obviněného je namítáno naplnění pojmu jiné těžké újmy. Pojem jiné těžké újmy není a ani nemůže být jednoznačně definován, neboť zahrnuje velkou škálu okolností, jichž se může taková pohrůžka týkat. Platí, že při posuzování skutečnosti, zda byl naplněn znak pohrůžky jiné těžké újmy, je nezbytné přihlížet k více faktorům. Tedy např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1205/2014).
56. Nutno podotknout, že čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R 10/1979). Zároveň musí jít o jednání neoprávněné. Za oprávněné však nelze označit jednání, jestliže by bylo použito sice prostředku dovoleného, nikoli však dovoleného ve vztahu k účelu sledovanému pachatelem. Není proto trestné použití dovoleného prostředku k tomu účelu, ke kterému je určen (např. hrozba věřitele, že přistoupí k výkonu rozhodnutí, jestliže mu dlužník nezaplatí). Naproti tomu pohrůžka jinak dovoleným, anebo dokonce společensky prospěšným prostředkem nebo postupem může být pohrůžkou jiné těžké újmy, jestliže nejde o prostředek či postup dovolený k danému účelu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 6 Tdo 171/2012).
57. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že znak jiné těžké újmy byl naplněn. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil. Je totiž nepochybné, že ze strany obviněného se ve vztahu k poškozenému P., resp. ve vztahu ke společnosti O., jejímž jednatel jmenovaný byl, jednalo o pohrůžku jiné těžké újmy, neboť skutečnost, že by společnosti O. nebyla zadána zakázka s předmětem spočívajícím v přepisu informačního systému státní sociální podpory do jednotné datové základny – cloudu ve výši nejméně 100 000 000 Kč, na které již tato firma začala na základě předchozích jednání pracovat, by pro firmu O., za kterou s obviněným P. jednal, představovala nepochybně závažnou újmu v její majetkové sféře a jako taková nepochybně představovala pohrůžku jiné těžké újmy. Zde skutečně nelze pominout, jaké následky by to pro firmu O. mělo, když tato firma by nepochybně přišla o významnou část svých příjmů, došlo by k ohrožení její prosperity a k tomu, že by musela zvažovat propuštění zaměstnanců. Při řešení otázky, zda se jednalo o pohrůžku jiné těžké újmy nelze pominout totiž výši zakázky, o kterou se v dané věci jednalo a o kterou by měla firma obviněného přijít (100 000 000 Kč), ale i skutečnost, že nepochybně byla firma O. na zakázkách od M. závislá, o čemž nakonec není žádných pochyb, ale i okolnost, že právě postavení obviněného v systému řízení M. podtrhovalo fakticky reálnost této vyhrůžky, když obviněný byl XY, takže nevystupoval při jednání s P. jako zástupce protistrany při běžném obchodním jednání, nýbrž jako zástupce státu, neboť konkrétně reprezentoval M., přičemž svým jednáním nepochybně porušil povinnost rozhodovat nestranně a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování. Zde je nezbytné zdůraznit, že obviněný prezentoval v podstatě ministerstvo, takže postavení obviněného a P. při tomto jednání nebylo rovnocenné, P. byl nepochybně v pozici slabšího subjektu, když se jednalo o zakázku ve výši 100 000 000 Kč, přičemž její přidělení bylo vázáno na protiprávní požadavek, že obviněný vezme zpět podání ze dne 25. 5. 2012 vedené pod č. j. ÚOHS-S196, 259, 303/201/VZ-3491/2013/511/MOn, kterým hájil zájmy společnosti O., a který souvisel s tím, že tato společnost považovala za nezákonný postup M. při uzavírání dodatku č. 5 a 6 k Prováděcí smlouvě č. 85/2011 ze dne 15. 7. 2011, které byly uzavřeny mezi ČR - Ministerstvem vnitra, M. a společností Fujitsu technology Solutions, s. r. o., na základě rámcové smlouvy o poskytování licencí k produktům Microsoft, uzavřené dne 1. 12. 2008 mezi ČR - Ministerstvem vnitra a společností Fujitsu Siemens Computers, a. s. Zde je možno jen stručně uvést, že tímto podáním společnost O. realizovala své zákonné oprávnění takový návrh podat, když skutečně nelze přehlédnout, že návrh společnosti O. byl shledán důvodný, což jistým způsobem dokresluje celou situaci a zejména to, že se ze strany společnosti O. nejednalo o nějaké šikanózní podání vůči M., nýbrž o podání, které mělo svůj reálný právní podklad, a že si obviněný musel být vědom reálnosti tohoto podání, tedy že toto bude s velkou pravděpodobností shledáno důvodné a bude mu vyhověno, ale především, že bude uložena sankce zákazu splnění ze citovaných dodatků (viz popis skutku), což se nakonec i stalo. Na tomto místě je vhodné zmínit, že pokud by obviněný nebyl přesvědčen o tom, že podání společnosti O. může být vyhověno, tak by neměl důvod předmětnou vyhrůžku vyslovit, když nepochybně důvodem vyslovení této vyhrůžky byla skutečnost, že právě jen na základě podání společnosti O. mohla být uložena sankce zákazu plnění ze smlouvy a že obviněný nepochybně chtěl takové situaci zabránit. V tomto směru je totiž třeba zdůraznit, že není pochyb o tom, že nyní projednávaná trestná činnost nepochybně jistým způsobem souvisela a navazovala na trestnou činnost, pro kterou byl obviněný pravomocně odsouzen ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 9/2015 a že přinejmenším částečným motivem jednání obviněného byla snaha, aby zabránil situaci, kdy mohla vyjít najevo jeho předchozí trestná činnost a to, aby byla vyslovena sankce zákazu plnění z dodatkových smluv č. 5 a 6 k prováděcí smlouvě č. 85/2011.
58. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům je třeba mít za to, že pohrůžku jiné těžké újmy může představovat i pohrůžka nepřidělení zakázky ve výši nejméně 100 milionu Kč, která by byla společnosti O. přidělena M. na základě Smlouvy na komplexní údržbu, správu, pokračování vývoje APV, dodávku a údržbu licenčního programového vybavení a školení (IS, SSP, IS PZ, IS HN, IS SS a IS OKcentrum), kterou uzavřelo M. a společnost O., již dne 21. 10. 2010. Lze tedy uzavřít, že v kontextu situace, za které byla vyhrůžka ze strany obviněného pronesena, nepochybně musel poškozený toto vnímat jako pohrůžku jiné těžké újmy. Jinak vyjádřeno, hrozbu případného nezadání veřejné zakázky lze považovat za pohrůžku jinou těžkou újmou ve smyslu znaku trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku, neboť se v daném kontextu celého jednání obviněného jednalo o požadavek nedovolený a protiprávní, který nelze omlouvat tvrzenými úsporami ve státním rozpočtu, neboť ani v takovém případě nesmí být porušován zákon a použita nedovolená a protiprávní hrozba, ke které není obviněný oprávněn a která má poškozeného přimět, aby něco konal, např. aby stáhl podání u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 301/2016). Z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že jiná situace by byla, kdyby např. obviněný uvedl, zda by společnost O. nezvážila zpětvzetí svého návrhu u ÚOHS v rámci dobrých vztahů, aniž by tento požadavek vázal na přidělení předmětné zakázky. V dané souvislosti je tedy rozhodující, že obviněný zpětvzetí návrhu vůči ÚOHS vázal na přidělení zakázky ze strany M. a vydání souhlasného prohlášení.
59. Z pohledu dalších námitek obviněného je nezbytné uvést, že je nerozhodné, že se poškozený jeho nátlaku nepodrobil a že ani to neměl v úmyslu. Zde je třeba především pro stručnost odkázat na úvahy v bodě 56. tohoto rozhodnutí týkající se toho, zda se poškozený musí jednání pachatele podrobit či nikoliv. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že poškozený M. P. celé jednání dovolatele vnímal velmi reálně, když se v podstatě jednalo o jednání opakované. Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že již dne 27. 6. 2012 v tenisovém areálu mu bylo ze strany obviněného naznačeno, že na M. skončili (společnost O.) z důvodu podání návrhu na ÚOHS, když následně jednal se spoluobviněným H., kde mu byl již naznačen požadavek na stažení tohoto návrhu a o tom, že celou situaci vnímal jako vážně míněný nátlak, svědčí jeho následné jednání, když věc oznámil na Policii ČR a podal trestní oznámení. Vážnost pohrůžky dokreslují rovněž obstrukce a zdlouhavost při podpisu dodatku č. 2, kdy návrh společnost O. zaslala ministerstvu na konci června (25. 6. 2012) a ještě v září nebyl dodatek podepsán, přičemž tato dlouhá časová prodleva nebyla běžná a obviněný se zřejmě snažil podložit vážnost kladenému požadavku na stažení návrhu na ÚOHS. Obviněný si musel být vědom toho, jak jeho požadavek na poškozeného bude působit, a že ho bude vnímat reálně jako pohrůžku jinou těžkou újmou. Nutno připomenout, že spolupráce mezi M. a společností O., probíhala na základě Rámcové smlouvy s účinností od 1. 1. 2011, když ovšem tato spolupráce probíhala od roku 1993 a každý rok pak byly uzavírány jednotlivé prováděcí smlouvy podle oblastí a projektů (správa a údržba, vývoj, licence a školení) a M. nepochybně představovalo pro společnost O. přinejmenším významného klienta, ne-li nejvýznamnějšího.
60. Právně relevantně byla rovněž uplatněna námitka dovolatele stran naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Skutková podstata tohoto trestného činu vyžaduje speciální subjekt, tady osobu mající zvláštní postavení - úřední osobu. Trestní zákoník ve svých výkladových ustanoveních definici úřední osoby obsahuje. Podle obecné definice je úřední osobou fyzická osoba, která je výslovně jmenována v §127 odst. 1 tr. zákoníku, plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Zde je rovněž vhodné poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1977/2013, usnesení ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1409/2014 apod.), podle níž mohou mít postavení úřední osoby i ty osoby, jež nečiní vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení, ale pouze je připravují nebo zajišťují jeho výkon. Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob.
61. Obecně je nezbytné zdůraznit, že na chování a vystupování úřední osoby je kladen mnohem větší důraz než na chování a vystupování osob, které nemají postavení úřední osoby a přicházejí v rámci výkonu práce do styku s jinými osobami. Je to dáno jednak jejich zvýšenou ochranou, která se týká jejich jistých pracovních výhod (viz např. služební zákon) oproti tzv. běžným zaměstnancům, ale i zvýšenou trestněprávní ochranou (viz např. §323 tr. zákoníku, §325 tr. zákoníku, §326 tr. zákoníku). Na druhé straně úřední osoby jsou především povinny chovat se nestranně a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování. Takto všem dovolatel nepostupoval, když obviněný v pozici vysoce postaveného úředníka na postu XY chtěl pohrůžkou jiné těžké újmy docílit nepochybně určité výhody pro M. v rámci správního řízení probíhajícího u ÚOHS, ale potažmo i pro svoji osobu, ve vztahu k trestné činnosti vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 9/2015, jednak ohrozil řádný chod hospodářské soutěže nezákonnou snahou o svévolné odstranění jednoho soutěžícího a oslovením subjektu jiného bez výběrového řízení, tj. společnosti SKILL, které měla být právě přidělena zakázka na přepis SPP do cloudu, pokud se firma O. nepodrobí předmětným vyhrůžkám, když takto zasahoval do realizace čl. 36 Listiny o soudní ochraně společnosti O. a zároveň tak postupoval v rozporu s ust. §303 odst. 2 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších změn a doplňků, pracovním řádem M. vyhlášený Příkazem č. 8/2009 ze dne 26. 3. 2009 ve znění dodatku č. 1 k Příkazu ministra č. 8/2009 ze dne 19. 1. 2011, který blíže rozvádí ustanovení zákoníku práce, a to zejména v části III. článek 7.1 písm. d), neboť nevykonával pracovní úkoly nestranně a nezdržel se všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v profesní odbornost, neúplatnost a objektivnost při výkonu práce, článek 1.3 organizačního řádu M. vyhlášeného Příkazem ministra č. 6/2011 ze dne 29. dubna 2011, dále článek čl. 1.4.2. organizačního řádu M., kdy porušil jednak obecné zásady práce a řízení ministerstva, pravomoci dané mu článkem 1.4.2., ust. §14 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších změn a doplňků. Současně nepochybně chtěl dosáhnout určité výhody i pro další subjekty, které se podílely na realizaci sporných dodatků č. 5 a 6 k Prováděcí smlouvě č. 85/2011.
62. Podstatou trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je výkon pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a to úmyslně (§13 odst. 2 tr. zákoníku). Navíc zde musí být dán úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, neboli musí zde být dán tzv. úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty (někdy též druhý úmysl či dolus coloratus). Přitom ke způsobení škody (příp. jiné závažné újmy, o niž zde podle soudů nižších stupňů nešlo) ani k opatření neoprávněného prospěchu sobě či jinému nemusí dojít, postačí, pokud k tomu jednání pachatele směřuje. Podle zvolené právní věty měl obviněný jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Zde se ještě sluší poznamenat, že pro naplnění znaků základní skutkové podstaty přitom není stanovena minimální výše škody ani prospěchu.
63. Pro spáchání tohoto trestného činu je třeba úmyslného zavinění, avšak postačí úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], nevyžaduje se úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Jak již bylo naznačeno, zavinění pachatele musí zahrnovat také úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, které charakterizuje pohnutku pachatele, když ke způsobení škody nebo jiné závažné újmy (o niž zde nešlo) ani k opatření prospěchu sobě nebo jinému, tedy nemusí dojít, postačí, pokud k tomu jednání pachatele směřuje. Shora uvedený úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku může být rovněž naplněn i ve formě nepřímého úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017).
64. Neoprávněným prospěchem se rozumí neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba jinak nedosáhli (protiprávní zvýhodnění při přidělení bytu, při přijetí na vysokou školu, nestíhání pachatele trestného činu, nepostoupení věci přestupkovému orgánu apod.). Škoda pak je představována materiální újmou vyčíslitelnou v penězích a jinou závažnou újmou pak je újma nemajetková, např. škoda na právech, na zdraví, morální škoda, poškození v zaměstnání, v rodinném životě apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3147 a násl.).
65. Obviněný fakticky namítá, že nebyl naplněn znak, že jednal v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný jednak namítá, že nebyl naplněn tento objektivní znak, jednak že u něho nebyl dán úmysl tento neoprávněný prospěch způsobit. Fakticky tedy obviněný namítá naplnění jak objektivního znaku skutkové podstaty přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tak i subjektivní stránku tohoto přečinu ve vztahu k tzv. druhému úmyslu.
66. Pokud se týká naplnění znaku, že obviněný jednal v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve rozvést naplnění objektivních znaků tohoto trestného činu. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný vyhrožoval poškozenému jinou těžkou újmou (viz body 57, 58) z toho důvodu, že jednak chtěl zvýhodnit ostatní soutěžitele, konkrétně společnost FUJITSU, které fakturovala na základě sporného dodatku č. 6 za období od 1. 1 do 31. 5. 2012 částku 93.555.604 Kč, ale i společnost SKILL a další blíže neurčené soutěžitele, ale nepochybně i M., byť to v popisu skutku není explicitně uvedeno, neboť toto bylo účastníkem daného správního řízení, takže nepochybně mělo jistým způsobem zájem na výsledku řízení. Nakonec chtěl nepochybně opatřit neoprávněný prospěch i pro sebe, když se dopustil další trestné činnosti, která právě souvisela s uzavřenými dodatky k prováděcí smlouvě č. 85/2011 ze dne 15. 7. 2011, jejichž zákonnost byla předmětem správního řízení, které bylo zahájeno na návrh společnosti O., takže nyní projednávanou trestnou činností chtěl nepochybně dosáhnout toho, aby neproběhlo správní řízení, v jehož rámci by mohlo vyjít najevo, že mohlo dojít ke spáchání trestné činnosti ze strany obviněného a dalších osob. Při posuzování toho, zda obviněný chtěl získat pro sebe a jiného neoprávněný prospěch skutečně také nelze pominout, jaké faktické důsledky by mělo zpětvzetí návrhu společností O. ze dne 25. 5. 2012 na zahájení správního řízení u ÚOHS. Důležitá a rozhodující pro pochopení jednání a motivace obviněného je skutečnost, že v případě zpětvzetí návrhu na zahájení správního řízení u ÚOHS společnosti O. by došlo k zastavení řízení. Z pohledu argumentace dovolatele lze připustit, že v případě získání pochybností o zákonnosti postupu zadavatele, by mohl ÚOHS věc řešit ve správním řízení zahájeném z úřední povinnosti. Zde je nutno uvést, že byť by se mohlo navenek jevit, že jednání obviněného vzhledem k oprávnění ÚOHS nemělo smysl, když ÚOHS mohl vést řízení z úřední povinnosti, tak nelze pominout, že uložení zákazu plnění ze smlouvy může vyslovit ÚOHS pouze na základě podání subjektu, kterému byla účast v řádném zadávacím řízení znemožněna, což společnost O. nepochybně byla (viz výsledek řízení u ÚOHS), když takto nelze rozhodnout, pokud by ÚOHS jednal z vlastní iniciativy (ex officio), takže by nemohla být uložena sankce zákazu plnění a ze smlouvy by mohlo být dále plněno. Zde je nutno obecně konstatovat, že podle §113 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“) [od 1. 10. 2016 podle §250 zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“)] se řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zahajuje na písemný návrh stěžovatele (navrhovatele) nebo z úřední moci. Podle §114 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách (od 1. 10. 2016 podle §250 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek) pak platí, že po uzavření smlouvy lze podat návrh pouze v zákonem stanovených případech a navrhovatel je oprávněn domáhat se pouze uložení zákazu plnění smlouvy. Z komentářové literatury (srov. JURČÍK. Zákon o veřejných zakázkách, 4. vyd, 2015, Praha: C. H. Beck, s. 997 - 1010) je pak patrné, že zákaz plnění z již uzavřené smlouvy nemůže Úřad pro ochranu hospodářské soutěže uložit v řízení zahájeném z vlastního podnětu, což se vztahuje ke skutečnosti, že s úpravou uzavřít smlouvu ihned po výběru nejvhodnější nabídky podle §82 odst. 3 zákona dochází rovněž k možnosti podat návrh na uložení zákazu plnění smlouvy.
67. Zde je třeba zdůraznit, že právě uzavření smlouvy je zlomovým okamžikem, do něhož může Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodovat z úřední povinnosti, po ní již pouze na návrh. Je tedy evidentní, že uzavřením smlouvy se přezkum úkonů zadavatele stává bezpředmětným a řízení je nutno dle §257 písm. j) ZZVZ zastavit. Jinými slovy – uzavření smlouvy je určitým „hraničním bodem“, po jehož dosažení určitý typ řízení (přezkum postupu zadavatele v zadávacím řízení) a rozhodnutí v něm vydaná (uložená nápravná opatření) ztrácejí právní i praktický smysl; na jejich místo pak nastupuje možnost využití institutu jiného, a to zákazu plnění smlouvy, kterým bude zajištěno, že předmět veřejné zakázky nebude v důsledku nedodržení regulativů zadávacího řízení plněn (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 3 As 184/2019).
68. Pro projednávaný případ je tak rozhodné, že pro obviněného bylo podstatné, aby návrh na zahájení správního řízení podaný společností O. byl touto společností vzat zpět a došlo tak k zastavení řízení, neboť předmětné dodatky byly již uzavřeny a Úřad pro ochranu hospodářské soutěže by již nemohl podle tehdy platné úpravy z úřední povinnosti uložit zákaz plnění smlouvy, resp. dodatků č. 5 a 6 k Rámcové smlouvě. Pro dovolatele by zákaz plnění z dodatků č. 5 a 6 představovalo bezpochyby zmaření jeho úmyslu zvýhodnit společnost, která na základě předmětných dodatků plnila a za což jí M. poskytovalo finanční plnění včetně zisku této společnosti, když uložení sankce zákazu plnění by znemožnila plnění z těchto sporných dodatků č. 5 a 6. Navíc se obviněný nepochybně svým jednáním snažil zakrýt svoji předchozí trestnou činnost, za niž byl pravomocně odsouzen ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 9/2015 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 8 To 6/2017, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1428/2017. V dané věci je také třeba uvést, že obviněný současně jednal v úmyslu způsobit jinému škodu a to společnosti O., jíž měla vzniknout jednak škoda spočívající v tom, že by nemohla své zákonné práva uplatňovat u ÚOHS (viz čl. 36 Listiny) a jednak mělo dojít k jejímu svévolnému vyřazení z účasti na realizaci zakázek pro M.
69. V dané souvislosti je nezbytné zdůraznit, že právní věta není zcela odpovídající, když v právní větě vztahující se k naplnění všech znaků přečinu §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je uvedeno, že obviněný jednal v úmyslu způsobit jak sobě, tak jinému neoprávněný prospěch, ačkoliv fakticky je zřejmé, že obviněný takto jednal nejen v úmyslu způsobit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, ale že zároveň jednal v úmyslu způsobit jinému škodu, a to jak materiální, tak i nemajetkovou. Tento naznačený nedostatek ovšem není takového rázu, aby naplňoval zvolený dovolací důvod (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1478/2015). Navíc by se jednalo o změnu v neprospěch obviněného, takže takový postup vylučuje ustanovení §265p odst. 1 tr. ř.
70. Ohledně námitky týkající se subjektivní stránky jednání obviněného ve vztahu k oběma trestným činům, kterými byl obviněný uznán vinným, je třeba uvést, že tyto jsou s jistou dávkou tolerance podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, když podstatná část dovolací argumentace se vztahuje ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterými obviněný vyjadřuje nesouhlas. Obviněný totiž namítá otázku zavinění, která se týká základu trestní odpovědnosti fyzické osoby a jako taková je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
71. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech.
72. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
73. S ohledem na zjištěný skutkový stav, vyjádřený v popisu skutku, lze uzavřít, že obviněný se přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku dopustil v úmyslu přímém, neboť svým jednáním chtěl narušit svobodné rozhodování poškozeného M. P. Stejný závěr lze vztáhnout i k přečinu zneužití úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V dané věci lze připustit, že úvahy soudů nižší instance explicitně formu zavinění v odůvodnění svých rozhodnutí přímo neuvádí, tato je zřejmá z kontextu celého rozhodnutí každého ze zainteresovaných soudů, jakož i ze samotné podstaty jednání obviněného a motivu dovolatele. Obviněný jednal ve vztahu k poškozenému M. P. v úmyslu eliminovat zjištění své předchozí trestné činnosti (viz pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 43 T 9/2015, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 8 To 6/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1428/2017), když si musel být vědom toho, že svým protiprávním jednáním společně se spoluobviněným M. H., ohrožuje svobodné rozhodování poškozeného P., potažmo společnosti O., ve vztahu ke stažení návrhu na zahájení správního řízení podaného u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, vedené pod č. j. ÚOHS-S196, 259, 303/201/VZ-3491/2013/511/MOn, podaného pro nezákonný postup ze strany M. při uzavírání dodatků č. 5 a 6 k Prováděcí smlouvě č. 85/2011 ze dne 15. 7. 2011, které byly uzavřeny mezi Českou republikou a společností FUJITSU Technology Solutions, s. r. o. Současně chtěl, aby poškozený za společnost O. vydal s M. společné tiskové prohlášení vztahující se k předmětných dodatkům č. 5 a 6 a tedy funkčnosti nových systémů, ačkoliv si byl vědom, že výplaty dávek probíhaly podle původních systémů, takže prohlášení by bylo nepravdivé, čímž chtěl navenek vyvolat dojem, že společnost O. považuje uzavřené dodatky č. 5, 6 Prováděcí smlouvy za v souladu se zákonem, a že nově uzavřené smlouvy s jiným subjektem jsou zcela funkční, protože jinak by jeho jednání nemělo důvod. Zároveň chtěl nepochybně zvýhodnit další soutěžitele. Nutno podotknout, že o úmyslu obviněného svědčí i to, že předmětná tisková konference měla proběhnout po vzetí zpět návrhu na zahájení správního řízení podaného poškozeným dne 25. 5. 2012 k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.
74. Ve vztahu k popsané specifické pohnutce (úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch) poukazuje Nejvyšší soud na své předchozí úvahy ohledně otázky naplnění objektivního znaku spočívajícího v opatření neoprávněného prospěchu jinému. Zde je třeba pro stručnost odkázat na bod 68. – 69. tohoto rozhodnutí, když i ve vztahu k této pohnutce jednal obviněný v úmyslu přímém. Takový závěr lze formulovat z kontextu samotného jednání obviněného a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, potažmo rovněž usnesení soudu druhého stupně. Obecně je třeba uvést, že skutková věta musí obsahovat takové okolnosti skutkové povahy, na jejichž základě soud dospěl k právnímu závěru o konkrétní formě zavinění na straně pachatele. Postačí přitom, jsou-li takovéto skutečnosti přímo ve skutkové větě v obecnější formě uvedeny a blíže pak konkretizovány v odůvodnění rozhodnutí. Musí být však zřejmé, že tyto skutečnosti byly soudem v průběhu dokazování zjištěny a následně z nich bylo vycházeno při právním hodnocení zavinění pachatele. O takový případ se jedná i v projednávané věci. Podle Nejvyššího soudu ze skutkových závěrů rozvedených nejen ve skutkové větě, ale i v odůvodněních obou napadených rozhodnutí, je patrné, že jednání obviněného směřovalo především k tomu, aby protiprávně za pomoci pohrůžky jiné těžké újmy napomohl bezproblémovému plnění z uzavřených dodatků č. 5. a 6 k Rámcové smlouvě, zvýhodnil další soutěžitele a to především tím, že chtěl docílit toho, aby ÚOHS nemohla být v rámci správního řízení vyslovena sankce zákazu plnění, když současně chtěl eliminovat zjištění své předchozí trestné činnosti.
75. Ve vztahu k námitce obviněného, že si může vybírat smluvního partnera a po tomto v rámci sjednávání obchodních podmínek požadovat, aby došlo ke stažení návrhu na zahájení správního řízení s odkazem na postup státu ve věci výběrového řízení na prodej majetkové účasti ve společnosti OSINEK, a. s., je nezbytné zdůraznit, že tato námitka v podstatě směřuje do právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu vydírání, když obviněný namítá, že jeho jednání nebylo v rozporu se zákonem, nýbrž jednáním oprávněným. I tato námitka je jistým způsobem podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když obviněný zpochybňuje protiprávnost svého jednání. V dané souvislosti je třeba odkázat na bod 57. a 58. tohoto usnesení. Nad rámec tohoto závěru, je třeba uvést, že obecně samozřejmě nelze vyloučit, aby stát, jako veřejný zadavatel, viz §2 odst. 1 písm. a) tehdy platného zákona o veřejných zakázkách (nyní §4 odst. 1 písm. a) zákona o zadávání veřejných zakázek), §3 odst. 1, §7 odst. 1 věty první zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, při vyhlašování veřejné zakázky stanovil jako podmínku, že subjekty, které se budou veřejné soutěže účastnit, nebudou vést proti státu žádné soudní či správní řízení.
76. Z pohledu tohoto naznačeného závěru je ovšem nezbytné zdůraznit, že platí, že zadavatel je při zadávání veřejných zakázek povinen dodržovat zásady transparentnosti a přiměřenosti podle §6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách (od 1. 10. 2016 podle §6 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek). Zde je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 1 Afs 45/2010, který jasně konstatoval, že požadavek transparentnosti „ není splněn tehdy, pokud jsou v zadavatelově postupu shledány takové prvky, jež by zadávací řízení činily nekontrolovatelným, hůře kontrolovatelným, nečitelným a nepřehledným nebo jež by vzbuzovaly pochybnosti o pravých důvodech jednotlivých kroků zadavatele. “
77. Judikatura správních soudu ̊, včetně Nejvyšš ího správního soudu, význam této zásady opakovane ̌ zdůrazňuje, neboť úkolem zásady transparentnosti je zajis ̌tě ní toho, aby zadávání ver ̌ ejných zakázek probíhalo pru ̊ hledným, právne ̌ korektním a pr ̌ edvídatelným zpu ̊sobem za předem jasně a srozumitelně stanovených podmínek. „ Transparentno st procesu zadávání ver ̌ ejných zakázek je nejen podmínkou existence úc ̌ inné hospodár ̌ ské soute ̌ž e mezi jednotlivými dodavateli v postavení uchazec ̌ů , ale také nezbytným pr ̌ edpokladem úc ̌ elnéh o a efektivního vynakládání ver ̌ ejných pro středků. Poruš ením této zásady pak je jakékoli jednání zadavatele, které zpu ̊sobuje neč itelnost zadávacího r ̌ ízení .“ (srov. např . rozsudek Krajského soudu v Brne ̌ ze dne 15. 2. 2012, č . j. 62 Af 50/2011-72). V mnohých pr ̌ ípadech tak zásada transparentnosti (nebo jiné zásady) de facto konkretizuje jiná zákonná ustanovení, kdy je pr ̌ i jejich aplikaci nutno klást si otázku, jak má být ten který úkon uc ̌iněn, aby byla dodrž ena zásada transparentnosti a ostatní zásady (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 29 Af 4/2018).
78. K obdobným záve ̌rům ohledně funkce zásady transparentnosti procesu zadávání ver ̌ ejných zakázek dospívá i odborná (komentár ̌ ová) literatura, dle níz ̌ má zásada transparentnosti dva hlavní aspekty. První aspekt se projevuje zajis ̌tě ním odpovídajícího stupne ̌ zveřejně ní, které má zajistit otevr ̌ ení trhu hospodár ̌ ské soute ̌ži ve prospěch kaž dého potenciálního uchazec ̌ e. Druhý aspekt odpovídá povinnosti zajistit provedení kontroly nestrannosti postupu ̊ zadavatele v zadávacím r ̌ ízení. Krome ̌ povinnosti vedení dostatec ̌ né dokumentace o výbe ̌ rovém r ̌ ízení se tento druhý aspekt projevuje povinností zadavatele dodrz ̌ovat př edem stanovená pravidla postupu. Ves ̌ keré kroky zadavatele (pokud mají odpovídat zásade ̌ transparentnosti) by mě ly být pr ̌ ehledné, vysledovatelné a kontrolovatelné, aby nevzbuzovaly pochybnosti o tom, co bylo pravým du ̊ vodem jednotlivých kroku ̊ zadavatele (srov. Dvoř ák, D., Machurek, T., Novotný, P., S ̌ebesta, M. Zákon o zadávání ver ̌ ejných zakázek. Komentár ̌ . 1. vyd. Praha: C. H. Beck 2017, s. 46).
79. Nejvyšš í správní soud v rozsudku ze dne 7. 11. 2013, c ̌. j. 7 Afs 44/2013-37, zcela jasně konstatoval, že „ zásada zákazu diskriminace tak spolec ̌ně s ostatními základními zásadami (transparentnosti, rovného zacházení) prochází skrze celou zákonnou úpravu a nutně se musí odrazit v kaz ̌ dém vne ̌jš ím výstupu zadavatele. Pouhý poz ̌adavek na dodrž ování uvedených zásad by vs ̌ ak byl v rámci bezbr ̌ ehého a nic ̌ ím neregulovaného procesu prakticky nekontrolovatelný, a tedy neprosaditelný“. Z tohoto důvodu zákon o zadávání veřejných zakázek obsahuje kromě základních zásad také soubor relativne ̌ podrobných a prostor pro úvahu zadavatele neponechávajících ustanovení, upravujících samotný proces zadávání ver ̌ ejných zakázek. Vedle toho zákon o zadávání ve řejných zaká zek obsahuje ustanovení poskytující zadavateli moz ̌ nost klást na dodavatele konkrétní poz ̌adavky. S ohledem na individuální povahu kaz ̌ dé zakázky je pak zadavateli ponechána velká míra volnosti. Zadavatel mu ̊že např . v technických podmínkách nebo v kvalifikac ̌ ních poz ̌ adavcích stanovit konkrétní poz ̌adavky, bez jejichž splně ní se dodavatel nemu ̊že o veř ejnou zakázku úspe ̌šně ucházet. Jejich stanovením tak pr ̌ ímo ovlivn ̌uje okruh mož ných dodavatelu ̊. Protož e se jedná pr ̌ eváz ̌ně o ustanovení ponechávající zadavateli prostor pro úvahu, musí být potr ̌ eba takového poz ̌adavku odů vodnitelná. To znamená, z ̌e č ím podrobne ̌jš í a pr ̌ ísne ̌jš í poz ̌ adavky zadavatel zvolí, tím vys ̌š í nároky budou kladeny na jej ich odůvodně ní. Z tohoto du ̊vodu je zapotř ebí k poc ̌ tu a mír ̌ e takových poz ̌adavků přistupovat striktně v duchu výs ̌ e uvedených zásad. Nejvys ̌š í správní soud opakovane ̌ zdůraznil, ž e v zadávacím r ̌ ízení není du ̊lež ité jen to, jaké poz ̌ adavky jsou na eventuální uchazec ̌ e kladeny, ale podstatnou roli hraje i jejich správné zar ̌ azení do jednotlivých zákonem stanovených c ̌ ástí. Toto zar ̌ azení totiz ̌ determinuje následný postup pr ̌ i vyhodnocování splne ̌ ní jednotlivých požadavků (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 27/2007-145; č. j. 5 Afs 78/2010-186, nebo rozsudek ze dne 27. 6. 2013, č. j. 1 Afs 66/2012- 64).
80. Současně platí, že kaž dý zadavatel je v pru ̊bě hu zadávání zakázky, re sp. již od okamžiku př ípravy r ̌ ízení, povinen pr ̌ istupovat stejným zpu ̊sobem ke všem uchazečům, kteř í mohou podat c ̌ i podávají nabídky (zadavatel definuje v zadávací dokumentaci, resp. výzve ̌ př esné podmínky tak, aby vs ̌ichni uchazeči předem věděli, jak bude ř ízení probíhat, tedy napr ̌. bude-li omezován poc ̌ et zájemcu ̊ , jaké jsou pr ̌ esné podmínky pro toto omezování, pr ̌ ípadne ̌ jakým zpu ̊ sobem bude probíhat hodnocení nabídek atd.).
81. Druhá dvojice zásad, uvedená v §6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách (od 1. 10. 2016 §6 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek), se již dle výslovného znění vztahuje pouze na postup zadavatele vůči dodavatelům, nikoliv například dodavatele vůči zadavateli nebo mezi dodavateli navzájem. Zásada rovného zacházení je obecnou právní zásadou práva. Vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně, není-li tato odlišnost objektivně zdůvodněna (rozsudek SD EU ve spojených věcech C-117/76 a 16/77 Albert Ruckdeschel).
82. Zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace pak spoč ívá zejména v tom, z ̌e ž ádný z dodavatelu ̊ nesmí být zvýhodne ̌ n oproti jiným dodavatelu ̊ m. Zásada nediskriminace je ste ̌ž ejní zásadou zadávání ver ̌ ejných zakázek, s c ̌ ímz ̌ lze souhlasit. Je potřebné tuto za ́sadu uplatn ̌ovat kumulativně se zásadou transparentnosti, o níz ̌ již bylo pojednáno, pr ̌ičemž nelze jednu z tě chto zásad upr ̌ednostňovat před druhou.
83. V oblasti veřejných zakázek se rozlišuje diskriminace zjevná a skrytá, přičemž zjevnou diskriminací by bylo uplatňování rozdílných podmínek vůči jednotlivým dodavatelům, ať z obsahového či procedurálního hlediska. Diskriminací by byla rovněž situace, kdy by v důsledku postupu zadavatele bylo některým uchazečům znemožněno či ztíženo se ucházet o veřejnou zakázku za podmínek, které mají dodavatelé ostatní. Diskriminací skrytou se pak rozumí uplatňování formálně shodných požadavků, které však mají na některé subjekty odlišný dopad, například stanovení příliš přísných požadavků na kvalifikaci účasti malých a středních podniků v řízení, přičemž výše požadavků není charakterem veřejné zakázky odůvodněna (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 1 Afs 20/2008).
84. Vzhledem ke shora nastíněným závěrům, je možno mít za to, že mezi nerovným zacházením a diskriminací není příliš ostrá hranice a lze se domnívat, že zejména případy zjevné diskriminace jsou spíše, resp. také porušením zásady rovného zacházení. Lze mít za to, že postup, který naplní znaky skryté diskriminace, bude v řadě případů také nepřiměřeným (opačně to již platit nemusí) (srov. Dvořák, D. a kol. Zákon o zadávání veřejných zakázkách, 1. vyd, 2017, Praha: C. H. Beck, s. 44 - 53).
85. Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud si je vědom a je mu také známa skutečnost, že v zadávacích podmínkách může být stanoven požadavek, aby mezi zadavatelem a dodavatelem nebylo vedeno sporné řízení. Nicméně v případě sporného řízení, za které lze s velkou dávkou tolerance považovat i návrh na přezkum u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, je nutné konkrétní požadavek formulovat zcela obecně tak, aby žádného konkrétního dodavatele nediskriminoval a byla dodržena zásada transparentnosti. Jestliže by byl vznesen požadavek na všechny potencionální dodavatele, že proti České republice nesmí vést žádný spor u soudů popř. správních úřadů, mohl by takový požadavek za určitých předpokladů obstát, když by ovšem bylo nutno zvažovat relevanci zásady zákazu diskriminace. Nicméně v projednávané věci jde o zcela odlišný případ. Zde obviněný formuloval požadavek na obdržení veřejné zakázky s předmětem spočívajícím v přepisu informačního systému státní sociální podpory do jednotné datové základny – cloudu ve výši nejméně 100 000 000 Kč, která byla společnosti O. přidělena na základě Smlouvy na komplexní údržbu, správu, pokračování vývoje APV, dodávku a údržbu licenčního vybavení a školení (IS SSP, IS PZ, IS HN, IS SS a IS OKsystem), uzavřené mezi společností O. a M. dne 21. 10. 2010, zcela jasně jen vůči jednomu dodavateli, a to společnosti O., která měla dle požadavku obviněného a spoluobviněného M. H. vzít zpět shora citovaný návrh na zahájení správního řízení ve vztahu k dodatkům č. 5. a 6 Rámcové smlouvy. Projev vůle obviněného tedy směřoval pouze vůči jednomu dodavateli, resp. konkrétnímu dodavateli společnosti O. a jako takový nemůže obstát, neboť porušuje zákaz rovného zacházení, zákaz diskriminace a zásadu transparentnosti. Proto byl nepochybně uvedený požadavek protiprávní.
86. Obecně z pohledu námitek obviněného, že P., potažmo společnost O., byla na věci majetkově zainteresovaná a že nechtěla ztratit své v podstatě dominantní postavení vůči M. je vhodné zdůraznit, že každý dodavatel pohybující se na dotčeném trhu má právo na transparentní a nediskriminační postup zadavatele v zadávacím řízení a právo na nezávislý přezkum úkonů či rozhodnutí zadavatele poté, co se u něj dotčený uchazeč neúspěšně bránil námitkami dle zákona (k tomuto závěru srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008, č. j. 5 As 50/2006-137). Nakonec o důvodnosti postupu společnosti O. vůči M., konkrétně podání návrhu ze dne 25. 5. 2012 k ÚOHS a o tom, že se nejednalo o šikanózní návrh, nakonec svědčí rozhodnutí o tomto návrhu.
87. Stran námitky ohledně svobodné volby uzavírat s obchodními partnery smlouvy je vhodné předestřít některá obecná východiska. Lze přisvědčit tvrzení dovolatele, že v soukromém sektoru je běžné, že smluvní strany si své obchodní partnery vybírají na základě své vůle. Nicméně v projednávaném případě je důležité zdůraznit, že dovolatel byl úřední osobou, v dané věci nevystupoval jako zástupce soukromého subjektu, ale jako XY za M., tedy jako „zástupce“ státu, na něhož jsou kladeny mnohem vyšší požadavky, neboť operuje s prostředky ze státního rozpočtu. Zde je nezbytné zdůraznit, že zajištění předmětné zakázky nepochybně souviselo s realizací zákonných oprávnění M., zejména s oblastí zajištění sociální politiky (blíže viz §9 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb, v platném znění, zákon č. 582/91 Sb., v platném znění, zákona č. 187/2006 Sb., č. 108/2006 Sb. a další). V takových případech téměř veškeré uzavírání smluvních ujednání podléhá speciálnímu zákonu upravující veřejné zakázky. V tomto směru nad rámec tohoto závěru je možno odkázat na úvahy soudu druhého stupně, když obviněný obdobou argumentaci uplatnil v rámci odvolacího řízení (bod 10. usnesení soudu druhého stupně).
88. Dále je nutné zdůraznit, byť obviněný jako motiv svého jednání uvádí úsporu státních prostředků, tak i pokud by tomu tak skutečně bylo, nelze ani dobře míněné jednání ospravedlňovat, jestliže je pohrůžka konána nedovoleně a nezákonně. Jinak vyjádřeno, ani ušlechtilý úmysl nemůže být prostředkem k trestněprávnímu jednání, o čemž vypovídá i ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. R 10/1979-II., R 31/2004, R 27/1982). Obecně je třeba uvést, že v případě trestného činu vydírání se jedná v praxi velmi často o to, že jednání pachatele je vyvoláno jednáním poškozeného, které je v rozporu se zákonem (např. poškozený dluží pachateli peníze a ten se dostane do existenčních problémů) nebo se může pachatel cítit jednáním poškozeného, které je sice v souladu se zákonem, jistým způsobem znevýhodněn, když ovšem na takové situace nemůže pachatel reagovat protiprávním jednáním v rozporu s trestním zákonem a následně se dovolávat nedostatku protiprávnosti svého jednání. Z pohledu argumentace obviněného je možno uvést, že dovolatel mohl poškozenému pohrozit, že společnost O. neuspěje ve výběrovém řízení z důvodu vysoké ceny (viz vyjádření státního zástupce), nikoliv z důvodu odmítnutí vzít zpět podání na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a nevydání souhlasného tiskového prohlášení.
89. Pro úplnost Nejvyšší soud ještě dále dodává, že ani poukazované případy obviněným nejsou přiléhavé na projednávanou věc. Jedná se o zcela odlišné situace než v případu dovolatele. Je důležité rozlišovat mezi běžnými obchodními vztahy a mezi vztahem klient – advokát, když např. advokát na povinnost mlčenlivosti přímo ze zákona, je povinen ze zákona chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny (viz §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii v platném znění).
90. Nejvyšší soud považuje za vhodné se ještě stručně vyjádřit k námitce obviněného, že neměl důvod pochybovat o tom, že předmětné dodatky č. 5 a 6 k Prováděcí smlouvě jsou právně v pořádku. Zde je na místě zdůraznit, že předmětem řízení není otázka uzavření těchto dodatků, nýbrž následný postup obviněného, kterým se snažil dosáhnout toho, aby nebyl projednán návrh společnosti O., podaný ÚOHS právě na nezákonný postup M. při uzavírání sporných dodatků č. 5 a 6. Navíc se jedná o námitku do hodnocení důkazů a tato jako taková nenaplňuje zvolený dovolací důvod.
91. Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky poukazuje na skutečnost, že míra škodlivosti jeho jednání nedosahuje intenzity předpokládané §12 odst. 2 tr. zákoníku, když akcentuje skutečnost, že možná jednal poněkud horlivě, ale že sledoval legitimní cíl, neboť chtěl ušetřit ministerstvu finanční prostředky.
92. Předně je třeba uvést, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
93. Společenská škodlivost pak není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy jí je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
94. V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., konkrétně na bod II., v němž bylo vysloveno „ Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“.
95. Současně je třeba zdůraznit, že při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl.
96. Stručně vyjádřeno argumentace obviněného ohledně subsidiarity trestní represe je založena na tom, že motivem jeho jednání byla snaha ušetřit státní prostředky. Zde je na místě nezbytné uvést, že samotná skutečnost tvrzené snahy o úspory finančních prostředků státu nemůže vést k závěru, že v dané věci je na místě aplikovat ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, když tvrzené úspory nebyly předmětem daného řízení, takže se jedná o tvrzení obviněného, které nebylo nijak verifikováno. Navíc je třeba odkázat na skutečnost, že z provedeného dokazování, byť toto skutečně nebylo předmětem nyní projednávané věci, ani to pro náležité objasnění věci nebylo nezbytné, nelze najisto postavit, zda varianta prosazovaná v rámci uzavírání dodatků č. 5 a 6 k Prováděcí smlouvě č. 85/2011 skutečně přinesla předpokládané úspory či nikoliv a skutečné a kvalifikované objasnění této otázky by šlo nad rámec daného trestního řízení. V dané souvislosti je třeba připustit, že samotný motiv trestné činnosti má v prvé řadě nepochybně vliv na úvahy o trestu, ať již jako přitěžující či polehčující okolnost, ale nejedná se o jedinou skutečnost, kterou je nezbytné z pohledu argumentace obviněného nutno vzít v úvahu.
97. Při posuzování námitky obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že společenskou škodlivost jednání obviněného nepochybně zvyšovala skutečnost, že se dopustil dvou trestných činů a že nepochybně jeho jednání bylo jistým způsobem nepochybně motivováno snahou znemožnit objasnění trestné činnosti, ke které došlo ve věci vedené u Městského soudu v Praze po sp. zn. 43 T 9/2015. Lze proto uzavřít, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
98. Navíc je třeba zdůraznit, že tvrzenému motivu trestné činnosti soudy nižších stupňů daly výraz ve výroku o uloženém trestu, když podle §44 tr. zákoníku upustily od uložení souhrnného trestu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 43 T 9/2015 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 8 To 6/2017, ve kterých byl odsouzen za zločin zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
99. Pokud se týká zbývající argumentace obviněného, tak je třeba zdůraznit, že byť se obviněný dovolává naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak fakticky ovšem brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas, konktrétně zejména se způsobem hodnocení důkazů, zejména jednotlivých svědeckých výpovědí. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
100. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněného, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), když existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
101. Z pohledu konkrétních argumentů lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Zde je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. V dané souvislosti je nezbytné zdůraznit, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, když se jedná již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, když předcházejí dvě rozhodnutí byla zrušena v důsledku podaných odvolání obviněného a státního zástupce. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Zde se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
102. Nad rámec shora uvedeného, toliko na podporu závěru, že v případě obviněného skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, je nutné uvést, že soud prvního stupně prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 16-20 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 13-14, bod 10. – 11. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. V dané věci je také nezbytné odkázat na předchozí rozhodnutí soudu druhého stupně, v jejichž rámci se vyjádřil k určitým otázkám, které byly namítané v rámci předchozích odvolání a které také obviněný zmiňuje nyní v rámci dovolání. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
103. Pokud obviněný namítá, že soudy hodnotily svědecké výpovědi pouze v jeho neprospěch, je třeba uvést, že se jedná o námitku do způsobu hodnocení důkazů, která nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Obdobné povahy je námitka stran nevěrohodnosti svědka P. Přesto je třeba uvést, že situace nestojí tak, že by byl obviněný usvědčován jen výpovědí tohoto svědka, neboť jeho výpověď je podporována dalšími provedenými důkazy a to výpovědí svědka Č., ale zejména pořízenými odposlechy. Věrohodnost výpovědi svědka P. nemůže ani snižovat skutečnost, že lze připustit, že společnost O. nepochybně mohla mít zájem na tom, aby její spolupráce s M. a její jisté monopolní postavení bylo zachováno, když jak již bylo naznačeno, výpověď tohoto svědka je podporována i dalšími provedenými důkazy. Ani skutečnost, že na rozdíl od podané obžaloby dospěly soudy k závěru, že nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata §329 tr. zákoníku spočívající ve způsobení škody společnosti O. nemůže snižovat věrohodnost tohoto svědka, když v tomto směru bylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo (viz bod 11. rozhodnutí soudu druhého stupně).
104. Dále Nejvyšší soud stran námitek obviněného, jak probíhalo schvalování jednotlivých servisních a prováděcích smluv, zainteresovanosti obviněného v jednotlivých komisích a pracovních systémů, podílení se na vytváření zadávacích listů jednání s pracovníky ministerstva, hodnocení výpovědí svědků atd., že se jedná pouze o skutkové námitky, které nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy hodnotily veškeré provedené důkazy každý zvlášť, tak ve vzájemném souhrnu. Vzhledem k povaze věci je pochopitelné, že soudy vycházely především ze svědeckých výpovědí, výpovědí obviněného, spoluobviněného M. H. a poškozeného M. P., které byly podpořeny a podloženy či vyvráceny dalšími svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, včetně odposlechu, na které soudy odkazují.
105. Obecně je třeba ve vztahu k námitkám týkajícím se hodnocení důkazů za nutno uvést, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
106. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (z mnohých rozhodnutí srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; dále rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014). Jistou výjimku z tohoto pravidla, jak již bylo naznačeno, představuje zjištěná existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který ovšem v dané věci nebyl shledán.
107. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř.
108. Obviněný dále namítá, že soud druhého stupně neprovedl jím navrhovaný důkaz porovnáním státních závěrečných účtů za roky 2011-2014, srovnáním nákladů M. na služby společnosti O., analýzou vynakládání finančních prostředků do agentových systémů, e-mailem pracovníka Microsoft atd. V souvislosti s touto námitkou Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít některá obecná východiska tykající se tzv. opomenutých důkazů. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
109. Obecně pak lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013) a soudy svůj postup řádně zdůvodnily.
110. Ve vztahu k neprovedení důkazu porovnáním státních závěrečných účtů za roky 2011-2014, srovnáním nákladů M. na služby společnosti O., analýzou vynakládání finančních prostředků do agentových systémů, e-mailem pracovníka Microsoft atd. soudem prvního stupně je vhodné uvést, že tento návrh na doplnění dokazování zamítl z důvodu nadbytečnosti, takže z tohoto pohledu se nejedná o tzv. opomenutý důkaz a soud druhého stupně na své předchozí rozhodnutí ve věci odkázal a nebylo tedy zapotřebí se znovu těmito důkazy zabývat a opětovně je označovat za nadbytečné ve věci. Navíc je třeba odkázat na předchozí úvahy ohledně motivu trestné činnosti obviněného obsažené v bodech 66. a 74. tohoto rozhodnutí.
111. Obecně je třeba s požadavky obviněného na další doplnění dokazování za nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
112. Obviněný rovněž namítá porušení zásady in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. V tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
113. Na závěr ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně tohoto obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
114. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
115. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu