ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1396.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1396/2020-4315
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 3 To 175/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 48 T 7/2017, byl obviněný A. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1, 2), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„jako předseda představenstva A. s., která byla generální dodavatel při výstavbě fotovoltaické elektrárny F. A. S., v XY, kdy byl osobou řídící realizaci stavby, poté, co podepsal dne 25. 11. 2010 za A. s., nepravdivý předávací protokol o předání hmotného majetku do vlastnictví F. A. S., ačkoliv si byl vědom, že k tomuto dni nebyly na fotovoltaické elektrárně F. A. S., v XY nainstalovány fotovoltaické panely v celkovém počtu 5 800 ks, tak jak bylo uvedeno v tomto předávacím protokole, a že nebyla v rámci výstavby fotovoltaické elektrárny řádně dokončena kabeláž, a poté, co převzal dne 19. 11. 2010 Zprávu o provedení výchozí revize ev. č. XY obžalovaného J. B. a dne 3. 11. 2010 Zprávu o výchozí revizi ev. č. XY obžalovaného S. H., ačkoliv věděl, že elektrárna nebyla dokončena a byla ve výstavbě, tak uvedený předávací protokol, revizní zprávy a další podklady prostřednictvím J. N. - pověřeného zaměstnance společnosti A. v úmyslu získat pro F. A. S. licenci nechal předložit dne 26. 11. 2010 se žádostí o udělení licence na Energetický regulační úřad, podepsanou jednatelem společnosti F. A. S., M. S., nar. dne XY, přičemž si byl vědom, že jím předané doklady budou použity v rámci licenčního řízení k prokázání bezpečnosti provozu elektrárny a dokončenosti elektrárny, a na základě jeho jednání tak došlo neoprávněně k získání licence ve prospěch F. A. S., na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 a z ní plynoucího neoprávněného nárokování garantované výkupní ceny pro zařízení uvedené do provozu v roce 2010
tím způsobem obžalovaní J. B. a S. H. vypracováním nepravdivých revizních zpráv poskytli pomoc obžalovanému A. K., jímž byli uvedeni pracovníci Energetického regulačního úřadu v Jihlavě A. P. a L. P. schvalující vydání licence č. XY v omyl tím, že žádost o licenci s doklady (včetně nepravdivých revizních zpráv a předávacího protokolu), kterými mělo být v rozporu se skutečností prokázáno splnění technických předpokladů dle §7 odst. 4 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon) a podle §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, předložil prostřednictvím k tomu zmocněné osoby na Energetický regulační úřad, který vydal na základě předložených nepravdivých podkladů dne 3. 12. 2010 společnosti F. A. S., licenci na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů č. XY na dobu 25 let, s nabytím právní moci licence dne 9. 12. 2010, a po provedení tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě A., dne 22. 12. 2010, tak získala F. A. S., neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za vyrobenou MWh oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5 500 Kč za vyrobenou MWh, a tak byla F. A. S., neoprávněně vyplacena za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 společností A., IČ XY, XY, částka 18 923 030,56 Kč a za období od 1. 1. 2013 do dubna 2016 společností O., IČ XY, XY, částka 29 365 418,07 Kč, primárně ke škodě těchto dvou distribučních společností, které vyplacenou garantovanou výkupní cenu následně kompenzovaly formou dotací ze státního rozpočtu a finančními prostředky získanými od koncových spotřebitelů, a od května 2016 do prosince 2030, tedy do konce předpokládané dvacetileté životnosti fotovoltaické elektrárny, by tak F. A. S., získala neoprávněně další částku nejméně ve výši 159 188 602 Kč primárně ke škodě provozovatelů distribuční sítě (bod 1) ,
a
„jako předseda představenstva A. s., která byla generální dodavatel při výstavbě fotovoltaické elektrárny F. S. V., v XY, kdy byl osobou řídící realizaci stavby, poté, co podepsal dne 22. 11. 2010 za A. s., nepravdivý předávací protokol o předání hmotného majetku do vlastnictví F. S. V., ačkoliv si byl vědom, že k tomuto dni nebyly na fotovoltaické elektrárně F. S. V. v XY nainstalovány fotovoltaické panely v celkovém počtu 6 760 ks, tak jak bylo uvedeno v tomto předávacím protokole, a že nebyla v rámci výstavby fotovoltaické elektrárny řádně dokončena kabeláž, a poté, co převzal dne 19. 11. 2010 Zprávu o provedení výchozí revize ev. č. XY obžalovaného J. B. a dne 3. 11. 2010 Zprávu o výchozí revizi ev. č. XY obžalovaného S. H., ačkoliv věděl, že elektrárna nebyla v rozsahu revidovaných zařízení dokončena a byla ve výstavbě, tak uvedený předávací protokol, revizní zprávy a další podklady prostřednictvím J. N. - pověřeného zaměstnance společnosti A. v úmyslu získat pro F. S. V. licenci nechal předložit dne 23. 11. 2010 se žádostí o udělení licence na Energetický regulační úřad, podepsanou jednatelem společnosti F. S. V., R. M., nar. XY, přičemž si byl vědom, že jím předané doklady budou použity v rámci licenčního řízení k prokázání bezpečnosti provozu elektrárny a dokončenosti elektrárny, a na základě jeho jednání tak došlo neoprávněně k získání licence ve prospěch F. S. V. na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 a z ní plynoucího neoprávněného nárokování garantované výkupní ceny pro zařízení uvedené do provozu v roce 2010,
tím způsobem obžalovaní J. B. a S. H. vypracováním nepravdivých revizních zpráv poskytli pomoc obžalovanému A. K., jímž byli uvedeni pracovníci Energetického regulačního úřadu v Jihlavě A. P. a I. F. schvalující vydání licence č. XY v omyl tím, že žádost o licenci s doklady (včetně nepravdivých revizních zpráv a předávacího protokolu), kterými mělo být v rozporu se skutečností prokázáno splnění technických předpokladů dle §7 odst. 4 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon) a podle §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, předložil prostřednictvím k tomu zmocněné osoby na Energetický regulační úřad, který na základě předložených nepravdivých podkladů vydal dne 26. 11. 2010 společnosti F. S. V. licenci č. XY na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů na dobu 25 let, s nabytím právní moci licence dne 26. 11. 2010, a po provedení tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě A. dne 22. 12. 2010 získala F. S. V., neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za vyrobenou MWh oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5 500 Kč za vyrobenou MWh, a tak byla F. S. V. neoprávněně vyplacena za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 společností A., IČ XY, XY, XY, částka 22 190 969,10 Kč a za období od 1. 1. 2013 do 3. 12. 2015 společností O., IČ XY, XY, částka 34 739 504,75 Kč, primárně ke škodě těchto dvou distribučních společností, které vyplacenou garantovanou výkupní cenu následně kompenzovaly formou dotací se státního rozpočtu a získanými finančními prostředky od koncových spotřebitelů (bod 2) “ .
2. Za uvedený trestný čin byl obviněný A. K. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech. Podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí části majetku, a to peněžních prostředků na bankovním účtu č. XY, jehož je majitelem, ve výši 850.000 Kč.
3. Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. B., S. H. a právnické osoby F. S. V. Naproti tomu byli obvinění J. K., V. Č. a právnická osoba F. A. S., zproštěni podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby.
4. Podle §229 odst. 1, 3 tr. ř. byla poškozená společnost O., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali A. K., F. S. V., F. A. S., státní zástupce a poškozená O., bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 3 To 175/2019. Podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání obviněného A. K., obviněných právnických osob F. S. V., F. A. S., a státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušen, a to ohledně obviněného A. K. ve výroku, jímž mu byl uložen trest propadnutí části majetku, a ohledně obviněných právnických osob F. S. V. a F. A. S., v celém rozsahu. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části týkající se obviněných právnických osob F. S. V. a F. A. S., vrácena soudu prvního stupně (bod I). Podle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce ohledně obviněných J. B., A. K., J. K. a V. Č. a odvolání poškozené O., ohledně obviněných J. B., A. K., J. K. a V. Č. zamítnuta (bod II). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod III).
II.
6. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný A. K. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
7. V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poznamenal, že odvolací soud výrokem č. I. zrušil výrok o propadnutí části jeho majetku, výrokem č. II zamítl odvolání státního zástupce a poškozeného a výrokem III. rozhodl, že „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“. To lze vyložit i tak, že explicitně o jeho odvolání (vyjma výroku o trestu propadnutí majetku) nerozhodl. Protože trestní řád nepřipouští rozhodnutí o odvolání znějící tak, že napadený rozsudek zůstává nedotčen, je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
8. Dále obviněný uvedl, že podle cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 se podporovaná výkupní cena uplatní u zdrojů uvedených do provozu do 31. 12. 2010, přičemž uvedením do provozu se rozumí, že zařízení začne vyrábět a dodávat elektrickou energii. Protože poskytování podporované (dotované) výkupní ceny elektřiny je závislé na dni uvedení do provozu, není podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 753/2018, významné, kdy (až) měla být získána licence a kdy fotovoltaická elektrárna (dále také jen „F.“) licenci získala (například dříve). Pro získání podpory není podstatné, kdy byla získána licence, ale kdy započalo dodávání elektrické energie. Kroky, jež vedou ke vzniku škody, jsou fakturování vyrobené elektřiny, připojení k distribuční soustavě, uzavření smlouvy s distributorem elektrické energie o úhradě podporované ceny nebo tzv. zeleného bonusu. Nic takového nelze dovolateli přičítat. Je třeba rozlišit snahu „jednak získat licenci“ na výrobu elektrické energie, „jednak získat smluvní podklad pro výplatu zeleného bonusu“ nebo podporované výkupní ceny elektřiny.
9. V souvislosti s tím namítl, že podle §3 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., mohou fyzické a právnické osoby podnikat ve výrobě elektrické energie pouze na základě licence. Jde tedy o oprávnění k podnikání, nikoli o podklad nároku na úhradu zvýhodněných výkupních cen elektrické energie. Dovolatel tak mohl nanejvýš přispět jiným osobám (držiteli licence) k získání oprávnění k podnikatelské činnosti. Licenci k výrobě elektrické energie lze podle něho přirovnat k živnostenskému oprávnění. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 313/2015 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 990/2018. Dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 968/2016, které shrnuje, co je nezbytné k čerpání výhodné výkupní ceny vedle získání licence. Vyjádřil proto přesvědčení, že v jeho věci soudy nepostupovaly v souladu s právní úpravou a že licence k výrobě elektrické energie nemá přímý vliv na vznik nároku na úhradu podporovaných výkupních cen elektrické energie či zelených bonusů.
10. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby výrok pod bodem III. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, č. j. 3 To 175/2019-4050, byl, pokud jde o něj, dovolacím soudem zrušen.
11. V doplňku dovolání obviněný nejprve požádal o přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265o tr. ř., a to do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. V daném případě jsou podle něj patrné okolnosti, pro které od počátku nebylo, a není vhodné uskutečnit výkon rozhodnutí. Ve věci totiž došlo k justičnímu omylu.
12. Následně dovolatel požádal Nejvyšší soud o předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie se žádostí o zodpovězení jím naformulovaných předběžných otázek následujícího znění:
- Je v souladu s unijním právem, pokud zákonodárný orgán členského státu sice implementuje Směrnici (míněno směrnici č. 2001/77/ES) do právního řádu členského státu, ale jeho výkonné a soudní orgány její dosah svým následným výkladem zužují?
- Je v souladu s unijním právem, pokud zákonodárný orgán členského státu implementuje Směrnici do právního řádu členského státu, a garantuje investorům do obnovitelných zdrojů zákonem výkupní cenu za jejich produkty a návratnost investice, pokud tuto výkupní cenu v průběhu investice stát sníží a investice se stane nenávratnou, přičemž se tak stane nikoliv změnou zákona, ale opatřením orgánu výkonné moci, které je obecné povahy a má povahu obecného prováděcího předpisu, takže proti němu není přípustný opravný prostředek?
- Je v souladu s unijním právem, pokud zákonodárný orgán členského státu implementuje Směrnici do právního řádu členského státu, a garantuje investorům do obnovitelných zdrojů zákonem výkupní cenu za jejich produkty, pokud tuto výkupní cenu v průběhu investice stát opatřením orgánu své výkonné moci sníží na úroveň méně než poloviny výkupní ceny garantované státem na počátku investice při vstupu investora na trh členského státu s energií?
- Je v souladu s unijním právem, pokud zákonodárný orgán členského státu implementuje Směrnici do právního řádu členského státu, čímž vznikl investorům individualizovaný nárok na konkrétní plnění ze strany státu, ale jeho výkonné a soudní orgány se zákonem neřídí a v rozporu s vůlí zákonodárce pravou retroaktivitou svévolně aplikují takové nezákonné podmínky, které způsobí znehodnocení a nenávratnost investice investora?
- Je v souladu s unijním právem, pokud zákonodárný orgán členského státu implementuje Směrnici do právního řádu členského státu, čímž vznikl investorům individualizovaný nárok na konkrétní plnění ze strany státu, ale jeho výkonné a soudní orgány se zákonem neřídí a v rozporu s vůlí zákonodárce pravou retroaktivitou svévolně aplikují takové nezákonné podmínky, na jejichž základě trestně stíhají jednotlivé účastníky, kteří se podílejí právě na plnění Směrnice, respektive závazku tohoto členského státu vůči EU?
- Je z hlediska koncepce unijního práva obecně myslitelné, aby byly státní orgány, zejména orgány správní a orgány soudní, uvedeny v rámci (správního či soudního) řízení v omyl?
13. Podle dovolatele bylo v daném případě porušeno vnitrostátní právo i právo Evropské unie, když orgány činné v trestním řízení aplikovaly při určení výše škody cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, aniž by se zabývaly rozporem tohoto předpisu s §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. Takový postup je neslučitelný s právem na spravedlivý proces a zásadou zákazu vyvlastnění podle čl. 11 Listiny, neboť pokud by soudy setrvaly na názoru o platnosti cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále také jen „ERÚ“) a jeho souladnosti se zákonem, bylo by výsledkem vyvlastnění majetků investorů do fotovoltaických elektráren.
14. Dovolatel zastává názor, že přístup soudů není konformní s unijním právem. Poukázal zde na Směrnici Evropského parlamentu a Rady ze dne 27. 9. 2001, č. 2001/77/ES, o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou. Měl za to, že Směrnice de facto není implementována v souladu s unijním právem a to z důvodu s unijním právem neslučitelných aktů státu, konkrétně cenového rozhodnutí ERÚ, jež je nadto retroaktivní povahy, a dále z důvodu řady soudních rozhodnutí, mezi něž se čítají i nyní napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Připomenul přitom nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13, a jeho usnesení ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 1656/17-1, týkající se pokládaní předběžných otázek s tím, že v jeho případě nebyla naplněna žádná z výjimek z povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie a Nejvyšší soud by měl v jeho věci přistoupit k jejímu položení.
15. Dále obviněný namítl nesprávné právní posouzení věci spočívající v absenci příčiny. Dovoláním napadená rozhodnutí jsou založena na tom, že podepsal předávací protokoly mezi zhotovitelem a objednatelem, ačkoli dílo (fotovoltaické elektrárny) údajně nebylo dokončeno. Podpisem předávacích protokolů, jejichž předmětem bylo předání hmotného majetku do vlastnictví společnosti objednatele, údajně uvedl v omyl pracovníky Energetického regulačního úřadu. Předávací protokoly však slouží pouze k osvědčení přechodu vlastnického práva předáním hmotného majetku mezi dvěma soukromými osobami a o dokončenosti v nich „není ani zmínka“ . Soudy zde pochybily, když dovodily nepravdivost předávacích protokolů a jejich použití k osvědčení dokončenosti. Jejich obsah je pravdivý. Nijak nedokládá dokončenost fotovoltaických elektráren. Argumentace nedokončeností elektráren je ve vztahu k předávacím protokolům lichá a jdoucí proti zásadě in dubio pro reo. Je vyloučeno, že by osvědčil uvedení nepravdivého vlastníka energetického zařízení Energetickému regulačnímu úřadu. Podpisem předávacích protokolů se nemohl dopustit porušení zákona č. 458/2000 Sb. a vyhlášky č. 426/2005 Sb. Ve vzájemném poměru příčiny a následku zde neexistuje příčina, a přesto je přičítán následek, což je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Bez objasnění příčiny nemohlo dojít k naplnění zásady oficiality a zásady vyhledávací (§2 odst. 4, 5 tr. ř.). Soudy byly povinny postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch. K tomu připomněl nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16.
16. Poté namítl absenci následku. Tvrdil, že byl odsouzen za jednání, které není trestným činem. Podle jeho slov došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege certa, porušení čl. 6 Úmluvy, čl. 36 a čl. 4 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy v tom, že orgány činné v trestním řízení se snažily vypočítat hypotetickou škodu, přestože žádná škoda nevznikla. Nebyl respektován zákon č. 137/2010 Sb., jímž došlo k úpravě §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., tak, že meziroční snížení výkupních cen o nejvýše 5 % se nepoužije u obnovitelných zdrojů, u kterých je dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let. Soudy vycházely z mylného předpokladu, že výkupní ceny v roce 2010 byly vyšší v porovnání s výkupními cenami pro rok 2011. Přitom tomu bylo právě naopak. K tomu přiložil tabulku s výkupními cenami. Soudy při svém rozhodování vycházely z cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 11. 2010, č. 2/2010, ve skutečnosti však k němu neměly přihlédnout pro rozpor se zákonem. Toto cenové rozhodnutí nezákonně snižuje výkupní ceny elektrické energie z 12.150 Kč za MWh v roce 2010 na hodnotu 5.500 Kč za MWh v roce 2011. Uvedené rozhodnutí nerozlišuje, zda je předmětem tohoto rozhodnutí fotovoltaická elektrárna s návratností kratší než 11 let, nebo fotovoltaická elektrárna s návratností 11 let a více. V jeho případě doba návratnosti investic převyšovala dobu 11 let. Při aplikaci Cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 na solární elektrárny společností F. A. S., a F. S. V. by taková investice byla zcela nenávratná. Toto cenové rozhodnutí je v rozporu se zákonem, protože při určení výkupních cen nerozlišuje faktor návratnosti podle zákona č. 137/2010 Sb. Nemělo být aplikováno na jmenované fotovoltaické elektrárny. Soudy nezohlednily návratnost investice, která ze zákona vylučuje aplikaci dotčeného cenového rozhodnutí. Výnosnost zařízení s návratností investic 11 let a více, uvedeného do provozu v roce 2011, je vždy vyšší než u stejného zařízení uvedeného do provozu v roce 2010 a tedy jeho jednáním žádná škoda nevznikla. Soudy jsou povinny se řídit zákonem č. 137/2010 Sb. a odhlédnout od cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, které stanoví podmínky v rozporu s tímto zákonem a je vydáno v rozporu s právem EU. Tvrzení soudu, že zákonem byly garantovány výhodnější výkupní ceny pro rok 2010 oproti nižším výkupním cenám pro rok 2011, je zcela nesmyslné a nemá oporu v žádném zákoně. Soudy přiznávají investorům místo zákonem garantovaných výkupních cen pouze ceny nezákonné likvidační podle cenového rozhodnutí č. 2/2010.
17. Dovodil pak, že trestní stíhání jeho osoby představuje omezení osobnostních práv podle čl. 10 Listiny, podle kterého má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Datum 31. 12. 2010 se stalo optickým klamem, jehož prizmatem nahlížejí soudy na jednání osob zúčastněných na licenčním řízení mezi lety 2010 a 2011, a jež se stalo bezdůvodně hraničním ukazatelem odlišujícím kriminogenní jednání od jednání souladného s právem. Soudy odhlížejí od skutečnosti, že získání licence není pro nárok na výkupní cenu rozhodující, což bylo potvrzeno přijetím novely zákona č. 458/2000, konkrétně ustanovení §5 odst. 9. V konečném důsledku při zohlednění solární daně, jež byla v rozhodném období zavedena, byl státem garantovaný objem peněžních prostředků vyšší, než objem peněžních prostředků pro investora, který uvedl fotovoltaickou elektrárnu do provozu v roce 2010.
18. Dále dovolatel namítl opomenuté důkazy. Uvedl, že byl upřednostněn znalecký posudek ČVUT oproti dvěma znaleckým posudkům navrhovaným z jeho strany. Soudy postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Bylo mu odepřeno právo na obhajobu, když v podstatě nebyl přijat jiný znalecký posudek než od ČVUT, a to přesto, že dva znalecké posudky stejné kvality (VUT a Vysoká škola báňská) svědčily o nesprávnosti znaleckého posudku ČVUT a naproti tomu v jeho prospěch. „Holý nesmysl“ je podle dovolatele uveden v odst. 67. usnesení soudu druhého stupně, pokud uzavřel, že „z předchozích pasáží je zřejmé, že jak v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, tak v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu se ustálil názor aprobovaný Ústavním soudem, že věcně správné jsou závěry znaleckého posudku ČVUT“ . Odvolací soud se zde odvolává na soudy včetně Ústavního soudu, které staví do role znalců a dává jim výsostnou úlohu určit, který znalecký závěr je správný. Tento závěr je však nepřezkoumatelný, když soudci nejsou odborně vzděláni v daném odvětví, což je důvod, proč se znalecké posudky předkládají. Není možné, aby si soud vybral ze tří znaleckých posudků ten, který svědčí v neprospěch dovolatele oproti dvěma, které svědčí o opaku. Argument o správnosti posudku ČVUT neodpovídá technickým souvislostem. Je možno vydat závěr o schopnosti bezpečného provozu i bez instalace 100 procent fotovoltaických panelů. Tyto nebyly předmětem revize a měly prohlášení o shodě.
19. V usnesení odvolacího soudu je podle obviněného znatelný předem daný závěr o tom, že spáchal trestný čin, přičemž tímto prizmatem uvedený soud hodnotí veškeré jeho odvolací námitky. Z jeho usnesení je znatelná neobjektivita a zkreslování faktického stavu věci, ale také nepochopení věci jako takové ze strany orgánů činných v trestním řízení včetně odvolacího soudu. Zákonné výkupní ceny v roce 2011 byly ve finále vyšší než zákonné výkupní ceny roku 2010, a tudíž je argumentace soudu mylná. Závěr odvolacího soudu uvedený v odst. 90. jeho usnesení je chybný, neboť rozdílem mezi zákonnou výkupní cenou pro rok 2010 a zákonnou výkupní cenou z prvních měsíců roku 2011 nemůže být způsobena žádná škoda, a tudíž ani žádný trestný čin.
20. Z hlediska hmotněprávního posouzení nebyla správně posouzena absence souvislosti ke skutku u A. s., jakožto stavitele fotovoltaické elektrárny, a nikoli provozovatele, tj. subjektu, který má příjem z provozu elektrárny a účastní se licenčního řízení. Vadně byla posouzena otázka prokázání vědomosti o cenovém rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 v případě stavitele, který neměl nutnost znalosti ekonomických souvislostí výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů.
21. Dovolatel měl též za to, že soudy použily nezákonně získané informace v případě postupu pracovníků ERÚ včetně objevení se nahrávky po 5 letech. Konečně podle něj zůstalo neposouzeno z hlediska naplnění znaků podvodu, proč je rozhodné podání žádosti o licenci a nikoli datum rozhodnutí o licenci či den 31. 12. 2010, do kterého byl dán nárok na výkupní cenu roku 2010.
22. Závěrem obviněný zopakoval svůj dovolací návrh, aby výrok pod bodem III. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, č. j. 3 To 175/2019-4050, byl, pokud jde o něj, dovolacím soudem zrušen, a dále navrhl, aby v části jej se týkající byl zrušen i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 48 T 7/2017-3864, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, a věc byla přikázána Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Souhlasil přitom s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
23. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že v podstatné části se námitky obviněného staly v dosavadním průběhu součástí posouzení soudů činných ve věci, k jejichž závěrům nemá zásadních připomínek a je na ně možno odkázat. Některé námitky dovolatele nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Argumentuje-li dovolatel, dovolávaje se procesní vady opomenutého důkazu, otázkou znaleckého posouzení, pak přehlíží, že ve věci znalecké posudky VUT Brno a VŠB Ostrava vůbec vypracovány nebyly, Šlo o posudky z jiných kauz předložené jako listinný důkaz a tedy důkaz provedený. Nebyly též splněny podmínky pro vypracování revizního posudku znaleckého ústavu, jelikož nebylo co přezkoumávat.
24. Státní zástupce nesouhlasil s dovolatelem v názoru, že licence k výrobě elektrické energie je pouhou obdobou živnostenského oprávnění, která je bez významu pro vznik nároku na úhradu podporovaných výkupních cen elektrické energie či zelených bonusů. Pokud je k udělení licence požadováno, aby energetické zařízení odpovídalo právním předpisům a normám, pak v licenčním řízení musí být řádně doloženo, že energetické zařízení je schopno bezpečného provozu. Licence v energetice není pouhým živnostenským oprávněním bez vazby na hmotný substrát činnosti. Předpokladem jeho udělení musí být doložení existence bezpečného a provozuschopného energetického zařízení. Zahájení výroby elektřiny a uvedení do provozu výrobny bylo závislé na udělení licence, přičemž uvedení výrobny do provozu nebylo možné bez předchozího udělení licence. Pokud elektrárna disponuje podvodně vylákanou licencí a obešla pravidla pro kontrolu subjektů v tomto odvětví, která jsou důležitá i z hlediska bezpečného fungování těchto provozoven, nemá nárok na zvýhodněné výkupní ceny či zelený bonus. Rozhodnutí o udělení licence se vztahuje přímo na zařízení, na kterém má k licencované činnosti dojít. Oprávnění výrobce k provozování konkrétního energetického zařízení může plynout pouze z jedné licence. Zákon tak stanovil pravidlo výlučnosti licence, které požaduje, aby každé energetické zařízení, na něž se licence vztahuje, bylo dostatečným způsobem individualizováno tak, aby bylo odlišeno od jiných energetických zařízení a nebylo pochyb o tom, zda je kryto konkrétní licencí. Žadatel o licenci musel žádat o udělení licence pro konkrétní provozovnu, přičemž musel garantovat Energetickému regulačnímu úřadu splnění všech předpokladů, včetně technických parametrů konkrétní provozovny. To nebylo reálně možné v situaci, kdy výrobna nebyla dokončena. Bylo vyloučeno usilovat o licenci, když technické parametry konečného provedení výrobny nemohly být známy.
25. Podle státního zástupce podmínka dodávání elektřiny do elektrizační soustavy podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 ERÚ (resp. podle bodu 1.10 cenového rozhodnutí č. 2/2010 ERÚ) nemůže být splněna jednáním, které není v souladu s právem. Splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy není možno chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu. Musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem. Uvedená cenová rozhodnutí ERÚ neukládají žádné nové povinnosti. Vyjadřují v rovině cenové regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat a že je tak třeba činit legálně.
26. Jde-li o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 432/2019, z toho dovolatel zmínil výčet kroků, jež v případech podvodů založených na neoprávněném uplatňování výkupních cen či zelených bonusů vedou ke vzniku škody, s tím, že mu tyto nelze přičítat. V tomto výčtu opomněl uvést vypracování nepravdivých revizních zpráv a uvedení nepravdivých údajů v žádosti o udělení licence, jež byly v uvedeném usnesení Nejvyššího soudu výslovně zmíněny. Právě tyto kroky lze přičítat právě dovolateli v posuzované věci. Pokud ten poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 753/2018, pak státní zástupce zdůraznil, že se jednalo o jinou skutkovou i právní problematiku.
27. V další části svého vyjádření státní zástupce nastínil, že nejsou splněny podmínky pro to, aby dovolací soud předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce soudnímu dvoru Evropské unie (dále také jen „SDEU“). Dovolatel nastylizoval šest otázek, které by měl podle jeho názoru dovolací soud vůči SDEU vznést, s jejich formulací však státní zástupce nesouhlasil, neboť ta byla učiněna způsobem vyhovujícím jeho (obviněného) obhajobě. Použité formulace nemají podklad v provedeném řízení, ani v závěrech, jež byly obecnými soudy ve věci v souladu s hmotným právem přijaty. Rozhodně nevznikla potřeba na takto postavené otázky odpovídat ve smyslu výkladu unijního práva.
28. Předně nelze podle státního zástupce potvrdit, že by orgány České republiky směrnici č. 2001/77/ES svým výkladem zužovaly. Tato směrnice také investorům do obnovitelných zdrojů negarantovala zákonem kupní cenu za jejich produkty (sám dovolatel tvrdí, že se tak mělo dít zákonem) ani návratnosti investice. Otázkou výkladu nemůže být snížení výkupních cen, coby formy podpory, přičemž způsob podpory je plně ponechán v kompetenci vnitrostátní úpravy členských států. Nelze souhlasit s tvrzením, že by se investice stala nenávratnou. Realitě neodpovídá, že by implementací směrnice vznikl investorům individualizovaný nárok na konkrétní plnění ze strany státu. Nelze potvrdit ani nařčení, že by se výkonné a soudní orgány neřídily zákonem, že by svévolně a v pravé retroaktivitě aplikovaly nezákonné podmínky. Není zřejmé, proč by měl SDEU podávat výklad k otázce, kdo může být uveden v omyl a k jakému předpisu či aktu unijního orgánu by měl být tento výklad proveden. Dovolatel nepožaduje fakticky předložení otázek SDEU, nýbrž se domáhá potvrzení své obhajoby.
29. Jediným předpisem Evropské unie, který obviněný v odůvodnění svého požadavku na předložení předběžné otázky SDEU označil, byla směrnice č. 2001/77/ES, neuvedl však žádné její ustanovení, jež by mělo být SDEU vyloženo. Opominout nelze ani to, že v rozhodné době, kdy se měl dopouštět trestné činnosti, již byla tato směrnice z podstatné části zrušena. Stalo se tak v důsledku přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a následném zrušení směrnic č. 2001/77/ES a 2003/30/ES. V rozhodné době pro jeho věc platily ze směrnice č. 2001/77/ES již jen některé články, jejichž výklad však není potřeba pro učinění rozhodnutí v této věci.
30. Ke směrnici č. 2009/28/ES státní zástupce uvedl, že potřeba předložení otázek k jejímu výkladu byla předmětem posouzení vrcholných justičních orgánů ČR a to v řízeních, v nichž byla řešena problematika odvodu za elektřinu ze slunečního záření. Tato druhá směrnice byla postavena na stejných legislativních základech a měla v zásadě stejný dopad jako směrnice č. 2001/77/ES. Pro potřebu předložení otázek k výkladu směrnice č. 2001/77/ES by měly platit totožné závěry, jaké Nejvyšší správní soud a Ústavní soud přijaly ve vztahu ke směrnici č. 2009/28/ES. Nejvyšší správní soud se zabýval souladem novely zákona o podpoře výroby elektřiny se směrnicí 2009/28/ES a k otázce, zda normy obsažené ve směrnici mohou mít přímý účinek, dospěl k závěru, že tomu tak není. Tím spíše je na místě vyloučit přímý účinek v případě směrnice č. 2001/77/ES, která byla obecnější než směrnice, která ji nahrazovala. Jejím účelem byla podpora zvýšení příspěvku obnovitelných zdrojů energie k výrobě elektřiny a vytvoření vnitrostátní základny pro odpovídající budoucí rámec evropského společenství. Až směrnice č. 2009/28/ES ukládala členským státům povinnost zajistit, aby podíl energie vyrobené z obnovitelných zdrojů dosáhl v roce 2020 určitého podílu hrubé konečné spotřeby energie. Ani v ní však nelze nalézt existenci dostatečně určitého, přesného a bezpodmínečného závazku členského státu, z něhož by plynula konkrétní práva ve prospěch jednotlivce. Ústavním rámcem zásahu orgánů státu do způsobu určení podpory výroby energie pocházející z obnovitelných zdrojů a stanovení její výše se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Ústavní soud neshledal, že by právní úprava odvodu za elektřinu ze slunečního záření porušovala princip rovnosti, legitimního očekávání a zákazu retroaktivity. Právní úprava zavádějící odvod ze solární energie není v rozporu s principem ochrany legitimního očekávání. Předpoklad naprosté neměnnosti právní úpravy z požadavků právního státu v žádném případě nevyplývá. Ústavní soud neshledal, že by zásahy do vyplácených podpor (které konkrétně v jím posuzovaném případě spočívaly v zavedení odvodu) vedly k diskriminaci určité skupiny výrobců solární energie.
31. Státní zástupce dále připomněl nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1434/17, z něhož plyne, že vnitrostátní právní úprava vztahující se k podpoře elektřiny z obnovitelných zdrojů má svůj původ v právu Evropské unie, avšak unijní předpisy stanovují společný rámec, závazné národní cíle, nezakládají však konkrétní a přímo vymahatelná práva jednotlivcům. Směrnice o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů jsou v první řadě adresovány členským státům, nikoli jednotlivcům. Podle SDEU z těchto směrnic vyplývá, že si členské státy ohledně volby ponechávají širokou posuzovací pravomoc (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 9. 2013, ve věci C-195/12 Industrie du bois, ECLI: EU: C:2013:598, bod 61). Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že směrnice č. 2009/28/ES (tím spíše to platí o směrnici č. 2001/77/ES) neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné dovodit právo individuálních stěžovatelů na stabilitu výkupních cen za dodávky elektřiny do distribuční sítě, potažmo tedy zákaz provádět daňové srážky z příjmů provozovatele fotovoltaické elektrárny.
32. Není důvod, aby se obviněný dovolával v tomto trestním řízení před vnitrostátním soudem směrnice č. 2001/77/ES, neboť nemá přímý účinek. Obviněný též neuvedl žádné konkrétní ustanovení této směrnice, jehož výklad by měl být SDEU podán. Předložení předběžné otázky k SDEU nelze založit na nespokojenosti dovolatele s národní úpravou.
33. Za nesprávný státní zástupce označil závěr dovolatele o nenaplnění objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku – následku v podobě škody. Dovolatel totiž chybně vychází z premisy, že cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 bylo vydáno v rozporu s §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. ve znění zákona č. 137/2010 Sb. Podle dovolatele soudy při výpočtu škody postupovaly chybně, když výkupní ceny elektřiny pro elektrárny uvedené do provozu v roce 2011 určily na částku 5.500 Kč za MWh. Toto své přesvědčení dovolatel založil na tvrzení, že návratnost investic v posuzovaném případě nepochybně převyšovala 11 let. Státní zástupce se s tímto tvrzením neztotožnil. Cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 bylo vydáno podle zákonného zmocnění uvedeného v zákoně č. 180/2005 Sb. Tento zákon byl novelizován zákonem č. 137/2010 Sb. který do §6 odst. 4 uvedeného zákona začlenil větu druhou, z níž plynulo, že pravidlo (že výkupní ceny stanovené ERÚ pro následující kalendářní rok nesmí být nižší než 95 % výkupních cen platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhoduje), se nepoužije pro stanovení výkupních cen pro následující kalendářní rok pro ty druhy obnovitelných zdrojů, u kterých je v roce, v němž se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let. Zákon č. 137/2010 Sb. byl odpovědí na potřebu odpovídajícím způsobem upravit použití §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., které neumožňovalo ERÚ reagovat na propad investičních nákladů u fotovoltaických (solárních) elektráren odpovídajícím poklesem výkupní ceny elektřiny. Z logiky věci, byl-li zákon č. 137/2010 Sb. přijat, aby se zastavil boom solárních elektráren, a za tím účelem zákonodárce navázal možnost snížení výkupních cen na hranici 11 let, musely nově budované solární elektrárny v roce, kdy byl zákon přijat, tj. v roce 2010, dosahovat návratnosti investic pod tuto hranici. Vydal-li v témže roce ERÚ cenové rozhodnutí, v němž snížil ceny vykupované elektřiny ze solárních elektráren, stalo se tak v souladu se zákonnou úpravou.
34. Dovolatel v zásadě nespecifikoval, z jakých podkladů vycházel, když nyní tvrdí, že doba návratnosti investic zcela nepochybně převyšovala dobu 11 let. Pokud odkázal na vyjádření předsedy vlády ze dne 24. 10. 2011, č. j. 11209/11-RSL, tak takový dokument se státnímu zástupci v dostupných oficiálních stránkách vlády nepodařilo nalézt. Jde-li o dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, z jeho odůvodnění nelze dovodit, že by návratnost solárních elektráren uvedených do provozu v roce 2010 měla být nad hranicí 11 let. Ministerstvo průmyslu a obchodu při předložení návrhu zákona č. 137/2010 Sb. v roce 2010 doložilo s odvoláním na kalkulace ERÚ, že u žádného typu obnovitelných zdrojů energie nedosahuje průměrná doba návratnosti 15 let. U solárních elektráren byla vypočtena doba návratnosti 7 let bez ohledu na velikost zařízení. Výpočet škody založený na výkupních cenách stanovených cenovým rozhodnutím č. 2/2010 byl proto správný.
35. Ohledně námitek obviněného k významu předávacích protokolů, jež obviněný podává jako absenci příčiny, státní zástupce zdůraznil, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu nebylo v případě obviněného založeno výhradně na jeho jednání, jež se týkalo těchto protokolů. Závadné jednání obviněného mělo širší záběr a kromě jeho podpisu na uvedených protokolech spočívalo i v kompletaci několika dokumentů a jejich předložení ERÚ. Není důvod přisvědčit obhajobě obviněného, že předávací protokoly měly sloužit jen k doložení přechodu vlastnického práva. Správní řízení o vydání licence před ERÚ má zásadně charakter neveřejného písemného řízení, v němž správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal žádost o udělení licence. I při konstatování jistého nedbalého jednání zaměstnanců ERÚ, nelze vyloučit, že by úmyslným jednáním pachatele mohli být uvedeni v omyl. V posuzovaném případě se nejednalo jen o nepravdivé informace z revizní činnosti, ale i vykonstruované dokončení díla v předávacích protokolech. Soudy správně vyhodnotily charakter předávacího protokolu jako dokladu podřaditelného pod obecnější definice vyžadovaných dokladů upravené v §7 odst. 4 písm. d) energetického zákona.
36. Dovolatel podle státního zástupce neurčitě uplatnil námitku vadného posouzení souvislosti ke skutku u společnosti A. s., jakožto stavitele (dodavatele) a nikoli provozovatele solární elektrárny. K této námitce státní zástupce uvedl, že k vyvození trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku není třeba postavení speciálního subjektu (§114 tr. zákoníku). Pro případy podvodného vylákání výhodnějších výkupních cen elektřiny ze solárních elektráren to znamená, že pachatelem trestného činu podvodu nemusí být výlučně výrobce elektřiny. Pachatelem může být i osoba, která byla účastna na podvodném jednání na straně zhotovitele solární elektrárny. Otázka prokázání vědomosti o cenovém rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 je pak polemikou skutkovou.
37. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že argumentaci obviněného lze sice pod tento dovolací důvod podřadit, ale není opodstatněná. V daném případě odvolací soud po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nezákonný pouze ve výroku o uložení trestu propadnutí majetku, coby oddělitelné části výroku o trestu. Proto tento výrok zrušil. Za tohoto stavu již odvolací soud nemohl rozhodnout o zbytku odvolání obviněného dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání tvoří zásadně jediný celek. Fakticky i bez takového výroku odvolací soud svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušeným výrokům napadeného rozsudku týž právní stav, jako by ohledně nich podané odvolání de facto zamítl. Formulace výroku odvolacího soudu pod bodem III. nepředstavuje nezákonnost, jež by musela být odstraněna v dovolacím řízení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vadou spočívající v absenci či neúplnosti některého výroku. O chybějící výrok se nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne, což je situace, k níž v posuzované věci došlo. Tyto závěry se staly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálenými. Uvedený přístup akceptoval v minulosti rovněž Ústavní soud ve svých rozhodnutích o ústavních stížnostech. Jestliže se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytly protichůdné závěry, je namístě tyto aplikovat jen na případy, kdy bylo o odvoláních obviněných rozhodnuto, aniž by se soudy jakkoliv vypořádaly s napadeným výrokem o vině nebo nepostupovaly tak, aby obviněným zákonným způsobem poskytovaly ochranu jejich právům. V nyní posuzované trestní věci se nejednalo o žádnou z takových situací. Soud druhého stupně se posouzení otázek viny i oddělitelným výrokům o trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti náležitě věnoval. Obecně formulovaná výtka obviněného tak za této situace představuje výhradu chybějícího výroku jen formálně.
38. Z rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
39. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
40. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 3 To 175/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
41. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
42. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
43. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
44. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
45. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
46. Vzhledem k tomu, že dovolatel ve svém podání uplatnil dva dovolací důvody a řadu dovolacích námitek, rozčlenil reakci na ně dovolací soud následovně.
47. Předně je třeba uvést, že část uplatněných námitek směřovala do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel jimi soudům nižších stupňů vytýkal opomenutý důkaz v podobě znaleckých posudků a absenci revizního znaleckého posudku, tvrdil svou nevědomost o cenovém rozhodnutí č. 2/2010 a namítl procesní výhradu k dokazování, kdy soudy měly použít nezákonně získané informace v případě postupu pracovníků Energetického regulačního úřadu. Odmítal tak v konečném důsledku skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů, a též v návaznosti na to pak dospíval k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Rovněž ze skutkových, resp. procesních výhrad, tak vyvozoval závěr, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu předmětného trestného činu.
48. Obviněný tedy těmito námitkami nevytýkal rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. V tomto směru ve skutečnosti spatřoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
49. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
50. Závažnou vadu důkazního řízení porušující právo obviněného na spravedlivý proces zakládají případy
a) tzv. opomenutých důkazů (tj. situace, v nichž byl procesní stranou uplatněn konkrétní důkazní návrh, přičemž provedení takto navrženého důkazu bylo soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuto, eventuálně jím byl tento návrh zcela opomenut nebo situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru),
b) nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem ), které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny a v neposlední řadě případy,
c) kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Nejvyšší soud je nicméně v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
51. Nejvyšší soud však shledal, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
52. K námitce obviněného vytýkající neprovedení určitých důkazů je možné (stručně) předeslat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
53. Námitku opomenutého důkazu obviněný vznesl (společně s údajným porušením zásady volného hodnocení důkazů) v podobě tvrzení o neopodstatněném upřednostnění znaleckého posudku ČVUT soudy. Těmto vytkl, že pominuly zbývající dva posudky, které mají vyznívat v jeho prospěch. Tato námitka dovolatele však nemá podklad v rozhodnutí soudu prvního stupně. Z jeho obsahu totiž plyne, že znalecké posudky, o něž se obviněný opírá, tj. znalecké posudky VUT Brno a VŠB Ostrava nebyly (stejně jako posudek ČVUT) opatřeny (a znalci vypracovány) v trestní věci dovolatele. Znalecký posudek Vysokého učení technického v Brně, Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií (vypracovaný Ing. Petrem Masným, Ing. Janem Morávkem a Ing. Filipem Kovalem) byl vyhotoven v řízení, které probíhalo (v konečné instanci) před Nejvyšším správním soudem (v jiné věci) a stejně tak i posudek Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava, fakulty elektrotechniky a informatiky, byl vypracován ve věci odlišné od věci dovolatele (k fotovoltaické elektrárně Saša-Sun, s. r. o.). Tyto „posudky“ byly v nyní posuzované věci předloženy jako listinné důkazy, a jako takové byly provedeny postupem §213 tr. ř., nikoli tedy jako znalecký posudek podle §108 a §211 odst. 5 tr. ř. a nalézací soud o nich pojednal v bodech 49., 51., a 60. jeho odůvodnění. Přitom rovněž náležitě vyložil, z jakého důvodu nebylo na místě provádět revizní znalecký posudek. Popsal, že k důkazu byly provedeny pouze znalecké posudky vypracované v jiných věcech jako listiny, z nichž je zřejmý názor znalců na tuto problematiku, a nemusel tedy při zdůrazňovaných rozporech těchto znaleckých posudků přistupovat k vypracování revizního posudku. Soud druhého stupně se k uvedenému vyjádřil v bodu 67., a přestože dovolatel s daným názorem nesouhlasí, neshledává jej dovolací soud vadným.
54. Nejvyšší soud zde nadto připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015, v němž dotčený soud uvedl, že „dokazování před Nejvyšším správním soudem ukázalo, že problematika náležitostí revizí fotovoltaických elektráren byla v rozhodné době natolik složitá a neustálená, že ani nyní, s odstupem času, nelze nalézt mezi předními znaleckými ústavy, jakými nepochybně jsou ČVUT i VUT, shodu na tom, zda bylo pro řádné provedení tzv. výchozí revize potřeba, aby byly na fotovoltaické elektrárně nainstalovány všechny fotovoltaické panely. Zatímco ČVUT zastává názor, že tomu tak být muselo a svůj názor podpírá zněním českých technických norem, VUT (a také odborníci pod vedením Ing. Táborského, kteří zpracovali posudek předložený stěžovatelkou) na základě znění stejných technických norem dospívá k opačnému závěru, neboť je interpretuje tak, že revize se týká jen elektrických instalací, kterými však podle VUT není bezprostřední zapojení fotovoltaických panelů. VUT označuje fotovoltaické panely za zařízení, které na rozdíl od instalací není třeba revidovat, neboť je opatřeno označením CE. Úlohou Nejvyššího správního soudu není moderovat odborné disputace ani sjednotit praxi revizních techniků, nicméně aby mohl v této věci rozhodnout, musel zvolit z prezentovaných odborných názorů ten, který se v kontextu českých technických norem jeví jako přesvědčivější a který je zároveň přezkoumatelný. Za takový Nejvyšší správní soud považuje názor ČVUT, neboť tento znalecký ústav předestřel komplexní pohled na problematiku revizí a logickým a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil závěry, k nimž dospěl“. Nejvyšší soud neshledal důvod, proč se měl od daného závěru odchýlit.
55. S ohledem na uvedené nelze v procesním postupu soudů nižších stupňů shledávat žádné pochybení. Řízení předcházející vydání dovoláním napadených rozhodnutí tudíž nezatěžuje vada nesprávné realizace důkazního řízení. Pokud tyto důkazy soud zmínil ve svém rozhodnutí a vyložil jeho přístup k nim (uvedl i z jakého důvodu nebylo na místě provádět revizní znalecký posudek), nemůže jeho rozhodnutí zatěžovat ani vada tzv. opomenutého důkazu.
56. Obviněný vznesl i další námitku ryze procesního charakteru k průběhu dokazování, že k závěrům soudy použily nezákonně získané informace v případě postupu pracovníků Energetického regulačního úřadu včetně objevení se nahrávky po 5 letech. Z této pouze obecně formulované výhrady není především zřejmé, v čem měla tvrzená nezákonnost spočívat, a proto se k ní není možno blíže vyjádřit.
57. V uvedené souvislosti se připomíná, že dovolací řízení není ovládáno revizním principem a že tudíž dovolací soud sám iniciativně nevyhledává případné vady dovoláním napadených rozhodnutí. Stejně tak není jeho posláním, aby za dovolatele jeho námitky formuloval či jejich význam domýšlel a dotvářel. Vzhledem k uvedenému setrvává Nejvyšší soud na již výše uvedeném stanovisku, že z hlediska konkrétně vymezených dovolacích námitek řízení předcházející napadeným rozhodnutím není zatíženo žádnou podstatnou vadou důkazního řízení, která by měla odůvodnit jejich kasaci. S ohledem na v této části strohou argumentaci dovolatele nelze dospět k poznatku, že v posuzované věci nastala situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04).
58. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v nyní posuzované věci není dán ani extrémní nesoulad v jeho výkladu Ústavním soudem. Podle něj doktrína tzv. extrémního nesouladu (vycházející z jednoho z principů práva na spravedlivý proces a vylučujícího libovůli v soudním rozhodování) spočívá na zajištění požadavku nezbytné návaznosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 90 Ústavy a s článkem 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95). Rozhodnutí, jež je zatíženo vadou extrémního nesouladu, obsahuje taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
59. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to ve výpovědích spoluobviněných, svědků, znaleckém posudku z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma a listinných důkazech, tak, jak je konkrétně rozvedl a hodnotil především soud prvního stupně, patřičné obsahové ukotvení. Nelze proto ani konstatovat, že by soudy učiněná skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
60. Vzhledem k tomu, že dovolatel namítl porušení zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
61. Nejvyšší soud neopomněl, že obviněný tvrdil chybné posouzení jeho vědomosti o cenovém rozhodnutí č. 2/2010. Zde se ze strany obviněného jedná o námitku skutkovou, se kterou se vypořádal již soud prvního stupně v bodu 93. odůvodnění jeho rozhodnutí, na které postačuje odkázat a připomenout, že obviněný byl předsedou představenstva společnosti A. s., s návazností na společnost A., vykupující elektrickou energii a daná změna ceny – vydáno nového cenového rozhodnutí byla obecně známa.
62. K dané otázce se také již vyslovil Ústavní soud, a to v usnesení ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19, týkajícím se rovněž trestného činu podvodu u fotovoltaické (solární) elektrárny, v němž uvedl, že „Námitka 4.6 (subjektivní stránka J. K. a V. Č.: nevěděli, že se bude měnit cena výkupu): Nejvyšší soud v napadeném usnesení (str. 75) správně připomíná, že snaha o získání licence těsně ke konci roku 2010 nemohla mít jiný smysl. Vrchní soud v napadeném usnesení uvedl, že se jednalo ,nepochybně o všeobecné povědomí tohoto stavu a již na tomto místě nelze přisvědčit námitkám obhajoby stran subjektivní stránky žalované trestné činnosti, že by snad někteří z obžalovaných nevěděli nebo neměli informaci o tom, co bylo cílem počínání jednotlivých obžalovaných‘ (str. 76). Ústavní soud shledává přesvědčivým argument, že oba stěžovatelé působili na místech a vykonávali takové činnosti, že jim muselo být jasné, jaký je cíl předmětného jednání v druhé půli listopadu a prosinci roku 2010“ .
63. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
64. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Čl. 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
65. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a rovněž z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
66. Tuto část odůvodnění, v níž je reagováno na námitky nepodřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody [nejen podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale též podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.] z pohledu práva na spravedlivý proces, lze uzavřít konstatováním, že vada, která by odůvodňovala zrušení napadených rozhodnutí z těchto důvodů, tedy proto, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu), zjištěna nebyla.
67. Další, níže zmíněné námitky, které reagují na skutková zjištění soudů nižších stupňů a vůči těmto uplatňují výhrady stran jejich právního posouzení, jsou sice formálně vyhovující vzneseným dovolacím důvodům, jsou však zjevně neopodstatněné, jak je vyloženo v následujícím textu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
68. Obviněný za prvé namítl, že licence k výrobě elektrické energie je obdobou živnostenského oprávnění a nemá přímý vliv na vznik nároku na úhradu podporovaných výkupních cen elektrické energie.
69. V této námitce se opírá o znění §3 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), (dále také jen „energetický zákon“) podle něhož mohou fyzické a právnické osoby podnikat ve výrobě elektrické energie pouze na základě licence. Jeho tvrzení však nekoresponduje s ustanovením energetického zákona ve znění v době inkriminované činnosti.
70. Podle §3 odst. 1 jmenovaného zákona je předmětem podnikání v energetických odvětvích mimo jiné výroba elektřiny. Podle §3 odst. 3 daného zákona podnikat v energetických odvětvích na území České republiky mohou za podmínek stanovených tímto zákonem osoby pouze na základě licence udělené Energetickým regulačním úřadem.
71. Dikce §5 odst. 3 energetického zákona stanoví, že fyzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence, musí prokázat, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti. Fyzická nebo právnická osoba žádající o udělení licence je povinna doložit vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti. Není-li žadatel o licenci vlastníkem energetického zařízení, je povinen doložit i souhlas vlastníka energetického zařízení s jeho použitím k účelům vymezeným tímto zákonem, a to nejméně po dobu, na kterou má být licence udělena. Energetické zařízení musí mít technickou úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám. Podle §8 odst. 3 daného zákona na každé výrobní, přenosové, přepravní, distribuční nebo rozvodné zařízení a na každé zařízení na uskladňování plynu lze vydat pouze jednu licenci.
72. Uvedenému koresponduje i ustanovení §9 odst. 1 a 5 energetického zákona, z něhož se podává, že držitel licence je povinen neprodleně oznámit Energetickému regulačnímu úřadu změny podmínek pro udělení licence podle §5 a všechny změny týkající se údajů a dokladů, které jsou stanoveny jako náležitosti žádosti o udělení licence podle §7, předložit o nich doklady a požádat o změnu rozhodnutí o udělení licence. V případě rozšíření počtu provozoven, změny technických parametrů stávajících provozoven nebo změny rozsahu vymezeného území je držitel licence oprávněn zahájit výkon licencované činnosti v těchto provozovnách nebo na vymezeném území dnem právní moci rozhodnutí o změně rozhodnutí o udělení licence.
73. Z výše uvedených zákonných ustanovení je patrno, že licence na výrobu elektřiny vydávaná Energetickým regulačním úřadem je speciálním oprávněním, které není možno bez dalšího ztotožnit s obecným oprávněním živnostenským. Jedná se specifické oprávnění, které je navázáno na konkrétní výrobní zařízení (srov. §8 odst. 3 energetického zákona).
74. Výrobní zařízení je definováno v §2 odst. 2 písm. a) bodu 20 (nyní 18) daného zákona. Žadatel o licenci k výrobě elektřiny musí prokázat finanční a technické předpoklady k zajištění činnosti – tj. zde výroby elektřiny. Aplikace tohoto požadavku zákona pak znamená, že každá výrobna elektřiny musí být nezaměnitelná, aby bylo odlišeno, že licence je vydána právě na danou výrobnu elektřiny.
75. Žadatel o licenci na výrobu elektřiny tak žádá o udělení licence pro konkrétní výrobnu, přičemž tato výrobna musí splňovat podle §5 odst. 3 energetického zákona technickou úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám. Podle §5 odst. 2 téhož zákona rozhodnutí o udělení licence obsahuje mimo jiné i předmět místo a rozsah podnikání, technické podmínky, které je držitel licence při výkonu licencované činnosti povinen dodržovat, termín zahájení výkonu licencované činnosti a seznam provozoven, pro něž se licence uděluje, nebo seznam vymezených území či specifikaci distribučních či rozvodných zařízení, pro něž se licence uděluje.
76. Výroba elektrické energie je podnikáním, které je možné pouze na základě licence speciální povahy, která je Energetickým regulačním úřadem vydávána na výrobnu, ve které má k výrobě elektřiny dojít. Uvedení výrobny do provozu není možné bez předchozího vydání licence. Určení výše podpory ze strany státu, je tak odvislé od data uvedení do provozu, který může být zahájen teprve v návaznosti na vydání licence k výrobě elektřiny. Pokud je provoz výrobny elektřiny zahájen na základě podvodně získané licence, je zřejmé, že daná elektrárna nesplnila podmínky pro zahájení provozu (není ověřeno splnění všech technických a bezpečnostních parametrů, které musí takové zařízení mít), a takové výrobně tudíž nemůže vzniknout nárok na zvýhodněné výkupní ceny (popř. tzv. zelený bonus).
77. K povaze licence se ostatně vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, v němž uvedl, že „Splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy rozhodně není možno chápat jen technicky, jak prosazuje dovolatelka, nýbrž též v právním smyslu; musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoliv bez právního titulu, či dokonce protiprávně. … Jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním a účelem zákona č. 180/2005 Sb. a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek“.
78. Dále pak v usnesení ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1340/2019, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „obvinění zastávají nesprávný právní názor rovněž v otázce podmínek pro udělení licence z hlediska jimi tvrzené podobnosti této licence s udělením živnostenského oprávnění, tedy v tom, že by se rozhodnutí o udělení licence netýkalo zařízení, na kterém má k licencované činnosti dojít. V ustanovení §2 odst. 2 písm. a) bodu 20 (bod 18 v aktuálním znění) definoval energetický zákon výrobnu elektřiny tak, že se jí rozumí energetické zařízení pro přeměnu různých forem energie na elektřinu zahrnující všechna nezbytná zařízení. Podle §8 odst. 3 energetického zákona bylo možno vydat na každé výrobní (energetické) zařízení pouze jednu licenci. Oprávnění výrobce k provozování konkrétního energetického zařízení může plynout pouze z jedné licence. Je tedy zřejmé, že ve vztahu k energetickým zařízením zákon stanovil pravidlo tzv. výlučnosti licence. Uvedené pravidlo znamená, že každé energetické zařízení, na které se vztahuje licence a o jejíž udělení je žadatelem žádáno, bylo dostatečným způsobem individualizováno tak, aby bylo odlišeno od jiných energetických zařízení a nebylo pochyb o tom, zda je či není kryto konkrétní licencí. Podle §8 odst. 2 energetického zákona muselo rozhodnutí o udělení licence obsahovat mj. předmět, místo a rozsah podnikání, technické podmínky, které je držitel licence při výkonu licencované činnosti povinen dodržovat či seznam provozoven, pro něž se licence uděluje. Žadatel o licenci tedy musel žádat o udělení licence pro konkrétní výrobnu, přičemž musel garantovat ERÚ splnění všech předpokladů, včetně technických parametrů konkrétní provozovny. Splnění uvedených podmínek pak z logiky věci není možné v situaci, pokud by výrobna elektřiny nebyla dokončena (jak bylo zjištěno v této trestní věci), neboť za tohoto stavu by totiž nebylo možné příslušnými měřeními ověřit její bezpečnost a nebylo možno přesně stanovit ani celkový výkon elektrárny.“
79. Bez licence nelze provozovat elektrárnu, a nelze tudíž uplatňovat nárok na zvýhodněné výkupní ceny. Přitom nebylo možno oprávněně získat licenci na výrobu elektřiny, pokud nebyly ověřeny technické parametry konkrétní výrobny elektřiny, zvláště za stavu, kdy dotčené výrobny elektřiny byly teprve rozestavěny, nebyly dokončeny. V daných souvislostech je na místě poznamenat, že bez ověření technických parametrů konkrétní výrobny ve zde posuzované situaci, kdy výrobna nebyla dokončena, nebylo možno ověřit její bezpečnost a skutečné splnění parametrů, které byly předpokládány podle projektu daného díla. Nejvyšší soud ještě dodává, že pokud obviněný tvrdil, že soudy odhlížejí od skutečnosti, že získání licence není pro nárok na výkupní cenu rozhodující, což bylo potvrzeno přijetím novely zákona č. 458/2000 Sb., konkrétně ustanovení §5 odst. 9, pak v době spáchání činu nebyl §5 odst. 9 v daném zákonu obsažen a podle jeho současného znění je bez licence možný toliko provoz pro ověření technologie .
80. Výše výkupní ceny je (jak již výše nastíněno) odvislá od udělení licence a návazného uvedení výrobny do provozu.
81. V době od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 bylo účinné cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů. V článku č. 1.9 toto cenové rozhodnutí uvádí, že u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů. Toto cenové rozhodnutí Energetický regulační úřad novelizoval cenovým rozhodnutím č. 5/2009 ze dne 23. 11. 2009 s účinností ode dne 1. 1. 2010. Cenové rozhodnutí č. 4/2009 ve znění cenového rozhodnutí č. 5/2009 v článku č. 1.15 stanovilo, že výkupní cena elektřiny dodané do sítě z výroby elektřiny využitím slunečního záření pro zdroj s instalovaným výkonem nad 30 kW a uvedeným do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 činila 12.150 Kč/MWh.
82. Následně v době od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 bylo účinné cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů. V článku č. 1.10 toto cenové rozhodnutí stanovilo, že u nově zřizované výrobny připojené do distribuční soustavy nebo přenosové soustavy se dnem uvedení do provozu rozumí den, kdy byly splněny obě následující podmínky:
a) nabyla právní moci licence na výrobu elektřiny , a
b) bylo ze strany provozovatele distribuční soustavy provedeno paralelní připojení výrobny k distribuční nebo přenosové soustavě.
V článku č. 1.9 pak jmenované cenové rozhodnutí určovalo, že výkupní cena elektřiny dodané do sítě z výroby elektřiny využitím slunečního záření pro zdroj s instalovaným výkonem nad 30 kW a uvedeným do provozu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 činila 5.500 Kč/MWh.
83. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 4 As 257/2017, vyslovil, že „v případě uplatnění podpory formou výkupních cen lze za uvedení zařízení do provozu ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve spojení s cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009, považovat i dodávku elektřiny do distribuční soustavy v rámci prvního paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě po získání licence na výrobu elektrické energie“ .
84. Dovolací soud v souladu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, zdůrazňuje, že podmínka dodávání elektřiny do elektrizační soustavy podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 (bodu 1.10 cenového rozhodnutí č. 2/2010) nemůže být splněna jednáním, které není v souladu s právem. Splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy rozhodně není možno chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu; musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoliv bez právního titulu či dokonce protiprávně.
85. Dále pak v souladu s tímtéž rozsudkem Nejvyššího soudu i s jeho usnesením ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 432/2019, opakuje (přes odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 753/2018, jež se ostatně primárně týkalo skutkově odlišné situace původně kvalifikované jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku), že jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním a účelem zákona č. 180/2005 Sb. a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek. Citovaná cenová rozhodnutí ERÚ žádné nové povinnosti neukládají. Vyjadřují v rovině cenové regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat a je tak třeba činit legálně. Jedná se tudíž spíše o technickou specifikaci stavu, v němž lze výrobnu považovat za uvedenou do provozu pro účely uplatnění podpory formou výkupních cen. K usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 432/2019, pak lze v souladu s názorem státního zástupce již na tomto místě dodat, že z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolatel zmínil výčet kroků, jež v případech podvodů založených na neoprávněném uplatňování výkupních cen či zelených bonusů vedou ke vzniku škody, s tím, že mu tyto nelze přičítat. V tomto výčtu opomněl uvést vypracování nepravdivých revizních zpráv a uvedení nepravdivých údajů v žádosti o udělení licence, jež byly v uvedeném usnesení Nejvyššího soudu výslovně zmíněny. Právě tyto kroky lze přičítat právě dovolateli v posuzované věci.
86. Za druhé dovolatel prezentoval šest (výše v rekapitulaci podrobně citovaných) otázek a žádal předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie (dále také jen „SDEU“).
87. Obviněný své otázky formuloval tak, že se formálně dotazuje na soulad s „unijním právem“ (srov. text v jeho dotazech „je v souladu s unijním právem ...“ ), přičemž hovoří o implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/77/ES ze dne 27. září 2001, o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů.
88. Je vhodné zde připomenout stručně právní úpravu.
89. Dne 27. 9. 2001 byla přijata směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/77/ES, o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou. Ve svém článku č. 9 stanovila, že členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 27. října 2003. Tato opatření přijatá členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy. Tuto směrnici implementovala Česká republika zákonem č. 180/2005 Sb. Následně byla vydána směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic č. 2001/77/ES a č. 2003/30/ES, která svým článkem č. 62 s účinkem k datu 1. 4. 2010 zrušila některé články směrnice č. 2001/77/ES a směrnice č. 2003/30/ES a s účinkem k datu 1. 1. 2012 zrušila obě jmenované směrnice zcela.
90. Problematikou podpory výroby elektřiny ze solárních elektráren se již zabýval v rámci ústavní stížnosti podané stěžovatelkou v návaznosti na přijetí novely zákona č. 180/2005 Sb. upravující povinný odvod ze státní podpory vyplácené fotovoltaickým elektrárnám podle zákona o podpoře výroby elektřiny Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1434/17. V tomto nálezu Ústavní soud vyslovil řadu myšlenek a naformuloval závěry, které je vhodné ve zde posuzované věci připomenout.
91. K rozvoji výroby elektřiny ze solárních elektráren uvedl, že „Státní podpora fotovoltaických elektráren, resp. výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, je vnitrostátním politickým rozhodnutím učiněným na základě závazků plynoucích pro Českou republiku z práva Evropské unie. Česká republika se na úrovni Evropské unie zavázala k postupnému zvyšování využívání energie z obnovitelných zdrojů a ke zvýšení energetické účinnosti.
92. Vnitrostátní právní úprava vychází
- ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES ze dne 27. 9. 2001, o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou (Úř. věst. L 283, 27. 10. 2001, s. 33-40; dále jen ,Směrnice 2001/77‘),
a ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (Úř. věst. L 140, 5. 6. 2009, s. 16-62; dále jen ,Směrnice 2009/28‘), která Směrnici 2001/77 nahradila a zrušila.
Tyto směrnice stanovují společný rámec pro podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, jakož i závazné národní cíle, pokud jde o celkový podíl energie z obnovitelných zdrojů energie na hrubé konečné spotřebě energie (srov. čl. 1 Směrnice 2009/28).
93. Směrnice 2009/28 přitom stanovuje pouze závazné národní cíle; způsob jejich dosažení Unie nechává na volbě členských států, což odpovídá povaze zvoleného prostředku regulace na evropské úrovni, tedy směrnice. Jak plyne z čl. 3 Směrnice 2009/28, za účelem dosažení stanovených cílů mohou členské státy použít mimo jiné i režimy podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie.
94. Česká republika zavedla režim podpory zákonem č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen ,zákon č. 180/2005 Sb.‘), v němž se rozhodla pro státní podporu ve formě stanovení výkupních cen za elektřinu z obnovitelných zdrojů energie a ve formě zelených bonusů. Rychlý rozvoj výroby energie z obnovitelných zdrojů energie však způsobil růst výše nákladů na její financování a z toho plynoucí negativní sociálně-ekonomické dopady, jak plyne z vyjádření vlády ČR v řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (viz bod 17 cit. nálezu). Z citovaného vyjádření vlády z roku 2011 plyne, že v letech 2008 a 2009 došlo k takové změně skutkových okolností, že bylo nezbytné ve veřejném zájmu přehodnotit dosavadní postoj státu k veřejné podpoře výroby energie z obnovitelných zdrojů. Podle citovaného vyjádření vlády se jednalo zejména o výrazné zlevnění technologie fotovoltaických panelů, které ve spojení s příznivým kursem české koruny a příznivým podnikatelským prostředím v sektoru fotovoltaiky vedlo k tzv. solárnímu boomu. S ohledem na skutečnost, že právní úprava veřejné podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů je v ČR nastavena na principu přenesení velké části financování podpory na koncového zákazníka a státní rozpočet, existovalo podle vlády riziko, že náklady na financování této podpory ze státního rozpočtu by byly ve vztahu ke stanoveným cílům nepřiměřené …. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy; ta podléhá mimo jiné sociálně-ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu“.
95. K rozhodování SDEU Ústavní soud vyslovil, že „Soudní dvůr má v rámci řízení o předběžné otázce ve smyslu čl. 267 SFEU pravomoc rozhodovat pouze o výkladu a platnosti unijního práva; nemůže posuzovat soulad ustanovení vnitrostátních právních předpisů s unijním právem (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 3. 1995 ve věci C-346/93 Kleinwort Benson, ECLI:EU:C:1995:85). Předběžná otázka týkající se souladu ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. s unijním právem by proto spadala mimo rámec kompetencí Soudního dvora. Vnitrostátní soudy se však mohou na Soudní dvůr obrátit s otázkou na výklad či platnost ustanovení unijního práva. Vyvstane-li totiž otázka výkladu či platnosti unijního práva před vnitrostátním soudem, může tento soud podle čl. 267 odst. 2 SFEU požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce, považuje-li ho za nezbytné k vynesení svého rozsudku. Vyvstane-li taková otázka při jednání před vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud podle čl. 267 odst. 3 SFEU povinen obrátit se na Soudní dvůr. Soud poslední instance se přitom může na Soudní dvůr obrátit i bez návrhu účastníka, pokud při své rozhodovací činnosti narazí na otázku unijního práva, která je pro rozhodnutí v dané věci relevantní“ .
96. Na základě uvedeného závěru Ústavního soudu dovozuje Nejvyšší soud, že ve zde posuzované věci dovolatel nepředložil otázky, které by měl SDEU pravomoc rozhodovat. Dovolatel totiž neuvádí, jaké ustanovení směrnice č. 2001/77/ES by měl SDEU vyložit, naopak směřuje na výklad vnitrostátních předpisů, tj. zákona č. 180/2005 Sb. ve znění zákona č. 137/2010 Sb. a cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2010 Sb., neboť právě těmito předpisy upravil stát výkupní ceny elektřiny produkované solárními elektrárnami.
97. Nad rámec uvedeného lze dodat, že nutnost předložení předběžných otázek tak, jak byly naformulovány obviněným, není dána i z následujících důvodů.
98. Jak je patrno z jejich obsahu, dovolatel hovoří o směrnici č. 2001/77/ES. Přitom nezmiňuje žádný z článků této směrnice, jehož výklad by měl SDEU učinit, připomíná toliko několik výňatků z preambule uvedené směrnice. Tato však neobsahuje žádná závazná pravidla ani pro členské státy, ani pro jednotlivce. Neuvedl žádné konkrétní ustanovení dané směrnice, které mělo být podle jeho názoru porušeno. Otázky, které ve svém dovolání naformuloval, neznějí tak, aby se dotazovaly na výklad určitého článku této směrnice, nýbrž jsou formulovány tak, aby podporovaly jeho způsob obhajoby.
99. Opomíjí také, že daná směrnice je určena členským státům k implementaci do jejich právních řádů a nikoli jednotlivcům. Její obsah je obecný. Směrnice investorům negarantuje žádnou výši výkupních cen a nestanoví způsob podpory obnovitelných zdrojů k výrobě elektrické energie. Podle čl. 2 dané směrnice měly členské státy přijmout „vhodná opatření“ na podporu větší spotřeby elektřiny z obnovitelných zdrojů.
100. K uvedenému se opět již vyslovil Ústavní soud, kdy ve svém, již citovaném nálezu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1434/17, uvedl, že: „Směrnice o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie jsou v první řadě adresovány členským státům, nikoli jednotlivcům. Podle Soudního dvora přitom z těchto směrnic jasně vyplývá, že si členské státy ohledně volby vnitrostátních režimů podpory zachovávají širokou posuzovací pravomoc (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 9. 2013 ve věci C-195/12 Industrie du bois, ECLI:EU:C:2013:598, bod 61). Soudní dvůr v tomto kontextu rovněž uvedl, že ,přestože jsou členské státy nabádány k tomu, aby prováděním mechanismů podpory [...] na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie přispívaly k dosažení cílů sledovaných směrnicemi [...] a obecně unijních cílů v oblasti životního prostředí, unijní právo za současného stavu vyhrazuje členským státům velkou svobodu volby při provádění takových mechanismů‘ (bod 66 cit. rozsudku ve věci Industrie du bois).
101. V tomto kontextu odkazuje Soudní dvůr na ustanovení čl. 3 odst. 3 Směrnice 2009/28, podle něhož za účelem dosažení závazných národních cílů ,mohou členské státy použít mimo jiné [...] režimy podpory.‘ Soudní dvůr přitom zdůrazňuje, že z textu citovaného ustanovení plyne v tomto ohledu pro členské státy značná diskrece: Jak vyplývá ze samotného znění čl. 3 odst. 3 směrnice 2009/28, a zejména z výrazu ,mohou‘, nejsou členské státy vůbec povinny zavést za účelem podpory využívání energie z obnovitelných zdrojů režimy podpory, a a fortiori, pokud se rozhodnou takovéto režimy zavést, nemusí to být formou osvobození od daně nebo snížení daně. ... Soudní dvůr totiž ve své ustálené judikatuře uvádí, že pokud směrnice ponechává členským státům široké pravomoci, nemůže být změna právních předpisů přijatá v souladu se směrnicí považována za nepředvídatelnou (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 29. 4. 2004 ve spojených věcech C-487/01 a C-7/02 Gemeente Leusden, ECLI:EU:C:2004:263, bod 66; srov. též výše citovaný rozsudek ve věci Plantanol, bod 54).“
102. Ústavní soud dále v nálezu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1434/17, prezentoval, že „ Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 7 Afs 32/2013 ze dne 23. 5. 2013, evropské směrnice žádným způsobem nepředepisují, že by stát musel přijmout nějaká konkrétní opatření typu zaručení výkupních cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku na pořízení fotovoltaických elektráren, osvobození výroby energie z obnovitelných zdrojů od daně apod. Směrnice 2009/28 totiž neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné dovodit právo individuálních stěžovatelů na stabilitu výkupních cen za dodávky elektřiny do distribuční sítě, potažmo tedy zákaz provádět daňové srážky z příjmů provozovatele fotovoltaických elektráren“. Podle Nejvyššího správního soudu tato směrnice pouze „zdůrazňuje, že je důležité, aby členské státy mohly kontrolovat dopady a náklady vnitrostátních režimů podpory.“ … „Soudní dvůr v tomto kontextu uznává, že zavedení daní či poplatků může učinit výrobu a využívání energie z obnovitelných zdrojů méně atraktivním, příp. dokonce i ohrozit jeho rozvoj (srov. bod 39 cit. rozsudku ve věci Elecdey Carcelen); to však nic nemění na tom, že závazné národní cíle vytyčené ve směrnici 2009/28 představují závazky pro členské státy, nikoli subjektivní práva pro provozovatele fotovoltaických elektráren (či jiné subjekty)“.
103. Dále je možno připomenout, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 7 Afs 32/2013, ve vztahu ke směrnicím č. 2001/77/ES a č. 2009/28/ES uvedl, že „Ani původní, ani Nová směrnice však žádným způsobem nepředepisují, že by stát musel přijmout nějaká konkrétní opatření typu zaručení výkupních cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku na pořízení fotovoltaických elektráren, osvobození výroby energie z obnovitelných zdrojů od daně apod. Směrnice 2009/28/ES neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné dovodit právo stěžovatelky na stabilitu výkupních cen za dodávky elektřiny do distribuční sítě, potažmo tedy zákaz provádět daňové srážky z příjmů provozovatele fotovoltaických elektráren. Požadavek neměnnosti pravidel podpory nevyplývá ani z odstavce 25 odůvodnění Nové směrnice. Tato směrnice zdůrazňuje, že je důležité, aby členské státy mohly kontrolovat dopady a náklady vnitrostátních režimů podpory. Pro přímý účinek směrnic tak není splněna hned první z podmínek, tedy existence dostatečně určitého, přesného a bezpodmínečného závazku členského státu. K obdobnému závěru dospěl ostatně Nejvyšší správní soud již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 - 80, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2808/2013. Stěžovatelka tedy není oprávněna dovolávat se v řízení před vnitrostátním soudem přímého účinku Původní i Nové směrnice, neboť tyto směrnice nemají přímý účinek“.
104. Ke směrnici č. 2009/28/ES, se Nejvyšší správní soud vyjádřil též v rozsudku ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 1 Afs 80/2012, přičemž mimo jiné dospěl k závěru, že normy obsažené ve směrnici č. 2009/28/ES nemají přímý účinek na jednotlivce, když vyslovil, že „ Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve otázkou, zda normy obsažené ve směrnici 2009/28/ES mohou mít přímý účinek, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Předpokladem vertikálního přímého účinku směrnice je, že povinnosti, jež ukládá, jsou v ní formulovány dostatečně určitě, přesně a bezpodmínečně a že uplynula lhůta pro její transpozici (základy této judikatury byly položeny rozhodnutím Soudního dvora ze dne 4. 12. 1974, 41/74, Yvonne van Duyn proti Home Office, Recueil s. 1337, z poslední doby viz např. rozhodnutí ze dne 12. 7. 2012, Vodafone Espaňa SA, C-55/11, C-57/11 a C-58/11, bod 37)“.
105. V plné shodě s těmito stanovisky lze konstatovat, že jestliže nemá přímý účinek směrnice č. 2009/28/ES, která je obsáhlejší, je na místě vyloučit přímý účinek u směrnice č. 2001/77/ES, která je méně obsáhlá (obecnější).
106. Obviněný také opominul, že směrnice č. 2001/77/ES byla v době jeho jednání, pro které byl uznán vinným, z podstatné části zrušena směrnicí č. 2009/28/ES z 23. 4. 2009 (podle jejího čl. 26 byly ve směrnici 2001/77/ES čl. 2, čl. 3 odst. 2 a čl. 4 až 8 zrušeny s účinkem ode dne 1. dubna 2010). Domáhal se tedy předložení předběžných otázek s odkazem na směrnici, z jejíchž článků v době jeho jednání platilo toliko ustanovení o účelu směrnice (čl. 1), neúplné ustanovení o státních směrných cílech s blíže nedefinovaným a nesankcionovaným závazkem členských států přijmout vhodná opatření na podporu větší spotřeby elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie v souladu se státními směrnými cíli, povinnost členských států zveřejnit zprávu o analýze a posouzení komise EU, o míře pokroku směrem ke státním směrným cílům (čl. 3 odst. 1, 3, 4) a pak již jen prováděcí a závěrečná ustanovení (čl. 9, 10, 11). Není zřejmé, výklad, kterého z těchto zbývajících článků, by měl být důležitý pro rozhodnutí ve věci dovolatele.
107. Jestliže dovolatel měl za to, že úpravou výkupní ceny byla znehodnocena investice a způsobena její nenávratnost, pak lze opětovně citovat z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1434/17, který dospěl k závěru, že „zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana práva, k němuž však dochází v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva nebo svobody …. V rámci poměřování zájmu provozovatelů fotovoltaických elektráren na zachování dosavadního režimu podpory na jedné straně a veřejném zájmu na jeho snížení na straně druhé dospěl Ústavní soud k závěru, že veřejný zájem na změně právní úpravy musí v této situaci převážit (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11, bod 56). ... Změnu zákonných parametrů lze totiž podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, které musí podnikatelé v rámci svých investic (obzvláště pokud se jedná o investice dlouhého časového rozsahu) akceptovat.“
108. S ohledem na výše uvedené není důvodu odvolávat se v tomto trestním řízení na směrnici č. 2001/77/ES. Vnitrostátní úprava o stanovení výkupních cen není vyvozena z dotčené směrnice, která žádné výkupní ceny nestanoví. Za dané situace není ani důvodu pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.
109. Za třetí dovolatel tvrdil, že v dané věci absentuje následek v podobě škody, že žádná škoda nevznikla. Podle jeho tvrzení soudy chybně vycházely z cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2010, které nemělo být aplikováno, protože návratnost investice převyšovala v jeho případě 11 let. Měl být respektován §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. Měla být také zohledněna solární daň, přičemž při jejím započtení byl objem státem garantovaných peněžních prostředků pro fotovoltaické (solární) elektrárny uvedené do provozu v roce 2011 vyšší než objem stejných prostředků pro tytéž elektrárny uvedené do provozu v roce 2010.
110. K argumentaci stran návratnosti investice je namístě uvést následující skutečnosti. V roce 2012 poskytl Energetický regulační úřad Ústavnímu soudu na jeho žádost Vyjádření k návrhu na zrušení části zákona č. 402/2010 Sb. a části zákona č. 346/2010 Sb. ze dne 13. 4. 2012, č. j. 02714-4/2012-ERU. V daném vyjádření mimo jiné publikoval rozsáhlou tabulku zachycující výnosy a prostou dobu návratnosti pro nové zdroje fotovoltaických elektráren. Do tabulky mimo jiné zaznamenal doby návratnosti projektů, které odpovídají vyhlášeným výkupním cenám a parametrům, použitým pro výčet výkupních cen. Pro rok 2010 u instalovaného výkonu nad 30 kWp činila prostá doba návratnosti bez započtení odvodu hodnoceno k počátku roku provozu 8 let a v případě hodnocení k roku zahájení výstavby pak 9 let. Tyto závěry ERÚ učinil mimo jiné na základě zjištění, že došlo k výraznému meziročnímu poklesu měrných investičních nákladů na zřizování FVE v důsledku snížení cen fotovoltaických panelů o více než 40 % v roce 2009.
111. Zákon č. 180/2005 Sb. v §6 odst. 4 ve znění novelizace provedené zákonem č. 137/2010 Sb. (účinnost 20. 5. 2010) stanovil, že výkupní ceny určené Energetickým regulačním úřadem pro následující kalendářní rok nesmí být nižší než 95 % hodnoty výkupních cen platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhoduje. Následně však uvedl, že ustanovení věty první se nepoužije pro stanovení výkupních cen pro následující kalendářní rok pro ty druhy obnovitelných zdrojů, u kterých je v roce, v němž se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let; Úřad při stanovení výkupních cen postupuje podle odstavců 1 až 3. Právě k tomuto se upíná výše uvedené tvrzení dovolatele. Dlužno ovšem se zřetelem k výše uvedenému zjištění ERÚ stran návratnosti investic, jež lze v tomto směru považovat za dostatečně spolehlivé vodítko, konstatovat, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud v návaznosti na citované zákonné ustanovení (konkrétně větu druhou) vzaly za základ pro zjištění škody a výpočet její výše (též) cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010. Toto cenové rozhodnutí rozhodně nelze považovat za nezákonné či se zákonem rozporné. Bylo totiž vydáno podle zákonného zmocnění uvedeného v zákoně č. 180/2005 Sb. a v souladu s ním.
112. V posuzovaném případě lze tedy konstatovat, že výkupní ceny stanovené Energetickým regulačním úřadem pro rok 2011 vztahující se k dovolateli a dotčeným fotovoltaickým elektrárnám mohly být v souladu s ustanovením §6 odst. 4 věta druhá zákona č. 180/2005 ve znění účinném v rozhodné době nižší než 95 % hodnoty výkupních cen platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhodovalo (viz cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010). Koneckonců snaha získat i za cenu podvodného jednání licenci pro předmětné FVE a uvést je do provozu ještě do konce roku 2010 svědčí o tom, že obviněný vycházel právě z toho, že výkupní ceny elektrické energie ze solárních elektráren mají být pro FVE uvedené do provozu v roce 2011 podstatně nižší, a tím i o tom, že neměl pochybnosti o platnosti zmíněného cenového rozhodnutí vycházejícího z návratnosti investice nepřevyšující 11 let.
113. Na zjištění škody je přitom třeba nahlížet z pohledu subjektivní stránky trestného činu, tedy k čemu obviněný svým jednáním směřoval. V předcházejícím vývojovém stadiu trestného činu, ať již pokusu či přípravy, je přitom logické, že mohou nastat soudem nepředpokládané skutečnosti mající vliv na výši reálné škody, zvláště když mělo ke zvýhodněnému odkupu elektrické energie docházet po dobu 20 let. Nejde-li o dokonaný trestný čin a obviněný není povinen nahradit škodu, postačí závěr soudů, že jeho jednání bylo způsobilé škodu způsobit (viz usnesení Ústavního soudu 1. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1327/20).
114. K výpočtu vzniklé škody se vyjádřil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020, kde uvedl, že „ vzniklou škodu soud prvního stupně vypočítal jako prostý rozdíl mezi cenami měsíčně fakturovanými společností F. a cenami, na něž by měla tato společnost nárok, pokud by F. M. byla uvedena do provozu až v únoru 2011, kdy fakticky začala dodávat elektřinu do distribuční sítě. Hrozící škodu pak soud vypočítal obdobně s tím rozdílem, že vycházel z předpokládaných výnosů elektrárny až do konce období, pro které byla licence vydána, tedy do konce roku 2030. S právě uvedeným algoritmem výpočtu vzniklé a hrozící škody se Nejvyšší soud ztotožňuje, když tento postup aproboval již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018), ve kterých uvedl, že za situace, kdy za zákonného, pravidelného běhu věcí, tedy bez existence trestného činu předmětné F. neobdržely licenci do konce roku 2010 a nemohly by tedy získat vyšší garantované výkupní ceny do 31. 12. 2010, ale nižší výkupní ceny solární energie ve výši od 1. 1. 2011, je potom rozdíl mezi těmito cenami, s přihlédnutím k produkci F., škodou rozhodnou pro hmotněprávní posouzení jednání obviněných, přičemž naopak okolnost, jaký rozsah zbýval do úplného dokončení F., nemá, zejména z pohledu výroku o vině, význam. Tento závěr prošel i testem ústavní konformity, přičemž Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19, v bodě 39. odůvodnění tohoto usnesení uzavřel, že u něj neshledal pochybení ústavně právní relevance. I v nyní projednávané věci je pro stanovení výše škody, ať už skutečně vzniklé nebo hrozící (pokud by byl trestný čin v celém rozsahu dokonán), rozhodující, že bez spáchání trestného činu podvodu uvedením příslušných institucí v omyl by F. M. nesplnila podmínky pro uvedení do provozu do konce roku 2010, nýbrž by byla uvedena do provozu až v roce 2011 (lhostejno, kdy přesně). V takovém případě by se na tuto výrobnu vztahovaly výkupní ceny (popř. zelený bonus) určené pro provozovny uvedené do provozu v roce 2011, které byly podstatně nižší než pro provozovny uvedené do provozu v roce 2010.“
115. Dovolatel měl také za to, že měla být zohledněna solární daň. V tomto směru je třeba ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo 664/2020, zdůraznit, že je nutno rozlišovat mezi pojmem „obohacení“ a pojmem „škoda“. „ Do výše škody není možné zahrnovat daně (ani tzv. solární daň), které bude obohacená osoba povinna odvést, neboť škodu představuje toliko hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen“. Nejvyšší soud pak ve zmíněném rozhodnutí také uvedl, že škodou byla v tam posuzovaném případě „ částka, o kterou se neoprávněně snížilo jmění společnosti E.ON Distribuce a E.ON Energie, potažmo státu a odběratelů elektrické energie, kteří v konečném důsledku museli uvedeným společnostem tyto částky za odebranou elektřinu zaplatit. Soudy tedy nepochybily, pokud do výpočtu výše způsobené škody (či škody, která měla teprve vzniknout) nezapočítaly tzv. solární daň, neboť tuto by bylo nutné zohledňovat toliko při výpočtu obohacení společnosti ….“
116. Závěrem lze k dané problematice připomenout že Ústavní soud v usnesení ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1327/20, k námitce, v níž stěžovatel polemizoval se závěry soudů, že jednal v úmyslu přivodit fotovoltaické elektrárně nárok na garantované výhodnější výkupní ceny roku 2010 oproti nižší výkupní ceně roku 2011, konstatoval, že „stěžovatelova argumentace o výkupních cenách v letech 2010 a 2011 je nelogická, neboť bylo-li by pravdou, že výrobny uvedené do provozu v roce 2011 mají nárok na (přinejmenším) stejnou výši podpory jako výrobny z roku 2010, veškerá vehementní snaha investorů v sektoru obnovitelných zdrojů na konci roku 2010, kdy někteří se ve snaze získat výkupní ceny pro výrobny uvedené do provozu v tomto roce, ,dostávali na hranu zákona‘, by byla v podstatě bezúčelná . “
117. Za čtvrté obviněný namítl, že ve věci absentuje příčina a přesto je přičítán následek. To z důvodu, že předávací protokoly, které podepsal, sloužily výhradně k osvědčení přechodu vlastnického práva předáním hmotného majetku mezi dvěma právnickými osobami.
118. Co se týče obsahu prvého z předávacích protokolů, tak v samostatné příloze spisu č. 4 na č. l. 49 je obsažen předávací protokol o předání a převzetí prací provedených podle zákona č. 513/91 Sb. podepsaný za předávajícího zhotovitele A. s., A. K., předsedou představenstva, a za přebírajícího objednatele F. A. S., M. S., jednatelem. Předmětem přejímacího řízení je předání hmotného majetku do vlastnictví F. A. S., a je v něm deklarováno, že jeho podpisem nastávají všechny důsledky, jež obchodní zákoník spojuje s převzetím prací. Smluvní strany si v něm výslovně stvrdily, že předávaným zařízením je F. A. S. o instalovaném výkonu 1363 kWp, a to instalované solární panely v počtu 5800 ks, podpěrné ocelové konstrukce, kompaktní rozvodna se střídačem a transformátorem 1 ks, rozvaděče 13 ks, kabeláž, oplocení plochy a technická dokumentace k předávanému zařízení.
119. Druhý předávací protokol o předání a převzetí prací provedených podle zákona č. 513/91 Sb. (viz samostatnou přílohu spisu č. 5, č. l. 39) vztahující ke k druhé solární elektrárně tj. k F. S. V., je obdobný jako prvý. A. K. jako předseda představenstva jménem zhotovitele A. s., jím předává jmenované společnosti jakožto objednateli přebírajícímu jednající jednatelkou R. M. hmotný majetek do vlastnictví této společnosti a opět smluvní strany deklarují, že podpisem protokolu nastávají všechny důsledky, které obchodní zákoník spojuje s převzetím prací. Předávaným zařízením je zde F. S. V. o instalovaném výkonu 1588,6 Kwp, a to instalované solární panely v počtu 6760 ks, podpěrné ocelové konstrukce, 2 kompaktní rozvodny se střídači a transformátory, rozvaděče 14 ks, kabeláž, oplocení plochy, a technická dokumentace k předávanému zařízení.
120. Jinými slovy řečeno, tyto předávací protokoly popisují, že zhotovitel předává objednatelům zhotovená díla, tj. dokončené solární elektrárny, jak správně dovodil soud prvního stupně. Je evidentní, že uvádí nepravdivé údaje, neboť dané fotovoltaické elektrárny dokončeny nebyly.
121. S tvrzením obviněného ohledně povahy předávacích protokolů a významu pro licenční řízení se přitom nelze ztotožnit. Rovněž zde se nejedná o otázku, která byla věcí novou, soudně dosud neřešenou. V již připomenutém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo 664/2020, tento k dovolací námitce obviněného, která se týkala účelu předávacího protokolu v licenčním řízení a ve které obviněný uváděl, že pouhý podpis předávacích protokolů nemůže sám o sobě postačovat pro vznik jeho trestní odpovědnosti, Nejvyšší soud odpověděl, že „skutečnost je však opačná, neboť předávací protokol byl pro Energetický regulační úřad jedním z dokumentů, který měl prokazovat nejen dokončenost díla, ale i vlastnické právo k němu (§5 odst. 3 energetického zákona ve znění účinném do 31. 12. 2010). Význam předávacího protokolu tedy nelze podceňovat, neboť bez jeho předložení by (spolu s předložením ostatních dokumentů, mj. revizní zprávy) k vydání licence nedošlo.“
122. K popisované otázce se Nejvyšší soud vyjádřil i v usnesení ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1340/2019, když k námitce nesprávného posouzení významu zápisu o odevzdání a převzetí dokončených staveb uvedl, že „S dovolateli nelze souhlasit ani v tom, že by soudy chybně právně posoudily či dokonce v rozporu s jejich skutečným obsahem vyhodnotily listiny označené jako zápis o odevzdání a převzetí dokončených staveb nebo jejich ucelených částí. Z pohledu této námitky je zásadní, že uvedený zápis o odevzdání a převzetí dokončených staveb je dokladem soukromoprávní povahy, který dokumentuje předání předmětu díla zhotoveného podle uzavřené smlouvy o dílo uzavřené mezi objednatelem a zhotovitelem díla. Faktickému předání díla přitom zákon přiznává závažné důsledky, a to v podobě přechodu vlastnického práva a nebezpečí škody na věci ze zhotovitele na objednatele. S předáním předmětu díla je však logicky spojeno řádné provedení díla, tzn. splnění závazku zhotovitele provést dílo a řádně ho ukončit podle smlouvy o dílo. Z uvedeného vyplývá, že zápis o předání předmětu díla by měl dávat ucelený obraz o skutečném průběhu předání díla a pokud byly při předání díla zjištěny nějaké nedodělky či vady díla, měl by obsahovat i příslušná a úplná zjištění k těmto nedodělkům a vadám. Zápis by tedy neměl deklarovat předání kompletního díla, ačkoli nebyl splněn účel smlouvy o dílo, toto nebylo vůbec dokončeno, a tedy nemohlo být ani fakticky předáno. ... Je tedy zjevné, že zápis o odevzdání a převzetí dokončených staveb je simulovaným právním úkonem a že jeho skutečným účelem nebylo zmapovat průběh předání díla, ale uvedením nepravdivých skutečností v listině a jejím předložením v licenčním řízení ERÚ společně s předložením dalších nepravdivých podkladů vzbudit zdání splnění všech předpokladů k udělení licence a na tuto licenci neoprávněně dosáhnout za účelem obohacení žadatele o licenci. Jestliže taková listina se zjevně nepravdivými údaji byla skutečně v licenčním řízení ze strany obviněných předložena, není důvod ji nikterak vylučovat z hodnotících úvah soudu a tyto omezovat pouze na vyhodnocení zápisu v mezích ustanovení obchodního zákoníku, smlouvy o dílo a toliko z hlediska dopadů v rámci dvoustranného smluvního vztahu mezi zhotovitelem a objednatelem díla. Předložení takové listiny je zjevným zastíráním skutečného stavu věci a snahou obviněných uvést ERÚ a ČEZ Distribuce, a. s. v omyl.“
123. Nejvyšší soud v daném rozhodnutí deklaroval, že „je nutné odmítnout jako nedůvodné námitky obviněných, že výše uvedené doklady či některé z nich (revizní zprávy, doklad o stavební dokončenosti, protokol o předání a převzetí stavby, souhlas se zahájením zkušebního provozu před vydáním kolaudačního rozhodnutí), pokud nebyly výslovně uvedeny v příslušných ustanoveních energetického zákona a související vyhlášky, nemají význam z hlediska řízení o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích“ . Dále vyslovil, že „je nutné odmítnout námitky obviněných, že předložené doklady nebyly výslovně uvedeny v příslušných ustanoveních energetického zákona a související vyhlášky (o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích), a to jako podklady sloužící k prokázání jednotlivých zákonných předpokladů (včetně předpokladů technických), a byly tak bez významu a zcela bezpředmětné. Na postup ERÚ v řízení o vydání licence je totiž nutné subsidiárně aplikovat zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,správní řád‘), a to podle §1 odst. 2 tohoto zákona. Podle §50 odst. 1 správního řádu mohly být podklady pro vydání rozhodnutí zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Podle §51 odst. 1 správního řádu k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Účastníci řízení jsou přitom povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení“ .
124. Předmětné předávací protokoly byly předloženy Energetickému regulačnímu úřadu jako součást podkladového materiálu pro vydání licence k výrobě elektřiny na dotčených fotovoltaických elektrárnách. Tyto protokoly v rozporu se skutečným stavem přispívaly k nepravdivému (Energetickému regulačnímu úřadu) nastiňovanému obrazu, že fotovoltaické elektrárny jsou dokončeny, ačkoliv tomu tak nebylo. Tyto protokoly přitom představovaly podle tehdejší praxe Energetického regulačního úřadu písemnost dokládající dokončenost zařízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1327/20, bod 30.). Obviněný tak svým jednáním (dlužno ovšem připomenout, že prostřednictvím další osoby nepředkládal ERÚ toliko zmíněné nepravdivé předávací protokoly, nýbrž též nepravdivé revizní zprávy) vytvořil podmínky pro to, aby mohl být nezákonně získán nárok na výhodnější výkupní cenu elektřiny.
125. Dále je na místě připomenout, že řízení o vydání licence vedené Energetickým regulačním úřadem má charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal žádost o udělení předmětné licence. Proto v tomto řízení lze uvést tento úřad v omyl a spáchat tím trestný čin podvodu. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že správní orgán si může pro zjištění skutkového stavu v pochybnostech sám opatřit podklady pro vydávání licencí pro fotovoltaická zařízení ohledáním na místě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016). Pracovníci Energetického regulačního úřadu tedy v řízení o vydání licence posuzovali předložené listiny, zda obsahují požadované náležitosti a své rozhodnutí vydávali na základě daných listin. Jestliže tedy obdrželi v rámci řízení nepravdivé listiny (podvodně osvědčující dokončení F. - předávací protokoly, revizní zprávy) byli tak uvedeni v omyl. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 791/2017, odst. 43, kde dospěl k závěru, že závěr obviněného, že správní orgán nemůže vydat rozhodnutí na základě omylu, je nesprávný).
126. Za páté dovolatel měl za to, že nebylo zohledněno, že nebyl provozovatelem fotovoltaické elektrárny a z jejího provozu neměl příjem a nebylo správně posouzeno jeho postavení v rámci společnosti A. s.
127. Ustanovení §209 tr. zákoníku, podle kterého byl uznán vinným, nevyžaduje postavení konkrétního či speciálního subjektu ve smyslu §114 tr. zákoníku. Trestného činu podvodu se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že jiného uvede v omyl, využije něčího omylu a zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu.
128. Zákon v případě tohoto trestného činu nestanoví, že se jej může dopustit pouze pachatel nadaný zvláštní vlastností, způsobilostí nebo postavením. V daném případě (vylákání výhodnějších výkupních cen popř. zeleného bonusu) to znamená, že pachatelem nemusí být toliko výrobce elektrické energie, resp. provozovatel fotovoltaické elektrárny, popř. žadatel o licenci u Energetického regulačního úřadu. Pachatelem či spolupachatelem může být i jiná osoba, pokud jí lze klást za vinu jednání spočívající v uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu či zamlčení podstatné skutečnosti s následným způsobením škody na cizím majetku a obohacením sebe či jiného. Jednotlivé kroky obviněného jsou podrobně popsány v napadených rozhodnutích a postačuje na ně zde odkázat.
129. Za šesté obviněný tvrdil, že závěr o schopnosti bezpečného provozu fotovoltaické elektrárny bylo možné vydat i bez instalace 100 % fotovoltaických panelů podle projektu. Tyto panely podle něj nebyly předmětem revize, měly prohlášení o shodě od výrobce a revizní technik není oprávněn toto prohlášení zkoumat.
130. O významu revizní zprávy pojednal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018, když uvedl, že „musí přisvědčit rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, jenž v rozsudku ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 As 204/2015, dovodil, že „zpráva o výchozí revizi se musí vztahovat k celému energetickému zařízení, a musí být vypracována až poté, co je energetické zařízení kompletní a tvoří funkční soubor všech jeho nezbytných částí. Povinnost žadatele o licenci předložit žalovanému revizní zprávu týkající se celého energetického zařízení plyne již ze samotného smyslu a účelu ustanovení §9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb., kterým je poskytnout žalovanému dostatečné podklady pro to, aby mohl posoudit, zda může udělit souhlas s provozováním energetického zařízení, pro které je licence udělována (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 As 132/2015, k jehož závěrům se přiklonil i v rozsudku ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 7 As 140/2016). Judikatura k revizní zprávě o posuzování bezpečnosti F. dále uvádí, že revizní zpráva slouží jako podklad pro zjištění skutkového stavu ve správním řízení. Požadavkem kladeným na revizní zprávu je pak to, aby ji revizní technik, který se tím stává spoluodpovědným za náležité zjištění skutkového stavu, zpracoval na základě všech podstatných měření a prověření na místě samém (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 9 As 256/2015) . “
131. Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018, zabýval též otázkou instalace fotovoltaických panelů. K tomu uvedl, že „Z čl. 4.1 normy ČSN 33 1500 plyne, že revizní technik má ověřit shodu reálného stavu s projektovou dokumentací a případně zjištěné rozpory zanést do revizní zprávy. Pokud jde o fotovoltaické panely, ty musí být dle ČVUT při výchozí revizi již nainstalovány, jinak by nebylo možné zkontrolovat, že jejich typ a počet odpovídá projektové dokumentaci, změřit izolační stav řetězců fotovoltaických panelů (tzv. stringů) ani ověřit, že bylo provedeno ochranné pospojení panelů v souladu s návodem výrobce, eventuálně překontrolovat, že byla správně provedena další ochranná opatření předepsaná projektantem. Přestože fotovoltaické panely jsou výrobky, jejichž bezpečnost deklaruje výrobce, je třeba ve vztahu k nim ověřit například i to, že při montáži nedošlo k jejich fyzickému poškození, což je typ závady, jejíž existenci nemůže osvědčení výrobce o jejich bezpečnosti vyloučit. Po montáži fotovoltaických panelů by měl revizní technik také zkontrolovat, že byly uzemněny v souladu s projektovou dokumentací a návody výrobce ...“ .
132. K uvedené problematice lze dále poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo 664/2020, v němž se vyjádřil následovně: „Pokud obviněný namítá, že v roce 2010 existovaly různé názory na to, zda lze provést revizi fotovoltaické elektrárny, na které ještě nejsou nainstalovány fotovoltaické panely, je možno připustit, že závěr, že panely musí být na elektrárně přítomny, vychází ze znaleckého posudku Českého vysokého učení technického vypracovaného (ČVUT) vedle znaleckého posudku Vysokého učení technického až v rámci řízení vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 313/2015. Podle názoru ČVUT, ke kterému se nakonec Nejvyšší správní soud přiklonil, je úkolem revizního technika i ověření shody reálného stavu s projektovou dokumentací (tedy včetně instalace fotovoltaických panelů), kontrola typů panelů, jejich počtu v porovnání s projektovou dokumentací a změření izolačního stavu řetězců panelů (tzv. stringů), kontrola uzemnění panelů v souladu s projektovou dokumentací a kontrola, že zapojené předměty nesou označení CE.“
133. Dále pak v tomto usnesení (sp. zn. 3 Tdo 664/2020), Nejvyšší soud zdůraznil, že „ Pokud jde o poslední dovolací námitku obviněného týkající se významu revizní zprávy pro řízení o povolení předčasného užívání stavby a pro licenční řízení, není podle Nejvyššího soudu pravdou, že revizní zpráva nebyla dokumentem potřebným k vydání těchto rozhodnutí. Stran řízení před Energetickým regulačním úřadem lze znovu zopakovat, že ověření bezpečnosti elektrárny bylo jednou z podmínek udělení licence, přičemž Energetický regulační úřad vycházel při zjišťování splnění této podmínky výlučně z předložených revizních zpráv. Stejná situace je i v případě řízení u stavebního úřadu, v rámci kterého se, stejně jako v řízení u Energetického regulačního úřadu, vychází při zjišťování bezpečnosti elektrárny pouze z revizních zpráv, jejichž správnost se presumuje, neboť stavební úřad nemá k posuzování těchto odborných otázek týkajících se elektrických součástí stavby ani kapacity, ani kvalifikaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020)“.
134. Souhrnně pak Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 990/2018 deklaroval, že „vzhledem k výše uvedenému se plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, kdy ,zpráva o tzv. výchozí revizi fotovoltaické elektrárny je způsobilá deklarovat bezpečnost energetického zařízení jako celku pouze v případě, že revize byla provedena až poté, co byly na elektrárně namontovány všechny fotovoltaické panely. Pochybil ten revizní technik, který v rozhodné době osvědčil bezpečnost celé fotovoltaické elektrárny bez toho, aby předtím (mimo jiného) zkontroloval, že skutečný stav fotovoltaické elektrárny odpovídá projektové dokumentaci (včetně kontroly typu a počtu fotovoltaických panelů) že fotovoltaické panely jsou opatřeny označením CE nebo že k nim byla vydána prohlášení o shodě, že byly namontovány a uzemněny v souladu s návody výrobců a že nejsou viditelně poškozeny do té míry, aby tím byla ohrožena bezpečnost zařízení‘ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015).“
135. Tvrzení dovolatele tak odporuje povaze fotovoltaické elektrárny jako díla, stavby prováděné na základě příslušného rozhodnutí stavebního úřadu. To, že určité dílo vzniká kompletací dílčích komponentů, jejichž funkčnost a bezpečnost je ověřena a deklarována jejich výrobci, neznamená, že tato složená věc již nemusí být podrobena revizím podle právních předpisů poté, co byly takové díly spojeny nebo složeny. Stavba podléhající procesu schvalování podle stavebních předpisů je obvykle vytvářena z dílů vyrobených předem jednotlivými výrobci a stavitel z nich vytváří celkové dílo, které podléhá jakožto nová věc jím vytvořená příslušnému schvalovacímu procesu, např. stavebního úřadu. Nejinak je tomu u fotovoltaické elektrárny. Fotovoltaické panely představují pouze část této stavby, a pokud byla jejich výrobcem deklarována bezpečnost jejich provozu, neznamená to, že je bezpečný provoz fotovoltaické elektrárny jako celku. Neobstojí proto výše zmíněné tvrzení obviněného o tom, že „závěr“ o schopnosti bezpečného provozu fotovoltaické elektrárny bylo možné vydat i bez instalace 100 % fotovoltaických panelů podle projektu. Naopak, z rozvedených skutečností (včetně citovaných rozhodnutí, na jejichž závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit) plyne, že F. musí být před provedením výchozí revize (potažmo před podáním žádosti o udělení licence) zcela dokončena.
136. Na samý závěr této části odůvodnění pak k ne zcela konkrétní námitce obviněného, že z hlediska naplnění znaku podvodu nebylo posouzeno, proč je rozhodné datum podání žádosti o licenci a nikoli datum rozhodnutí či datum 31. 12. 2010, postačí nad rámec již shora uvedených skutečností stručně připomenout podstatu skutku, jímž byl uznán vinným. Jeho podvodné jednání spočívalo v předložení nepravdivých listin k žádostem o vydání licence podaným Energetickému regulačnímu úřadu (podány dne 23. 11. 2010 a dne 26. 11. 2010), čímž uvedl tento úřad (pověřené osoby) v omyl. V důsledku toho došlo k vydání licencí na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů pro předmětné F. (vydány dne 26. 11. 2010, resp. dne 3. 12. 2010, právní moc dne 26. 11. 2010 a dne 9. 12. 2010) a v příčinné souvislosti s tím k získání neoprávněného nároku na garantovanou vyšší výkupní cenu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 a způsobení škody (primárně ve vztahu k distribučním společnostem) a obohacení společností provozujících tyto F. Právě tyto skutečnosti byly určující pro právní posouzení a závěr o naplnění znaků trestného činu podvodu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
137. Dovolací soud se dále zabýval argumentací dovolatele, kterou přiřadil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
138. Obviněný (stručně řečeno) prezentoval, že odvolací soud vydal usnesení, v němž ve vztahu k němu výrokem I. zrušil trest propadnutí části jeho majetku, výrokem II. zamítl odvolání státního zástupce a poškozeného, avšak výrokem III. rozhodl pouze, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“ . To vykládal tak, že odvolací soud o jeho odvolání explicitně nerozhodl a měl za to, že je naplněn uvedený dovolací důvod.
139. K dané námitce dovolací soud nejprve (znovu) připomíná, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to případně i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne. Tento přístup odpovídá dosavadní judikatuře obecných soudů (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65, přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 151/2001).
140. V usnesení ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002 (publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 20/2003, č. T 486.), Nejvyšší soud ve 2. právní větě judikoval: „Jestliže odvolací soud rozhodne pouze k odvolání obviněného o jeho částečném zproštění obžaloby, nemůže současně rozhodnout o zamítnutí odvolání obviněného jako nedůvodného podle §256 tr. ř. Za této situace nelze dovodit, že v rozhodnutí odvolacího soudu některý výrok chybí nebo že je neúplný ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Pokud odvolací soud učiní součástí výroku uvedeného rozhodnutí též konstatování, že ,jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen‘ , pak takový výrok lze považovat za nadbytečný a dovolání proti němu není přípustné.“
141. Oproti tomu však Ústavní soud v několika nálezech zaujal k řešené problematice odlišný postoj (srov. nález ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19). Např. v prvém uvedeném nálezu uvedl, že „výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině a … není možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině – otázka viny zůstala po rozhodnutí dovolacího soudu otevřená a zakládá právní nejistotu.“
142. V odůvodnění nálezu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19, Ústavní soud uvedl: „Ústavní soud však jako opodstatněnou vyhodnotil námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud ve výroku napadeného usnesení pouze zrušil napadené rozsudky Okresního soudu … a Krajského soudu … ve výroku o trestu ve vztahu ke stěžovatelce a pominul zbývající část jejího dovolání ve výroku o vině. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze sice dovozovat, že zaujal vůči námitkám stěžovatelky směřujícím proti výroku o vině negativní postoj, avšak nijak toto stanovisko nepromítl do výroku svého rozhodnutí, tzn., že nerozhodl o tom, že ve zbylé části se dovolání stěžovatelky odmítá či zamítá.“
143. Při posuzování materiální stránky řešeného problému a v rámci tzv. testu proporcionality však dovolací soud již v usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, dospěl k závěru, že lpění na právním formalismu (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 281/04, a usnesení ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2548/19) by naopak mohlo vést k poškození obviněné v rámci uplatnění jejího práva na spravedlivý proces. Pokud by totiž dovolací soud postupoval striktně podle uvedených nálezů Ústavního soudu, musel by v neveřejném zasedání usnesením podle §265l odst. 2 tr. ř. uložit odvolacímu soudu, aby v požadovaném směru své původní rozhodnutí doplnil. Odvolací soud by následně musel znovu nařídit ve věci veřejné zasedání a v něm ve smyslu daného pokynu dovolacího soudu rozhodnout. To by nepochybně bylo v rozporu se zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení.
144. V této věci tak za popsané situace představuje posuzovaná námitka výhradu chybějícího výroku naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pouze formálně. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je totiž patrno, že tento soud námitkám vztahujícím se k výroku o vině nepřisvědčil, přičemž takový závěr ve výrokové části vyjádřil výrokem, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. I když explicitně odvolání obviněného ve zmiňovaném směru nezamítl, posouzení otázek viny i trestu se věnoval, přičemž vyložil, proč považoval výrok o vině ve vztahu k němu za správný (a implicitně jeho správnost potvrdil). Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že se soud druhého stupně náležitě vypořádal se všemi námitkami a poskytl obviněnému dostatečnou ochranu všech jeho práv. Jeho postupem proto nemohlo být porušeno právo na spravedlivý proces.
145. Výše uvedený závěr je dále podpořen usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3175/20, v němž jmenovaný soud nastínil, že v některých svých nálezech (např. ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18) vyjádřil právní názor, podle něhož je povinností odvolacího soudu v trestním řízení vypořádat se s odvoláním jako celkem, nikoli jen s jeho dílčí částí. Přitom není možné, aby odvolací soud zrušil samostatně jen jeden výrok, aniž by zároveň rozhodl o odvolání proti zbývajícím výrokům. Ústavní soud v daném případě musel zvážit, zda je pochybení soudu spočívající v absenci výslovného stvrzení o zachování výroku o vině ve výrokové části rozsudku natolik závažné, že vyžaduje kasační zásah. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je její racionalita. Tam, kde by zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit takové rozhodnutí výhradně pro dílčí pochybení. Naopak kdyby Ústavní soud za této situace stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení „procesní čistoty“ prodlužoval řízení, jehož výsledek za daných okolností nemá pro stěžovatele šanci na úspěch.
146. Za této situace Nejvyšší soud uzavřel, že shora popsaný procesní postup soudu druhého stupně sice není v plném souladu s uvedenými nálezy Ústavního soudu, avšak na druhé straně není tak závažného charakteru, aby v řízení o dovolání bylo nezbytně nutné jej napravovat výše zmíněným způsobem. Vždyť dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož specifičnost spočívá v tom, že rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (v některých případech i již vykonávaného, příp. zcela vykonaného) rozhodnutí soudu. V každém konkrétním případě tedy musí i zde převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu ovšem bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, takže není možno trvat na právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Při rozhodování o dovolání vystupuje do popředí rovněž širší účel opravného řízení, jehož smyslem je řešení a zobecňování právních otázek zásadního významu a vytváření judikatury, nikoli bezprostřední účel v podobě nápravy všech (jakýchkoli) vad napadených rozhodnutí nebo řízení jim předcházejícího. To umožňuje Nejvyššímu soudu plnit jeho základní úkol jako vrcholného orgánu obecné justice (srov. čl. 92 Ústavy České republiky) spočívající v zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování (srov. přiměřeně ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3138-3151).
Závěr
147. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
148. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu