ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2819.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2819/2021-423
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby: 00006947, za něž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby: 00001350, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, o zaplacení částky 161.302.987,06 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 182/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2021, č. j. 72 Co 456/2020-389, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2021, č. j. 72 Co 456/2020-389, se ruší; současně se, vyjma výroku I., ruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. září 2020, č. j. 9 C 182/2013-332, a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2020, č. j. 9 C 182/2013-332, zastavil řízení v té části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 481.769.670,89 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 381.769.670,89 Kč, jdoucím od 27. 8. 2019 do budoucna (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 161.302.987,06 Kč (výrok II.) a náklady řízení ve výši 3.900,- Kč (výrok IV.). Dále žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 soudní poplatek ve výši 2.000.000,- Kč (výrok III.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované směřujícímu proti rozsudku soudu prvního stupně (vyjma výroku I.) rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 72 Co 456/2020-389, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 1.200,- Kč (výrok II.).
3. Soudy obou stupňů vyšly z těchto nezpochybněných skutkových zjištění:
- Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, č. j. 34 Cm 199/2004-115, byla zamítnuta žaloba, kterou se nynější žalovaná v pozici žalující domáhala na nynější žalobkyni v pozici žalované zaplacení částky 371.606.238,05 Kč s příslušenstvím z titulu poskytnutého úvěru státnímu podniku Zetor (později a. s.). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, rozsudek soudu prvního stupně změnil a České republice – Ministerstvu financí (dále v tomto bodě odůvodnění „ČR – MF“) uložil povinnost zaplatit Československé obchodní bance, a. s. (dále v tomto bodě odůvodnění „ČSOB, a. s.“) částku 371.606.238,05 Kč spolu s 9,5 % úrokem z prodlení ročně od 25. 9. 2004 do zaplacení.
- ČR-MF zaplatila ČSOB, a. s. dne 8. 11. 2007 celkovou částku 483.374.628,39 Kč, sestávající se z jistiny ve výši 371.606.238,05, z úroků z prodlení ve výši 110.163.432,84 Kč a nákladů řízení ve výši 1.604.957,50 Kč.
- Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2011, č. j. 29 Cdo 601/2008-277, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 26. 9. 2011, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, č. j. 34 Cm 199/2004-115, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
- ČR-MF dopisem datovaným dne 13. 10. 2011 vyzvala ČSOB, a. s. k vrácení přijatého plnění podle pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, do dvaceti dnů od doručení výzvy (do 2. 11. 2011).
- Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2012, č. j. 34 Cm 199/2004-380 (v pořadí druhým rozhodnutím vydaným v dané věci) uložil ČR-MF povinnost zaplatit ČSOB, a. s. částku 343.347.885,55 Kč spolu s 9,5 % úrokem z prodlení ročně od 25. 9. 2004 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení částky 28.258.352,50 Kč s příslušenstvím a ČR-MF uložil povinnost nahradit ČSOB, a. s. náklady řízení ve výši 4.317,11 Kč.
- Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2012, č. j. 34 Cm 199/2004-380, tak, že zamítl žalobu ohledně příslušenství z přisouzené jistiny; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
- Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání rozsudkem ze dne 18. 7. 2019, č. j. 29 Cdo 4426/2013-512, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, mimo jiné, změnil tak, že žalobu rovněž zamítl ohledně přiznané jistiny ve výši 343.347.885,55 Kč.
- Po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 29 Cdo 4426/2013-512, ČSOB, a. s. zaplatila dne 27. 8. 2019 ČR-MF částku 481.469.670,89 Kč.
4. Takto zjištěný skutkový stav odvolací soud poměřoval - na rozdíl od soudu prvního stupně – vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“) - dosavadní právní úpravou, tj. ustanovením §451 a následujícími zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), neboť právním důvodem přijatého plnění ve výši 483.374.628,39 Kč, který později odpadl, byl v pořadí první rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, jenž byl později zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 29 Cdo 601/2008-277. I přes nesprávnou aplikaci na věc dopadající právní úpravy občanského zákoníku odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný a souladný s judikaturou Nejvyššího soudu (odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010; oba rozsudky, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Dovodil, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění z právního důvodu, jímž byl vyhovující pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, který později po jeho zrušení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 29 Cdo 601/2008-277, odpadl, a proto byla žalovaná povinna toto bezdůvodného obohacení žalobkyni vydat. Do prodlení se přitom žalovaná dostala následujícího dne poté, kdy ji marně uplynula lhůta k plnění poskytnutá jí žalobkyní v písemné výzvě ze dne 13. 10. 2011, tj. dne 3. 11. 2011. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalované, že v období od 1. 8. 2013 do 19. 8. 2019 nemohla být v prodlení s vrácením poskytnutého plnění žalobkyní, neboť jej držela na základě přísudku dle pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, neboť se jednalo o jiný právní důvod, než ten, na jehož základě žalobkyně plnila. Důvodnost nároku žalobkyně na vrácení plnění pak odvolací soud připomněl i s ohledem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 29 Cdo 4426/2013-512, v němž bylo konstatováno, že nárok žalované na zaplacení z titulu úvěru neměl podklad v hmotném právu.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná majíc je ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro řešení otázek hmotného práva, při jejichž posouzení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále se jedná o otázky, které nebyly dosud, dle mínění dovolatelky, v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny.
6. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení účinků druhého pravomocného (částečně) vyhovujícího deklaratorního soudního rozhodnutí, jež bylo vydáno po zrušení v pořadí prvního pravomocného rozhodnutí v téže věci, tázala se, zda je takové rozhodnutí dostatečným právním důvodem pro přijetí plnění, které nelze považovat za bezdůvodné obohacení a zda po dobu jeho účinků lze dovodit, že by se bezdůvodně obohacený dostal do prodlení s vrácením plnění, jež drží na základě pravomocného soudního rozhodnutí. Současně za rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu považuje i řešení otázky, zda dodatečně vydané soudní rozhodnutí je dostatečným právním důvodem (dříve bezdůvodného) obohacení a zda se tento právní důvod prosadí i tehdy, ukáže-li se později, že přisouzené plnění neodpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům. V souvislosti s těmito vymezenými otázkami poukázala na konkluze o tzv. dodatečném a dostatečném právním titulu, jak byly vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3858/2011, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1697/2017, a s výhradou přiměřeného použití i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015. Připomněla rovněž východiska tzv. procesní teorie právní moci zakládající dualitu procesních vztahů a „předprocesních“ hmotněprávních vztahů a jejich relativní samostatnost, jež byla vyjádřena i v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011. S tímto rozsudkem, jakož i dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu v dovolání specifikovanými, žalovaná shledala nesouladný závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení a prodlení v době, kdy držela plnění na základě druhého pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428. Pokud tedy po dobu účinků tohoto rozsudku držela plnění, které ji podle něj po právu náleželo, nemohla se v rozsahu přísudku na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacovat. Po uvedenou dobu dochází, dle mínění žalované, ke ztotožnění pravomocného soudního rozhodnutí s právním titulem majícím základ v hmotném právu. Zdůraznila rovněž, že bez jakéhokoliv významu je i odvolacím soudem aprobovaný argument o nedostatku dobré víry žalované, že ji související hmotný nárok svědčí, pokud takovou skutečnost v rozsahu přisouzené částky deklaroval Vrchní soud v Praze v pořadí druhém rozsudku a implicitně i Nejvyšší soud v kasačním rozsudku ze dne 8. 6. 2011, č. j. 29 Cdo 601/2008-277, jímž věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s pokynem vážícím se ke zjištění výše pohledávky.
7. Dovolatelka dále vymezila jako dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle jejího mínění, neřešené otázky hmotného práva, a to zda druhé deklaratorní pravomocné soudní rozhodnutí o totožném nároku vydané v jednom řízení je jiným právním titulem pro přijetí plnění odlišným od prvního v řízení vydaného deklaratorního pravomocného soudního rozhodnutí a zda nastává prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení po celou dobu, kdy bezdůvodně obohacený plnění drží jednak na základě prvního později zrušeného pravomocného soudního rozhodnutí a posléze v tomtéž řízení vydaného druhého pravomocného soudního rozhodnutí, jehož účinky trvají do doby, než je dalším rozhodnutím dovolacího soudu odklizeno. Poukázala na to, že na řízení o totožném nároku a na rozhodnutí v řízení vydaná je třeba hledět jako na jeden celek, což nepřímo vyplývá jednak z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015, a dále z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010. Vyjádřila nicméně přesvědčení, že posléze citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu nebyla řešena situace, kdy v dalších fázích řízení o hmotněprávním nároku bylo vydáno druhé pravomocné soudní rozhodnutí, jehož účinky by postihovaly posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení a prodlení s jeho vrácením.
8. Žalovaná v dovolání navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že změní i prvostupňový rozsudek a žalobu v dovoláním dotčené části zamítne a znovu rozhodne o nákladech řízení a o soudním poplatku, popřípadě rozsudek odvolacího soudu v dotčené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
10. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. 3. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
11. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
13. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání žalované je přípustné pro řešení otázky účinků druhého pravomocného (částečně) vyhovujícího deklaratorního soudního rozhodnutí vydaného v totožném soudním řízení o stejném hmotněprávním nároku na vznik (trvání) bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku zrušení předchozího pravomocného soudního rozhodnutí o tomto nároku (z podnětu mimořádného opravného prostředku), na povinnost bezdůvodné obohacení vydat a v případě nesplnění této povinnosti na vznik prodlení bezdůvodně obohaceného s vrácením plnění, jež drží na základě práva přiznaného mu druhým pravomocným soudním rozhodnutím. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu odvolací soud vyřešil i otázku relativní samostatnosti procesního poměru založeného pravomocným soudním rozhodnutím přiznávajícím určitý nárok (plnění) a skutečného hmotněprávního poměru, z něhož takový nárok plyne (může plynout).
15. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustné, i opodstatněné.
16. Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
17. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Právnímu posouzení věci odvolacím soudem z hlediska výběru dopadající právní úpravy (občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013) nelze nic vytknout, neboť odpovídá konstrukci přechodného ustanovení §3028 odst. 3 o. z., jež nalezlo inspiraci v ustanovení §763 zákona č. 109/1963 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Obě ustanovení vycházejí z teze, že „závazek si nese svůj právní řád, který stál u jeho vzniku“, a tudíž práva a povinnosti ze závazkového poměru, byť by vznikla až v době účinnosti nové právní úpravy, by byla posuzována podle té právní úpravy, kdy závazkový poměr vznikl (k tomu z judikatury dovolacího soudu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, jenž byl publikován pod číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj odkazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 246/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2574/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 807/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016). Dovodil-li proto odvolací soud, že právním důvodem pro plnění částky 483.374.628,39 Kč byl v pořadí první rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, jenž byl později zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 29 Cdo 601/2008-277 (a shodně to platí i v individuálních poměrech projednávané věci i o plnění ve výši 343.347.885,55 Kč přiznaném na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, jenž byl změněn ve smyslu zamítnutí žaloby rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 29 Cdo 4426/2013-512), a okamžik vzniku závazku tak diktuje i použití úpravy občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, pak této konkluzi nelze ničeho vytknout. Sluší se ovšem uvést, že ani případný omyl při právním posouzení spočívající v aplikaci nesprávného právního předpisu by sám o sobě nezpůsobil rozpor dovoláním dotčeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. Judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je totiž se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a ustanovení §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014, použitelná v poměrech obou právních úprav (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018).
20. Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
21. Podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
22. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy (§48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§518 obč. zák.), dohody stran (§572 odst. 2 obč. zák.) či v případě splnění rozvazovací podmínky (§36 odst. 2, věta druhá, obč. zák.).
23. Bezdůvodné obohacení poskytnutím plněním na základě právního důvodu, který později odpadl, vzniká i v případech, kdy někdo plnil na základě pravomocného soudního rozhodnutí ukládajícího mu povinnost k plnění, které bylo později (typicky z podnětu mimořádného opravného prostředku) zrušeno. V takové situaci je vztah bezdůvodného obohacení založen tehdy, nemělo-li plnění poskytnuté na základě pravomocného soudního rozhodnutí korelát v hmotném právu (z bohaté judikatury dovolacího soudu k této problematice srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011).
24. V poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné po 1. 1. 1992 se právní otázkou vzniku bezdůvodného obohacení v posuzovaných souvislostech zabýval Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, v rozsudku ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, nebo v rozsudku ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009. Tato rozhodnutí shodně vyjadřují názor, že přijetím plnění na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které bylo později zrušeno, vzniká závazek k vydání bezdůvodného obohacení jen tehdy, plnil-li účastník podle rozhodnutí povinnost, kterou ve skutečnosti (podle hmotného práva) neměl. Spočíval-li ovšem právní důvod plnění v hmotném právu, pak trvá i v případě zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, které jej deklarovalo, a přijaté plnění nemůže být posuzováno jako bezdůvodné obohacení, neboť od počátku (bez ohledu na soudní rozhodnutí) je podloženo právním důvodem. Ke vzniku bezdůvodného obohacení vymezeného skutkovou podstatou přijetí plnění z právního důvodu, který odpadl, nedochází dříve, než bude zrušeno pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo – ač povinnost plnit neměla korelát v hmotném právu – odpovídající právo na plnění přiznáno. Nemožnost vzniku bezdůvodného obohacení v případě, že plnění poskytnuté na základě pravomocného, byť později zrušeného, soudního rozhodnutí, má svůj podklad i v hmotném právu, zdůraznil Nejvyšší soud na půdorysu konkrétních skutkových okolností projednávaných věcí v rozsudcích ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1514/2009, a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013. V rozsudku ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, Nejvyšší soud aproboval výše uvedené závěry, avšak současně je doplnil o další názor vztahující se k té fázi řízení o hmotném nároku, jež následuje po zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, na jehož základě bylo již plněno. V tomto směru uvedl, že „je-li tedy pravomocný a vykonatelný rozsudek následně zrušen, nemůže soud při novém projednání věci mimo jiné pominout okolnost, že podle tohoto rozsudku bylo poskytnuto plnění. Musí být přitom vzato v úvahu, že pro rozhodnutí soudu je rozhodný stav v době vyhlášení jeho rozsudku (srov. §154 odst. 1 o. s. ř.). Dospěje-li soud k závěru, že uplatněný nárok je opodstatněný, musí na plnění, které úspěšnému účastníku řízení náleží, zaúčtovat plnění poskytnuté podle vykonatelného rozsudku, jenž byl posléze zrušen. Plnění, na něž má úspěšný účastník řízení nárok, pak lze přiznat jen v takovém rozsahu, v jakém dosud nebylo uhrazeno; bylo-li uhrazeno zcela, je to důvodem k zamítnutí žaloby.“ Na shora předestřenou názorovou linii řešení právní otázky vzniku bezdůvodného obohacení spojeného se zrušením pravomocného soudního rozhodnutí navazuje Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, na nějž v dovolání odkazuje žalobkyně. Rozhodnutí se navíc v návaznosti na okamžik odpadnutí právního důvodu k plnění zabývá i otázkou uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu a jeho případným promlčením.
25. Rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále v tomto bodě odůvodnění „velký senát“) ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, byly potvrzeny dosavadní judikatorní závěry vyplývající z rozsudků Nejvyššího soudu označených výše. Velký senát setrval na validitě závěru, že splnil-li žalovaný povinnost uloženou mu pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům (plnil-li tudíž na neexistující dluh), pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Současně velký senát dovodil, že tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§107 obč. zák.). Uvedené závěry jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu následovány v řadě rozhodnutí, která je aprobují a popřípadě dále rozvíjejí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 851/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3300/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5937/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1483/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4478/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3168/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 139/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 217/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1862/2020), přičemž se uplatní i v přítomné právní věci ve vztahu k dovolatelkou vymezeným právním otázkám, jež odvolací soud vyřešil v rozporu s právě připomenutou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
26. Se zřetelem na právě připomenuté konkluze ustavené judikaturou Nejvyššího soudu sluší se konstatovat, že závěr rozsudku odvolacího soudu o jiném právním titulu (v přítomné právní věci se jednalo o pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428), než na základě kterého žalobkyně plnila částku 483.374.628,39 Kč (jednalo se o pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 2. 10. 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190), neobstojí již jen proto, že pro posouzení otázky existence (trvání) bezdůvodného obohacení a povinnosti toto obohacení vydat nemá žádný význam. Byť šlo formálně z hlediska jeho označení a fáze řízení o hmotněprávním nároku o jiné soudní rozhodnutí, bylo shodně s prvním pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze právním důvodem k plnění přisouzené částky vydaným v jednom řízení o totožném nároku. Pokud žalovaná již v té době držela částku vyšší, pak se v době trvání účinků rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, bezdůvodně obohatila o částku představující rozdíl mezi částkou zaplacenou na základě prvního rozsudku Vrchního soudu v Praze a pravomocně jí přiznanou rozsudkem v pořadí druhým. Stav založený rozsudkem Vrchního soudu v Praze, na jehož základě byla žalovaná legitimována k ponechání si přiznaného plnění ve výši 343.347.885,55 Kč, vylučoval, aby se o tuto částku bezdůvodně obohatila a dostala se tudíž do data doručení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 29 Cdo 4426/2013-512, na jehož základě účinky rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, pominuly, do prodlení s jejím vydáním žalobkyni.
27. Z hlediska vlivu druhého (částečně vyhovujícího) rozsudku Vrchního soudu v Praze na postavení žalované jako bezdůvodně obohacené (po zrušení pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008-277) považuje Nejvyšší soud s odkazem na jeho rozhodovací praxi za podstatné uvést, že druhý rozsudek Vrchního soudu v Praze představoval nový (dodatečně vzniklý) právní důvod pro ponechání si již vyplaceného plnění (jeho části), který byl současně procesně způsobilý přerušit stav bezdůvodného obohacení na straně žalované. Z judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, plyne, že samo pravomocné soudní rozhodnutí je dostatečným právním důvodem k přijetí a držení jím přisouzeného plnění, a to bez ohledu na skutečné hmotněprávní poměry, tedy bez zřetele k tomu, zda přisouzený nárok byl podle hmotného práva dán a zda žalovaný neplnil pod hrozbou vymahatelnosti soudním rozhodnutím uložené povinnosti k plnění na neexistující dluh. Existenci právního důvodu k plnění založeného na pravomocném soudním rozhodnutí tudíž nelze do doby jeho případného zrušení dovozovat, jak činí odvolací soud, z pozdějšího úsudku o neexistenci hmotněprávního nároku a případné věcné nesprávnosti soudního rozhodnutí, kterým byl takový nárok přiznán.
28. Nejvyšší soud podotýká, že relativní samostatnost procesního poměru a skutečného hmotněprávního poměru odvisí od významného účinku pravomocného soudního rozhodnutí, kterým bylo o hmotněprávním sporu rozhodnuto ve věci samé. Pravomocné soudní rozhodnutí ve věci samé zakládá „res iudicata“, je pro účastníky řízení závazné (stejně jako v rozsahu závaznosti pro účastníky též pro všechny orgány - §159a odst. 3 a 4 o. s. ř.) a vytváří procesní povinnost, která oprávněnému účastníku dává (proti povinnému) právo na nucené vymožení pohledávky nebo jiného práva rozhodnutím přisouzeného a která tímto způsobem implikuje soudní výkon rozhodnutí (exekuci) nebo jím alespoň „hrozí“ (pro případ, nebude-li povinnost uložená pravomocným soudním rozhodnutí splněna „dobrovolně“). I v případě, že pravomocné soudní rozhodnutí není v souladu s hmotným právem (je z pohledu „skutečných“ hmotněprávních vztahů mezi účastníky „nesprávné“), hmotněprávní vztah skutečný se proti vztahu procesnímu prosadit nemůže. Uvedený aspekt zcela zjevně souvisí se zásadou presumpce (věcné) správnosti pravomocného rozhodnutí soudu do doby, než takové rozhodnutí nebude předepsaným procesním postupem zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (k problematice presumpce správnosti soudního rozhodnutí srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3193/2010; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13 – tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označené, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
29. Dovolatelka dále k řešení vymezila právní otázky, dle jejího mínění, dosud v dovolací praxi Nejvyššího soudu neřešené, a to zda druhé deklaratorní pravomocné soudní rozhodnutí o totožném nároku vydané v jednom řízení je jiným právním titulem pro přijetí plnění odlišným od prvního v řízení vydaného deklaratorního pravomocného soudního rozhodnutí a zda nastává prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení po celou dobu, kdy bezdůvodně obohacený plnění drží jednak na základě prvního později zrušeného pravomocného soudního rozhodnutí a posléze v tomtéž řízení vydaného druhého pravomocného soudního rozhodnutí, jehož účinky trvají do doby, než je dalším rozhodnutím dovolacího soudu odklizeno. Pro řešení těchto otázek však dovolací soud neshledal dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustným. Otázky, jejichž řešení žalovaná na dovolacím soudu žádá, jsou závislé na posouzení otázky obecnějšího charakteru (vzájemný poměr procesního vztahu založeného pravomocným soudním rozhodnutím a skutečného hmotněprávního vztahu, priorita procesního vztahu, při jehož existenci se hmotněprávní poměr skutečný nemůže prosadit, i pokud by byl založen na věcně nesprávném pravomocném soudním rozhodnutí a z toho vyplývající vznik právního důvodu k plnění spojený toliko s vydáním pravomocného soudního rozhodnutí přiznávajícího právo na určité plnění), která je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešena (viz výklad výše). Otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešená implikuje i řešení otázky na ni z logiky věci navazující. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí nebo specifické, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3619/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1323/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3770/2020).
30. Pro doplnění považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že otázkou dobré víry dovolatelky v oprávněnost ponechat si částku přiznanou jí pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428 (viz bod 55. odůvodnění dovolání) se Nejvyšší soud nezabýval, neboť žalovaná uplatněnou argumentaci nijak nespojila s požadavky vyplývajícími pro dovolatele z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Navíc dovolací soud nepřehlédl, že na dobré víře (jejím nedostatku) v oprávněnost ponechat si částku 343.347.885,55 Kč (z dříve vyplacené částky 483.374.628,39 Kč) odvolací soud dovoláním dotčené rozhodnutí nezaložil a ani její posouzení od soudu prvního stupně nepřevzal. I pokud by tedy dovolání v uvedeném směru splňovalo požadavky vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., pak by stejně nebylo přípustné pro absenci obecného předpokladu dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., tj. vymezení právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
31. Právní posouzení věci odvolacím soudem [jde-li o závěr, že i v době trvání účinků druhého pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, byla žalovaná v pozici bezdůvodně obohaceného a pokračovalo její prodlení s vrácením plnění z titulu bezdůvodného obohacení, jež jí bylo přiznáno prvním pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, posléze zrušeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 29 Cdo 601/2008-277] tedy správné není a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.
32. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v rozsahu vymezeném ve výrokové části tohoto rozhodnutí i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
33. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu