ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.1268.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 1268/2021-4784
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2021 o dovolání obviněného H. A. , narozeného dne XY, státního příslušníka Srbské republiky, naposledy bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2021, č. j. 11 To 34/2021-4674, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 11/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného H. A. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 3. 2021, č. j. 57 T 11/2020-4523, byl obviněný uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku.
2. Tohoto trestného činu se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit tím, že od přesně nezjištěné doby, nejméně od 10. 8. 2018 do 30. 1. 2020, si v XY a na dalších nezjištěných místech opatřoval omamné látky heroin a kokain, přičemž zejména heroin přechovával na přesně nezjištěných místech za účelem další distribuce a za uvedené období prodal nejméně 1 683,13 gramů heroinu a 12 gramů kokainu jednak blíže neztotožněným osobám, jednak v jednotlivých případech identifikovaných ve výroku daného rozsudku zde uvedeným osobám (dílem společně s dalším spolupachatelem), kdy aniž by měl jakýkoliv legální zdroj příjmu, získal v přesně nezjištěné době, nejméně však v době od června 2018 do 30. 1. 2020, prodejem drog pro sebe prospěch nejméně ve výši 1.553.026,20 Kč, přičemž osobně vložil na ve výroku specifikovaný bankovní účet vedený na matku spoluobviněné J. B. (který tato spoluobviněná fakticky užívala) nejméně v 81 případech finanční hotovost v celkové výši 527.715 Kč, a na své životní náklady (spočívající v pronájmu bytu, nacházejícího se na v záhlaví tohoto usnesení uvedené adrese a v pronájmu dvou blíže určených vozidel) vynaložil nejméně 435.311 Kč, v dubnu 2019 dále půjčil svědku M. K. částku ve výši 500.000 Kč, přičemž další finanční prostředky v nezjištěné výši potřeboval na stravu a oblečení.
3. Za uvedený zvlášť závažný zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let. Vedle tohoto trestu obviněnému uložil rovněž trest propadnutí věci, a to jednak podle §70 odst. 1 tr. zákoníku a dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který ve výroku svého rozsudku náležitě specifikoval, co do vymezení propadnutých věcí náležejících obviněnému. V neposlední řadě soud prvního stupně podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o zabrání věci – 31 kusů střeliva různé ráže, zajištěných při domovní prohlídce v bydlišti obviněného.
4. Společně s obviněným soud prvního stupně uznal vinnou také spoluobviněnou J. B., a to zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za který jí podle §216 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (v neprospěch obviněného A. do výroku o vině) odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podaná odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Lžičaře, advokáta, dovolání, jež opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
7. Soudům obou stupňů obviněný vytýká, že bez dalšího převzaly konstrukci obžaloby, která neunesla důkazní břemeno „beze zbytku“ a nebyly ani respektovány základní zásady trestního procesu uvedené v §2 tr. řádu, jako i zásady presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo . Dále obviněný uvádí (pozn. Nejvyššího soudu – citace jsou uváděny bez gramatických a stylistických úprav), že „soud se má odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s obhajobou, proč některé skutečnosti má za prokázané a opačně.“ a že „výrok o vině nemůže spočívat na vágních tvrzeních ‚nezjištěné množství, nezjištěné osoby, neurčitá zjištění převzatých částek‘ , přičemž „v podrobnostech se odvolatel dovoluje odkázat na argumentaci obsaženou v podaných odvoláních“. Za nejasné zjištění má obviněný i údajný výnos z trestné činnosti, když skutečnost, že finanční prostředky byly zajištěny na účtech spoluobviněné B. podle něj nepotvrzují, že by spáchal trestnou činnost, která mu je kladena za vinu. Podle obviněného se tak „soudy obou stupňů uspokojily pouze s argumentací obžaloby, která své závěry a řádně prokázaná fakta nahradila hypothezami“ .
8. Obviněný dále uvádí, že „pokud jde o argumentaci soudu, je přesvědčen, že nelze souhlasit s výrokem o vině a dospěl k závěru, že je zde dána přísnější trestní sazba, tj. okolnost podmiňující použití přísnější kvalifikace. Vzhledem k nedostatečnému zjištění množství omamných látek, jejich údajný prodej nezjištěným osobám, byl zde důvod pro užití mírnější právní kvalifikace. Nebylo zohledněno, že po dobu téměř 15 let se odsouzený nedostal do střetu se zákonem a prakticky žil řádným způsobem. Jde o pouhý odhad, že po celou dobu žil z výnosu prodeje omamných látek.“
9. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný namítá, že „se nelze ztotožnit se závěrem, že je zde důvod pro vyhoštění z území ČR na dobu 10 let.“ k čemuž dodává, že „vyhoštěním z území ČR se do svízelné situace dostává i nezletilý žijící u matky a tento byl odkázán na rodinné zázemí, na kontakt s odsouzeným H. A., který se o něho řádně staral.“
10. Závěrem obviněný zdvořile žádá, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a v části výroku o trestu co do trestu vyhoštění a uložil mu mírnější trest, eventuálně věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. K dovolání obviněného se velmi podrobně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí obsahu napadených rozhodnutí a dovolací argumentace obviněného předně uvádí, že v rámci dovolacího řízení nemůže obstát prostý odkaz dovolatele na námitky, které uplatnil v odvolacím řízení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 592/2015 či ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010), a k této části dovolání (a tedy k námitkám obsaženým toliko v jeho odvolání), přihlížet nelze.
12. Státní zástupce dále připomíná podstatu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž má za to, že dovolací námitky obviněného, které vychází z vlastní verze skutkového děje, pod vytýkaný dovolací důvod podřadit nelze a nelze jej podřadit ani pod dovolací důvod jiný. Meritem dovolání obviněného je nadto pouze striktně vyjádřený nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy a s jejich skutkovými zjištěními, přičemž obviněný se domáhá toho, aby Nejvyšší soud domnělé nedostatky v dokazování napravil, důkazy přehodnotil a skutkové závěry modifikoval výhradně v jeho prospěch. Obviněný je tak zjevně veden snahou minimalizovat svou vinu a dosáhnout toho, aby soudy jeho jednání posoudily pouze jako dokonaný přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za který by mu byl uložen trest v rámci mírnější trestní sazby. Takovéto námitky zjevně stojí mimo rámec obviněným uplatněného dovolacího důvodu a nelze je podřadit ani pod dovolací důvod jiný.
13. V návaznosti na uvedené státní zástupce zdůrazňuje, že dokazování v aktuálně posuzované trestní věci rozhodně nezůstalo povrchní, nedostatečné, či polovičaté. Je přesvědčen, že soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, což platí nejen pro jeho rozsah, ale týká se to rovněž problematiky navazujícího formování skutkových zjištění. Svým povinnostem dostál taktéž odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se vypořádal. Rozhodnutí ani jednoho z daných soudů tak zcela zjevně netrpí vadou tzv. opomenutých důkazů , jež by mohla odůvodňovat zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění a do procesu dokazování (k odůvodnění rozhodnutí o důkazních návrzích soudu prvního stupně i odvolacího soudu státní zástupce odkazuje na bod 41. usnesení odvolacího soudu). Závěr o faktické nadbytečnosti dalšího dokazování nad rámec důkazů již provedených je podle názoru státního zástupce naprosto korektní, neboť skutkový stav, o kterém nejsou dány rozumné pochybnosti, byl řádně objasněn na podkladě důkazů zbylých. Za daných okolností tak nemohlo být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
14. Státní zástupce dále uvádí, že soud prvního stupně při formování skutkového děje vycházel primárně z dílčího doznání samotného obviněného, který však později naprostou většinu případů distribuce heroinu a kokainu popřel a připustil jeho přechovávání či předání zájemcům pouze ve významně užším objemu, než odpovídalo realitě. Soud prvního stupně však správně označil jeho výpověď v části, v níž jednotlivé případy prodeje drogy zpochybňoval, za ryze účelovou a popírající skutkové závěry, neboť z dalších provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že rozsah jednání obviněného byl významně širší a jednalo se v podstatě o jeden z významných zdrojů jeho obživy (k tomu státní zástupce odkazuje na body 21. a násl. rozsudku soudu prvního stupně, v nichž tento provedl přesvědčivý a podrobný rozbor jednotlivých důkazů a skutkových zjištění, které svědčí o skutečném rozsahu trestné činnosti obviněného). Dlužno dodat, že při formování skutkových zjištění a přisouzení odpovídající právní kvalifikace postupoval soud prvního stupně podle státního zástupce výlučně ve prospěch obviněného. Pokud uzavřel, že tento přechovával a prodal nejméně 1 683,13 g heroinu a 12 g kokainu, jejichž prodejem pro sebe získal nejméně 1 553 026,20 Kč, jde o nejmenší prokázané množství a nepodařilo-li se prokázat další případy distribuce co do množství a určení konkrétních osob, soud prvního stupně tato zjištění ve skutkové větě naprosto správně doplnil dovětky „přesně nezjištěné množství“, „za přesně nezjištěnou částku, „přesně nezjištěné osobě“, a podobně (k tomu srov. i bod 40. usnesení odvolacího soudu).
15. Podle přesvědčení státního zástupce tak soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění a jednání obviněného přisoudil také odpovídající právní kvalifikaci (proti ní ostatně ani obviněný žádné faktické námitky nevznáší).
16. Co se týče procesních námitek obviněného, státní zástupce je toho názoru, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s představami obviněného, nemohou být důsledkem nerespektování zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02) či Nejvyššího soudu [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001], se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo . Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Nemá-li soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje – jako tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci – podmínky pro uplatnění dané zásady nejsou dány.
17. Stran námitek obviněného vůči uloženému trestu vyhoštění státní zástupce uvádí, že tyto nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod, když odpovídá důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jenž obviněný výslovně nevznesl. I pokud by tak učinil, má státní zástupce takovou námitku za zjevně neopodstatněnou. Obviněný sice dovozuje (zjevně) existenci negativních podmínek uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, avšak přehlíží, že tyto musejí být splněny kumulativně a absence byť i jediné z nich znamená, že trest vyhoštění pachateli, který je cizím státním příslušníkem a nepožívá zde zvláštní právní ochrany, uložit lze. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, obviněný nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt a podle názoru státního zástupce zde nemá ani skutečné pracovní a sociální zázemí; jiné negativní podmínky vymezené v §80 odst. 3 tr. zákoníku z logiky věci do úvahy nepřicházejí. Podle státního zástupce tudíž v posuzované trestní věci uložení trestu vyhoštění žádné omezující podmínky nebránily.
18. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
19. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
21. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje výslovně dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu . Ve skutečnosti lze v jeho dovolání vysledovat i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu , a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje též k rozsudku soudu prvního stupně (právě před tímto soudem totiž probíhalo dokazování, s jehož závěry se obviněný neztotožňuje). Jeho přezkumu se však lze v dovolacím řízení zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
22. Samotný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je pak naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
23. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
24. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
25. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (srov. výše uvedené stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
26. Nejvyšší soud – poté, co se seznámil s dovolací argumentací obviněného, odůvodněním napadených rozhodnutí, jakož i s průběhem řízení, které jejich vydání předcházelo – se ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce, podle něhož dovolání obviněného směřuje výhradně proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, aniž by jakkoliv rozporovalo užitou právní kvalifikaci skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Nadto tak obviněný činí do značné míry velmi nekonkrétním způsobem (jak je zřejmé z citací dovolání obviněného předestřených výše). Za takové situace se podané dovolání ocitá zcela vně zákonem vymezených dovolacích důvodů (ať již obviněným výslovně či implicitně uplatněných), přičemž vzhledem k tomu, že obviněný předmětem svého dovolání výslovně neučinil námitku extrémního nesouladu , neměl dovolací soud vytvořen nezbytný prostor pro to, aby přezkoumal obviněným rozporovaná skutková zjištění soudu prvního stupně. Námitky obviněného proti uloženému trestu vyhoštění jsou pak vznášeny bez opory o příslušný dovolací důvod a opět bez konkrétní právní argumentace. V souladu s §265i odst. 2 tr. řádu proto Nejvyšší soud k dovolacím námitkám obviněného pouze stručně sděluje následující.
27. Namítá-li obviněný, že obžaloba neunesla své důkazní břemeno „beze zbytku“, platí, že jde o čistě procesní námitku týkající se hodnocení důkazů, neboť její podstatou nemůže být nic jiného – s ohledem na charakter důkazního břemene v trestním řízení, které leží co do skutečností rozhodných z hlediska podané obžaloby zcela na státním zástupci – než že skutková zjištění soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou však ve vztahu k jednotlivým případům prodeje heroinu a kokainu, ale i k rozsahu prospěchu, který obviněný jejich prodejem získal, podrobně specifikována v bodech 21. až 30. jeho rozsudku (srov. také bod 35. usnesení odvolacího soudu). Není přitom jasné, jaké konkrétní pochybnosti, jež by bylo třeba vyložit ve prospěch obviněného, v nyní projednávané trestní věci na straně soudu prvního stupně panovaly (když tyto obviněný nijak nespecifikuje), avšak hodnotící úvahy soudu prvního stupně neskýtají žádný prostor pro pochyby o tom, že tento na základě dokazování provedeného v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. řádu dospěl k jednoznačnému závěru o vině obviněného daným skutkem. Stejně tak z obsahu podaného dovolání není zřejmé, v čem mělo spočívat porušení principu presumpce neviny ze strany soudů nižších stupňů. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky hodnotí jako v zásadě nepřezkoumatelné (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
28. Zcela na okraj pak Nejvyšší soud dodává, že výhrady obviněného proti užití neurčitých pojmů v popisu skutku jako „v přesně nezjištěné době“, „nezjištěné množství“ a další vypořádal již dříve odvolací soud v bodu 40. svého usnesení, přičemž Nejvyšší soud plně akceptuje jeho závěr, že soud prvního stupně tak postupoval tehdy, pokud na základě provedeného dokazování nebylo možné prokázané případy poskytnutí heroinu časově určit, popřípadě stanovit konkrétní osobu odběratele dané drogy či její přesné množství (srov. např. bod 25. rozsudku soudu prvního stupně pokud jde o prodej 100 gramů heroinu blíže neustanovenému muži dne 18. 5. 2019).
29. Co se týče odkazu obviněného na jeho odvolací argumentaci, připomíná Nejvyšší soud svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle níž nemůže přihlížet k námitkám, které nejsou výslovně uvedeny v dovolání. Jinými slovy obviněný nemůže úspěšně dovolací argumentaci opírat o odkaz na skutečnosti tvrzené v rámci jeho obhajoby v předcházejících fázích daného trestního řízení a obsažené v jeho dřívějších podáních (vč. odvolání), výpovědích či závěrečných řečech učiněných před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, anebo ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
30. Namítá-li následně obviněný, že má za nedostatečně objasněný údajný výnos z trestné činnosti, resp. není prokázáno, že finanční prostředky, které byly zajištěny na účtu fakticky užívaným spoluobviněnou B., potvrzují, že by spáchal trestnou činnost, která mu je kladena za vinu, platí, že i touto otázkou se soud prvního stupně náležitě zabýval. Konkrétně z důkazů podrobně vyčtených v bodu 18. rozsudku soudu prvního stupně a z hodnotících úvah uvedených v bodu 30. téhož rozsudku zjevně plyne, že veškeré prostředky na daný účet vkládal obviněný, který v rozhodné době zároveň postrádal jakýkoliv legální zdroj příjmu, popř. by ve vztahu k jeho osobě byl evidován jakýkoliv majetek (např. nemovitosti, motorové vozidlo), či veden jakýkoliv bankovní účet. Jestliže na podkladě těchto zjištění, včetně poznatku o rozsahu trestné činnosti obviněného, soud prvního stupně dovodil, že obviněný veškeré prostředky zaslané na daný účet získal trestnou činností, nemohl se Nejvyšší soud ztotožnit s již tak velmi obecně formulovanou výtkou obviněného o tom, že tomu tak nebylo.
31. Další skutková námitka obviněného směřuje do oblasti určení rozsahu jeho trestné činnosti, když tvrdí, že množství omamných látek, které údajně prodal dalším osobám, nebylo dostatečně zjištěno. K této námitce postačí odkázat jednak na výčet důkazů týkajících se prodejů drog obviněným jednotlivým osobám (viz bod 20. rozsudku soudu prvního stupně) a dále na jejich logické, přesvědčivé a zcela srozumitelné hodnocení předestřené v bodech 21. a násl. rozsudku soudu prvního stupně, které aproboval i soud odvolací (viz především bod 37. jeho usnesení), když s těmito úvahami se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Zjednodušeně řečeno lze uvést, že množství heroinu a kokainu, s nímž obviněný nedovoleně nakládal, bylo určeno na základě součtu množství, u nichž byla distribuce obviněným prokázána především na základě objektivních důkazů v podobě tzv. prostorových odposlechů pořízených v rámci sledování osob a věcí a záznamů telekomunikačního provozu ve smyslu §88 tr. řádu, jejichž hodnocení soud prvního stupně věnoval v rámci odůvodnění svého rozsudku dostatečný prostor.
32. Dlužno dodat, že pokud množství heroinu a kokainu, s nímž obviněný nedovoleně nakládal, bylo bez důvodných pochybností soudem prvního stupně objasněno, nebyl zákonitě dán prostor pro posouzení jednání obviněného mimo rámec odpovídající právní kvalifikace.
33. Stran poslední námitky obviněného, která směřuje proti uloženému trestu vyhoštění, platí, že i zde Nejvyšší soud nemohl dovolací argumentaci obviněného jakkoliv dotvářet. Proto jen dodává, že pro uložení trestu vyhoštění obviněnému podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byly v nyní projednávané trestní věci dány veškeré zákonné podmínky (srov. bod 32. rozsudku soudu prvního stupně a bod 61. usnesení odvolacího soudu), což obviněný nijak kvalifikovaně nerozporuje. Naznačuje-li snad obviněný, že uložení trestu vyhoštění by v jeho případě bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pomíjí, jak správně podotýká ve svém vyjádření státní zástupce, že zde uvedené podmínky musí být splněny kumulativně. Obviněný však (srov. výše) v České republice nemá ani pracovní zázemí, ani zde nemá povolení k trvalému pobytu.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
34. Nezbývá tedy než uzavřít, že dovolací námitky obviněného neodpovídaly jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému, dovolacímu důvodu. Proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného H. A. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.