ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.20.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 20/2021- 196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2021 o dovolání obviněného V. Ž. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2020 sp. zn. 7 To 282/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 12/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 3 T 12/2020 byl obviněný V. Ž. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 19. 1. 2020 v době kolem 16:50 hod. v Prostějově na ul. XY č. XY, v supermarketu XY, odcizil ke škodě společnosti XY, jedenáct čokolád zn. Kinder v hodnotě 29 Kč á kus, dvě konzervy tuňáka Rio Mare v ceně 111,90 á kus, a to tím způsobem, že zboží schoval v prodejně pod bundu, a takto s ním, aniž za něho zaplatil, prošel přes pokladní zónu, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 9 T 217/2013, který nabyl právní moci dne 7. 1. 2014, odsouzen za přečin krádeže dle §205 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody nepodmíněně v délce 12 měsíců, který vykonal dne 15. 5. 2019, rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 9 T 229/2014, který nabyl právní moci dne 16. 4. 2014, odsouzen za přečin krádeže dle §205 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody nepodmíněně v délce 12 měsíců, který vykonal dne 16. 7. 2017, a dále rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2015 pod sp. zn. 8 Tm 42/2014, který ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 4 Tmo 21/2015-180, nabyl právní moci dne 31. 3. 2015, odsouzen za přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody nepodmíněně v délce 10 měsíců, který vykonal dne 16. 5. 2018.
Za to mu byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, jenž Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 9. 2020 sp. zn. 7 To 282/2020 podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení následně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jeho naplnění spatřuje v tom, že soudy závěr o jeho vině založily na důkazech – kamerovém záznamu z kamer umístěných v supermarketu a protokolu o krádeži sepsaném zástupci supermarketu, které neprovedly vůbec anebo nesprávným způsobem, v čemž spatřuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásady bezprostřednosti ve smyslu §2 odst. 12 tr. ř. a zásady přímosti.
Za jediný provedený důkaz usvědčující obviněného lze považovat výslech obviněného v hlavním líčení. Nalézací soud přečetl jeho doznání z přípravného řízení, neboť jej obviněný v průběhu hlavního líčení odvolal. Protokol policejního orgánu o výslechu neobsahuje poučení vyslýchané osoby nebo dotaz, zda je vyslýchaný pod vlivem návykové látky, přestože se jedná o obligatorní náležitost protokolu. Textace výpovědi obviněného a doznání neodpovídá slovům obviněného. Obviněný jej učinil pod vlivem drog poté, co šest dní v kuse nespal, pořizování si nepamatuje a není si vědom, že by doznání učinil (což potvrzují účinky dlouhodobého užívání pervitinu jako je nespavost, deprese či pocity viny). Nalézací soud neprovedl kamerový záznam z prodejny XY, který měl zachycovat obviněného při krádeži. Ze záznamu hlavního líčení plyne, že se soud dotázal obviněného, zda požaduje kamerový záznam přehrát, což nepožadoval, takže nebyl přehrán. Soud ani neuvedl, co je na nahrávce zachyceno. Odvolací soud na straně 3 odstavec 8 až 11 napadeného usnesení označil takový postup za souladný s trestním řádem, jelikož kamerový záznam je analogicky věcným důkazem podle §213 odst. 2 tr. ř., což je však v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20, který považuje kamerové záznamy za specifickou formu ohledání. Podle Ústavního soudu je třeba kamerový záznam provést tím způsobem, že soud má zaprotokolovat vše významné, co při jeho přehrání vnímá svými smysly, aby účastníku řízení na jeho závěry umožnil adekvátně procesně reagovat, a tím učinil své vnímání přezkoumatelným pro vyšší soudní instance. Obviněný uvedl, že se sice jednalo o rozhodnutí v civilní věci, kdy zásahy do práv nejsou tak citlivé jako v případě trestních věcí, tím spíše by však takový výklad podle něj měl platit v trestním řízení. Argument obecných soudů, že obviněný nepožadoval jeho přehrání, není podstatný, neboť soudy jsou povinny v řízení zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, kdy při jeho zjišťování postupují z úřední povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. 3 Tdo 197/2017). Nalézací soud se přehráním tohoto záznamu nepokusil objasnit, zda je na něm skutečně zachycen obviněný, a zda lze z tohoto záznamu dovodit, že se předmětné trestné činnosti dopustil. Zmíněným postupem tak porušil ustanovení §220 tr. ř., podle něhož soudy mohou při svém rozhodování přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení a opírat se o v něm provedeném důkazy. Nalézací soud přesto v odůvodnění odsuzujícího rozsudku odkazuje na listinné důkazy a kamerový záznam, aniž by jej sám provedl, na což poukázal obviněný v hlavním líčení i v odvolání, a však tato pochybení neodstranil ani odvolací soud. Porušením práva na spravedlivý proces dochází i v případě, že odvolací soud v usnesení o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. vyjadřuje se skutkovými zjištěními nalézacího soudu souhlas s poukazem na důkazy, které nalézací soud (ovšem ani soud odvolací) vůbec neprovedl a nehodnotil (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1104/08). Soud se musí seznámit se všemi důkazy potřebnými pro rozhodnutí, nemůže přihlížet k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Uznání viny pachatele trestného činu na základě jediného usvědčujícího důkazu je nesnadné, musí mu být věnována mimořádná pozornost a orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09).
Obviněný dále uvedl, že nebyl proveden též protokol o krádeži sepsaný pracovníky supermarketu. Nevyplývají z něj podle něj ani skutečnosti uvedené v odůvodnění. Sám nalézací soud pouze vyjmenoval jednotlivé listiny obsažené ve spisu, tedy nezabýval se jejich obsahem, pravdivostí ani zákonností. Neprovedl žádné hodnocení důkazu, neuvedl, jaké skutečnosti z důkazu vyplývají. Sám soud prvního stupně přiznal, že důkazy nebyly stranám předloženy k nahlédnutí a řádně provedeny, když usnesením ze dne 15. 7. 2020 sp. zn. 3 T 12/2020 opravil protokol z hlavního líčení k námitce obviněného. Nelze proto akceptovat argumentaci odvolacího soudu, že nalézací soud provedl důkazy řádně, když v hlavním líčení konstatoval, že budou provedeny.
Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2020 sp. zn. 7 To 282/2020, jakož i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 3 T 12/2020 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Prostějově k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. uvedla, že dovolatel soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů. Takto uplatněné námitky se týkají pouze procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, respektive vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál, popřípadě zda k němu vůbec došlo. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních důvodech, na které odkázal jen formálně, nýbrž se na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele, jelikož toto zajišťuje toliko právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. nález Ústavního soudu dne 4. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 681/04).
Otázkou procesní správnosti způsobu vedení realizace důkazního řízení před soudem prvního stupně se ve skutečnosti již zabýval odvolací soud z podnětu zcela totožných odvolacích výhrad. Byl-li obviněný pracovníkem ostrahy přistižen při krádeži potravin v nákupních prostorách obchodního řetězce XY v Prostějově a po vydání odcizeného zboží byl přivolanou hlídkou Policie ČR převezen k výslechu, v jehož rámci se k takto zjištěné trestné činnosti spontánně doznal, pak jím tvrzené ovlivnění obsahu jeho výpovědi omamnými a psychotropními látkami neoslabuje důkazní sílu jeho doznání, pokud jej odvolal následně v řízení před soudem, a postupoval-li nalézací soud podle §207 odst. 2 tr. ř. s dále uvedeným výsledkem. Jak je patrno z obsahu protokolu z hlavního líčení, pořízeného dne 23. 6. 2020, dovolatel si sice nepamatoval okolnosti své výpovědi, nicméně uvedl, že v tom obchodě byl, že si je v určitých případech vědom své trestné činnosti a dále se z jeho výpovědi podává: „ O tom Prostějovu vím, to za mnou už byla policie, tam jsem se ke všemu přiznal, protože jsem všechno udělal“. Při tvrzeném zpochybnění výpovědi obviněného z přípravného řízení pak soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 5 věta druhá tr. ř., když jím doznané okolnosti případu, které měl podle svého tvrzení v řízení před soudem zcela popřít, prověřily ve světle dalších důkazů listinné a věcné povahy. Namítané vady jejich provedení ve smyslu §213 odst. 1, 2 tr. ř. porovnal odvolací soud se zvukovým záznamem z výše datovaného hlavního líčení; shledány však nebyly s výjimkou chybějícího uplatnění procesního práva obviněného podle §214 tr. ř., které odvolací soud napravil (viz body 7. – 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Státní zástupkyně shrnula, že o vině dovolatele bylo rozhodnuto v řízení, které mělo charakter spravedlivého procesu co do opatření, provádění i hodnocení důkazů a tím i správnosti na jejich podkladě dovozených skutkových zjištění, aniž by bylo možno mezi nimi shledat dovolatelem tvrzenou extrémní rozpornost a aniž by byl závěr o jeho vině ve smyslu jeho tvrzení opřen o jediný a navíc procesně nepoužitelný usvědčující důkaz.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v něm obviněný neuplatnil žádnou námitku hmotněprávní povahy, ale namítal pouze nesprávnost provedení důkazů a tím i nedostatek zjištění skutkového podkladu výroku o jeho vině, a tak nesplnil podmínku k tomu, aby bylo možno zabývat se posouzením jemu přisouzeného skutku z hlediska ustanovení hmotného práva. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání [viz §265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř.].
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný V. Ž. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného směřujícího proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud již dříve opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. Tudíž argumentaci dovolatele spočívající v tom, že byl usvědčen toliko jeho doznáním, které však v hlavním líčení konaném dne 23. 6. 2020 odvolal, a ostatní důkazy nebyly řádně provedeny, je nutno odmítnout.
Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 23. 6. 2020 (č. l. 113-115) a ze zvukového záznamu pořízeném o jeho průběhu umístěném na obale spisu se podává, že samosoudkyně okresního soudu poté, co obviněný sdělil, že v obchodě nekradl a nepamatuje si s ohledem na šestidenní nespavost a svou drogovou závislost, co vypovídal na policii, přečetla v souladu s §207 odst. 2 tr. ř. protokol o výpovědi obviněného z přípravného řízení (č. l. 6-7, v protokolu o hlavním líčení je sice uvedeno č. l. 11-13, avšak ze záznamu o hlavním líčení vyplývá, že předsedkyně senátu v něm řádně přečetla č. l. 6-7). Posléze ve smyslu §213 odst. 1 tr. ř. provedla dokazování listinami jejich předložením stranám k nahlédnutí: vyčíslení škody na č. l. 13 a 15, protokol o krádeži sepsaným poškozenou společností ze dne 19. 1. 2020 č. l. 14, zprávy o pověsti č. l. 40-43, aktuální opis rejstříků trestů, z nichž vyplývá, že obviněný má 14 záznamů pro majetkovou trestnou činnost, kdy byl opakovaně odsuzován za krádeže, takže je speciálním recidivistou, související rozsudky Okresních soudů v Kroměříži a v Prostějově a návrhů na potrestání a na podání obžalob Okresního státního zastupitelství v Kroměříži a Prostějově, trestní spis Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 132/2019 a rozsudek tohoto soudu, jakož i na něj navazující usnesení Krajského soudu v Brně (č. l. 83, 99), přičemž konstatovala jejich stručný obsah. Posléze se zeptala stran, zda trvají na přehrátí kamerového záznamu, což strany nepožadovaly, stejně tak státní zástupkyně a obviněný k dotazu soudu sdělili, že nečiní návrhy na doplnění dokazování. Prohlásila proto dokazování za skončené a udělila slovo k závěrečným řečem.
V odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézací soud konstatoval obsah výpovědi obviněného ze dne 19. 1. 2020, jímž se k trestné činnosti doznal, uvedl, že si vevnitř v prodejně rozmyslel, co odcizí, tedy 11 ks mléčných čokolád Kinder a dvě konzervy tuňáka Rio Mare, prošel přes pokladní zónu a v prostoru za pokladnami na něj čekal pracovník ostrahy, který ho vyzval, aby jej následoval, čehož uposlechl, společně odešli do kanceláře, kde obviněný vydal odcizené zboží, byl s ním sepsán protokol o krádeži. Na místo byla přivolána policejní hlídka, která obviněného odvezla k výslechu na policejní stanici. Obviněný uvedl, že je závislý na drogách a kvůli tomu páchá trestnou činnost. Odcizené zboží pak prodává různě po hospodách za poloviční ceny. Soud konstatoval, že jej vedle jeho doznání usvědčuje kamerový záznam získaný z kamery umístěné v supermarketu XY na ulici XY v Prostějově, z něhož je patrné, že obviněný prochází mezi regály se zbožím, kde si dvakrát podřepne, natáhne ruku do regálu, uchopí do ruky zboží a dává si ho za mikinu a následně odchází pryč. Dále nalézací soud uvedl, že bezprostředně poté, co byl zadržen pracovníkem ostrahy, byl s ním sepsán protokol o krádeži, kdy byl obviněný ztotožněn, bylo u něj nalezeno odcizené zboží, s nímž přešel přes pokladnu v celkové hodnotě 552,70 Kč. Odcizené zboží bylo nepoškozené, proto bylo posléze vráceno do prodeje. Nalézací soud označil výpověď obviněného v hlavním líčení za účelovou. Obviněný se snažil svou vinu zpochybnit a svoje doznání znevěrohodnit, čemuž nalézací soud neuvěřil. Soud prvního stupně shrnul, že doznání obviněného z přípravného řízení navazuje na ostatní ve věci provedené důkazy, z nichž jednoznačně vyplývá, že obviněný byl přistižen s ukradeným zbožím bezprostředně po spáchání činu, byl ztotožněn, odveden do kanceláře, kde vydal zboží, které bylo vráceno do prodeje.
Odvolací soud pak k odvolacím námitkám, obsahově totožným jako v dovolání, ve veřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2020 (č. l. 150-153) konstatoval, že shora uvedené listiny, jakož i kamerový záznam byly nalézacím soudem řádně provedeny ve smyslu §213 odst. 1, 2 tr. ř. Shledal však pochybení soudu prvního stupně v tom, že se po provedení důkazů nedotázal obviněného, zda se chce v intencích ustanovení §214 tr. ř. k provedeným důkazům vyjádřit. Sám odvolací soud uvedené pochybení napravil tím, že se obviněného na tuto okolnost dotázal, přičemž obviněný sdělil, že se k důkazům vyjádřit nechce. Obhájce následně po dotazu soudu na doplnění dokazování trval na přečtení protokolu o krádeži. Předsedkyně senátu jej proto v souladu s §213 odst. 2 tr. ř. podrobně přečetla. Obviněný poté uvedl, že je podle něj nesmyslný, chybí na něm jeho podpis a spolu se svým obhájcem trval na opakování kamerového záznamu. Odvolací soud tento návrh na opakování důkazu jako nadbytečný zamítl s tím, že jeho provedení bylo umožněno v hlavním líčení a strany jeho přehrání nežádaly. Odvolací soud se s tímto záznamem seznámil v předporadě. V odůvodnění napadeného usnesení poté totožně jako nalézací soud popsal způsob odcizení potravin z prodejny XY obviněným s tím, že ihned byla ostrahou přivolána hlídka Policie ČR, která se dostavila v čase 16:59 hod. do předmětné prodejny a zadrženou osobu ztotožnila jako obviněného. Uvedl, že přímé odcizení zboží je zaznamenáno na kamerovém záznamu předmětné prodejny, kdy v čase 8:48 je zaznamenáno, jak obviněný přichází mezi regály, 2x přidřepne, bere z regálu zboží, dává si jej za mikinu a v čase záznamu 9:00 odchází pryč. Z protokolu o krádeži je pak patrno, že za pokladnami byl zadržen muž, v němž byl dále ztotožněn obviněný, měl u sebe za bundou uschovány odcizené věci, s nimiž přešel přes pokladní zónu bez zaplacení. Přestože protokol o krádeži neobsahuje podpis obviněného, obsahuje podpis managera prodejny, včetně razítka prodejny, jakož i záznam, že zadržená osoba byla v 17:05 hodin předána Policii ČR, což je stvrzeno razítkem Policie ČR, která se na místo dostavila.
Pokud pak obviněný v dovolání poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. 3 Tdo 197/2017, tak to na nyní posuzovanou věc nedopadá, neboť je třeba uvést, že v uvedené věci byla zcela odlišná důkazní situace, když nalézací soud vinu obviněného dovodil z výpovědi obviněného z přípravného řízení přečtenou v souladu s §207 odst. 2 tr. ř., neboť obviněný v hlavním líčení odmítl vypovídat, a konstatoval úřední záznam o vytěžení kamerového záznamu, aniž by tento kamerový záznam v hlavním líčení jakýmkoli způsobem provedl. Kamerový záznam nebyl proveden ani k námitce obviněného před odvolacím soudem, přičemž soud druhého stupně na tuto námitku nijak nereagoval. Jinými usvědčujícími důkazy přitom soud nedisponoval. Taková důkazní situace v posuzovaném případě evidentně nebyla.
Z uvedeného je tudíž patrné, že oba soudy nižších stupňů náležitě provedly listinné důkazy (protokol o výpovědi obviněného, pokladní doklad o vyčíslení škody, protokol o krádeži, zprávu o pověsti, aktuální opis RT a související rozsudky, jimiž byl obviněný v minulosti odsouzen, jakož i související návrhy na potrestání a návrhy na podání obžaloby v trestních věcech, o nichž v době rozhodování soudu v nyní posuzované věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto o vině a trestu obviněného). Stejně tak v souladu s §213 odst. 1 provedly kamerový záznam pořízený v prodejně XY, který předložily stranám k nahlédnutí a dotázaly se jich, zda v souladu s ustanovením §213 odst. 2 tr. ř. navrhují jeho přehrání, což strany nepožadovaly. Až posléze ve veřejném zasedání u soudu druhého stupně projednávajícího odvolání obviněného se po výzvě soudu, aby se obviněný k důkazům vyjádřil, tohoto svého práva v souladu s §214 tr. ř. nevyužil, a po opětovném provedení důkazu protokolu o krádeži, požadoval jeho opětovné přehrání, což však odvolací soud zamítl z důvodu nadbytečnosti, který patřičně zdůvodnil. Nalézací soud doznání obviněného vyplývající z jeho výpovědi v přípravném řízení v hlavním líčení řádně přečetl v souladu s §207 odst. 2 tr. ř., neboť se objevily podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho prohlášením v hlavním líčení, přičemž nalézací soud zhodnotil tuto změnu ve výpovědi obviněného a vysvětlil, proč jí neuvěřil. Dále bylo prokázáno, že obviněný byl spatřen při krádeži ostrahou, a poté, co prošel přes pokladnu bez zaplacení, jej ostraha zadržela. Obviněný s ní šel dobrovolně do kanceláře, kde odcizené věci odevzdal, byla přivolána policejní hlídka, obviněný byl ztotožněn a posléze se obviněný ke krádeži v plném rozsahu doznal. Z uvedeného je patrné, že kamerový záznam byl nejen jako důkaz náležitě proveden v hlavním líčení, byť strany nepožadovaly jeho přehrátí, ale vina obviněného byla potvrzována i ostatními shora uvedenými listinnými důkazy. Tedy vina obviněného nebyla dovozena z jediného důkazu v podobě jeho doznání z přípravného řízení, nýbrž z vícero na sebe vzájemně navazujících důkazů, jež oba soudy podrobily kritickému zkoumání a volnému hodnocení, jež popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Též je třeba odmítnout poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20, který označuje kamerové záznamy za specifickou formu ohledání, jenž má soud po přehrání zachytit do protokolu o jednání a uvést vše významné, co při jeho přehrání vnímá svými smysly, aby účastníci řízení na jeho závěry umožnil adekvátně procesně reagovat, a tím učinil své vnímání přezkoumatelným pro vyšší soudní instance. V tomto řízení Ústavní soud posuzoval civilní spor o určení platnosti výpovědi danou zaměstnavatelem svému zaměstnanci a o určení, jestli pracovní poměr nadále trvá. Vyslovené závěry Ústavního soudu tak nelze bez dalšího automaticky použít v trestní věci, jelikož v trestním řízení platí zcela jiné procesní zásady, jakož i odlišný způsob dokazování. Ohledání upravené v trestním řádu v ustanovení §113 a následujících zahrnuje ohledání, k němuž se zpravidla přibere znalec, dále zákonnou úpravu prohlídky těla a jiných podobných úkonů, prohlídky a pitvy mrtvoly a její exhumace a vyšetření duševního stavu fyzické osoby, jež představují typově zcela odlišný způsob dokazování, než jakým je ohledání v civilním procesu. Z uvedeného je patrné, že žádná z těchto zákonných možností ohledání v režimu trestního řádu se netýká způsobu provedení kamerového záznamu jako věcného důkazu prokazujícího dokazovanou skutečnost. Současně lze uzavřít, že rozhodnutí nyní napadená dovoláním nepředstavují rozhodnutí založená na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany nemohly během řízení vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení, v důsledku čehož by snad mělo jít o překvapivá rozhodnutí. Kopie CD nosiče, na němž byl nahrán kamerový záznam z prodejny XY, byl k žádosti zaslán advokátnímu koncipientovi obhájce obviněného ještě před hlavním líčením dne 25. 5. 2020 (doručenka umístěná č. l. 82), takže se nejednalo o důkaz překvapivý. Bylo tak pouze na obviněném a jeho obhájci, jakou strategii obhajoby zvolí. Po řádném provedení kamerového záznamu jeho předložením soudem stranám ve smyslu §213 odst. 1, 2 tr. ř. s dotazem, zda jej chtějí v hlavním líčení přehrát, na jeho přehrání netrvaly, což zopakovaly i ve veřejném zasedání. Dodatečnému návrhu obhajoby na přečtení protokolu o krádeži odvolací soud vyhověl a až poté obviněný zažádal o přehrátí kamerového záznamu, čemuž odvolací soud nevyhověl z důvodu nadbytečnosti, jak bylo popsáno shora. Nadto, jak již bylo zmíněno, kamerový záznam nebyl jediným usvědčujícím důkazem svědčící pro vinu dovolatele, která byla dovozena z na sebe logicky navazujících důkazů potvrzujících zjištěný skutkový děj, tedy že to byl obviněný kdo (zdaleka ne poprvé) odcizil v prodejně XY předmětné věci, přičemž byl zpozorován ostrahou prodejny, jež ho zadržela, a po odevzdání odcizených věcí byl předán policejnímu orgánu, který jej ztotožnil. Nejedná se zde proto o opomenuté důkazy, neboť není povinností soudu provádět všechny důkazy, jež obhajoba navrhne, či již provedené důkazy opakovat, ale pouze toliko provést důkazy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí tak, aby byl dostatečně prokázán skutek bez důvodných pochybností, což v nyní posuzovaném případě, který je třeba označit za zcela bagatelní, splněno bylo.
V dovolatelem vytýkaných směrech tudíž nedošlo k pochybení, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními učiněnými soudy na jejich základě, a proto zde nelze ani uvažovat o potřebě tato napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušit. Naopak oba tyto soudy své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a proto v podrobnostech Nejvyšší soud může na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů odkázat, a s jejich výsledným meritorním rozhodnutím vyslovit souhlas.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle §265i odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. Ž. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podaného z jiného důvodu, než jak jsou uvedeny v katalogu dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu