ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.974.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 974/2020-822
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání obviněné I. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 9 To 64/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 146/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. G. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 5 T 146/2019, byla obviněná I. G. uznána vinnou v bodech 1. až 5. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 6. přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jichž se dopustila ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným J. Š., nar. XY tím, že ve všech případech po předchozí vzájemné domluvě uvedli v omyl poškozeného tak, že obviněný J. Š., kterého k takovému postupu navedla, ač věděla, že má soudem omezenou svéprávnost a smí nakládat s majetkem a penězi pouze do výše 200 Kč, po společné domluvě
ad 1. dne 11. 2. 2018 v XY, na ulici XY, v bytě č. XY, uvedli v omyl poškozeného A. E., nar. XY, kterému J. Š. nabídl k pronájmu uvedený byt, přičemž jejich úmysl byl podvodný, neboť věděli, že byt je ve vlastnictví sestry obviněného J. M., nar. XY, tedy že nemají právo s ním jakkoli disponovat, přičemž téhož dne obviněný J. Š. s poškozeným A. E. sepsal smlouvu o nájmu a převzal od něj částku 5.000 Kč jako kauci, a následně dne 19. 2. 2018 od něj převzal dalších 5.000 Kč jako nájem na následující měsíc, poté však byt nevyklidili a poškozenému užívání bytu neumožnili, neboť k tomuto neměli žádné oprávnění, čímž způsobili poškozenému A. E. škodu ve výši 10.000 Kč,
ad 2. dne 17. 4. 2018 v XY, na ulici XY, na přepážce České pošty, s. p., XY, uvedli v omyl pracovnici pošty R. H., nar. XY, tak že se před ní obviněný J. Š. vydával za v té době již mrtvého V. K., nar. XY, který zemřel dne 8. 4. 2018, přičemž poštovní úřednici předal občanský průkaz a kartičku zdravotní pojišťovny na jméno V. K., jež mu předtím předala obviněná I. G., která tyto doklady získala po smrti jmenovaného V. K., s nímž v době jeho úmrtí žila ve společné domácnosti v bytě v XY, na ul. XY, a požadoval vyplacení důchodu za měsíc duben 2018, který mu byl, i přes určité pochybnosti týkající se jeho podoby, poštovní úřednicí vyplacen ve výši 9.846 Kč, čímž způsobili škodu v této výši České poště,
ad 3. ve dnech 26. 4. 2018 a 27. 4. 2018 v XY, na ul. XY, uvedli v omyl zmocněnce společnosti A. D., realitního makléře M. G., nar. XY, tím že obviněný J. Š. se vydával za v té době již zemřelého majitele předmětného bytu č. 1 s dispozicí 2+1 V. K., nar. XY, který zemřel dne 8. 4. 2018, a předstíral, že uvedený byt chce co nejrychleji prodat, kdy za tímto účelem předložil zájemci o byt občanský průkaz na jméno V. K., nar. XY, jenž mu předtím včetně klíče od bytu a garáže předala obviněná I. G., která tyto věci získala do své dispozice po smrti V. K., s nímž v době jeho úmrtí žila v uvedeném bytě ve společné domácnosti, dne 26. 4. 2018 došlo k prohlídce bytu a následující den ke stanovení kupní ceny ve výši 2.500.000 Kč a ověření podpisů na připravené kupní smlouvě a písemnostech s tím souvisejících, přičemž oba obvinění si byli vědomi skutečnosti, že s bytem nejsou oprávněni nakládat, a k dokonání podvodného jednání a výplatě zálohy nedošlo pouze proto, že realitní makléř M. G. během zařizování náležitostí prodeje zjistil, že faktický majitel bytu dne 8. 4. 2018 zemřel, v důsledku čehož celé jednání ukončil, čímž způsobili společnosti A. D. přímou škodu ve výši nejméně 45.012 Kč, a ve stadiu pokusu škodu ve výši 2.500.000 Kč,
ad 4. dne 19. 5. 2018 v XY, na ul. XY, uvedli v omyl J. Z., nar. XY, a realitního makléře J. B., nar. XY tak, že se obviněný J. Š., vydával za v té době již zemřelého majitele předmětného bytu V. K., nar. XY, který zemřel dne 8. 4. 2018, kdy předstíral, že uvedený byt chce pronajmout, za tímto účelem předložil realitnímu makléři, jako zprostředkovateli pronájmu, občanský průkaz na jméno V. K., nar. XY, a klíče od bytu, jež mu předtím za tímto účelem předala obviněná I. G., která je získala po smrti jmenovaného V. K., s nímž v době jeho úmrtí žila ve společné domácnosti v uvedeném bytě, kdy poté došlo k uzavření a podpisu nájemní smlouvy mezi poškozenou J. Z. a obviněným J. Š., prokazujícím se občanským průkazem původního majitele, přičemž obviněný J. Š. od ní současně převzal částku 40.000 Kč jako kauci a předplacený nájem na tři měsíce předem a dále poškozená předala realitnímu makléři J. B. provizi ve výši 20.000 Kč, přičemž obviněný J. Š. si byl plně vědom skutečnosti, že s bytem není oprávněn nakládat, čímž způsobili J. Z., nar. XY, škodu ve výši nejméně 60.000 Kč,
ad 5. dne 24. 5. 2018 v pozdních odpoledních hodinách v XY, na ul. XY, v omyl poškozeného F. V., nar. XY, a realitního makléře J. B., nar. XY, obviněný J. Š. se vydával za v té době již zemřelého majitele garáže v domě XY, V. K., nar. XY, který zemřel dne 8. 4. 2018, a předstíral, že uvedenou garáž chce pronajmout, přičemž za pronájem garáže požadoval částku 2.000 Kč měsíčně, s předplacením na rok dopředu, tzn. 24.000 Kč, kdy jim za tímto účelem předložil občanský průkaz na jméno V. K., nar. XY, jenž mu předtím za tímto účelem předala obviněná I. G., která jej získala po smrti jmenovaného V. K., s nímž v době jeho úmrtí žila ve společné domácnosti v jeho bytě, přičemž obviněný J. Š. si byl plně vědom skutečnosti, že s garáží není oprávněn nakládat, k uzavření nájemní smlouvy však nedošlo, neboť do jednání které probíhalo v tu dobu na dvoře domu XY, XY, vstoupila J. Z., poškozená ze skutku popsaného pod bodem 4. obžaloby, která v té době již měla informace o tom, že se stala obětí podvodu, a poškozené na nezákonnost jednání upozornila,
ad 6. v blíže nezjištěné době od poloviny února 2018 do přesně nezjištěného dne měsíce května 2018 (po nastěhování se J. Z.), v XY, na ul. XY, po společné domluvě odcizili z bytu č. 1 jeho popsané vybavení bytu, čímž způsobili budoucím dědicům po zesnulém majiteli V. K., nar. XY, a to A. P., nar. XY, J. P., nar. XY, a G. Ř., nar. XY, celkovou škodu ve výši nejméně 74.373 Kč,
přičemž obviněná I. G. se uvedeného jednání dopustila přesto, že za obdobné jednání byla v posledních třech letech opakovaně odsouzena, jednak trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2014, sp. zn. 9 T 252/2014, který nabyl právní moci téhož dne, jímž byla uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, k trestu obecně prospěšných prací, jenž byl přeměněn na trest odnětí svobody v trvání 300 dnů , který vykonala dne 19. 12. 2016, jednak rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 5 T 293/2014, který nabyl právní moci dne 18. 2. 2015, za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zařazením do věznice s dozorem, jenž vykonala dne 26. 2. 2016, dále rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 89 T 91/2015, pravomocným dne 1. 10. 2015, za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody na sedmnáct měsíců, z jehož výkonu byla podmíněně propuštěna dne 17. 10. 2017, aby jí stanovena zkušební doba do 17. 10. 2019, o jehož výkonu soud rozhodl dne 7. 1. 2019.
2. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2018, sp. zn. 89 T 68/2018, byla odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2018, sp. zn. 89 T 68/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. Š. a o náhradě škody.
4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 9 To 64/2020, odvolání obviněných I. G. a J. Š. i poškozené A. P. podaná proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Z dovolání obviněné
5. Obviněná I. G. prostřednictvím obhájce podala podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, jímž uvedenému usnesení soudu druhého stupně vytkla, že neodstranil vady uvedené v jím podaném odvolání, a poukázala na nedostatky, které spatřovala v extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a soudem provedeným dokazováním.
6. Závadu považovala, že soud prvního stupně provedl důkaz úředním záznamem o vyhodnocení výpisů telekomunikačního provozu Policie České republiky (č. l. 271 až 276 spisu), i když nešlo o relevantní důkaz (resp. byl takový proveden v hlavním líčení). Odvolací soud se dostatečně nezabýval námitkou, že nebylo možné provádět jako důkaz úřední záznam o vyhodnocení výpisů telekomunikačního provozu učiněný policejním orgánem v trestním řízení a namísto samotných údajů o telekomunikačním provozu. Podle obviněné nepostačovalo, že bez bližšího vysvětlení v bodě 11. odůvodnění usnesení jen uvedl, že soud prvního stupně mohl výsledky záznamů o telekomunikačním provozu použít, protože byly opatřeny v souladu se zákonem a byly čerpány údaje o číslech a jejich uživatelích, které soud prvního stupně vyhodnotil, aniž by musel mít obsahy komunikací. Obviněná považovala za nesprávné, že skutková zjištění o tom, kdy a s jakými telefonními čísly byla v kontaktu, utvářel soud z úředního záznamu, z něhož ustanovoval pachatele trestné činnosti a dovozoval jejich úmysl, ač jej jako důkaz nemohl a neměl být použit. Zpráva o zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu může být poskytnuta nejen v písemné, ale i v elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup k vyžadování informací z databáze účastníků veřejné telekomunikační služby i předávání dat souvisejících s poskytováním telekomunikační služby (srov. §66 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Poukázala s odkazem na odbornou literaturu na to, že požadované údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu musí být zachyceny způsobem, který umožňuje pozdější provedení důkazu v řízení před soudem, což však v řízení vedeném proti ní splněno nebylo, neboť nebyla provedena jakákoliv hlasová nahrávka hovorů spolupachatelky s poškozenými, která by ji ztotožňovala. Důkaz, k němuž směřoval příkaz k zajištění údajů o telekomunikačním provozu vydaný Městským soudem v Brně ze dne 17. 9. 2018, sp. zn. 70 Nt 8342/2018, nebyl v řízení proveden, a přímý důkaz o relevantním telekomunikačním provozu vztahujícím se k trestné činnosti kladené jí za vinu v trestním spisu chybí. Proto soud prvního stupně opíral-li se o úřední záznam, který nemůže být důkazem, učinil skutková zjištění na základě důkazu, který v trestním spisu není založen a nebyl řádně proveden.
7. Dovolání obviněná zaměřila i proti nesprávnosti právního posouzení skutku, protože jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně neskýtá potřebný podklad pro závěr o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, které je nejzávažnější formou trestné součinnosti. Její trestné jednání mělo být posouzeno jako účastenství v podobě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, které je ve srovnání se spolupachatelstvím méně závažné. Poukázala na popis jednání v bodech 1. až 6. rozsudku, z něhož vyplývá, že oba obvinění postupovali po společné domluvě a že obviněného navedla, což koresponduje s podmínkami účastenství ve smyslu §24 tr. zákoníku, neboť pro závěr o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku absentuje společný úmysl a společné jednání. S poškozenými jednal vždy obviněný, a nemohli se tudíž dílčích útoků v bodech 1. až 5. dopustit společným jednáním. Namítla, že nebyl prokázán ani společný úmysl, neboť obviněný blíže nepopsal ani nekonkretizoval, jakým způsobem jej měla obviněná instruovat nebo nabádat k trestné činnosti. Naopak ve svých výpovědích vymezoval její domnělé účastenství velmi obecně slovy „mě samotného by to nenapadlo, nápad to byl společný“.
8. Podle obviněné soudy obou stupňů jednání kladené jí za vinu nesprávně právně posoudily, protože v rozporu s tím, jak byly okolnosti v jednotlivých bodech zjištěny, ji uznaly vinnou v rozporu s podmínkami §23 a §24 tr. zákoníku jako spolupachatelku, přestože ve výroku rozsudku je její účast na předmětné trestné činnosti vymezována jako účastenství ve formě návodu.
9. V závěru dovolání obviněná s ohledem na vytknutá pochybení navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 9 To 64/2020, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 5 T 146/2019, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. K podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k námitce o použití záznamu o telekomunikačním provozu jako důkazu uvedla, že byl proveden v souladu s pravidly spravedlivého procesu, protože byl získán v souladu s procesními předpisy (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000, aj.), neboť informace z něj byly získány na základě příkazu podle §88a odst. 1 tr. ř. řádně vydaného a odůvodněného soudcem Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2018, sp. zn. 70 Nt 8342/2018. K samotnému provedení tohoto důkazu v hlavním líčení doplnila, že přečtení úředního záznamu policejního orgánu obsahující vyhodnocení podstatných částí zaznamenaného telekomunikačního provozu nelze považovat za nepřípustné, jestliže byl tento důkaz v zájmu rychlosti a hospodárnosti trestního řízení jako listinný důkaz během hlavního líčení předložen stranám k nahlédnutí podle §213 odst. 1 tr. ř., přičemž žádná ze stran jeho podrobnější provedení (např. přečtením podle §213 odst. 2 tr. ř.) nežádala, ani nevyužila možnost se k němu podle §214 tr. ř. vyjádřit. Uvedená výhrada tudíž nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nejde o vadu či pochybení v podobě např. opomenutého důkazu nebo důkazu získaného a posléze použitého v rozporu s procesními předpisy.
11. Námitku obviněné, že skutek byl nesprávně posouzen jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ačkoli ve skutečnosti byla účastnicí podle §24 tr. zákoníku, považovala státní zástupkyně sice za uplatněnou na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nedůvodnou. K popisu skutku uvedla, že je podrobný a výstižný, a dodala, že soudy postupovaly při hodnocení provedených důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, z nichž je zřejmé, že obviněná se na každém skutku podílela aktivně nejen tím, že spoluobviněného k činu navedla, ale participovala na něm i vlastní realizací podvodného jednání, neboť u skutků v bodech 1. až 5. spoluobviněnému poskytla občanský průkaz osoby, za kterou se následně spoluobviněný při podvodném jednání vydával, předala klíče k nemovitým věcem, které poté spoluobviněný před poškozenými prezentoval. Činnost obviněné tak byla jedním z článků řetězu, který při současném či navazujícím jednání spoluobviněného ve svém celku směřoval k přímému vykonání trestného činu. Bez této aktivní spoluúčasti obviněné by s ohledem na osobu spoluobviněného a jeho snížené mentální schopnosti k trestnému jednání nedošlo. Trestný čin byl spáchán ve společném úmyslu a společným jednáním jak obviněné, tak spoluobviněného za podmínek spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. U dílčího skutku v bodě 1. je rovněž, byť velmi obecně, vyjádřena aktivní účast obviněné tím, že „po předchozí vzájemné domluvě společně uvedli v omyl poškozeného A. E.“. Podle státní zástupkyně je významné, že i když to není v popisu skutku přímo uvedeno, z dokazování vyplynulo, že obviněná s poškozenými přímo osobně či prostřednictvím telefonu komunikovala, tedy se na činu vlastním jednáním aktivně podílela, a proto soudy správně dospěly k závěru o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a nikoli o účastenství v užším smyslu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
12. Ze všech rozvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
13. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné, jenž ve své replice státnímu zástupce vytkl, že dovolání obviněné nesprávně reprodukoval, pokud poukazoval na způsob provedení úředního záznamu podle §213 odst. 1 tr. ř., neboť takovou vadu nevytýkala. Namítala totiž, že důkaz, z něhož soudy vycházely, chybí. Ve zbytku odkázala na obsah dovolání.
IV. Přípustnost a formální podmínky dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., podala ho obviněná jako osoba oprávněná podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě zákonem stanoveném v §265e odst. 1, 2 tr. ř.
15. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud zjistil, že splňuje i další formální požadavky vymezené v §265f odst. 1 tr. ř., protože je v něm uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, jaké výroky a v jakém rozsahu napadá. Zabýval se proto tím, zda obviněnou uplatněné důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly skutečně obsahově naplněny, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných důvodů podle §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
16. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř.
17. V přezkoumávané věci odvolací soud z podnětu odvolání obou obviněných a poškozené A. P. rozsudek soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jeho nedůvodnost ho podle §256 tr. ř. zamítl. Neodmítl je tedy z formálních důvodů, jak předpokládá první ze dvou alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto obviněná mohla dovolání o důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. opřít jen s poukazem na jeho druhou alternativu, tzn. proto, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženou vadou naplňující některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což také učinila, neboť v dovolání současně uplatnila i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.
20. Na skutkový stav je možné poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší je nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právní vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 dost. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
21. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v zásadě v dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)]. Tato zásada je prolomena v případě nesprávné realizace důkazního řízení, má-li za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, zejména stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání možný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
22. Podle obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněná výhrady uplatnila jednak proti procesnímu postupu, neboť vytýkala, že soud pochybil při čtení úředního záznamu o provedeném zjištění telekomunikačního provozu podle §88a tr. ř., a jednak je směřovala proti vadnému právnímu posouzení jejího jednání jako spolupachatelky podle §23 tr. zákoníku.
V. K námitkám obviněné proti nesprávnému procesnímu postupu
23. Námitky obviněné o vadném provedení úředního záznamu policejního orgánu o vyhodnocení výpisů telekomunikačního provozu (č. l. 271 až 275 spisu) jako důkazu při hlavním líčení se netýkají právního posouzení věci ani jiného hmotněprávního posouzení, a tedy nebyly uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť argumentace obviněné, že takový důkaz nebylo vůbec možné provést, a pokud jej soud provedl, nemohl o něj opírat své skutkové závěry, spočívá na výtkách procesního postupu, jež nelze prostřednictvím žádného dovolacího důvodu namítat. Nejvyšší soud však v této věci, v níž dovolatelka uvedenou výhradou poukazovala na porušení zásad spravedlivého procesu, nejprve posuzoval, zda uvedený postup soudu odpovídal procesním pravidlům, zejména zda byl namítaný důkaz proveden zákonem stanoveným způsobem.
24. Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že v posuzované věci byl v přípravném řízení podán podnět státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 7. 8. 2018 (viz č. l. 266 až 268 spisu) na vydání příkazu podle §88a dost. 1 tr. ř., v němž byly uvedeny všechny rozhodné skutečnosti, zejména, že jde o prověřování věci zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku u obou uvedených obviněných, v čem měla tato trestná činnost spočívat, a jaké byly důvody pro zajištění výpisu telekomunikačního provozu konkrétně uvedených telefonních čísel. O tomto návrhu rozhodl soudce Městského soudu v Brně příkazem k zjištění údajů o telekomunikačním provozu dne 17. 9. 2018, sp. zn. 70 Nt 8342/2018 tak, že nařídil podle §88a odst. 1 tr. ř., aby všechny právnické osoby provozující telekomunikační činnost na území České republiky a poskytující telekomunikační služby a další dotčené fyzické a právnické osoby poskytly policejnímu orgánu informace o uskutečněném telekomunikačním provozu u konkrétně popsaných telefonních čísel (viz č. l. 269 až 270 spisu).
25. Uvedené informace byly poskytnuty Policii České republiky, Útvaru zvláštních činností, Službě kriminální policie a vyšetřování, expozituře Brno, u něhož jsou uloženy ve formátu “XML“ na webovém prohlížeči nebo v aplikaci „AnswerReaderLite“. Na základě tohoto materiálu vedoucí předmětné policejní expozitury dohledal použitá čísla vztahující se k projednávané trestné činnosti, a poznatky zpracoval dne 11. 7. 2018 do písemného materiálu pod č. j. UZC-14901-1/ČJ-2018-2825BR, jejž odeslal Městskému ředitelství Policie České republiky, Obvodnímu oddělení Brno – střed k č. j. KRPB-118364-51/TČ-2018-060210 (č. l. 260 až 263). Uvedené podklady byly dne 27. 9. 2018 zpracovány oddělením Městského ředitelství policie Brno, 5. oddělení obecné kriminality Brno pod č. KRPB-118364-148TČ-2018-060275-MU do úředního záznamu (vyhodnocení výpisů telekomunikačního provozu; č. l. 271 až 275 spisu). Pro úplnost je třeba poznamenat, že z jeho obsahu plyne, jaká komunikace v rozhodném období korespondujícím s dobou, na níž se povolení vztahovalo, probíhala ke konkrétním telefonním číslům, jichž se povolení týkalo. Z tam popsaného přehledu lze dohledat vzájemné komunikace z rozhodného období, jakož i výpisy z mobilních buněk, jež odpovídají lokalizací místům, kde se obvinění v inkriminované dny pohybovali.
26. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 10. 2019 soud prvního stupně uvedené listinné podklady provedl tak, že je podle §213 odst. 1 tr. ř. stranám předložil k nahlédnutí (č. l. 607), a to kromě jiných i sdělení z č. l. 260-263, úřední záznam č. l. 264-265, podnět k podání návrhu na vydání příkazu č. l. 266-268, příkaz k zajištění údajů o telekomunikačním provozu č. l. 269-270 a úřední záznamy na č. l. 271-274, 275 (viz č. l. 608 verte). Strany u hlavního líčení přítomné, mimo jiné i obviněná a její obhájce, se k takto provedeným důkazům nevyjádřily.
27. Soud prvního stupně na základě uvedeného úředního záznamu posuzoval zjištění z něj vyplývající, týkající se telefonních čísel, která užívala obviněná, jakož i telefonních čísel poškozených, s nimiž v rozhodné době komunikovala. Své závěry a úvahy z nich plynoucí rozvedl v bodech 29. a 31. odůvodnění rozsudku. V bodech 7. až 26. popsal i ostatní důkazní prostředky a důkazy z nich plynoucí, v bodě 33. uvedl, jak veškeré důkazy hodnotil, přičemž zdůraznil, že přihlížel jak ke každému důkazu jednotlivě, tak i k jejich souhrnu, a popsal, k jakým závěrům na základě takto komplexního hodnocení dospěl. Odvolací soud k obdobné námitce obviněné v bodě 11. svého usnesení konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže vycházel mimo jiné i z úředního záznamu na č. l. 271 až 276 spisu, neboť mohl výsledky záznamů o telekomunikačním provozu použít, protože byly opatřeny v souladu se zákonem, a byly z nich čerpány údaje o číslech, jejich uživatelích a kontaktech mezi čísly. Rovněž zdůraznil, že podstatou tohoto důkazu tedy nebyly obsahy komunikací, kterých nebylo pro řádné objasnění věci třeba, ale jen přehled o tom, s kým a kde obvinění komunikovali.
28. Nejvyšší soud na základě těchto zjištění plynoucích z obsahu spisu nemohl námitkám uvedeným v dovolání přisvědčit, neboť jak orgány přípravného řízení, tak i soud postupovaly plně v souladu se všemi zákonnými požadavky, a plně respektovaly zásady týkající se postupu plynoucího z podmínek stanovených zákonem v§88a tr. ř.
29. Podmínky, za kterých lze uvedený záznam použít, jsou popsány v ustanovení §88a tr. ř. Nutné je zmínit, že ústavnost §88a tr. ř. byla v minulosti opakovaně podrobena důkladné revizi, o čemž svědčí nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. Pl.ÚS 24/10 (č. 94/2011 Sb.), ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. Pl.ÚS 24/11 (č. 43/2012 Sb.), a v nedávné době ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. Pl.ÚS 45/17, týkající se „Data retention III (shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu)“, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že „Údaje o telekomunikačním provozu mohou mít mnohdy větší vypovídací hodnotu než znalost obsahu komunikace, a připodobnění k odposlechům je zde proto namístě; provozní a lokalizační údaje zasluhují z hlediska ochrany základních práv podobnou míru regulace“. Rovněž uvedl, že cílem shromažďování provozních a lokalizačních údajů je podle důvodové zprávy jejich následné využití pro odhalování vybrané trestné činnosti podle §88a odst. 1 tr. ř. (bod 84. cit. nálezu). Ústavní soud též konstatoval, že „Všechny uvedené cíle sledují silný veřejný zájem (ochrana bezpečnosti a zdraví obyvatel, ekonomických zájmů státu) a jako takové je lze označit za legitimní. Informace, které uvedené oprávněné orgány z vyžádaných provozních a lokalizačních údajů získávají, jsou nepochybně způsobilé posunout je v jejich činnosti vpřed a nasměrovat je o krok blíže k naplnění uvedeného účelu, ať už je jím (zjednodušeně a obrazně řečeno) objasnění trestné činnosti, nalezení ztraceného seniora či odvrácení teroristické hrozby“ (viz bod 85. tamtéž).
30. Předpokladem pro to, aby obsah údajů zaznamenaných o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a tr. ř. mohl sloužit jako důkaz, je pořízení těchto údajů v souladu se zákonem. I když obviněná uvedené vady výslovně nevytýkala, je pro úplnost vhodné zmínit, že jak orgány přípravného řízení, tak i soudy postupovaly před zajištěním uvedených údajů v souladu s podmínkami §88a tr. ř., neboť státní zástupce objasnil ve svém podnětu důvody, pro které požadoval vydání příkazu o záznamech o uskutečněném telekomunikačním provozu na telefonní stanice, které užívaly konkrétní osoby, a rozvedl i důvody, které jej k takovému požadavku vedly. Zejména vymezil, že se jedná o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, na který toto ustanovení dopadá, neboť je uveden mezi úmyslnými trestnými činy, pro které zákon umožňuje údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu využít. Soudce uvedený podnět přezkoumal a vydal příkaz, který rovněž odůvodnil, a to se zřetelem na to, že cílem v této trestní věci byly provozní a lokalizační údaje, jež měly sloužit pro odhalení trestné činnosti, z níž byla dovolatelka obviněna, tj. aby byly dohledány a identifikovány zdroje adresáta komunikace a dále údaje vedoucí ke zjištění data, času, způsobu a doby trvání komunikace. Tyto údaje byly poskytnuty od právnických nebo fyzických osob zajišťujících veřejnou komunikační síť (viz zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Následně byly zpracovány orgánem činným v trestním řízení, jenž je vyžádal, a podle povahy jejich obsahu je zpracoval do úředního záznamu „o vyhodnocení výpisů telekomunikačního provozu“ (č. l. 271 až 274). Tento úřední záznam soud při hlavním líčení provedl tak, že ho za podmínek §213 odst. 1, 2 tr. ř. předložil stranám k nahlédnutí. Ani tento způsob provedení důkazu nevykazuje žádné vady, protože soud může posudky, zprávy státních i jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy při hlavním líčení předložit stranám k nahlédnutí. Z povahy uvedeného úředního záznamu je zřejmé, že jde o jinou listinu zpracovanou orgánem činným v trestním řízení, a tedy soud ji mohl provést postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. Podle protokolu o hlavním líčení žádná ze stran nenavrhla, aby tato listina byla přečtena. Takový postup je ústavně konformní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 2664/12). Rovněž je třeba upozornit, že podklady, na jejichž základě byly závěry do uvedeného úředního záznamu zpracovány, měl soud rovněž k dispozici a také je při hlavním líčení za podmínek §213 tr. ř. provedl.
31. Ze všech těchto důvodů nebylo možné přisvědčit námitce obviněné o nepoužitelnosti zmiňovaného úředního záznamu jako důkazu, neboť v případě zájmu obhajoby na provedení získaných informací o telekomunikačním provozu u zajištěných konkrétních čísel bylo možné požádat o provedení jako důkazu podkladů, z nichž bylo do úředního záznamu čerpáno, jelikož jsou uloženy ve formátu “XML“ na webovém prohlížeči nebo aplikaci „AnswerReaderLite“ (viz č. l. 263), jak plyne z obsahu předmětného důkazu založeném (na č. l. 260 – 263 spisu), čehož se však obviněná v řízení před soudem nedomáhala.
32. Lze proto uzavřít, že pokud soud prvního stupně zjištění plynoucí ze záznamu telekomunikačního provozu zpracovaná orgánem činným v trestním řízení do úředního záznamu přečetl při hlavním líčení v souladu s §213 tr. ř. a takto získané informace použil jako důkazy, jde o postup, který odpovídá podmínkám, za nichž lze záznam telekomunikačního provozu v rámci dokazování provést a použít. Orgány činné v trestním řízení i soud dostály svým povinnostem a splnily všechna kritéria pro to, aby mohly být informace plynoucí z uvedených záznamů telekomunikačního provozu v tomto trestním řízení jako důkaz využity. Vycházely proto z §89 odst. 2 tr. ř., podle něhož může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, mimo jiné listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Důkazem může být prostředek, jímž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci, jenž je předvídán příslušným procesním řádem a jenž je podle tohoto řádu proveden. Z důvodů shora popsaných se nejednalo o důkaz získaný nezákonným způsobem, neboť nebyl pořízen v rozporu s trestním řádem (§89 odst. 3 tr. ř.), a soudy se pro jeho použití zabývaly se všemi okolnostmi, a nesvědčí nic o tom, že jeho zákonnost byla zpochybněna (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000, či ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 190/01, aj.).
33. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností při nedůvodnosti výhrady obviněné o vadnosti postupu soudu podle §213 tr. ř. zmiňuje, že obviněnou vytýkaný důkaz nebyl jediným, o který byla její vina opřena, neboť ta byla spolehlivě prokázána též jinými důkazy, a potřebné údaje o průběhu skutků vyplývaly i z dalších důkazních pramenů (svědecké výpovědi a listinné důkazy), proto tento důkaz sloužil jako důkaz podpůrný, ověřující a dokládající již známé skutečnosti, jak vyplývá i z rozsahu dokazování provedeného před soudem prvního stupně, které bylo velmi obsáhlé (viz č. l. 558 až 570, 602 až 610, 677 až 681 spisu; srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1701/14;
34. Nebylo možné přisvědčit obviněné ve vadné realizaci důkazů a jejich nesprávném hodnocení, protože nelze soudům přikázat, jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13), přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, či ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05). Soudy splnily zákonem stanovenou povinnost řádně důkazy hodnotit (§2 odst. 6 tr. ř.), neboť zkoumaly věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Pravidla spravedlivého procesu proto porušena nebyla (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Dokazování bylo provedeno v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., přičemž důkazy soud vyhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadami podle §2 odst. 6 tr. ř.
35. Nejvyšší soud mohl při správnosti zjištěných skutkových okolností popsaných v bodech 1. až 5., resp. i 6. rozsudku soudu prvního stupně posuzovat na jejich základě důvodnost právních výhrad obviněné zaměřených proti závěru o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
VI. K námitkám proti právnímu posouzení
36. Nejvyšší soud zkoumal důvodnost námitky obviněné, že její jednání bylo vadně posouzeno jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ačkoli všechny okolnosti, včetně popisu skutků v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně umožňují závěr o účastenství ve formě návodu ve smyslu §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zejména poukázala na popis jednání svědčí o tom, že spoluobviněného J. Š. k trestné činnosti „navedla“, a že z něj nevyplývá ani jejich společný úmysl.
37. S touto námitkou obviněné se Nejvyšší soud neztotožnil, naopak přisvědčil závěru soudů obou stupňů, které se tím, jak se obviněná na spáchání činu podílela, zabývaly, a závěr o spolupachatelství (§23 tr. zákoníku) vystavěly na zjištěních podávajících se z obsahu provedených důkazů, na jejichž základě shledaly, že obviněná byla spolupachatelkou dílčích útoků v bodech 1. až 5., neboť se podílela na naplnění znaků zločinu podvodu zčásti spáchaného v pokusu, zčásti dokonaného podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku společně s obviněným J. Š., a v bodě 6. se společně dopustili přečinu krádeže. Poukázaly na konkrétní jednání obviněné, která se svým spolupachatelem spáchala skutky po předchozí vzájemné domluvě na tom, jak budou jednotlivé dílčí útoky pokračujícího činu v bodech 1. až 5. provedeny, a jak bude realizována krádež pod bodem 6. Podstatné je (kromě bodu 1.), že obviněná disponovala občanským průkazem a dalšími doklady zemřelého V. K., jež zneužila k podvodům a za účelem podvodného jednání je předala spoluobviněnému, a ač se zesnulým V. K. žila ve společné domácnosti, nastěhovala se k němu před jeho smrtí, aby po ní této skutečnosti využila k realizaci podvodného záměru vedeného snahou uvedením v omyl jiné osoby, sebe i spoluobviněného obohatit. U dílčího útoku v bodě 1. šlo o byt sestry obviněného J. Š., která mu ho pronajímala, a v němž se obviněná i přes její nevoli zdržovala, a následně jej jeho prostřednictvím podvodně jiné osobě pronajala. Soudy vysvětlily podíl obviněné na páchané trestné činnosti i způsob, jakým ji realizovala, a zdůraznily úlohu, kterou v rámci těchto podvodných jednání a krádeže ve společném jednání zastávala (viz body 33. a 34. rozsudku soudu prvního stupně a body 11., 12. usnesení odvolacího soudu).
38. Uvedeným způsobem popsané a rozvedené závěry korespondují s podmínkami a charakterem spolupachatelství vymezenými v §23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
39. K námitce obviněné, že se na činu podílela jen jako návodce, protože je tento výraz použit ve skutkové větě výroku o vině, je třeba uvést, že i když je ve výroku o vině v popisu skutku uvedeno, že obviněná obviněného J. Š. „navedla“, nelze vycházet jen z takto použitého výrazu, ale je nutné posuzovat celkové chování obviněné tak, jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba zmínit, že je nutné rozlišovat „skutek“ a „popis skutku“, neboť skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, zatímco popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně jeho popisu (srov. §120 odst. 3 tr. ř.; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04). Z tohoto důvodu je třeba posuzovat všechny okolnosti, za kterých byla trestná činnost obviněnou páchána. Je nutné posuzovat všechny skutkové závěry, z nichž plyne, že soudy roli obviněné I. G. vymezily u všech pěti skutků ve výroku o vině shodně slovy „po předchozí vzájemné domluvě uvedli v omyl“ nebo „po vzájemné dohodě uvedli v omyl“, čímž vyjádřily, že vlastnímu podvodnému jednání předcházela dohoda obou obviněných, v nichž byla patrná jejich vůle společně se podílet na realizaci záměru, který si oba stanovili při rozdělení rolí, jež budou uskutečňovat v podvodném navozování představy u poškozených, že zinscenované okolnosti jsou pravdivé. U jednotlivých skutků spočívala činnost každého z nich ve zdánlivě samostatných krocích, avšak v daných souvislostech je podstatné, že to byla obviněná, která vybavila J. Š. potřebnými instrukcemi, klíči od bytu a garáže a doklady (občanský průkaz) zemřelého V. K. tak, aby tento obviněný mohl již sám, avšak v intencích jejich vzájemné předchozí dohody, při sledování a naplňování společného cíle, za aktivního přispění obviněné realizovat stanovený podvodný záměr.
40. Kromě toho je třeba dodat, že aktivní podíl obviněné je zřejmý i z dalších okolností, které z provedeného dokazování vyplynuly. U dílčího jednání pod bodem 1. je významná výpověď spoluobviněného J. Š., podle níž s ním obviněná bydlela v bytě jeho sestry, kde realizovali společnou trestnou činnost. Svědek A. E. uvedl, že obviněnou zná, seznámil se s ní v restauraci a byla to ona, kdo jej kontaktoval, když se jí zmínil, že hledá bydlení, a ona mu řekla, aby se šel podívat na byt u pana Š., že jí již nevyhovuje a že by si ho mohl pronajmout. K bodu 2. obviněný uvedl, že podvod s důchodem byl jejich společný nápad, na poštu šli spolu s obviněnou, ona čekala venku, když jej před tím vybavila občanským průkazem V. K. K dílčímu útoku pod bodem 3. lze připomenout výpověď svědka M. G., podle níž se setkal s nějakou paní (obviněnou), která se představila, že je z nějaké realitky v Brně „jako další zájemce na koupi bytu“, šli nahoru do bytu, v němž byl údajný pan K., s nímž hovořil a společně i s obviněnou provedli prohlídku bytu. K bodu 4. a 5. se vyjádřil svědek J. B., který popsal, jak hovořil telefonicky s údajnou ženou pana K. Netušil ještě v té době, že se jedná o obviněnou. S ženou stejného hlasu telefonicky hovořil ještě několikrát, nikdy ji však fyzicky neviděl, domlouvali se na okolnostech pronajmutí bytu, který mu nabízela (srov. body 5., 6., 7., 11., 17., a 19. rozsudku soudu prvního stupně).
41. Posoudí-li se soudy zjištěná účast obviněných na činu popsaném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, včetně příslušných pasáží odůvodnění jeho rozsudku, je jasný podíl každého z obviněných a je zřejmé, že obviněná se přímo účastnila páchání podvodného jednání. Není rozhodné, že se na celém jednání vůči poškozeným nepodílel každý stejnou měrou po celou dobu, neboť je nepochybné, že každý z nich byl do konkrétního dílčího útoku zapojen, a to nikoli nepodstatným způsobem. Jednání obviněných na sebe navazovala, a to s maximální bezprostředností, s níž se vzájemně v jednání podporovali a doplňovali, a každý z obviněných se choval plně v souladu se společnou dohodou, na jejímž základě své záměry realizovali. Z konkrétního jednání obviněných je zřejmé, že každý z nich měl svůj vlastní podíl na celém činu, který byl ve spolupachatelství spáchán jejich společným jednáním. Ani případná rozdílná účast na spáchaném činu totiž bez dalšího neznamená, že se nemůže jednat o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pro něž je rozhodné, aby jednotliví aktéři plnili úlohu a byli zapojeni v souladu se subjektivním vztahem ke společnému záměru a cíli, jež je jejich společným činem sledován. Oba obvinění se podíleli na daném činu aktivním způsobem, když J. Š. vystupoval ve vztahu k poškozeným, vydával se za zemřelého V. K., nebo plnil jiné role, kdežto obviněná byla tím, kdo stanovil průběh jednotlivých úkonů, podílela se na společném jednání nápady, přípravou podkladů, neboť to byla právě ona, kdo byl schopen na internetu a sociálních sítích vyhotovovat potřebné doklady, případně komunikovat se zájemci o nabízené byty, kromě toho spoluobviněného rovněž na schůzky doprovázela, a v některých případech s poškozenými i telefonicky osobně jednala, byť se vydávala za jiné osoby, apod.
42. Právě tato jejich souhra a jednotnost při realizaci společného záměru je naplněním zásad spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, které ovládá celé jednání, jež společně spáchali. Role každého z obviněných byla umocněna chováním jich obou, neboť postupovali jednotně a koordinovaně, nikdo ze společného rámce jednání nevybočil, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala (srov. rozhodnutí č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Vzhledem ke vzájemnému propojení jednání každého z obviněných bylo možné realizovat činy způsobem, jak k nim došlo. Je zřejmé, že naplňovali společným jednáním znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, a to zčásti ve stadiu pokusu (§21 odst. 1 tr. zákoníku). Jestliže je takový trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, jde o spolupachatelství, při němž odpovídá každá z těchto osob (spolupachatelů), jako by trestný čin spáchala sama (§23 tr. zákoníku). Rovněž společným jednáním spáchali přečin krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, protože společnou účastí na tomto činu si přisvojili cizí věci, jichž se zmocnili, a způsobili tak na cizím majetku větší škodu (obviněná sama za takový čin byla v posledních třech letech odsouzena).
43. Takto rozvedené skutečnosti dokládají správnost závěru soudů obou stupňů, že obviněná jednala jako spolupachatelka podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, a nebylo tudíž možné akceptovat její požadavek, aby její jednání bylo posouzeno jako účastenství.
44. Pro úplnost lze zmínit, že závěr o tom, že jde u obviněné o spolupachatelství, vylučuje (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014), aby byla posouzena jako účastnice, protože účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je [vedle organizátora a pomocníka podle §24 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku] návodce, jímž je podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku může být ten, kdo úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Obviněná však byla hlavním pachatelem trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 343), což vylučuje její účastenství. Rozlišení činnosti návodce od činnosti spolupachatele vyplývá a je odvozováno od vymezení spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť žádná z forem účastenství (organizátorství, návod ani pomoc) nejsou součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost (hlavního) pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 333).
VII. Závěr Nejvyššího soudu
45. Na základě popsaných závěrů Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné nedůvodným, protože postupy soudů nevykazují procesní nedostatky, na něž obviněná upozorňovala, a v řízení nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu. V souladu se zjištěným skutkovým stavem věci i se zákonnými ustanoveními soudy učinily správné právní závěry o vině obviněné, kterou v souladu se zákonem uznaly vinnou jako spolupachatelku ve smyslu §23 tr. zákoníku v bodech 1. až 5. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 6. přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.
46. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud, který uvedené poznatky učinil na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí a připojeného spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu