ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1323.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1323/2020-906
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2021 o dovolání obviněného A. Č. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 76/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby jí v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 2 T 76/2018, byl obviněný A. Č. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„nejméně od přesně nezjištěné doby přelomu měsíce července a srpna 2015 se záměrem soustavně obtěžovat své sousedy poškozené A. V., narozenou XY a L. V., narozeného XY, žijící v domě ve XY, začal oběma poškozeným nejprve nejméně každý měsíc ze zahrady u svého bydliště nebo ze střešního okna svého bydliště, tedy domu ve XY slovně vyhrožovat, zejména tím způsobem, že uvidí, co bude, co s nimi udělá, že jim dá po tlamě a zlikviduje jim psa a oba poškozené také urážel různými neslušnými výrazy jako „kurvo, děvko, pičo, paroháči, blbče, ubožáku“, takto obžalovaný jednal obvykle v podnapilém stavu, postupem času se tyto jeho slovní útoky stávaly častějšími a nejméně od února roku 2016 tímto způsobem jednal i několikrát týdně a navíc oba poškozené, pokud se pohybovali na své zahradě, několikrát týdně sledoval ze střešního okna svého bydliště, případně je i fotografoval, došlo k tomu, že po obou poškozených plival, činil opakovaná telefonická či písemná oznámení na Městskou policii XY, případně i na Policii ČR, zejména v tom smyslu, že pes poškozených štěká nebo takto nepravdivě oznamoval, že pes poškozených, je volně na pohybu a ohrožuje své okolí, v důsledku čehož opakovaně v různou denní i noční dobu příslušníci Městské policie XY, případně Policie ČR se dostavili do obydlí poškozených situaci prošetřit, posléze spíše u poškozených telefonicky ověřovali, zda se jedná o pravdivé oznámení, opakovaně docházelo i k tomu, že obžalovaný se snažil poškozeným znepříjemnit život i tak, že žádal Městský úřad XY, odbor výstavby a životního prostředí o prošetření údajné nepovolené stavby plotu či údajné přestavby domu obývaného poškozenými na penzion a také o prošetření toho, že poškození provádějí černou stavbu na jejich restauraci, zjišťoval si nejrůznější soukromé údaje poškozených a jejich syna, zejména co se týká jejich majetkových poměrů, zdravotního stavu a soukromých mezilidských vztahů v rodině,
a dne 27. 8. 2016, kdy kolem 23.30 hod. v obci XY v silně podnapilém stavu postupně odpálil a vhodil na pozemek rodinného domu XY užívaného poškozenými celkem 6 ks zábavní pyrotechniky přesně nezjištěného typu, kdy jedna z rachejtlí dopadla na střechu dřevěné kůlny opatřené asfaltovou krytinou, kde došlo k jejímu vyhoření, aniž by byla způsobena jakákoliv škoda, další rachejtle dopadla na lavici zahradního nábytku, která byla umístěna při hlavní zdi domu, přičemž došlo ke vznícení látkové matrace zahradního křesla a polštáře, kdy vznik požáru zaregistrovala poškozená A. V., která následně požár uhasila, zbývající pyrotechnika dopadla na travnatou část zahrady domu, tato nezpůsobila žádnou škodu, tímto jednáním byli poškození L. a A. V. vydáni nejméně v nebezpečí těžké újmy na zdraví v případě, že by požár včas nezaregistrovali a neuhasili, přičemž v případě pozdního zpozorování požáru, silnějšího proudění vzduchu a rozšíření požáru na dřevěnou lavici mohlo dojít k rozšíření požáru do obývacího pokoje rodinného domu manželů V. a v případě požáru dřevěné kůlny mohlo dojít k rozšíření požáru na střechu sousedního domu a hrozil tak vznik škody shořením obou domů v rozsahu nejméně 8.000.000 Kč; zahořením matrace, polštáře a zahradního nábytku vznikla škoda ve výši 1.784 Kč, v blíže neurčené době kolem 31. 8. 2016 obžalovaný vyhlédl ze střešního okna rodinného domu, kde bydlí, nejprve zapískal a na procházející poškozené manžele V. začal pokřikovat a vyhrožovat, " že jim ukáže, že uvidí co bude, a že jim ten barák stejně zapálí a zlikviduje je", přičemž toto jednání obžalovaného v poškozených vzbuzovalo důvodnou obavu, že své výhružky může splnit, kdy v důsledku prožitých událostí byla poškozená A. V. nucena vyhledat odbornou zdravotnickou pomoc a byla hospitalizována na Psychiatrickém oddělení FN XY v době od 1. 9. 2016 do 3. 9. 2016,
ani poté však obžalovaný nepřestal se svým jednáním v tom rozsahu, jak je shora popsáno v době přibližně od února roku 2016 a i nejméně do konce září 2017 se takovéhoto shora popsaného jednání dopouštěl, od čehož jej neodradilo ani to, že některé dílčí útoky byly řešeny přestupkovou komisí Města Břeclav, i nadále obžalovaný poškozeným shora popsaným způsobem vyhrožoval, nadával neslušnými výrazy, činil na ně různá oznámení a takto jednal až do konce září 2017, kdy poté se intenzita jednání obžalovaného zmírnila, kdy přibližně nejméně každý měsíc poškozené pozoroval ze střešního okna svého bydliště a vulgárně jim nadával, což trvalo až do počátku měsíce února 2018, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání v této věci,
takovéto shora popsané jednání obžalovaného u obou poškozených, zejména u poškozené A. V., vyvolalo trvající pocity ztráty soukromí a bezpečí, aby poškození zabránili rozsahu shora popsaného jednání obžalovaného, tak v průběhu jara roku 2017 nechali mezi domy č. XY a XY postavit cca 2,4 metry vysokou zeď z betonových panelů , za což vynaložili nejméně 34.308 Kč, současně poškození u zdi instalovali bezpečnostní kamerový systém a přemístili rovněž místo vjezdu ke svému obydlí , aby tak co nejvíce zamezili obžalovanému v jejich sledování.“
2. Za shora uvedené přečiny uložil Okresní soud v Břeclavi obviněnému podle §273 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Současně bylo obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo omezení spočívající v tom, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel jakéhokoliv kontaktování a vyhledávání poškozených A. V., nar. XY a L. V., nar. XY. Dále byl podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb podle §68 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž podle §68 odst. 2 tr. zákoníku byla denní sazba stanovena na 300 Kč, tedy celková výměra peněžitého trestu činila 30 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil uvedený soud obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným A. V., nar. XY a L. V., nar. XY, oběma bytem XY, společně a nerozdílně na náhradě škody částku 36 092 Kč.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 2 T 76/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019. Zde se sluší poznamenat , že se jedná již o druhé rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který poprvé o podaném odvolání rozhodoval usnesením ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, podal obviněný dovolání do výroku o vině, trestu a do výroku o náhradě škody z důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g), e), g), h), k), l) tr. ř. Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. citované rozhodnutí usnesením ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020, zrušil a vrátil věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně Krajský soud v Brně nově rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, rozhodl tak, že §258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. se z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu za současného zrušení podle §45 odst. 1 tr. zákoníku výroku o vině a trestu, jakož i dalších výroků, které ve vzrušené části mají svůj podklad z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„nejméně od přesně nezjištěné doby přelomu měsíce července a srpna 2015 do 6. 2. 2018, kdy proti němu bylo v této věci zahájeno trestní stíhání, vyjma jednání ze dne 18. 5. 2016 kdy kolem 22.30 hod. úmyslně ublížil na cti L. V., nar. XY, trvale bytem XY, stojícímu před domem č. XY, na kterého ze střešního okna domu č. XY křičel „Zavři si toho psa ty zmrde, ty pičo, ty nulo“ a dne 27. 2. 2016 kolem 12.30 hod. ve XY na ulici XY úmyslně ublížil na cti A. V., nar. XY, trvale bytem XY, které opakovaně, nejméně dvakrát řekl „kurvo, pičo, děvko“, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1, písm. a) zákona o přestupcích rozhodnutím Komise k projednávání přestupků města Břeclav ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. MUBR-S–14264/2016–KPP 16083–4, 16128-9, 16238-9, se záměrem soustavně obtěžovat své sousedy poškozené A. V., nar. XY a L. V., nar. XY, žijící v domě ve XY, začal oběma poškozeným nejprve nejméně každý měsíc ze zahrady u svého bydliště nebo ze střešního okna svého bydliště, tedy domu ve XY slovně vyhrožovat, zejména tím způsobem, že uvidí, co bude, co s nimi udělá, že jim dá po tlamě a zlikviduje jim psa a oba poškozené také urážel různými neslušnými výrazy jako „kurvo, děvko, pičo, paroháči, blbče, ubožáku“, takto obžalovaný jednal obvykle v podnapilém stavu, postupem času se tyto jeho slovní útoky stávaly častějšími a nejméně od února roku 2016 tímto způsobem jednal i několikrát týdně a navíc oba poškozené, pokud se pohybovali na své zahradě, několikrát týdně sledoval ze střešního okna svého bydliště, případně je i fotografoval, došlo k tomu, že po obou poškozených plival, činil opakovaná telefonická či písemná oznámení na Městskou policii XY, případně i na Policii ČR, zejména v tom smyslu, že pes poškozených štěká nebo takto nepravdivě oznamoval, že pes poškozených, je volně na pohybu a ohrožuje své okolí, v důsledku čehož opakovaně v různou denní i noční dobu příslušníci Městské policie XY, případně Policie ČR se dostavili do obydlí poškozených situaci prošetřit, posléze spíše u poškozených telefonicky ověřovali, zda se jedná o pravdivé oznámení, opakovaně docházelo i k tomu, že obžalovaný se snažil poškozeným znepříjemnit život i tak, že žádal Městský úřad XY, odbor výstavby a životního prostředí o prošetření údajné nepovolené stavby plotu či údajné přestavby domu obývaného poškozenými na penzion a také o prošetření toho, že poškození provádějí černou stavbu na jejich restauraci, zjišťoval si nejrůznější soukromé údaje poškozených a jejich syna, zejména co se týká jejich majetkových poměrů, zdravotního stavu a soukromých mezilidských vztahů v rodině,
a dne 27. 8. 2016, kdy kolem 23.30 hod. v obci XY v silně podnapilém stavu postupně odpálil a vhodil na pozemek rodinného domu XY užívaného poškozenými celkem 6 ks zábavní pyrotechniky přesně nezjištěného typu, kdy jedna z rachejtlí dopadla na střechu dřevěné kůlny opatřené asfaltovou krytinou, kde došlo k jejímu vyhoření, aniž by byla způsobena jakákoliv škoda, další rachejtle dopadla na lavici zahradního nábytku, která byla umístěna při hlavní zdi domu, přičemž došlo ke vznícení látkové matrace zahradního křesla a polštáře, kdy vznik požáru zaregistrovala poškozená A. V., která následně požár uhasila, zbývající pyrotechnika dopadla na travnatou část zahrady domu, tato nezpůsobila žádnou škodu, tímto jednáním byli poškození L. a A. V. vydáni nejméně v nebezpečí těžké újmy na zdraví v případě, že by požár včas nezaregistrovali a neuhasili, přičemž v případě pozdního zpozorování požáru, silnějšího proudění vzduchu a rozšíření požáru na dřevěnou lavici mohlo dojít k rozšíření požáru do obývacího pokoje rodinného domu manželů V. a v případě požáru dřevěné kůlny mohlo dojít k rozšíření požáru na střechu sousedního domu a hrozil tak vznik škody shořením obou domů v rozsahu nejméně 8.000.000 Kč; zahořením matrace, polštáře a zahradního nábytku vznikla škoda ve výši 1.784 Kč; v blíže neurčené době kolem 31. 8. 2016 obžalovaný vyhlédl ze střešního okna rodinného domu, kde bydlí, nejprve zapískal a na procházející poškozené manžele V. začal pokřikovat a vyhrožovat, „že jim ukáže, že uvidí co bude, a že jim ten barák stejně zapálí a zlikviduje je“, přičemž toto jednání obžalovaného v poškozených vzbuzovalo důvodnou obavu, že své výhružky může splnit, kdy v důsledku prožitých událostí byla poškozená A. V. nucena vyhledat odbornou zdravotnickou pomoc a byla hospitalizována na Psychiatrickém oddělení FN XY v době od 1. 9. 2016 do 3. 9. 2016,
ani poté však obžalovaný nepřestal se svým jednáním v tom rozsahu, jak je shora popsáno v době přibližně od února roku 2016 a i nejméně do konce září 2017 se takovéhoto shora popsaného jednání dopouštěl, i nadále obžalovaný poškozeným shora popsaným způsobem vyhrožoval, nadával neslušnými výrazy, činil na ně různá oznámení a takto jednal až do konce září 2017, kdy poté se intenzita jednání obžalovaného zmírnila, kdy přibližně nejméně každý měsíc poškozené pozoroval ze střešního okna svého bydliště a vulgárně jim nadával, v době kolem 22.15 hodin dne 28. 9. 2017 ze svého pozemku házel kameny do okna rodinného domu č. XY ve XY, na ulici XY, kdy jedním z kamenů zasáhl zde se nacházející osobu L. V., nar. XY, a to do pravé strany hlavy a při tomto na něj křičel „já tě zabiju“, kdy v házení kamenů pokračoval a následně kamenem rozbil přední skleněnou výplň plastového okna v 1. patře rodinného domu č. XY ve XY na ulici XY;
původně v rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, č. j. 3 T 164/2018-213) ve svém jednání pokračoval i nadále a to v době kolem 23.30 hod. dne 28. 9. 2017, kdy vhozením dvou kamenů rozbil skleněné výplně tzv. francouzského okna předmětného rodinného domu, a tímto jednáním způsobil poškozením skleněných výplní oken škodu ve výši 11.200,-Kč (původně v rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, č.j. 3 T 164/2018 - 213), takovéto shora popsané jednání obžalovaného u obou poškozených, zejména u poškozené A. V., vyvolalo trvající pocity ztráty soukromí a bezpečí.“
5. Za shora uvedené přečiny uložil Krajský soud v Brně obviněnému podle §273 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Současně bylo obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo omezení spočívající v tom, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel jakéhokoliv kontaktování a vyhledávání poškozených A. V., nar. XY a L. V., nar. XY. Dále byl podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb podle §68 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž podle §68 odst. 2 tr. zákoníku byla denní sazba stanovena na 300 Kč, tedy celková výměra peněžitého trestu činila 30 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil uvedený soud obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
6. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození A. V., nar. XY a L. V., nar. XY, oba bytem XY, odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině a trestu z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g), k), l) tr. ř.
8. Stran námitek týkajících se naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (bod V dovolání) obviněný uvádí, že bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku (správně trestního řádu), neboť dřívější rozhodnutí pro týž skutek proti jeho osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku, přičemž uplynula lhůta k zahájení přezkumného řízení. Poté zdůrazňuje, že byl uznán vinným a odsouzen za skutky vůči poškozeným v časovém období, pro které byl uznán vinným i za spáchání přestupků. Poukazuje v tomto směru na skutkovou větu rozsudku soudu prvního stupně, v němž je explicitně uvedeno „…některé dílčí útoky byly řešeny přestupkovou komisí …“ a rozhodnutí soudu druhého stupně vymezuje dílčí útoky v pojetí výslovného uvedení „vyjma jednání …“¨ Namítá, že soudy nesprávně nahlížely na jeho jednání jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu, ačkoliv trestný čin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku má charakter trestného činu trvajícího (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 947/2016, a rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014). Dovolatel zároveň připomíná, že trvající trestný čin se na rozdíl od pokračujícího trestného činu neskládá z jednotlivých dílčích útoků, ale je naopak charakterizován plynulostí protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení, a hodnotí se jako jediný trestný čin.
9. Jeho jednání tak bylo posouzeno nepřípustně v rozporu se zákazem dvojího trestání (totožné skutky vůči poškozeným) stejně dvakrát, když byl pro totožné skutky odsouzen v rámci přestupkového řízení a trestního řízení . Odkazuje na zásadu ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a dovozuje, že pokud byl odsouzen za stejný skutek dvakrát, tedy byl postižen v rámci přestupkového řízení, které skončilo pravomocným odsouzením, je jeho trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení se shora uvedeným článkem Úmluvy trestním stíháním nepřípustným (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003).
10. Soudu druhého stupně vytýká rovněž, že neposuzoval, zda v případě přestupků neuplynula lhůta k zahájení přezkumného jednání, na které odkazuje §11 odst. 1 písm. k) tr. ř., když ovšem posléze uvádí, že objektivní 3 letá lhůta k zahájení přezkumného řízení již uplynula ohledně veškerých přestupků. Důrazně nesouhlasí se závěrem, že rozhodnutí o přestupku ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. MUBR-S 4976/2017-KPP 17045, nemělo být posouzeno jako totožné jednání, jaké je mu kladeno za vinu, když dne 20. 10. 2016 měl urážet poškozeného V. – bylo to totožné jednání, tentýž cíl. Podle jeho názoru je jeho trestní stíhání vyloučeno z důvodu překážky věci rozhodnuté, když byl pro totožné jednání uznán vinným v rámci přestupkového řízení. Akcentuje, že při absenci zákonné úpravy je vyloučena analogie stran určení okamžiku oddělující jeden trvající trestný čin od druhého a je tedy nutno zastavit trestní stíhání jako celek.
11. Obviněný v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 197/2017, ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 3 Tdo 315/2017, podle nichž lze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňovat i námitky procesního charakteru. Namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Považuje skutkovou větu za toliko jednolitý text, kdy soud druhého stupně vytvořil fakticky popis jednoho rozsáhlého skutku. Podle soudu druhého stupně se jednalo buď o dílčí útoky pokračujícího trestného činu, případně další jednotlivé skutky, které převzal i z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Soudům nižší instance vytýká nesprávné posouzení trestného činu podle §354 tr. zákoníku jako trestného činu pokračujícího, ačkoliv se jedná o trestný čin trvající. Jedná se o nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, které má pro danou věc zásadní význam, neboť mohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a řešená otázka je zásadního významu pro uznání viny.
12. Obviněný poté poukazuje na porušení zásady totožnosti skutku, přičemž zdůrazňuje, že podle §220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle dovolatele je ovšem skutková věta odsuzujícího rozsudku zcela odlišná od podané obžaloby, když se nejedná o pouhé upřesnění a doplnění některých skutečností. Jednotlivé části skutkové věty si dle jeho názoru vzájemně odporují, když uvedená období popisují různou intenzitu údajných útoků, tyto období se překrývají, přičemž skutková věta doznala nepřiměřené změny, jednak v samotném období, po kterou měla být trestná činnost páchána, jednak v samotné podstatě údajných útoků, když v obžalobě se vůbec neobjevily okolnosti nasvědčující naplnění zákonných znaků trestného činu skutkové podstaty nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku v podobě (vyhledávání osobní blízkosti či sledování a omezování v obvyklém způsobu života).
13. Stran omezování v obvyklém způsobu života podle jeho názoru není zřejmé, jak k tomuto mělo docházet. Nelze uzavřít, že každé nebezpečné pronásledování je samo o sobě způsobilé omezit jeho oběť v jejím obvyklém způsobu života podle §354 tr. zákoníku, neboť z gramatického výkladu vyplývá, že v odst. 1 písm. d) je uvedený zákonný znak jen jednou z možných eventualit, kterými je možné naplnit skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Za omezování v obvyklém způsobu života nelze považovat uplatňování zákonných prostředků, které užíval zcela legitimně k hájení svých práv. To se týká zejména jeho aktivit v rámci stavebního řízení. Namítá, že by se tak dostal do absurdní situace, kdy by si musel nechat líbit jakékoliv protiprávní jednání ze strany poškozených. Poukazuje například na skutečnost, že pouhá nedůvodnost jeho námitek jako účastníka řízení ještě nevypovídá o úmyslu uplatňovat svá práva jako prostředek nebezpečného pronásledování. Nebylo nikterak prokázáno, že by si zjišťoval informace o poškozených za trestněprávním účelem. Popis těchto nevýznamným skutkových okolností, které nelze ani při rozšiřujícím výkladu podřadit pod žádnou z forem jednání v §324 odst. 1 písm. a) – e) tr. zákoníku, pak tvoří podstatnou část skutkové věty. Takovým postupem soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, když byl potrestán za domáhání se stanoveným způsobem svého práva na nezávislý a nestranný soud (např. tím, že v rámci obhajoby dokládal nižší majetkové poměry poškozených).
14. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se podle §226 tr. ř. zprošťuje obžaloby. Pro případ, že Nejvyšší soud neshledá splnění podmínek pro to, aby ve věci rozhodl sám, eventuálně navrhuje, aby po zrušení napadeného usnesení soudu druhého stupně i rozsudku soudu prvního stupně, věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřením ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 1 NZO 982/2020, nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení ve věci, včetně uplatněných důvodů dovolání a v jakých skutečnostech dovolatel spatřuje jejich naplnění, přičemž konstatuje, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel žádnou argumentaci neuvádí.
16. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odkazuje státní zástupce na ustanovení §11 odst. 1 písm. k) tr. ř., přičemž připouští, že uplatněné námitky formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají, když dovolatel namítá, že byl odsouzen za skutek, o kterém již bylo rozhodnuto v přestupkovém řízení. Státní zástupce nepochybuje, že rozhodnutím Komise k projednávání přestupků města Břeclav ze dne 15. 11. 2016 s právní mocí dne 6. 3. 2017 byl dovolatel uznán vinným jednáními, která z hlediska svého charakteru a časového vymezení spadají do skutku, o kterém bylo rozhodováno v trestním řízení (viz též bod 60. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020), a že v době rozhodování odvolacího soudu již uplynula tříletá objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle §100 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Podstatný význam pro posouzení celé věci má podle názoru státního zástupce otázka, zda trestný čin podle §354 tr. zákoníku je trestným činem pokračujícím nebo trvajícím, když soud druhého stupně má za to, že se jedná o trestný čin pokračující, dovolatel naopak trvající.
17. Státní zástupce se následně zabývá otázkou, zda může dovolatel takovéto námitky relevantně uplatňovat. Argumentaci, podle které je trestný čin podle §354 tr. zákoníku trestným činem trvajícím, totiž dovolatel mohl nepochybně uplatnit již v prvním dovolání, kde taktéž uplatňoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V podstatě však v rámci své předchozí argumentace dovolatel akceptoval pojetí tohoto trestného činu jako trestného činu pokračujícího, když vytýkal, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně není patrno, že by dílčí skutky pokračujícího trestného činu, které byly řešeny přestupkovou komisí, nebyly pojaty jako součást souzeného období . Při absenci výslovného zákonného omezení má státní zástupce v zásadě za to, že nelze vyloučit, aby dovolatel při podání nového dovolání uplatnil i takové námitky, které mohl uplatnit již v dřívějším dovolání (při podání dovolání proti novému pravomocnému rozhodnutí). Zároveň však dodává, že podmínkou ovšem je, aby se takové námitky týkaly otázky, ke které Nejvyšší soud – třeba i obiter dictum – dosud nezaujal závazný právní názor ( rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 15 Tdo 44/2004), když takovým právním názorem jsou zavázány nejen soudy nižších stupňů, ale i samotný dovolací soud. To se však v projednávaném případě nestalo, když Nejvyšší soud jen zdůraznil, že je vázán rozsahem dovolání a že obviněný ve svém dovolání nijak nezpochybnil závěry soudů obou stupňů, které přečin podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku považovaly za trestný čin pokračující.
18. Státní zástupce dále poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud bez ohledu na svoji vázanost rozsahem a důvody dovolání považoval za nutné vyjádřit se k situaci, pokud by v rámci přestupkového řízení byla projednána část trvajícího skutku (body 70. - 73. rozhodnutí). Dospěl k závěru, že v případě trvajícího trestného činu, kdy část skutku byla pravomocně projednána v přestupkovém řízení, je třeba postupovat obdobně jako v případě projednávání pokračujícího trestného činu. Zopakoval i závěry ohledně zahájení řízení o přestupku, které svojí povahou a významem odpovídá usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., popř. sdělení podezření podle §179b odst. 1 tr. ř. Má proto za to, že v případě trvajícího přestupku se jedná o nový skutek, pokud pachatel i po zahájení řízení o přestupku pokračuje ve svém protiprávním jednání. Projednání takového nového skutku v přestupkovém nebo trestním řízení nebrání zásada ne bis in idem.
19. Dále státní zástupce připomněl závěry Nejvyššího soudu ohledně otázky zahájení řízení o přestupku podle úpravy zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích platného do 30. 6. 2017, za jehož účinnosti bylo přestupkové řízení proti dovolateli vedeno. Uzavřel, že pokud je v případě trvajícího skutku pravomocně rozhodnuto o části jednání v přestupkovém řízení a toto rozhodnutí nelze zrušit v rámci přezkumného řízení, pak takového obviněného nelze v trestním řízení uznat vinným tou částí jeho jednání, o které bylo rozhodnuto v přestupkovém řízení. Jednání, o kterém bylo rozhodnuto v přestupkovém řízení, bylo pak ukončeno okamžikem, kterým bylo obviněnému v rámci přestupkového řízení oznámeno zahájení řízení o přestupku. Jednání, kterého se takový obviněný vůči poškozeným dopouštěl poté, co mu bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupku, lze projednat v rámci trestního řízení a o tomto jednání v rámci trestního řízení rozhodnout. Státní zástupce tak námitky obviněného týkající se charakteru trestného činu podle §354 tr. zákoníku považuje za přípustné. Zároveň uvedl, že setrvává na stanovisku vysloveném ve vyjádření ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 1 NZO 1355/2020, a považuje tyto námitky za částečně důvodné, když trestný čin podle §354 tr. zákoníku je nutno považovat za trestný čin trvající, jenž následně po právní stránce vymezuje. Poukazuje na kasační rozhodnutí ve věci – bod 94. a zároveň na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 947/2016, kde bylo uvedeno, že trestný čin podle §354 odst. 1 tr. zákoníku má charakter trestného činu trvajícího, přičemž odkázal na závěry i rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, byť se citované rozhodnutí týkalo povahy trestného činu týrání svěřené osoby podle §199 tr. zákoníku, jeho závěry však lze vztáhnout i na trestný čin nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku.
20. Stran trestného čin trvajícího připomíná, že se posuzuje jako čin jediný, nerozpadající se na dílčí útoky, trvající podoba trestného činu plyne ze zákona, přičemž konstatuje jistou nedůslednost soudů nižší instance, které vycházely z toho, že se jedná o pokračující trestný čin, ovšem soud druhého stupně do popisu skutku zahrnul i některá jednání, pro která nebylo zahájeno trestní stíhání ani podána obžaloba, přičemž takovýto postup by u dílčích útoků pokračujícího trestného činu nebyl možný. Ze samotného popisu skutku ve výroku o vině státní zástupce dovozuje kontinuální jednání nerozpadající se na dílčí útoky, když mimo jednání ze dne 27. 8., 31. 8. 2016 a 28. 9. 2017 zde nejsou žádná jiná dílčí jednání časově vymezena. Zároveň konstatuje, že procesním požadavkem na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, která se týkají pokračujícího trestného činu, je jednoznačné vymezení jednotlivých dílčích útoků.
21. K povaze trestného činu podle §354 tr. zákoníku dále uvádí, že je mu známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 559/2018, ve kterém Nejvyšší soud vycházel z toho, že trestný čin podle §354 tr. zákoníku je trestným činem pokračujícím, když ovšem v daném případě soud jen převzal závěr nižších soudů, když dovolatelem toto pojetí nebylo nijak zpochybňováno.
22. Nesouhlasí s námitkou obviněného, podle něhož rozhodnutí v přestupkovém řízení založilo důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. ohledně veškeré za vinu mu kladené trestné činnosti, neboť obviněný nepřípustně brojí proti právnímu názoru, který již vyslovil Nejvyšší soud. Odkazuje na své vyjádření v bodě 18. a uvádí, že rozhodnutí o přestupku založilo nepřípustnost trestního stíhání toliko ohledně jednání spáchaného před 22. 6. 2016, kdy bylo obviněnému doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupku. Totožný závěr zaujímá státní zástupce i ve vztahu k námitce obviněného o posouzení jako jiného skutku jeho přestupkového jednání vůči poškozenému V. ze dne 20. 10. 2016, pro které byl dovolatel pravomocně postižen rozhodnutím Komise pro projednávání přestupků města Břeclav ze dne 3. 5. 2017, přičemž odkazuje na bod 62. kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu.
23. Stran dovolacího důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatuje, že část námitek uplatněných v rámci tohoto dovolacího důvodu formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá – námitka týkající se výlučně procesní problematiky totožnosti skutku, jíž se Nejvyšší soud již zabýval ve svém kasačním rozhodnutí a jednoznačně konstatoval, že totožnost skutku byla zachována (body 84., 85. rozhodnutí dovolacího soudu). Ve vztahu k námitce existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, konstatuje , že tato námitka nemůže založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu již z toho důvodu, že podatel nespecifikuje, v čem má tento extrémní rozpor spočívat. Kromě toho se námitkami týkajícími se kvality skutkových zjištění již zabýval Nejvyšší soud a vyloučil existenci tzv. extrémního rozporu, resp. porušení práva obviněného na spravedlivý proces (body 77–82 kasačního rozhodnutí). Dovolacímu důvodu podle názoru státního zástupce neodpovídají ani námitky týkající se kvality popisu skutku z hlediska stylistického a grafického. Další námitky tomuto dovolacímu důvodu formálně odpovídají, i když tyto námitky jsou z velké části opakováním námitek, na které již reagoval dovolací soud (bod 94. kasačního rozhodnutí Nejvyšší soud). K jednání, které dovolatel charakterizuje jako výkon zákonných práv účastníka stavebního nebo jiného řízení, poukazuje státní zástupce rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který konstatoval, že šlo ze strany obviněného o zneužívání práv účastníka řízení k šikanování poškozených, a proto se těmito námitkami již není důvod zabývat. Za relevantně a důvodně uplatněnou lze považovat toliko námitku, podle které trestný čin podle §354 tr. zákoníku není trestným činem pokračujícím, ale trvajícím.
24. K dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce toliko shledává, že vzhledem k absenci jakékoli konkrétní argumentace nelze k němu přihlížet. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak podle státního zástupce nepřicházelo v předmětné trestní věci vůbec v úvahu, neboť soud druhého stupně nerozhodl o odmítnutí ani zamítnutí řádného opravného prostředku, ale naopak na podkladě odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci rozhodoval rozsudkem.
25. V závěru vyjádření k podanému dovolání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019 (správně 28. 7. 2020), sp. zn. 8 To 301/2019 a podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, když vyslovil souhlas s tímto postupem i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
28. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
29. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
30. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatelé vytýkají neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
31. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
32. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný neuvádí žádnou bližší argumentaci, v jaké alternativě dovolací důvod zvolil [pouze pod bodem V. dovolání jej zmínil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.].
33. Dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale výrok není úplný.
34. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu především opětovně namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ve vztahu k této dovolací námitce považuje Nejvyšší soud za nutné obecně zdůraznit, že námitkou extrémního rozporu se zabýval již v rozhodnutí ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020 (viz body 74 - 76) a pro stručnost lze na toto rozhodnutí zcela odkázat, zejména z pohledu obecných úvah o tom, kdy může tvrzený extrémní rozpor mezi zjištěnými skutkovými okolnosti a provedenými důkazy zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto je třeba uvést, že obviněný sice tuto námitku uplatnil, ovšem bez nějaké bližší argumentace. Za takové situace se nemůže Nejvyšší soud k této námitce blíže vyjádřit, když není povinnosti Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněného jako dovolatele v rámci dovolacího řízení obhájcem §265 d odst. 2 tr. ř. Navíc je třeba zdůraznit, že proti předchozímu rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004). Jinak vyjádřeno, pokud obviněný v rámci předchozího dovolacího řízení uplatnil námitku extrémního rozporu a dovolací soud ji ve svém předchozím rozhodnutí neshledal důvodnou, nemůže ji nyní obviněný uplatnit právně relevantním způsobem, pokud soudy nižších stupňů nedoplnily skutková zjištění na podkladě nově provedených důkazů.
36. Obviněný dále opětovně namítá porušení zásady totožnosti skutku, když konkrétně tvrdí, že nebyla zachována totožnost skutku, protože došlo ke změně popisu skutku proti podané obžalobě. Zde je třeba opětovně uvést, že Nejvyšší soud se argumentací obviněného ve vztahu k upřesnění popisu skutku již zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí (viz body 83. – 87. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. 4 Tdo 9/2020), přestože taková námitka dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. Je tomu tak proto, že zmíněný pojem je institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení §220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřovala by jeho námitka do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Navíc i zde je třeba odkázat na předchozí úvahy stran možnosti napadnout předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu dovoláním.
37. Stejné povahy jsou námitky obviněného ohledně nenaplnění skutkové podstaty trestného činu podle §354 tr. zákoníku z pohledu omezení poškozených v obvyklém způsobu života a ohledně využití práv obviněného v rámci stavebního řízení. Zde je třeba uvést, že tyto námitky byly sice uplatněny právně relevantním způsobem, ovšem fakticky obviněný jen uplatňuje argumenty, které uplatnil již ve svém předchozím dovolání a Nejvyšší soud na ně výslovně reagoval (viz body 94. a 95. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020), když i v případě těchto právně relevantních námitek platí vázanost předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu a nemožnost napadnout toto předchozí rozhodnutí dovoláním. Proto nepovažoval Nejvyšší soud za nutné na tyto blíže reagovat.
38. Za právně relevantně uplatněnou námitku spadající pod zvolený dovolací důvod je nutno považovat argumentaci obviněného stran charakteru trestného činu podle §354 tr. zákoníku, tedy zda se jedná o trestný čin pokračující či trvající, neboť pokračování v trestném činu představuje hmotněprávní institut (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 668/2016). Z pohledu uplatněných námitek je třeba uvést, že část této argumentace uplatnil obviněný již v rámci námitek vztahujících se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Protože ovšem vyřešení otázky, zda se v případě přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku jedná o pokračující trestný čin nebo trvající primárně spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval Nejvyšší soud za vhodné se touto otázkou vypořádat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
39. Nejvyšší soud ještě považuje za nutné uvést, že v předchozím dovolání obviněný nezpochybňoval povahu přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku, tedy zda se jedná o trestný čin pokračující či trvající, když z obsahu jeho tehdejšího dovolání bylo zřejmé, že akceptoval pojetí uvedeného trestného činu jako trestného činu pokračujícího. Za takové situace Nejvyšší soud při vázanosti obsahem dovolání nezaujal kategorický právní názor k tomu, zda se jedná o trestný čin trvající či pokračující (viz body 70. a násl. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. 4 Tdo 9/2020), když toliko naznačil situaci, jak by mělo být postupováno v případě, pokud by v přestupkovém řízení byla projednána část trvajícího skutku (viz body 70.-73 citovaného rozhodnutí). Protože tedy Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí nevyslovil závazný právní názor stran charakteru trestného činu podle §354 tr. zákoníku, což ani nemohl, při absenci této dovolací námitky ze strany obviněného, lze nyní uplatněné námitky obviněného stran charakteru předmětného trestného činu, tedy zda se jedná o trestný čin trvající či pokračující, považovat za přípustné.
40. Obecně lze uvést, že pokračující trestný čin vymezuje §116 tr. zákoníku, podle něhož se „pokračováním v trestném činu … rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.“ Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, který následně udržuje. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu , který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.) Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168). Nad rámec tohoto závěru je ještě vhodné zmínit, že hromadný trestný čin je takovým trestným činem, u kterého k trestní odpovědnosti nestačí jeden útok, nýbrž je potřeba několika útoků. Pojmovým znakem hromadného trestného činu je více útoků spojených společným záměrem, přičemž mnohost útoků je vyjádřena přímo jako znak dané skutkové podstaty.
41. Z pohledu shora naznačených závěru lze uzavřít, že trestný čin nebezpečného pronásledování §354 tr. zákoníku je svou povahou trestným činem trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jejž následně udržuje, byť lze připustit, že jedná o jistou kombinaci trvajícího trestného činu s prvky hromadnosti, neboť se vyžaduje určitá mnohost útoků spojených společným záměrem, kterým je dlouhodobé pronásledování obětí. Naznačený závěr nakonec odpovídá i dřívější judikatuře Nejvyššího soudu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, které trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku určilo jako trestný čin trvající a obdobný závěr je možno učinit i ve vztahu k nebezpečnému pronásledování analogicky, a to s ohledem na obdobný charakter konstrukce objektivní stránky skutkové podstaty, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 947/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 492/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1375/2016), když tento závěr je potvrzen i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 866/2020.
42. Nadto Nejvyšší soud uvádí, že závěr o povaze přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku jako trestného činu trvajícího je třeba dovozovat zejména z toho, že pachatel se dopouští jednání, které „je způsobilé vzbudit důvodnou obavu“, čímž navodí u oběti stav, který v průběhu dlouhodobého pronásledování udržuje. Na trvající delikt lze tedy usuzovat i gramatickým výkladem zákonného znaku jeho objektivní stránky („pronásleduje“), tj. z užití nedokonavého vidu slovesa vymezujícího pachatelovo jednání. Lze ho vyvodit i z toho, že trestní zákoník při vymezení znaku pronásleduje, předpokládá, že takové konání je „dlouhodobé“, tedy probíhající v určitém časovém rozmezí, při němž pachatel se vůči oběti chová způsobem vzbuzujícím u ní obavu o život nebo zdraví její i blízkých osob. Rovněž i jednotlivé způsoby, jímž se pronásledování projevuje, popsané v bodech a) až e) odstavce 1 §354 tr. zákoníku charakterizují takové chování jako průběžně prováděné („vyhrožuje“, „vyhledává“, „vytrvale… kontaktuje“, apod.). Pro takový závěr svědčí podstata trestného činu, („stalking“ – stopování, přiblížení se, pronásledování), u něhož jde o obsesivní fixaci známého nebo neznámého pachatele na určitou osobu, kterou pak obtěžuje systematicky a úporně nevyžádanou a nechtěnou pozorností, jde o „umanuté obtěžování druhé osoby nevyžádanou a odmítanou pozorností“ [srov. ČÍRTKOVÁ, L.: Psychologické poznatky k nebezpečnosti pronásledování (stalking). Kriminalistika, 4/2004]. U nebezpečného pronásledování jde tedy o udržování protiprávního stavu, který pachatel naplňuje jednáním trvajícím v určitém dlouhém časovém úseku, jímž vyvolá, a posléze udržuje vyvolaný protiprávní stav, důvodnou obavu u oběti. Jde o (souvislé) chování uvedené v písmenech a) až e) §354 tr. zákoníku, kdy jednání se v průběhu času mohou měnit, prolínat či kombinovat. Vzhledem k povaze trvajícího trestného činu není nutné (nepožaduje se), aby byl popsán a konkrétně zadokumentován časově či místně každý jednotlivý případ (atak či projev), jímž se pronásledování realizuje. Postačí obecné vymezení podstaty chování pachatele vůči oběti. K tomu je vhodné doplnit, že nebezpečné pronásledování vlastně představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. Proto lze uzavřít, že přečin nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím a dovolací argumentaci obviněného lze přisvědčit.
Dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
43. Ve vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný opětovně namítá nepřípustnost trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. a současně uplatnění zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Podstata jeho dovolací argumentace spočívá v tom, že byl uznán vinným a odsouzen za projednávanou věc jednak v trestním řízení, jednak současně v přestupkovém řízení, když zároveň namítá, jak již bylo naznačeno, i charakter přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, když uvádí, že se jedná o trestný čin trvající.
44. Předně Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že v případě trestného činu nebezpečného pronásledování se jedná o trestný čin trvající, jak již bylo uzavřeno shora (viz body 41.-42. tohoto rozhodnutí). Současně je třeba zdůraznit, že v podstatě stejnou argumentaci ohledně nepřípustnosti trestního stíhání obviněný již uplatnil v předchozím dovolání, přičemž Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval (viz body 48. – 73. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020) a pro stručnost na ně odkazuje. V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí zaujal závazný právní názor ohledně projednání části jednání, pro které byla podána obžaloba v rámci přestupkového řízení z pohledu zásady ne bis idem, včetně toho, jak má být postupováno v případě, že je v rámci přestupkového řízení projednána část trvajícího trestného činu (viz bod 70. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020) a takové rozhodnutí nelze již zrušit v rámci přezkumného řízení. Pro jistou přesnost je také nutno konstatovat, že stejné závěry lze vztáhnout i na hromadný trestný čin. Nejvyšší soud zaujal právní názor, že v případě trvajícího přestupku je dané přestupkové jednání ukončeno okamžikem doručení oznámení zahájení řízení o přestupku a jednání, kterého se obviněný dopouští poté, co mu bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupku, lze projednat v rámci trestního řízení a o tomto jednání v rámci trestního řízení rozhodnout, aniž by došlo k porušení zásady ne bis idem. Současně v předmětném rozhodnutí Nejvyšší soud rozvedl, jednotlivá přestupková řízení, které byly vedeny proti obviněnému a jaká rozhodnutí o přestupku lze považovat za rozhodnutí o přestupku (viz bod. 60. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020) a která přestupková řízení se týkají nyní projednávané věci (viz bod. 62. citovaného rozhodnutí). Vzhledem k podrobnému rozvedení těchto skutečností a vyslovenému závaznému právnímu názoru v rozhodnutí ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020 nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné a nutné na tuto část argumentace obviněného blíže reagovat, když obviněný jen fakticky nesouhlasí s předchozím rozhodnutím o jeho dovolání.
45. Protože jak již bylo naznačeno shora, přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím, je nutno tento závěr vzít v úvahu z pohledu toho, jaké trestněprávní důsledky má rozhodnutí o části skutku, pro který byla podána obžaloba či návrh na potrestání, v přestupkovém řízení. Zde je na místě připomenout, že ve skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně je uvedeno (za což byl uznán i vinným), že obviněný se trestné činnosti vůči poškozeným měl dopustit od přelomu měsíce července a srpna 2015 až do 6. 2. 2018, kdy bylo zahájeno trestní stíhání obviněného vyjma jednání, které jsou zde výslovně uvedeny a které byly pravomocně posouzeny jako přestupek (jednání dne 18. 5. 2016, 27. 2. 2016), přičemž k zahájení řízení o relevantních přestupcích došlo dne 22. 6. 2016 (oznámení o zahájení řízení o přestupku doručeno do datové schránky obviněného a obviněný se přihlásil jako oprávněná osoba) . Z pohledu tohoto závěru je nezbytné opětovně zdůraznit, že i v případě trvajícího skutku platí, že součástí skutku, pro který byl obviněný uznán vinným v trestním řízení, nemůže být taková část skutku, která byla předmětem pravomocného rozhodnutí v přestupkovém řízení. Současně je třeba odkázat na úvahy ohledně ukončení přestupkového jednání v případě pokračujícího skutku a trvajícího skutku (viz body 66. a 70. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020), když v případě souběhu přestupkového jednání a trestního jednání je nezbytné vycházet jistým způsobem z trestního řádu, který výslovně v §12 odst. 11 tr. ř. stanoví, že pokračuje-li obviněný v jednání, pro který je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Sdělení obvinění v rámci trestního řízení tedy ukončuje skutek v případě pokračujícího jednání, když tento závěr se vztahuje i na trvající a hromadné trestné činy, když zákon v ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. nehovoří o pokračování v trestném činu, nýbrž o pokračování v jednání (blíže viz Šámal, P a kol. Trestní řád I, §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, 259 s, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015). Jinak řečeno, i v případě trvajícího skutku platí, že pokud dojde ke sdělení obvinění a obviněný pokračuje ve svém protiprávním jednání, jedná se o nový skutek. Proto je třeba si vyřešit otázku, kdy bylo zahájeno řízení o přestupku, jehož projednání a rozhodnutí o něm má význam z hlediska překážky ne bis idem, neboť jak již bylo naznačeno, institut zahájení řízení o přestupku svoji povahou a významem v rámci přestupkového řízení odpovídá usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. , popř. sdělení podezření podle §179b odst. 1 tr. ř. Tedy okamžik zahájení řízení o trvajícím přestupku představuje rozhodující předěl a má za následek, že pokračuje-li pachatel i poté ve svém protiprávním jedná ní jedná se o nový skutek (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2018, sp. zn. 4 As 73/2018), který může být pak projednán v rámci přestupkového řízení, popř. trestního řízení, pokud se již jedná o trestný čin a projednání takového nového skutku nebrání zásada ne bis idem.
46. Nad rámec těchto úvah považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud obviněný namítá, že v jeho případě se jedná o nepřípustnou analogií k tíží, když neexistuje relevantní úprava, tak je třeba uvést, že pro přestupkové řízení se vždy analogicky používala trestněprávní teorie, přičemž analogie v trestním právu procesním je obecně přípustná. Navíc jak již bylo naznačeno, i před přijetím nového zákona o přestupcích, byly v rámci přestupkového řízení používány analogicky instituty z oblasti trestněprávní teorie týkající se rozlišování pokračování v přestupku, trvající přestupky a hromadné a s tím související důsledky (viz např. přim. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2018, sp. zn. 4 As 73/2018). V tomto směru je nezbytné zdůraznit, že institut nepřípustnosti trestního stíhání je procesní povahy, přičemž závěry o ukončení přestupkového jednání vychází analogicky z trestněprávní teorie, ale i nakonec závěrů Nejvyššího správního soudu týkajících se přestupkového jednání.
47. Proto shledal Nejvyšší soud podané dovolání obviněného částečně důvodné, když přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku má charakter trestného činu trvajícího a tento závěr má pak vliv na otázku uplatnění zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod.
Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
48. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný neuvedl žádnou argumentaci. Jednalo se tedy toliko o formálně uplatněné dovolací důvody. Zde je zcela na místě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013). Proto se Nejvyšší soud naplněním tohoto dovolacího důvodu nezabýval.
49. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům zrušil Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 301/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu
50. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Krajskému soudu v Brně, aby jí v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Brně, bude muset znovu projednat odvolání obviněného a rozhodnout o něm. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání obviněného, nemůže být v novém řízení rozhodnuto v jeho neprospěch [viz §265s odst. 2 tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu