ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.798.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 798/2021-731
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2021 o dovolání obviněného A. P., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze 22. 4. 2021 , sp. zn. 2 To 16/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 4/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný A. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 2 T 4/2020, uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné opatření – ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Krajský soud v Plzni dále rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. poškozeným (zdravotní pojišťovně) a nemajetkové újmy I. P., když dále tuto poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 2 To 16/2021, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel uplatnil rozsáhlé námitky, které především směřují vůči provedenému dokazování. Obviněný obsáhle popisuje řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, cituje z jejich rozhodnutí, poukazuje na pasáže z odůvodnění rozhodnutí nižších soudů s poukazem na nesprávnost učiněných závěrů, procesní pochybení atd. Podle názoru obviněného předmětná rozhodnutí vychází z nedostatečných skutkových zjištění, jsou založena na policejní spekulaci a porušují jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces, když současně také uvádí, že nebylo reagováno na obhajobou uplatněné návrhy na doplnění dokazování, resp. reakce soudů na obhajobou učiněné námitky je nedostatečná a nepřesvědčivá. V této souvislosti výslovně uvedl, že vyhodnocení skutkových zjištění soudů obou stupňů je v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zakládá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V podaném dovolání obviněný předložil vlastní verzi skutkového děje, která se podle jeho názoru liší od toho, co zjistily soudy. Dále namítl, že soudy nedostatečně zhodnotily polehčující a přecenily přitěžující okolnosti. Podle obviněného byla rovněž nesprávně zvolena právní kvalifikace jeho jednání, neboť pro ni neexistují dostatečné důkazy. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 2 To 16/2021, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265l odst. 4 tr. ř. zrušil výrok o uloženém trestu a o vazbě rozhodl tak, že se obviněný do vazby nebere.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřil a konstatoval, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Rovněž v námitce extrémního nesouladu se obviněný podle státního zástupce zaměřil na vlastní alternativní skutkové zjištění, odlišné od zjištění, které učinily soudy nižších stupňů. Podle mínění státního zástupce celý obsah námitek dovolatele směřuje k tomu, že soudy podle dovolatele porušily zásadu in dubio pro reo , kterou však v předmětné trestní věci s ohledem na charakter uplatněných námitek nelze podřadit pod uvedený dovolací důvod. Připouští, že podle jeho mínění si mohl nalézací soud opatřit spis ohledně odložení podezření, že poškozená byla pohlavně zneužita ve věku nižším 15 let, avšak tento důkaz nelze považovat za opomenutý, neboť s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy by stěží mohl zpochybnit výpověď poškozené, a vyjádřil souhlas se závěrem soudů nižších stupňů, že jde o důkaz nadbytečný. Za námitku odpovídající dovolacímu důvodu považuje státní zástupce výhradu obviněného proti výroku o nemajetkové újmě, tuto však současně označuje za zjevně neopodstatněnou, a to s ohledem na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 46/2013. S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání obviněného odmítnout, a to podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy a že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, čímž podle jeho mínění bylo porušeno právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislosti s námitkou obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že námitky extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a na jeho základě učiněným skutkovým zjištěním nenaplňují automaticky dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn v případě, že příslušné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Současně je nutno zdůraznit, že přestože extrémní nesoulad není dovolacím důvodem, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak pouze za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Pokud jde o již zmíněné uplatnění zásady in dubio pro reo , pak je nutno uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, což spojuje s nerespektováním zásady in dubio pro reo, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce nerespektování zjištění tzv. „extrémního rozporu“, porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
11. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněného k tvrzení o jejich porušení, považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.)] , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…)]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Z předmětných soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, zejména pak osobě poškozené, jejíž věrohodnost byla prokázána mj. také znaleckým posudkem z oboru školství a kultury, odvětví psychologie. Obviněný rovněž předložil řadu důkazních návrhů, které byly především Krajským soudem v Plzni vzaty v potaz a tento soud ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč navržené důkazy prováděny nebudou. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Pokud obviněný (obhájce) vznáší celou řadu výhrad k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na již shora vyslovené k této problematice a pouze dodává, že na návrhy obviněného na doplnění (smysluplné návrhy) dokazování bylo jak soudem prvního, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné (viz bod 17 rozsudku). Odvolací soud se pak k opakujícím se návrhům a neztotožnění se obviněného se závěry nalézacího soudu k této otázce (doplnění dokazování) dostatečně vyjádřil v bodě 14 a 15 svého usnesení.
13. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
14. Za námitku naplňující uplatněný dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze označit tu (ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství), jíž dovolatel zpochybnil správnost zvolené právní kvalifikace skutku. Ani této námitce však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Přisvědčit nemohl ani námitce, kterou obviněný směřoval proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Ve vztahu k těmto námitkám (zvolené právní kvalifikaci z pohledu těžké újmy na zdraví a náhrady nemajetkové újmy) musí Nejvyšší soud konstatovat, že ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že posttraumatická stresová porucha u poškozené vznikla v souvislosti s jeho jednáním. Soud prvního stupně právě s ohledem na náležité zjištění skutkového stavu věci a podmínek pro ev. přísnější právní kvalifikaci nechal dopracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (na poškozenou), ze kterého mohl konstatovat, že tato porucha trvala i v době konání hlavního líčení. Pokud obviněný zmiňuje různá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v souvislosti právě s touto problematikou a možností kvalifikace takového stavu podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, kdy obviněný (obhajoba) poukazuje na neurčitost potíží, které měly poškozenou po napadení obviněným provázet, pak musí Nejvyšší soud obviněného (aniž by znovu opakoval skutečnosti shora zmíněné a rozvedené v rozhodnutí nižších soudů) upozornit na skutečnost, že průvodní znaky posttraumatické stresové poruchy, byly u poškozené shledány např. v tom, že „poškozená se stáhla a uzavřela před okolím, nikam nechodí, nemá zájem o kontakt s lidmi, je nedůvěřivá, nejistá, nevidí skutečný smysl života, má obavy, strach, jestli někdo nepřijde, objevují se disforické stavy se situační úzkostí, s negativní myšlenkami atd.“. Pokud jde o závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu k otázce náhrady nemajetkové újmy, pak s ohledem na níže citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání, Nejvyšší soud odkazuje na závěry ve zmíněných rozhodnutích vyslovené, se kterými se ztotožňuje, přičemž mj. poukazuje na závěry ohledně přiměřenosti náhrady nemajetkové újmy vyslovené ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 46/2013 v případě znásilnění.
15. Ve vztahu ke shora uvedeným námitkám (viz bod 14) je tedy nutno zdůraznit, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný donutil poškozenou násilím k pohlavnímu styku, a to tak, že ji nejméně 10x udeřil pěstí a hřbetem ruky do obličeje, v důsledku čehož ztratila na chvíli vědomí. Následně poškozenou vysvlékl ze spodního prádla, ve kterém si šla lehnout do postele a penisem vnikl do její vagíny. Poté, co se poškozená probrala, ji opětovně několikrát udeřil stejným způsobem do obličeje, přičemž jakmile poškozená začala klást aktivní odpor (křičela a kopala obviněného), zacpal jí rukou ústa, nadával jí vulgárními výrazy, říkal „proč se nemůže udělat“, poté, aniž by ejakuloval, přestal s poškozenou souložit a umožnil jí odejít z bytu. Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že obviněný popsaným jednáním způsobil poškozené mnohočetné hematomy a exkoriace v obličeji s tím, že se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha. Shora viditelná poranění obličeje stěží mohl obviněný popřít, neboť soudy měly k dispozici dostatek důkazů (svědci, kteří viděli poškozenou ještě před odchodem s poškozeným bez shora uvedených poranění, fotografie pořízené a zaslané z oslavy Silvestra atd.). S ohledem na tuto skutečnost zaměřil obviněný svoji obhajobu na tvrzení, že násilí vůči poškozené použil z toho důvodu, že tato si přála (v podstatě se dožadovala tvrdého sexu), aby ji při sexu udeřil. Je pak s podivem, že o přání poškozené o „tvrdý sex“ hovoří právě obviněný, který jak sám uvedl (zde nemusel Nejvyšší soud ani brát v úvahu závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie a psychologie) tento způsob sexu praktikoval již v předchozí době. Za tohoto stavu, kdy poškozená sama obdobné praktiky neuznává a ani z výpovědi svědka D. N., který měl téhož dne s poškozenou sex, žádné takové náznaky nevyplynuly, lze při zjištěné věrohodnosti poškozené stěží akceptovat tvrzení dovolatele, že k uvedenému jednání (viz zranění zjištěná u poškozené), byl poškozenou vyzván. Nejvyšší soud rovněž zmiňuje tu skutečnost, že obhajoba se zaměřila vždy na zpochybnění určité výseče z výpovědí svědků, listinných důkazů atd., a to vždy s cílem tyto zpochybnit a tím zpochybnit celkové logické odůvodnění, ať již nalézacího či odvolacího soudu. Pouze k zamyšlení je nutno se pozastavit nad tím, proč osoba jménem E. K., kterého obviněný zná, měl potřebu působit na poškozenou či svědka D. N., aby změnil výpověď. Aniž by Nejvyšší soud zaujímal k uvedenému jednání zmíněné osoby jakékoli hodnotící stanovisko, je s podivem, že obhajoba objektivně tuto okolnost nezmínila.
16. Jednání obviněného bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Takto zvolená právní kvalifikace podle názoru Nejvyššího soudu odpovídá učiněným skutkovým zjištěním. V předmětných soudních rozhodnutích navíc bylo důkladně rozebráno, proč byla aplikována právě shora uvedená zákonná ustanovení, zejména pak Vrchní soud v Praze se této otázce podrobněji věnoval.
17. V souvislosti se shora uvedeným Nejvyšší soud konstatuje, že totožné námitky obviněný uplatnil již v podaném odvolání, což výslovně konstatoval na str. 3. svého dovolání. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 12), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že až na shora uvedenou výjimku (bod 14) veškeré námitky obviněného směřují pouze k jedinému, a to zpochybnění skutkového zjištění nižších soudů, kdy primární námitkou obviněného je tvrzení, že k pohlavnímu styku s poškozenou došlo dobrovolně, kdy poškozená sama se dožadovala „tvrdšího sexu“, v čemž jí vyhověl, což je však v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními nižších soudů, kdy na jasná a logická odůvodnění rozhodnutí nižších soudů lze odkázat, přičemž hodnotící úvahy těchto soudů nevykazují známky libovůle při hodnocení důkazů, jak se snaží dovolací soud přesvědčit svojí argumentací obviněný (obhajoba).
18. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu