ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.628.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 628/2021-1257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání obviněných T. C., nar. XY, trvale bytem XY, M. M., nar. XY, trvale bytem XY, a D. R., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 9 To 49/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 8/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1. Obvinění T. C., M. M. a D. R. byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 56 T 8/2019, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za uvedený zvlášť závažný zločin byla obviněná T. C. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Obviněná M. M. byla za uvedený zvlášť závažný zločin podvodu odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byla rovněž podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, a obviněný D. R. byl za uvedený zvlášť závažný zločin podvodu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti všech tří obviněných nahradit poškozené společně a nerozdílně škodu ve výši 8 500 000 Kč.
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 9 To 49/2020, byl z podnětu odvolání všech tří obviněných podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek [rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 56 T 8/2019] v celém rozsahu zrušen, a podle §259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Praze znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou T. C. a obviněného D. R. vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020) a obviněnou M. M. uznal vinnou pomocí ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020). Za uvedený zločin byla obviněná T. C. odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ji soud podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněný D. R. byl za uvedený zločin odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku a §84 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Obviněná M. M. byla za uvedený zločin odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku soud uložil obviněným D. R. a obviněné M. M., aby ve zkušební době podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti všech tří obviněných nahradit poškozené společně a nerozdílně škodu ve výši 8 500 000 Kč.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Všichni tři obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání, v němž shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněná T. C. bez bližšího zdůvodnění uplatnila také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněná T. C. namítla, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Současně poukázala na porušení zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 5 tr. ř. v kombinaci se zásadou vyhledávací, a dále porušení zásady in dubio pro reo. Dále argumentovala tím, že „provedeným dokazováním nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by donutila či jinak zorganizovala další dva spoluobviněné k finančnímu podvodu, že by připravila fiktivní smlouvy, vytvořila příjmové doklady a inkasovala od poškozené částku 8 500 000 Kč“. Naopak při správném hodnocení důkazů by soudy musely přisvědčit jejím tvrzením, že celou transakci prodeje bytů zosnovali a vedli právě další dva spoluobvinění, nikoli ona, kteří oba pracující na trhu s realitami. Závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 9 To 49/2020, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Obviněný D. R. a obviněná M. M. ve společném dovolání namítli taktéž extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Poukázali na audio záznam schůzky s poškozenou ze dne 25. 9. 2017 a jako neakceptovatelný shledali postup soudu prvního stupně, kterým soud citoval fragmenty záznamu, které vytrhával ze souvislostí i celkového kontextu. Za flagrantní procesní selhání oba obvinění dále považují nepořízení celkového ověřeného přepisu zvukového záznamu. Za procesně neakceptovatelný oba obvinění dále označili i postup soudu prvního stupně, který sice v protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 7. 2020 konstatuje přehrání zvukového záznamu zachycující telefonický rozhovor obviněného „R. s obviněnou C. ze dne 27. 9. 2017, o jehož obsahu však ani v uvedeném protokolu, ani v rozsudku MS v Praze nereferuje“. Tato nahrávka přitom podle obviněných R. a M. poskytuje jednoznačný důkaz o tom, že s částkou 8 500 000 Kč disponovala spoluobviněná C., nikoli oni. Oba obvinění závěrem namítli, že soudy obou stupňů v rozporu s provedeným dokazováním jim neprávem přiřkly úmyslné jednání. Závěrem svého dovolání oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 9 To 49/2020, tak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 56 T 8/2019, a to v částech výroku o vině, výroků o trestu a výroků o náhradě škody, které se týkají jejich osob a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení k argumentaci obviněných uvedl, že se tato míjí s uplatněnými dovolacími důvody a nezakládá tak přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, a to ani z důvodu extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěnými. Státní zástupce dále zdůraznil, že jak obviněná C., tak obvinění M. a R. jsou z jednání kladeného jim za vinu usvědčování celou řadou důkazů, kdy jimi vznesené námitky nikterak nevyvracejí právě návaznost mezi jednotlivými soudy nižších stupňů provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněnou C. vznesenou námitku vztahující se ke spáchání předmětného trestného činu nikoliv její osobou, ale osobami dalších spoluobviněných a nutnosti zohlednění principu in dubio pro reo označil státní zástupce za nesprávnou, kdy má, jak již bylo řečeno, za to, že obviněná C. je ze spáchání předmětného trestného činu usvědčována celou řadou logicky na sebe navazujících důkazů. Stejně tak argumentaci obviněné C. o tom, že soud do rozsudku o její vině promítl skutkový stav zjištěný v jiném trestním řízení, označil státní zástupce za nesprávnou. Obdobně státní zástupce argumentoval ve vztahu k obsahu dovolání obviněné M. a obviněného R., kdy oba obvinění poukazovali jednak na nesprávný procesní postup soudu, ačkoliv žádné procesní pochybení ze strany soudů nižších stupňů ve vztahu k této námitce státní zástupce neshledal, stejně jako nedostatečné zohlednění obsahu audionahrávky mezi jimi a poškozenou, když státní zástupce je toho názoru, že tento důkaz byl ze strany soudů nižších stupňů podrobně vyhodnocen a tomuto hodnocení se nedá nic upřít. S ohledem na shora uvedená konstatování proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání všech obviněných, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jími uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Ve vztahu k okruhu námitek, a sice k námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že dovolání lze z uvedeného důvodu podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10. S ohledem na námitku obviněných týkající se existence tzv. extrémního rozporu (příp. spravedlivého procesu – zdůrazněného obviněnými M. a R., stejně jako obviněnou C.), považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.
11. Vedle obviněnými obecně prezentované námitky extrémního nesouladu a porušení práva na spravedlivý proces (obvinění M. a R.) považuje Nejvyšší soud za vhodné ve vztahu k další teoretické námitce obviněné C., která se týká jejího tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo [obvinění M. a R. vytýkají soudům nerespektování ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (viz bod 6 jejich dovolání)] uvést následující. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, což spojuje s nerespektováním zásady in dubio pro reo, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo obviněnou, které však dovolací soud neshledal.
12. Pokud obhajoba obviněných R. a M. ve svém dovolání poukazuje na tzv. „flagrantní procesní selhání na věci zúčastněných orgánů činných v trestním řízení“ a současně „plně v rámci své argumentace odkazuje v plném rozsahu na svoji argumentaci učiněnou v odůvodnění odvolání k otázce extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která MS v Praze jako soud nalézací učinil a právními závěry“, pak musí Nejvyšší soud upozornit na rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že „Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly konkrétně uvedeny přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů nemůže dovolatel svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku…“ , tudíž se nemůže zabývat skutečnostmi v dovolání neuvedenými, když je na ně odkazováno v souvislosti s jejich uplatněním v odvolání. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k argumentaci obviněných k obecným principům trestního řízení a existujícím zásadám pro relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z pohledu Nejvyššího a Ústavního soudu.
13. Ve vztahu k vlastnímu obsahovému charakteru námitek, které obvinění uplatnili v dovolání a jejich relevanci z pohledu shora uvedeného výkladu musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
14. S ohledem na konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obvinění své námitky sice formálně opírají o uplatněný dovolací důvod, ovšem jimi namítané vady pod tento (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Obvinění svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jejich námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a podle jejich mínění procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obvinění nabízí své vlastní a vzájemně si odporující hodnocení provedených důkazů, vyjadřují nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírají svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že za vinu jim kladený trestný čin nespáchali. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
15. V reakci na výše uvedené shledává Nejvyšší soud nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky předmětného trestného činu a v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům nižších stupňů ničeho vytknout. Soud prvního stupně v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí a v návaznosti na §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž odvolací soud nalézacímu soudu vytkl toliko nesprávnost posouzení jednání obviněné M. jako spolupachatelství, když podle jeho mínění její jednání vykazovalo znaky účastenství ve vztahu pomoci k předmětnému trestnému činu.
16. Nad rámec uvedeného a své přezkumné povinnosti vzhledem k charakteru uplatněných námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obvinění namítají nesprávné zjištění viny, avšak ve své podstatě vlastně žádný z obviněných nerozporuje skutečnost, že se poškozená stala obětí trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020), kdy nicméně obviněná C. za pachatele předmětného trestného činu označuje spoluobviněné M. a R., a zcela naopak, tito svoji vinu popírají a za pachatelku označují spoluobviněnou C. Argumentace všech obviněných, kterou na podporu těchto svých tvrzení vznesli se ovšem flagrantně (slovy obhajoby obviněných M. a R.) míjí se zjištěným skutkovým stavem, na základě kterého, byli jako pachatelé předmětného trestného činu označení obvinění C. a R., a to ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku či v případě obviněné M. byla tato uznána vinou účastenstvím ve formě pomoci k předmětnému trestnému činu.
17. Nad rámec své přezkumné činnosti tak Nejvyšší soud k obsahu dovolání obviněné C. uvádí, že vzdor jejímu tvrzení je vina obviněné C. prokázána celou řadou důkazů, a to nikoliv pouze obsahem audionahrávky mezi spoluobviněnými a poškozenou ze dne 25. 9. 2017, jak se obviněná C. mylně domnívá. Důkazem, který podporuje závěr o stěžejní roli obviněné C. v předmětném podvodném jednání, není výhradně obviněnou vzpomínaná audionahrávka, ale především také obsah whatsappové konverzace mezi obviněnou C. a dalšími spoluobviněnými, jakož i mezi touto obviněnou a samotnou poškozenou, dále svědecká výpověď poškozené a svědkyně S. G. či zprávy Magistrátu hl. m. Prahy a Městské části Praha 1 a 2. Z uvedených důkazů tak vyplývá stěžejní role obviněné C. v projednávané trestní věci, a to zejména její iniciace předmětného podvodného jednání, koordinace dalších spoluobviněných, směřování podvodného jednání vůči samotné poškozené, osobní převzetí na poškozené vylákaných finančních prostředků atd.
18. Obdobný závěr, tedy závěr o správnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů, je pak třeba učinit i vůči dalším dvěma spoluobviněným. Jakkoliv se obvinění M. a R. přiloženým přepisem audionahrávky jejich osob spolu s poškozenou ze dne 25. 9. 2017, a to zejména v souvislosti se zvýrazněnými pasážemi tohoto textu, snažili prokázat jejich nevinu, nelze této snaze nikterak přisvědčit. Nejen že argumentace o nutnosti přepisu předmětné audionahrávky či nutnosti vyhotovení protokolu o jejím pořízení je v kontextu jejího řádného procesního provedení coby důkazu před soudem prvního stupně zcela nesprávná, ale zejména také její obsah nikterak nesvědčí o nevině obviněných. Právě naopak, z obsahu předmětné audionahrávky je zřejmé vědomé zapojení obou obviněných do spoluobviněnou C. iniciovaného podvodného jednání, a to i přesto, že si byli oba obvinění zcela vědomi jeho protiprávnosti. Argumentace jejich špatnou finanční situací, sílou osobnosti spoluobviněné C. či intenzitou jejího naléhání nemůže ve smyslu závěru o jejich nevině obstát. V kontextu předmětné audionahrávky pak nelze pominout rovněž skutečnost, že oba obvinění vedli předmětnou konverzaci se samotnou poškozenou ve snaze přesvědčit ji, aby vůči jejich osobám nebylo v rámci poškozenou iniciovaného trestněprávního řízení, jakkoliv postupováno.
19. Obdobně námitka obviněného R. o nezohlednění obsahu audionahrávky mezi jím a spoluobviněnou C. v řízení před soudy nižších stupňů není založena na pravdě. Soud prvního stupně se obsahem této nahrávky v odůvodnění svého rozsudku podrobně zabýval (viz str. 17 a 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Skutečnost, že obviněný R. v určitém okamžiku nedisponoval s na poškozené podvodně vylákanou částkou, však na závěru o jeho vině nemůže mít v kontextu dalších provedených důkazů žádný vliv. Obdobně jako v případě obviněné C., ani ohledně obviněných M. a R. výše uvedené audionahrávky nejsou jedinými důkazy. Oba obvinění jsou ze spáchání za vinu jim kladeného jednání usvědčování celou řadou dalších důkazů, jako např. obsahem Whatsappové konverzace, obsahem výpovědi poškozené a svědkyně S. G., příjmovými pokladními doklady, čestným prohlášením ze dne 25. 9. 2017, znaleckými posudky z oboru písmoznalectví, odvětví zkoumání ručního písma a z oboru kriminalistika, odvětví technického zkoumání písemností, zpráv Magistrátu hl. m. Prahy a Městské části Praha 1 a 2, atd.
20. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak Nejvyšší soud uzavírá, že hodnocení důkazů soudem prvního i druhého stupně vtělené v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. do odůvodnění jejich rozsudků je (až na pochybení soudu prvního stupně vytýkané mu soudem druhého stupně) plně v souladu se základními pravidly logiky a v žádném případě nelze tvrdit, že by z odůvodnění rozsudků nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, popř. že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což by mělo za následek výjimečnou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu i co do skutkových závěrů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu