ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.484.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 484/2021-743
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) P. R. , narozen XY, bytem XY, b) Z. B. , narozena XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupena Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, za vedlejšího účastenství na straně žalované: K. T. , narozena XY, bytem XY, P. T. , narozen XY, bytem XY, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 88/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. září 2020, č. j. 11 Co 244/2019-707, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. září 2020, č. j. 11 Co 244/2019-707, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. října 2019, č. j. 8 C 88/2018-537, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 30. října 2019, č. j. 8 C 88/2018-548, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 8 C 88/2018-537, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 30. 10. 2019, č. j. 8 C 88/2018-548, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY zapsaného pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 106.176,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobci nemají vůči vedlejším účastníkům nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 11 Co 244/2019-707, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit každému ze žalobců k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 35.503,- Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II., III. a IV.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě, neboť žalobce a) se stal na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 10. 2008, č. j. 20 D 631/2008-68, výhradním dědicem veškerého majetku své matky jakožto původní oprávněné osoby, přičemž dodatečné dědické řízení ohledně rozhodnutí pozemkového úřadu, která nebyla předmětem dědického řízení, bylo zastaveno pouze na základě sdělení žalované, že restituční nároky zůstavitelky byly již vypořádány, a na žalobkyni b) byl restituční nárok převeden darováním mezi osobami blízkými. Shledaly, že žalobci se domáhají vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě), přičemž dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům označily za liknavý až svévolný, a proto vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že předmětný pozemek je vhodný k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětného pozemku vybraného žalobci jako pozemku náhradního, jenž je ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Domnívá se, že předmětný pozemek je nevhodný k převodu jako pozemek náhradní, neboť funkčně souvisí se stavbou č. p. XY (rodinný dům) nacházející se na sousedním pozemku parc. č. XY, jehož vlastníkem je vedlejší účastnice K. T. Zdůrazňuje, že předmětný pozemek je využíván jako okrasná a manipulační zahrada připlocená k sousednímu rodinnému domu, přičemž přístup k nárokovanému pozemku je možný pouze přes pozemek vlastníka tohoto rodinného domu. Podotýká rovněž, že na žalobci vybraném pozemku se nachází zahradní vodovod nutný k užívání i té části zahrady, jež je situována na přilehlém pozemku ve vlastnictví vedlejší účastnice. Má za to, že pokud bude předmětný pozemek převeden na žalobce, lze předpokládat problémy při jeho obhospodařování. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání primárně namítali, že dovolání žalované není přípustné, neboť řešení dovolatelkou formulované otázky nemá potřebný judikatorní přesah; může se totiž s ohledem na individuálně dané skutkové okolnosti případu projevit právě a pouze v přítomné právní věci. Uvedli dále, že právní posouzení věci zpochybnila dovolatelka prostřednictvím skutkových námitek (námitek proti způsobu hodnocení provedených důkazů), čímž nevyhověla požadavku na uplatnění jedině možného dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Pro případ, že by dovolací soud přípustnosti dovolání přisvědčil, pak žalobci brojili i proti jeho opodstatněnosti. S odkazem na - ve vyjádření označenou - rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu připomněli zásadní principy při aplikaci restitučních právních předpisů, zejména požadavek na restriktivní výklad těch ustanovení upravujících výluky z restituce in integrum. Formulovali názor, že jimi nárokovaný pozemek není funkčně spojen s pozemkem parc. č. XY ve vlastnictví vedlejších účastníků a ani s domem č. p. XY, jenž je jeho součástí a je do něj zajištěn samostatný vstup z jiných pozemků ve vlastnictví vedlejších účastníků. Připomněli také, že žalovaná v minulosti k žádosti vedlejších účastníků do jejich vlastnictví část pozemku parc. č. XY převedla, což dle žalobců implikuje závěr, že v ostatním (v části pozemku vedlejším účastníkům nepřevedené a nyní žalobci požadované k vydání) neshledala funkční souvislost, jež aktuálně tvrdí v dovolání. Za irelevantní žalobci rovněž označili námitku, že nárokovaný pozemek se nachází v obytné zástavbě a při hospodaření s ním lze v budoucnu očekávat možné problémy. Ve vyjádření žalobci navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, popřípadě shledá-li jej přípustným, aby dovolání jako nedůvodné zamítl.
Vedlejší účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky „vhodnosti“ pozemku, jenž žalobci nárokují k převodu jako náhradní pozemek za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015 – uvedená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
Zákon o půdě výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Překážkou vydání pozemku podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); i u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.
Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
S ohledem na skutkové poměry posuzované věci je pak třeba vzpomenout i tu ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017), jíž byly aprobovány i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady s rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor. Jestliže i ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě představuje překážku pro vydání nezastavěných pozemků v rozlehlých areálech (sídlištních, sportovních i jiných) oprávněné osobě pro jejich funkční souvislost se stavbami, tím obezřetněji je třeba přistupovat k situacím, kde oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje stavbu domu a slouží obyvatelům tohoto domu, s nímž tvoří jeden funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
Vzhledem k výše uvedenému se pak právní posouzení věci odvolacím soudem –
jde-li o shora vymezenou otázku, zda lze žalobci nárokovaný pozemek považovat za vhodný k převodu oprávněným osobám jako pozemek náhradní za pozemky, jež jim nemohly být vydány – jeví být přinejmenším předčasné. Odvolací soud se totiž ve světle výše citované judikatury otázkou vhodnosti dotčeného pozemku k převodu dostatečně nezabýval, neboť patřičně nehodnotil hlediska širší funkční souvislosti mezi předmětným pozemkem a okolními nemovitostmi. V konkrétních poměrech přítomné právní věci je skutkový stav založen na té okolnosti, že předmětný pozemek je připlocen k pozemku a stavbě ve vlastnictví vedlejší účastnice K. T. a slouží jako zahrada s prostory k uskladnění zahradního nářadí. Taková charakteristika svědčí o šířeji pojaté funkční provázanosti [mezi předmětným pozemkem a pozemkem parc. č. XY v katastrálním území XY ve vlastnictví K. T. a popřípadě i stavbou č. p. XY (rodinný dům), jež je součástí zmíněného pozemku parc. č. XY a taktéž je ve vlastnictví K. T.], jež je zvláště v případě zahrad souvisejících s užíváním domů určených k individuálnímu bydlení aprobována i judikaturou dovolacího soudu (viz rozhodnutí dovolacího soudu výše). V situacích, kdy pozemek nárokovaný oprávněnou osobou k restituci in integrum (jako pozemek náhradní) tvoří přirozené zázemí domu určeného k bydlení, může být důraz na poskytnutí většího prostoru pro zahrádkářské a pěstitelské aktivity tou individuálně danou okolností, k níž se sluší při úvahách o existenci jednotného funkčního celku přihlédnout. Naopak úvaha odvolacího soudu, že se na předmětném pozemku nenachází „zázemí rodinného domu“, a tudíž není funkčně spjat se sousedními nemovitostmi, je nadmíru restriktivní. Namístě není ani bagatelizace skutkového zjištění o přístupu na předmětný pozemek toliko přes přilehlý pozemek ve vlastnictví K. T.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 3. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu