ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.854.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 854/2021-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 8. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 11 To 344/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 70/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 14 T 70/2020 , byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že ve dnech 30. 8. 2019, 4. 9. 2019 a 6. 9. 2019 v sídle společnosti SNEP, spol. s r. o., IČO: 27257827, na ulici Větrná 145 v Neratovicích-Byškovice, uzavřel s touto tři smlouvy o nájmu rámového lešení Alfix 0,73, na základě níž si půjčil lešení v celkové hodnotě 154.685 Kč až do 12. 9. 2019, přičemž jako důvod půjčení uvedl rekonstrukci domu v ulici XY, v XY, avšak již v době uzavírání smluv věděl, že lešení k tomuto účelu nikdy nevyužije, na zmíněnou adresu jej nikdy nepřivezl, lešení poškozené nevrátil a naložil s ním neznámým způsobem, čímž způsobil poškozené SNEP, s. r. o., IČO: 27257827, škodu ve výši 154.685 Kč,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ č. j. 2 T 57/2018-115 ze dne 12. 10. 2018 s právní mocí dne 18. 10. 2018 uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu v trvání čtyř let .
Za shora uvedený přečin podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 2. 2020, č. j. 38 T 27/2020-63, byl obviněný podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby nahradil poškozenému SNEP, spol. s r. o., IČO: 27257827, se sídlem Větrná 145, Neratovice-Byškovice, majetkovou škodu ve výši 207.926 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený SNEP, spol. s r. o., IČO: 27257827, se sídlem Větrná 145, Neratovice-Byškovice, odkázán se svým nárokem ve zbytku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současné byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 2. 2020, č. j. 38 T 27/2020-63, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Mělníku ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 14 T 70/2020, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 11 To 344/2020 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 11 To 344/2020, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 254–259), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, a podle písm. g) , neboť rozhodnutí spočívá na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, které mohlo mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku. Má za to, že při hodnocení důkazů došlo k porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jeho vina není prokázána nade všechnu pochybnost, a proto měl být obžaloby zproštěn. Trvá na tom, že v posuzovaném případě nebylo provedenými důkazy prokázáno, že se opravdu dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku, konkrétně není postaveno najisto, zda a jak se účastnil jednání, které je zde popsáno, resp. že zde uvedené jednání je trestným činem. Připomněl, že tam, kde nelze bezpečně určit, která z variant skutkového řešení odpovídá skutečnosti, volí soud tu, která je pro obviněného příznivější.
Obviněný má za to, že se jedná o občanskoprávní spor, kdy ve smlouvách o podnikatelském pronájmu věcí movitých ze dnů 30. 9. 2019, 4. 9. 2019 a 6. 9. 2019, je pamatováno i na případné porušení smlouvy, kterým jeho jednání bezesporu bylo a což současně nijak nerozporuje. V článku III.3.3. je pamatováno na nevrácení lešení s nutností uhradit náhradu takového lešení, smluvní pokutu s tím spojenou (článek VIII.8.1 smlouvy), dále užívání předmětu pronájmu mimo rozsah smlouvy (článek IX. 2.2 smlouvy), opět se sankcí smluvní pokuty pro nájemce (článek VIII.8.3.). Žádná z těchto možností nebyla využita. Nebylo prokázáno, že by se předmětné lešení na adrese XY, XY, nenacházelo, přičemž svědecká výpověď poškozeného nebyla potvrzena dalšími důkazy. Obviněný je přesvědčen, že poškozený jako pronajímatel se namísto trestního řízení mohl a měl domáhat žalobou na plnění, případně žalobou na vrácení věci u příslušného občanskoprávního soudu, respektive soudu rozhodčího, vzhledem k rozhodčí doložce uvedené v článku XI.11.7. smlouvy. O tom, že lešení chtěl vrátit, vypovídá emailová komunikace s poškozeným. Orgány činné v trestním řízení podle dovolatele vycházely „z předem pojatého přesvědčení, že odsouzený spáchal trestný čin, přičemž kvalifikaci skutku nekriticky přejímaly soudy všech instancí“. Odvolacímu soudu pak byly předloženy listinné důkazy potvrzující vrácení lešení a doklad o úhradě částky 25.108 Kč ve prospěch poškozené společnosti. Tyto listinné důkazy odvolací soud však neprovedl a ani nerozhodl o jejich zamítnutí pro nadbytečnost. Z pohledu dovolatele se tak jedná o porušení práva na spravedlivý proces.
Dále obviněný namítl, že se hlavní líčení u Okresního soudu v Mělníku dne 23. 9. 2020 konalo v jeho nepřítomnosti. Uvádí, že se nemohl účastnit hlavního líčení vzhledem ke skutečnosti, že v den konání hlavního líčení mu bylo špatně, a to tak, že se ani nedokázal z hlavního líčení řádně omluvit, kdy se později ukázalo, že byl pozitivní na nemoc COVID-19 (k tomu doložil potvrzovací sms zprávu + žádanku testu COVID-19). Z emailové komunikace se soudní úřednicí přitom jasně vyplývá, že se hlavního líčení hodlal účastnit, kdy uvedenou omluvu zaslal bohužel až 29. 9. 2020. Má za to, že nelze spravedlivě požadovat, aby se k soudu dostavil i přes zdravotní potíže spojené s pandemií, neboť by tím porušil i v té době platná opatření. Je přesvědčen, že postupem soudu prvního stupně bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo být osobně přítomen u hlavního líčení a být na něm slyšen ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti obsáhle cituje z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2971/09 a vytýká porušení zásady kontradiktornosti řízení. Zdůrazňuje, že přítomnost obviněného je zásadní podmínkou pro uplatnění jeho dalších procesních práv, a k řízení bez jeho přítomnosti by proto mělo být přistupováno až v situacích, kdy nelze jeho účast zajistit dostupnými prostředky. V závěru podává dovolatel obecné výklady práva na obhajobu, principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Uzavírá, že provedené důkazy nepostačují k vyslovení jeho viny nade všechnu pochybnost.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 11 To 344/2020-222, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 9. 2020, č. j. 14 T 70/2020-171, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 5. 2021, sp. zn. 1 NZO 388/2021.
Poté co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska obviněným uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze považovat za uplatněné relevantně, jsou však nedůvodné. Obviněný nevytýká porušení žádného konkrétního ustanovení trestního řádu, a ani odůvodnění soudů v této otázce. V době konání hlavního líčení soud neměl k dispozici žádnou omluvu obviněného, kdy tato byla soudu doručena až po týdnu, přičemž z omluvy ani jednoznačně nevyplývalo, že zdravotní stav obviněnému bránil v účasti u hlavního líčení. Tím spíše je z hlediska podmínek pro provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného bezpředmětná omluva doručená soudu s týdenním zpožděním. Trestní řád ani neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo dodatečné „zneplatnění“ hlavního líčení provedeného v nepřítomnosti obviněného a při něm vyhlášeného rozsudku.
Ve vztahu k námitkám obviněným podřazeným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že část těchto námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Se značnou dávkou tolerance pod deklarovaný důvod podřadil námitku týkající se vrácení lešení, když dovolatel i tyto námitky spojuje především s námitkou týkající se neprovedení jím předložených důkazů odvolacím soudem. Státní zástupce uvedl, že trestný čin podvodu byl dokonán momentem, kdy dovolatel převzal předmětné lešení. Pokud obviněný v průběhu odvolacího řízení, tj. více než rok po termínu, kdy podle smlouvy mělo být lešení vráceno, předmětné lešení nebo jeho část vrátil, pak skutečně šlo toliko o náhradu škody, provedenou navíc pod tíhou již probíhajícího trestního stíhání. V projednávané věci nelze hovořit o tzv. opomenutých důkazech. Jako nedůvodnou shledal státní zástupce námitku, že se jednalo o občanskoprávní záležitost. Majetkový trestný čin může být spáchán i v rámci občanskoprávních, resp. obchodněprávních vztahů. Zásadu trestní represe jako ultima ratio nelze ani u vztahů se soukromoprávním základem uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1035/2010.)
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 11 To 344/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že nalézací soud pochybil, pokud hlavní líčení dne 23. 9. 2020 konal v jeho nepřítomnosti, čímž byl zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Uvedl, že v den konání veřejného zasedání mu bylo natolik špatně, že nebyl schopen se ani řádně omluvit, přičemž dne 29. 9. 2020 zaslal soudu potvrzovací SMS zprávu a žádanku na test s tím, že byl v době konání veřejného zasedání pozitivní na nemoc COVID-19. S ohledem na tyto okolnosti po něm nebylo možno požadovat, aby se dostavil k soudu, neboť by tím porušil i v té době platná opatření související s epidemiologickou situací.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům . Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést spíše výjimečně, případně je vůbec nelze konat.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. se může hlavní líčení bez přítomnosti obžalovaného provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Proto, aby konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného odpovídalo uvedeným zákonným požadavkům vymezeným v ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., musí být respektováno, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obžalovaného, což je zaručeno tehdy, když nepřítomnost obviněného nepoznamená průběh hlavního líčení a jeho výsledky, zejména s ohledem na potřebný rozsah dokazování a dostatečné zjištění skutkového stavu věci pro rozhodnutí nejen v otázce viny, ale i o trestu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 57/1972-II. Sb. rozh. tr.). V tomto směru musí soud zvážit důkazní situaci, povahu, rozsah a právní kvalifikaci zažalovaného skutku, charakter, význam, obsah a rozsah důkazů, jejichž provedení přichází v úvahu u hlavního líčení, i důkazů dosud opatřených, jakož i dosavadní stanovisko obviněného k věci. Významné je rovněž i to, aby bylo možné účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (k tomu viz rozhodnutí č. 70/1980 Sb. rozh. tr.), což např. znamená, aby bylo přihlédnuto i k dostatečnému výchovnému a preventivnímu vlivu hlavního líčení a rozhodnutí v něm učiněného. Zároveň jde o to, aby bylo řízení provedeno dostatečně rychle, a pokud možno hospodárně. Při splnění těchto podmínek se dále vyžaduje řádné doručení obžaloby obžalovanému a jeho včasné a řádné předvolání k hlavnímu líčení [§202 odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obžalobu i předvolání je nutno doručit do vlastních rukou podle §64 odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž jejich uložení podle §64 odst. 2, 3 tr. ř. je vyloučeno [§64 odst. 4 písm. a) tr. ř.]. Předvolání obžalovaného je včasné, jestliže mu za těchto podmínek bylo doručeno se zachováním pětidenní lhůty uvedené v §198 odst. 1 věta první tr. ř.
Dále je potřeba, aby ve smyslu §202 odst. 2 písm. b) tr. ř. byla dodržena ustanovení o zahájení trestního stíhání, což znamená, že orgány činné v trestním řízení vůči obviněnému postupovaly podle §160 odst. 1, 3, 5 tr. ř. a rozhodly usnesením o zahájení trestního stíhání, a výrok usnesení obsahoval dostatečně konkrétní popis skutku a jeho právní kvalifikaci a i v dalších směrech respektovaly citovaná ustanovení. Současně musel být obviněný upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování podle §166 odst. 1 tr. ř., což je podmínkou řádného ukončení přípravného řízení a poslední příležitostí obviněného ovlivnit způsob rozhodnutí v tomto stadiu řízení, zejména pak rozhodnutí státního zástupce, zda podá obžalobu a obviněného postaví před soud, či nikoli. Zároveň jde o příležitost, aby se obviněný mohl domoci odstranění případných neúplností v dosavadním průběhu přípravného řízení (srov. přiměřeně též rozhodnutí č. 50/1998 Sb. rozh. tr.) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2554–2557).
Nejprve je třeba uvést, že s ohledem na shromážděné důkazy, zjištěný skutkový stav věci, jakož i rozsah projednávané věci, a rovněž se zřetelem na osobu obviněného, nic soudu nebránilo, aby mohl mít za to, že věc bylo možné spolehlivě rozhodnout a účelu trestního stíhání bylo možné dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Z obsahu pojednávané věci se podává, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno pro skutek, v němž byl spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, podle §160 odst. 1 tr. ř. usnesením Policie České republiky dne 18. 3. 2020 (č. l. 5–6) a obviněný si jej převzal dne 28. 4. 2020 (č. l. 6). Výrok usnesení obsahoval dostatečně konkrétní popis skutku a jeho právní kvalifikaci. Současně byl obviněný upozorněn na možnost prostudovat trestní spis a učinit návrhy na doplnění dokazování, čehož obviněný i jeho právní zástupce využili (č. l. 97–100, 109, 112–114). Obviněný byl v průběhu trestního řízení k věci vyslýchán orgány činnými v trestním řízení (č. l. 7–9).
Zákon v §202 odst. 4 větě první tr. ř. stanoví, že hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V projednávané věci se uvedené ustanovení neuplatní.
Z elektronické komunikace založené ve spise se podává, že si obviněný i přes opakované výzvy soudu nevyzvedával poštu v místě, které určil pro účely doručování písemností od soudu. První hlavní líčení bylo stanoveno na den 5. 8. 2020. Obviněný se bez řádné omluvy nedostavil. Výzva mu byla přitom doručena již dne 22. 7. 2020 (č. l. 143v.). Hlavní líčení bylo následně odročeno za účelem výslechu obviněného a svědkyně K. na den 23. 9. 2020. Obviněnému byla výzva doručena dne 25. 8. 2020 (č. l. 159v.). Obviněný se opět bez řádné omluvy k hlavnímu líčení nedostavil, soud tedy postupoval podle §202 odst. 2 tr. ř. a konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. V době konání hlavního líčení byly podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného splněny. Obviněný následně dne 29. 9. 2020, tedy šest dní po konání hlavního líčení, zaslal soudu e-mail s tím, že byl dne 29. 9. 2020 pozitivně testován na COVID-19, přičemž následně jako přílohu podaného odvolání zaslal kopii žádanky na provedení testu a textovou zprávu potvrzující nákazu (č. l. 195–196).
Odvolací soud se k uvedenému vyjádřil v bodě 5. odůvodnění napadeného usnesení, kde uvedl, že obviněný se k hlavnímu líčení nařízeném na 23. 9. 2020 nedostavil a svou omluvu zdůvodnil až o šest dní později. Uvedl, že „ v den konání tohoto soudního jednání totiž neměl prvý soud žádnou omluvu obžalovaného, takže stěží mohl předpokládat, že obžalovaný se ze zdravotních důvodů nedostaví “. Navíc odvolací soud „ vzhledem k obsahu všech důkazů, jak jsou založeny ve spise a jak i byly provedeny v hlavním líčení, a to včetně výpovědi obžalovaného z přípravného řízení, má odvolací soud za to, že ani po předložení listin obžalovaným k důvodům jeho nedostavení se k hlavnímu líčení, není nutno hlavní líčení opakovat a znovu provádět dokazování “. Obviněný měl možnost se v rámci veřejného zasedání k věci vyjádřit.
Nad rámec uvedeného je možno uvést, že samotná omluva z účasti u hlavního líčení či veřejného zasedání nemá automaticky za následek odročení jednání, resp. jeho nekonání. Provedení hlavního líčení či veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou vázána na to, zda se obviněný omluvil, případně jaké konkrétní důvody pro svou nepřítomnost uvedl. Jinými slovy je na úvaze soudu, zda jsou splněny podmínky stanovené v ustanoveních §202 odst. 2, 4, 5 tr. ř. pro konání hlavního líčení bez účasti řádně předvolaného obviněného.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , v rámci něhož je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o smlouvy o podnikatelském pronájmu ze dnů 30. 8. 2019, 4. 9. 2019 a 6. 9. 2019, výpověď svědka T. J. a elektronická komunikace s tímto svědkem) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu ke skutečnosti, zda se předmětné lešení nacházelo na adrese XY, XY, či nikoli), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verze skutkových událostí (kdy tvrdí, že lešení se na uvedené adrese mohlo nacházet, resp. nebylo prokázáno, že se tam nenacházelo). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že v tomto směru obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční. Obviněný de facto akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť „ tam, kde nelze bezpečně určit, která z variant skutkového řešení odpovídá skutečnosti, volí soud tu, která je pro obviněného příznivější “.
Obecně lze k námitce porušení zásady in dubio pro reo uvést, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř. , neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího totiž porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že se nepodařilo odstranit pochybnosti o průběhu skutkového děje také z toho důvodu, že soudem odvolacím v rámci veřejného zasedání nebyly provedeny jím navrhované listinné důkazy, resp. nebylo soudem řádně rozhodnuto o jejich nadbytečnosti. Konkrétně v rámci dovolání zmiňuje listiny dokládající vrácení lešení a doklad o zaplacení částky 25.108 Kč ve prospěch poškozené společnosti.
Námitku, že nebylo vyhověno jeho návrhu na dokazování, by bylo možno vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Odvolací soud uvedené důkazní návrhy provedl a k těmto se i v rámci odůvodnění napadeného usnesení vyjádřil. V bodě 6. usnesení odvolací soud uvedl, že předložené listiny dokládající vrácení lešení nemohou na správnosti soudem prvního stupně učiněných závěrech ničeho změnit, „ neboť z jejich obsahu a ze sdělení zmocněnce poškozené společnosti, vráceny byly i jiné, než zapůjčené díly lešení, a nikoliv pak lešení v celém pronajmutém rozsahu. Jedná se tak již o dodatečnou náhradu způsobené škody poškozené společnosti. Totéž pak lze konstatovat i k předloženému dokladu o úhradě částky 25 108 Kč ve prospěch poškozené společnosti, která navíc nebyla ze strany poškozené potvrzena jako částka přijatá “. Ze strany obviněného se tak jednalo o snahu vyvinit se pod tlakem probíhajícího trestního řízení, nikoli o upřímně míněnou snahu o nápravu jím způsobeného závadného stavu.
Obviněný dále vznesl námitku, že jeho jednání nemělo podléhat trestněprávní represi, neboť se jedná o občanskoprávní spor, který měl být řešen podle ustanovení předmětných smluv o podnikatelském pronájmu uzavřených mezi jeho osobou a poškozenou společností.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118).
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
V projednávané věci se soudy otázkou společenské škodlivosti dovolatelova jednání zabývaly. Odvolací soud se k uvedené námitce vyjádřil v bodě 8. napadeného usnesení, kdy poukázal na předchozí způsob života obviněného, který byl již v minulosti za trestný čin podvodu opakovaně odsouzen, a na konkrétní okolnosti projednávaného případu, zejména pak skutečnost, že poškozená společnost se snažila uvedenou situaci řešit, byla opakovaně obviněným ubezpečována, že lešení vrátí, k čemuž však nedošlo, a nakonec se pro ni stal obviněný nekontaktním. V takové situaci přistoupila poškozená k tomu, že se obrátila na orgány činné v trestním řízení. Obviněný reagoval až pod tíhou zahájeného trestního řízení, přičemž i tak nedostál svým slibům, neboť předmětné lešení nebylo vráceno, resp. byla vrácena pouze nepatrná část, kdy část lešení nebyla poškozené společnosti a obviněným vykázaná částka ve prospěch poškozené společnosti nebyla touto vedena jako přijatá. Odvolací soud proto konstatoval, že „ jednání obžalovaného, které naplňuje ve všech znacích skutkovou podstatu předmětného přečinu, dosáhlo vysoké společenské škodlivosti, a proto v žádném případě nepostačí k nápravě závadného stavu způsobeného obžalovaným ustanovení civilního práva, ale je na místě uplatnit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené “.
Uvedené námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu