ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.351.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 351/2021-203
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce M. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 1/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2020, č. j. 72 Co 71/2020-163, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2020, č. j. 72 Co 71/2020-163, se v rozsahu výroků I, II a IV zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal omluvy specifikovaného znění a zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného od 3. 1. 2011, a to (po vyloučení k samostatnému projednání a postoupení věci) u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 20/2012.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2019, č. j. 21 C 1/2019-105, rozhodl, že žalovaná je povinna se žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku písemně omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění: „Omluva M. Š., nar. XY: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za porušení Vašich základních práv a svobod nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného pod sp. zn. 10 C 20/2012 u Obvodního soudu pro Prahu 7, a to práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a práva na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem zaručených čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“ (výrok I), žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 42 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 158 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
3. Soud prvního stupně konstatoval, že při ústním jednání dne 10. 6. 2019 žalobce uvedl, že požaduje přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného naposledy pod sp. zn. 10 C 20/2012 za dobu od zahájení řízení do doby podání žaloby v této věci, tj. do dne 2. 1. 2019.
4. V původním (též kompenzačním) řízení žalobce podal (společně s O. Z.) dne 3. 1. 2011 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 proti žalované České republice, v níž se mimo jiné domáhal za nepřiměřeně dlouhé správní řízení jak konstatování, že průběhem správního řízení vedeného o žádosti žalobce o informace ze dne 14. 12. 2005, tj. nepřiměřenou délkou správního řízení, průtahy v něm a nečinností, bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, tak i písemnou omluvu a zaplacení částky 102 002 Kč s příslušenstvím.
5. Soud prvního stupně uzavřel, že přezkoumávaná část řízení (jež ke dni jeho rozhodnutí nebylo skončeno) trvala ode dne 3. 1. 2011 do dne 2. 1. 2019, tj. 8 let. Dospěl k jednoznačnému závěru, že s ohledem na dobu trvání řízení a všechny okolnosti případu nelze dobu trvání 8 let předmětného soudního řízení považovat za přiměřenou, neboť řízení mohlo být skončeno dříve, zejména pokud by se soudy nedopustily pochybení, v jejichž důsledku dovolací soud jejich rozhodnutí zrušil.
6. V daném případě se též prosadila vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy žalobce. Žalovaná neprokázala, že by počet žalob podávaných žalobcem v období od 2011 do současnosti byl mimořádně vysoký a dále nebylo prokázáno, že by ve výrazné většině byl žalobce neúspěšný, naopak provedeným dokazováním bylo prokázáno, že žalobce je v řadě věcí částečně úspěšný. S ohledem na výše uvedené tak žalovaná nevyvrátila ani svým tvrzením o litigiózním jednání žalobce vznik jeho nemajetkové újmy.
7. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou formy či výše přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014 a sp. zn. 30 Cdo 4342/2014) přiznal žalobci právo na písemnou omluvu ve znění požadovaném žalobcem jakožto morální satisfakci za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením. Dále na věc aplikoval §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), i s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Vyšel ze základní částky zadostiučinění ve výši 105 000 Kč. Takto stanovenou základní částku modifikoval (a ve svém rozhodnutí odůvodnil) s ohledem na kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk tak, že ji ponížil o 60 % a přiznal žalobci zadostiučinění ve výši 42 000 Kč.
8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se zamítá žaloba v rozsahu požadovaného znění omluvy (výrok I), ve výroku II změnil tak, že se konstatuje, že v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 20/2012 u Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok II), ve výroku III jej potvrdil (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok IV).
9. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedených důkazů vyvodil též odpovídající skutková zjištění, která jsou dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž odvolání žalované měl za důvodné, odvolání žalobce nikoliv. Dále uvedl s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, že jedním z nejdůležitějších kritérií pro stanovení formy a případné výše odškodnění je význam předmětu řízení pro účastníka vyjádřený tím, co je pro poškozeného v sázce. S odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu [sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, sp. zn. 30 Cdo 3916/2013, sp. zn. 30 Cdo 1098/2014, sp. zn. 30 Cdo 2032/2014 a přiměřeně i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 20. 9. 2011, ve věcech Havelka proti České republice, č. 7332/10, č. 42666/10 a č. 61523/10] uzavřel, že nastolení právní jistoty ohledně předmětu posuzovaného řízení, jímž byla kompenzace nemajetkové újmy, kterou žalobce utrpěl v jiném řízení, bylo pro něj jistě žádoucí, nikoli však podstatným způsobem zasahující do jeho života. Nadto bylo odvolacímu soudu z úřední činnosti známo, že žalobce iniciuje velké množství obdobných soudních řízení, v nichž požaduje po žalované odškodnění nemateriální újmy za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci. Je tedy zřejmé, že pro žalobce je účast v těchto soudních řízeních běžnou až rutinní záležitostí. Prodloužené projednávání žaloby v hodnoceném řízení jej proto staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Účast žalobce v jednom z mnoha jím iniciovaných soudních řízení tak nelze vnímat jako mimořádný zážitek negativního významu, který by měl stresující dopad na jeho osobní život, jako je tomu například u osob, které jsou účastníky soudního řízení ojediněle, a takové řízení je proto pro ně více či méně úzkostným zážitkem, není-li skončeno v přiměřené lhůtě. Vzhledem k tomu, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobce v důsledku uvedených skutečností minimální, přičemž doba hodnoceného kompenzačního řízení nemohla jeho psychickou sféru nikterak zásadně negativně zasáhnout, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že významu dotčeného řízení, jež je jedním ze stovek, které žalobce vede (což podstatně snižuje negativní dopad každého z těchto sporů do jeho osobnostní sféry), je přiměřeným zadostiučiněním nemajetkové újmy, která byla žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce hodnoceného řízení způsobena, konstatování porušení žalobcova práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků I, II a III, napadl žalobce, zastoupený advokátkou, dovoláním.
11. Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje výslovně v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu při řešení otázek
a) „výkladu ustanovení §31a odst. 2, odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk, tedy výkladu a hodnocení podmínek a kritérií pro závěr o míře a intenzitě vzniklé nemajetkové újmy“
b) „výkladu a hodnocení podmínek a kritérií pro stanovení formy a případné výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu“
c) „výkladu a hodnocení podmínek a kritérií pro závěr o zneužívání práva osobou, která vede vyšší počet soudních sporů“, a
d) „výkladu a hodnocení podmínek a kritérií pro závěr o pořadí formy přiměřeného zadostiučinění, resp. jeho kombinaci“.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
13. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolatel přednesl obsáhlou argumentaci, jež se vesměs prolíná všemi jím položenými otázkami (téměř na hranici rozlišitelnosti).
17. Dovolatel odkázal také na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 1496/2012, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008) s tím, že samotný výsledek řízení pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, je nevýznamný. Dovolací soud však konstatuje, že se odvolací soud tímto nezabýval, na vyřešení této otázky jeho rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo.
18. Podobně je tomu u argumentace dovolatele, že odvolací soud měl opřít své závěry o nepřiznání omluvy a o nepřiznání finančního zadostiučinění o soudem zjištěné zneužívání práva na soudní ochranu žalobcem (s odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, sp. zn 30 Cdo 2865/2017, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, sp. zn. 30 Cdo 3011/2018, a další v dovolání uvedené). Dovolací soud konstatuje, že na závěrech o zneužívání práva žalobcem zcela zjevně rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo (nadto k omluvě odvolací soud neuvedl ničeho, jak bude dovolacím soudem vysvětleno níže), neboť záviselo na prokázaném větším počtu žalobcem vedených řízení (přičemž skutečnost vedení většího počtu sporných řízení se státem žalobce potvrdil při jednání prostřednictvím advokátky). Zde tedy nelze přisvědčit žalobcovu záměrnému ztotožnění litigiózního jednání s reflexí většího počtu jím zahajovaných řízení při posuzování kritéria významu řízení ze strany odvolacího soudu, neboť nejde stricto sensu o totožné skutečnosti (srov. i dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, bod 21). A to i přes obecnou zkušenost, že větší počet zahajovaných soudních (správních) řízení stejnou osobou může (avšak nutně nemusí) přerůst ve zneužívání práva (srov. též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, bod 35). Potud (ke všemu výše uvedenému) a též v rozsahu otázky c) tak není dovolání žalobce ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
19. Dovolatel odkázal k otázce b) na právní větu nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, kde se soud vyslovil, že nemajetková újma se neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. A k přiměřenosti výše (peněžitého) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení odkázal např. na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11 (§22), a ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11. Dle dovolatele u něj nejde o žádný „výjimečný případ“, ani o (údajně) minimální význam řízení, který by právní závěr odvolacího soudu o dostatečnosti takové „satisfakce“ (konstatování porušení práva; pozn. dovolacího soudu) odůvodňoval. Dovolání však ani v rozsahu otázek a) a b), jež spolu úzce souvisí, není přípustné. Lze sice přisvědčit dovolateli v jeho obecném odkazu na judikaturu stran zcela výjimečně nepřiznávaného zadostiučinění v penězích za nepřiměřeně dlouhé řízení, ale pokud odvolací soud podmínky právě pro výjimečné nepřiznání finanční kompenzace újmy za nepřiměřenou délku řízení shledal, je jeho úvaha souladná s rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu. Odvolací soud měl za nesporné, a i potvrzené žalobcem, že ten vede velké množství sporných řízení proti státu. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, a v usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013 (ve věci podané ústavní stížnosti byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1129/14, a ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 2578/14; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), Nejvyšší soud dovodil, že nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že (v tamější věci; pozn. dovolacího soudu) žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. i další tam uvedenou judikaturu). Konečně pokud odvolací soud změnil výrok II soudu prvního stupně tak, že namísto peněžní satisfakce ve prospěch žalobce konstatoval porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neodchýlil se tímto posouzením od rozhodovací praxe uvedené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, a dovolání je třeba v tomto rozsahu odmítnout. V případě §31a odst. 2 OdpŠk se jedná o ustanovení, u kterého je na místě aplikace §153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění. V daném případě totiž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje.
20. Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné v rozsahu otázky d), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce na takovou vadu řízení poukazoval, avšak nelze přisvědčit jeho argumentaci, že soudy byl nesprávně stanoven konec období, za které žalobce požadoval zadostiučinění (tj. ke dni podání žaloby), z důvodu nesprávně zaprotokolovaného vyjádření jeho advokátky při jednání před soudem prvního stupně. Z konstatování odvolacího soudu, soudu prvního stupně, ale i ze spisu je dovolacímu soudu zřejmé, že konec předmětného období byl stanoven samotným žalobcem (resp. jeho právní zástupkyní) při jednání dne 10. 6. 2019, aniž by proti namítané chybě protokolace byla vznesena námitka. Dovolací soud tedy namítanou vadu řízení neshledal.
23. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila, jak vyplývá z rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 (R 57/2012), a z rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014 (R 37/2015), v názoru, podle kterého je konstatování porušení práva zásadně základní formou satisfakce (nezbytným minimem odškodnění). Žádá-li však poškozený zadostiučinění ve formě omluvy (a to příp. i vedle současně požadovaného konstatování porušení práva), je tímto odškodněním („kompenzačním prostředkem první volby“ – R 57/2012) omluva jakožto osobní (byť soudním rozhodnutím uložený) projev uznání chyby samotným odpovědným subjektem. V poskytnuté omluvě je zpravidla obsaženo i konstatování porušení práva (jako „nutné východisko“ – R 37/2015). Souběžné odškodnění oběma zmíněnými kompenzačními prostředky (omluvou a konstatováním porušení práva) bude proto (vždy s ohledem na individuální okolnosti věci) namístě uvažovat zásadně jen tehdy, nevyplyne-li porušení konkrétních práv poškozeného již z obsahu omluvy. Tam, kde by mělo být jádro omluvy a konstatování porušení práva představováno shodným výčtem porušených práv poškozeného, nebude pro paralelní odškodnění těmito kompenzačními prostředky dán zásadně důvod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014 a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1307/2017).
24. Dovolací soud nepřehlédl, že v odůvodnění odvolacího soudu zcela absentuje odůvodnění jeho závěru o zamítnutí žaloby v rozsahu požadované omluvy. Též nepřehlédl, že obsah zamítnuté omluvy a obsah odvolacím soudem vysloveného konstatování porušení práva žalobce se týká stejného řízení vedeného pod sp. zn. 10 C 20/2012 u Obvodního soudu pro Prahu 7. Byť se jeví, že odvolací soud nesprávně zamítl omluvu jako „kompenzační prostředek první volby“ (R 57/2012), nelze s jistotou tento závěr učinit pro chybějící odůvodnění. Dosavadní výsledky řízení neukazují (právě pro nepřezkoumatelnost závěrů odvolacího soudu), že je možné o věci rozhodnout přímo dovolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4550/2014). V tomto rozsahu tak nelze než konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou nepřezkoumatelnosti.
25. K vadě nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.“ Dovolací soud závěrem konstatuje, že žalobce ani nemohl v projednávané věci relevantně formulovat své dovolací výhrady na adresu rozsudku odvolacího soudu stran zamítnuté omluvy právě pro jeho nepřezkoumatelnost.
26. Konečně dovolací soud odkazuje i na ústavní rovinu nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí se závěrem, že obecné soudy si musí své závěry řádně - tj. srozumitelně a racionálně obhajitelně – odůvodnit, jejich rozhodnutí musí být prostá svévole, libovůle, excesu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11).
27. Dospěl-li tedy odvolací soud v dané věci k závěru, že v konkurenci požadované omluvy (z jejíhož obsahu však porušení konkrétních práv žalobce vyplývalo) a konstatování porušení práva je na místě odškodnit žalobce konstatováním porušení práva, je toto jeho právní posouzení věci nesprávné (chybné) právě do té míry, do které svůj právní závěr, byť je teoreticky možný, neodůvodnil.
28. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu zamítavého výroku I týkajícího se povinnosti žalované omluvit se žalobci za porušení práv, a též v rozsahu souvisejícího výroku II (jehož existence je závislá od nového posouzení nároku na omluvu), včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.), tedy (pro upřesnění) napadený rozsudek zrušil jen co do výběru druhu morálního zadostiučinění. Dovolání v rozsahu zamítnutého finančního zadostiučinění bylo podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto. Odvolací soud opětovně posoudí zejména nárokované zadostiučinění formou omluvy v konkurenci s konstatováním porušení práva a ústavně konformním způsobem svůj závěr odůvodní.
29. Soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými, přičemž neopomene zohlednit také ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu