ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.435.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 435/2021-3983
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2021 o dovolání obviněných P. A. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, a M. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2021, sp. zn. 15 To 63/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 1/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných P. A. a M. T. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 2020, sp. zn. 4 T 1/2020, byl obviněný P. A. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněná M. T. byla citovaným rozsudkem soudu prvního stupně uznána vinnou pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
2. Za toto jednání byl obviněný P. A. odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžní částky ve výši 100.000 Kč a 1.135 EUR. Podle §102a odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo ve vztahu k obviněnému dále rozhodnuto o uložení ochranného opatření spočívajícího v zabrání části majetku v podobě nemovitých věcí ve vlastnictví J. A., nar. dne XY, bytem XY, podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni. Obviněná M. T. pak byla dotčeným rozsudkem soudu prvního stupně za výše uvedené jednání odsouzena podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
3. Proti výše citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak obvinění P. A. a M. T., tak v jejich neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni. Následně pak Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. 1. 2021, sp. zn. 15 To 63/2020, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněné M. T. a státního zástupce podaného v její neprospěch napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu ve vztahu k její osobě. Vrchní soud v Praze poté podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. řádu při nezměněném výroku o vině obviněnou M. T. odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, a dále jí podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb ve výši 1.000 Kč, tj. v celkové výši 100.000 Kč. Naproti tomu odvolání obviněného P. A. a státního zástupce v neprospěch tohoto obviněného odvolací soud jako nedůvodná podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni se obvinění P. A. a M. T. předmětné trestné činnosti dopustili společně se spoluobviněnou D. T. tím, že:
po předchozí vzájemné domluvě obviněného P. A. a obviněné M. T., na společné výrobě a prodeji metamfetaminu (tzv. pervitinu) za účelem zisku, učiněné nejpozději počátkem roku 2019, si P. A. a M. T. za tímto účelem od přesně neustanovených osob obstarávali přesně nezjištěné léčivo s obsahem pseudoefedrinu, který je prekurzorem k výrobě metamfetaminu, a další potřebné chemikálie k jeho výrobě, a to jód, kyselinu fosforečnou, aceton, toluen, hydroxid sodný, kyselinu chlorovodíkovou, fosfor, tyto věci dopravili do rodinného domu a přilehlé hospodářské budovy v obci XY, okr. Plzeň-jih, které užívali obviněný P. A. a obviněná D. T., a v hospodářské budově pak z těchto léků a chemikálií pomocí elektrického vařiče sloužícího k zahřívání látek, skleněných tálů sloužících k sušení meziproduktu a konečného produktu, skleněných baněk sloužících jako varné nádoby, plastových sudů nebo kýblů vhodných pro extrakci, popř. uložení odpadu z výroby, teploměru a pomocí digitální váhy a hadice opakovaně prováděli extrakci efedrinu, resp. pseudoefedrinu z opatřených tablet, z tohoto následně vyráběli metamfetamin v tekutém skupenství, který pak převedli na krystalickou formu, přičemž takto konkrétně obviněný P. A. a obviněná M. T.
- ve dnech 27. 1. až 8. 2. 2019 vyrobili přesně nezjištěné množství metamfetaminu, který dále prodali, když obviněná M. T. prodala přesně nezjištěné množství metamfetaminu nejméně J. L., nar. XY,
- ve dnech 14. 2. až 3. 3. 2019 vyrobili přesně nezjištěné množství metamfetaminu, který dále prodali,
- ve dnech 7. 3. až 15. 3. 2019 vyrobili přesně nezjištěné množství metamfetaminu, který dále prodali,
- ve dnech 31. 3. až 10. 4. 2019 vyrobili z léků s obsahem pseudoefedrinu, uložených ve 14 krabicích, postupně v 6 výrobních cyklech přesně nezjištěné množství metamfetaminu, který dále prodali,
- ve dnech 23. 4. 2019 až 27. 4. 2019 vyrobili z léků s obsahem pseudoefedrinu, uložených v 1 plastovém kbelíku, postupně v 6 výrobních cyklech přesně nezjištěné množství metamfetaminu, který dále prodali,
- v době od 7. 7. 2019 cca 20:00 hodin do svého zadržení policejním orgánem dne 15. 7. 2019 ve 21:45 hodin, poté co si od dosud přesně neustanovených osob obstarali přesně neurčené léčivo s obsahem pseudoefedrinu a zajistili si další předměty a chemikálie nezbytné pro vlastní výrobu pervitinu, a to včetně jedné láhve kyseliny solné (chlorovodíkové) 30% o objemu 1 litr, kterou pro ně zakoupila dne 10. 7. 2019 okolo 19:00 hodin obviněná D. T. v prodejně drogerie Teta v XY, ulice XY, s vědomím, že ji obviněný P. A. a obviněná M. T. společně s dalšími chemikáliemi použijí k výrobě metamfetaminu, když obviněná D. T. nejméně od 24. 2. 2019 věděla, že její druh - obviněný P. A. a její matka - obviněná M. T. v objektu v XY vyrábí ve velkém množství metamfetamin a tento následně prodávají a že k jeho výrobě používají různé chemikálie, včetně kyseliny solné,
obviněná M. T. a obviněný P. A. z těchto léků a chemikálií vyrobili metamfetamin již ve formě krystalické látky o hmotnosti 16,21 g a čistotě metamfetaminu 69,1%, což představuje 11,20 g čisté metamfetaminové báze, dále tekutinu o objemu 3.970 ml obsahující cca 695 g čisté metamfetaminové báze, a dále 2.754,3 g krystalické látky obsahující hydrochlorid pseudoefedrinu, tj. výchozí látky pro výrobu pervitinu, kdy z tohoto množství bylo teoreticky možné získat až 2.536 g čistého hydrochloridu metamfetaminu (tj. pervitinu), kdy tyto látky byly zajištěny při domovní prohlídce v hospodářském objektu XY,
a takto jednali přesto, že
neměli povolení k zacházení s návykovými látkami podle §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, tedy neoprávněně, přičemž pervitin obsahuje metamfetamin, který je uveden jako psychotropní látka v příloze číslo 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, v níž je stanoven seznam látek zařazených do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách vyhlášené pod č. 62/1989 Sb., a efedrin, resp. pseudoefedrin je výchozí látkou pro výrobu metamfetaminu a je zařazen mezi prekurzory v Nařízení rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004 a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004,
a obviněný P. A. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 1 T 175/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 6 To 59/2019, odsouzen pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
II.
Jednotlivá dovolání a vyjádření k nim
5. Obviněný P. A. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl obě rozhodnutí nižších soudů, a to v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť dle jeho tvrzení napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále pak obviněný odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že v dané věci bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
6. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku obviněný P. A. brojí proti uložení ochranného opatření spočívajícího v zabrání části majetku v podobě nemovité věci s tím, že pro uložení tohoto ochranného opatření nebyly splněny zákonné podmínky. Trestní zákoník totiž v ustanovení §102a odst. 2 písm. b) výslovně hovoří o věci, kterou pachatel převedl na osobu blízkou. On však nemovitost na dceru vůbec nepřevedl, neboť jejím majitelem nikdy nebyl, když tuto zakoupila přímo jeho dcera ze svých naspořených prostředků.
7. Vedle toho obviněný namítl, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že veřejného zasedání o svém odvolání v předchozí trestní věci účasten nebyl, stěžejním momentem pro naplnění tzv. zpětnosti má být dle jeho názoru nikoli okamžik právní moci předchozího odsuzujícího rozhodnutí, ale až moment doručení rozhodnutí odvolacího soudu osobě obviněného. K tomu přitom došlo až poté, co dokončil aktuálně řešenou trestnou činnost.
8. Dále pak obviněný namítá porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku skutečnosti, že byl usvědčen důkazními prostředky, které byly opatřeny v rozporu s trestním řádem, a proto k nim neměly soudy přihlížet. Upozornil na to, že v případě domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor fakticky nešlo o neodkladné úkony, neboť nic nebránilo jejich provedení až po zahájení trestního stíhání. Současně vyjádřil názor, že pokud policejní orgán s realizací prohlídek vyčkával téměř tři měsíce, došlo k exspiraci soudních příkazů. Nadto vytkl, že pokud by domovní prohlídka byla realizována řádně až po zahájení trestního stíhání, měl by v důsledku existence důvodu nutné obhajoby právo na zajištění přítomnosti svého obhájce. Obviněný dále namítá, že v trestním spise absentuje protokol o umístění sledovacího zařízení do objektu varny, v níž mělo docházet k výrobě pervitinu. Jelikož tak není známo, kdy a kým k umístění došlo a o jaké zařízení se jednalo, není ani zjevné, že k vstupu do varny a k umístění kamery došlo zákonným způsobem na základě příslušného povolení soudu.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni, a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
10. Dovolání podala prostřednictvím svého obhájce rovněž obviněná M. T. , která tímto postupem napadla obě rozhodnutí nižších soudů, a to v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněná odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, neboť dle jejího tvrzení napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a zároveň v napadeném rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný.
11. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněná M. T. úvodem svého mimořádného opravného prostředku namítá, že v napadeném rozhodnutí vrchního soudu absentuje výrok o vině, když v této části bylo dle obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolání obviněné zamítnuto.
12. Obviněná ve svém dovolání vyjádřila rovněž výhrady k procesní využitelnosti klíčových důkazů. V této souvislosti namítla, že v případě domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor fakticky nešlo o neodkladné úkony, neboť nic nebránilo jejich provedení až po zahájení trestního stíhání, přičemž v důsledku skutečnosti, že policejní orgán s realizací prohlídek vyčkával téměř tři měsíce, došlo k exspiraci soudních příkazů. Nadto obviněná poukázala na skutečnost, že v době realizace prohlídek neměla obhájce. Ve vztahu k odposlechům pak obviněná namítla nedostatky příkazů k jejich nařízení a v návaznosti na sledování osob a věcí označila za nezákonný takový postup policejního orgánu, který na základě povolení soudu při úkonech směřujících k umístění technických sledovacích prostředků provedl zadokumentování místa, k čemuž podle jejího mínění nebyl oprávněn. Nadto namítá, že protokoly o sledování jsou zatíženy zásadní vadou v důsledku absence podpisu úřední osoby. Dle obviněné přitom veškeré výše uvedené procesní nedostatky vylučují využití i dalších důkazů zajištěných v souvislosti s domovní prohlídkou a prohlídkou jiných prostor, s odposlechy a se sledováním osob a věcí.
13. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni, a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
14. K podaným dovoláním zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) své stanovisko ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. 1 NZO 414/2021, v němž ve vztahu k oběma dovoláním uvádí, že obvinění obdobné námitky obsažené v dovoláních uplatňují od počátku trestního řízení, přičemž se s těmito soudy obou nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly. K námitkám obou obviněných, kterými tito rozporují zákonnost klíčových důkazů, státní zástupce upozorňuje, že tyto námitky nespadají pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V dané věci totiž nedošlo k takovým pochybením v procesu dokazování, která by odůvodňovala závěr o porušení práva obviněných na spravedlivý proces.
15. Dle státního zástupce především nelze přisvědčit námitce obviněných, kteří ve vazbě na cca tříměsíční odstup mezi vydáním příkazů a realizací prohlídek vyjadřují názor o exspiraci platnosti soudních příkazů. Neodkladnost úkonu se totiž vztahuje k momentu zahájení trestního stíhání, přičemž každá věc je svou povahou odlišná a rozhodně nelze vyloučit situaci, kdy budou okolnosti odůvodňovat delší časový odstup mezi momentem soudního povolení a faktickým provedením prohlídky, což souvisí také s vyšetřovací taktikou orgánů činných v trestním řízení. Státní zástupce se s oběma soudy shoduje rovněž v tom, že realizované prohlídky byly úkony neodkladnými. Ačkoli existovalo důvodné podezření, že ze strany obviněných dochází k páchání drogové trestné činnosti, nebyly známy konkrétní skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání, týkající se kupříkladu rozsahu trestné činnosti. Za zcela liché považuje státní zástupce i výhrady dovolatelů ve smyslu absence přítomnosti obhájců u domovních prohlídek. Obvinění byli po svém zadržení a doručení příkazů řádně poučeni mimo jiné o právu volby obhájce a účasti při domovní prohlídce. Obvinění si však obhájce nezvolili, přičemž důvod nutné obhajoby nastal až momentem zahájení trestního stíhání.
16. Žádné opodstatnění nelze dle státního zástupce přiznat ani výhradám obviněné M. T. směřovaným proti údajným procesním nedostatkům příkazu k odposlechu. Povahu možných pochybení je totiž třeba zvažovat i z materiálního hlediska, tedy zda podmínky pro nařízení a provedení úkonu fakticky existovaly či nikoli. V aktuálně posuzované věci přitom soudem vydaný příkaz k nařízení odposlechu všechny náležitosti splňoval, jelikož je v tomto mimo jiné jednoznačně vymezeno, že obvinění jsou podezřelí (společně s dalšími osobami) z podílu na výrobě a distribuci drogy. Dle státního zástupce pak konkrétně ani policejní orgán nepřekročil svá oprávnění ani v souvislosti se sledováním osob a věcí. Jak správně akcentují oba soudy, postupoval naopak řádně a v souladu s povolením soudkyně Okresního soudu Plzeň – město.
17. K námitce absence výroku o vině obviněné M. T. státní zástupce uvádí, že je tato zjevně neopodstatněná, jelikož o chybějící výrok se nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne. Pouze v případě, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nijak věcně nevypořádá s odvolacími námitkami ve vztahu k některému výroku napadenému odvoláním, jde o vadu, jejíž intenzita narušuje právo obviněné na spravedlivý proces. Takovým pochybením však napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zatížen není.
18. K dovolání obviněného P. A. státní zástupce uvádí, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podřadit pouze výtku, v jejímž rámci dovozuje, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno. Ta je však zjevně neopodstatněná, jelikož pro naplnění kvalifikačního znaku ve smyslu §283 odst. 1 , 2 písm. b) tr. zákoníku je rozhodný stav v době, kdy bylo dokončeno jednání, jímž byl čin spáchán, a nikoliv stav v době, kdy bylo takové jednání započato. Z tohoto pohledu je v aktuálně řešené trestní věci podstatné, že podle skutkových zjištění se obviněný A. dopouštěl protiprávního jednání ještě v červenci roku 2019, tedy až poté, co pravomocně rozhodl odvolací Krajský soud v Plzni v jeho předchozí trestní věci.
19. K námitce obviněného P. A., že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření v podobě zabrání části majetku, státní zástupce uvádí, že tato námitka je neopodstatněná. Samotná forma ochranného opatření vymezeného v §102a tr. zákoníku totiž umožňuje postihovat i majetek, který nemá přímou souvislost s trestným činem, o němž se trestní řízení vede, je-li odčerpání takového majetku potřebné z důvodu ochrany společnosti před dalším pácháním trestné činnosti. Současně umožňuje užít rozšířené zabavení majetku i na majetek, který pachatel v rozhodném období převedl na třetí osoby, kupříkladu osobu blízkou. Nevyžaduje se přitom, aby bylo prokázáno, že takový majetek je nástrojem nebo výnosem z konkrétního trestného činu, ale prostřednictvím uvedeného ochranného opatření se postihují případy, kdy nejsou žádné důkazy svědčící legálnímu původu majetku nabytého v určitém období časově souvisejícím se spácháním trestného činu, za který je osoba odsouzena, a s ohledem na všechny okolnosti má soud za to, že takový majetek pochází z trestné činnosti, byť nespecifikované. V dané věci přitom dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů nemovitost zakoupil obviněný A., a to za nelegální peněžní prostředky získané s velkou pravděpodobností předchozí trestnou činností, přičemž tak učinil účelově pro J. A. tak, aby byla právě ona evidována jako její formální vlastník.
20. Státní zástupce tudíž shrnuje, že podstatná část námitek obviněných pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a zbylá je pak zjevně neopodstatněná. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl.
21. Vyjádření státního zástupce k obviněnými podaným dovoláním bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájcům obou obviněných k jejich případným replikám, které však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních nebyly tomuto soudu nikterak předloženy.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou obě podaná dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda podaná dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
23. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež obě předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
25. V souvislosti s oběma obviněnými shodně uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže dovoláními napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
26. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
27. V případě dovolání opírajících se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jimi uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl obviněnému přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obvinění namítají, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
28. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
Dovolání obviněného P. A.
29. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněným P. A. uplatněné dovolací námitky sice z části odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně jsou zcela zjevně neopodstatněné, přičemž část dovolacích námitek obviněného směřuje proti výroku, který se jej bezprostředně nedotýká. Ačkoli jsou námitky obviněného z větší části procesní povahy, s ohledem na tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces se Nejvyšší soud k těmto námitkám přesto níže vyjádří.
30. Obviněný P. A. ve svém dovolání usiluje částí námitek o zpochybnění skutkových závěrů nalézacího soudu vztahujících se k jeho trestné činnosti, a to prostřednictvím procesních námitek směřujících proti zákonnosti domovní prohlídky, kterážto byla realizována jako neodkladný a neopakovatelný úkon dne 16. 7. 2019, tedy až téměř tři měsíce od vydání soudního příkazu k jejímu provedení. Další procesní námitkou pak obviněný rozporuje zákonnost použití výsledků sledování v důsledku absence protokolu o instalaci technického zařízení sledování osob a věcí do objektu varny. Obviněný tedy tyto své výhrady, které uplatnil již dříve v řízení před soudy nižších stupňů, znovu zaměřil proti provedeným důkazům, jež jej z trestné činnosti usvědčily, aby tak negoval skutková zjištění nalézacího soudu, jež potvrdil i soud odvolací, a cestou dovolacího řízení dosáhl pro něj příznivějšího rozhodnutí. Takový postup však s odkazem na jím zvolený ani žádný jiný zákonem vymezený důvod dovolání nemohl být úspěšný.
31. V tomto ohledu je třeba připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak oprávněn Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl oběma nižšími soudy zjištěn bez odůvodněných pochybností. Obviněným uplatněné námitky jsou fakticky namířeny proti procesní stránce dané věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů při hmotněprávním posouzení skutku vycházely.
32. K námitce obviněného P. A., jakožto i k identické námitce obviněné M. T., jíž tito brojí především proti domovní prohlídce ze dne 16. 7. 2019 a dostatečnosti odůvodnění příkazu, na jehož základě byla tato domovní prohlídka realizována, jakožto i proti prohlídkám jiných prostor, Nejvyšší soud úvodem podotýká, že v příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 4. 2019, sp. zn. 5 Nt 5010/2019, stejně jako v návrzích mu předcházejících, bylo uvedeno, že se s ohledem na okolnosti případu jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu, neboť hrozí nebezpečí zmaření, ztráty nebo zničení důkazů a před soudem nebude možno tento úkon opakovat. Současně v protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 16. 7. 2019 byly znovu rozvedeny důvody k provedení prohlídky jako neopakovatelného a neodkladného úkonu, a to zejména s ohledem na skutečnost, že v případě neprovedení prohlídky hrozila účelová likvidace hledaných věcí s cílem zahladit stopy po páchání trestné činnosti, a dále že úkon nebude možné opakovat, neboť pro účely trestního řízení bylo třeba zajistit věci ve stavu, v jakém se nacházejí v průběhu páchání trestné činnosti. Obdobné závěry byly přitom uvedeny též ve všech návrzích, příkazech a protokolech vztahujících se k prohlídkám jiných prostor, které jsou obviněnými napadány.
33. Podle §160 odst. 4 tr. řádu je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. K tomu je zapotřebí doplnit, že smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu je zaručení transparentnosti trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů. Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je přitom třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu, a to z formálního i materiálního hlediska. Jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak případná neexistence zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti – byť je vadou řízení – nedosahuje takové roviny, aby byla sama o sobě důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí, neboť jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu. V této souvislosti lze připomenout, že i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, výslovně uvedl, že nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti v soudním příkazu k domovní prohlídce, stejně jako porušení povinnosti uvést do protokolu o domovní prohlídce skutečnosti, na jejichž základě byla domovní prohlídka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon prováděna, je vadou řízení, která však sama o sobě nedosahuje ústavní roviny, resp. sama o sobě není důvodem pro zrušení příslušných rozhodnutí (shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 1813/07, a usnesení ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08). V usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, pak Ústavní soud konstatoval, že za důvod ke svému zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz k domovní prohlídce vypracován, totiž kdy předmětné odůvodnění sice neobsahuje pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu a z okolností případu zřejmá. V usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, pak Ústavní soud konstatoval, že ústavněprávního rozměru nabývá až deficit, kdy v daném případě neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (podobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 946/13).
34. V nyní posuzované věci lze přitom konstatovat, že orgány činné v trestním řízení podaly řádně věcně i formálně odůvodněné návrhy, v nichž byly rozvedeny i skutečnosti rozhodné pro provedení domovní prohlídky a prohlídek jiných prostor, přičemž v souladu se spisovým materiálem rovněž odůvodnily potřebu provedení tohoto úkonu jako neodkladného a neopakovatelného. Současně v samotných příkazech k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor se pak příslušný soud stručně vyjádřil i k vlastní otázce neodkladnosti a neopakovatelnosti posuzovaného úkonu. Taktéž v protokolech o provedení prohlídek byly následně dostatečným způsobem rozvedeny důvody opodstatňující provedení úkonu v režimu stanoveném ustanovením §160 odst. 4 tr. řádu. Průběh přípravného řízení v této věci svědčí o posloupnosti jednotlivých úkonů trestního řízení, v němž měla po počátečních úkonech (sledování osob, odposlech a záznam telekomunikačního provozu, atd.) dokládajících podezření ze spáchání trestného činu, domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor zřetelně povahu neodkladného a neopakovatelného úkonu, bez něhož by nebylo vůbec možno vyhovět účelu trestního řízení. Policejní orgán, státní zástupce i soudce přitom měli v době rozhodování o nich k dispozici nezbytnou kvantitu i kvalitu důkazů, které takovou prohlídku odůvodňovaly.
35. S obviněnými lze ovšem souhlasit v tom ohledu, že nařízení domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu nepředstavuje blanketní „povolení“ k její realizaci v libovolné době před zahájením trestního stíhání, a to bez ohledu na případné podstatné změny okolností, za nichž byla domovní prohlídka nařízena, jelikož takovýto postup může být za určitých okolností s ohledem na zásah do ústavních práv obviněných shledán nepřiměřeným. V případě neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mají být provedeny ve fázi před zahájením trestního stíhání vedeného proti konkrétní osobě, je tak jejich zákonnost podmíněna jednak nezbytností tento úkon provést a jednak požadavkem na řádnou obhajobu pozdějšího obviněného. Neodkladnost ovšem nelze rozporovat prostým poukázáním na uplynutí doby téměř tří měsíců od nařízení domovní prohlídky příslušným soudem, jelikož realizace tohoto úkonu není vázána na konkrétní zákonnou či soudcovskou lhůtu, jejímž uplynutím by v souladu s názorem obviněných příkaz k domovní prohlídce, stejně jako příkaz ke sledování osob a věcí, pozbyl platnosti, avšak vyplývá z požadavku realizovat důkaz v konkrétní okamžik ještě před zahájením trestního stíhání, a to např. v důsledku existence okolností hrozící ztráty důkazní hodnoty jejího výsledku. Účelem obecné formulace ustanovení o neodkladných a neopakovatelných úkonech je umožnit praxi aplikovat toto ustanovení pružně a přiměřeně procesní situaci u mnoha důkazních prostředků. Existenci těchto okolností, jež opodstatňuje tuto zákonnou a přípustnou výjimku ze zásady bezprostřednosti a ústnosti, je tedy nutno vždy posoudit individuálně na základě spisového materiálu. Ve svém nálezu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, přitom Ústavní soud konstatoval, že jednou ze situací odůvodňujících postup policejního orgánu v podobě provedení úkonu jako neodkladného a neopakovatelného bude ta, když policejní orgán v trestním řízení sice shromáždil dostatek podkladů a mohl by tak proti známému podezřelému zahájit trestní stíhání i bez domovní prohlídky, avšak v daném případě bude dána konkrétní skutečnost odůvodňující obavu, že sdělení obvinění by mohlo způsobit prodlevu nebo by mohlo být upozorněním pro podezřelého, aby zničil nebo odstranil stopy trestného činu, resp. důkazní prostředky, jež se v předmětných, veřejnosti nepřístupných prostorách nacházejí.
36. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v nyní posuzované věci bylo již od počátku prověřování dáno podezření, že obvinění se dopouštěli trestné činnosti společně s dalšími osobami, zahlazováním svých stop se zbavovali důkazů a v rámci svého jednání zacházeli s nebezpečnými látkami, které mohly být jak při pochybení v rámci jejich zpracování, tak v rámci samovolných chemických procesů nejen zničeny, a tedy i znehodnoceny jako důkazy, ale též mohly ohrozit další osoby na zdraví a životě. Přitom chemikálie a další věci, které byly při realizaci těchto úkonů zajištěny, se staly stěžejními důkazy k prokázání viny obviněných a rozsahu jimi páchané trestné činnosti. V daném případě tak nelze uvažovat o jakési exspiraci soudních příkazů a možném zneužití institutu domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor jakožto neodkladného úkonu, jelikož neodkladnost úkonu se v daném případě zcela zjevně nikterak nevztahovala ke konkrétnímu bezprostřednímu okamžiku po vydání nařízení, nýbrž k nutnosti učinění domovní prohlídky ve vhodný okamžik, kterýžto musel policejní orgán dle aktuálních poznatků zvolit v souvislosti s výsledky probíhajícího sledování osob a věcí. Vzhledem k tomu, že prohlídky byly realizovány v průběhu zjištěné výroby omamné látky, tedy v okamžiku, v němž mohl být nejlépe naplněn jejich účel jakožto neodkladných a neopakovatelných úkonů, nelze ve výše uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení shledat žádného pochybení, natož takového, které by mohlo založit procesní vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, případně dokonce porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Způsob provedení těchto úkonů posuzovaných vždy jako celek, a to mimo jiné i z hledisek vymezených ve výše citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, tak dle dovolacího soudu v daném případě řádně obstojí. Dle zjištění Nejvyššího soudu přitom byla zachována i práva obviněných na obhajobu, když oba měli možnost se jednotlivých prohlídek zúčastnit a rovněž jim bylo pro potřeby účasti na prohlídce umožněno zvolení advokáta za účelem poskytnutí právní pomoci. K nutné obhajobě, jíž se v návaznosti na tvrzenou nezákonnost domovní prohlídky dovolává především obviněná M. T., je třeba připomenout, že ve stádiu prověřování, tedy ve fázi trestního řízení předcházející zahájení trestního stíhání, nebyl policejní orgán povinen prostřednictvím soudu zajistit obviněným (nacházejícím se v dané fázi trestního řízení v procesním postavení podezřelých) ustanovení advokáta za účelem zajištění právní pomoci ve smyslu podmínek nutné obhajoby podle §36 tr. zákoníku, neboť tento institut se u dospělého pachatele (vyjma případu tzv. zkráceného přípravného řízení, jež však v nyní posuzované věci nebylo vedeno) váže nejdříve až k okamžiku zahájení trestního stíhání.
37. Rovněž další námitku obviněného P. A., směřující proti zákonnosti výsledků sledování osob a věcí v důsledku absence protokolu o umístění sledovacího zařízení, považuje Nejvyšší soud za zcela neopodstatněnou. Úkonem, o němž má být v souladu s §158d odst. 7 tr. řádu pořízen protokol, totiž není samotná instalace sledovacího zařízení, nýbrž vlastní sledování, které je instalací tohoto zařízení eventuálně zahájeno. Obviněný nadto nenamítá žádné konkrétní nedostatky postupu orgánů činných v trestním řízení, na jejichž základě by bylo možné učinit závěr o zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, nýbrž pouze zcela obecně spekuluje o jejich hypotetické nezákonnosti, aniž by jeho tvrzení mělo oporu ve spisovém materiálu, z něhož naopak vyplývá, že při sledování osob a věcí bylo ze strany příslušných orgánů činných v trestním řízení postupováno zákonným způsobem.
38. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud vyhodnotil jako relevantní tu námitku, jíž obviněný P. A. zpochybnil naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, přičemž se tohoto jednání dopustí přesto, že byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Odsouzením za takový čin se přitom rozumí odsouzení za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s uvedenými látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, pokud odsuzující rozsudek nabyl právní moci.
39. Nejvyšší soud v prvé řadě odkazuje na bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a bod 164. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v němž oba soudy nižších stupňů tuto námitku obviněného řádně vypořádaly, přičemž s jejich závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Nejvyšší soud přitom považuje za nezbytné zdůraznit skutečnost, že z žádného ze zákonných ustanovení nelze dovodit odlišná pravidla pro posuzování naplnění podmínek speciální recidivy. Na základě jazykového výkladu ustanovení §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku lze přitom dospět k jedinému závěru, tedy že pro naplnění těchto podmínek je rozhodné datum právní moci rozsudku, jímž byl obviněný dříve odsouzen, jelikož právě právní moc rozhodnutí má za důsledek, že se na pachatele hledí jako na odsouzeného. Obviněným P. A. překládaný výklad by přitom s sebou nesl nepřípustné následky. V případě existence skupiny pachatelů, pokračujících v trestné činnosti i po jejich pravomocném odsouzení, by totiž jejich část mohla být zvýhodněna tím, že se záměrně formálně neseznámí s výsledkem pravomocně ukončeného odvolacího řízení, v důsledku čehož by pak v následujícím trestním řízení byli ohroženi podstatně mírnější trestní sazbou. Dle Nejvyššího soudu takovýto postup nelze akceptovat a je naopak na místě dodržet požadavek, aby i pachatel, který opětovně spáchá obdobný trestný čin podle §283 tr. zákoníku, nesl stejné právní důsledky svého jednání, a to ačkoli se z vlastní vůle, vědom si možnosti svého odsouzení, nezúčastnil veřejného zasedání před odvolacím soudem.
40. Za účelem prověření námitek obviněného, směřovaných vůči užité právní kvalifikaci podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, Nejvyšší soud přezkumem spisového materiálu ověřil, že z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že obviněný dle skutkových zjištění nalézacího soudu od počátku roku 2019 za součinnosti třetích osob opakovaně vyráběl metamfetamin, přičemž poslední zjištěná výroba se uskutečnila od 7. 7. 2019 do 15. 7. 2019. Zároveň je nesporné, že obviněný P. A. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 1 T 175/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 6 To 59/2019, odsouzen za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Je tedy na místě konstatovat, že zákonná lhůta tří let od odsouzení za předchozí trestnou činnost stejného druhu, jakožto kvalifikační znak spáchaného trestného činu ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je v nyní posuzované věci zachována, neboť obviněný se nejméně v případě posledního zjištěného případu výroby drogy (v červenci roku 2019) tohoto jednání dopustil přibližně měsíc poté, co byl pravomocně odsouzen za obdobnou (předcházející) trestnou činnost. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že rozhodnutí obou nižších soudů v tomto ohledu odpovídají skutkovým zjištěním učiněným na podkladě řádně provedeného dokazování, načež byla těmto zjištěním oběma soudy přiřazena i zcela odpovídající právní kvalifikace.
41. Projevuje-li pak obviněný P. A. v souvislosti s tvrzenou existencí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu nesouhlas s uložením ochranného opatření v podobě zabrání části majetku nacházejícího se ve vlastnictví J. A., nar. XY, bytem XY, a to ve výroku rozsudku nalézacího soudu specifikované nemovitosti, když v tomto směru uvádí, že se jedná o nemovitost, kterou tato zúčastněná osoba získala legálně, přičemž nebylo prokázáno, že by byla pořízena z výnosů z trestné činnosti dovolatele, je nutno konstatovat, že těmito svými námitkami (jež jsou nad to založeny výhradně na polemice se skutkovými zjištěními nižších soudů) dovolatel brojí proti výroku, který se bezprostředně dotýká pouze zúčastněné osoby, nikoliv jeho osoby.
42. K tomu lze připomenout, že dovolání mohou podat jen osoby zákonem taxativně vyjmenované, tj. nejvyšší státní zástupce a obviněný (§265d odst. 1 tr. řádu) a v řízení proti mladistvému v jeho prospěch též orgán sociálně-právní ochrany dětí (§72 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže), jeho zákonný zástupce nebo opatrovník (§43 zákona o soudnictví ve věcech mládeže), jakož i obhájce mladistvého (§41 odst. 2, 4 tr. řádu). Obhájce mladistvého přitom podává dovolání jen v jeho zastoupení, tedy jménem mladistvého, neboť není stranou ve smyslu §12 odst. 6 tr. řádu a nemá samostatné dovolací právo (k tomu shodně Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013. s. 3211). Z výše uvedených osob je pak oprávněn napadnout dovoláním výrok učiněný ve vztahu k zúčastněné osobě pouze nejvyšší státní zástupce, neboť ten, jako osoba oprávněná podat dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu [§265d odst. 1 písm. a) tr. řádu], tak může zákonně učinit i ve vztahu k výroku ohledně zúčastněné osoby.
43. Podle §265d odst. 1 písm. c) tr. řádu může obviněný podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně týká. Obviněného se přitom bezprostředně dotýká takový výrok, jímž bylo rozhodnuto o jeho vině, trestu nebo o dalších právech a povinnostech (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2012 Sb. rozh. tr.). Výrok o ochranném opatření učiněný ve vztahu k zúčastněné osobě se osoby obviněného naopak bezprostředně nedotýká již proto, že „[z]účastněnou osobou je osoba rozdílná od obviněného (obžalovaného), jejíž věc byla nebo podle návrhu má být zabrána (srov. §42 odst. 1 tr. řádu).” (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní . 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. s. 276.)
44. Ve vztahu k nyní projednávané věci lze v kontextu výše uvedeného poukázat především na právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 259/2017, v němž Nejvyšší soud již vyslovil právní názor, že „Obviněný není osobou oprávněnou napadnout dovoláním výrok učiněný ve vztahu k zúčastněné osobě, neboť takový výrok se ho ve smyslu §246 odst. 1 písm. b) tr. řádu přímo nedotýká, a to ani v těch případech, kdy zúčastněná osoba je osobou právnickou, jejímž jediným statutárním orgánem (jednatelem v případě s. r. o.) a současně i jediným společníkem je pouze obviněný “. Tyto závěry, k nimž se Nejvyšší soud opětovně přihlásil též ve svém usnesení ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 11 Tdo 470/2020, lze přitom analogicky aplikovat mimo jiné i ve vztahu k nyní posuzované věci, neboť i v tomto případě lze konstatovat, že dopad způsobený výrokem soudu o zabrání věci zúčastněné osobě se může ve vztahu k samotnému obviněnému (např. jakožto osobě, která koupi dotčené nemovitosti fakticky financovala a tuto užívala) projevit toliko zprostředkovaně, avšak nikoli bezprostředně. Navzdory eventuálním skutkovým závěrům nižších soudů je to přitom zúčastněná osoba, kterážto je z hlediska občanského práva jako majitel dotčené nemovitosti uvedený v katastru nemovitostí oprávněna s touto disponovat. Z hlediska trestního práva procesního pak právě této osobě náleží právo brojit opravnými prostředky proti výrokům, které se této nemovitosti bezprostředně dotýkají (jak ostatně zúčastněná osoba učinila, když samostatně rozporovala zajištění předmětné nemovitosti, a to nejen podaným odvoláním, ale i prostřednictvím ústavní stížnosti). Za tohoto stavu tak není obviněný oprávněn ve svém dovolání účinně navrhnout, aby na jeho podkladě dovolací soud zrušil výrok týkající se zúčastněné osoby obsažený v témže rozhodnutí, které svým dovoláním (byť i z jiných důvodů) napadá. Byť výsledek trestního řízení může zúčastněnou osobu jako subjekt trestního řízení zasáhnout v její majetkové sféře (což ji staví do pozice bližší osobě, proti níž se řízení vede), je třeba ji vždy důsledně odlišovat od subjektu obviněného.
45. V návaznosti na výše uvedené lze tedy konstatovat, že dovolání obviněného proti výroku o uložení ochranného opatření v podobě zabrání části majetku nacházejícího se ve vlastnictví shora uvedené zúčastněné osoby, bylo podáno osobou neoprávněnou, neboť dovoláním napadený výrok se jej ve smyslu §265d odst. 1 písm. c) tr. řádu bezprostředně nedotýká (byť byla při uložení tohoto ochranného opatření v rozsudku soudu prvního stupně užita nevhodná formulace „podle §102a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku se obž. P. A. ukládá ochranné opatření …“, z níž mohl obviněný nabýt mylného přesvědčení, že se jej daný výrok bezprostředně dotýká).
VI.
Dovolání obviněné M. T.
46. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dále zkoumal, zda i dovolání obviněné M. T. splňuje kritéria jí uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněnou uplatněné dovolací námitky sice z části uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, nicméně jsou zcela zjevně neopodstatněné. Ačkoli jsou námitky obviněné z větší části procesní povahy, s ohledem na tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces se Nejvyšší soud k těmto námitkám přesto níže vyjádří.
47. Obviněná M. T. ve svém dovolání na prvním místě usiluje o zpochybnění skutkových závěrů nalézacího soudu vztahujících se k její trestné činnosti, a to prostřednictvím procesních námitek, jejichž část směřuje taktéž proti zákonnosti provedené domovní prohlídky (k této námitce odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedené závěry v rámci vypořádání identické námitky obviněného P. A.). Další procesní námitkou pak obviněná rozporuje jednak zákonnost příkazů k odposlechu telekomunikačního provozu, jejichž odůvodnění nesplňují dle jejího tvrzení zákonné požadavky, a dále zákonnost protokolů o sledování osob a věcí. Rovněž obviněná T. tak část svých výhrad, které uplatnila již dříve v řízení před soudy nižších stupňů, znovu zaměřila proti provedeným důkazům, které ji z trestné činnosti usvědčily, aby tak negovala skutková zjištění nalézacího soudu, jež následně potvrdil i soud odvolací, a cestou dovolacího řízení dosáhla pro ni příznivějšího rozhodnutí. Takový postup však s odkazem na jí zvolený ani žádný jiný zákonem vymezený důvod dovolání nemohl být, s ohledem na výše citovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, úspěšný.
48. K námitce obviněné M. T., jíž tato brojí proti provedenému odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, Nejvyšší soud úvodem podotýká, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu jakožto zajišťovací institut je za podmínek vymezených v §88 tr. řádu dovoleným zásahem do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením, které je zaručeno čl. 13 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. řádu lze pouze tehdy, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle ustanovení §88 odst. 2 tr. řádu odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařizuje předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce obligatorně v písemné podobě. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i příslušný návrh státního zástupce k jeho vydání, přitom musí obsahovat uživatelskou adresu či zařízení, osobu uživatele, dobu, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn a která nesmí být delší než čtyři měsíce, dále konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu (včetně doby jeho trvání) odůvodňují, účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i odůvodnění, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené.
49. K požadavkům kladeným na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či povolení ke sledování osob a věcí, potažmo k hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, je namístě připomenout i některá související doktrinální východiska. Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, nicméně v případě jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. daného důkazu. Činí tak pouze tehdy, když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné. Doktrína pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ke sledování osob a věcí konstatuje, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo povolení ke sledování osob a věcí, které dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v §88 odst. 1, 2 tr. řádu, resp. §158d odst. 4 tr. řádu, nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h) . Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 804, 877, 878, 1196].
50. Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnou M. T. rozporované příkazy soudců k nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. k prodloužení jeho trvání, byly vydány v mezích zákona a jejich odůvodnění jsou dostatečná, neboť z formálně-materiálního hlediska splňují všechny náležitosti vymezené v §88 tr. řádu. Kromě závěru o tom, že jsou splněny zákonné podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. řádu, neboť v době jeho vydání bylo v dané věci vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu, k jehož stíhání Českou republiku zavazují vyhlášené mezinárodní smlouvy, jsou v dotčeném příkazu uvedeny také skutečnosti, z nichž plyne důvodnost návrhu a účel odposlechů, a to v souvislosti s obsahem spisového materiálu. Tyto dokumenty pak obsahují ještě podrobnější popis zjištěných skutkových okolností prověřované trestné činnosti materiálně odůvodňující nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i pasáže, které ve smyslu testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán – státní zástupce – soud) formálně i věcně doplňují odůvodnění jednotlivých náležitostí příkazu vydaného soudem. Tento závěr je přitom v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 5 Tdo 829/2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, sp. zn. 4 Pzo 10/2015), jakož i související judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz rozhodnutí tohoto soudu ve věcech Bašić proti Chorvatsku, Dragojević proti Chorvatsku), podle níž nedostatečné odůvodnění příkazů k odposlechům nemá dopad na přípustnost takto získaných důkazů v trestním řízení.
51. V daném případě je přitom zapotřebí přihlédnout zejména k povaze vyšetřované trestné činnosti, jež je zřejmá jak ze samotných odůvodnění příkazů soudců k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a návrhů, na jejichž základě byly tyto vydány, tak i z příslušného spisového materiálu, přičemž si nelze reálně představit, že by bylo možné zjišťovat skutečnosti důležité pro trestní řízení prostřednictvím úkonů jiných či méně invazivně zasahujících do základních práv podezřelých. Z poznatků získaných do daného okamžiku je zřejmé, že v dané věci bylo dáno důvodné podezření kontinuálního páchání vysoce závažné trestné činnosti, jejíž pachatelé jednali konspirativně se snahou o maximální možné utajení, o čemž svědčí především jejich obezřetný a promyšlený postup směřující k tomu, aby jejich protiprávní jednání nebylo odhalitelné. Ve smyslu shora rozvedených doktrinálních a judikaturních východisek zdůrazňujících formálně-materiální přístup je tedy nutno konstatovat, že určujícím je fakt, že okolnosti daného případu a skutečnosti popsané v soudním příkazu jednoznačně odůvodňují opodstatněnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to především vzhledem k charakteru prověřované trestné činnosti.
52. Rovněž další námitku obviněné M. T., směřující proti procesní použitelnosti protokolů o sledování osob a věcí, považuje Nejvyšší soud za zcela neopodstatněnou. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu ověřil, že s touto se ve svém rozhodnutí řádně zabývaly oba soudy nižších stupňů, přičemž Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje zejména na body 159. až 162. odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a bod 16. odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Oba jmenované soudy v nyní projednávaném případě dospěly k závěru, že sledování osob a věcí bylo provedeno podle §158d tr. řádu, tedy v souladu se zákonem. Navzdory tomu obviněná M. T. opakovaně namítá, že orgány činné v trestním řízení pochybily, když při umístění sledovacího zařízení vyfotografovaly vnitřní prostory varny a učinily do protokolu poznámku o pocítěném zápachu. Taktéž Nejvyšší soud dospěl na podkladě předloženého spisového materiálu k závěru, že provedené sledování není zatíženo vadou, jež by představovala zásah do práva obviněné na spravedlivý proces a vyžadovala kasační zásah ze strany dovolacího soudu. Jak pasivní smyslové zachycení zápachu, tak vizuální zadokumentování prostoru varny při umisťování technických prostředků určených k realizaci sledování osob a věcí nelze považovat za úkon orgánů činných v trestním řízení učiněný nad rámec povoleného sledování osob a věcí, a už vůbec je nelze označit za úkony, jež by svou intenzitou odpovídaly domovní prohlídce ve smyslu §82 a násl. tr. řádu. Ani v tomto ohledu tak Nejvyšší soud neshledal v postupu obou soudů nižších stupňů žádných pochybení.
53. Taktéž námitkou absence podpisů na části protokolů o sledování osob a věcí se již v bodě 16. odůvodnění svého rozhodnutí zabýval Vrchní soud v Praze. Nejvyšší soud se přitom s jeho závěry zcela ztotožňuje, přičemž ve shodě s nimi zdůrazňuje, že trpí-li protokol o provedení sledování některými formálními nedostatky, neznamená to samo o sobě nezákonnost předmětného sledování a nepoužitelnost důkazů při něm opatřených, jestliže je z jiných důkazů patrné, že sledování proběhlo v souladu se zákonem. V daném případě je přitom zcela zjevné, že prostým administrativním pochybením došlo k nepřipojení podpisu k jménu úřední osoby u dvou protokolů o sledování, kteréžto obsahově navazovaly na více než desítku dalších protokolů, kteréžto byly vypracovány a řádně podepsány v průběhu kontinuálního sledování, přičemž toto ryze formální pochybení nemohlo mít žádný dopad na zákonnost realizovaného sledování, a tedy ani procesní použitelnost v jeho rámci zjištěných poznatků (důkazů).
54. S ohledem na rozsah dokazování provedeného oběma soudy nižších stupňů Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněné M. T., že v daném případě došlo k porušení zásady in dubio pro reo , kteroužto obviněná uplatnila v přímé návaznosti na svou snahu o vyřazení řady klíčových důkazů. Za daného stavu lze s ohledem na výše uvedené konstatovat, že oba nižší soudy pečlivě a obezřetně posoudily zákonnost jednotlivých důkazů, přičemž tyto řádně vyhodnotily a následně ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodily skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny. V nyní projednávané věci se tak nejedná o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
55. Obviněná ve svém dovolání namítá také to, že její odvolání směřovalo jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu, avšak Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí napadený rozsudek zrušil z podnětu jí podaného odvolání pouze ve výroku o trestu a více již své rozhodnutí nekonkretizoval, tedy již nedodal, že ve zbylém rozsahu její odvolání zamítá. V důsledku této skutečnosti má dovolatelka za to, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neúplný, neboť v něm chybí výslovné vyjádření vrchního soudu k jí napadenému výroku soudu prvního stupně o její vině.
56. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který ve svém dovolání obviněná M. T. s ohledem na výše uvedené uplatnila, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že tento dovolací důvod lze aplikovat jen za předpokladu, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se přitom rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je pak takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou přitom vymezeny zejména v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 a §121 až §124 tr. řádu.
57. Nejvyšší soud však již opakovaně judikoval, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. řádu, a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. řádu a §256 tr. řádu, vyplývá, že je-li vadná jen část napadeného rozsudku a lze-li ji od ostatních oddělit, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Z uvedeného tedy plyne, že vyhoví-li odvolací soud odvolání obviněného jen částečně, pak tento řádný opravný prostředek již ve zbytku samostatným výrokem podle §256 tr. řádu nezamítá. Za tohoto stavu tak platí, že pokud v rozsudku odvolacího soudu chybí věta o tom, že ve zbylém rozsahu se odvolání obviněné M. T. zamítá, nejedná se o chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1004/2014, ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 3 Tdo 71/2012, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002). Současně nelze pominout, že ve výroku dovoláním napadeného rozsudku vrchního soudu tento odvolací soud při novém rozhodnutí o trestu ve vztahu k osobě obviněné M. T. výslovně konstatoval, že se tato odsuzuje k dále vymezeným trestům z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni a obžalované M. T., a to při nezměněném výroku o vině pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku . Současně i z bodů 11. až 17. odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu jednoznačně plyne, že se odvolací soud řádně vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami obviněné M. T. namířenými proti výroku o vině z rozsudku krajského soudu, tzn. že dané námitky řádně učinil předmětem svých úvah. Za tohoto stavu tak i tuto dovolací námitku obviněné považuje Nejvyšší soud za neopodstatněnou.
VII.
Závěr
58. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že oba obvinění svými námitkami uplatněnými v jimi podaných dovoláních převážně opakují svoji obhajobu užitou již dříve před oběma soudy nižších stupňů a na základě toho se mimo jiné domáhají vyloučení podstatné části klíčových důkazů. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. V nyní přezkoumávané věci přitom nebylo ani shledáno, že by v rámci provedeného řízení došlo k porušení práva obviněných na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění jimi napadeného rozsudku vrchního soudu. Naopak, odvolací soud se se zásadními námitkami obviněných, stejně jako s hlavními procesními i hmotněprávními aspekty dané věci řádně vypořádal.
59. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné i na právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud však v nyní přezkoumávané věci neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v nyní posuzovaném případě rozhodně nebylo porušeno. (K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
60. Nejvyšší soud tak po přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaných mimořádných opravných prostředků, dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci dovolání obviněného P. A. a obviněné M. T. nedošlo ve smyslu jimi uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), j) a k) tr. řádu k porušení zákona, pročež byla tato dovolání v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. O odmítnutí dovolání obou obviněných přitom bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 10. 6. 2021
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu