ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1181.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1181/2021-121
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. O. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 123/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 68 Co 357/2020-69, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 9. 2020, č. j. 30 C 123/2019-30, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 11 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž co do zbývajícího požadavku představovaného částkou 188 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl, že „žalovaná nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok III).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobce na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 89/2016.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil, tento soud předně popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že toto řízení bylo zahájeno dne 18. 2. 2016, kdy žalobce a jeho manželka J. O. podali u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu proti společnosti Generali Česká pojišťovna a.s., v níž se domáhali zaplacení částky 57 187 Kč s úrokem z prodlení od 6. 2. 2016 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody, kterou utrpěli na svém vozidle při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla, jež bylo pro případ vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem u zmíněné pojišťovny pojištěno. V době, kdy soud prvního stupně o věci rozhodoval, bylo v posuzovaném řízení meritorně rozhodnuto pouze obvodním soudem, který žalobě částečně vyhověl, přičemž odvolací řízení, jež bylo vedeno na podkladě odvolání žalobců, dosud nebylo skončeno. Jak soud prvního stupně dále zjistil, první jednání soudu bylo v posuzovaném řízení nařízeno na den 23. 9. 2016, načež bylo odročeno na účelem vypracování znaleckého posudku. Poté, co žalovaná k výzvě soudu složila dne 26. 10. 2016 zálohu na provedení tohoto důkazu, a co soud svým usnesením ze dne 13. 2. 2017 znalce k podání posudku ustanovil, byl však tento posudek soudu doručen až dne 24. 9. 2018, načež jej soud dne 18. 10. 2018 rozeslal účastníkům řízení. Následovalo nařízení jednání ve věci na den 20. 2. 2019, jež bylo vzápětí na žádost žalované odročeno, dále na den 27. 3. 2019, které bylo v jeho závěru odročeno za účelem výslechu svědka, a konečně na den 26. 4. 2019, jež bylo posléze odročeno na neurčito za účelem doplnění znaleckého posudku. Doplnit znalecký posudek však obvodní soud znalci uložil až usnesením ze dne 29. 10. 2019, načež toto doplnění bylo soudu doručeno dne 30. 1. 2020. Následovalo jednání soudu, které bylo nařízeno na den 26. 6. 2020 a při němž obvodní soud ve věci rozhodl.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových závěrů, které vycházelo z aplikace §1 odst. 1 a 3, §5, §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze zčásti. Přisvědčil přitom názoru žalobce, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu, za který odpovídá žalovaná. Žalobci tak svědčí vůči žalované právo na náhradu nemajetkové újmy, která mu uvedeným nesprávným úředním postupem vznikla. Při stanovení této náhrady soud prvního stupně přihlédl vedle celkové délky posuzovaného řízení i k tomu, že význam řízení pro žalobce byl standardní, a že újmu, kterou žalobce utrpěl, sdílel se svou manželkou. Výši peněžitého zadostiučinění pak v závislosti na tom vyčíslil jako součet částky 7 500 Kč připadající na první dva roky trvání řízení, a dalších dvou částek 7 500 Kč připadajících na třetí a čtvrtý rok tohoto řízení, načež výslednou částku 22 500 Kč snížil na polovinu, neboť žalobce „nárok uplatňuje samostatně“.
5. K odvolání žalobce ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku o věci samé částečně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci další částku 28 389,60 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud předně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, zároveň je však doplnil o zjištění týkající se zejména dalšího průběhu posuzovaného řízení následujícího po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, jež sám učinil z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 15 C 89/2016, kterým zopakoval dokazování. Poté odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení, které v době jeho rozhodování nebylo dosud pravomocně skončeno (nacházelo se ve fázi vyhotovování písemné podoby rozsudku odvolacího soudu, jenž byl vyhlášen dne 3. 12. 2020), trvalo v okamžiku, kdy odvolací soud rozhodoval, 4 roky, 9 měsíců a 21 dnů. Toto řízení, které probíhalo celkem na dvou stupních soudní soustavy, sice nebylo skutkově složité, jeho procesní složitost však zvyšovala potřeba vypracování znaleckého posudku a jeho následného doplnění. V jeho průběhu však byla též zaznamenána celkem tři období nečinnosti soudu, jež ve svém souhrnu dosáhla délky 2 let a 9 měsíců.
7. Poté odvolací soud přisvědčil právnímu závěru prvostupňového soudu, podle kterého posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty první a třetí zákona č. 82/1998 Sb. tak žalobci vznikl podle §31a téhož zákona vůči žalované nárok na odškodnění nemajetkové újmy, kterou tím utrpěl. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění za tuto nemajetkovou újmu neodpovídá částce 11 250 Kč, nýbrž částce o 28 389,60 Kč vyšší, tj. celkem částce 39 639,60 Kč. S ohledem na délku posuzovaného řízení, kterou odvolací soud zhodnotil za nikoliv extrémní, přitom tento soud vyšel ze základní částky zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za první dva roky jeho trvání a poté za každý další rok, po který řízení probíhalo, čímž dospěl k částce 56 628 Kč. S odkazem na kritéria uvedená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. dále konstatoval, že zatímco význam předmětu řízení pro žalobce žádnou úpravu této částky nevyžaduje, neboť byl standardní, přičemž tentýž závěr lze učinit i ve vztahu k podílu žalobce na délce řízení, základní částku je namístě snížit o 30 % proto, že žalobce utrpěnou újmu sdílel se svou manželkou, což její dopady na něj zmírnilo. Další snížení základní částky, tentokrát o 20 %, odvolací soud odůvodnil procesní složitostí věci související s již zmíněným znaleckým posudkem a následnou potřebou jeho doplnění, načež tuto částku o 20 % navýšil, a to s poukazem na postup soudu, jenž byl zatížen již rovněž zmíněnými obdobími nečinnosti. Při této poslední úpravě základní částky odvolací soud zároveň zohlednil i to, že období nečinnosti soudu představovalo vzhledem k jeho délce také hlavní příčinu vlastní nepřiměřenosti celkové doby, po níž posuzované řízení trvalo. Takto vyčíslené odškodnění dosahující částky 39 639,60 Kč odvolací soud závěrem porovnal s předmětem posuzovaného řízení, do jehož výše zahrnul nejen zažalovanou jistinu, nýbrž i její příslušenství a náklady řízení, načež uzavřel, že se jedná o částku přiměřenou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn a částečně potvrzen co do celkové částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním.
9. Přípustnost dovolání žalobce předně dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí je „jako celek“ v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017.
10. Dále žalobce považuje podané dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a totiž: „Zda formální existence potřeby znaleckého posudku a jeho vypracování činí z řízení složité řízení?“ Při řešení této otázky totiž odvolací soud měl pochybit, dospěl-li k závěru, že posuzované řízení bylo z důvodu nutnosti vypracování znaleckého posudku (jako nikoliv „výjimečného“, nýbrž „zákonného a předvídaného prostředku dokazování“) složité a z tohoto důvodu přistoupil ke snížení základní částky odškodnění o 20 %.
11. Při posouzení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánu veřejné moci se pak odvolací soud dle názoru dovolatele odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Kritérium složitosti řízení vyvolané zpracováním znaleckého posudku, jež mohlo pro posuzované řízení znamenat jeho prodloužení jen o cca 5, maximálně 8 měsíců, totiž do úpravy přiznaného odškodnění promítl stejnou měrou (snížení o 20 %), jako zjištěné období nečinnosti soudu, jehož délka však činila 2 a půl roku (navýšení o 20 %).
12. Žalobce je dále přesvědčen, že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo procesní vadou. Ve svém odvolání totiž namítal, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl odůvodněn způsobem, jenž by vyhovoval závěrům plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13, což způsobovalo jeho nepřezkoumatelnost. Odvolací soud tak měl tento rozsudek zrušit.
13. Žalobce se rovněž domnívá, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že soudy bez ohledu na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění odmítají valorizovat částky, které plynou ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
14. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
20. V části podaného dovolání, v níž žalobce namítá, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům, které plynou z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, žalobce žádnou konkrétní právní otázku nevymezil, když žádná taková otázka neplyne ani z jím ocitované první věty závěrečného odstavce 33 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto rozsahu proto dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované výše zmíněným ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce neuvedl, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
21. Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobcem zformulovaná otázka, zda formální existence potřeby znaleckého posudku a jeho vypracování činí z posuzovaného řízení složité řízení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž nestojí na řešení takto obecně formulovaného problému, jak jej žalobce nadnesl, tj. že by každé řízení, jež si vyžádá vypracování znaleckého posudku, bylo bez dalšího třeba hodnotit jako složité, nýbrž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vychází z posouzení konkrétních okolností posuzovaného řízení, které dle §31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. zahrnují též zhodnocení kritéria jeho složitosti [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013)]. Odvolací soud přitom na podkladě skutkového závěru, který nelze v dovolacím řízení zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), plně v intencích zmíněné judikatury zkonstatoval, že zjištěná potřeba provést dokazování znaleckým posudkem, jehož zpracování soud v posuzovaném řízení též zadal, jakož i následná potřeba tento znalecký posudek doplnit, objektivně vedla k prodloužení délky tohoto řízení pro jeho vyšší procesní náročnost, což však nelze přičítat k tíži žalované. Od uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil ani tím, že zmíněnou skutečnost následně promítl do výše přiměřeného finančního zadostiučinění tomu odpovídajícím snížením jeho základní částky.
22. Ani ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, kterou žalobce odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění, není podané dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud nadto nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak.
23. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se zhodnocení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání však není důvodné.
25. Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
27. Stran postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“
28. Z konstantní judikatury dovolacího soudu přitom rovněž plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13), z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
29. V posuzovaném případě odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení a následné úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění, jež by nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou tohoto řízení odčinilo, v souladu s citovanou judikaturou neopomenul zhodnotit jak kritérium složitosti řízení, tak i kritérium postupu orgánu veřejné moci. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, která odvolací soud převzal, nicméně vyplynulo, že zatímco složitost řízení zvyšovala potřeba zpracování soudem zadaného (a nikterak zvlášť komplikovaného) znaleckého posudku a jeho následného doplnění, jakož i to, že ve věci rozhodovaly soudy dvou stupňů, k otázce nečinnosti soudu v průběhu tohoto řízení bylo zjištěno, že délka této nečinnosti odpovídala dvěma letům a devíti měsícům, což představuje více než polovinu celé délky řízení. Míra, s jakou se na celkové nepřiměřené délce posuzovaného řízení podílela (ne)činnost soudu, tak podíl složitosti posuzovaného řízení znatelně převyšuje. Zhodnocení, které ve vztahu k podílu obou těchto kritérií odvolací soud učinil, když dospěl k závěru, že pro každé z nich je namístě základní částku odškodnění upravit o shodných 20 %, však uvedenou výraznou nerovnováhu nikterak neodráží, což takové hodnocení činí nejen zjevně nepřiměřeným, ale též odporujícím uvedené judikatuře Nejvyššího soudu.
30. Zmínil-li pak odvolací soud ve vztahu ke zjištěným opakovaným a „masivním“ průtahům, že při jejich promítnutí do celkové výše přiznaného zadostiučinění vzal v potaz i to, že právě tyto průtahy představovaly rozhodující skutečnost, jež způsobila, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, odchýlil se tím též od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2016. V něm totiž dovolací soud mj. odmítl závěr, podle kterého by při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bylo možné nezhodnotit zjištěné průtahy v řízení s odůvodněním, že další navýšení základního odškodnění pro tuto nečinnost by představovalo „duplicitní odškodnění“, neboť je to právě a jen tato nečinnost, která činí řízení odškodnitelným. V této souvislosti Nejvyšší soud konkrétně uvedl: „Podle Stanoviska (část IV. a V.) po ohraničení doby trvání řízení (určením počátku a konce) posuzuje soud přiměřenost doby řízení. Přitom není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito jsou složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného. Z těchto samých faktorů se pak spolu s celkovou délkou řízení vychází i při určování výše přiměřeného zadostiučinění. Ve smyslu Stanoviska tedy nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze tak bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy“. Pokud takto odvolací soud nepostupoval, je jeho posouzení žalobcova nároku nesprávné.
31. Nejvyšší soud přesto nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí, když dosud žalobci přiznané odškodnění v částce 39 639,60 Kč je přiměřené a dostatečné, a zrušením napadeného rozhodnutí by proto nebylo dosaženo pro žalobce příznivějšího výsledku řízení.
32. Odvolací soud totiž správně přihlédl k tomu, že žalobce újmu, kterou nepřiměřenou délkou řízení utrpěl, sdílel společně se svou manželkou, což její dopad na žalobce významně zmírnilo. Snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu sdílení újmy je přitom důvodné zejména v těch případech, kde účastníci v posuzovaném řízení vystupují jako rodinní příslušníci v „zájmovém souladu“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019), což je i případ řízení, z něhož žalobce svůj nárok dovozuje. Míra tohoto zmírnění, při nezměněném významu předmětu řízení pro žalobce, jak jej odvolací soud správně zhodnotil (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011), je přitom taková, že i při odpovídajícím promítnutí zjištěných průtahů do finálního hodnocení by nemohlo dojít k navýšení přiznané částky, má-li se i nadále jednat o odškodnění přiměřené všem zjištěným okolnostem daného případu.
33. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné takové vady neshledal. Zmínil-li pak žalobce údajné procesní pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, byť se jednalo o rozhodnutí nepřezkoumatelné, dovolací soud se s jeho názorem neztotožňuje. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je totiž zřejmé, na základě jakých úvah a po zohlednění jakých konkrétních skutečností tento soud dospěl k závěru, že žalobci z titulu zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu náleží částka 11 250 Kč. Skutečnost, že vlastní způsob výpočtu uvedené částky se míjel s postupem, který ustálená judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě zastává, přitom sama o sobě nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí ve smyslu §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. nezpůsobila.
34. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
35. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu