ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.1162.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 1162/2020-689
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2021 o dovolání obviněného L. M. , narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2020, č. j. 1 To 46/2020-634, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 1/2019, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného L. M. se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2020, č. j. 1 To 46/2020-634.
II. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265l odst. 4 tr. řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu se obviněný L. M., nar. XY, bere do vazby .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 1. 2020, č. j. 54 T 1/2019-543, byl obviněný uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil následovně:
dne 10. 9. 2018, kolem 17. hodiny odpolední, v XY, v lokalitě XY za budovou Magistrátu města XY, poté, kdy v průběhu dne společně s poškozeným J. S., nar. XY, požívali ve větší míře alkoholické nápoje, v důsledku čehož se v posuzované době nacházeli v silně podnapilém stavu,
bez oprávnění k nakládání s návykovými látkami dle §4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, disponujíc zelenou sušenou hmotou v plastikovém sáčku, o níž se bez znalosti jejího skutečného složení domníval, že se jedná o omamnou látku nazývanou marihuana, tj. konopí, avšak ve skutečnosti se o domnělé konopí nejednalo, nýbrž hmotou byla psychotropní látka MDMB – CHMICA, tedy tzv. syntetický cannabinoid, sáček s touto hmotou, za účelem jejího užití formou inhalace, předal poškozenému J. S., který s ní naplnil skleněnou aplikační trubičku, tzv. skleněnku, načež zapálenou hmotu společně inhalovali, což u poškozeného J. S., nacházejícího se ve stavu silné podnapilosti, vyvolalo vznik kombinované intoxikace alkoholem a látkou MDMB-CHMICA, která se projevila těžkým hemoragickým otokem plic a mozku, jakož i utlumením vyšší nervové činnosti, včetně dýchání a kardiovaskulární činnosti, tedy základních životních funkcí, v důsledku čehož J. S. krátce na to, i přes včasně poskytnutou odbornou první pomoc, zemřel,
přičemž marihuana, resp. konopí a pryskyřice z konopí, je uvedena jako omamná látka v příloze č. 3 a MDMB–CHMICA je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.
2. Za shora popsaný trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podle §283 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, trest odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu dále soud prvního stupně obviněnému uložil povinnost zaplatit Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky náhradu škody ve výši 8 450 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce, JUDr. Petra Langera, Ph.D., LL.M, advokáta, dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Má totiž za to, že k zamítnutí jeho odvolání došlo, přestože v předchozím řízení byl dán jiný dovolací důvod, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Odvolací soud totiž – ač na podkladu jím podaného odvolání přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil v něm vytýkanou vadu, totiž nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
5. Obviněný dále v rámci svého mimořádného opravného prostředku připomíná, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí a jeho zásah do skutkových zjištění soudů může být odůvodněn pouze v případech extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z tohoto důvodu obviněný, byť v předchozím řízení brojil proti závěru, že to měl být on, kdo předal poškozenému J. S. (dále jen „poškozený“) sáček s rostlinnou hmotnou, o níž se domníval, že jde o marihuanu, tuto skutečnost v dovolacím řízení již nenamítá. Je nicméně přesvědčen, že jde-li o hodnocení důkazů vztahujících se k možné zachranitelnosti života poškozeného a s tím souvisejícím přerušením příčinné souvislosti, pak zde prostor dovolacího soudu k zásahu do skutkových zjištění s ohledem na existenci extrémního rozporu dán je.
6. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněný shledává v tom, že soud mylně aplikoval určitou normu hmotného práva, a to tak, že použil jiného ustanovení trestního zákona, než které měl správně použít (obviněný má za to, že správně měl být uznán vinným ze spáchání přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro absenci jeho zavinění a příčinné souvislosti ve vztahu k těžšímu následku) a dále sice aplikoval správné ustanovení trestního zákona, ale nesprávně jej vyložil (co se týče aplikace §58 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy soudem uložený trest ve výměře osmi let odnětí svobody shledává s ohledem na své poměry a na okolnosti konkrétního případu nepřiměřeně přísným a měl mu tak být uložen v rámci zákonného rámce vymezeného §58 odst. 3 tr. zákoníku trest v nižší výměře).
7. Obviněný v návaznosti na prvou námitku uvádí, že odvolací soud v bodu 17. svého usnesení konstatoval, že nevidí důvod odchylovat se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1357/2012, na které odkazoval i soud prvního stupně, v němž dovolací soud uvedl, že pachatel zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, který dlouhodobě užívá drogy a je tedy znalý drogového prostředí, si musí být vědom toho, že za určitých okolností může být každá dávka drogy pro uživatele smrtelná; každý prodejce drogy zcela vědomě riskuje, že jím prodaná droga může jinému člověku po aplikaci přivodit smrt. Z hlediska naplnění subjektivní stránky daného zločinu proto není podle Nejvyššího soudu rozhodné, zda pachatel neměl konkrétní představu o účincích drogy na organismus poškozeného. Obviněný k uvedeného rozhodnutí připomíná, že Nejvyšší soud se v dané trestní věci zabýval případem prodeje dvou dávek přesně nezjištěného letálního množství heroinu, kdy obviněný v dané věci vzhledem k předanému množství měl a mohl vědět, že aplikací heroinu může dojít ke způsobení smrti poškozeného, který si drogu následně nitrožilně aplikoval a v důsledku tohoto také zemřel.
8. Podle obviněného však závěry výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou aplikovatelné na jeho případ. Obviněný se v této věci mylně domníval, že sušená rostlinná hmota je marihuana, přičemž k tomuto skutkovému závěru dospěl jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud (k tomu obviněný připomíná závěr znalkyně RNDr. Marie Staňkové, Ph.D., která uvedla, že uživatelé, kteří vyhledávají syntetické drogy, rozdíl mezi syntetickým canabinoidem možná dokáží rozeznat i podle vůně, ovšem ti, kteří s ním zkušenost nemají, jej mohou velice snadno zaměnit s marihuanou). Dále obviněný zdůrazňuje, že marihuana – na rozdíl od heroinu – se neaplikuje nitrožilně, ale toliko kouřením, není znám žádný případ smrti v důsledku intoxikace marihuanou (na rozdíl od intoxikace heroinem a jinými tvrdými drogami, mezi něž se marihuana neřadí), marihuana je v některých státech světa dokonce legální, což je obecně známo, a proto nelze předpokládat, že v důsledku jejího užití může dojít ke smrtelnému následku. Obviněný také akcentuje, že není prodejcem drog – na rozdíl od obviněného ve věci, jíž se zabýval Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí –, ale toliko jejich příležitostným, nikoliv však každodenním, konzumentem (což plyne i z výpovědi svědka J. T.). Navíc sám obviněný užil drogu kouřením společně s poškozeným, kdy se po jednom vdechnutí oba ocitli v bezvědomí, kdy obviněného se následně podařilo zachránit – na rozdíl od poškozeného. Konečně obviněný vyzdvihuje, že poškozený byl pravidelným uživatelem marihuany a tuto užíval často v silně podnapilém stavu, o čemž obviněný věděl, přičemž poškozený nikdy v souvislosti s užíváním marihuany, případně ve spojení s alkoholem, neměl žádné zdravotní potíže či komplikace. Nadto bylo podle obviněného jen dílem náhody, že danou drogu našel obviněný a ne poškozený, který, pokud by ji našel, by ji s jistotou inhaloval a způsobil si tak smrtelný následek sám.
9. S ohledem na shora uvedené má proto obviněný za to, že vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům nemohl a neměl vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, když nemohl a neměl předvídat, že v důsledku užití látky – o níž se mylně domníval, že jde o marihuanu – může u poškozeného nastat smrt. Následně obviněný připomíná charakter jeho vztahu s poškozeným, kdy se s poškozeným velmi dobře znal, žili společně několik let – nejprve na ubytovně a poté jako bezdomovci, přičemž denně požívali alkoholické nápoje a poškozený současně často konzumoval marihuanu, přičemž se u něj nikdy v důsledku ovlivnění oběma látkami neobjevily zdravotní komplikace (obdobně ani sám obviněný, který marihuanu občasně spolu s poškozeným konzumoval, nepocítil nikdy v důsledku inhalace marihuany spolu s požitím alkoholu žádné zdravotní následky). Nelze ani přehlédnout, že pokud by obviněný předvídal, jaké účinky může užití dané látky na poškozeného, ale i jej samotného, mít, jistě by ji spolu s poškozeným neužil a sám se tak vystavil nebezpečí smrti (což se stalo).
10. S ohledem na výše uvedené má proto obviněný za to, že na danou trestní věc nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1357/2012.
11. Obviněný je dále přesvědčen, že za způsobený těžší následek v podobě smrti poškozeného nemůže být trestně odpovědný nejen pro absenci zavinění, ale i pro nedostatek příčinného vztahu mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Ač totiž soudy obou stupňů dospěly k závěru, že poškozenému byla poskytnuta včasná pomoc a označily postup složek záchranného systému za zcela bezproblémový a příkladný, obviněný s tímto nesouhlasí a v tomto shledává extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, v důsledku čehož se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
12. V návaznosti na uvedené obviněný připomíná klíčová skutková zjištění soudu prvního stupně, především, že dne 10. 9. 2018 v 17:27:40 hod. oznamovatelka K. M. na tísňové lince 155 oznámila danou událost, kdy však posádka RLP na místo dorazila až v 17:49 hod., tj. po 22 minutách od přijetí tísňového volání, jehož naléhavost, lze – s ohledem na informace poskytnuté oznamovatelkou – vyhodnotit jako nejvyšší. Ze záznamu o výjezdu ZZS Moravskoslezského kraje přitom vyplývá, že dne 10. 9. 2018 byla v 17:43 hod. učiněna další výzva, přičemž posádka RLP vyrazila na místo v čase 17:44 hod. s příjezdem v 17:49 hod.
13. Podle obviněného je tak zřejmé, že kdyby operátorka tísňové linky správně vyhodnotila naléhavost již prvního volání, pak by resuscitace poškozeného byla zahájena o 17 minut dříve, přičemž i podle laické představy může mít takové prodlení fatální následky. Obviněný je proto toho názoru, že poškozenému nebyla poskytnuta řádná a včasná lékařská péče, přičemž pokud by se tak stalo, život poškozeného by byl zachráněn (k čemuž obviněný připomíná, že poškozený užil stejnou látku jako on, rovněž byl pod vlivem alkoholu, byl o pět let mladší než on a nebyl polymorbidní). V návaznosti na tuto námitku obviněný vzpomíná další konkréta dané trestní věci, která dle jeho názoru svědčí ve prospěch jeho tvrzení o přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým protiprávním následkem v podobě smrti poškozeného. Obviněný tak má za to, že pro nesporné prodlení s příjezdem lékaře na místo zásahu je jeho námitka o nevčasném zákroku podstatná a relevantní, neboť i podle klasické laické představy nedostatek zásobování mozku kyslíkem pod dobu 17 minut nedával poškozenému velké šance na přežití, přičemž pokud by lékař dorazil v řádu pěti minut (což se i po dalším tísňovém volání stalo), nelze vyloučit, že by se život poškozeného podařilo zachránit.
14. Poslední námitka obviněného se týká aplikace §58 tr. zákoníku soudem prvního stupně. Odvolací soud ve svém usnesení konstatoval, že zmiňované situační nahodilosti nenabývají takového významu, aby je bylo možno označit za okolnosti případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. Avšak pro absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného zůstal – v souladu se zásadou zákazu reformationis in peius – pouze u konstatování této skutečnosti. S uvedeným obviněný nesouhlasí a má za to, že odvolací soud měl v jeho případě aplikovat §58 odst. 1 tr. zákoníku (současně vyslovuje souhlas s postupem soudu prvního stupně dle daného ustanovení, avšak namítá, že při užití §58 odst. 3 tr. zákoníku mu měl tímto být uložen trest ještě nižší, když vzhledem k jeho osobě a okolnostem případu jde stále o trest nepřiměřený). K tomu obviněný zdůrazňuje některé již výše uvedené skutečnosti, jakož i to, že poškozený byl jeho blízkým přítelem a jeho smrt jej velice zasáhla, dále že on sám požil danou látku, o níž se mylně domníval, že jde o marihuanu, kdy navíc vzniku smrtelného následku mohlo být dle jeho soudu zabráněno; podle znalce z oboru zdravotnictví navíc obviněný není pro společnost nebezpečný a je po celou dobu výkonu vazby hodnocen kladně, chová se slušně a dodržuje vnitřní řád vazební věznice.
15. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a současně podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto, aby věc znovu projednal a rozhodl.
16. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten – po připomenutí průběhu řízení a obsahu dovolacích námitek obviněného – uvedl, že argumentace obviněného odpovídá jeho obhajobě uplatněné již dříve v průběhu trestního řízení, přičemž s touto se již vypořádaly soudy nižších stupňů (konkrétně soud prvního stupně v bodech 29. a 33. svého rozsudku a odvolací soud v bodech 14. až 20. a 22. svého usnesení). S argumentací soudů nižších stupňů se státní zástupce, až na drobnou výhradu uvedenou níže, ztotožňuje a v podrobnostech na ni i odkazuje.
17. Pokud jde o podřaditelnost dovolacích námitek obviněného pod jím uplatněné dovolací důvody, má státní zástupce za to, že ze tří námitek obviněného odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze námitka první ohledně zavinění těžšího následku a s jistou rezervou i námitka druhá ohledně přetržení příčinné souvislosti. Uplatněným dovolacím důvodům tedy neodpovídá námitka týkající se přiměřenosti trestu.
18. Stran prvé námitky státní zástupce připomíná, že obviněný nesouhlasí s úvahami soudů, které svůj závěr o zavinění těžšího následku opřely o argumentaci obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1357/2012. Obviněný poukazuje na to, že se „mylně domníval, že sušená rostlinná hmota je marihuana“ a že „nemohl a neměl předvídat“, že užití takové látky může poškozenému způsobit smrt. Vzhledem k tomu, že soudy shledaly, že obviněný skutečně považoval předmětnou látku za pouhou marihuanu, jde ve své podstatě podle státního zástupce o námitku hmotněprávní, jelikož obviněný namítá, že za daných skutkových zjištění mu nelze přičítat nedbalostní zavinění těžšího následku. Brojí tedy jak proti výkladu §17 písm. b) tr. zákoníku ve své trestní věci, tak zejména i proti samotnému právnímu posouzení předmětného skutku.
19. V této části své dovolací argumentace obviněný důvodně poukazuje na podstatnou odlišnost mezi marihuanou a heroinem v judikované věci. V judikované věci dovodil nalézací soud zavinění těžšího následku z toho, že obviněný při prodeji heroinu poškozenému „vzhledem k předanému množství měl a mohl vědět, že aplikací heroinu může dojít ke způsobení smrti“ . Nejvyšší soud k tomu v odůvodnění citovaného usnesení uvedl text již vzpomenutý obviněným, tedy že „každý prodejce drogy zcela vědomě riskuje, že jím prodaná droga může jinému člověku po aplikaci přivodit smrt“ . V judikované věci byl předmětnou drogou heroin a pachatel byl jeho prodejcem a nikoliv spoluuživatelem (státní zástupce k tomuto poukazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1339/2010, které řešilo obdobný případ týkající se prodeje heroinu).
20. Státní zástupce ve vazbě na uvedené konstatuje, že v nyní projednávané trestní věci soudy netvrdí, že by snad obviněný měl a mohl předpokládat smrtelný následek užití marihuany. Ze shora citovaného judikátu dovozují, že je to bezpředmětné, neboť hrozbu smrtelného následku musí předpokládat u každé drogy. Tím se ovšem podle státního zástupce hranice trestní odpovědnosti rozevírají za hranice původně zamýšlené zákonodárcem. Státní zástupce se proto zamýšlí nad tím, zda pakliže je možno bez dalšího dovozovat povinné vědomí možného smrtelného následku vzešlého ze samotného požití marihuany, zjevně tím vyvstává otázka, zda lze takové vědomí dovodit i u samotného požití alkoholu či nikotinu, tedy drog částečně „legálních“. Ustanovení §17 písm. b) tr. zákoníku by tak bylo vztahováno i na případy, na které by zcela zjevně dopadat nemělo. Z tohoto důvodu má proto státní zástupce za to, že v případě samotného předání marihuany (na rozdíl od heroinu) nelze bez dalšího dovozovat, že by si předávající ve smyslu citovaného ustanovení mohl a měl uvědomit možný smrtelný následek takového jednání.
21. Navzdory výše uvedenému však dovolání obviněného státní zástupce nepovažuje v předmětné části za důvodné. Za zásadní považuje skutečnost, že obviněný podal „měkkou“ drogu osobě, o níž mu bylo i podle jeho vlastní výpovědi známo, že od rána vypila značné množství vína (sám obviněný uvedl, že společně vypili 2 až 3 litry vína). V době smrti bezprostředně po kouření domnělé marihuany se poškozený nacházel ve stavu otravy alkoholem (4,14 g/kg) a znalci považovali za možný důvod přežití obviněného i to, že tento měl v krvi alkoholu méně (3,42 g/kg). Proto má státní zástupce za to, že obviněný nemohl a neměl předpokládat, že předmětná droga není marihuana ale droga syntetická. Avšak měl a mohl předpokládat, že podání jakékoliv další drogy k již požitému alkoholu může vést u takto silně intoxikovaného člověka ke smrti. Právě z této další okolnosti (a nikoliv z jeho obecného povědomí o škodlivosti a nelegálnosti jakékoliv drogy) mělo být podle názoru státního zástupce dovozeno nedbalostní zavinění obviněného k těžšímu následku – smrti poškozeného.
22. Státní zástupce proto ve vztahu k uvedenému uzavírá, že při podání byť i „měkké“ drogy osobě nacházející se pod silným vlivem alkoholu si každý pachatel může a má uvědomit, že taková kombinace omamných látek může vést ke smrti uvedeného poškozeného. Totéž si nakonec mohl a měl obviněný uvědomit, i pokud v obdobném stavu opilosti domnělou marihuanu požil on sám. Ani u sebe si to zjevně neuvědomil, jinak by drogu nepožil. Jednal tak v nevědomé nedbalosti jak vůči poškozenému (což trestné je), tak vůči sobě samotnému (což trestné není) [k tomu státní zástupce připomíná, že podle znalců mohlo být přežití obviněného zapříčiněno právě nižším stupněm opilosti, než v jakém se nacházel poškozený]. Současně však podle státního zástupce platí, že výše uvedený nesouhlas s argumentací soudů nižších stupňů se týká toliko otázky odůvodnění napadených rozhodnutí, které samo dovoláním být napadeno nemůže a které nemění nic na správném závěru, že obviněný zavinil těžší následek v nevědomé nedbalosti. Podstatné totiž je, že obviněný měl a mohl o riziku smrtelného následku vědět.
23. V této části je tedy dovolání podle státního zástupce zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku má za správné, byť dílem z nepatrně jiných důvodů, než které jsou uvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí.
24. Co se týče další dovolací námitky obviněného – totiž tvrzeného přetržení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě smrti poškozeného, a to z důvodu pozdního příjezdu lékaře, jde podle státního zástupce dílem o námitku, která je pouhým nesouhlasem se skutkovým zjištěním soudů, že poškozenému byla poskytnuta včasná odborná pomoc. I kdyby bylo toto skutkové zjištění nepravdivé a i kdyby bylo možno považovat za onu odbornou pomoc až zákroky lékaře, který se měl na místo dostavit opožděně, ani pak by konstrukce přetržení příčinné souvislosti nabídnutá obviněným neodpovídala ustálené nauce a judikatuře.
25. K tomu státní zástupce připomíná, že „při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde“ (ŠÁMAL, P. In. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 165, a rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80, uveřejněný pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce upozorňuje na uvedený judikát jako příklad přetržení příčinné souvislosti v případech nedbalostního následku – utonutí lehce zraněného cestujícího v blízké řece či poškození zdraví následnou neodbornou péčí lékaře. Setrvání zraněného na břehu řeky či odbornou péči lékaře může pachatel původního trestného činu podle státního zástupce předpokládat. Žádná rozumná osoba však nemůže předpokládat okamžitý příjezd lékaře k silně intoxikovanému bezdomovci, byť by tento bezvládně ležel. Zejména proto, že včasnost příjezdu či příletu lékaře ke zraněnému je vždy věcí více méně nejistou – závislou zejména na intenzitě silničního provozu, klimatických podmínkách a vhodnosti přistávacích ploch pro lety vrtulníků a zejména i na nasazení blízkých služeb u jiných a naléhavějších případů. Ani v případě pádu letadla tak neexistuje žádná rozumná jistota včasného příjezdu lékaře, tak jak ji předpokládá obviněný. Oproti tomu lze rozumně předpokládat, že lékař, poté co se dostaví, bude postupovat de lege artis medicinae , tedy podle pravidel umění lékařského. Prvotní absence lékaře u poškozeného proto nemohla přerušit skutkový děj. Zvláště pokud se mělo jednat o bezvládné uživatele návykových látek, kdy správný postup záchranných složek v takovém případě přiléhavě popsal již soud prvního stupně v závěru bodu 28. svého rozsudku, když osoby válející se na zemi po požití drog jsou předně odváženy na detoxikační centrum, k čemuž není zapotřebí lékaře. Ve zbytku k této části dovolání pak státní zástupce odkazuje na přiléhavé úvahy, které k uvedené námitce uvedly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.
26. Pouze na okraj státní zástupce dodává, že pokud se obviněný v závěru této části dovolání domáhá i užití zásady in dubio pro reo , jde o zásadu procesní, jejíž porušení samo o sobě žádný z dovolacích důvodů založit nemůže.
27. To samé přitom platí podle státního zástupce i ve vztahu k poslední námitce obviněného, totiž že odvolací soud tomuto nezmírnil uložený trest podle §58 tr. zákoníku. Podle judikatury Nejvyššího soudu [kdy tato se od roku 2007 zásadním způsobem vyvíjela, jak připomíná státní zástupce, neboť v usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, Nejvyšší soud připustil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může založit i absence mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 1 tr. zákona, jemuž dnes odpovídá §58 odst. 1 tr. zákoníku] totiž námitka zaměřená na užití §58 odst. 1 tr. zákoníku není podřaditelná pod dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu [k tomu státní zástupce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012]. Platí tedy, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není naplněn v případě, že soud nepoužil §58 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce na tomto místě připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 870/2017, body 43. a 44., usnesení ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 506/2019, bod 36. a násl., či usnesení ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 11 Tdo 286/2020, body 41. a 45., kde tento soud názor, že námitky proti neužití §58 odst. 1 tr. zákoníku jsou jen námitkami vůči přiměřenosti uloženého trestu. K takovým námitkám pak státní zástupce poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
28. Závěrem svého vyjádření k dovolání obviněného tak státní zástupce shrnuje, že obviněným uplatněné námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je přitom dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, či ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Z těchto důvodů proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
29. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, již do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
31. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
32. S ohledem na logickou a systematickou vazbu mezi jednotlivými dovolacími důvody Nejvyšší soud nejprve připomíná dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu . Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (druhá alternativa).
33. Pokud jde o samotný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , platí, že je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
34. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
35. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
36. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
37. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i s průběhem jim předcházejícího trestního řízení, shledal, že část dovolací argumentace obviněného je podřaditelná pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve spojení s dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak totiž Nejvyšší soud uvedl výše, prvý z uvedených dovolacích důvodů dopadá na případy, kdy odvolací soud zamítne řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný přitom v podaném dovolání (stručně řečeno) namítá, že soud prvního stupně (jehož závěry následně potvrdil i soud odvolací) nesprávně právně posoudil shora uvedený skutek, a to co do otázek existence zavinění obviněného k těžšímu následku v podobě smrti poškozeného a dále existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a tímto těžším následkem.
38. Tyto dovolací námitky obviněného podle Nejvyššího soudu odpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům, neboť jejich podstatou je nesouhlas s právními úvahami soudů nižších stupňů co do posouzení viny obviněného (byť v případě druhé námitky převažuje rovněž nesouhlas s učiněnými skutkovými zjištěními, která mají dle jeho přesvědčení charakter extrémního nesouladu – k tomu viz níže).
39. Naopak zbývající část dovolání, v níž obviněný vyslovuje nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který se ztotožnil s výší uloženého trestu odnětí svobody, pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve spojení s dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podřadit nelze. To proto, stručně řečeno, že aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku je toliko na volné úvaze soudu (jde o fakultativní postup soudu), který není povinen možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody využít. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak platí, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012; k samotnému institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody srov. také aktuálně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, a ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, uveřejněná pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr.).
40. Současně je třeba říci, že jestliže obviněný na podkladě podaného dovolání nemůže brojit proti neužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku jako takového, tím spíše nemůže být předmětem dovolacího přezkumu samotné posouzení „míry“ mimořádného snížení, tedy „jak moc“ bude obviněnému trest odnětí svobody vyměřen pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, jestliže soud dospěje k závěru, že aplikace daného institutu je na místě (ledaže by soud nezákonně prolomil zákonné hranice podle §58 odst. 4 tr. zákoníku). Právě takového postupu se však obviněný v rámci podaného dovolání domáhá.
41. Z dovolacích námitek obviněného podřaditelných pod výše uvedené dovolací důvody je pak podle Nejvyššího soudu důvodná prvá námitka týkající se otázky zavinění obviněného k těžšímu následku v podobě smrti poškozeného. To z toho důvodu, že obviněný v podaném dovolání zcela správně uvádí, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1357/2012, o nějž se opírá závěr soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, nelze na poměry nyní projednávané trestní věci aplikovat automaticky. Za současné důkazní situace je proto závěr obou soudů o tom, že obviněný se daného trestného činu dopustil zaviněně, a to ve formě tzv. nevědomé nedbalosti přinejmenším předčasný. To proto, neboť kvalifikovaná absence vědomostní složky zavinění na straně obviněného, která se opírá o nedodržení požadavku náležité opatrnosti, nebyla dle Nejvyššího soudu v řízení postavena na jisto.
42. Za této situace pak postrádá relevanci blíže zkoumat námitku obviněného týkající se absence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a těžším následkem, ale i námitku týkající se výše uloženého trestu (jíž se nadto Nejvyšší soud v tomto konkrétním případě zabývat ani nemohl – viz výše). Jejich posouzení je totiž odvislé právě od hodnocení právní otázky existence zavinění obviněného k těžšímu následku ve smyslu §17 písm. a) ve spojení s §283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, s jejímž hodnocením soudy nižších stupňů se Nejvyšší soud neztotožnil. Nesprávnost právního posouzení soudů nižších stupňů přitom Nejvyšší soud dovozuje z následujících závěrů.
43. Soud prvého stupně (viz s. 22 a 23 jeho rozsudku) svůj závěr o existenci zavinění obviněného k těžšímu následku v podobě smrti poškozeného opírá o několik zjištění. Jednak že obviněný měl mylně látku, jíž užil společně s poškozeným, za marihuanu (byť se jednalo o výše uvedený syntetický cannabinoid). Dále, že obviněný i poškozený byli oba příležitostnými uživateli drog, zejména marihuany, již užívali formou inhalace. Následně soud prvního stupně na základě životního stylu poškozeného a obviněného dodal, že tito se i v předchozích případech při inhalaci marihuany nacházeli v podnapilém stavu, avšak nikdy nedošlo k fatálním následkům (což částečně potvrdil i svědek T. – viz s. 5 rozsudku soudu prvního stupně). Současně však doplnil, že je všeobecně známo, že užívání drog je škodlivé a může vést k rozličným zdravotním komplikacím, včetně těch akutních. Podle soudu prvního stupně tak bylo logické předpokládat, že obviněný zajistil látku z nelegálního zdroje, kdy tak neměl žádné informace o jejím původu a složení – přičemž s ohledem na svůj životní styl se o toto podle soudu prvního stupně ani nesnažil, ačkoliv mu v tom nic nebránilo. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že je třeba odlišovat, jestli takovýmto způsobem uživatel drogy jedná výlučně vůči sobě samému, anebo i jiné osobě, přičemž právě ve druhém případě „musí přijmout veškerou odpovědnost za případné následky, a to i nepředpokládané“ . Pokud by si totiž podle soudu prvního stupně obviněný (hypoteticky) dostupné informace k získané látce (tj. k onomu syntetickému cannabinoidu) opatřil, jednak by zjistil, že nejde o marihuanu, nýbrž o její syntetickou náhražku a dále, že její aplikace může v kombinaci s vyšší dávkou alkoholu vést až ke smrtelným následkům v důsledku potencování tlumících účinků na organismus. V takovém případě by jistě aplikaci takto nebezpečné látky zvážil a pravděpodobně i vyloučil. Nic takového však podle soudu prvního stupně obviněný neučinil, pročež jeho odpovědnost za těžší následek v podobě smrti koresponduje s nedbalostní formou zavinění podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Závěrem své hodnotící úvahy pak soud prvního stupně odkázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1357/2012, z něhož se podává, že: „obviněný si jako dlouholetý uživatel drog znalý drogového prostředí musel být vědom toho, že za určitých okolností může být každá dávka drogy pro uživatele smrtelná, což vyplynulo i z vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie. Není totiž pochyb o tom, že každý prodejce drogy zcela vědomě riskuje, že jím prodaná droga může jinému člověku po aplikaci přivodit smrt. Mínění obviněného, že nemohl vědět, jaké účinky může předmětná droga vyvolat na organismus poškozeného, je z hlediska naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu zcela bezpředmětné. Nalézací i odvolací soud proto správně dovodily příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného. “
44. Odvolací soud pak k námitkám obviněného stran zavinění k dané okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku uvedl (viz bod 17. jeho usnesení), že nevidí důvod se odchylovat od shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, přičemž zdůraznil, že z hlediska subjektivní stránky daného zločinu není rozhodné, zda pachatel neměl konkrétní představu o účincích drogy na organismus poškozeného. Odvolací soud dále uvedl, že to, že si obviněný nebyl vědom toho, o jakou látku jde, resp. ji měl za marihuanu, s jejímž užitím již měl spolu s poškozeným zkušenost, a nemohl tedy vědět, jaké účinky může daná látka vyvolat na organismus poškozeného, je z hlediska naplnění subjektivní stránky obviněného bezpředmětné, když si informace o jejím původu obstarat mohl a měl, popř. pokud její účinky neznal, neměl ji dále šířit, neboť tak převzal odpovědnost za případné komplikace spojené s jejím užitím.
45. Podle §16 odst. 1 tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [písm. a)], nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl [písm. b)].
46. Z §17 písm. a) tr. zákoníku se podává, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.
47. Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se dopustí a trestem odnětí svobody na deset až osmnáct let nebo propadnutím majetku bude potrestán ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt.
48. Nejvyšší soud považuje na tomto místě za zcela zásadní zdůraznit, že soudy obou stupňů se zabývaly ve výše uvedených úvahách fakticky posouzením dvou různých otázek, které nepřípustně spojují. Totiž zda obviněný věděl, resp. nevěděl, ačkoliv to vědět mohl a měl, s jakou látkou disponoval a dále, zda nevěděl, ačkoliv to vědět mohl a měl, že jejím užitím (a zde je zásadní rozlišit, zda užitím marihuany, za niž danou látku považoval, anebo syntetického cannabinoidu, o nějž ve skutečnosti šlo) může dojít k těžšímu následku v podobě smrti.
49. Jestliže přitom soud prvního stupně dospěl na podkladě provedeného dokazování k závěru, že obviněný měl za to, že látka, s níž nedovoleně nakládal ve vztahu k poškozenému (jemuž ji poskytl ke společné inhalaci), je marihuana [k čemuž lze poukázat i na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a toxikologie, zpracovaného MUDr. Markem Dokupilem, MBA, MUDr. Petrem Handlosem, Ph.D. a RNDr. Marií Staňkovou, Ph.D., které následně v hlavním líčení stvrdila RNDr. Marie Staňková, Ph.D., přičemž – mimo jiné – znalkyně uvedla, že „ti, kteří jdou cíleně po syntetických drogách, to možná dokáží rozeznat i podle vůně, ti, kteří s tím zkušenost nemají, to mohou lehce zaměnit“ – viz č. l. 463], pak také bylo nezbytné z tohoto zjištění vycházet i ve vztahu k posuzování zavinění k okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby.
50. Jinými slovy není správné, pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal de facto ve skutkovém omylu negativním, co se týče druhu konkrétní psychotropní látky (neboť namísto marihuany obsahující psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol poskytl poškozenému rostlinnou hmotu obsahující syntetický cannabinoid – psychotropní látky MDMB – CHMICA, čehož si však nebyl vědom), avšak následně při dovození zavinění ve vztahu k těžšímu následku vycházel ze závěru, že obviněný daný těžší následek způsobil právě tím, že poškozenému opatřil psychotropní látku MDMB – CHMICA. V tomto směru by se sice dalo namítat, že obviněný mohl vědět a měl, že nedovoleně nakládá právě s psychotropní látkou MDMB – CHMICA a nikoliv s marihuanou, avšak takový závěr byl na podkladu provedeného dokazování podle Nejvyššího soudu vyloučen přinejmenším výše citovaným závěrem znaleckého posudku, přičemž svědek T. k tomu, odkud měla daná látka pocházet, rovněž žádné bližší skutečnosti neuvedl, pouze naznačil, že obviněný daného dne nevydělal sběrem dost peněz na to, aby si mohl koupit marihuanu (viz s. 5 rozsudku soudu prvního stupně) [další důkaz k této skutečnosti proveden nebyl a s ohledem na obhajobu obviněného, který popíral, že by látku opatřil i on sám, ani být nemohl]. Navazující úvahy odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, o tom, že si obviněný k dané látce mohl a měl opatřit další informace, na základě kterých by následně mohl zjistit, o jakou látku se jedná, však ve vazbě na výše uvedené postrádají smysl (jednoduše řečeno, měl-li obviněný danou látku za marihuanu, resp. ji za tuto mohl dle slov znalkyně jako příležitostný konzument snadno zaměnit, jen stěží mohl pojmout podezření, že by mohlo jít o jinou látku a v tomto směru jakkoliv ověřovat její původ a složení, tedy činit další kroky k tomu, aby vynaložil nezbytnou míru opatrnosti a své nevědomosti o pravé povaze dané látky se vyvaroval).
51. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů měly v rámci své úvahy o tom, zda obviněný nevěděl, ačkoliv vědět mohl a měl, že poskytnutím dané látky poškozenému může tomuto způsobit smrt, vycházet ze závěru, zda takový následek obviněný zavinil poskytnutím marihuany, tj. drogy obsahující psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol, nikoliv poskytnutím syntetického cannabinoidu – psychotropní látky MDMB – CHMICA [ve vztahu k poskytnutí této látky totiž zjevně obviněný nemohl jednat zaviněně ani ve smyslu §16 písm. b) tr. zákoníku].
52. Otázkou tak je – a potud se Nejvyšší soud ztotožňuje s úvahami státního zástupce – zda obviněný dodržel požadavek náležité opatrnosti při poskytnutí dané látky, již měl za marihuanu, poškozenému, co se týče rizika možného porušení chráněného zájmu (života poškozeného). Nejvyšší soud se v tomto směru shoduje se státním zástupcem, že na projednávanou trestní věc nelze paušálně aplikovat shora citované úvahy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1357/2012 (neboť v dané trestní věci šlo o poskytnutí dvou dávek přesně nezjištěného letálního množství heroinu, kdy ze znaleckého posudku zpracovaného v téže věci vyplynulo, že za určitých okolností může být každá dávka drogy pro uživatele smrtelná). Obdobně nelze na danou věc vztáhnout ani závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1339/2010, neboť i v tomto případě šlo o poskytnutí drogy heroin (Nejvyšší soud k tomuto uvedl, že obviněný „vědomě prodal svědkovi jednu z nejnebezpečnějších drog – heroin, o kterém jako jeho prodejce musel alespoň v hrubých rysech vědět, že vzhledem k silnému účinku této omamné látky na lidský organismus je s jejím užitím spojeno značné riziko zahrnující případně až fatální následky, zejména při nesprávném způsobu aplikace“ ). Z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku lze dále poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1318/2016 (poskytnutí tří dávek drogy pervitin), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1391/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 894/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 357/2015 (poskytnutí blíže neurčeného množství pervitinu), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1060/2019 (blíže neurčené množství prekursoru Gama-butyrolakton).
53. Důvodem nemožnosti paušální aplikace zde dovozeného závěru o existenci vědomé nedbalosti obviněných ve vztahu k těžšímu následku v podobě smrti na nyní projednávanou trestní věc totiž je, že ve všech těchto případech se jednalo o drogy (popř. jejich prekursor), jejichž škodlivé účinky na lidský organismus, včetně rizika úmrtí spojeného s jejich užíváním, jsou všeobecně známé, pročež lze pachateli, který takovou látku poskytuje třetí osobě, oprávněně přičítat nenaplnění přinejmenším objektivního kritéria opatrnosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku.
54. V nyní projednávané trestní věci však obviněný mylně vycházel z představy, že poškozenému poskytuje ke společné inhalaci drogu marihuanu, u níž není přinejmenším za současného stavu dokazování v dané trestní věci postaveno na jisto, zda panuje obecné povědomí o riziku vzniku smrtelného následku v případě jejího užití, popř. zda je takové riziko dáno v případě užití této látky společně s alkoholem a zda tak obviněný dodržel standard zachování náležité péče ve vztahu k dotčenému chráněnému zájmu (jinými slovy nebylo hodnoceno objektivní kritérium míry opatrnosti, jako nezbytná součást úvahy o existenci zavinění ve formě nevědomé nedbalosti). To z toho důvodu, že znalecké dokazování bylo zaměřeno toliko na otázku kombinované intoxikace poškozeného psychotropní látkou MDMB – CHMICA a její možné důsledky, ne však na otázku kombinované intoxikace psychotropní látkou delta-9-tetrahydocannabinol (kterou, jakož i její případné zdravotní následky, je třeba z pohledu zavinění obviněného blíže objasnit, ať již výslechem některého ze zpracovatelů výše uvedeného znaleckého posudku, anebo vypracováním nového znaleckého posudku zaměřeného na zodpovězení dané otázky). Soudy nižších stupňů a státní zástupce dále správně poukázali na skutečnost, že poškozený se v době, kdy mu obviněný poskytl předmětnou látku k inhalaci, nacházel ve stavu silné opilosti. Nicméně podle výpovědi obviněného (vůči níž jednak v této části soudy nižších stupňů ničeho nenamítají a lze zároveň poukázat i na závěry výše označeného znaleckého posudku, podle něhož obviněný v rozhodné době předpokládal standardní účinky marihuany v kombinaci a alkoholem, a to na základě jeho předchozí zkušenosti – viz s. 12 rozsudku soudu prvního stupně) i svědka T. byl takovýto stav u obviněného i poškozeného vcelku běžný a oba měli společnou zkušenost se současným užíváním marihuany a alkoholu. Tyto poznatky by tak mohly naznačovat dodržení subjektivního kritéria míry opatrnosti na straně obviněného ve vztahu ke kombinované intoxikaci domnělou marihuanou a alkoholem . Nejvyšší soud však v tomto směru nemůže předjímat případné další skutkové závěry soudů nižších stupňů ani je zavazovat stran hodnocení ve věci již provedených důkazů.
55. Nejvyšší soud tak uzavírá, že současné naplnění obou kritérií náležité opatrnosti (či naopak nenaplnění alespoň jednoho z nich) obviněným ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tak jak bylo naznačeno výše, nebylo v nyní projednávané trestní věci hodnoceno (i proto se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se závěrem státního zástupce, podle něhož obviněný měl a mohl předpokládat, že podání jakékoliv další drogy k již požitému alkoholu může vést u tak silně intoxikovaného člověka, jako byl v rozhodném okamžiku obviněný, ke smrti). Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat právní závěr soudu prvního stupně, následně aprobovaný i soudem odvolacím, že u obviněného bylo dáno zavinění k těžšímu následku ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu §283 odst. 4 písm. a) ve spojení s §17 písm. a) a §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Touto otázkou se proto odvolací soud bude muset v odvolacím řízení na podkladě podaného odvolání obviněného znovu zabývat.
56. Protože posouzení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a těžším následkem v podobě smrti poškozeného ve smyslu §283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku je odvislé od vyřešení otázky existence zavinění obviněného k tomuto těžšímu následku, Nejvyšší soud se touto námitkou obviněného – jinak obecně podřaditelnou pod jím uplatněný dovolací důvod – nezabýval, neboť její řešení je v nastalé procesní situaci předčasné. To platí i ve vztahu k poslední námitce obviněného týkající se výměry uloženého trestu odnětí svobody (viz výše).
57. Nejvyšší soud proto uzavírá, že mimořádný opravný prostředek L. M. byl podán důvodně, neboť soud prvního stupně na podkladě stávajících důkazů nesprávně hmotněprávně posoudil shora vymezený skutek ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a §258 odst. 1 písm. c), d) tr. řádu. Jestliže přitom odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného, jehož prostřednictvím obviněný brojil (mimo jiné) právě proti posouzení otázky jeho zavinění k těžšímu následku ve smyslu §283 odst. 4 písm. a) ve spojení s §17 písm. a) a §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ačkoliv v řízení předcházejícím jeho rozhodnutí byl dán dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohl Nejvyšší soud jinak, než jeho usnesení podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušit, přičemž současně rozhodl i o zrušení dalších rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, neboť vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, tato pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
58. Úkolem odvolacího soudu, jemuž se daná trestní věci vrací k dalšímu řízení, tak nově bude, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, trestní věc obviněného L. M. znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, a to ve smyslu výše uvedených úvah Nejvyššího soudu stran důvodnosti dovolací námitky obviněného ohledně posouzení otázky jeho zavinění k těžšímu následku ve smyslu §283 odst. 4 písm. a) ve spojení s §17 písm. a) a §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud toliko připomíná, že ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a protože napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno výhradně z podnětu dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. řádu).
V.
Rozhodnutí o vazbě obviněného
59. S ohledem na §265l odst. 4 tr. řádu (na obviněném se vykonává trest odnětí svobody uložený mu shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s nyní zrušeným usnesením soudu prvního stupně) bylo nutné, aby Nejvyšší soud rozhodl o vazbě obviněného L. M., když pro další výkon trestu odnětí svobody chybí zákonný podklad v podobě pravomocného rozsudku, jímž mu byl daný trest uložen.
60. Přípisem ze dne 1. 4. 2021 Nejvyšší soud požádal obhájce obviněného, aby sdělil, zda si obviněný přeje být slyšen při rozhodování o vazbě (§265l odst. 4 tr. řádu), a to pro případ, že by Nejvyšší soud jeho dovolání shledal důvodným a napadené usnesení odvolacího soudu zrušil. Tento přípis byl obhájci obviněného doručen dne 6. 4. 2021.
61. Přípisem ze dne 16. 4. 2021 obhájce obviněného Nejvyššímu soudu sdělil, že předchozího dne osobně navštívil obviněného ve Věznici Příbram za účelem zjištění jeho stanoviska k případnému slyšení při rozhodování o vazbě, přičemž obviněný se vyjádřil tak, že si nepřeje být přítomen rozhodování o vazbě a nechce využít svého práva na slyšení. Současně obviněný požádal, aby případné rozhodování o vazbě proběhlo bez jeho přítomnosti, a to i pokud jde o videokonferenci.
62. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud vycházel při rozhodování o případné vazbě obviněného z informací obsažených v trestním spise.
63. Obviněný byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2018, č. j. 0 Nt 16105/2018-9, a to podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu. Protože byly splněny podmínky podle §136 odst. 3 tr. řádu, bylo ve věci vyhotoveno tzv. zjednodušené usnesení neobsahující odůvodnění. Z protokolu o vazebním zasedání pak Nejvyšší soud zjistil, že obviněný podle svých slov nemá žádné faktické bydliště – přespává pod Mostem XY v XY a je evidován u Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Živí se sběrem papíru, pije alkohol, denně od dvou do čtyř litrů červeného vína, popřípadě pivo. Jednou měsíčně užívá nitrožilně pervitin, a to 0,1 gramu. K dotazu obhájce obviněného, kde by tento případně byl během dne zastižen, obviněný uvedl, že během dne chodí na sběr po „rajonu“, kolem 17 hodiny jde na lavičky za radnicí v XY sadech, tam je tak do 19 hodin a pak si jde lehnout pod Most XY, přičemž to takto praktikuje již 8 let, každý den.
64. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2018, č. j. 0 Nt 19071/2018-22, bylo následně podle §71 odst. 1, §72 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě pro existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu. Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario současně tentýž soud rozhodl o nepřijetí písemného slibu obviněného. Protože v tomto případě byly splněny podmínky podle §136 odst. 3 tr. řádu, bylo ve věci vyhotoveno zjednodušené usnesení. Identickým způsobem pak rozhodl o dalším trvání vazby obviněného Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 2. 2019, č. j. 0 Nt 19014/2019-20, a dále soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 4. 2019, č. j. 54 T 1/2019-426. Usneseními ze dne 16. 7. 2019, č. j. 54 T 1/2019-467, ze dne 14. 10. 2019, č. j. 54 T 1/2019-511, ze dne 6. 1. 2020, č. j. 54 T 1/2019-540, pak soud prvního stupně vždy rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu, přičemž v těchto případech bylo vždy za podmínek §136 odst. 3 tr. řádu vyhotoveno zjednodušené usnesení.
65. Usnesením ze dne 2. 4. 2020, č. j. 54 T 1/2019-589, soud prvního stupně rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu a dále rozhodl o nepřijetí písemného slibu obviněného podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario . V odůvodnění svého usnesení přitom soud prvního stupně (mimo jiné) uvedl, že obviněný před svým vzetím do vazby žil dlouhodobě nekonvenčním způsobem života, obecně charakterizovaným jako bezdomovectví. Fakticky tedy neměl dlouhodobě žádné místo, které by bylo možné označit za standardní bydliště či lokaci pobytu (vyjma zmíněného Mostu XY), nikde nepracoval, částečně si finanční prostředky opatřoval pouze sběrem starého papíru a současně se denně oddával nadměrnému požívání alkoholických nápojů a občasně i aplikaci drog. Tento životní styl dle soudu prvního stupně je vesměs charakterizován přerušením jakýchkoliv sociálních a rodinných vazeb, mimo komunitu shodně situovaných osob, v níž se obviněný zdržoval. Tyto skutečnosti přitom samy o sobě podle soudu prvního stupně naplňovaly vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu. Současně však v mezidobí došlo k vydání odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněnému nepravomocně uložen trest odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) let, kdy již tato skutečnost sama o sobě podstatně zvyšuje míru nebezpečí ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu (k čemuž soud prvního stupně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Protože soud prvního stupně současně nepřijal písemný slib obviněného, neboť jej považoval s ohledem na dokazováním zjištěný dlouhodobý životní styl obviněného za nereálný, shledal, že vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu je u jeho osoby i nadále založen.
66. Podle §67 písm. a) tr. řádu platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
67. Obviněný byl – v důsledku nynějšího kasačního zásahu Nejvyššího soudu nepravomocně – odsouzen k výraznému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva se ve vztahu k takovým situacím podává, že „(…) zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (‚zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání‘), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy.“ (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, anebo ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3491/18, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2998/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 18/2015, dále ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1252/2018).
68. Existence nepravomocného odsouzení shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) let představuje při plném respektování principu presumpce neviny velmi výraznou změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby. V takovém případě je riziko útěku či skrývání se značně zvýšeno a z toho důvodu se výrazně oslabuje potřeba dalších dodatečných důvodů potřebných pro odůvodnění ponechání obviněného ve vazbě, oproti situaci, kdy k odsouzení obviněného ještě nedošlo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).
69. Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba tuto skutečnost vzít v úvahu o to více, pokud se jedná o nepravomocné odsouzení k výraznému trestu odnětí svobody, jenž je pro obviněného velmi citelný. Riziko vyhýbání se trestu obviněným je objektivně o to vyšší, k čím vyššímu trestu byl obviněný, byť nepravomocně, odsouzen. Oproti pouze hrozícímu trestu, u nepravomocného odsouzení nastupuje takové riziko v mnohem reálnější a hmatatelnější podobě. V tomto smyslu v řadě svých usnesení Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest, z vnitřní logiky věci v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku nebo skrývání se značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, dále ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 775/02, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1217/16). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10), či sedmi let (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).
70. Shora uvedené obecné principy dopadají dle Nejvyššího soudu i na nyní projednávanou trestní věc obviněného L. M. Důvodnost obavy, že obviněný uprchne, či že se bude skrývat, je dána nejen nepravomocným odsouzením pro úmyslný trestný čin (resp. zvlášť závažný zločin), za nějž lze podle §283 odst. 4 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody v rozmezí od deseti od osmnácti let, ale je umocněna i tím, že obviněný je osobou, dlouhodobě vyznávající takový životní styl, pro který je charakteristická absence pevného zázemí, jakož i sociálních vazeb (s výjimkou vztahů v rámci členů bezdomovecké komunity).
71. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ze shora uvedených zjištění vyplývá důvodná obava, že v současném stadiu trestního řízení v případě propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu bude tento mařit trestní řízení tím, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. V takovém případě by se obviněný stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, v důsledku čehož by byl účel celého trestního stíhání zmařen, nebo podstatně ztížen. S ohledem na osobu obviněného (viz výše), jakož i povahu a závažnost trestného činu, pro který je tento nadále stíhán, má zároveň Nejvyšší soud za to, že v úvahu nepřichází ani žádné z opatření nahrazujících vazbu ve smyslu §73 a §73a tr. řádu.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
72. Nejvyšší soud konstatuje, že na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2020, č. j. 1 To 46/2020-634, vykazuje takové vady, pro které musel z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l), ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přistoupit k jeho zrušení podle §265k odst. 1 tr. řádu, jakož i ke zrušení dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to podle §265k odst. 2 tr. řádu. Odvolací soud se tak nově bude muset zabývat otázkou naplnění objektivního a subjektivního kritéria náležité opatrnosti obviněného při poskytnutí drogy, o níž se mylně domníval, že jde o marihuanu, poškozenému, u něhož došlo v důsledku kombinované intoxikace alkoholem a psychotropní látkou MDMB-CHMICA (o níž ve skutečnost šlo) k úmrtí, tj. otázkou, zda u obviněného bylo dáno zavinění k tomuto těžšímu následku ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu §283 odst. 4 písm. a) ve spojení s §17 písm. a) a §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
73. Vzhledem k tomu, že na obviněném L. M. se v současné době vykonává trest odnětí svobody, uložený mu rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení se shora uvedeným, a tedy zrušeným usnesením odvolacího soudu, rozhodl současně Nejvyšší soud podle §265l odst. 4 tr. řádu tak, že obviněný L. M. se bere do vazby z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu tak učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 4. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.