Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.04.2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.9.2020.1

sp. zn. 4 Tdo 9/2020- 818 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2020 o dovolání obviněného A. Č. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 76/2018, takto: Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (zejména výrok podle §44 tr. zákoníku o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018). Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 2 T 76/2018, byl obviněný A. Č. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že: nejméně od přesně nezjištěné doby přelomu měsíce července a srpna 2015 se záměrem soustavně obtěžovat své sousedy poškozené A. V., narozenou XY a L. V., narozeného XY, žijící v domě ve XY, začal oběma poškozeným nejprve nejméně každý měsíc ze zahrady u svého bydliště nebo ze střešního okna svého bydliště, tedy domu ve XY slovně vyhrožovat, zejména tím způsobem, že uvidí, co bude, co s nimi udělá, že jim dá po tlamě a zlikviduje jim psa a oba poškozené také urážel různými neslušnými výrazy jako „kurvo, děvko, pičo, paroháči, blbče, ubožáku“, takto obžalovaný jednal obvykle v podnapilém stavu, postupem času se tyto jeho slovní útoky stávaly častějšími a nejméně od února roku 2016 tímto způsobem jednal i několikrát týdně a navíc oba poškozené, pokud se pohybovali na své zahradě, několikrát týdně sledoval ze střešního okna svého bydliště, případně je i fotografoval, došlo k tomu, že po obou poškozených plival, činil opakovaná telefonická či písemná oznámení na Městskou policii Valtice, případně i na Policii ČR, zejména v tom smyslu, že pes poškozených štěká nebo takto nepravdivě oznamoval, že pes poškozených, je volně na pohybu a ohrožuje své okolí, v důsledku čehož opakovaně v různou denní i noční dobu příslušníci Městské policie Valtice, případně Policie ČR se dostavili do obydlí poškozených situaci prošetřit, posléze spíše u poškozených telefonicky ověřovali, zda se jedná o pravdivé oznámení, opakovaně docházelo i k tomu, že obžalovaný se snažil poškozeným znepříjemnit život i tak, že žádal Městský úřad Valtice, odbor výstavby a životního prostředí o prošetření údajné nepovolené stavby plotu či údajné přestavby domu obývaného poškozenými na penzion a také o prošetření toho, že poškození provádějí černou stavbu na jejich restauraci, zjišťoval si nejrůznější soukromé údaje poškozených a jejich syna, zejména co se týká jejich majetkových poměrů, zdravotního stavu a soukromých mezilidských vztahů v rodině, a dne 27. 8. 2016, kdy kolem 23.30 hod. v obci XY na ulici XY v silně podnapilém stavu postupně odpálil a vhodil na pozemek rodinného domu XY užívaného poškozenými celkem 6 ks zábavní pyrotechniky přesně nezjištěného typu, kdy jedna z rachejtlí dopadla na střechu dřevěné kůlny opatřené asfaltovou krytinou, kde došlo k jejímu vyhoření, aniž by byla způsobena jakákoliv škoda, další rachejtle dopadla na lavici zahradního nábytku, která byla umístěna při hlavní zdi domu, přičemž došlo ke vznícení látkové matrace zahradního křesla a polštáře, kdy vznik požáru zaregistrovala poškozená A. V., která následně požár uhasila, zbývající pyrotechnika dopadla na travnatou část zahrady domu, tato nezpůsobila žádnou škodu, tímto jednáním byli poškození L. a A. V. vydáni nejméně v nebezpečí těžké újmy na zdraví v případě, že by požár včas nezaregistrovali a neuhasili, přičemž v případě pozdního zpozorování požáru, silnějšího proudění vzduchu a rozšíření požáru na dřevěnou lavici mohlo dojít k rozšíření požáru do obývacího pokoje rodinného domu manželů V. a v případě požáru dřevěné kůlny mohlo dojít k rozšíření požáru na střechu sousedního domu a hrozil tak vznik škody shořením obou domů v rozsahu nejméně 8.000.000 Kč; zahořením matrace, polštáře a zahradního nábytku vznikla škoda ve výši 1.784 Kč, v blíže neurčené době kolem 31. 8. 2016 obžalovaný vyhlédl ze střešního okna rodinného domu, kde bydlí, nejprve zapískal a na procházející poškozené manžele V. začal pokřikovat a vyhrožovat, " že jim ukáže, že uvidí co bude, a že jim ten barák stejně zapálí a zlikviduje je", přičemž toto jednání obžalovaného v poškozených vzbuzovalo důvodnou obavu, že své výhružky může splnit, kdy v důsledku prožitých událostí byla poškozená A. V. nucena vyhledat odbornou zdravotnickou pomoc a byla hospitalizována na Psychiatrickém oddělení XY v době od 1. 9. 2016 do 3. 9. 2016, ani poté však obžalovaný nepřestal se svým jednáním v tom rozsahu, jak je shora popsáno v době přibližně od února roku 2016 a i nejméně do konce září 2017 se takovéhoto shora popsaného jednání dopouštěl, od čehož jej neodradilo ani to, že některé dílčí útoky byly řešeny přestupkovou komisí Města Břeclav, i nadále obžalovaný poškozeným shora popsaným způsobem vyhrožoval, nadával neslušnými výrazy, činil na ně různá oznámení a takto jednal až do konce září 2017, kdy poté se intenzita jednání obžalovaného zmírnila, kdy přibližně nejméně každý měsíc poškozené pozoroval ze střešního okna svého bydliště a vulgárně jim nadával, což trvalo až do počátku měsíce února 2018, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání v této věci, takovéto shora popsané jednání obžalovaného u obou poškozených, zejména u poškozené A. V., vyvolalo trvající pocity ztráty soukromí a bezpečí, aby poškození zabránili rozsahu shora popsaného jednání obžalovaného, tak v průběhu jara roku 2017 nechali mezi domy č. XY a XY postavit cca 2,4 metry vysokou zeď z betonových panelů , za což vynaložili nejméně 34.308 Kč, současně poškození u zdi instalovali bezpečnostní kamerový systém a přemístili rovněž místo vjezdu ke svému obydlí , aby tak co nejvíce zamezili obžalovanému v jejich sledování. 2. Za shora uvedené přečiny uložil Okresní soud v Břeclavi obviněnému podle §273 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Současně bylo obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo omezení spočívající v tom, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel jakéhokoliv kontaktování a vyhledávání poškozených A. V., nar. XY a L. V., nar. XY. Dále byl podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb podle §68 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž podle §68 odst. 2 tr. zákoníku byla denní sazba stanovena na 300 Kč, tedy celková výměra peněžitého trestu činila 30 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil uvedený soud obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. 3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným A. V., nar. XY a L. V., nar. XY, oběma bytem XY, společně a nerozdílně na náhradě škody částku 36 092 Kč. 4. Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 2 T 76/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech výroku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. 5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině, trestu i výroku o náhradě škody z důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g), e), g), h), k), l) tr. ř. 6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (bod V. dovolání) obviněný namítá, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen. Následně rozvádí předpoklady aplikace tohoto dovolacího důvodu, když konkrétně zpochybňuje obsazení soudu druhého stupně, který rozhodoval o jeho věci. Podle jeho názoru je třeba hodnotit, zda senát soudu druhého stupně byl sestaven v souladu s §41-42 zákona o soudech a soudcích ve shodě s platným rozvrhem práce. Zdůrazňuje, že rozvrh práce musí být předvídatelný a transparentní, a to jak v otázce složení takového senátu, tak v otázce přidělování nápadu konkrétnímu soudci. Konstatuje, že řízení u soudu druhého stupně bylo zahájeno dne 9. 8. 2019, přičemž tento den je rozhodný pro přidělení senátu k projednání věci, takže je třeba vycházet z rozvrhu práce platného k tomuto dni. Podle tohoto rozvrhu práce byla věc přidělena do senátu 8 To ve složení předseda senátu JUDr. V. Čech a členové senátu Mgr. D. Krátký a Mgr. L. Králíková. Z rozvrhu práce ovšem není zřejmé, konkrétně z tabulky na str. 25, kdo měl být členem senátu, když jako člen senátu je uveden JUDr. D. Krátký, a jako předseda senátu JUDr. V. Čech a JUDr. M. Jirsová. Současně dovolatel odkazuje na znění pravidel pro trestní úsek, část B-trestní odvolací, odstavec 7, přičemž následně dovozuje, že pravidla umožňují zcela netransparentní a libovolnou volbu složení senátu na základě libovůle předsedy senátu. Dále spatřuje netransparentnost přidělování věci v pravidlech pro trestní úsek, část B-trestní odvolací, odst. 2 písm. B), neboť je na libovůli vedoucí kanceláře, kterému konkrétnímu soudci věc v určitém soudním oddělení přidělí, když rozvrh práce nestanoví, jak mají být konkrétní věci soudcům v jednotlivém soudním oddělení přidělovány. Takový postup je zcela netransparentní a umožňuje libovůli při rozdělení nápadu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1522/2016, nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016. sp. zn. I. ÚS 2769/15). Jestliže dle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu rozhoduje vedoucí kanceláře nebo pověřený předseda senátu, jedná se o zjevně nesprávný postup porušující princip zákonného soudce. 7. Stran námitek týkajících se dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř . ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (bod VI. dovolání) obviněný uvádí, že bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku (správně trestního řádu). Obviněný tvrdí, že trestní stíhání není přípustné, protože dřívější rozhodnutí pro týž skutek proti jeho osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku, když byl uznán vinným a odsouzen za skutky vůči poškozeným v časovém období, pro které byl uznán vinným i za spáchání přestupků. Poukazuje v tomto směru na skutkovou větu rozsudku soudu prvního stupně, v němž je explicitně uvedeno „…některé dílčí útoky byly řešeny přestupkovou komisí …“. Jeho jednání tak bylo posouzeno nepřípustně v rozporu se zákazem dvojího trestání (totožné skutky vůči poškozeným) stejně dvakrát, když za tyto skutky byl odsouzen jak v rámci přestupkového řízení, tak v trestním řízení. Současně obviněný uvádí, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně není patrné, že by jednotlivé dílčí skutky pokračujícího trestného činu nebyly pojaty jako součást souzeného období. Odkazuje na zásadu ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V takovém případě podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení se shora uvedeným článkem Úmluvy činí trestní stíhání nepřípustným (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003). Soud druhého stupně jeho námitky nevyslyšel. 8. Obviněný v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (bod VII. dovolání) namítá nesprávné skutkové zjištění obou soudů, nesprávné hodnocení důkazů a zejména zcela zásadní procesní pochybení, která vedla k tomu, že tyto soudy opřely svá rozhodnutí o nezákonné důkazy. V kontextu uvedeného poté zmiňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a právo na spravedlivý proces. Podrobně se věnuje vymezení extrémního rozporu rovněž ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 789/2015, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014, nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS – st. 38/14). Konstatuje, že Nejvyšší soud musí na základě podaného dovolání reagovat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť podle Ústavního soudu základní lidská práva musí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14), přičemž nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné (nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). 9. Obviněný poté poukazuje na porušení zásady totožnosti skutku, přičemž zdůrazňuje, že podle §220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle dovolatele je ovšem skutková věta odsuzujícího rozsudku zcela odlišná od podané obžaloby, když se nejedná o pouhé upřesnění a doplnění některých skutečností. Jednotlivé části skutkové věty si dle jeho názoru vzájemně odporují, když uvedená období popisují různou intenzitu údajných útoků, tyto období se překrývají, přičemž skutková věta doznala nepřiměřené změny, jednak v samotném období, po kterou měla být trestná činnost páchána, jednak v samotné podstatě údajných útoků, když v obžalobě se vůbec neobjevily okolnosti nasvědčující naplnění zákonných znaků trestného činu skutkové podstaty nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku v podobě vyhledávání osobní blízkosti či sledování a omezování v obvyklém způsobu života. 10. Rozporuje rovněž současné naplnění skutkových podstat přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož byly naplněny totožným jednáním. Poukazuje na výpověď poškozených, kteří brali jeho jednání za běžný každodenní ustálený způsob jeho projevu, který nebrali vážně. Proto jeho jednání tudíž nebylo způsobilé naplňovat znaky skutkové podstaty těchto trestných činů. 11. Obviněný se dále rozsáhle vyjadřuje k hodnocení důkazů soudy nižšího stupně, které podle jeho názoru hodnotily důkazy tendenčně a jednostranně v jeho neprospěch, když tyto vychází pouze z výpovědí poškozených, které jsou v rozporu s jinými svědeckými výpověďmi (výpovědi sousedů). Obviněný pak zpochybňuje výpověď poškozených ohledně jeho požívání alkoholu, odkazuje na výpovědi svědků a namítá, že nelze trestně postihovat jeho jednání, kterým se zákonným způsobem domáhal svých práv jako účastník stavebního řízení. Naplnění zákonných znaků podle §345 tr. zákoníku nelze spatřovat v tom, že si v rámci své obhajoby opatřoval na podporu svých tvrzení informace o poškozených. Jedná se o realizaci jeho práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 12. Ve vztahu k přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku namítá otázku naplnění zákonných znaků této skutkové podstaty. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, v jaké eventualitě se měl trestného činu dopustit. Právní věta je neurčitá a nekonkrétní. Soud prvního stupně pouze překopíroval popis trestného činu z trestního zákoníku vzhledem k užití slova „nebo“ bez vztažení na konkrétní případ. Obviněný se domnívá, že soud prvního stupně neměl jasno o spáchané eventualitě a v důsledku tohoto je rozsudek nepřezkoumatelný a byl naplněn odvolací důvod podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Navíc podle obviněného nebyla skutková podstata ani v jedné eventualitě naplněna. K pojmu „vydá lidi“ v nebezpečí smrti nebo újmy na zdraví uvádí, že by se muselo jednat o vyšší počet osob, což je nejméně 7 lidí (R 39/1982). V daném případě se v domě poškozených nacházela toliko A. V., a kolik bylo osob v jeho domě, nebylo v rámci dokazování vůbec zkoumáno. Tudíž nemohl být naplněn znak v podobě obecného ohrožení lidí. Obviněný se domnívá, že trestný čin podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, nebyl naplněn ani v jeho druhé alternativě, a to ve vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu. Nemůže se ztotožnit se škodou nejméně 8 000 000 Kč, jak uvedl soud prvního stupně, neboť takové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování a soud ani nezdůvodnil, jak k ní dospěl. Z opatrnosti uvádí, že soud prvního stupně stanovil rozsah škody pravděpodobně podle listiny nazvané odborné vyjádření na č. l. 36 tr. spisu, i když se nejedná o odborné vyjádření podle §105 odst. 1 tr. ř. Z listiny totiž není patrné, pro jaké účely a v jaké trestní věci bylo vyjádření učiněno a stanovuje stejnou částku pro oba domy, byť se z hlediska rozlohy liší. Nadto dodává, že cena domů byla stanovena velmi nepřesně a poukazuje na jím předloženou dražební vyhlášku ze dne 21. 11. 2013, č. j. 597/2013–N, jež dům poškozených ohodnotila na 1 980 000 Kč na základě znaleckého posudku. Škoda tak mohla vzniknout pouze ve výši 3 960 000 Kč (hodnota obou nemovitostí), takže se nejedná o škodu velkého rozsahu. Na základě shora učiněných závěrů se obviněný domnívá, že nebyla naplněna skutková podstata za trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti naplněním znaku „vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu“. 13. Dovolatel rovněž namítá, že reálně ani nehrozilo v daném případě obecné ohrožení, neboť nehrozilo, že bude zapříčiněn požár. Odborné vyjádření ze dne 27. 9. 2016 (č. l. 34) je zcela zavádějící, kalkuluje s nepředvídatelnými okolnostmi, a na jejichž základě konstruuje domněnky o možných teoretických následcích vhozením zábavní pyrotechniky a vzniku požáru, který podmiňuje silnějším prouděním větru. Obviněný zdůrazňuje, že předložil soudu listinu prokazující úplné bezvětří a tím nebyla splněna podmínka v podobě silnějšího proudění větru. Současně poukazuje na skutečnost, že celý den byly vysoké hodnoty vlhkosti vzduchu, takže pravděpodobně pršelo, což by mělo svědčit v jeho prospěch. Tvrdí, že hrozba se musí projevit bezprostředně a zcela konkrétně, tedy výrazným přiblížením se hrozící poruchy a nepostačuje tedy jen navození situace, za níž potencionálně může dojít k obecně nebezpečnému následku. Zdůrazňuje, že důvodně mohl předpokládat, že když bylo bezvětří, že riziko požáru je zanedbatelné, takže nemohl jednat nedbale. Opětovně tedy dospívá k názoru, že nemohla být naplněna skutková podstata podle §273 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se neztotožňuje s názorem soudu, že se jednalo o požár. Odkazuje na zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, kde se rozlišuje mezi požárem a ohněm, když se nejednalo o požár, jelikož nebyl založen za takových okolností a v takovém prostředí, že by hrozilo jeho rozšíření a přerostení do živelné formy. 14. Stran jednostranného hodnocení důkazů dále tvrdí, že s ohledem na zásadu in dubio pro reo se mělo vycházet z toho, že bylo bezvětří (výpis historie počasí, nepodložená domněnka soudu, průběžné poryvy větru), z vysoké hodnoty vlhkosti vzduchu a z toho, že byla pokročilá noční doba. Nesouhlasí ani s tvrzením soudů, že své hody směřoval do prostoru venkovního posezení, když většina hodů směřovala na trávník zahrady. Vyjadřuje i nesouhlas s tvrzením soudu prvního stupně, že oheň vznikl na třech místech, když potah a polštář podle obviněného se vznítily od jediné petardy a k jejich rozdělení došlo až při jejich hašení, což vyplývá i z odborného vyjádření na č. l. 34. Obviněný považuje rovněž za nesrozumitelný závěr soudu prvního stupně, že zavinění vyplývá ze skutečnosti, že jednal v silně podnapitém stavu. Za přehnané považuje rovněž konstatování soudu prvního stupně o hrubé nedbalosti podle §16 odst. 2 tr. zákoníku, neboť na Silvestra by se takto dalo kvalifikovat jednání valné většiny obyvatel České republiky. K otázce vzniku požáru od zábavní pyrotechniky se měl vyjádřit obhajobou navrhovaný znalec z oboru pyrotechnika, neboť taková situace není obecně vysoká. 15. Obviněný považuje za nesprávný rovněž výrok o náhradě škody, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro její přiznání. Náklady na stavbu zdi nelze považovat za škodu způsobenou trestným činem, kterou by bylo možné uspokojit v adhezním řízení. Obviněný vymezuje majetkovou škodu v souladu s §43 odst. 1 tr. ř. Podle jeho názoru náklady poškozených na zbudování zdi samy o sobě nemají jakoukoliv přímou souvislost s jeho jednáním a je navíc sporné, že poškození skutečně vybudovali zeď z důvodu jeho údajného jednání. Nejedná se tak o majetkovou škodu způsobenou přímo trestným činem a poukazuje na R 53/1983. Soud prvního stupně tak postupoval v rozporu se shora citovaným usnesením, když použil extenzivní výklad pojmu majetková škoda. Zároveň namítá opožděnost přistoupení poškozených s tímto požadavkem na náhradu škody (za zeď), když tuto uplatnili až ke konci dokazování dne 7. 6. 2019 v rámci provádění listinných důkazů, což je v rozporu s §43 odst. 3 tr. ř. a §206 odst. 2 tr. ř. K vybudování zdi navíc mělo dojít na jaře 2017. Nárok na náhradu škody poškození vznesli původně jen ve výši ohořelého zahradního nábytku. Pro ilustraci poté obviněný rozvádí, kdy je možné rozšíření nároku na náhradu škody. Soud prvního stupně tak měl správně odkázat poškozené podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. 16. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se podle §226 tr. ř. zprošťuje obžaloby. Pro případ, že Nejvyšší soud neshledá splnění zákonných podmínek pro to, aby ve věci rozhodl sám, eventuálně obviněný navrhuje, aby po zrušení napadeného usnesení soudu druhé stupně i rozsudku soudu prvního stupně, věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřením ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 1 NZO 1355/2019, nejprve rozvedl, jakými trestnými činy byl obviněný uznán vinným a jaké uplatnil dovolací námitky a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Poté rozvedl předpoklady naplnění uplatněných dovolacích námitek. 18. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. následně státní zástupce zdůrazňuje, že námitky obviněného se netýkají konkrétního složení senátu odvolacího soudu, nýbrž jsou založeny na argumentaci, že rozvrh práce není předvídatelný a transparentní, takže umožňuje libovůli při přidělení věci konkrétnímu soudci. Takto uplatněná námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 128/2017) a proto má za to, že uplatněné námitky zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají. 19. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odkazuje státní zástupce na ustanovení §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. a odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu ve vztahu k projednaným přestupkům. Podle státního zástupce po srovnání skutkových okolností vymezených ve výroku soudního rozhodnutí a rozhodnutí o přestupcích je nutno dospět k závěru, že se týkají téhož skutku, respektive že jednání, o kterých bylo rozhodnuto v přestupkovém řízení, jsou součástí skutku, o kterém bylo rozhodováno v trestním řízení. Zdůrazňuje, že přestupek podle §49 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, měl trestní charakter, neboť se jednalo o normu, která se vztahovala na všechny občany, a pokuta, která za přestupek hrozila, byla preventivně represivní. Rozhodnutí o přestupku podle §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., tedy bylo v obecné rovině způsobilé založit překážku věci rozhodnuté. 20. Vzhledem ke shora uvedenému je nutno považovat závěr soudu prvního a druhého stupně, které vyjádřily názor, že případná rozhodnutí o přestupku se týkají pouze dílčích jednání obviněného ze dne 23. 2., 27. 2., 16. 3. a 18. 5. 2016 a že jako takové nepředstavují překážku věci rozhodnutí, za nepřesvědčivý. Podle státního zástupce především nelze souhlasit s tím, že se v případě trestného činu podle §354 odst. 1 tr. zákoníku jedná o pokračující trestný čin, přičemž v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 947/2018, který dospěl k závěru, že se jedná o trestný čin trvající. Nakonec z názoru, že se jedná o trestný čin pokračující, nevycházel ani nalézací soud důsledně, když popis skutku o některé jednání rozšířil, což by v případě pokračujícího trestného činu nebylo možné. Navíc i popis skutku odpovídá tomu, že se jednalo o kontinuální jednání. Podle státního zástupce je ovšem nutno vzít v úvahu celé znění §11 odst. 1 písm. k) tr. ř., podle kterého pravomocné rozhodnutí o přestupku je překážkou věci rozhodnuté, jen tehdy, jestliže neuplynula lhůta k zahájení přezkumného řízení, což dovolatel zcela pominul. Následně státní zástupce cituje §100 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen zákon č. 250/2016 Sb.), zejména odst. 2, odst. 3 tohoto ustanovení. Podle státního zástupce tyto objektivní lhůty v době rozhodování soudů dosud neuplynuly, když sporná je subjektivní lhůta podle §100 odst. 2 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., přičemž soudy nižších stupňů se vzhledem ke svému právnímu názoru otázkou přezkumného řízení vůbec nezabývaly. 21. Současně ovšem státní zástupce zdůrazňuje, že i pokud by lhůty k vedení přezkumného řízení dosud neuplynuly, tak to samo o sobě nelze interpretovat tak, že lze vést trestní řízení. Taková skutečnost by měla vést k závěru o nutnosti přerušení trestního stíhání podle §173 odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 Tz 46/2019), když toto ustanovení bylo do trestního řádu včleněno právě v souvislosti s účinností zákona č. 250/2016 Sb. Současně ovšem státní zástupce konstatuje, že rozhodnutí o přestupku nemohlo založit překážku věci rozhodnuté ve vztahu k jednání, ke kterému došlo až následně, nejpozději po doručení rozhodnutí o přestupku. 22. Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak státní zástupce uvádí, že část námitek obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Jedná se ryze o procesní námitky týkající se totožnosti skutku, když navíc nejsou důvodné. Poté státní zástupce rozvádí otázku totožnosti skutku z pohledu právní teorie, když zdůrazňuje, že jednání obviněného, kterým byl uznán vinným vůči poškozeným je v převážné míře shodné s usnesením o zahájení trestního stíhání a podanou obžalobou. Rovněž námitky obviněného týkající se vlastního hodnocení provedených důkazů nenaplňují zvolený dovolací důvod, když dodává, že z provedeného dokazování nevyplývá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Dovolatel se pouze domáhá jiného hodnocení provedených důkazů. 23. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitky stran možnosti jednočinného souběhu trestných činů podle §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §353 odst. 1 tr. zákoníku, když tyto ovšem považuje za zjevně neodůvodněné. Podle jeho názoru jednání podle §353 odst. 1 tr. zákoníku nepostihuje dlouhodobost jednání obviněného a jednání kvalifikované podle §354 odst. 1 tr. zákoníku zase skutečnost, že jednání obviněného bylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu. Za určitým způsobem problematické považuje uvedení do skutkové věty skutečnosti, že obviněný podával oznámení na nepovolenou stavební činnost poškozených a oznámení ohledně chování psa poškozených, stejně tak zjišťování soukromých údajů o poškozených, které by se za určitých okolností dalo podřadit pod §354 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku (což ovšem v dané věci nebylo ani učiněno). Uvedení těchto skutečností do skutkových zjištění ovšem nenaplňuje zvolený dovolací důvod. 24. Za nedůvodné pak považuje státní zástupce i námitky stran právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu obecného ohrožení podle §273 odst. 1 tr. zákoníku. Pod zvolený dovolací důvod, byť s jistou dávkou tolerance, lze ovšem podřadit námitky stran toho, že v důsledku jednání obviněného nevzniklo obecné nebezpečí, přestože část námitek je skutkového charakteru. Následně státní zástupce rozvádí, co se rozumí obecným nebezpečím, když konstatuje, že tento znak byl naplněn, neboť vznik obecně nebezpečného následku byl závislý na dalších okolnostech, které ovšem byly na vlivu obviněného naprosto nezávislé. Námitky stran obecně nebezpečného následku týkající se hodnoty předmětných nemovitostí jsou podle jeho názoru zcela skutkového charakteru a jako takové neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému. Lze připustit, že naplnění znaku vydání většího počtu lidí nebezpeční smrti nebo těžké újmy na zdraví není ve skutkové větě vyjádřeno, vyplývá to ovšem z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (viz bod 27.), když by bylo skutečně ovšem vhodnější toto vyjádřit ve skutkové větě, avšak ani tato skutečnost nezakládá zvolený dovolací důvod. Za zcela bezpředmětnou považuje polemiku obviněného stran zavinění ve formě hrubé nedbalosti podle §16 odst. 2 tr. zákoníku. 25. Ve vztahu k výroku o náhradě škody uvádí, že námitky týkající se opožděného uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé postavením zdi jsou procesního charakteru a neodpovídající zvolenému dovolacímu důvodu. Za právně relevantní ovšem považuje námitky stran toho, že postavenou zeď nelze podřadit pod kategorii majetkové škody vzniklé trestným činem. Vynaložení nákladů na opatření, které mají zabránit páchání trestné činnosti v budoucnu, nelze podřadit pod kategorii majetkové škody vzniklé trestnou činností. V daném případě totiž nelze o skutečnou škodu a ani o ušlý zisk (viz §2652 občanského zákoníku). 26. Ohledně dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. státní zástupce uvádí, že obviněný neuvádí žádné konkrétní dovolací námitky, takže k těmto dovolacím důvodům nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet. Obdobně postupoval obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když ovšem vzhledem k tomu, že podle státního zástupce lze částečně shledat důvodnost uplatněných námitek ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., lze naplnění tohoto dovolacího důvodu dovodit, když bylo zamítnuto odvolání obviněného, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán některý dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 27. V závěru podaného dovolání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019 a podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, když vyslovil souhlas s tímto postupem i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. 29. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. 30. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 31. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Věcně nepříslušným soudem se rozumí soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudu. V praxi se jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. TR NS 47/2008-T 1110.). Kdyby rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně . Pojem, že soud nebyl náležitě obsazen, se vykládá tak, že obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů v platném znění (dále jen SSZ). Tak tomu bude zejména, když rozhodoval samosoudce místo senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozh. č. 36/2012-II Sb. rozh. tr.) apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán. 32. V praxi Nejvyššího soudu je předmětný dovolací důvod interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce totiž vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS). 33. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. 34. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 35. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 36. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). 37. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný fakticky namítá, že soud druhého stupně zamítl jeho podané odvolání, ačkoliv v předchozím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 38. Dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale výrok není úplný. 39. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. 40. Ohledně otázky naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné na úvod zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že v jeho věci bylo porušeno právo na zákonného soudce, neboť ve druhém stupni rozhodl senát, jehož složení nebylo transparentní, když nebylo zřejmé, kdo kromě předsedy senátu je členem tohoto senátu, přičemž ani není jasné, zda věc byla transparentně přidělena příslušnému soudci daného soudního oddělení, když v rozvrhu práce nebyla stanovena přesná pravidla pro přidělení věci konkrétnímu soudci určitého soudního oddělení. Takto uplatněná námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, s jistou dávkou tolerance, neboť argumentace obviněného je jistým způsobem obecná a zároveň stručná, a to vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. 307/2003). 41. Na úvod je nutno připomenout, že základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákaz odnětí zákonnému soudci, společně s ústavním příkazem, aby příslušnost soudu (věcnou, místní, funkční, vnitrosoudně kompetenční) stanovil zákon, shrnujeme obecně pod právo na zákonného soudce. Listina zakazuje svévolné určování soudce. Projevuje se zde dlouhodobá zkušenost s aplikací práva (v rozpravě ve FS ČSFR bylo před přijetím Listiny připomenuto, že F. Weyr, původně odmítající tuto zásadu jako samozřejmost, posléze uznal její opodstatnění, s ohledem na historické zkušenosti, neboť smyslem je čelit kabinetní justici). Právní normy jsou aplikovány lidmi, jejichž vnitřní motivace při rozhodování je obtížně zachytitelná. Lidem aplikujícím právo bude zákon díky své obecnosti vždy poskytovat prostor pro úvahu. Rozhodování je vždy vědomě či podvědomě ovlivňováno osvojenou sadou hodnot. (Jde o namátkový výčet faktorů, které by mohly mít vliv na skutečnost, že stejná či obdobná věc bude různými soudy rozhodnuta poněkud odlišně.) Dalším činitelem, který může více či méně otevřenou formou a více či méně jemnými a rafinovanými prostředky ovlivňovat úsudek členů soudního tělesa, je možnost přímého mocenského vlivu. Ze všech těchto důvodů byl formulován zákaz ustanovování soudů k té které konkrétní věci (soud vybraný a ustanovený ad hoc), stejně jako ústavní příkaz, aby osoba soudce byla určena pro typové případy předtím, než je podán konkrétní návrh, jímž jsou určeni konkrétní účastníci řízení. Je nutné zamezit možnosti, aby soudce či soud bylo možno měnit v závislosti na tom, kdo jsou konkrétní účastníci řízení o návrhu, předloženém soudu k rozhodnutí. Zásada zákonného soudce platí i pro delegování z důvodu vhodnosti, vylučování pro podjatost, ale i u prorogace (založení příslušnosti dohodou). Ústavní soud restriktivně vyložil možnost odnětí věci nalézacímu soudci odvolacím soudem – viz nález ve věci tzv. justiční mafie IV. ÚS 956/09. Vady v obsazení soudu nicméně musí účastník namítnout okamžitě a neschovávat si je až na dobu, kdy to bude výhodné. 42. Rozdělování věci a jejich přidělování mezi jednotlivá soudní oddělení, a s tím souvisejícím přidělováním věcí jednotlivým soudcům upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o soudech o soudcích), konkrétně ustanovení §42 tohoto zákona. Podle §42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích v rozvrhu práce soudu se zejména a) jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, b) stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu (§13), c) stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, d) určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout, e) určuje zastupování asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a soudních vykonavatelů působících v jednotlivých soudních odděleních pro případ, že nemohou provést úkony ve věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných vážných důvodů. Podle §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně. Způsob rozdělení insolvenčních věcí musí být dále stanoven tak, aby insolvenční věci dlužníků, kteří tvoří koncern, projednávalo stejné soudní oddělení. 43. Osoba soudce ve složení senátu musí být proto jistá předem. Obsazením soudu ve smyslu tohoto dovolacího důvodu se přitom rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem, ale i to, zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících. Zároveň jde také o to, zda v senátě zasedali ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1108/2015, sp. zn. 7 Tdo 935/2015). 44. Na úvod je nutno konstatovat, že k nápadu odvolání obviněného u soudu druhého stupně došlo 9. 8. 2019 v 9:15 hod. Podle tehdy platného rozvrhu práce ve znění od 1. 8. 2019 po změnách č. 1-8 byla věc přidělena do senátu 8 To, jenž tvořil předseda senátu JUDr. V. Čech a Mgr. M. Jirsová a dále člen senátu Mgr. D. Krátký (viz složení soudního oddělení podle rozvrhu práce ve znění od 1. 8. 2019 po změnách č. 1-8), přičemž podle rozvrhu práce senát 8 To zastupoval senát 3 To. Veřejné zasedání se konalo 10. 9. 2019. Podle rozvrhu platného ke dni konání veřejného zasedání u soudu druhého stupně, tj. Rozvrhu práce Krajského soudu v Brně ve znění od 1. 9. 2019 po změnách č. 1-9, byl senát 8 To utvářen stejnými soudci, jako v předchozím rozvrhu práce. Zde se ještě sluší poznamenat, že z hlediska uplatnění práva na zákonného soudce není rozhodující složení senátu v podobě upravené rozvrhem práce příslušného soudu ke dni nápadu věci příslušnému soudu, nýbrž rozvrh práce účinný ke dni, kdy došlo k rozhodnutí ve věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1588/2016). Z protokolu o veřejném zasedání konaném o podaném odvolání pak vyplývá, že ve věci rozhodoval senát ve složení předseda senátu JUDr. V. Čech a soudců Mgr. D. Krátkého a Mgr. L. Králíkové (dočasně přidělena ke krajskému soudu od. 1. 9. 2019 do 31. 8. 2020 do senátu 3 To, který je zástupcem senátu 8 To – pravidla pro zastupování viz část B trestní úsek rozvrhu práce), když je třeba zdůraznit, že z protokolu o veřejném zasedání není zřejmé, z jakého důvodu byla při rozhodování činná Mgr. L. Králíková, která nebyla členkou senátu 8 To, ovšem byla podle rozvrhu práce platného v době rozhodování členkou senátu, který senát 8 To zastupoval. Na základě zprávy, kterou si Nejvyšší soud vyžádal postupem podle §265o odst. 2 tr. ř. bylo zjištěno, že řádná členka senátu 8 To Mgr. M. Jirsová čerpala v termínu od 9. 9. do 10. 9. 2019 dovolenou, což je případ, pro který nemůže jinak řádný člen senátu konkrétní věc projednávat v souladu s ustanovením §42 odst. 1 písm. d) zák. č. 6/2002 Sb. Z uvedeného je tedy zřejmé, že senát 8 To byl správně obsazen z pohledu rozvrhu práce platného v době rozhodování, když nadále platilo, že senát 8 To zastupuje senát 3 To. Lze připustit, že jistou nedůslednost ze strany rozhodujícího senátu může představovat skutečnost, že na počátku zahájení veřejného zasedání předseda senátu neoznámil, že z důvodu řádné dovolené členky senátu je členem senátu soudkyně ze zastupujícího senátu podle rozvrhu práce. Jedná se o jistý drobný nedostatek, který nemůže mít vliv na zákonné obsazení senátu a právo na zákonného soudce, když obviněný ani netvrdí, že by snad zastupující soudkyně byla v jeho věci z nějakého zákonného důvodu vyloučena (viz §30 tr. ř.). 45. Pokud se týká samotného přidělení věci obviněného JUDr. V. Čechovi, tak obviněný namítá, že z rozvrhu práce není patrno, jakým způsobem přiděluje vedoucí kanceláře spis jednotlivým soudcům daného soudního oddělení, v dané věci 8 To. Zde je třeba uvést, že podle části B rozvrhu práce platného ke dni nápadu věci pro soud druhého stupně pro trestní úsek se trestní věci přidělovaly rotačním způsobem postupně podle číselného označení senátu po jedné věci každému soudci zařazenému v agendě To po započtení věcí přednostně přidělených a podle časového pořadí nápadu věcí. Jak již bylo naznačeno, věc obviněného byla přidělena do senátu 8 To, což obviněný ani nezpochybňuje. Podle části B rozvrhu práce vedoucí kanceláře pak rozděluje nápad denně podle času nápadu, a to postupně jednotlivým soudním oddělením, konkrétně jednotlivým soudcům v tomto oddělení. Věci, které napadly ve stejný časový okamžik v rámci jednoho dne, před přidělením seřadí abecedně dle počátečních písmen příjmení prvního z obviněných, ohledně něhož byl opravný prostředek podán. Vedoucí kanceláře tak podle shora uvedeného pravidla věc obviněného přidělila předsedovi senátu JUDr. V. Čechovi. Sluší se ještě dodat, že v případě změny ve složení senátu zůstává věc soudci, kterému byla přidělena. Lze připustit, že citovaný rozvrh práce sice výslovně nestanoví, že při rozdělování nápadu do jednotlivého soudního oddělení se postupuje podle toho, jak jsou jednotliví členové senátu zapsáni v příslušném soudním oddělení nebo např. podle abecedního pořadí, ovšem ze zprávy, kterou si vyžádal Nejvyšší soud ohledně nápadu věcí v předmětný den, je zřejmé, že při rozdělování nápadu do jednotlivých soudních oddělení je dodržováno pravidlo, že jednotlivé věci jsou přiděleny podle zapsání jednotlivých členů soudního oddělení v rozvrhu práce. Z přiložené zprávy je totiž zřejmé, jaké věci předmětného dne v 9:15 hod. napadly, když stejný čas nápadu je dán tím, že se jednalo o nápad OS v Břeclavi, který přivezlo služební vozidlo. Věc obviněného byla zapsána jako první v souladu s tím, že v případě stejného času nápadu je dodržováno pravidlo abecedního pořadí. Věc obviněného měla přidělenou sp. zn. 8 To 301/2019 a byla přidělena JUDr. V. Čechovi, když další následující věc (sp. zn. 8 To 302/2019) byla přidělena Mgr. M. Jirsové a další věc Mgr. M. Dlouhému do senátu 9 To, který podle rotačního systému následuje po senátu 8 To. V případě těchto tří věcí se jednalo o odvolání, ohledně kterých bylo dáno nezávislé přidělování na věcech stížnostních. Jinak vyjádřeno, v rámci rozvrhu práce byla dána tzv. dvě oddělená kolečka pro přidělování věci, jedno pro odvolání a jedno pro stížnosti, takže poté, co bylo přiděleno napadnuté odvolání, mohla stížnost připadnout do senátu, který z hlediska rozvrhu práce přímo nenavazoval na pořadí senátu, který byl příslušný pro rozhodnutí o odvolání. Zde se sluší poznamenat, že ve věci vedené pod sp. zn. 9 To 340/2019 (Mgr. M. Dlouhý) bylo podáno odvolání, když tato věc nebyla přidělena dalšímu členu senátu 8 To, což by bylo logické při předělování věcí jednotlivým členům soudního oddělení podle pořadí, ve kterém jsou uvedeni v rozvrhu práce, z toho důvodu, že další člen senátu 8 To, který byl tzv. na řadě pro přidělení odvolání, čerpal v tomto období řádnou dovolenou (Mgr. Dan Krátký) od 5. 8. do 14. 8. 2019. Podle rozvrhu práce, když Mgr. D. Krátký čerpal dovolenou ve výměře více než jeden týden, se nápad věci u takového soudce zastavuje. Naopak protože další členka senátu 8 To Mgr. M. Jirsová sice v tomto termínu měla dovolenou, když ovšem den 9. 8. 2019 představoval poslední den této týdenní dovolené, tak jí bylo možno podle rozvrhu práce již předmětný spis přidělit. V případě řádné dovolené alespoň 1 týden se totiž podle rozvrhu práce zastavuje soudci nápad den před nástupem dovolené do dne předcházejícímu poslednímu dni dovolené. Další čtyři napadlé věci byly stížnosti a další napadlé odvolání (5 To 37/2019) připadlo do senátu 5 To z důvodu specializace, která má přednost při přidělování věci a další odvolání připadlo dalšímu členu senátu 9 To, který byl v pořadí a to JUDr. Daně Kancírové, když JUDr. Miroslav Novák, který byl uveden jako druhý člen senátu 9 To, takže byl tzv. na řadě, čerpal od 1. 8. do 31. 8. 2019 řádnou dovolenou, takže mu nemohl být spis přidělen. Z tohoto postupu vedoucí kanceláře je zřejmé, že při přidělování věci do jednotlivých soudních oddělení jsou věci přidělovány členům senátu, v pořadí, v jakém jsou v tomto soudním oddělení zapsáni v rozvrhu práce při respektování dalších stanovených pravidel výslovně uvedených v rozvrhu práce (např. specializace, čerpání řádné dovolené, nemoc). 46. Z pohledu další námitky obviněného, že není zřejmé, kdo měl být členem senátu, je třeba zdůraznit, že ani tuto neshledal Nejvyšší soud důvodnou. Z rozvrhu práce platného ke dni nápadu věci je totiž nepochybné, že pro senát 8 To je zapsán jako řídící předseda senátu JUDr. V. Čech, který je uveden na prvním místě a jako druhá předsedkyně senátu je uvedena Mgr. M. Jirsová a jako člen senátu Mgr. D. Krátký, když v daném soudním oddělení byli tři soudci. Lze tedy uzavřít, že z rozvrhu práce je nepochybné, jaké bylo složení senátu 8 To ke dni nápadu odvolání obviněného, tedy že řídicím předsedou senátu byl JUDr. V. Čech a dále se senát skládal z členů senátu Mgr. M. Jirsová, která byla zároveň předsedkyní senátu, ovšem nikoliv řídící a člena senátu Mgr. D. Krátkého. Proto je třeba mít za lichou námitku obviněného, že z rozvrhu práce nebylo zřejmé složení senátu 8 To. 47. Ze shora uvedených důvodů je třeba mít za to, že rozvrh práce Krajského soudu v Brně pro rok 2019, konkrétně platný ke dni nápadu věci, ale i rozvrh práce pro následující období, obsahoval přesná pravidla, podle kterých byly jednotlivé napadnuté věci přidělovány do jednotlivých soudních oddělení a způsob přidělení věcí konkrétnímu soudci. Je tak nepochybné, že rozvrh práce je transparentní a není založen na základě libovůle. Námitka obviněného je tak lichá. Nad rámec uvedeného je vhodné dodat, že rozdělování trestních věcí vedoucí kanceláře je obvyklou praxí na všech soudech a samo o sobě nepředstavuje nějaký prvek libovůle či svévole, pokud lze způsob přidělování věci dovodit z platného rozvrhu práce, který je veřejně přístupný a postup vedoucí kanceláře je možno právě tímto rozvrhem zpětně zkontrolovat. Tak tomu bylo v dané věci, a proto lze námitku obviněného považovat v tomto směru za zjevně neopodstatněnou. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 48. Ve vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný namítá nepřípustnost trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. a současně uplatnění zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Podstata jeho dovolací argumentace spočívá v tom, že byl uznán vinným a odsouzen za projednávanou věc jednak v trestním řízení, jednak současně v přestupkovém řízení. 49. Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné objasnit určitá teoretická východiska týkající se uplatněné námitky včetně jisté nutnosti posouzení charakteru trestných činů, kterými byl obviněný napadenými rozhodnutími uznán vinným. 50. Zásada ne bis idem je zakotvena v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (zákon č. 209/1992 Sb.), podle níž nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Obdobně Listina v čl. 40 odst. 5 stanoví, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem. 51. Podle judikatury ESLP může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Právní kvalifikace předmětného řízení ve vnitrostátním právu nemůže být totiž jediným relevantním kritériem aplikovatelnosti principu ne bis in idem, přičemž pojem „trestní řízení“ musí být vykládán ve světle obecných principů týkajících se korespondujících spojení „trestní obvinění“ a „trest“ v čl. 6 a 7 Úmluvy (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1408). Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Tento soud ve své judikatuře vymezil tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin v pojetí Úmluvy (známá též jako tzv. „Engel kritéria“ obsažená v rozsudku ESLP ve věci Engel a další proti Nizozemí, č. 5100/71, rozsudek pléna ze dne 8. 6. 1976). Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Jde však pouze o relativní kritérium, neboť pokud čin není ve vnitrostátním právu kvalifikován jako trestný, používá ESLP další dvě kritéria. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce, která se za takový delikt ukládá (zda je – alespoň částečně – preventivně represivní, či pouze reparační povahy). Třetím kritériem je druh a závažnost sankce, a to nikoliv sankce skutečně uložené, nýbrž sankce, kterou bylo v daném případě za konkrétní delikt možné uložit. Druhé a třetí kritérium jsou v zásadě alternativní, nikoli kumulativní. V současně době aplikuje ESLP tato kritéria v podstatě tak, že ukazuje-li druhé kritérium na trestní povahu deliktu, potom třetí kritérium nemá žádnou relevanci. Naopak, pokud se delikty co do své povahy nejeví jako trestní, může závažnost uložitelné sankce ve výsledku převážit hodnocení ve prospěch trestní povahy deliktu (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 578, v podrobnostech též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, uveřejněné pod č. 40/2015 Sb. rozh. tr., aj.). 52. Současně je třeba uvést, že ESLP posoudil jako činy s trestněprávním charakterem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy též některé přestupky, a to na základě povahy deliktu. Za trestné činy ve smyslu čl. 6 Úmluvy i Nejvyšší soud považoval ve svých rozhodnutích např. přestupky podle §47 odst. 1 písm. a), c) a podle §49 odst. 1 písm. d) dříve platného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 166/2006, ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007 aj.). Trestní charakter přestupků je dovozován z toho, že norma má obecný charakter, obrací se na všechny občany, nikoliv pouze na určitou skupinu se zvláštním statusem, a že uložená pokuta, i přes relativně malou závažnost užité sankce, má charakter trestu majícího odradit od dalšího spáchání. Při posuzování trestněprávní povahy se tedy klade důraz na typ deliktu, zejména na to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný, či partikulární, a v tomto ohledu též na to, zda je daná právní norma adresována všem, nebo pouze určité skupině lidí. O trestní povaze věci obvykle svědčí univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné sankce. 53. V neposlední řadě je pro dosah uplatnění zásady ne bis in idem rozhodující též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí. Proto i jí věnuje ESLP dlouhodobě náležitou pozornost. V nauce jde o jednu z nejdiskutovanějších otázek, kterou jednotlivé právní řády neřeší stejně. Ve vztahu k aplikaci čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakotvujícího zásadu ne bis in idem jde o vyřešení toho, které prvky skutku musí být shodné, aby byla zachována jeho totožnost . 54. K tomu Nejvyšší soud ještě připomíná, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký senát ESLP rozsudkem ve věci Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03, a toto rozhodnutí je třeba považovat za sjednocující ve vztahu k dosud, v některých směrech, vnitřně rozporné judikatuře ESLP, která se týká čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V projednávané věci se velký senát ESLP vyslovil v daném kontextu relevantně k otázce, zda delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem). Dospěl k závěru, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento druhý trestný čin založen na „totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku“. Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě (shodně též věc Ruotsalainen proti Finsku, č. 13079/03, rozsudek ze dne 16. 6. 2009). Při aplikaci těchto obecných východisek na řešený případ je podstatné, že české orgány činné v trestním řízení při posuzování překážky ne bis in idem musí vycházet primárně z totožnosti skutku chápané jako totožnosti rozhodných skutkových okolností určitého činu. Zvláště je ale třeba zdůraznit, že je na místě posuzovat každý jednotlivý případ důsledně individuálně. 55. Lze tedy uzavřít, že při vlastním rozhodování o porušení čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jehož cílem je zákaz opakování trestního řízení, které již bylo skončeno pravomocným rozhodnutím, bylo nezbytné zabývat se v konkrétní věci primárně dvěma otázkami. Za prvé, zda obě řízení jsou trestního charakteru, a za druhé, zda se obě týkala stejného činu. Kladná odpověď na první otázku je nezbytná pro aplikaci čl. 4 Protokolu č. 7 vůbec, druhá poté pro shledání jeho porušení. 56. Jak již bylo naznačeno, v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (a v návaznosti na jeho výklad pojmů „trestní obvinění“ a „obvinění z trestného činu“) se stávající praxe soudů za určitých podmínek přiklání k tomu, že zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu citovaného ustanovení Protokolu č. 7 k Úmluvě k ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. je nezbytné vztáhnout jak na činy patřící v českém právním řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. Ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. je nutno ve vnitrostátních poměrech vyložit především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve vztahu trestný čin – trestný čin. Na tento vztah pamatují i vnitrostátní ustanovení, tj. čl. 40 odst. 5 Listiny a §11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. Ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. v tomto ohledu nestanoví něco jiného než zákon, a proto je třeba vycházet z vnitrostátních ustanovení (viz čl. 10 Ústavy České republiky). Obdobně je třeba vyjít z vnitrostátní úpravy zákazu „ne bis in idem“ i v případě vztahů přestupek – přestupek a trestný čin – přestupek, které řeší ustanovení §86 odst. 1 písm. j) zákona č. 250/2016 Sb., zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich v platném znění. Zbývá tedy zabývat se toliko vztahem přestupek - trestný čin, tedy situací, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dříve postižený přestupek. 57. Z pohledu shora naznačených závěrů je možno uzavřít, že zásadu ne bis in idem ve smyslu Úmluvy je namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek), (blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1534/2019). 58. Současně je nezbytné zdůraznit, že v praxi může nastat situace, kdy v rámci přestupkového řízení je pravomocně rozhodnuto jen o části skutku, ohledně něhož je následně zahájeno trestní stíhání a rozhodováno v rámci tohoto řízení. I na tuto situaci je nezbytné reagovat z pohledu námitky zásady ne bis in idem ve smyslu Úmluvy. Jinak vyjádřeno je třeba zabývat se otázkou, zda projednání jen části skutku v rámci přestupkového řízení a vydání pravomocného rozhodnutí v tomto přestupkovém řízení má význam z hlediska zásady ne bis in idem v případě podání obžaloby či návrhu na potrestání pro skutek, který v sobě zahrnuje i část jednání, ohledně něhož bylo pravomocně rozhodnuto v rámci přestupkového řízení a s jakými důsledky pro trestní řízení. 59. Obecně je třeba uvést, že podle §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku a uplynula-li lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku zrušeno. Zde se sluší poznamenat, že předmětné ustanovení bylo do trestního řádu zavedeno zákonem č. 183/2017 Sb., který nabyl účinnosti 1. 7. 2017 v souvislosti s přijetím zákona č. 250/2016 Sb., zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich v platném znění. V dané věci je ještě nezbytné zdůraznit, že jak zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (účinný do 1. 7. 2017), tak i nyní platný zákon č. 250/2016 Sb., zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich v platném znění (dále jen zákon č. 250/2016 Sb.)., vycházely ve svých základech z trestněprávní teorie a judikatury ve vztahu k principům trestnosti přestupků (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 8 As 17/2007), když nová právní úprava přestupku dokonce výslovně definuje mimo jiné rozdělení přestupku na pokračující přestupek (§7), trvající přestupek (§8) a hromadný přestupek (§9). V dané souvislosti je ještě třeba zdůraznit, že v rámci přestupkových řízení bylo rozhodováno o přestupcích podle §49 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích v platném znění (nyní §7 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb.), které nepochybně mají trestní charakter, neboť se jednalo o normu, která se vztahovala na všechny občany, a pokuta, která za přestupek hrozila, byla preventivně represivní. Rozhodnutí o přestupku podle §49 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 200/1990 Sb., tedy bylo v obecné rovině způsobilé založit překážku věci rozhodnuté. 60. Na základě těchto teoretických východisek bylo přistoupeno k posouzení předmětné dovolací námitky. V dané věci není pochyb o tom, že některé dílčí útoky jednání obviněného, o kterých bylo rozhodnuto pravomocně v rámci přestupkového řízení, spadají z hlediska charakteru jednání a časového vymezení do skutku, kterým byl v nyní projednávané věci uznán vinným. Při řešení celé situace je také třeba vyřešit otázku, co se rozumí pravomocným rozhodnutím o přestupku. Lze uzavřít, že není pochyb o tom, že rozhodnutím o přestupku se rozumí nepochybně rozhodnutí, kterým přestupkový úřad rozhodl, že se obviněný dopustil přestupku a uložil mu za tento přestupek správní trest. Jistý problém mohou pak představovat jiná rozhodnutí, která byla učiněna v řízení o přestupku a kterými nebyl obviněný uznán vinným. Z pohledu trestněprávní teorie, která je použitelná, jak již bylo naznačeno do jisté míry, i pro oblast přestupků, je třeba mít za to, že za taková rozhodnutí lze považovat i určitá rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení, když je ovšem třeba vždy posuzovat důvod zastavení řízení o přestupku (§76 zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění, nyní §86 zákona č. 250/2016 Sb.). Jinak řečeno, lze mít za to, že nikoliv každé rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku představuje pravomocné rozhodnutí o přestupku, které je nutno vzít v úvahu při posuzování zásady ne bis in idem a ustanovení §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 576/2018). Z povahy rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku je třeba mít za to, že takovým rozhodnutím o přestupku bylo rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku podle §76 odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění [nyní §86 odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 250/2016 Sb.]. Je tomu tak proto, že tímto rozhodnutím správní úřad rozhodl, že skutek, o němž se vede řízení, se nestal nebo není přestupkem [§76 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění], skutek nespáchal obviněný z přestupku [§76 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění], spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněnému z přestupku prokázáno [§76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění]. Povaha těchto rozhodnutí je taková, že jimi bylo fakticky rozhodnuto o vině obviněného a v rámci trestního řízení by odpovídající výraz našly po zahájení trestního stíhání či nápadu obžaloby či návrhu na potrestání v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. (rozhodnutí v přípravném řízení), v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §188 odst. c) tr. ř. (předběžné projednání obžaloby) či ve zproštění obžaloby podle §226 písm. a), b), c) tr. ř. (rozhodnutí v hlavním líčení). Takovým rozhodnutím pak není ovšem rozhodnutí o odložení věci §66 odst. 3 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění, neboť takové rozhodnutí nepředstavuje meritorní rozhodnutí ve věci, když jím bylo rozhodnuto, že došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku nebo postoupení věci [nyní §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb.]. Je tomu tak proto, že při odložení věci podle §66 odst. 3 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., se nevydávalo žádné formální rozhodnutí, takže se nemohlo jednat o „konečný osvobozující nebo odsuzující rozsudek“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž by zakládal překážku věci rozhodnuté (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 152/2011). Stejný závěr je pak možno vztáhnout ke každému rozhodnutí podle §66 zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění (nyní §76 zákona č. 250/2016 Sb.). 61. Z předloženého spisového materiálu a rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že proti obviněnému byla vedena celkem tři přestupková řízení pro spáchání přestupků proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 200/1990, o přestupcích (účinný do 30. 6. 2017) (dále jen „přestupkový zákon“). Ve věci sp. zn. MUBR-S 64700/2015-KPP 15500 vedené u Komise k projednávání přestupků města Břeclav byla podle úředního záznamu o odložení věci ze dne 30. 9. 2015 věc obviněného pro spáchání přestupku podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, podle §66 odst. 3 písm. a) zákona o přestupcích odložena, neboť nebyla naplněna skutková podstata přestupku proti občanskému soužití. Toto rozhodnutí je z pohledu ustanovení §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. zcela bez významu, když v dané věci nedošlo k rozhodnutí o přestupku, věc byla totiž odložena, což nepředstavuje meritorní rozhodnutí o vině či nevině obviněného tímto jednáním. Jinak řečeno, takové rozhodnutí nemá povahu odsuzujícího či osvobozující rozsudku ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž by zakládal překážku věci rozhodnuté (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2011, sp. zn. 6 Tdo 152/2011). V další věci vedené pod sp. zn. MUBR-S 14264/2016 – KPP 16083-4, 16128-9, 16238-9 bylo Komisí k projednávání přestupků města Břeclav vydáno dne 15. 11. 2016 rozhodnutí, v rámci něhož byl obviněný uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterého se měl dopustit tím že: dne 18. 5. 2016 kolem 22:30 hod. ve XY na ulici XY úmyslně ublížil na cti L. V., nar. XY, trvale bytem XY, stojící před domem č. XY, na kterého ze střešního okna domu č. XY křičel „Zavři si toho psa ty zmrde ty pičo, ty nulo“ a dne 27. 2. 2016 kolem 12:30 hod. ve XY na ulici XY před domem č. XY úmyslně ublížil na cti A. V., nar. XY, trvale bytem XY, které opakovaně, nejméně dvakrát řekl „kurvo, pičo, děvko“ (výrok I.). Současně bylo tímto rozhodnutím proti obviněnému zastaveno řízení pro spáchání přestupků proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích podle §76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích (výrok II., III.) a pro spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích (výrok IV.), neboť spáchání skutků, o nichž se řízení vedlo, nebylo obviněnému z přestupku prokázáno. Výrok I. rozhodnutí Komise k projednávání přestupků Města Břeclav byl potvrzen i Krajským úřadem Jihomoravského kraje, odbor správní a Krajský živnostenský úřad, rozhodnutím ze dne 14. 2. 2017 na základě podaného odvolání obviněného. Obviněný byl rovněž uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích rozhodnutím Komise k projednávání přestupků města Břeclav ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. MUBR-S 4976/2017 – KPP 17045, neboť dne 20. 10. 2016 v době kolem 10:35 hod. na chodbě a schodišti ze třetího do druhého patra budovy městského úřadu na ulici XY v XY L. V. urazil slovy „Jsi paroháč, zmrde, kolik máš parohů?“. 62. Z opisu z evidence přestupků vyplývá, že obviněný má záznam pouze ve věci vedené u Komise k projednávání přestupků města Břeclav pod sp. zn. MUBR-S 4976/2017– KPP 17045 (č. j. MUBR 30044/2017). Přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, za nějž byl uznán vinným výrokem I. rozhodnutí Komise k projednávání přestupů města Břeclav dne 15. 11. 2016, sp. zn. MUBR-S 14264/2016-KPP, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Odbor správní a Krajský živnostenský úřad ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. S-JMK 186501/2016 OSPŽ, není v opise z evidence přestupků zaznamenán, neboť tento přestupek byl spáchán ještě před dnem 30. 9. 2016, od něhož se přestupky evidují v evidenci přestupků (dne 18. 5. 2016 a 27. 2. 2016). Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů má za to, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je zcela bez významu rozhodnutí o přestupku ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. MUBR-S 4976/2017-KPP 17045, s právní mocí dne 23. 5. 2017, kterého dopustil obviněný dne 20. 10. 2016 tím, že urazil poškozeného L. V. na Městském úřadě, neboť se jedná o jiné jednání než je mu kladeno za vinu v nyní projednávané věci, když důvodem spáchání tohoto přestupku nebyly sousedské vztahy, ale jednalo se o reakci obviněného na proběhlé přestupkové řízení. Jiná je ovšem situace v případě rozhodnutí správního úřadu, kterým bylo rozhodnuto o přestupcích, kterých se měl obviněný dopustit vůči poškozeným na ulici XY ve XY a které prokazatelně souviselo se sousedskými vztahy mezi obviněným a poškozenými. Tyto se nepochybně vztahují ke skutku, který je předmětem nyní projednávané věci. Je tomu tak proto, neboť podstata jednání obviněného je totožná, když zjednodušeně se jedná o slovní a jiné útoky vůči poškozeným v místě jejich bydliště a v jeho okolí. V dané souvislosti se ještě sluší poznamenat, jak již bylo naznačeno, že povahu pravomocného rozhodnutí o přestupku mají nejen rozhodnutí o tom, že obviněný se přestupku dopustil, ale i rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku podle §76 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích v platném znění (nyní §86 zákona č. 250/2016 Sb.), konkrétně ty důvody zastavení, kterými bylo fakticky rozhodnuto o vině obviněného [viz §76 odst. 1 písm. a) - skutek se nestal, b) c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích], když jiná rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku nemají povahu odsuzujícího či zprošťujícího rozsudku (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 5 As 73/2011). 63. Z pohledu argumentace obviněného je třeba zdůraznit, že s projednáním některých dílčích útoků vůči poškozeným v rámci přestupkového řízení v období, které bylo předmětem obžaloby a předmětem skutku, kterým byl obviněný uznán vinným, se soud prvního stupně poměrně obsáhle v rámci odůvodnění svého rozhodnutí zabýval (str. 20-21, bod 34. – 36. rozsudku), když dospěl k závěru, že s výjimkou přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích (sp. zn. MUBR-S 4976/2017-KPP 17045), jímž byl obviněný uznán vinným za jednání netýkající se sousedských vztahů, se jedná sice o narušování sousedského života, když ovšem podle tohoto soudu se jedná o analogickou situaci jako by byl obviněný právě pro pouze nepatrnou část celkem čtyř dílčích jednání pravomocně řešen v přestupkovém řízení a toto pravomocné rozhodnutí o přestupku tedy nepředstavuje rozhodnutí o stejném skutku, pro který je obviněný stíhán v nyní projednávané věci. Stejný závěr zaujal i soud druhého stupně (viz str. 7, bod 10. usnesení soudu druhého stupně). 64. S tímto závěrem se ovšem Nejvyšší soud mohl ztotožnit pouze částečně. Obecně je třeba uvést, že obviněný byl uznán vinným skutkem, ve kterém bylo spatřováno spáchání shora uvedených přečinů, přičemž uvedeného skutku se měl dopustit podle skutkových zjištění v období od přelomu měsíce července 2015 až do února 2018, kdy proti obviněnému bylo zahájeno trestní stíhání (konkrétně dne 6. 2. 2018). Obecně je třeba uvést, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně dospěly k závěru, že přečin podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku má charakter pokračujícího trestného činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 559/2018). Zde je na místě zdůraznit, že tento závěr obviněný v rámci podaného dovolání nerozporuje, takže z tohoto pohledu bylo přistoupeno k dovolací argumentaci obviněného. Zde se sluší poznamenat, že Nejvyšší soud si je vědom vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ohledně charakteru trestného činu podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem vzhledem k tomu, že obviněný tuto námitku neuplatnil, nepovažoval Nejvyšší soud za nutné na ni nějak blíže reagovat. Je tomu tak proto, že dovolání podal toliko obviněný a v rámci dovolacího řízení je Nejvyšší soud vázán jeho rozsahem, když tento je možno měnit toliko po dobu trvání lhůty k jeho podání (§265f odst. 2 tr. ř.) a Nejvyšší soud je v rámci dovolacího řízení vázán jen námitkami uplatněnými dovolatelem. Zde je na místě zdůraznit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, kdy právně relevantní argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněného obhájcem, tedy osobou práva znalou (§265d odst. 2 tr. ř.) a není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet. 65. Jak již bylo naznačeno, již před přijetím zákona č. 250/2016 Sb., platila pro oblast řízení o přestupcích trestněprávní teorie ohledně dělení přestupků na pokračující, trvající a hromadné. Nyní již zákon č. 250/2016 Sb., výslovně definuje, co se rozumí pokračováním v přestupku, co trvajícím přestupkem a hromadným přestupkem, přičemž nepochybně vychází ve své podstatě z trestněprávní teorie vztahující se k těmto institutům. Naznačený závěr je nezbytné vzít úvahu z pohledu toho, jaké trestněprávní důsledky má pravomocné rozhodnutí o části skutku, pro který byla podána obžaloba či návrh na potrestání, v přestupkovém řízení. 66. S přihlédnutím k tomu, že pro oblast přestupkového řízení, ale obecně pro celou oblast správního trestání, již v minulosti částečně platila obdobná pravidla jako pro oblast trestní, je nutno vycházet z toho, že pokud je v rámci přestupkového řízení pravomocně rozhodnuto o dílčím útoku, který je součástí pokračující trestného činu a takové rozhodnutí správního úřadu je pravomocné a nelze ho následně předepsaným způsobem zrušit, je nutno přiměřeně postupovat podle pravidel týkajících se možnosti rozhodování o dílčích útocích pokračujícího trestného činu. Podle §11 odst. 3 tr. ř. týká-li se důvod uvedený v §11 odst. 1, odst. 2 tr. ř. (důvody zastavení trestního stíhání z úřední povinnosti), jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to tomu, aby se ohledně zbývající části takového trestného činu konalo trestní stíhání. V této souvislosti je vhodné zmínit, že skutkem se podle §12 odst. 12 tr. ř. rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Jinak vyjádřeno, v případě pokračujícího skutku platí, že skutečnost, že bylo pravomocně rozhodnuto o některém z dílčích útoků tohoto pokračujícího trestného činu, popř. i o více útocích, sama o sobě nevytváří překážku věci rozhodnuté a taková skutečnost nebrání rozhodnutí soudu o zbývajících útocích z pohledu rozhodnutí o vině či nevině těmito zbývajícími útoky. V oblasti trestního práva je taková situace řešena tím, že pokud je o dílčím útoku pokračujícího trestného činu samostatně rozhodnuto pravomocně v řízení před soudem a obviněný je uznán vinným a je mu uložen trest a následně vyjdou najevo další dílčí útoky tohoto pokračujícího trestného činu, tak je podle §45 odst. 1 tr. zákoníku postupováno tak, že je zrušen výrok o vině o pokračujícím trestném činu, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, a celý výrok o trestu, popř. další výrok, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a následně při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku o vině pokračujícím trestným činem, rozhodne soud o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Naznačený postup přichází v úvahu za situace, kdy je v případě dílčího útoku pokračujícího trestného činu rozhodnuto o vině a trestu. V praxi není ovšem vyloučeno, že o dílčím útoku pokračujícího trestného činu je rozhodnuto jinak, např. zastavením trestního stíhání pro tento dílčí útok pokračujícího trestného činu, např. typicky z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., ať již v přípravném řízení či řízení před soudem, přičemž tato skutečnost sama o sobě podle §11 odst. 3 tr. ř. nebrání v rozhodnutí o dalších dílčích útocích v řízení před soudem. 67. Obecně je třeba říci, že pokud je některý dílčí útok pokračujícího trestného činu pravomocně projednán jako přestupek, přichází v úvahu řešení naznačené situace dvojím způsobem. Primární způsob řešení spočívá v tom, že pravomocné rozhodnutí o přestupku je zrušeno v přezkumném řízení postupem podle §100 zákona č. 250/2016 Sb. Předmětné ustanovení totiž umožňuje zrušit pravomocné rozhodnutí o přestupku z důvodu, že skutek, který byl posouzen jako přestupek, je následně posouzen jako trestný čin. Tento závěr lze podle Nejvyššího soudu vztáhnout i na dílčí útok pokračujícího trestného činu. Zde se ovšem sluší poznamenat, že možnost přezkumného řízení podle shora citovaného zákona je vázána na určité lhůty, když rozhodující je objektivní lhůta stanovená v §100 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., podle které přezkumné řízení nelze zahájit po uplynutí 3 let od právní moci rozhodnutí o přestupku. Nejvyšší soud při formulování tohoto závěru zdůrazňuje, že si je vědom skutečnosti, že řízení o přestupcích vůči obviněnému bylo realizováno podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ovšem možnost vést přezkumné řízení i ohledně přestupků, které byly rozhodnuty podle zákona č. 200/1990 Sb., vyplývá z §112 odst. 5 zákona č. 250/2016 Sb. Navíc je třeba zdůraznit, že již zákon č. 200/1990 Sb., na takovou situaci jistým způsobem reagoval, konkrétně v ustanovení §94 tohoto zákona. Na naznačenou situaci nakonec reaguje i trestní řád, konkrétně v ustanovení §173 odst. 1 písm. e), §188 odst. 1 písm. d), §224 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. e). 68. Druhý způsob řešení přichází v úvahu tehdy, jestliže v dané věci nelze ohledně pravomocných rozhodnutí o přestupcích vést přezkumné řízení podle §100 zákona č. 250/2016 Sb. Za takové situace při vědomí skutečnosti, že pro oblast přestupkového řízení platí analogicky instituty trestního práva, a rovněž při vědomí skutečnosti, že pro oblast trestního práva, které postihuje společensky závažnější protiprávní jednání, platí, že projednání dílčího útoku nepředstavuje porušení zásady ne bis in idem z pohledu možnosti projednání dalších dílčích útoků, lze mít za to, že skutečnost, že ohledně některého dílčího útoku či dílčích útoků bylo pravomocně rozhodnuto v přestupkovém řízení, sama o sobě nebrání tomu, aby ohledně zbývajících dílčích útoků pokračujícího trestného činu bylo rozhodnuto v rámci trestního řízení. V takovém případě je ovšem třeba mít za to, že pokud jednotlivé dílčí útoky nejsou přesně ve skutku vyjádřeny, tedy datem spáchání a místem spáchání, a skutek je vyjádřen jako určitý časový úsek stanovený začátkem a koncem (např. sdělením obvinění), je nezbytné, aby v popisu skutku bylo výslovně vyjádřeno, že obviněný v rámci trestního řízení není uznáván vinným dílčími útoky, ohledně kterých bylo již pravomocně rozhodnuto v rámci přestupkového řízení a to např. negativním vyjádřením. 69. Zde je na místě z pohledu shora naznačeného závěru konstatovat, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že obviněný svým jednáním narušoval občanské soužití mezi ním a poškozenými jednáním v tomto skutku popsaným od přelomu měsíce července a srpna 2015 až do počátku února 2018, kdy došlo ke sdělení obvinění, přičemž v popisu skutku je rovněž konstatováno, že některé dílčí útoky byly řešeny přestupkovou komisí, aniž by ovšem výslovně tato rozhodnutí přestupkové komise citoval. Lze mít za to, že za dané situace mělo být ve skutkové větě výslovně uvedeno, že obviněný není rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným i dílčími útoky, ohledně kterých bylo rozhodnuto v rámci přestupkového řízení, pokud v dané věci nepřicházelo v úvahu zrušení předmětných pravomocných rozhodnutí o přestupku v rámci přezkumného řízení. Jinak vyjádřeno, v popisu skutku mělo být uvedeno, že obviněný je uznán vinným jednáním od … do, vyjma jednání ze dne …, ohledně kterých bylo již rozhodnuto v rámci přestupkového řízení včetně výslovné citace těchto rozhodnutí. Pokud takto nebylo postupováno, lze mít za to, že v této části by bylo dovolání obviněného důvodné. Takto ovšem mohlo být postupováno poté, co by byla vyřešena otázka možnosti vedení přezkumného řízení podle zákona č. 250/2016 Sb. 70. Nejvyšší soud bez ohledu na skutečnost, že je vázán rozsahem a důvodu dovolání tak jak je uplatnil obviněný, považuje za vhodné se stručně i vyjádřit ke způsobu řešení naznačeného problému, pokud by byla v rámci přestupkového řízení projednána část trvajícího skutku, ohledně kterého by bylo vedeno trestní řízení a ve věci by nepřicházelo vedení přezkumného řízení podle §100 zákona č. 250/2016 Sb. Především je třeba opětovně uvést, že i v případě trvajícího skutku platí, že součástí skutku, pro který byl obviněný uznán vinným v trestním řízení, nemůže být taková část skutku, která byla předmětem přestupkového řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku. Zde je třeba opětovně vycházet jistým způsobem z trestního řádu, který výslovně v §12 odst. 11 tr. ř. stanoví, že pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Sdělení obvinění v rámci trestního řízení tedy ukončuje skutek v případě pokračujícího jednání, když tento závěr se vztahuje i na trvající a hromadné trestné činy, když zákon v ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. nehovoří o pokračování v trestném činu, nýbrž o pokračování v jednání (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I, §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 259 s, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015). Jinak řečeno, i v případě trvající skutku platí, že pokud dojde ke sdělení obvinění a obviněný pokračuje ve svém protiprávním jednání, jedná se od okamžiku sdělení obvinění o nový skutek. Na základě těchto naznačených východisek bylo přistoupeno k řešení dané problematiky, když i v případě, že se jedná o trvající trestný čin a část tohoto skutku byla projednána pravomocně v rámci přestupkového řízení je nutno postupovat obdobně jako v případě projednání dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Především je třeba zdůraznit, že je třeba si vyřešit otázku, kdy bylo zahájeno řízení o přestupku, jehož projednání a rozhodnutí o něm má význam z hlediska překážky ne bis in idem. Je tomu tak proto, že institut zahájení řízení o přestupku svojí povahou a významem odpovídá usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., popř. sdělení podezření podle §179b odst. 1 tr. ř., byť samozřejmě na institut zahájení řízení o přestupku nejsou kladeny stejné formální požadavky jako na instituty podle §160 odst. 1 tr. ř. či §179b odst. 3 tr. ř. Je tomu tak proto, že primárně jsou v rámci řízení o přestupku projednávány obecně méně závažné formy protiprávního jednání, takže náležitosti takového úkonu budou méně formální něž v případě postupu podle trestního řádu. Obecně je třeba uvést, že institut zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. představuje určitý předěl v rámci trestního řízení, jehož smyslem je především sdělit pachateli, pro jaký skutek je proti němu zahájeno trestní stíhání a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován, aby tomu mohl přizpůsobit svoji obhajobu, když obsahovou náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání je výrok s popisem skutku, pro který je stíhán, včetně právní kvalifikace. Jinak vyjádřeno, smyslem tohoto institutu, kromě jiného, je zejména to, aby pachatel byl seznámen se skutkem, pro který je stíhán a jaký skutek je v tomto skutku spatřován, byť právní kvalifikace se může v průběhu trestního stíhání změnit, a aby mohl od tohoto okamžiku uplatňovat všechna práva podle §33 tr. ř. Stejnou povahu má i sdělení podezření podle §179b odst. 3 tr. ř., když i v případě tohoto institutu musí být podezřelému sděleno, z jakého skutku je podezřelý a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován. 71. Vzhledem ke shora naznačenému závěru, že třeba mít za to, že okamžik zahájení svých řízení o trvajícím přestupku má z hlediska důsledku stejnou povahu jako zahájení trestního stíhání či sdělení podezření podle trestního řádu a má za následek, že pokračuje-li pachatel i poté ve svém protiprávním jednání, jedná se o nový skutek (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2018, sp. zn. 4 As 73/2018), který může být pak projednán v rámci přestupkového řízení, popř. trestního řízení, pokud se již jedná o trestný čin a projednání takového nového skutku nebrání zásada ne bis in idem. 72. Jak již bylo naznačeno, jednání obviněného bylo v rámci přestupkového řízení projednáno za účinnosti zákona č. 200/1990 Sb., platného do 30. 6. 2017. Přestože tento zákon na rozdíl od současného zákona č. 250/2016 Sb., výslovně neupravoval postup při zahájení řízení (§78 odst. 2), tak i tento zákon otázku zahájení řízení upravoval v kombinaci se správním řádem. Zákon č. 200/1990 Sb., v platném znění, konkrétně ustanovení §67 odst. 1 výslovně uváděl, že se přestupky projednávají z úřední povinnosti, pokud nejde o přestupky, které se projednávají na návrh. V případě řízení o přestupku z moci úřední je nezbytné současně vzít v úvahu ustanovení §46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád). Řízení z moci úřední je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v §27 odst. 1 doručením oznámení. Oznámení musí obsahovat označení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Již z tohoto ustanovení je zřejmé, že cílem oznámení o zahájení řízení o přestupku bylo sdělit osobě, proti které bylo toto řízení zahájeno, že je proti ní toto řízení vedeno a pro jaký skutek. Obdobně pak bylo postupováno v případě přestupků, které byly zahajovány na návrh (§68 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., platného do 30. 6. 1990 Sb.), když je třeba zdůraznit, že v dané věci bylo pravomocně rozhodnuto o přestupkových řízeních ohledně jednání, ve kterém bylo spatřováno spáchání přestupků návrhových, ale i nenavrhovaných. Z předložených přestupkových spisů, které jsou relevantní v dané věci, je nepochybné, že se tak stalo dne 22. 6. 2016, když tímto dnem bylo oznámení o zahájení řízení o přestupku doručeno do datové schránky obviněného a obviněný se přihlásil jako oprávněná osoba. 73. Na základě shora naznačených závěrů lze uzavřít, že pokud je pravomocně rozhodnuto v případě trvajícího skutku o části jednání obviněného v rámci přestupkového řízení a toto rozhodnutí by nebylo možno zrušit v rámci přezkumného řízení podle §100 zákona č. 250/2016 Sb., tak takového obviněného nelze v trestním řízení uznat vinným tou částí jeho jednání, o které bylo pravomocně rozhodnuto v rámci přestupkového řízení. Současně je třeba mít za to, že jednání, ohledně něhož bylo rozhodnuto v rámci přestupkového řízení, bylo ukončeno okamžikem, kterým bylo obviněnému v rámci přestupkového řízení oznámeno, že bylo zahájeno řízení o přestupku a od takového okamžiku se jedná o nový skutek. Tento naznačený závěr znamená, že jednání, kterého se takový obviněný vůči poškozeným dopouštěl poté, co mu bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupku lze projednat v rámci trestního řízení a o tomto jednání v rámci trestního řízení rozhodnout, když na tuto část skutku se nevztahuje zásada ne bis in idem, neboť se jedná o skutek nový. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 74. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu především namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ve vztahu k této dovolací námitce považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), když existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014), bylo nutno se touto argumentací obviněného zabývat. Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Obecně platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje zároveň za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). 75. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Z pohledu tvrzení obviněného lze konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Tyto následně hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když i odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Zde je na místě zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 76. Nad rámec shora uvedeného přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou náležitého zjištění skutkového stavu řádně zabývaly, a to zejména soud prvního stupně a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně ve věci provedl nadstandardní rozsáhlé dokazování, když prováděl jak důkazy navržené obžalobou, tak i důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Soud prvního stupně především věnoval náležitou a dostatečnou pozornost hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí, jakož i znaleckých posudků, listinných důkazů, včetně otázce rozsahu dokazování (viz str. 15-16, body 25. – 27. rozsudku soudu prvního stupně). Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně v rámci kontradiktorního řízení provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, tak jak to vyžaduje §2 odst. 5 tr. ř., když důkazy zároveň hodnotil jednotlivě, tak i ve vzájemném souhrnu podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejedná se tak o případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. 77. Obecně k námitce stran porušení práva na spravedlivý proces, jehož se obviněný dovolává v souvislosti s tvrzeným extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, je třeba uvést, že toto není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a učiněnými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). 78. Jestliže obviněný namítá jednostranné hodnocení důkazů, zejména v kontextu výpovědí poškozených a výpovědí sousedů, posouzení míry alkoholu, jeho návrhy na prošetření stavby poškozených v památkové zóně ve městě XY u odboru výstavby a životního prostředí Městského úřadu XY, tak vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněným namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Všechny tyto uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů (nesouhlas s hodnocením výpovědí svědků), a vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. 79. Přesto z pohledu těch námitek uplatněných obviněným, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že jak již bylo naznačeno, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně a nadstandardně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů obviněného uznal vinným a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5-16, bod 7. – 27. rozsudku). Soud druhého stupně se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil, když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (str. 5-11, body 5. – 21. usnesení soudu druhého stupně), byť poněkud stručněji. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná právě ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy nižších stupňů při provádění důkazů a jejich hodnocení zcela dodržely §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a své závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. 80. Nad rámec tohoto závěru je vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný je ze spáchání žalované trestné činnosti usvědčován celou řadou důkazů širokého spektra, které jsou ve vzájemném souladu a navazují na sebe. Ve vztahu k svědeckým výpovědím, zejména kolegů obviněného a svědků žijících blízko a v okolí místa činu, je nutné konstatovat, že svědci popisují buď jednání obviněného v zaměstnání, nebo popisují vztahy mezi poškozenými a obviněným zprostředkovaně. Navíc je třeba uvést, že i z výpovědi některých svědků sousedů, byť jsou jejich výpovědi velmi obezřetné, je nepochybné, že obviněný jistým nedůtklivým způsobem reaguje na projevy, které ho podle jeho názoru obtěžují a tito sousedé se mu raději podřídili (např. výpověď svědkyně L. B., svědkyně M. B.). Navíc je věrohodnost výpovědi poškozených podporována i výpověďmi svědků, kteří nemají žádný bližší vztah k obviněnému, ale ani poškozeným (viz např. výpověď svědka P. F., výpovědi zakročujících příslušníků Městské policie Valtice), ale i dalšími důkazy, např. zprávami Městské policie Valtice, znaleckými posudky, ale i přestupkovými spisy, ze kterých vyplývá chování obviněného vůči poškozeným. Těmito důkazy bylo bez jakýchkoliv důvodných pochybností vyvráceno tvrzení obviněného o tom, že vztahy mezi ním a poškozenými jsou na neutrální úrovni, když nakonec i z důkazů, které předložil sám obviněný, vyplývá, že rodině poškozených věnoval výraznou nadstandardní pozornost, zejména jejich soukromí, a to ještě předtím, než došlo k tvrzenému zhoršení jejich vzájemných vztahů z důvodu pořízení psa poškozenými (viz str. 8, bod 14. rozsudku soudu prvního stupně). Za takové situace nelze soudu prvního stupně vytýkat nějaké pochybení, jestliže výpovědi poškozených v kontextu dalších provedených důkazů považoval za věrohodné. Pokud obviněný v této souvislosti namítá, že je trestán za uplatnění svého práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, tak je třeba uvést, že pomíjí zcela argumentaci soudu prvního stupně, který v kontextu tvrzení obviněného, že vztahy mezi ním a poškozenými byly bezproblémové až do okamžiku, kdy si tito pořídili psa, poukazuje na skutečnost, že přes údajně bezproblémové vztahy před pořízením psa poškozenými si obviněný již předtím zajišťoval listinné materiály týkající se poškozených (jejich majetkové poměry a vzájemné rodinné vztahy), tedy obviněný se zcela prokazatelně zabýval skutečnostmi týkajících se poškozených, které se sousedskými vztahy prokazatelně nijak nesouvisely. 81. Nejvyšší soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně, který v rámci odůvodnění rozsudku uvádí, že obviněný je schopen udržovat řadu bezproblémových mezilidských vztahů, zejména ve vztahu ke svým spolupracovníkům nebo přátelům, což vyplývá i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie a psychologie k obviněnému (č. l. 406-556). Pokud obviněný namítá, že z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by jednal v podnapilém stavu, tak je třeba konstatovat, že se opětovně jedná o námitku procesní povahy, když obviněný vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, což nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je v tomto směru možno pro stručnost odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie a vyjádření znalce MUDr. Nedomy u hlavního líčení, který u obviněného shledal tzv. nárůst tolerance na alkohol. Zde je na místě zdůraznit, že při incidentu (konkrétně dne 28. 8. 2016) byla dechovou zkouškou u obviněného naměřena hodnota 2,06 promile, odpovídá tvrzení poškozených o tom, že obviněný jednal při řadě incidentů pod vlivem alkoholu, když navíc nelze pominout, že i svědek P. F. vypověděl, že obviněný přišel do domu poškozených v silně podnapilém vztahu (přelom července a srpna 2015). Závěry soudů o věrohodnosti poškozených také podporuje znalecký posudek znalce Mgr. Michala Perničky, Ph.D., který shledal, že obviněný není sice osobou primárně agresivní, nicméně že se v jeho případě jedná o potlačovanou agresivitu, k jejímuž zvýraznění může dojít právě požitím alkoholu, když znalec objasnil i chování obviněného z pohledu, jak se jeví navenek a které osoby mohou být oběti jeho nežádoucího chování. 82. Rovněž námitka týkající se počasí dne 27. 8. 2016 je opětovně procesní povahy, když obviněný vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a jako taková nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto se sluší poznamenat, že soud prvního stupně své úvahy ohledně zprávy předložené obviněným zcela řádně odůvodnil (str. 20, bod 33. rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho odůvodnění odkazuje, když se s ním zcela ztotožňuje. 83. Obviněný dále namítá porušení zásady totožnosti skutku, když konkrétně namítá, že nebyla zachována totožnost skutku, když došlo ke změně popisu skutku proti podané obžalobě v rozsudku soudu prvního stupně. Zde je především vhodné osvětlit, že taková námitka dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. Zmíněný pojem je totiž institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení §220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřovala by jeho námitka do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně zařadit nejen pod deklarovaný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Pouze výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se v dané věci nejedná. 84. Bez ohledu na shora naznačené závěry, pro osvětlení, že v dané věci se nejedná o situaci, kdy by porušení totožnosti skutku mohlo mít bezprostřední dosah na konečné právní posouzení jednání obviněného, považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je také zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014). 85. Nejvyšší soud, stejně jako soud druhého stupně, dospěl v předmětné věci k závěru, že totožnost skutku byla zachována, přestože rozsudkem soudu prvního stupně byl upraven skutek v tom směru, že bylo provedeno upřesnění jednotlivých skutečností. Soud prvního stupně totiž upřesnil a zúžil trestné jednání obviněného z přesně nezjištěné doby roku 2015 na nepřesně zjištěnou dobu měsíce července a srpna 2015, dále pouze použil jiné termíny pro stejnou skutečnost (soustavně/opakovaně), detailněji jednání obviněného popsal (obvykle v podnapilém stavu, fotografováním, pliváním, opakovanými telefonickými či písemnými oznámeními na Městskou policii Valtice a Policii ČR, znepříjemněním života poškozených žádostí k prošetření údajné nepovolené stavby plotu či údajné přestavby domu obývaného poškozenými), současně uvedl, kam až se požár mohl rozšířit a jaká výše škody mohla vzniknout (nejméně 8 000 000 Kč) a dále soud v rámci skutkové věty poukázal na přestupková řízení obviněného, zejména zdůraznil, že obviněný se svým jednáním vůči poškozeným nepřestal a v neposlední řadě explicitně doplnil, jaké následky mělo jednání obviněného na poškozené (trvající pocity ztráty soukromí a bezpečí, instalace bezpečnostních kamer, přemístění místa vjezdu, vybudování vysoké zdi z betonových panelů), neboť takové jednání vyplynulo z provedeného dokazování. 86. Tímto postupem soudu prvního stupně tedy nedošlo k tomu, že by byla porušena totožnost skutku, neboť byla zachována totožnost jednání, když oproti podané obžalobě soud pouze upřesnil a rozšířil konkrétní způsoby jednání, kterými obviněný poškozené své sousedy L. V. a A. V. dlouhodobě pronásledoval. Byla zachována i totožnost následku, když soud prvního stupně oproti podané obžalobě pouze expressis verbis uvedl konkrétní následky, které ovšem i bez výslovného uvedení vyplývaly z popisu skutku v podané obžalobě, byť stručněji. 87. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že na základě výsledků hlavního líčení se soud může odchýlit v popisu skutku od obžaloby, vždy se však musí jednat o takovou odchylku, která je v mezích zachování totožnosti žalovaného skutku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 340/2018). Pokud po provedeném dokazování soud prvního stupně shledal za vhodné a žádoucí rozvést jednotlivé dílčí jednání detailněji oproti dílčím skutkům uvedeným v obžalobě, přičemž své úvahy ohledně upřesnění a rozšíření konkrétního způsobu jednání řádně odůvodnil, nelze v tomto spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Současně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se otázkou totožnosti skutku ve svém rozhodnutí řádně zabýval, když své závěry a postup odůvodnil v rámci svého rozhodnutí (str. 16-17, bod 28. – 29. rozsudku soudu prvního stupně). 88. Ve vztahu k otázce možného souběhu přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když obviněný fakticky namítá nesprávné právní posouzení skutku, když podle jeho názoru jednočinný souběh shora uvedených přečinů není možný. Nejvyšší soud sice dospěl k závěru, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ovšem je zjevně neopodstatněná. 89. Přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým. Přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. 90. Při úvahách o možném souběhu je nutné vycházet ze samotné dikce zákona. Objektem přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku je ochrana skupiny obyvatel a jednotlivců před vyhrožováním smrtí, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou před závažnými výhrůžkami, přičemž jinou těžkou újmou je újma srovnatelná s důsledky, které nastávají v případě usmrcení nebo těžké újmy na zdraví. Musí se jednat o výslovně uvedené důsledky ve spojení s konkrétními skutkovými okolnostmi a subjektivním vnímáním osoby poškozené. Z tohoto je tedy patrné, že musí docházet k vyhrožování škodou velkého rozsahu, usmrcením či způsobením těžké újmy osobě, na níž je tento trestný čin páchán. Normativním znakem této skutkové podstaty je možnost vzbuzení důvodné obavy. Vyhrožování musí tedy být způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví, když důvodnou obavou se v dané souvislosti rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno. Musí být tedy pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale jeho výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je třeba posuzovat na základě komplexního posouzení situace (srov. Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3286, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 84/2017). 91. Oproti tomu přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku chrání osoby před dlouhodobým pronásledováním, které může probíhat několika způsoby. Objektivní stránka tohoto trestného činu zahrnuje dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem všem formám pronásledování je záměr pachatele obtěžovat jiného tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Důvodná obava zde vyjadřuje stav poškozeného, který je objektivně způsobilý vyvolat u něj vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, jímž pachatel působí na poškozeného, přičemž však není nutné, aby byl takový pocit v poškozeném skutečně vyvolán. Dlouhodobostí se u tohoto trestného činu rozumí několik vynucených kontaktů pachatele s poškozeným nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu. Zpravidla se bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání pachatele, která vybočují z běžných norem chování a mohou v některých případech i nebezpečně gradovat (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí publikované pod č. T 1424 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 79/2011, Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Úprava podle tohoto ustanovení má chránit nerušené mezilidské soužití konkretizována ochranou tělesné a duševní integrity, osobní svobody a soukromí. Ve vztahu k přečinu nebezpečného pronásledování se jinou újmou rozumí narušení sexuální integrity, rodinného soužití, způsobením škody na majetku, odborné pověsti aj. Újma zde není pojímána jako těžká újma, neboť v takovém případě by se jednalo o přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 písm. a) – e) tr. zákoníku buď samostatně, nebo v souběhu §354 a §353 tr. zákoníku. Tento závěr je podpořen i komentářovou literaturou (srov. Trestní zákoník a kol. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3301). 92. Lze tedy uzavřít, že rozdíl mezi oběma přečiny spočívá nejen v chráněném zájmu, tedy objektu daného trestného činu, ale rovněž v normativních znacích těchto trestných činů. Zatímco u přečinu nebezpečného pronásledování se jedná o dlouhodobý stav, kdy ve formě pronásledování je vyhrožováno oběti ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, tak u přečinu nebezpečného vyhrožování se může jednat o jednorázový akt, kdy pachatel vyhrožuje oběti zásahem do tělesné integrity tím nejzávažnějším způsobem, tj. usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví, nebo jinou těžkou újmou, přičemž takové jednání musí být způsobilé vyvolat důvodnou obavu. 93. Přečin nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku ohrožuje mezilidské soužití včetně práva na soukromí, tělesnou i duševní integritu oběti nebo jí blízkých osob v nižší míře, než-li je tomu při nebezpečném vyhrožování podle §353 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. U tohoto přečinu nejde o intenzitu hrozby újmy, nýbrž o intenzitu útoků vůči osobě poškozené. Podstata nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku pak směřuje do nejzávažnějších forem narušení tělesné integrity, bez ohledu na četnost útoků, s podstatným následkem, že takové jednání může vzbudit důvodnou obavu. Nejedná se tak o vztah subsidiarity a speciality, nýbrž o dva samostatné trestné činy, chránící jiné zájmy, působící jinou intenzitou, mířenými na odlišné obavy poškozených včetně možné rozdílnosti možného trvání útoků. U nebezpečného pronásledování jde v prvé řadě o trvající stav, kdy oběť či poškozený z důvodu opakovanosti útoků pachatele ztrácí svoje soukromí, ztrácí pocit bezpečí a jistoty, žije ve strachu, s vnitřním pocitem disharmonie, působí na ni zastrašování a vyhrožování pachatele. Jednáním pachatele je tak narušován soukromý a rodinný život včetně možného zásahu do majetku a dalších oblastí souvisejících s právem na soukromí a poklidné soužití ve společnosti, kdy jednáním pachatele může být ovlivněn i život dalších osob osobě oběti blízké v obdobné formě. Na druhé straně přečin nebezpečného vyhrožování je trestným činem zaměřeným na samotné vyhrožování jako takové, kdy je podstatné vzbuzení důvodné obavy. Míří tak na obavy o svůj život v těch nejtěžších formách (usmrcení, těžká újma na zdraví) a jinou těžkou újmu se srovnatelnými důsledky, kdy je například vyhrožováno škodou velkého rozsahu nebo usmrcením či těžkým ublížením na zdraví osobě blízké osoby oběti. Souběh trestných činů je možný s ohledem na shora uvedené závěry a vzhledem ke skutečnosti, že skutek, resp. skutky mají být kvalifikovány podle všech možných ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 94/2017). V trestní věci obviněného se tak nejedná o případ speciality, kdy skutkové podstaty trestných činů směřují k ochraně stejného zájmu, ale jedna skutková podstata je více konkretizována a jsou k ní přidány i další specifické znaky (lex specialis derogat legi generali). 94. V projednávaném případě pak bylo zcela v souladu se zákonem jednání obviněného kvalifikováno jako dva přečiny, a to jako přečin nebezpečného pronásledování pole §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Zde se sluší poznamenat, že obviněný skutkovou podstatu přečinu podle §353 odst. 1 tr. zákoníku naplnil konkrétně jednáním ze dne 31. 8. 2016, kdy poškozeným vyhrožoval jinou těžkou újmou a usmrcením, když výslovně uvedl, že jim ten barák stejně zapálí a že je zlikviduje, což nepochybně představuje jinou těžkou újmu a pohrůžku těžkou újmou na zdraví, přičemž právě předchozí jednání obviněného vůči poškozeným v nich vzbuzovalo důvodnou obavu, že tak může učinit, zejména s přihlédnutím k incidentu ze dne 27. 8. 2016. Ve vztahu k naplnění skutkové podstaty podle §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jednalo o další výhrůžky, které vyslovil vůči poškozeným v průběhu období od července 2015 do února 2018, když jim vyhrožoval likvidací psa, ublížením na zdraví (např. že jim dá po tlamě), ovšem nikoliv těžkou újmou. Pokud jde o důvodnost obavy poškozených z obviněného, i Nejvyšší soud přisvědčil závěru obou soudů nižších instancí, že tyto byly důvodné. Závěr, že takovým chováním obviněného došlo k omezení poškozených v obvyklém způsobu života, je mimo jakoukoliv pochybnost, když v tomto směru je třeba odkázat na výpověď poškozených, ale i jejich faktické jednání, když tito z obavy z obviněného nechali postavit mezi svým domem a domem obviněného a jeho rodičů zděnou zeď a instalovali bezpečnostní systém a přemístili místo vjezdu ke svému obydlí. V tomto směru je třeba zdůraznit, že jednotlivé projevy obviněného nelze posuzovat izolovaně, nýbrž v jejich souhrnu. Svým jednáním obviněný vzbuzoval u poškozených pocity strachu a obav, narušoval jim každodenní život i tím, že u nich z podnětu obviněného často bezdůvodně zasahovala policie a neustále je sledoval ze svého střešního okna a fotografoval je. Poškození pak nabyli dojmu ztráty soukromí a bezpečí, kdy se ve svém domově cítili jako vězni, což trvalo déle než 2,5 roku. 95. Pokud obviněný namítá, že soudy nižších stupňů posoudily jako trestněprávně relevantní jednání i jeho jednání, kterým se zákonným způsobem domáhal svých práv jako účastník řízení, tak je nezbytné uvést, že z provedeného dokazování je nepochybné, že obviněný zneužíval svých případných práv jako účastníka řízení k šikanování poškozených a jeho jednání fakticky nesměřovalo k uplatňování jeho práv, ale právě k tomuto, aby u poškozeným v kontextu jeho dalšího jednání (např. hrubé urážky, výhrůžky likvidací psa, sledováním jejich osob ze střešního okna a činění nepravdivých oznámení na Městskou policii, popř. Policii ČR, zjišťování soukromých informací o rodině poškozených) vyvolal obavy z jeho osoby a pocit ztráty jakéhokoliv soukromí. Ze strany obviněného se fakticky nejednalo u uplatňování jeho práv, ale šikanózní chování vůči poškozeným. Nadto je třeba uvést, že obviněný mohl být účastníkem stavebního řízení jen v případě stavby plotu poškozených, nikoliv údajné černé stavby týkající se restaurace poškozených. Pokud se týká stavby plotu, nelze pominout, že tento postavili poškození za situace, kdy nejméně od července 2015 čelili útokům poškozeného a poté, co došlo k incidentu ze dne 27. 8. 2016 (§273 odst. 1 tr. zákoníku) a tomu, že poškozená musela vyhledat odbornou lékařskou pomoc. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněný se vůči poškozeným dopouštěl dalšího jednání, kterým samotným naplnil všechny znaky přečinu podle §353 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. zákoníku (viz výhrůžky ublížením na zdraví, usmrcením jejich psa, nadávky, sledování poškozených, zjišťování osobních údajů o jejich osobách). 96. Obviněný rovněž namítá, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení podle §273 tr. zákoníku. I tato argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, neboť obviněný zpochybňuje naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty, konkrétně znaku většího počtu osob a nebezpečí vzniku škody velkého rozsahu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. 97. Ohledně nenaplnění skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, je potřeba uvést následující skutečnosti. Obecného ohrožení z nedbalosti se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo z nedbalosti takové obecné nebezpečí zvýší nebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný byl výslovně uznán vinným tímto trestným činem v první alternativě, tedy tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár. 98. Ve vztahu k přečinu obecného ohrožení podle §273 odst. 1 tr. zákoníku je nutné ještě dodat, že nestačí jakékoli jednání, jímž může být lidem způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví nebo na cizím majetku škoda velkého rozsahu, ale musí jít o jednání obecně nebezpečné, z něhož bezprostředně hrozí obecně nebezpečné následky, přičemž je typické přiblížení se k poruše (konkrétní nebezpečí), a dále určitá živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž porucha často závisí na nahodilých, vlivu pachatele se vymykajících událostech; nestačí tedy, když pachatelovým jednáním byla vytvořena pouze taková situace, z níž by obecně nebezpečný následek za určitých okolností a splnění ještě dalších podmínek teprve mohl vzniknout (srov. R I/1966, shodně R 27/1967 a R 62/1967). Obecné nebezpečí je takový stav, při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsahem a intenzitou znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Obecné nebezpečí vzniká, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, což znamená výrazné přiblížení se k poruše. Nestačí proto, když jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž obecně nebezpečný následek může sice vzniknout, avšak jen po splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob. Pro stav obecného nebezpečí – i když k poruše nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. R I/1966, R 12/1988). Zda takové bezprostřední nebezpečí vzniklo, je vždy nutno posuzovat v souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu, se způsobem provedení činu, s časem i místem spáchání činu a s jeho povahou, zejména účinností prostředků, které pachatel použil. Obecně nebezpečný následek je způsoben již provedením jednání, z něhož bezprostředně hrozí nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví lidí nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Vyžaduje se, aby mezi obecně nebezpečným jednáním a uvedeným následkem byla příčinná souvislost. Jde o trestný čin ohrožovací. 99. Způsobením požáru se rozumí založení ohně na takovém místě nebo za takových podmínek (teplotních, proudění vzduchu nebo povětrnostních apod.), z něhož hrozí rozšíření požáru, které se vyznačuje již živelností a neovladatelností jeho průběhu. Vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob. Zda byl v konkrétním případě ohrožen větší počet osob na životě nebo na zdraví, závisí na různých okolnostech, zejména na povaze místa, kde k ohrožení došlo, a způsobu, jakým k němu došlo (srov. R 39/1982). Zpravidla půjde o nejméně sedm individuálně neurčených osob, není však vyloučeno, aby osoby, jimž hrozí nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, byly individualizovány (cestující na lodi, ve vlaku nebo v letadle, obyvatelé osaměle stojícího domu apod.). Pro obecné nebezpečí tedy nestačí vznik nebezpečí jakékoli újmy na zdraví, ale musí jít přinejmenším o nebezpečí těžké újmy na zdraví. Škodou velkého rozsahu se ve smyslu zákonných znaků ustanovení §273 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda nejméně ve výši 5 000 000 Kč. Škoda musí hrozit cizímu majetku, tedy majetku, který nenáleží pachateli nebo alespoň nenáleží mu výlučně (je třeba spoluvlastníkem; srov. R 20/1963). Ohrožení jen vlastního majetku pachatele nestačí. Při zjišťování, zda byl naplněn znak „vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu“, je třeba vycházet ze skutečné hodnoty cizího majetku, který byl bezprostředně ohrožen požárem nebo jinou obecně nebezpečnou událostí vyvolanou pachatelem. 100. Stran první námitky obviněného vztahující se k použité právní větě, tedy k tomu, v jaké eventualitě se měl tohoto přečinu dopustit, je možno přisvědčit tomu, že soud prvního stupně neuvedl, v jaké eventualitě byl přečin obecného ohrožení z nedbalosti spáchán, takže by se navenek mohlo jevit, že došlo k naplnění jak varianty, že obviněný uvedl v nebezpečí smrti nebo těžké újmy nejméně 7 lidí, tak i varianty, že hrozilo nebezpečí škody velkého rozsahu. Nicméně ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je explicitně patrno, že obviněný vydal cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, když hrozila škoda ve výši minimálně 8 000 000 Kč, (odůvodněno níže), což soud dále rozvádí v odůvodnění rozsudku (str. 14, bod 23., str. 19-20, bod 33. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud se týká naplnění požadavku na vyvolání nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví nejméně 7 osob lze připustit, že v tomto směru v rozhodnutích soudů, ale i ve skutkových zjištěních jakékoliv úvahy absentují, když soud prvního stupně toliko v popisu skutku výslovně uvádí, že v nebezpečí těžké újmy na zdraví byli vydání A. a L. V. (tedy 2 osoby) a následně obecně v odůvodnění uvádí, že bezprostředně hrozilo nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví obyvatel domu č. XY a XY, aniž by blíže specifikoval, koho dalšího kromě poškozených měl konkrétně na mysli (viz str. 19, bod 33. rozsudku soudu prvního stupně), kdy stejný závěr uvádí i soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by ovšem také jakkoliv své úvahy blíže rozvedl (viz str. 13, bod 25. usnesení soudu druhého stupně), když v popisu skutku nenašly závěry soudů žádné vyjádření. Z tohoto pohledu je třeba námitce obviněného částečně přisvědčit, a to právě ve vztahu k naplnění alternativy, že obviněný vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, když nějaké bližší úvahy ohledně naplnění této varianty v rozhodnutích soudů nižších stupňů absentují a z tohoto pohledu je jejich rozhodnutí nepřezkoumatelné. 101. Z pohledu tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě zdůraznit, že právní věta rozsudku soudu prvního stupně obsahuje vylučující spojku NEBO namísto slučovací A, takže i z tohoto pohledu je právní věta nejasná. Je ovšem na místě vhodné uvést, že ze skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě je zřejmé, že soud prvního stupně měl za naplněnou skutkovou variantu spočívající v tom, že obviněný vydal cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, takže je nepochybné, že soud prvního stupně měl přinejmenším za naplněnou tuto variantu, když ve vztahu k variantě vydání lidí v nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví ve skutkové větě toliko výslovně zmiňuje poškozené. Zde je na místě nezbytné uvést, že byť lze připustit, že obviněnému nelze přičítat ohrožení většího počtu lidí z pohledu jejich vystavení nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, když ze skutkových zjištění naplnění tohoto znaku nevyplývá, tak taková skutečnost nemůže mít vliv na právní posouzení skutku. Přečin obecného ohrožení z nedbalosti byl naplněn minimálně v ohrožení cizího majetku škodou velkého rozsahu, a proto i při změně právní věty by nedošlo k lepšímu procesnímu postavení obviněného ani k odlišnému výroku o vině, trestu a náhradě škody. Samotný tento nedostatek by, pokud by nebylo shledáno podané dovolání důvodné, odůvodňoval postup Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. 102. Obviněný dále v rámci argumentace vztahující se k přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku namítá, že ve věci nebyl ani naplněn znak dané skutkové podstaty spočívající v tom, že hrozilo způsobení škody velkého rozsahu. Z pohledu konkrétně zvolené dovolací argumentace je ovšem třeba uvést, že námitky obviněného jsou procesní povahy, když obviněný zpochybňuje výši hrozící škody z pohledu provedených důkazů, neboť zpochybňuje relevantnost odborného vyjádření založeného na č. l. 36 a odkazuje na jím přeloženou dražební vyhlášku. Takto uplatněné argumenty mají povahu skutkových námitek a jako takové nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, když se fakticky nejedná o námitky do právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení skutku. 103. Přestože uplatněná argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za vhodné se k ní vyjádřit. V prvé řadě je nutno uvést, že nemovitost č. p. XY je ve vlastnictví syna poškozených F. V. a dům užívaný obviněným je ve spoluvlastnictví rodičů obviněného. Znak cizího majetku tak byl nade vši pochybnost naplněn. Obecně pro stanovení znaku vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu je potřebné vycházet z ustanovení §138 tr. zákoníku v souladu s §137 tr. zákoníku. Hranicí škody velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně 5 000 000 Kč. Zároveň platí, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav (§137 tr. zákoníku). Současně je třeba uvést, že obviněný fakticky ve vztahu k otázce výše hrozící škody uplatňuje stejnou argumentaci, jako před soudy nižších stupňů, které na ni reagovaly, tedy neignorovaly ji. V tomto směru je třeba odkázat pro stručnost na úvahy soudů nižších stupňů (viz str. 14, bod 23. rozsudku soudu prvního stupně, str. 10, bod 20. usnesení soudu druhého stupně). Soud prvního stupně výslovně v rámci odůvodnění svého rozhodnutí expressis verbis uvádí, v jaké výši vyhodnotil tržní cenu jednotlivých nemovitostí, kdy operoval se spodním rozmezím ceny každé nemovitosti, tj. 4 000 000 Kč v obou případech. Jestliže obviněný namítá, že předložil dražební vyhlášku ze dne 21. 11. 2013, kde je cena nemovitosti č. p. XY s veškerými pozemky určena ve výši 1 980 000 Kč (č. l. 667-671) a z této dovozuje pochybení soudu prvního stupně při stanovení výše hrozící škody, tak je třeba především zdůraznit, že i k této tvrzené skutečnosti se soud prvního stupně vyjádřil. S jeho závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Zde je na místě zdůraznit, že soud není povinen vycházet z obhajobou předložených listin, nicméně je povinen svůj postup, proč k předloženému důkazu nepřihlédl či ho pro stanovení skutkového stavu nepovažoval za relevantní, zdůvodnit, což v rámci bodu 23. rozsudku zcela vyčerpávajícím způsobem učinil a pro stručnost na jeho závěry lze odkázat. Odborné vyjádření, na které odkazuje soud prvního stupně, splňuje všechny obsahové náležitosti, tj. informace důležité pro stanovení tržní ceny nemovitostí v době a místě obvyklé, oproti předložené dražební vyhlášce, která jednak nebyla zpracována pro účely daného trestního řízení a současně je již zastaralá, neboť nevychází z doby spáchání daného skutku, a tedy neodpovídá požadavku §137 tr. zákoníku – ceně v době a místě obvyklé. Zde je třeba uvést, že je obecně známo, že ceny nemovitostí každoročně rostou, navíc byla předmětná nemovitost poškozených dostavěna. Nadto se sluší dodat, že oba domy se nachází v památkové zóně, kde je již logicky cena nemovitostí vyšší, což souvisí s atraktivností takové lokality. Jestliže tedy cena jedné z nemovitostí byla nejméně 4 000 000 Kč a druhé obdobná, celková výše hrozící škody byla soudem prvního stupně stanovena zcela správně ve výši minimálně 8 000 000 Kč, která dle zákonného měřítka odpovídá škodě velkého rozsahu, a tedy naplnění znaku přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku z toho pohledu, že hrozilo nebezpečí způsobení škody velkého rozsahu. Z pohledu námitek obviněného stran odborného vyjádření je třeba uvést, že z dikce ustanovení §105 odst. 1 tr. ř. je nepochybné, že zákon upřednostňuje k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení odborné vyjádření, když jen tehdy, pokud by byl takový postup nedostačující přibere orgán činný v trestním řízení znalce. Jinak řečeno, není povinností soudu ani jiného orgánu činného v trestním řízení si opatřit primárně znalecký posudek, pokud k vyřešení otázky postačí jen odborné vyjádření a potřeba vypracování znaleckého posudku nevyplývá z dalších okolností věci, které soud či jiný orgán činný v trestním řízení posoudil ex ante (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tz 58/2014). Zároveň platí, že odborné vyjádření nemusí podávat znalec, když ovšem odborné vyjádření musí podat osoba, která má patřičné odborné znalosti. V praxi se musí jednat o vyjádření osoby, ať již fyzické nebo právnické, jež musí být odborníkem v dané oblasti, když se ovšem nevyžaduje, aby tyto odborné znalosti odpovídaly požadavkům pro odborné znalosti znalce. V dané věci se jednalo o odborné vyjádření ohledně odhadu ceny nemovitosti. Lze mít za to, že subjektem, který může podat odborné vyjádření ohledně cen nemovitostí je na poli tržních hodnot nemovitostí bezpochyby realitní kancelář, která nepochybně má odborné znalosti pro to, aby posoudila skutečnou cenu nemovitosti v daném místě a čase, když právě zajišťuje prodej nemovitosti, popř. jejich pronájem a na základě svých znalostí a zkušeností ví, za jakou cenu lze tyto nemovitosti reálně prodat či pronajmout. Na vlastní odborné vyjádření nejsou kladeny z pohledu ustanovení §105 odst. 1 tr. ř. žádné formální požadavky, ale musí v něm být stanovena tržní hodnota nemovitosti v době a místě obvyklé, o níž nebudou důvodné pochybnosti. Pokud obviněný namítá, že není jasné, pro jaké účely bylo toto odborné vyjádření vypracováno, je třeba uvést, že z listiny založené na č. l. 36 je zřejmé v jaké věci bylo vydáno a kdo ho podal, a jaké domy byly odhadnuty, takže není důvod pochybovat o tom, že se jedná o odborné vyjádření ohledně cen předmětných nemovitostí. 104. Obviněný dále namítá, že reálně nehrozilo obecné ohrožení, neboť nehrozilo, že bude zapříčiněn požár. Byť by se navenek mohlo jevit, že obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když zdánlivě se obviněný dovolává naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znaku způsobení obecného nebezpečí, tak vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je zřejmé, že obviněný zpochybňuje toliko obsah jednotlivých důkazů a jejich hodnocení. Obviněný totiž fakticky vyjadřuje nesouhlas s odborným vyjádřením, které vypracoval Hasičský záchranný sbor (viz č. l. 34) a způsob hodnocení tohoto důkazu soudy nižších stupňů, když podle jeho názoru se ani nejednalo o požár. Takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Přesto pokládá Nejvyšší soud za vhodné se k argumentaci obviněného stručně vyjádřit. Obviněný především zpochybňuje odborné vyjádření, které je založeno na č. l. 34, konkrétně vyjadřuje nesouhlas s jeho obsahem, když poukazuje na výpis z historie naměřených hodnot počasí, které předložil v rámci své obhajoby. Jak již bylo naznačeno v předchozím odstavci, soud musí svůj postup ohledně hodnocení důkazů řádně rozvést, což soudy nižších stupňů v dané věci nepochybně provedly (viz str. 19-20, bod 33. rozsudku soudu prvního stupně, str. 9-10, bod 19. usnesení soudu druhého stupně). K námitkám obviněného stran odborného vyjádření ECUD: 62 16 006955 ze dne 27. 9. 2016 Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje, ÚO Břeclav, je vhodné uvést, že z tohoto je nepochybné, že zpracovatel byl seznámen s místem, kde k požáru došlo, včetně příčiny požáru (vznícení polštáře vlivem hoření zábavní pyrotechniky, která byla na polštář hozena) a stupně prohoření zahradního nábytku. Odborné vyjádření explicitně uvádí, že požár se z místa vzniku rozšířil asi na plochu jednoho metru čtverečního a co je důležité, také jaké důsledky mohl mít v případě pozdního zpozorování silnějšího proudění vzduchu. Lze tedy uzavřít, že z odborného vyjádření vyplývá, jaké následky mohly nezpozorovaný požár mít. Zde je na místě uvést, že samotný nesouhlas obviněného s odborným vyjádřením nemůže vést k závěru, že by z tohoto odborného vyjádření nemohly soudy vycházet. 105. Obecně je třeba uvést, že Nejvyšší soud nemá pochybnosti o odborných a profesních kvalitách hasičského sboru, který je na základě každodenních zásahů u požárů schopen s jistotou konstatovat možný průběh vývoje požáru/požárů, který i odborné vyjádření zpracoval v souladu s §17 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/85 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších přepisů. S ohledem na shora učiněné závěry Nejvyšší soud nemá důvod nevěřit nastíněnému sledu událostí možného požáru domu č. p. XY a č. p. XY, když z tohoto odborného vyjádření je zřejmé, že hrozilo reálné nebezpečí neovladatelnosti požáru a jeho velká živelnost. Nebezpečný následek mohl vzniknout zcela reálně a byl odvrácen pouze včasným uhašením požáru poškozenou, mírnějším poryvem větru a štěstím, že druhý kus pyrotechniky vyhořel dříve, než stihl vznítit střechu dřevěné kůlny. Jednalo se o výrazně vysokou pravděpodobnost, že dojde k průběhu situace, tak jak je nastíněna v odborném vyjádření hasičského sboru. Nadto je nezbytné při posuzování reálného nebezpečí vzniku požáru a možnosti naplnění skutkové podstaty podle §273 odst. 1 tr. zákoníku vzít v úvahu, že k jednání obviněného došlo jednak opakovaně, ale zejména v pozdních nočních hodinách, kdy bylo zcela reálné, že osoby žijící v domě XY budou spát, popř. nebudou vůbec doma (syn, manžel poškozené), stejně tak osoby v domě č. XY, k události došlo v letních měsících, kdy je více teplo a více sucho, takže bylo zcela reálné, že pokud by si poškozená požáru nevšimla, mohlo dojít k jeho nekontrolovanému rozšíření. Jinak vyjádřeno, v dané věci se jednalo o venkovní letní podmínky, hořlavé materiály, dostatečnou oxidaci k samovznícení, bezprostřední a reálné nebezpečí rozšíření sálavého tepla na další objekty. Zároveň je třeba zdůraznit, že samotný obviněný neučinil žádné kroky, aby toto nebezpečí eliminoval, např. tím, že by poškozenou či jinou osobu (např. požárníky) upozornil na skutečnost, že došlo ke vznícení látkové matrace na jejím zahradním nábytku, naopak k celé situaci se postavil tak, že se ho vůbec netýká a ukryl se v domě (viz výpověď zakročujících policistů, že v domě, kde bydlel obviněný, byla tma). 106. Pokud obviněný namítá, že v dané věci se nejednalo o požár s odkazem na §33 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně ve znění zákona č. 229/2016 Sb., tak je tento odkaz zcela nepřípadný, když §33 tohoto zákona byl zrušen a definici požáru neobsahuje. Zde je na místě uvést, že z odborného vyjádření je nepochybné, že se jednalo o požár, když z odborného vyjádření se podává, že oheň byl založen za takových okolností, že hrozilo jeho rozšíření (nikdo ho nekontroloval) a přerostení do živelné formy, a to právě z pohledu místa, kde došlo k požáru, době požáru a možnosti přenosu požáru na další místa. 107. Ohledně další námitky stran nenaplnění subjektivní stránky s poukazem na skutečnost, že k odpalování zábavní pyrotechniky dochází o Silvestru zcela běžně, je možno uvést, že tuto lze s velkou dávkou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod, když námitka nedostatku zavinění se vztahuje k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal ve formě vědomé nedbalosti [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Především je třeba uvést, že pokud jde o používání zábavní pyrotechniky o Silvestru, tak se jedná o zcela jiné podmínky k šíření požáru, když v tomto ročním období jsou venkovní teploty mnohem nižší, je větší vlhkost vzduchu, čímž jsou podmínky pro šíření požáru jiné než v letních měsících. Navíc i při používaní zábavní pyrotechniky o Silvestru, jsou osoby, které ji tzv. odpalují povinny dbát zvýšené bezpečnosti, když by měly pyrotechniku používat tak, aby směřovala do prostředí, kde se nenachází obydlí, kde žijí osoby a kde hrozí zvýšené riziko požáru. Jinak vyjádřeno, každý, kdo užívá zábavní pyrotechniku, by ji měl používat tak, aby uživatel neohrozil zdraví či majetek svůj nebo dalších osob. S pyrotechnikou se manipuluje zásadně na volném prostranství, v dostatečné vzdálenosti od dalších objektů (domů, zaparkovaných aut, keřů, stromů), neboť hrozí vniknutí výbušnin do oken či zapálení střechy. Zábavnou pyrotechnikou nesmí dojít k ohrožení ani dalších osoby (srov. přiměřeně zpráva Policie ČR – KŘP Olomouckého kraje, dostupné na: www.policie.cz/clanek/silvestr-a-zabavna-pyrotechnika.aspx ). Z jednání obviněného je však zřejmé, že takto nejednal, když ani nevzal v úvahu rady, jež se zpravidla nachází na obalu jednotlivých druhů zábavní pyrotechniky, těchto záměrně nedbal, a vědomě ohrozil život a zdraví a majetek svůj, poškozených a dalších osob. Obviněný nejenže zábavní pyrotechniku blíže neurčenou zcela vědomě a cíleně házel na místa, kde hrozilo reálné vznícení, vznik požáru a jeho rozšíření, nýbrž tak i činil opakovaně, tuto házel do míst, kde se nacházely materiály, které jsou velmi hořlavé (např. dřevo, látkové matrace), když vzduch, v němž je obsažen kyslík, způsobuje reálné rozšíření požáru. Zde je nezbytné zdůraznit, že pouze a jen zásluhou včasného zásahu poškozené, která požár uhasila, se požár dále nerozšířil na další části a v případě, že by poškozená včas požár neuhasila, hrozilo by reálné a bezprostřední nebezpečí požáru i domu užívaného poškozenými, ale i rodičů obviněného. Zde je na místě opětovně zdůraznit, že se jednalo o venkovní prostředí, kde vzduch je nasycen nejen kyslíkem, ale obecně dochází k proudění vzduchu, a tedy i rychlejšímu rozšíření požáru nežli třeba uvnitř budovy. Navíc o nebezpečnosti zábavní pyrotechniky obecně vypovídá i skutečnost, že fungují na výbušném systému a tato je obecně nebezpečná, což dokládá i zákon č. 206/2015 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi a o změně některých zákonů (zákon o pyrotechnice), ve znění pozdějších předpisů. Obsahuje mimo jiné i rozřazení pyrotechniky do základních skupin podle její nebezpečnosti, od níž se i odvozuje odstupňovaná věková hranice k prodeji (do 15 let, 18 let a 21 let). Již skutečnost, že používání pyrotechnických výrobků upravuje samostatný zákon, svědčí o tom, že se nejedná o výrobky zcela bezpečné, když zákonodárce považoval za nutné jejich používání upravit samotným zákonem. 108. S ohledem na shora uvedené závěry Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, nemá pochyb o naplnění subjektivní stránky trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti ve formě zavinění vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy tento nedbalostní přečin spáchal obviněný podle §16 odst. 2 tr. zákoníku z hrubé nedbalosti, neboť přístup obviněného k požadavku náležité opatrnosti, jež vyplývá nejen ze zákona o požární ochraně, ale rovněž z obecného užívání zábavní pyrotechniky, svědčí o zřejmé bezohlednosti obviněného k chráněným zájmům trestním zákoníkem. Obviněný si z okolností, za kterých použil předmětnou zábavní pyrotechniku, včetně místa, kam ji opakovaně házel a skutečnosti, že se jednalo o teplou letní noc, musel být vědom toho, že jeho jednáním může dojít k požáru, který může mít nekontrolovaný průběh a bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane. 109. Stran námitek obviněného ohledně výroku o náhradě škody považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující skutečnosti. Poškození A. V. a L. V. se připojili s nárokem na náhradu majetkové škody ve výši 1 784 Kč před zahájením dokazování při hlavním líčení dne 13. 9. 2018 (č. l. 179), když se jednalo o škodu vzniklou na zahradním nábytku při požáru dne 27. 8. 2016. Lze tedy uzavřít, že nárok na náhradu majetkové škody uplatnili zcela řádně a včas podle §43 odst. 3 tr. ř. a §206 odst. 2 tr. ř., tedy ještě před zahájením dokazování. Posléze poškození při hlavním líčení dne 7. 6. 2019 v rámci provádění listinných důkazů svůj nárok na náhradu škody rozšířili o dalších 34 308 Kč s odůvodněním, že vynaložili částku 34 308 Kč na výstavbu oplocení z betonových panelů, kterou postavili kvůli zamezení přístupu nezvaných fyzických osob na své nemovitosti, který byl postaven na hranici s pozemkem obviněného (č. l. 637) a předložili doklady o této stavbě. 110. Z pohledu argumentace obviněného, že poškození uplatnili opožděně nárok na náhradu škody ve vztahu ke stavbě oplocení, je třeba zdůraznit, že této námitce nelze přisvědčit. Z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 797/2014, vyplývá, že výši požadované náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo rozsah požadovaného bezdůvodného obohacení, které byly uplatněny řádně a včas (§43 odst. 3, §206 odst. 2 tr. ř.), je možno v průběhu dalšího řízení měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, event. veřejném zasedání o odvolání (§217, §218, §238 tr. ř.). Proto je přípustné, aby poškozený v průběhu trestního řízení rozšířil a důkazně doložil svůj včas a řádně uplatněný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy anebo na vydání bezdůvodného obohacení, o kterém je možno poté rozhodnout podle §228 odst. 1 tr. ř. (příp. i §229 odst. 1, 2 tr. ř.), a to za splnění podmínky, že je dána obviněnému nebo jeho obhájci možnost se k takovému rozšíření nároku konkrétně vyjádřit a uplatnit proti němu námitky. O takový případ se jedná. 111. Ve vztahu k samotné výši přiznané náhrady škody v rámci výroku o náhradě škody, je nutné uvést, že nebyly splněny podmínky pro uložení povinnosti uhradit poškozeným majetkovou náhradu škody ve výši 36 092 Kč, neboť postavená zeď nesplňuje podmínky §43 odst. 3 tr. ř., neboť škoda nebyla způsobena trestným činem, za nějž byl obviněný odsouzen. Obecně řečeno platí, že se musí jednat o škodu nebo nemajetkovou újmu, resp. o bezdůvodné obohacení, které byly následkem (účinkem) tohoto trestného činu, bez ohledu na to, zda a jak se uvedená újma projevila v rámci právní kvalifikace trestného činu. O takovou škodu, nemajetkovou újmu nebo bezdůvodné obohacení se jedná, pokud jejich vznik je v příčinné souvislosti se žalovaným skutkem naplňující znaky tohoto trestného činu, přesněji vyjádřeno v příčinné souvislosti s jednáním pachatele jako základní složkou skutku a znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Majetkovou škodou, kterou pachatel způsobil trestným činem a jejíž náhradu lze v adhezním řízení uplatnit a přiznat, se ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. rozumí jen škoda jako penězi vyčíslitelná újma na majetku, jež vznikla v příčinné souvislosti s tím skutkem (s některým z více skutků), kterým byl obžalovaný uznán vinným jako pachatel (spolupachatel, nepřímý pachatel, účastník) tohoto trestného činu. Z hlediska náhrady škody způsobené trestným činem může jít nejen o skutečnou škodu, ale též o ušlý zisk, a to zisk skutečný nebo dosahovaný zpravidla v poctivém obchodním styku. Za škodu se považuje i újma, která poškozenému vznikla tím, že musel vynaložit náklady v důsledku porušení povinnosti škůdcem. Na tomto místě je tedy nutné poznamenat, že byť je z kontextu celé trestní věci zřejmé, z jakého důvodu poškození oplocení mezi pozemky poškozených a obviněného postavili, nejedná se o majetkovou újmu, která vznikla trestným činem nebo přímo v příčinné souvislosti s trestným činem. Nelze tedy postup soudu prvního stupně, jenž potvrdil i soud druhého stupně považovat za bezvadný. Proto v této části lze považovat podané dovolání důvodné. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. 112. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. obviněný neuvedl žádnou argumentaci. Jednalo se tedy toliko o formálně uplatněné dovolací důvody. Zde je zcela na místě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013). 113. Pro úplnost lze dodat, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Zde je třeba jen stručně uvést, že o takový případ se v dané věci nejedná. Rovněž nebyl ani naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když soud druhého stupně o podaném odvolání rozhodl tak, že toto zamítl jako celek. 114. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud k zjištění, že podané dovolání je důvodné z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. toliko ve vztahu k otázce rozhodnutí ohledně přestupkových řízení a ve vztahu k §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve výroku o náhradě škody. 115. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům zrušil Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018). 116. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Brně bude muset znovu projednat odvolání obviněného a rozhodnout o něm. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání obviněného, nemůže být v novém řízení rozhodnuto v jeho neprospěch (viz §265s odst. 2 tr. ř.). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. 4. 2020 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu