ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3307.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3307/2020-823
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně PHL – G.E.N., s. r. o. , IČO 28162684, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 5, proti žalované J. V. , narozené XY, bytem v XY, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 392/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, č. j. 15 Co 291/2017-555, takto:
I. V řízení bude namísto žalobkyně PHL – G.E.N., s. r. o., IČO 28162684, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, pokračováno s Projekt GEN s.r.o., IČO 09774688, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, č. j. 15 Co 291/2017-555, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2017, č. j. 21 C 392/2006-504, zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY, obci XY, zapsanému na příslušném LV u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY (výrok I). Pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY, obci XY, zapsaný na příslušném LV u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 5 125 000 Kč jako přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl žalované, a to do 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů nalézacího řízení 918 204,20 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Michala Žižlavského (výrok IV) a státu 16 750 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok V).
Nalézací soud vyšel z toho, že žalobkyně je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 7/8 k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY, obci XY, zapsanému na příslušném LV u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY (dále rovněž jako „předmětná nemovitost“ či „nemovitost“) a žalovaná vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/8 k této nemovitosti. Uvedl, že reálné rozdělení nemovitosti (na samostatné věci v právním slova smyslu) není dobře možné. Za nemožné považoval rovněž rozdělení nemovitosti na jednotky, a to z důvodu konfliktních vztahů mezi účastníky řízení s přihlédnutím k nesouhlasu žalobkyně s tímto způsobem vypořádání spoluvlastnictví. Zohlednil také skutečnost, že nemovitost nelze rozdělit na jednotky odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, přičemž žalovaná v řízení neprokázala svoji solventnost vyrovnat případný rozdíl v penězích. Rozhodl o přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně (s ohledem na její zájem o tento způsob vypořádání spoluvlastnictví i solventnost zaplatit vypořádací podíl, vzal v potaz rovněž velikost spoluvlastnického podílu žalobkyně a účelné využití věci) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 5 125 000 Kč jako přiměřenou náhradu za její spoluvlastnický podíl. Při stanovení náhrady vyšel ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Petrem Malinou, č. 609-1/16, ze dne 20. 7. 2016, ve kterém znalec stanovil obvyklou cenu nemovitosti ve výši 41 000 000 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č. j. 15 Co 291/2017-555, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I – III o věci samé a ve výroku V o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrok IV rozsudku nalézacího soudu změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů nalézacího řízení 178 870 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Michala Žižlavského (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl také, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 140 940,80 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Michala Žižlavského (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. Poznamenal, že rozdělení věci na jednotky není dobře možné z důvodů konfliktních vztahů mezi účastníky řízení a i s ohledem na nesouhlas žalobkyně s tímto způsobem vypořádání spoluvlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozdělení nemovitosti na jednotky není dobře možné. Má za to, že rozhoduje-li soud o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nelze považovat konfliktní vztahy mezi účastníky řízení za důvod, na základě kterého nelze nemovitost na jednotky rozdělit. Navrhuje, aby se Nejvyšší soud při řešení této právní otázky odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014. Poznamenává také, že spory mezi účastníky řízení o hospodaření se společnou věcí nebyly řešeny žádným ze soudů postupem podle §139 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Namítá, že ani nesouhlas některého ze spoluvlastníků nemůže opodstatňovat závěr, že rozdělení nemovitosti na jednotky není dobře možné (tuto právní otázku považuje v ustálené rozhodovací praxi za neřešenou). Uvádí také, že „otázka, zda rozdělením společné věci na jednotky by bylo nepřípustné pouze v případě, že by rozdělením věci došlo k podstatnému snížení její hodnoty, nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.“ Podle žalované rovněž skutková zjištění, na základě kterých odvolací soud dospěl k závěru, že rozdělení nemovitosti na jednotky není dobře možné, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16).
Žalovaná v dovolání dále napadá výši přiměřené náhrady, kterou jí je povinna zaplatit žalobkyně. Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku vypracovaného Ing. Petrem Malinou, č. 609-1/16, ze dne 20. 7. 2016, ve kterém znalec stanovil cenu nemovitosti ve výši 41 000 000 Kč. Má za to, že takto stanovená cena nepředstavuje obvyklou cenu nemovitosti. Uvádí, že znalec ocenil část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na němž se nenachází stavba č. p. XY, výnosovou metodou. Znalec však volbu této metody nezdůvodnil a nevysvětlil, proč nebyla obvyklá cena této části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY stanovena na základě porovnávací metody ve smyslu §2 odst. 1 a 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů (takový postup znalce je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Nesouhlasí rovněž s vybraným vzorkem nemovitostí, které znalec použil v rámci porovnávací metody při stanovení obvyklé ceny části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na němž se nachází stavba č. p. XY, a této stavby. Napadá také postup znalce, který ocenil samostatně pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, samostatně stavbu na tomto pozemku se nacházející a výslednou cenu zaokrouhlil. Pokud odvolací soud vyšel při stanovení přiměřené náhrady za její spoluvlastnický podíl z tohoto znaleckého posudku i přes jeho (shora specifikované) vady, je jeho postup v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/20001, či s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 73/2014.
Dovolatelka zpochybňuje rovněž závěry odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i jeho právním posouzením věci. Uvádí, že rozdělení nemovitosti na jednotky není dobře možné, a to především s přihlédnutím k dlouhodobým konfliktním vztahům mezi účastníky řízení (v této souvislosti odkazuje kupř. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015). Za neopodstatněné považuje také námitky žalované směřující do znaleckého posudku. Má za to, že znalec ocenil nemovitost v souladu s právními předpisy i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v rozsahu přípustnosti důvodné.
K procesnímu nástupnictví na straně žalobkyně:
Po podání dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, č. j. 15 Co 291/2017-555, zanikla žalobkyně v důsledku fúze splynutím se společností Shale Gas Europe s.r.o., IČO 24715743, se sídlem v Praze 10, Kubánské náměstí 1391/11. Nástupnickou společností se stala společnost Projekt GEN s.r.o., IČO 09774688, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58. Z tohoto důvodu došlo k zániku původní žalobkyně bez likvidace a k přechodu jejího jmění na nástupnickou společnost Projekt GEN s.r.o., která vstoupila do právního postavení zanikající společnosti. Z veřejného rejstříku byla původní žalobkyně vymazána 1. 1. 2021.
Podle §107 odst. 1 věty první o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat.
Podle §107 odst. 3 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.
Protože povaha věci umožňuje pokračovat v řízení s nástupkyní žalobkyně, kterou je Projekt GEN s.r.o., IČO 09774688, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, rozhodl dovolací soud podle §107 odst. 1, 3 o. s. ř., že s ní bude v řízení pokračováno namísto žalobkyně.
K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že nebyl oprávněn na základě návrhu žalované ze dne 22. 12. 2020 rozhodnout o procesním nástupnictví na straně žalující, a to aby do řízení vstoupila namísto původní žalobkyně společnost Projekt VN37 s.r.o., IČO 24744026, se sídlem v Praze 10, Kubánské náměstí 1391/11, s ohledem na přeměnu původní žalobkyně rozdělením ve formě odštěpení sloučením, v rámci které došlo k odštěpení v projektu přeměny rozdělení odštěpením sloučením ze dne 22. 7. 2020 specifikované části jmění rozdělované společnosti PHL - G.E.N. s.r.o., IČ 28162684, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58 (mimo jiné i vypořádávané nemovitosti), do nástupnické společnosti HYDROFRAC EUROPE s.r.o. (nově Projekt VN37 s.r.o.), IČO 24744026, se sídlem v Praze 10, Kubánské náměstí 1391/11. V rámci této přeměny původní žalobkyně totiž nezanikla, a proto by mohl být dán důvod k procesnímu nástupnictví pouze podle §107a o. s. ř., které se však v dovolacím řízení podle §243b o. s. ř. nepoužije.
K námitkám žalované ke způsobu vypořádání spoluvlastnictví:
Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků [§1143 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“)]. Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§1144 odst. 1 a 2 o. z.).
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že judikaturu vytvořenou za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti současného občanského zákoníku, jelikož řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci, a na to navazujících otázek řeší oba zákoníky v základních otázkách stejně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015, tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz ).
Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že rozdělení budovy ve spoluvlastnictví na jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání (za předpokladu, že není dobře možné reálně rozdělit nemovitost na dvě samostatné věci v právním slova smyslu - srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). Dovolací soud dovodil, že tomuto způsobu vypořádání však mohou bránit různé okolnosti, pro které může soud rozhodnout o jiném způsobu vypořádání. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se rovněž ustálil závěr, že při úvahách o vypořádání spoluvlastnictví k domu jeho rozdělením na jednotky je třeba přihlédnout i k okolnostem dalšího možného soužití účastníků v jednom domě s tím, že vysoká úroveň konfliktních vztahů může být důvodem pro závěr, že dělení na jednotky není možné (viz např. rozsudek ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4039/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3385/2019 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 417/2021).
Dovolací soud v těchto souvislostech připomíná svůj opakovaně vyslovený názor, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy i přijmout různá řešení sporu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3059/2018). Stejně tak otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů a vždy záleží na individuálním posouzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněná a nesmí být zjevně nepřiměřená; dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009).
Žalovaná v souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že rozdělení nemovitosti na jednotky není dobře možné, v prvé řadě napadá relevantní skutková zjištění soudů nižších stupňů. Má za to, že tato skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16.
V rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, případně pokud výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v §133 až §135 o. s. ř.“ Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Z toho plyne, že hodnocení dokazování, a tedy ani jeho výsledek (skutková zjištění) nelze z jiných než výše uvedených hledisek dovoláním napadat (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017). Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2360/2020).
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním týkajících se možného rozdělení nemovitosti na jednotky vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje §133 až §135 o. s. ř. Jelikož soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v rozporu, navíc extrémním, s provedenými důkazy. Dovolací soud je tak těmito skutkovými zjištěními vázán. Proto ani tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá – rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V dovolacím přezkumu obstojí i závěry odvolacího soudu, že rozdělení nemovitosti na jednotky není dobře možné z důvodu existence neshod účastníků řízení při užívání společné věci. Soudy nižších stupňů podrobně posuzovaly veškeré relevantní skutečnosti a uzavřely, že vztahy mezi účastníky řízení jsou natolik narušené, že rozdělení věci na jednotky není dobře možné. V této souvislosti je třeba přihlédnout především ke sporným otázkám mezi účastníky řízení, které se týkají dodávek elektrické energie, výše nákladů spojených s provozem nemovitosti či užívání nemovitostí některým ze spoluvlastníků nad rámec jeho spoluvlastnického podílu. Jedná se o zásadní rozpory mezi účastníky řízení vztahující se k hospodaření se společnou věcí a jejímu užívání, které vylučují rozdělení nemovitosti na jednotky. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je při posouzení otázky, zda je rozdělení nemovitosti na jednotky dobře možné s ohledem na vztahy mezi účastníky řízení, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (přičemž Nejvyšší soud neshledává žádný důvod pro změnu této judikatury), a proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže.
Odvolací soud dále uvedl, že rozdělení nemovitosti na jednotky není dobře možné i z důvodu nesouhlasu žalobkyně s tímto způsobem vypořádání spoluvlastnictví.
Žalovaná v dovolání napadá i tento závěr odvolacího soudu a v této souvislosti považuje související právní otázku v ustálené rozhodovací praxi za nevyřešenou. Namítá také, že „otázka, zda rozdělením společné věci na jednotky by bylo nepřípustné pouze v případě, že by rozdělením věci došlo k podstatnému snížení její hodnoty, nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.“
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
Výše uvedené se přiměřeně uplatní i v projednávané věci. Je-li závěr odvolacího soudu o tom, že rozdělení věci na jednotky není dobře možné, postaven na více samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby Nejvyšší soud další, dovolatelkou napadené důvody odvolacího soudu týkající se vypořádání věci jejím rozdělením na jednotky, shledal nesprávnými, nemohl by napadené rozhodnutí zrušit. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž v takovém případě obstojí ve vztahu k důvodu, který Nejvyšší soud shledal správným.
V projednávané věci obstojí rozhodnutí odvolacího soudu, že rozdělení nemovitosti na jednotky není dobře možné, již jen s ohledem na závěr odvolacího soudu týkající se existence neshod mezi účastníky řízení. Nejvyšší soud se tak nezabýval dalšími námitkami žalobkyně vztahujícími se k možnému rozdělení věci na jednotky, protože jejich posouzení není způsobilé zvrátit závěr odvolacího soudu, že rozdělení věci na jednotky není dobře možné.
K ocenění nemovitosti:
Žalovaná v další části dovolání napadá ocenění pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, to vše v k. ú. XY, na základě kterého soud stanovil výši přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované. Především namítá, že nemovitost nebyla oceněna cenou obvyklou ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14. Žalovaná v dovolání formuluje i další námitky spojené s oceněním vypořádávané nemovitosti (např. namítá, že znalec Ing. Petra Malina ocenil samostatně pozemek parc. č. XY i budovu č. p. XY, i když od 1. 1. 2014 se budova stala součástí pozemku; uvádí, že znalec ocenil část pozemku parc. č. XY, na níž se nenachází budova č. p. XY metodou výnosovou, nikoliv porovnávací, aniž by tento postup řádně odůvodnil; namítá také, že znalec nevzal při ocenění vypořádávané nemovitosti v potaz relevantní cenovou mapu atd.). Poznamenává, že odvolací soud se při hodnocení znaleckého posudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
Žalovaná shora uvedené námitky směřující do závěrů odvolacího soudu o obvyklé ceně vypořádávané nemovitosti (potažmo do závěrů znaleckého posudku ze dne 20. 7. 2016 vypracovaného Ing. Petrem Malinou, na jehož základě odvolací soud stanovil obvyklou cenu nemovitosti) formulovala rovněž v průběhu odvolacího řízení (srovnej např. doplnění odvolání žalované ze dne 29. 9. 2017, č. l. 530 a násl., či protokol o jednání odvolacího soudu konaného dne 12. 10. 2017, č. l. 774 a násl.).
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018).
I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10, toto a další níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/12, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.).
V projednávané věci se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí opomenul vypořádat se s námitkami žalované uplatněnými v odvolacím řízení směřujícími do závěrů soudu prvního stupně o výši přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované, potažmo obvyklé ceny vypořádávané nemovitosti stanovené na základě znaleckého posudku vypracovaného Ing. Petrem Malinou, č. 609-1/16, ze dne 20. 7. 2016. Uvedené námitky odvolací soud cituje v tzv. narační části svého rozhodnutí, nicméně v další části odůvodnění k nim nezaujal žádné stanovisko a nezabýval se jimi (v tomto směru nelze považovat za zaujetí stanoviska ani stručný poukaz na skutková zjištění a právní hodnocení soudu prvního stupně, a to již jen z toho důvodu, že ani soud prvního stupně se těmito námitkami explicitně nezabýval). Z rozhodnutí odvolacího soudu tedy není zřejmé, jaký právní názor k výši obvyklé ceny vypořádávané nemovitosti s ohledem na námitky žalované zaujal. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu tak není v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. a postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Takové rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (s ohledem na absenci přezkoumatelné úvahy odvolacího soudu) na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2078/2019). Dovolání je proto v této části přípustné (§237 o. s. ř.) i důvodné (§241a odst. 1 o.s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného (a pro úplnost) poznamenává Nejvyšší soud ke stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl následující:
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011, vyložil, že „při stanovení ceny nemovitosti v rámci vypořádání zákonného majetkového společenství se vychází z obecné (dnes ‚obvyklé‘) ceny, tj. ceny nemovitosti v daném místě a rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99). Při stanovení náhrady se vychází z podílu ceny, za kterou by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv z ceny, za níž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.).
Při zjišťování obvyklé ceny porovnáním je třeba, je-li to možné, vycházet z reálně uskutečněných obchodů v místě a čase, a pokud možno, srovnatelných nemovitostí s nemovitostí porovnávanou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 535/98). Náhradní metody namísto metody srovnávací lze použít pouze za předpokladu, že realizované prodeje a koupě obdobných nemovitostí nebyly zjištěny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 276/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1029/2019).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006). Nejvyšší soud proto zrušil i výroky odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení jakožto výroky akcesorické k výrokům o věci samé, a to i když v této části není dovolání žalované podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, jakož i výroky odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky soudu prvního stupně o zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání přikázáním nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně.
V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu