ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.590.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 590/2020-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání, které podal obviněný K. B., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 7 To 446/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 92/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 11. 2019, č. j. 4 T 92/2019-192, byl K. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Spolu s uložením souhrnného trestu [viz §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku] byly zrušeny výroky o trestu uložené obviněnému [dřívějšími] rozsudky Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 2. 2019, č. j. 1 T 11/2018-279 a Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 10. 2018, č. j. 25 T 127/2018-50, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 1. 2019, č. j. 5 To 395/2018-160, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem [Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 11. 2019, č. j. 4 T 92/2019-192] byl uznán vinným a odsouzen spoluobviněný M. K., který odvolání nepodal.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Teplicích podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 1. 2020, č. j. 7 To 446/2019-242, zamítl podle §256 tr. ř.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2020, č. j. 7 To 446/2019-242, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítá, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s naplněním znaků trestného činu neoprávněného opatření, padělaní a pozměnění platebního prostředku a trestného činu krádeže, zcela nedostatečně posuzovaly, zda došlo k naplnění znaků objektivní stránky uvedených trestných činů a jejich závěry, že se obviněný daného jednání dopustil, postrádají oporu v provedeném dokazování, čímž došlo k porušení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Obviněný je toho názoru, že soudy nesprávně vycházely z výpovědi spoluobviněného M. K. Jelikož ve výpovědi spoluobviněného existují rozpory, které nelze vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak, je nutno je vykládat v jeho prospěch, došlo podle mínění dovolatele k porušení zásady in dubio pro reo . Dále namítl, že v době, kdy mělo dojít ke spáchání popsaného skutku, nebyl na území České republiky, ale pobýval v Anglii, kde mimo jiné navštívil zastupitelský úřad, což je také prokázáno zprávou dopravní společnosti RegioJet a. s. a společnosti ČSAD SVT Praha, s. r. o., a daná skutečnost nebyla vyvrácena ani sdělením zastupitelského úřadu ČR v Londýně. Rovněž je toho názoru, že z kamerového záznamu z bankomatu v XY vyplývá, že s bankomatem pracuje pouze spoluobviněný M. K. a on (tj. obviněný) tak nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty přečinu krádeže. Obviněný dále spatřuje nesprávné hmotně právní posouzení zavinění ve formě úmyslu, jelikož rozsudek soudu prvního stupně obsahuje jen obecné konstatování, a nikoliv již další skutečnosti směřující k úmyslnému zavinění a soud druhého stupně se k této skutečnosti vůbec nevyjádřil. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, a podle §265k dost. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení a dále, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl podle §265m tr. ř.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství úvodem shrnul průběh dosavadního trestního řízení, aby následně uvedl, že zmíněné námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu z převážné části neodpovídají. V této souvislosti poukázal na to, že skutková zjištění učiněná soudy po vyhodnocení důkazního materiálu jsou včetně právního hodnocení výstižně shrnuta v odst. 6 rozsudku prvoinstančního soudu a v odst. 7 – 13 usnesení soudu druhého stupně. Podle státního zástupce byl obviněný ze spáchání uvedené trestné činnosti spolehlivě usvědčen všemi ve věci provedenými důkazy, a v tomto směru podrobněji odkazuje na svědeckou výpověď spoluobviněného, jakož i na fotografii pořízenou kamerovým systémem bankomatu, na které se obviněný sám poznal. K námitce obviněného, že v době, kdy mělo dojít k předmětné trestné činnost pobýval v Anglii, uvedl, že ze sdělení subjektů provozujících autobusovou dopravu nemůže být daná skutečnost jednoznačně potvrzena a že zastupitelský úřad ČR v Londýně nenalezl žádný záznam o pomoci poskytnuté obviněnému. Podle státního zástupce uvedené důkazy jsou dostatečné a obstarání doplňujících zpráv od zastupitelského úřadu by bylo zcela nadbytečné za stavu, kdy tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení byl důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno. Dále poukázal na to, že soud neměl žádné pochybnosti o vině obviněného, k čemuž dospěl po řádně provedeném dokazování, takže nemohlo v žádném případě dojít k porušení zásady in dubio pro reo. K tvrzené absenci úmyslu uvedl, že tato námitka jako jediná odpovídá užitému dovolacímu důvodu, nicméně v daném případě má za to, že argumentace obviněného je spíše formálního rázu a zjevně neopodstatněná. Na podporu svého závěru uvedl, že skutek popsaný ve výroku rozsudku záležející v nalezení cizí platební karty, ponechání si jí a poté předání další osobě nedisponující ke kartě žádnými právy, aby provedla výběr peněžní hotovosti, nemůže být v reálném světě posouzen jinak, než jako čin provedený úmyslnou formou. Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem konstatoval, že námitky obviněného s určitou mírou tolerance zčásti odpovídají §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., jsou však zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6,7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma ( alternativa první ) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ ( alternativa druhá ) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše ( varianta první ), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
10. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů [viz též bod 6].
III. Důvodnost dovolání
11. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, s výjimkou nesprávného hmotně právní posouzení úmyslného zavinění, respektive jeho nedostatečného odůvodnění. [V řízení před soudem prvního stupně poukazoval na to, že se daného jednání nedopustil; u bankomatu vůbec nebyl, jelikož v dané době byl v Anglii, kde navštívil zastupitelský úřad. V řízení o odvolání vedle již zmíněných námitek poukázal na to, že spoluobviněný K. v přípravném řízení vypovídal zcela odlišně a u hlavního líčení příliš stručně. S hodnocením důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, nesouhlasí a považuje je za nepřesvědčivé atd.]. S námitkami vznesenými obviněným se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, a to např. v bodech 5 a 6) rozsudku a v bodech 11 a 12) usnesení odvolacího soudu.
12. V souvislosti s výše uvedenými námitkami obviněného, kdy je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již musely v rámci obhajoby dovolatele vypořádat soudy nižších stupňů (viz též bod 11), považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
13. K námitce obviněného, že soud prvního stupně nedostatečně odůvodnil naplnění zákonných znaků přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a odvolací soud, že se k této skutečnosti vůbec nevyjádřil, je vhodné uvést, že soud prvního stupně odůvodnil naplnění objektivní a subjektivní stránky obou přečinů v bodě 6) svého rozsudku, kdy mj. uvedl, že obviněný „svým úmyslným jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnili zákonné znaky přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, neboť prostřednictvím platební karty patřící jiné osobě bez jejího souhlasu mínili vybrat finanční hotovost z bankomatu, tedy bez souhlasu oprávněného držitele si opatřili nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla… i zákonné znaky skutkové podstaty pokusu přečinu krádeže podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §205 odst. 2 trestního zákoníku, neboť pomocí neoprávněně získané platební karty se pokusil získat finanční hotovost… “. Soud druhého stupně se k dané námitce vyjádřil v bodě 9) svého usnesení, kdy uvedl, že „bylo prokazatelně zjištěno, že si obžalovaný B. nálezem opatřil nepřenosnou platební kartu…a dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, kterého se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo…pomocí neoprávněně získané platební karty pokusil z účtu J. V. prostřednictvím bankomatu vybrat finanční hotovost“. Pokud by snad měl obviněný na mysli tu skutečnost, že kolem bankomatu jen procházel, či tam postával a neměl s výběrem, který prováděl spoluobviněný K. nic společného, pak kromě shora uvedeného je obviněnému nutno připomenout, že spoluobviněný K. u hlavního líčení mj. uvedl, že „mu obviněný řekl, že má kartu, a když vybere z ní peníze, že mu z toho něco dá“, k tomu měl dostat od obviněného PIN, a když stál u bankomatu, byl od něj obviněný B. asi 2-3 metry. Skutečnost, kdy a v kolik hodin se výběr měl uskutečnit, je objektivně zadokumentována, přitom sám obviněný sebe na fotografii u bankomatu poznal [uvedený objektivní důkaz zmiňuje Nejvyšší soud pouze záměrně z toho důvodu, že kromě dalších důkazů vyvrací tvrzení obviněného, že se předmětného skutku nemohl dopustit, neboť v tu dobu byl v Anglii].
14. Je tak možno shrnout, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzeným rozhodnutím soudu druhého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé, není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
15. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
16. Na tomto místě je vhodné poukázat rovněž na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze rovněž zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“.
17. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný neuplatnil relevantní hmotně právní námitky, neboť podmínky pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, že si byly vědomy důkazní situace, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Současně je nutno také uvést, že odůvodnění rozhodnutí jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, tudíž nemohou vykazovat ani vadu extrémního rozporu-nesouladu [ani porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07)].
18. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněného obviněným je nutno uvést, že by mohl být naplněn pouze v jeho druhé alternativě. Vzhledem ke skutečnosti, že v nyní posuzované věci nebyl dán obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
19. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, když jako právně relevantní neshledal ani námitku obviněného ve vztahu k otázce zavinění, když zavinění je sice pojmem hmotného práva, ale obviněný výslovně uváděl, že mu zavinění nebylo prokázáno (což je plně v souladu s jeho obhajobou, že na místě nebyl a jednání se nedopustil, neboť byl v té době v Anglii), rozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu