ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.847.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 847/2020-9888
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2020 o dovolání obviněného O. P., nar. XY, bytem XY, fakticky XY, popř. XY, doručování prostřednictvím datové schránky, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 5 To 50/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 9/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 6 T 9/2016, byl obviněný O. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil, stručně popsáno, tak, že
v období od začátku roku 2009 do prosince 2010 v úmyslu získat pro sebe a další neustanovené osoby finanční prostředky z úvěrů vylákaných jeho aktivním jednáním pro různé společnosti, v nichž v předchozí době působil jako jednatel a jeho manželka jako společník, vystupoval jako osoba zařizující převod obchodního podílu či jako osoba údajně zmocněná jednat za společnost, se záměrem vyhnout se splacení úvěrů zneužil důvěry pracovníka České spořitelny, a. s., M. T., kterého oslovoval se žádostmi o zajištění poskytnutí úvěrů, ač mu byla známa nepříznivá ekonomická situace níže uvedených společností, předkládal či zajišťoval předložení listinných podkladů pro poskytnutí úvěrů, které s jeho vědomím obsahovaly nepravdivé, zkreslené skutečnosti, či se jednalo o fiktivní listiny se smyšleným obsahem, s padělanými podpisy a nepravdivými ověřovacími doložkami podpisů, inicioval schůzky za účelem podepsání úvěrových smluv, kterých se v některých případech účastnily i nastrčené osoby vystupující jako zástupci příjemců úvěrů či zástupci ručitelů za vylákané úvěry (aniž by skutečné osoby zapsané v obchodním rejstříku o tom věděly nebo s tím souhlasily), popř. vylákal listiny vyžadující vlastnoruční podpisy těchto osob, které byly z jeho podnětu opatřeny podpisy včetně falz ověřovacích doložek České pošty, a. s., a tyto listiny nechal předložit poškozené bance. Z úvěrů získané prostředky dílem použil na splácení předchozích úvěrů jednotlivých společností (za jeho jednatelství řádně nesplácených), dílem je použil po bezhotovostních převodech a následném výběru v hotovosti pro potřebu svoji a dalších neustanovených osob. Tímto jednáním způsobil České spořitelně, a. s., škodu v celkové výši 22.260.255,58 Kč , když popsaným způsobem vylákal úvěry:
1) pro společnost TBK, s. r. o., ve výši 1.645.000 Kč, z něhož bylo uhrazeno 125.937,54 Kč,
2) pro společnost HRANEZ, s. r. o., ve výši 2.075.000 Kč, z něhož bylo uhrazeno 270.295 Kč,
3) pro společnost NESL, s. r. o., ve výši 2.795.000 Kč, z něhož bylo uhrazeno 675.037,20 Kč,
4) pro společnost EMORA, s. r. o., ve výši 3.000.000 Kč, z něhož bylo uhrazeno 260.161 Kč,
5) pro společnost EKO, s. r. o., ve výši 4.500.000 Kč, z něhož bylo uhrazeno 333.927,90 Kč,
6) pro společnost KATALINA, s. r. o., ve výši 2.500.000 Kč, z něhož bylo uhrazeno 155.618,70 Kč,
7) pro společnost RASTANO, s. r. o., ve výši 3.300.000 Kč, z něhož bylo uhrazeno 122.066,57 Kč,
8) pro společnost STAVEX REAL, s. r. o., ve výši 4.500.000 Kč, z něhož bylo uhrazeno 106.396,51 Kč.
2. Za toto jednání a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 3 T 27/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 9 To 261/2017, byl obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 a §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti – výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené České spořitelně, a. s., škodu ve výši 17.290.255,58 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ode dne 11. 4. 2016 do zaplacení, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali obviněný i státní zástupkyně odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 5 To 50/2019, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o uložení souhrnného trestu odnětí svobody, avšak v trvání 6 let, se zařazením do věznice s ostrahou a o uložení trestu zákazu činnosti stejného druhu a výměry jako soud prvního stupně. Odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 5 To 50/2019, podal obviněný prostřednictvím obou svých obhájců dovolání.
5. Dovolání ze dne 22. 6. 2020 podané prostřednictvím obhájce JUDr. Františka Štourače bylo opřeno v jeho úvodu o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení a kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku jsou založeny především v důsledku absentující objektivní stránky trestného činu. Obviněný zpochybnil, že právě on předal pracovníkovi poškozené banky M. T. žádosti o úvěr a s tím související listinnou dokumentaci, a zpochybnil i provedení majetkové dispozice poškozenou v důsledku jejího uvedení v omyl. Navzdory výpovědi svědka T. obviněný popřel, že by s ním jednal a že by měl podíl na obstarání listin pro poškozenou banku, která ani neeviduje, jak se do její dispozice dostaly. Pokud v den údajné schůzky se svědkem T. byl obviněný prokazatelně v cizině a svědek T. neprokázal pohyb mimo pracoviště v XY, je třeba jej hodnotit jako nevěrohodného. Obviněný pak popřel, že by byl osobou uvádějící svědka T. v omyl, tudíž v hodnocení důkazů soudy nižších stupňů spatřuje porušení presumpce neviny a nedodržení zásady in dubio pro reo. Měl tedy zato, že již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odvolacím soudem nebylo pochybení napraveno, čímž je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a současně pro nesprávné právní posouzení skutku je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně „zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
7. Dovolání ze dne 24. 6. 2020 podané prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Klimo bylo podáno z důvodů uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto obsáhlém podání obviněný zejména (pod bodem VIII.) detailně opakovaně zopakoval svoji obhajobu uplatněnou v odvolacím řízení, vztahující se k jednotlivým bodům 1)-8) výrokové části odsuzujícího rozsudku (tedy k jednotlivým společnostem úvěrovaným poškozenou Českou spořitelnou, a. s.), a akcentující jednak neúčast obviněného na projednávané trestné činnosti, jednak nevěrohodnost svědka T. jako osoby v závislém postavení na poškozené bance a následně bankou i finančně sankcionované za porušení vnitřních předpisů. Obviněný s ním jednal pouze v případech iniciovaných svědkem samotným, kdy došlo k chybnému poukázání finančních částek na špatný účet. Soudy podle obviněného nezohlednily řadu nezodpovězených otázek plynoucích z výpovědi svědka, především kdo a jak dokládal listiny k úvěrům, zda se vůbec uskutečnily schůzky pro podpisy úvěrových smluv mimo pracoviště svědka, když svědek neměl vykázány pracovní cesty, kdo a na základě čeho prováděl následnou dispozici s úvěrovými prostředky apod. Do koncepce tzv. kontroly čtyř očí nezapadají obsahy výpovědí svědků D. a Č., podle nichž smluvní podklady nebyly kontrolovány, nýbrž pouze spolupodepisovány se svědkem T. Obviněný vznesl i výhradu, že Policie ČR neztotožnila osobu (ve skutečnosti neexistující – pozn. soudu) P. D., společníka T., a jednatele N., ačkoli tuto osobu popsal podle vizáže i místa pohybu.
8. Na základě shora uvedeného tedy dovolatel shledal vážné porušení práva na spravedlivý proces, neboť oba soudy nižších stupňů se nedostatečně zabývaly jeho argumenty a založily svá rozhodnutí na nevěrohodné výpovědi svědka T. Nesouhlasil proto s hodnocením důkazů, s úplností odůvodnění v rozhodnutí obou nižších soudů, se závěrem o jeho vině a namítl, že „právní závěr obou soudů je ve zjevném nesouladu se skutkovými a právními zjištěními“. I odvolací soud podle něho některé odvolací námitky opomenul, ač je povinen se argumentací a námitkami obhajoby zabývat v plném rozsahu. Za situace „tvrzení proti tvrzení“ (obviněného a svědka T.) měly soudy obzvláště pečlivě hodnotit usvědčující svědeckou výpověď, která je jediným přímým důkazem, místo toho tuto výpověď mechanicky převzaly, ač nebylo prokázáno, že k trestnímu jednání objektivně došlo. Obhajoba obviněného byla bagatelizována, skutkový děj nebyl přesvědčivě rekonstruován, nebylo dostatečně objasněno jednání pachatele, a že tímto byl právě obviněný. Právní závěry soudů tak vykazují znaky svévole. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, a ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1137/2014, zdůraznil, že trestní represe nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti poškozené banky při ochraně jejích soukromých práv, a že poškozená jako poskytovatel úvěrů má dbát alespoň v minimální míře opatrnosti k ochraně svých práv a majetkových zájmů.
9. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel zopakoval obhajobu, s níž se již soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, a která nenaplňuje žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Za právně relevantně uplatněnou z hlediska §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno považovat námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, takovou námitku však dovolatel nevznesl a pokud ji takto výjimečně označil, týká se pouze nepodstatných okolností. Celkový obsah námitek směřuje spíše k tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo a k tomu, že nebyla dostatečně prokázána jeho vina. Jde však o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud na základě řady svých rozhodnutí nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Stejný závěr lze činit na základě judikatury Ústavního soudu (viz jeho nález ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, a usnesení ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17). S jistou rezervou by mohla dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídat námitka pod písm. n) na str. 17 dovolání ze dne 24. 6. 2020 odkazující na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a 11 Tdo 1137/2014, která tak sice nebyla pojmenována, avšak lze dovozovat, že se jí dovolatel domáhá užití §12 odst. 2 tr. zákoníku a namítá, že i v této věci měla potřebnou pozornost zachovat poškozená banka. Každopádně státní zástupce podrobným výkladem obsahu obou dovolatelem zmiňovaných judikaturních rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že jejich skutkový základ je diametrálně odlišný pro závěr o relevantním spoluzavinění poškozené banky a nemožnosti trestní represí kompenzovat soukromoprávní vztahy (poskytnutí úvěru bankou pro velmi rizikové obchody bez jakéhokoli zjišťování majetkových parametrů klienta a poskytnutí úvěru klientce bez jakékoli její iniciativy s uvedením pouze mírně vyššího příjmu a z jiného titulu, než klientka uvedla, ač si toto bylo možno ověřit prostým nahlédnutím do běžného účtu u téže banky, přičemž bylo uhrazeno 29 splátek úvěru a další již nikoli pouze z důvodu ztráty zaměstnání). Tyto případy naprosto nekorespondují s vysoce sofistikovanou trestnou činností obviněného. Státní zástupce připomněl, že základem judikatury k výkladu §12 odst. 2 tr. zákoníku je stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., na něž navazuje celá řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (která byla označena). Podle nich došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby. Neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, za zcela mimořádných okolností. Čin dovolatele spočívá v delší dobu páchaných sofistikovaných podvodech se škodou trojnásobně převyšující škodu velkého rozsahu, což jsou skutečnosti škodlivost jeho jednání spíše zvyšující než naopak.
11. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce dovolatelem uplatněné námitky nepovažuje za odpovídající jakýmkoli dovolacím důvodům a jde jen o opakování námitek uplatněných před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím. Takové dovolání navrhl jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
12. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Klimo replikou ze dne 26. 8. 2020. Doplnil, že v řízení před nalézacím soudem došlo k podstatné vadě, neboť navrhoval provedení dalších důkazů (návrhy ze dne 27. 8. 2018 a ze dne 28. 3. 2018), které však nalézací soud neprovedl a bez věcně adekvátního odůvodnění zamítl, přičemž chybějící adekvátní odůvodnění neprovedení navrhovaných důkazů je vnímáno jako deficit rozsudku nalézacího soudu ve smyslu §125 odst. 1 věty druhé tr. ř. Existence opomenutého důkazu je pak důvodem ke kasaci, neboť jednak obviněný navrhl důkazy, které byly bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuty, event. zcela opomenuty, jednak důkazy provedené nebyly nikterak zohledněny v odůvodnění meritorního rozhodnutí a nalézací soud je neučinil předmětem svých úvah. Ani odvolací soud nezdůvodnil zamítnutí návrhů na doplnění znaleckými posudky z odvětví písmoznalectví a technického zkoumání dokladů a písemností a zcela nekriticky přijal tvrzení svědka T. Vady rozsudku nalézacího soudu neodstranil a jeho reakce na odvolací námitky je zjevně nedostatečná. Jsou-li rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zatížena těmito vadami, je na místě žádat Nejvyšší soud o odklad výkonu trestu odnětí svobody až do skončení dovolacího řízení, a to i s přihlédnutím k rodinné situaci obviněného a nutnosti nepřetržité péče o jeho syna.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání zásadně mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma ( alternativa první ) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ ( alternativa druhá ) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše ( varianta první ), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
18. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
19. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatele zákonnému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. v podstatné míře neodpovídají, proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo částečně podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a částečně relevantně uplatněnými námitkami uvedené dovolací důvody naplněny nebyly. Formálně sice obviněný deklaroval uvedené dovolací důvody, ve skutečnosti však sám uvodil dovolání jako podané z důvodu nesprávného hodnocení důkazů a pouze opakovaně v kompletní obsahové shodě s námitkami odvolacími předestíral vlastní verzi skutkového děje, resp. pouze se snažil zpochybnit skutkovou verzi, k níž po zhodnocení důkazů dospěl nalézací soud a kterou aproboval soud odvolací. Podle obviněného nebylo prokázáno, že právě on měl jakoukoli účast na trestné činnosti (až na zcela marginální případy vzniklé pochybením svědka T.), úvěrové případy nijak neinicioval, ani je nesjednával a nedodával listiny s tím spojené, a jeho vina nemůže být dovozena svědectvím M. T. jako osoby nevěrohodné, zatížené vztahem k poškozené bance a obestřené množstvím pochyb, na něž odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů neposkytla odpovědi.
20. V tomto ohledu námitky obviněného, které uplatnil s poukazem na uvedené dovolací důvody, nemohly obstát. Jednalo se předně o jeho výhrady, jimiž zpochybňoval správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
21. Nejvyšší soud připouští, že shora zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal.
23. Obviněný spatřoval naplnění shora citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v posuzované věci oba soudy nižších instancí porušily jeho právo na spravedlivý proces (garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když nepřipustily jeho důkazní návrhy ze dne 28. 3. a 27. 8. 2018 (viz jeho podání prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Klimo ze dne 26. 8. 2020). K případnému tzv. „opomenutí důkazů“ nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, nebo jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
24. V této konkrétní trestní věci bylo na návrhy obhajoby obviněného na doplnění dokazování soudy obou stupňů náležitě procesně reagováno (viz usnesení nalézacího soudu u hlavního líčení konaného dne 18. 3. 2019, č. l. 9495, a usnesení odvolacího soudu ve veřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2019, č. l. 9692). K námitkám obviněného vůči postupu soudu prvního stupně nutno dodat, že výslovně zmínil svá podání založená na č. l. 9181 a 9316 spisu, která obsahují četné návrhy na doplnění dokazování svědeckými výpověďmi, listinami i návrhy bez označení konkrétních důkazních prostředků s uvedením toliko skutečností, které by k obhajobě obviněného měly být prokázány. Po jejich vznesení byla konána řada dnů hlavního líčení před nalézacím soudem, který nezanedbatelnou část důkazních návrhů akceptoval a důkazy provedl. V závěrečné fázi hlavního líčení konaného dne 18. 3. 2019 v konkrétně vymezeném rozsahu obhájce obviněného setrval na některých důkazních návrzích (č. l. 9494 – 9495), o nichž nalézací soud řádně procesně rozhodl (č. l. 9495). Lze však přisvědčit tomu, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje výslovnou pasáž věnovanou nevyhovění důkazním návrhům obhajoby obviněného, což lze skutečně považovat za deficit písemného vyhotovení rozsudku ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř., podle kterého z odůvodnění musí být mj. patrno, proč soud nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Tento nedostatek však dostatečným způsobem plně zhojil soud odvolací (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03), který jednak věnoval v odůvodnění svého rozsudku tomuto tématu rozsáhlou pasáž bodů 25. – 39., jednak byl nucen se sám vypořádat s návrhy obhajoby na doplnění dokazování v odvolacím řízení – viz body 40. – 50. tamtéž. Není tedy pravdou, jak uváděl dovolatel ve svém vyjádření ze dne 26. 8. 2020 (prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Klimo), že „odvolací soud nijak nehodnotil, ani nezdůvodnil zamítnutí důkazních návrhů na znalecký posudek z odvětví písmoznalectví a z odvětví technického zkoumání dokladů a písemností“. Je rovněž zřejmé, že zejména odvolací soud založil svoji přezkumnou činnost a vlastní rozhodnutí o obsahově téměř totožných návrzích obviněného na doplnění dokazování na stejných úvahách s podporou judikatorních rozhodnutí Ústavního soudu, které činí v tomto rozhodnutím i Nejvyšší soud. Rozsah provedeného důkazního řízení v této trestní věci lze považovat za plně dostačující, jak konec konců vyplývá z odůvodnění rozhodnutí zejména odvolacího soudu. Je tedy naprosto zřejmé, že v kompletní šíři návrhu obhajoby na doplnění dokazování se soudy obou stupňů těmito návrhy řádně zabývaly, tyto návrhy vyhodnotily jako nadbytečné, resp. bez potřebné vypovídací potence. Odvolací soud se zabýval vyhodnocením jednotlivých okruhů navrhovaných důkazů a podrobně vysvětlil, v čem spočívá těžiště projednávané trestné činnosti, přičemž důkazní návrhy obviněného směřovaly k objasnění skutečností věcně marginálního významu či skutečností nastalých až po dokonání trestné činnosti. Odůvodnění těchto závěrů považuje i dovolací soud za přiléhavé a vyčerpávající a plně se s ním ztotožňuje. Bylo logicky vyargumentováno, proč jsou neprovedené důkazy nadbytečné, tj. zejména s přihlédnutím ke zbývajícímu rozsahu dokazování, mnoha svědeckým výpovědím, zejména M. T., listinným důkazům a objasněným finančním tokům apod. Rozhodně tedy ve věci nelze konstatovat existenci tzv. opomenutých důkazů, potažmo z toho obviněným dovozované porušení práva na spravedlivý proces.
25. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 103. - 106. rozsudku soudu prvního stupně, body 24. - 88. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
26. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného. Ten tvoří zejména opakovaná, konzistentní a vnitřně nerozporná výpověď svědka M. T., přímo obviněného usvědčující, v kombinaci s listinnými podklady dokumentujícími jednotlivé úvěrové případy, včetně následného nakládání s prostředky pocházejícími z úvěrů, a svědeckými výpověďmi osob, jejichž osobní data byla zneužita, popř. za ně fyzicky vystupovaly osoby dojednané právě obviněným. To se pak týká společností nejen úvěr žádajících, ale i ručitelských subjektů. Pokud se obviněný snažil svou argumentací podpořit závěr o nevěrohodnosti svědka M. T., s tímto se ani Nejvyšší soud nemohl ztotožnit a v naprosté shodě se soudy nižších soudů neshledal ničeho, co by mohlo tezi obviněného relevantně podpořit. Je naprosto nepochybné, že předmětné úvěry byly vyžádány i poskytnuty, vždy se jednalo o společnosti se vztahem k obviněnému či jeho manželce (na postu jednatelů a společníků), s prostředky z úvěrů bylo disponováno obviněným a to zhusta ke krytí úvěrů z minulosti, které byly poskytnuty bývalým společnostem obviněného a které v souladu se smluvními podmínkami nebyly řádně hrazeny. Stejně tak je nepochybné, že statutární zástupci a společníci firem žádajících o úvěr zapsaní v obchodním rejstříku buď o své funkci vůbec nevěděli (díky nekalým postupům obviněného i vůči obchodnímu rejstříku) nebo o žádný úvěr nikdy nežádali, ani neměli v úmyslu žádat, což se týká i všech osob vyjadřujících se za subjekty ručitelů, pokud jde o jejich ručitelské závazky (zejména svědci M. D., M. K., V. Č., T. H., P. H., P. I., L. K., L. K., J. K., K. S., V. N., B. P., Š. L.). Stejně tak není pochyb, že dodané listiny prokazující bonitu žadatelů o úvěr či možnost ručení za jejich závazky jsou ryzím padělkem nebo listinami obsahujícími minimálně výrazně zkreslené skutečnosti ekonomického charakteru a doložky ověření pravosti podpisů falzifikáty. Pakliže se snažil obviněný svojí obhajobou prezentovat skutkovou verzi, že veškeré případy má na svědomí svědek M. T., který se snažil zpětně legalizovat pochybné úvěrování jeho prostřednictvím, popř. přes obviněného řešil špatně realizované platby, i s těmito stěžejními námitkami se oba soudy nižších stupňů již dostatečně podrobně zabývaly a Nejvyšší soud doplňuje jen následující.
27. Stěží může být byť jen pravděpodobné, aby domnělá přinejmenším nekalá činnost svědka M. T., byla natolik rozsáhle organizována a soustředěna do osmi poměrně kontraktačně složitých případů, které postihují výlučně společnosti aktuálně i z minulosti spjaté s obviněným. Svědek od počátku opakovaně a konzistentně prezentoval „spolupráci“ s obviněným ve všech popsaných případech a bez pochyb jej označil za osobu osobně jednající o úvěrech, jakož i osobu, která buď osobně dodala listinnou dokumentaci, nebo ji dodat přislíbila (včetně ověřených podpisů osob oprávněných jednat za dotčené společnosti), tedy je již bezpředmětné, zda následně tyto listiny vyhotovil a zaslal (ať již e-mailem či poštou apod.) obviněný osobně, či zajistil tuto činnost prostřednictvím jiné osoby. Nakonec tyto alternativy jsou dostatečně formulačně vyjádřeny ve výrokové části (skutkové větě) rozsudku nalézacího soudu [v návětí na str. 2, jakož i u každého dílčího skutku pod body 1)-8)]. Praxe a postupy svědka M. T. na pozici firemního poradce oprávněného jménem České spořitelny, a. s., sjednávat úvěry do určité výše byly vyjádřeními poškozené i svědeckými výpověďmi (P. D., V. S., J. Č., B. E., M. A. S., V. V.) shledány zcela standardními. Ač byl svědek T. zaměstnavatelem finančně sankcionován za jistá pochybení, projednávané případy nebyly důvodem jeho „propuštění“, nýbrž svědek sám ukončil pracovní poměr výpovědí zaměstnance až s odstupem cca 2 roků. Logicky teprve po dříve neznámých zkušenostech s tímto typem trestné činnosti poškozená banka přijala opatření k zostření dohledu nad procesem sjednávání úvěrů. Lze doplnit, že jednání kladené obviněnému za vinu a podrobně popsané svědkem M. T. potvrzuje svojí výpovědí i V. D. za společnost S., která se zabývá zakládáním obchodních společností (tzv. „ready-made“) a která tři takové obviněnému prodala. Bylo jednáno výlučně s obviněným, ač ten měl vstoupit pouze do jedné z nich (ostatní byly údajně určeny pro jiné osoby), přičemž ještě v době, kdy svědek figuroval v ready-made společnosti R., jako jednatel, obviněný již u poškozené sjednal úvěr a následně se svědek dozvěděl, že figuruje i na ručitelském závazku a směnce. Jde tedy o zcela zjevně ilustrativní ukázku postupů obviněného, o nichž komplexně vypověděl svědek M. T., který se svědkem V. D. není a nebyl v jakémkoli kontaktu. Nebylo zjištěno žádných poznatků, proč by svědek M. T. měl zaměřit svoji pozornost a výpovědí usvědčovat ve všech případech právě obviněného, s nímž nebyl např. v konfliktním či problematickém vztahu apod.
28. Pokud tedy obviněný dominantně napadal závěry soudů o věrohodnosti svědka M. T., jde o zjevně účelovou obhajobu ve snaze označit svědka za původce kontraktačních procesů vedoucích v konečném důsledku k poškození České spořitelny, a. s., a paradoxně usvědčující výpověď svědka opakovaně označuje za vyjádření osoby „v závislém postavení vůči poškozené“. Přitom k věrohodnosti samotného obviněného nelze než opakovaně poukázat na proměnu jeho výpovědi, která byla od počátku popěrná, teprve v závěru hlavního líčení bezprostředně před vyhlášením meritorního rozhodnutí se k trestné činnosti v plném rozsahu doznal a podrobně popsal veškeré projednávané skutky v souladu se svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy, aby následně po uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody své doznání odvolal a setrval na popěrném stanovisku s odůvodněním, že se „doznal účelově“ ve snaze zajistit si tak trest odnětí svobody toliko podmíněně odložený. V takovém případě lze těžko hovořit o konzistentním postoji obviněného, z něhož by bylo možné dovozovat věrohodnost jeho tvrzení. Naopak jde o projev tendence chovat se ryze utilitárně. Pouze pro dokreslení lze zmínit jeho odsouzení za sbíhající se trestnou činnost rovněž podvodného charakteru [zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku] ve věci Městského soudu v Brně vedené pod sp. zn. 3 T 27/2017, které se dopustil mj. tak, že ve dvou případech sjednal úvěr (1.000.000 Kč a 600.000 Kč) na dostavbu rodinného domu ve vlastnictví manželky, přičemž zástavní smlouvu k nemovitosti opatřil jejím padělaným podpisem.
29. Ve vztahu k dalším dovolacím námitkám stran hodnocení důkazů a nedostatku odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněného vyvrácena, nepochybně skýtají. Za těchto okolností je lichou představa dovolatele, že odvolací soud byl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jeho odvolání. S oporou judikatorní praxe reprezentované zejména usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, a Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1417/2015, se odvolací soud při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu a lze tedy v odvolacím řízení z důvodu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu. Oba soudy se pak s podstatnou částí odvolacích námitek řádně a logicky vypořádaly, popř. věcně správně označily výhrady obhajoby do skutkových zjištění jako nesouvisející s projednáním bezprostředních skutků samotných. Nelze tedy uzavřít, že by byl obviněný uznán vinným na základě důkazní nedostatečnosti.
30. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nelze tak přisvědčit dovolacím námitkám shrnutým v dovolání ze dne 22. 6. 2020 (prostřednictvím obhájce JUDr. Františka Štourače), na str. 16 – 17 pod body d) – n) dovolání ze dne 24. 6. 2020 (prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Klimo), ani stanoviska ze dne 26. 8. 2020 (prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Klimo).
31. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
32. Ve shora popsaném rozsahu dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, tedy v tomto rozsahu bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. ř.
33. S jistou dávkou tolerance bylo možno za relevantně uplatněné námitky subsumovatelné pod uplatněné dovolací důvody považovat námitky pod body n) a o) na str. 17 – 18 dovolání ze dne 24. 6. 2020 (prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Klimo), tedy poukaz na to, že trestní represe nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti poškozené a že poškozená měla jako poskytovatel úvěru dbát alespoň v minimální míře opatrnosti k ochraně svých práv a majetkových zájmů. Takto vymezená argumentace pak v sobě pojí (byť to není výslovně uvedeno) jednak výhradu, že poškozená, tedy „podvedený“ subjekt, nemohla být uvedena v omyl, pokud byla schopna být elementárně opatrná a zamezit tak vzniku škody, jednak námitku subsidiarity trestní represe.
34. K otázce tzv. spoluzavinění poškozeného a nemožnosti jej uvést v omyl, pokud byl povinen zachovat patřičnou míru obezřetnosti, je třeba poukázat na již dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že samotná možnost podvedené osoby, tedy osoby uvedené v omyl, aby si zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu. O podvodné jednání jde tudíž i tehdy, pokud je podvedený schopen si zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, ale je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, ze dne 18. 11 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1641/2014). V dané věci jde o vysoce sofistikovanou trestnou činnost charakterizovanou značným množstvím kontraktačních úkonů a obstaráním četných listin vztahujících se vždy k minimálně třem subjektům účastným na úvěrovém případě. Nebylo zjištěno žádné zásadní, natož flagrantní pochybení svědka M. T. na poli vnitřní kontroly poškozené. Obviněný pak byl schopen dodat jak fyzické osoby vystupující v rolích statutárů společností, tak falzifikované listiny opatřené mj. např. i falešnými doložkami o ověření pravosti podpisu. Coby zaměstnanec poškozené byl tedy uveden v omyl obviněným natolik přesvědčivým a propracovaným způsobem, že není prostoru k právním úvahám o nenaplnění objektivní stránky trestné činnosti spočívající v uvedení poškozené prostřednictvím svědka M. T. v omyl. Pokud dovolatel odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech 11 Tdo 1121/2012 a 11 Tdo 1137/2014, již z analytické komparace státního zástupce je zřejmé, že tato rozhodnutí dopadají na naprosto nesouměřitelný skutkový děj víceméně pasivních obviněných či naopak lehkovážně postupujících aktivních poškozených a jde o trestnou činnost svým charakterem zcela odlišnou od trestné činnosti obviněného v této trestní věci.
35. Poslední námitkou preparovanou ze závěru dovolání obviněného ze dne 24. 6. 2020 je opomenutí zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pak by jednání obviněného nemohlo být posouzeno jako trestný čin. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
36. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
37. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
38. Ani dovolací soud nepochybuje o tom, že v daném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti byly splněny, neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by zpochybnily vyvození právě trestní odpovědnosti vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že jeho čin evidentně výrazně vybočil z rámce běžných trestných činů podvodného charakteru, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek musel být posouzen jako trestný čin. Jednání obviněného spočívá, jak již bylo uvedeno, ve vysoce sofistikovaném, organizačně náročném postupu, jímž dokázal mj. i změnit pro svoje účely údaje v obchodním rejstříku, zajistit značné množství falzifikovaných listin opatřených i nepravými podpisy a ověřovacími doložkami těchto podpisů, zorganizovat kontakty s úvěrovým pracovníkem banky, jemuž v nemálo případech byly představeny nastrčené, nepravé osoby statutárů úvěrovaných i ručitelských subjektů atd. To vše pak po dobu cca 2 roků v celkem osmi případech poměrně komplikovaných trojstranných právních vztahů se způsobením škody ve výši cca 22,3 mil. Kč, tedy škody ve výši více než čtyřnásobku škody potřebné pro užitou právní kvalifikaci. Za těchto okolností zejména způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, a míra zavinění obviněného nutně vedou k závěru, že společenská škodlivost činu vyžaduje vyvození trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených.
39. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno dílem z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. naplněny nebyly. Proto dovolání jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
40. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Předseda senátu soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. O původní žádosti obviněného navíc bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 6 T 9/2016, které nabylo právní moci dne 30. 7. 2020, a kterým byla žádost obviněného podle §323 odst. 1 tr. ř. o odklad výkonu trestu odnětí svobody zamítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 9. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth