ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.467.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 467/2020-2781
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2020 o dovolání obviněného F. L., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 5 To 46/2019-2674, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 2/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 5 To 46/2019-2674, byl k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, obviněného F. L. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) a obviněné B. K. (která dovolání nepodala), podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019, č. j. 41 T 2/2019-2606, kterým byl obviněný F. L. uznán vinným návodem ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §24 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou [týmž rozsudkem byla spoluobviněná uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzena podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou a dále jí byl uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu výkonu funkce správce konkurzní podstaty a insolvenčního správce v trvání osmi let] a oběma obviněným bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo společně a nerozdílně uhradit poškozené společnosti škodu ve výši 12 346 896 Kč, a to ve výroku o trestu uloženém obviněnému a ve výroku o náhradě škody, a nově odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině účastenstvím na zvlášť závažném zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku odsoudil podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a pro výkon tohoto trestu jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, oběma obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené společnosti částku 12 342 896 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozenou společnost podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 5 To 46/2019-2674, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na splnění podmínek dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku poukazuje na to, že „v dané věci lze shledat extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu a neprovedenými důkazy“. Podmínky dovolacího důvodu byly podle jeho mínění splněny také tím, že „soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil předložený listinný důkaz, tj. úředně ověřenou kopii prohlášení spoluobviněné, kterým potvrdila převzetí částky 13 808 000 Kč od obviněného“. V této souvislosti zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že jím předložené potvrzení lze spíše označit za podvrh, neboť podle mínění obviněného ani jeden ze soudů nižších stupňů se s podstatou tohoto důkazu řádným způsobem nevypořádaly a nerozvedly, proč tento důkaz nezohlednily v jeho prospěch. Rovněž dle názoru dovolatele soudy nekriticky převzaly výpověď spoluobviněné, přičemž jimi učiněný závěr o jeho účasti na jednání spoluobviněné vychází pouze z výpovědi spoluobviněné a nemá oporu v dalších důkazech (ve výpovědích svědků či listinných důkazech). Dovolatel je rovněž přesvědčen, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky účastenství na uvedeném zločinu, neboť nebylo prokázáno jeho vědomí o původu peněžních prostředků, které mu spoluobviněná předala. Vzhledem k tomu, že podle obviněného existuje zásadní rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a z něj soudy dovozenými právními závěry a obsahem zásady in dubio pro reo, navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadaný rozsudek zrušil a odvolacímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že námitky obviněného nelze pod jím deklarovaný dovolací důvod podřadit, a to ani námitky spočívající v argumentaci, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a to ani při odkazu obviněného na četná rozhodnutí Ústavního soudu, neboť i z námitek, které se váží k extrémnímu nesouladu, vyplývá, že dovolatel soudům vytýká pouze nedostatek důkazní opory skutkových okolností posuzovaného jednání, na jejichž základě soudy dovodily obviněnému přisouzenou formu trestné součinnosti. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s argumentací obviněného, že neexistují vedle usvědčující výpovědi spoluobviněné jiné důkazy, které by dovolatele usvědčovaly a na celou řadu z nich poukázala. Pokud jde o obviněným uplatněnou zásadu in dubio pro reo a jeho odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 698/19, pak státní zástupkyně uvedla, že ze samotného rozhodnutí vyplývá, že použití výše uvedené zásady připadá do úvahy za stavu, že v důkazním řízení není dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, což však není případ trestní věci obviněného. Závěrem svého vyjádření navrhla, a to s ohledem na shora uvedené skutečnosti, dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. Předně považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že dovolací námitky obviněného jsou obsahově shodné s těmi, které již uplatnil v řízení před soudem prvního stupně [mj. uváděl, že neví, co to bylo za peníze, které chtěla spoluobviněná investovat; o jejich původu se dozvěděl, až když je chtěla vrátit (že šlo o peníze z konkurzu); peníze od ní převzal v hotovosti a tyto chtěla spoluobviněná zhodnotit prostřednictvím M.; schůzku zprostředkoval; peníze M. v jeho kanceláři předala spoluobviněná, on u tohoto jednání nebyl; když jej požádala, aby jí M. peníze vrátil, zjistil, že tento zemřel; částku 13 880 000 vrátil obviněné, šlo o částku z jeho pojistky (viz bod 3 rozsudku) ] . V řízení před odvolacím soudem poukazoval mj. na to, že soud prvního stupně nehodnotil důkazy v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř., že nepřihlédl k ověřené kopii prohlášení spoluobviněné o převzetí částky 13 808 000 Kč, a nezkoumal pravost tohoto prohlášení; nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo. Z rozhodnutí soudu prvního stupně [viz např. body 10-15] vyplývá, které listinné důkazy měl soud k dispozici [např. notářský zápis o zúžení rozsahu SJM L. z 31. 10. 2012 ve prospěch A. L., která se stala výlučnou vlastnicí dříve společného majetku manželů], stejně tak vyplývají i úvahy soudu při hodnocení důkazů [viz např. body 16-17]. Úvahy odvolacího soudu ohledně námitek obviněného a posuzování správnosti úvah soudu prvního stupně při hodnocení důkazů vyplývají z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu [např. body 28 – 35, 49].
9. V návaznosti na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy bylo možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit]. Vedle zmíněného rozhodnutí a z něj vyplývajícího oprávněného postupu dovolacího soudu v případě námitek, které dovolací důvod nenaplňují, nelze rovněž nezmínit rozhodnutí Ústavní soud ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Rovněž tak ani formální odkaz na porušení práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný nemůže zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích dovolacího řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].
10. V souvislosti s námitkou obviněného tzv. extrémního nesouladu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k problematice extrémního rozporu - nesouladu se vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces), když připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
11. Obviněný přehlíží, jak ostatně správně uvedla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, a je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, že jeho vina nebyla založena pouze na hodnocení jediného důkazu, a to výpovědi spoluobviněné, jak se obviněný snaží přesvědčit dovolací soud. Naopak, vedle výpovědi spoluobviněné, která je logická a zapadá do celé řady dalších provedených důkazů, ať již výpovědí svědků [např. svědka J. k citovému vztahu spoluobviněné k obviněnému], jde např. též o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie zpracovaný znalcem PhDr. Karlem Netíkem, CSc., či výpověď svědka T., který se vyjádřil mj. k tomu, jak obviněný naložil s penězi získanými od spoluobviněné, též o výpověď svědkyně L. či listinné důkazy. V souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci a otázkou hodnocení důkazů je nutno konstatovat, že hodnotící úvahy soudů nižších stupňů vážící se k závěru o vině obviněného jsou jasné, logické a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, jak se podává z dovolání obviněného. Skutkového charakteru je rovněž námitka obviněného, kterou uplatnil ve vztahu k jím předloženému „potvrzení o převzetí částky 13 808 000 Kč spoluobviněnou…“ s tvrzením, že soudy nižších stupňů nesprávně a v jeho neprospěch vyhodnotily tento důkaz, když nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Ve vztahu k této námitce obviněný přehlíží základní skutečnost, a to, že soudy nižších stupňů v rámci provedených a hodnocených důkazů neměly sebemenší pochybnosti o tom, že se skutek stal tak, jak popsal ve výroku o vině svého rozsudku soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil), když konstatoval, že to byl obviněný, kdo vzbudil ve spoluobviněné rozhodnutí provést (spáchat) konkrétní trestný čin [viz např. bod 22-24 rozsudku soudu prvního stupně, body 50, 55-57 rozsudku odvolacího soudu], že to byla spoluobviněná, která cizí svěřenou věc (finanční prostředky) na základě jeho návodu (obviněného) si přisvojila, aby je následně obviněnému, který toto jednání vymyslel a řídil způsob výběru finanční hotovosti a jejich následné použití, předala. Takové jednání bylo důvodně kvalifikováno podle §206 odst. 1, 4 písm. b), 5 písm. a) tr. zákoníku. Při uvedeném skutkovém zjištění nelze argumentaci obviněného o následném předání částky 13 808 000 Kč [17. 7. 2018] spoluobviněné přiznat relevanci, neboť k trestné činnosti došlo již v roce 2008 [soudy nižších stupňů vyslovily pochybnosti o pravdivosti tvrzení v návaznosti na provedené dokazování, když vycházely ze zjištění, že uvedené prostředky nemohl obviněný s ohledem na svoje majetkové poměry spoluobviněné poskytnout – viz bod 29 rozsudku soudu prvního stupně].
12. V reakci na všechny výše uvedené skutečnosti a v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř. (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007)]. K otázce rozsahu dokazování se Ústavní soud vyjádřil např. ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 4211/16, kde mj. uvedl, že pokud soudy dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o stěžovatelem navrhovaných důkazech jako o opomenutých. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Tolik považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést k argumentaci obviněného k jím předloženému důkazu „úředně ověřené kopii prohlášení spoluobviněné..“ a domáhání se znaleckého zkoumání daného dokumentu.
13. Ve vztahu k námitce obviněného, že důkazy nebyly hodnoceny v souladu se zásadou in dubio pro reo [např. v souvislosti s již shora zmíněným „potvrzením“, či neexistencí důkazů prokazujících jeho vinu, kromě výpovědi spoluobviněné], považuje Nejvyšší soud nad rámec shora uvedeného k otázce zjišťování skutkového stavu věci, otázce extrémního nesouladu, práva na spravedlivý proces atd., uvést následující. Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Je přitom zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace, s ohledem na konstatování správnosti provedeného dokazování uvedeného výše, nebyl prostor k aplikaci zásady in dubio pro reo Nejvyšším soudem shledán. Pokud jde o zmiňované porušení zásady „in dubio pro reo“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmiňované soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav [rozhodnutí Ústavního soudu obviněným zmiňované v dovolání, s ohledem na charakter námitek obviněného a shora uvedené skutečnosti, na trestní věc obviněného nedopadá].
14. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu