ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.337.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 337/2021-651
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 14 To 225/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 186/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 2 T 186/2019 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„dne 15. 10. 2019 v době okolo 07:30 hodin v ulici XY v panelovém domě čp. XY v P., čekal skrytě na svoji bývalou přítelkyni P. J., nar. XY, s níž se rozešel v letních měsících roku 2019, a jelikož z minulosti znal její denní režim a věděl, že přibližně v tento čas poškozená P. J. odchází z domova do zaměstnání, počkal na ni na společné chodbě před bytem č. XY, nezvonil, a poté, co poškozená vyšla z bytu a chtěla dveře bytu zavřít a zamknout, přistoupil k ní, fyzicky jí i přes její odpor zatlačil zpátky do předsíně jejího bytu, kde oba spadli na podlahu (poškozená se zapletla do věšáku) a obžalovaný jí rukou zacpával ústa, snažil se jí dát i prsty do pusy, přičemž se mu nepodařilo zabránit tomu, aby při obraně poškozená P. J. opakovaně hlasitě volala o pomoc a bránila nohama zavření dveří bytu, přesto jí stále držel na zemi a přitom jí vyhrožoval se slovy, "drž hubu nebo tě zabiju", což v ní vyvolalo strach o její život, svého jednání zanechal až když na hluk a volání poškozené o pomoc zareagovali sousedé z domu a přišli se podívat, co se v domě děje, následně z bytu i z panelového domu utekl pryč, přičemž tímto jednáním způsobil poškozené P. J. zranění spočívající v kontuzi pravé ruky a kontuzi hlavy v oblasti parieto-okcipitalního přechodu, které si vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici v P. na oddělení úrazové chirurgie a přiložení sádrové dlahy k pravé ruce s následnou pracovní neschopností poškozené v době od 15. 10. 2019 do 29. 10. 2019, avšak poškozená nebyla podle jejího vyjádření nikterak významně omezena v běžném způsobu jejího života“.
2. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky na náhradě škody částku ve výši 2 479 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 14 To 225/2020, tak, že ho zamítl podle §256 tr. ř.
II.
4. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 14 To 225/2020 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Trestní řízení je podle něj stiženo rovněž vadou ve formě porušení jeho práva na spravedlivý proces, skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
5. Obviněný namítl, že mu nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení umožněno nahlédnout do spisu při skončení vyšetřování a následně před hlavním líčením, přestože o to opakovaně žádal. Konkrétně svou námitku směřoval k situaci nastalé při prostudování spisu dne 12. 11. 2019 za účasti jeho tehdejšího obhájce JUDr. Milana Růžičky, přestože požadoval, aby mu bylo umožněno spis prostudovat za účasti jím zvoleného obhájce JUDr. Zdeňka Svobody. I pokud by mu bylo umožněno při skončení vyšetřování spis řádně prostudovat, nebyla mu poskytnuta kopie spisu. Uvedl, že hlavní líčení pak bylo konáno až 21. 5. 2020, tedy po více než 6 měsících, a spis nabyl mezitím o více než 200 stran. Soud prvního stupně se pokusil obejít splnění tohoto jeho práva sdělením, že spisový materiál může nafotit jeho obhájce a kopii mu předat. Ani od jednoho ze svých obhájců však takovou kopii neobdržel. Toto procesní pochybení nemůže být podle obviněného zhojeno ani tím, že veškeré důkazy byly provedeny v řízení před soudem, jak tvrdil soud prvního stupně, a proto je důvodem pro zrušení jeho rozsudku. Odvolací soud pak pouze přejal téměř doslovně odůvodnění soudu prvního stupně a náležitě se s touto jeho námitkou nevypořádal. Ze strany orgánů činných v trestním řízení, zejména tedy soudu prvního stupně, mu tak bylo odepřeno jeho právo nahlížet do spisu ve smyslu §65 tr. ř. V důsledku toho mu nebylo umožněno se řádně připravit na hlavní líčení.
6. Další pochybení, které představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces, spatřoval obviněný v tom, že se poškozená P. J. (dále také jen „poškozená“) seznámila se spisem ještě předtím, než byla učiněna její procesně použitelná výpověď. Podle jeho názoru měla být nejprve vyslechnuta na protokol o výslechu svědka za přítomnosti jeho obhájce a až poté jí mělo být umožněno nahlédnout do spisu, případně jí to mělo být odepřeno. Její výpověď v přípravném řízení na úřední záznam a výpověď z hlavního líčení se přitom podstatně odlišují. Již soud prvního stupně měl proto se souhlasem stran úřední záznam o její výpovědi jako důkaz provést, aby rozpory rozptýlil.
7. Obviněný také namítl, že soud prvního stupně ignoroval jeho žádost o doslovnou protokolaci, čímž porušil ustanovení §55b odst. 3 tr. ř., nevyrozuměl poškozenou pojišťovnu o termínu odročeného hlavního líčení, nevypořádal se s návrhem na vyloučení jeho obhájce Mgr. Radka Matoulka či že orgány činné v trestním řízení cenzurovaly poštu mezi ním a jeho obhájcem.
8. Dále tvrdil, že proti sobě stojí tvrzení jeho a tvrzení poškozené, jiný přímý důkaz nebyl zajištěn ani proveden. Navrhoval, aby byl v řízení přibrán znalec za účelem zkoumání osobnosti a věrohodnosti poškozené a také jeho, neboť trpí epilepsií, má psychické potíže a v době incidentu byl pod vlivem pervitinu, stejně tak při jeho výslechu v přípravném řízení, tudíž tento je nezákonný. Uvedl, že se mu podařilo zajistit, a proto dokládá Protokol o provedení orientačního toxikologického vyšetření moči ze dne 24. 10. 2019, který byl proveden při jeho přijetí do vazby, z něhož je patrné, že byl pozitivně testován na přítomnost metamfetaminu a THC. Znaleckému zkoumání měly orgány činné v trestném řízení poškozenou podrobit proto, že vypovídala rozporně. V této souvislosti pak obviněný zmiňoval princip in dubio pro reo , resp. uvedl, že nedošlo-li k vypracování znaleckého posudku na poškozenou, nebyly rozptýleny důvodné pochybnosti o její věrohodnosti, která byla snižována i jejími problémy s pamětí. V další části dovolání, v níž namítal, že jeho vina nebyla prokázána, se k tvrzeným odlišnostem ve výpovědích poškozené podrobněji vyjádřil. Podle názoru obviněného nebylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu, návrhy na doplnění důkazů přitom učinil (v tomto směru odkázal na své podané odvolání), avšak odvolací soud jejich odmítnutí řádně neodůvodnil. Obviněný brojil také proti uloženému trestu. Soudy nižších stupňů při jeho ukládání nerespektovaly ustanovení §39 odst. 1, 4 tr. zákoníku a §55 odst. 2 tr. zákoníku.
9. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k novému projednání, a to až do fáze přípravného řízení s ohledem na namítaná procesní pochybení. Učinil také podnět k odložení výkonu rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s napadeným usnesením a pro případ, že by se předseda senátu soudu prvního stupně s tímto podnětem neztotožnil, navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle §265o tr. ř.
10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), přičemž uvedl, že obviněný v něm opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů. S těmito námitkami se přitom soudy v neméně obsáhlých odůvodněních vypořádaly, státní zástupce se s nimi ztotožnil, a proto na ně v podrobnostech odkázal. Následně se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám. K námitce, že obviněnému nebylo umožněno, aby se seznámil se spisem, uvedl, že po krátkém seznámení se se spisem měl obviněný prohlásit, že chce spis prostudovat za přítomnosti svého nově zvoleného obhájce. K tomu soud prvního stupně přiléhavě odkázal na ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. Změna osoby obhájce proto nemohla mít na průběh tohoto úkonu žádný vliv, a pokud nahlédl obviněný do spisu krátce, bylo to jeho tehdejší rozhodnutí, v jakém rozsahu do něj chce nahlížet. Naplnil-li obviněný v dalším období spis svou obsáhlou korespondencí se soudem, nevytvořil tím nový důvod pro své další nahlédnutí do spisu.
11. K námitce, že poškozená měla být vyslechnuta jako svědek za účasti jeho obhájce, přičemž pokud takto vyslechnuta nebyla, u hlavního líčení měl být podle §211 odst. 6 tr. ř. čten úřední záznam o její výpovědi, státní zástupce uvedl, že sám obviněný opět správně poznamenal, že čtení úředního záznamu by vyžadovalo vedle jeho souhlasu i souhlas státního zástupce, který však o čtení úředního záznamu neusiloval. S dalšími námitkami stran doslovné protokolace, cenzurování jeho pošty s obhájcem a nevyhovění návrhu na opatření znaleckých posudků k vyšetření duševního stavu jeho i poškozené se také soudy nižších stupňů správně vypořádaly. Námitky ohledně vyrozumění pojišťovny o odvolacím řízení, absenci záznamu o prostudování spisu poškozenou a o „absenci vypořádání se s návrhem na vyloučení Mgr. Matoulka“ jsou podle státního zástupce příliš stručné na to, aby z nich bylo možno zjistit podstatu dovolací argumentace.
12. Pokud jde o námitku, že nebyl zjištěn motiv jednání obviněného, státní zástupce mj. poznamenal, že z hlediska právního posouzení je motiv nerozhodný. K námitce stran porušení zásady in dubio pro reo připomněl, že se jedná o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní, a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž nevygraduje-li porušení této zásady až do extrémního nesouladu, nezakládá přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů Nejvyšším soudem, a zmínil i některá rozhodnutí Ústavního soudu. Shrnul, že za právně relevantně uplatněnou námitku z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu, takovou námitku však obviněný neučinil. Namítl-li obviněný neprovedení jím navržených důkazů, pak státní zástupce konstatoval, že odvolací soud se v bodě 43. napadeného usnesení s jeho důkazními návrhy vypořádal. Z tohoto pohledu se proto žádný z navržených důkazů obviněným nejeví jako opomenutý.
13. Ke všem těmto námitkám státní zástupce považoval za podstatné sdělit, že se jedná o námitky procesní proti způsobu vedení trestního řízení a učiněnému skutkovému zjištění. Ani jedna proto neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu a nic ani nenasvědčuje tomu, že by došlo k porušení zásad spravedlivého procesu.
14. Podle státního zástupce neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů ani výhrada vůči uloženému trestu. V souvislosti s námitkou stran přiměřenosti uloženého trestu připomněl rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Ačkoliv Nejvyšší soud může posoudit přiměřenost trestu v případech výjimečných svou nespravedlností, kdyby byl uložený trest v rozporu s principem proporcionality trestní represe, obviněný takovou námitku neučinil. Dále státní zástupce konstatoval, že existenci dosud nevykonaného trestu ve smyslu §39 odst. 4 tr. zákoníku zohlednil již soud prvního stupně.
15. Vzhledem ke všemu uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
16. V replice vůči vyjádření státního zástupce obviněný setrval na svých dovolacích námitkách.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
18. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 14 To 225/2020 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
IV.
23. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že jeho námitky směřovaly výlučně do oblasti skutkové a procesní. Pokud jde o učiněná skutková zjištění, hned v úvodu svého dovolání namítal, že tato jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudům obou stupňů vytýkal, že dokazování neprovedly v dostatečném rozsahu, provedené důkazy nesprávně vyhodnotily, když se ani nevypořádaly s rozpory ve výpovědi poškozené. Stály přitom proti sobě pouze výpověď jeho a poškozené, žádné jiné přímé důkazy soudy neměly k dispozici. Za účelem posouzení věrohodnosti poškozené proto měly nechat podle obviněného vypracovat znalecký posudek, znaleckému zkoumání měl být podroben i on. Žádnou hmotněprávní námitku tedy neuplatnil, dovolací argumentace se týkala toho, že jeho vina nebyla prokázána. Obviněný uplatnil i další námitky, přičemž ty se týkaly tvrzených procesních pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení. Částečně bylo smyslem těchto námitek zasáhnout do oblasti dokazování, ve zbytku v nich bylo spatřováno porušení zásad spravedlivého procesu jako takového.
24. Nejvyšší soud vzhledem k uvedeným obecným východiskům uvádí, že takové námitky obviněného stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Jelikož se však podle Ústavního soudu nemůže rozhodování o mimořádném opravném prostředku ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), je třeba doplnit, že v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).
25. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
26. Nejvyšší soud uvádí, že v nyní posuzované věci extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat, když se s nimi ztotožňuje, a v podrobnostech proto na obě rozhodnutí odkazuje. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil, což potvrdil již odvolací soud. To, že rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů nekoresponduje s představami obviněného, samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
27. Okresní soud v Pardubicích v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětných trestných činů a jak je hodnotil. Zjišťování skutkového stavu odpovídá základním zásadám trestního řízení, neboť soud prvního stupně při provádění důkazů, resp. jejich hodnocení dodržel ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně mají odpovídající obsahové zakotvení především ve výpovědi poškozené P. J., kterou obviněný zpochybňuje, jež je však potvrzena dalšími provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi E. S. a M. V. Uvedené přitom důvodně konstatoval již Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Jako soud odvolací uvedl, že soud prvního stupně „své závěry a myšlenkové postupky řádným a logickým způsobem odůvodnil“ . Důkladně se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, přestože s tím obviněný nesouhlasí, a proto obdobné námitky uplatnil i v dovolání.
28. Pokud jde o věrohodnost poškozené, touto se soud prvního stupně zabýval (body 17., 19. až 23. rozsudku soudu prvního stupně), vyjadřoval se i k věrohodnosti jmenovaných dvou svědkyň. Důsledně se věrohodnosti poškozené a námitkami s její výpovědí spojenými věnoval také odvolací soud (zejména body 31. až 35. napadeného usnesení).
29. Namítal-li obviněný, že nebyla v hlavním líčení přečtena výpověď poškozené z přípravného řízení, k tomu Nejvyšší soud jen v krátkosti uvádí a v podstatě opakuje již to, co uvedl především odvolací soud, a to že se jednalo o podání vysvětlení, o němž byl sepsán úřední záznam. Úřední záznam přitom slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Úřední záznam lze v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah (§158 odst. 6 tr. ř.). Z ustanovení §211 odst. 6 tr. ř. se pak podává, že úřední záznam o vysvětlení osob a provedení dalších úkonů může být v hlavním líčení přečten jen se souhlasem státního zástupce a obžalovaného. Při hlavním líčení přitom úřední záznam o podání vysvětlení přečten nebyl, souhlas ani jedné ze stran nebyl dán, resp. takový postup nebyl ani jednou stranou navrhován. Obviněný pouze žádal „doplnění výslechu poškozené“ , tento jeho návrh byl však soudem prvního stupně zamítnut (viz dále). Byla-li jako svědek poškozená vyslechnuta právě až při hlavním líčení, ani tímto způsobem nebyl zákon porušen, neboť těžiště dokazování je v trestním řízení v řízení před soudem, kde probíhá za nejširšího dodržení základních zásad trestního řízení, zejména zásad bezprostřednosti a ústnosti, zásady volného hodnocení důkazů a zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Orgány činné v trestním řízení proto nepochybily, pokud po poškozené požadovaly podání vysvětlení podle §158 odst. 5, 6 tr. ř., její výslech jako svědka ponechaly až na hlavní líčení (srov. též §164 odst. 1 tr. ř.) a také z této její výpovědi učiněné při hlavním líčení vycházely. Namítal-li obviněný v této souvislosti i vadný postup orgánů činných v trestním řízení stran jejího nahlížení do spisu, ani v tom nespatřuje Nejvyšší soud pochybení. Z úředního záznamu plyne, že do spisu nahlížela až dne 30. 10. 2019 v čase 8:50 až 9:10 (č. l. 381), tedy až poté, co podala vysvětlení dne 15. 10. 2019 a 30. 10 2019 v čase 8:00 až 8:43 (č. l. 30 až 32). I z její výpovědi při hlavním líčení je patrné, že do spisu jí bylo umožněno nahlédnout až po podání druhého vysvětlení, když uvedla, že si fotila spis až po vyslechnutí policií, přičemž se tak mělo stát zhruba dva týdny poté, co se stal skutek (č. l. 388 verte). K této námitce blíže v bodě 13. rozsudku soudu prvního stupně a v bodě 40. napadeného usnesení.
30. K tvrzeným rozporům a nesrovnalostem ve výpovědi poškozené nutno také uvést, že soud prvního stupně se s nimi vypořádal a ani odvolací soud je v takové míře, aby tím vyslovil nevěrohodnost poškozené, neshledal. Naopak oba soudy nižších stupňů spatřovaly „vcelku podstatné“ rozpory ve výpovědích obviněného. Námitku, že je jeho výpověď z přípravného řízení procesně nepoužitelná z důvodu, že byl v době jejího učinění pod vlivem pervitinu, odvolací soud neakceptoval, což opět náležitě odůvodnil. Tvrdil-li obviněný v dovolání, že dokládá jistý protokol o provedení orientačního toxikologického vyšetření moči, ten k dovolání připojen nebyl, resp. ve spise se nenachází. Z bodu 43. napadeného usnesení se podává, že „pokud jde o vstupní test na omamné a psychotropní látky ve výkonu trestu dne 24. 10. 2020, tak věznice danou skutečnost neuvedla“ . Pokud pak namítal, že i v době incidentu měl být pod vlivem pervitinu, touto námitkou se zabývaly soud prvního stupně v bodě 30. rozsudku soudu prvního stupně a soud odvolací v bodě 36. napadeného usnesení.
31. Vzhledem k dalším dovolacím námitkám obviněného je třeba uvést, že vadami důkazního řízení se rozumějí vedle tzv. extrémního nesouladu (a ve spojení s ním) i případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy tzv. opomenutých důkazů. O tzv. opomenuté důkazy jde tehdy, když bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další.
32. Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě k porušení postulátu spravedlivého procesu nedošlo ani ve formě tzv. opomenutých důkazů. Bylo totiž zjištěno, že soud prvního stupně i odvolací soud zamítnutí těchto důkazních návrhů řádně odůvodnily (bod 29. a 30. rozsudku soudu prvního stupně, bod 43. a 45. napadeného usnesení). Uvedené se týká i návrhu na znalecké zkoumání poškozené a obviněného (bod 41. a 42. napadeného usnesení).
33. Pokud jde o další procesní námitky, pak ani těmto nelze přisvědčit. Ani v tomto směru totiž nelze pochybení, pro které by dané řízení jako celek pozbylo rysů spravedlivého procesu, spatřovat. Především mu nelze přisvědčit v tom, že by došlo k závažnému zásahu do jeho práv v podobě znemožnění seznámení se s obsahem spisového materiálu. Pokud jde o otázku prostudování spisu v přípravném řízení (dne 12. 11. 2019), pak lze v plné míře odkázat na ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. ve spojení s ustanovením §166 odst. 1 tr. ř., jak to učinily již orgány činné v trestním řízení při prostudování spisu (č. l. 69). Obviněnému bylo sděleno, že právě ve smyslu těchto ustanovení bylo trváno na tom, aby byl tento úkon proveden, neboť mu byl přítomen obviněný i jeho ustanovený obhájce. Co se týče možnosti nahlédnutí do spisu v soudní fázi řízení, resp. námitky, že s ohledem na neumožnění nahlédnutí do spisu mu bylo odepřeno se řádně připravit na hlavní líčení, pak je třeba především zdůraznit, že byť spis skutečně nabyl o dalších cca 200 listů, zcela dominantní část byla tvořena právě jeho podáními, z jejichž obsahu je mj. možné vysledovat, že byl se spisovým materiálem seznámen (viz např. č. l. 205). V podrobnostech pak Nejvyšší soud znovu odkazuje na relevantní části rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se i těmto námitkám náležitě věnovaly (bod 27. rozsudku soudu prvního stupně, bod 37. napadeného usnesení). V případě námitky stran zadržení jeho korespondence s obhájcem je možno uvést, že touto záležitostí se zabýval již dozorující státní zástupce (č. l. 162), jak ostatně uvedl i odvolací soud (bod 44. napadeného usnesení). Soudy nižších stupňů se náležitě zabývaly také dalšími námitkami týkajícími se zejména protokolace (bod 38. napadeného usnesení) či situací ohledně změny obhájce při hlavním líčení dne 21. 5. 2020 (bod 26. rozsudku soudu prvního stupně, bod 39. napadeného usnesení).
34. Nejvyšší soud v souvislosti s tvrzením obviněného, že v jeho případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, pokládá za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Ty byly přitom v daném řízení dodrženy.
35. Nejvyšší soud opakuje, že oba soudy nižších stupňů se s obhajobou, resp. námitkami obviněného pečlivě a obsáhle vypořádaly, bylo by proto nadbytečné, aby Nejvyšší soud dále něco dodával k výstižnému zhodnocení důkazní situace soudy obou stupňů a k preciznímu vypořádání (odvolacích) námitek (v zásadě shodných s dovolacími námitkami). V podrobnostech proto na rozsudek soudu prvního stupně i napadené usnesení odvolacího soudu odkazuje, jak již shora uvedeno.
36. Nadto Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti stran námitkám opětovně uplatněným v dovolání ještě dodat, že zmíněnou problematikou, ale také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
37. Pokud jde o námitky vůči uloženému trestu, ani tyto uplatněnému, ale ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nadto je možno konstatovat, že oba soudy nižších stupňů se zákonnými kritérii (včetně těch, jejichž nezohlednění obviněný namítal) při ukládání trestu řídily, což je opět promítnuto v odůvodněních jejich rozhodnutí.
38. Určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně.
39. O takový případ se však v dané věci nejednalo. Výši uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody (dvacet měsíců) nelze považovat za neadekvátní a nepřiměřeně vysokou, představující neproporcionální zásah do osobní svobody obviněného v porovnání s naplněním účelu trestu.
40. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že obviněný ve svém dovolání neupřesnil, jakou alternativu tohoto dovolacího důvodu uplatňuje. Je však třeba konstatovat, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po jejím věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že námitky obviněného se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjely, v důsledku čehož pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
41. Nejvyšší soud s ohledem na vše shora uvedené konstatuje, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 14 To 225/2020, ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 2 T 186/2019, netrpí vytýkanými vadami, resp. dovolací námitky obviněného ani neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), resp. l) tr. ř. Nebylo shledáno ani porušení postulátů spravedlivého procesu ve světle judikatury Ústavního soudu.
42. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl tak, že jej odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
43. Obviněný v dovolání učinil podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Pardubicích podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. Předseda senátu soudu prvního stupně však takový návrh dovolacímu soudu nepodal.
44. Pro případ, že předseda senátu Okresního soudu v Pardubicích uvedenému podnětu nevyhoví, požádal obviněný předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby odložil nebo přerušil výkon trestu odnětí svobody až do jeho rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu