ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1095.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1095/2022-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce L. Š. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti žalované O. N. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, o zaplacení částky 192.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 69/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2021, č. j. 30 Co 292/2021-321, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 15 C 69/2016-284, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 128.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 3. 2016 do zaplacení (výrok I.) a co do částky 64.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky, jdoucím od 1. 3. 2016 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). Rozhodl rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (výslovně toliko proti výrokům II. a III.) i žalované (explicitně toliko proti výrokům I. a III.) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 30 Co 292/2021-321, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 38.052,- Kč (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10.525,- Kč (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci řízení byli v žalovaném období od 1. 3. 2015 do 28. 2. 2016 spoluvlastníky bytové jednotky č. XY situované v budově č. p. XY na pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY (dále „předmětná bytová jednotka“). Žalovaná užívala v žalovaném období celou předmětnou bytovou jednotku. Za toto užívání (nad rámec svého spoluvlastnického podílu 1/3 k celku) neposkytla žalovaná žalobci, který je spoluvlastníkem ideálních 2/3 dané bytové jednotky, žádné peněžité plnění. Soudy nižších instancí proto dovodily, že se žalovaná bezdůvodně obohacovala na úkor žalobce ve smyslu ustanovení §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), a to ve výši, jež se odvíjí od obvyklého nájemného v předmětné bytové jednotce. Konstatovaly, že uplatněný nárok nelze považovat za rozporný s dobrými mravy, neboť v rozporu s dobrými mravy se jako první chovala žalovaná, když si násilím zpřístupnila předmětnou bytovou jednotku a tuto začala užívat. Připomněly, že již v minulosti v totožných sporech vedených mezi týmiž účastníky (bezdůvodné obohacení žalobce požadoval pouze za jiné časové období) byla žalovanou vznesená námitka nesouladu jednání žalobce s dobrými mravy shledána nedůvodnou. Poukázaly přitom zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3259/2017, a ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3709/2017 (označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Odvolací soud navíc připomněl, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 82/2001 byla žalobci pravomocně uložena povinnost uzavřít se žalovanou kupní smlouvu ohledně ideálních 2/3 předmětné bytové jednotky. Podotkl, že vlastnické právo žalované k celé předmětné bytové jednotce nebylo možno na základě uvedeného rozhodnutí zapsat do katastru nemovitostí nezávisle na jednání žalobce, nebyl-li následně v kupní smlouvě dostatečně specifikován předmět převodu, pročež ani z tohoto hlediska nelze dle názoru odvolacího soudu přisvědčit mínění žalované o rozporu jednání žalobce s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Úvahy odvolacího soudu stran žalovanou vznesené námitky rozporu jednání žalobce s dobrými mravy pokládá za nepřiměřené a formalistické. Zdůraznila, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 12. 2001, č. j. 15 C 82/2001-29, byla žalobci pravomocně uložena povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu ohledně ideálních 2/3 předmětné bytové jednotky, což žalobce dobrovolně nesplnil, zavkladování jejího vlastnického práva se brání již dvacet let, a to zejména vytvořením fiktivní pohledávky, jakož i množstvím účelových exekucí a dalšími obstrukcemi. Namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil okolnosti, za jakých si žalovaná zjednala přístup do předmětné bytové jednotky, jelikož k otevření bytové jednotky přistoupila až po nabytí právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, navíc k tomu byla vyzvána společenstvím vlastníků jednotek z důvodu hrozící škody. Vyzdvihla rovněž, že zákon nezakazuje minoritnímu spoluvlastníkovi byt užívat. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a nedostál požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí, pročež jeho rozhodnutí pokládá za nepřezkoumatelné a překvapivé. Nesouhlasí také s tím, že by důvodem pro zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva žalované k celé předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí byla nedostatečná specifikace předmětu převodu v kupní smlouvě, přičemž připomíná, že spornou část kupní smlouvy lze oddělit od ostatního obsahu této smlouvy, a tudíž navrhovaný vklad do katastru nemovitostí lze částečně provést. Dále se domnívá, že se odvolací soud s ohledem na podaný návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ze dne 17. 12. 2013 náležitě nezabýval námitkou týkající se otázky účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. 10. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné. K podání dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla žaloba co do částky 64.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítnuta, pak není žalovaná subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 855/2020). Potvrzující částí výroku I. rozsudku odvolacího soudu týkající se požadavku žalobce na zaplacení 64.000,- Kč s příslušenstvím nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť ohledně uvedené částky nebylo danou částí výroku žalobnímu žádání vyhověno. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
Podle ustanovení §2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že na straně spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) vzniká bezdůvodné obohacení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), použitelná i v poměrech ustanovení §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)].
Se shora uvedenými závěry je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela konformní. Jestliže předmětnou bytovou jednotku v žalovaném období užívala výhradně žalovaná, aniž by byla výlučnou vlastnicí této bytové jednotky, je povinna za její užívání zaplatit adekvátní kompenzaci žalobci jakožto dalšímu spoluvlastníkovi. Vztah z bezdůvodného obohacení je zákonem i judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. Samotný vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2040/2021), pročež v projednávané věci nemohlo být rozhodujícím, zda k nabytí majetkového prospěchu žalovanou nedošlo nepřímo i v důsledku okolností spjatých se žalobcem.
K použití korektivu dobrých mravů ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (stejně tak jako ustanovení §8 o. z., k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014) lze v obecné rovině uvést, že jde o ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě uzavřít, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Otázku odepření práva pro rozpor jeho výkonu s dobrými mravy dle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., respektive pro zneužití práva ve smyslu §8 o. z., je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [k tomu podrobněji v režimu §3 odst. 1 obč. zák. srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, a ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011, jež jsou aplikovatelná i ve vztahu k §2 odst. 3 o. z. a §8 o. z. – srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020, ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019, a ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021].
Odvolací soud se případnou neslučitelností žalobou uplatněného nároku s dobrými mravy zabýval, přičemž jeho úvahy nelze označit za nepřiměřené, opírají-li se o mezi účastníky nesporné zjištění o způsobu, jakým si žalovaná coby minoritní spoluvlastnice zjednala přístup do předmětné bytové jednotky, kterou následně užívala; již z tohoto důvodu není možné odepřít ochranu žalobcem uplatněnému právu na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolací soud zde opětovně připomíná, že bezdůvodné obohacení je objektivním stavem, jenž co do svého vzniku zásadně není ovlivněn subjektivními okolnostmi, mezi něž se na straně obohaceného řadí dobrá víra, respektive absence povědomí o tom, že získává na úkor ochuzeného majetkový prospěch [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015; Petrov, J. In: Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k §2991, marg. č. 47 – 49 a 148]; subjektivní okolnosti však mohou mít význam pro určení rozsahu, v jakém je obohacený povinen bezdůvodné obohacení vydat (srovnej §3000 až 3004 o. z.). Namítá-li žalovaná v této souvislosti, že „zákon nikterak nezakazuje minoritnímu spoluvlastníkovi byt užívat“, je třeba podotknout, že oprávnění spoluvlastníka užívat (v rámci svého podílu) celou věc neznamená, že ji může „bez dalšího“ užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků, přičemž domáhat se jiné úpravy užívání věci mohou pouze spoluvlastníci vůči sobě navzájem.
K námitce dovolatelky, že důvodem pro zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva žalované k nárokovanému spoluvlastnickému podílu do katastru nemovitostí nebyla (a nemohla být) nedostatečná specifikace předmětu převodu vlastnického práva v kupní smlouvě ze dne 17. 12. 2013, sluší se dodat, že uvedenou výtkou žalovaná napadaná toliko podpůrnou úvahu odvolacího soudu, přičemž i její případná nesprávnost nemůže ovlivnit zbytek rozhodnutí, jelikož v přítomném sporu o vydání bezdůvodného obohacení je podstatné, že žalovaná se, ať již z jakýchkoli důvodů, doposud nestala výlučnou vlastnicí předmětné bytové jednotky, a proto je povinna za její užívání zaplatit adekvátní kompenzaci dalšímu spoluvlastníkovi. Ostatně žalovaná jen stěží může (s pro ni příznivým výsledkem) opakovaně (shodně jako v předešlých řízeních) poukazovat v rámci své procesní obrany založené na argumentu rozporu výkonu práva žalobcem s korektivem dobrých mravů na okolnosti vážící se k obsahovému deficitu vkladové listiny, jež žalobce nijak nezpůsobil. Měla-li dovolatelka - na rozdíl od příslušného katastrálního úřadu - jiný názor na obsahovou kvalitu rozhodnutí soudu, na jehož základě měl být proveden zápis práva do katastru nemovitostí, nic jí nebránilo proti zamítavému rozhodnutí katastrálního úřadu předepsaným procesním způsobem v řízení podle části páté občanského soudního řádu brojit (viz ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem – dále „zákon č. 265/1992 Sb.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu se neprotiví ani konstantní judikatuře dovolacího soudu vztahující se k otázce účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (z pohledu zákonné fikce dle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., byl-li v dané věci žalobce i v době rozhodování odvolacího soudu stále zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník předmětné bytové jednotky a ke vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované nedošlo. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000, uveřejněné pod č. 55/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 659/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3991/2010) „zpětné právní účinky vkladu nastávají jen na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení (tj. jen tehdy, bylo-li návrhu na vklad pravomocným rozhodnutí katastrálního úřadu vyhověno). Zpětné právní účinky vkladu se tedy odvíjí od toho, že katastrální úřad pravomocným rozhodnutím vyhověl návrhu na vklad a že na základě tohoto pravomocného rozhodnutí byl proveden zápis do katastrálních operátů; dokud nebylo o návrhu na vklad pravomocně rozhodnuto a dokud nebyl proveden zápis do katastrálních operátů, nenastávají ani zpětné právní účinky vkladu vlastnického práva ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad“. Rozsudek odvolacího soudu současně nikterak nekoliduje se závěry vyslovenými v dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3843/2007, v němž dovolací soud – na rozdíl od věci nyní posuzované – vycházel ze stavu, kdy za řízení před soudy nižších stupňů byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (a kdy se tak mohla uplatnit zákonná fikce plynoucí z ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.).
Brojí-li žalovaná dále proti rozsudku odvolacího soudu argumentací o jeho nepřezkoumatelnosti (nedostatečném odůvodnění), pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Obecně platí, že se svou povahou jedná o výtku, která (je-li dána) vystihuje případ tzv. jiné vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tato podmínka však v projednávané věci, jak se z výkladu shora podává, splněna není. Nadto nelze než uzavřít, že vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zjevně postiženo není. V této souvislosti sluší se připomenout i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalované, jíž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formulovala dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
Dovolací soud považuje za lichou též námitku žalované o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, a to nejen proto, že prostřednictvím dané námitky vytýká případ tzv. jiné vady řízení před odvolacím soudem, jíž se ovšem Nejvyšší soud – jak již bylo výše řečeno – může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu by totiž mohlo být překvapivé jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť odvolací soud se věcí zabýval z pohledu tvrzení uplatněných účastníky řízení již před soudem prvního stupně.
Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.
Závěrem lze pak poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3259/2017, a ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3709/2017 (ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud usnesením ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 435/18, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 436/18, odmítl jako zjevně neopodstatněné), vydaná ve věci týchž účastníků, jimiž se dovolací soud již dříve vyrovnal s obdobnou argumentací téže dovolatelky a jimiž – jako souladné s ustálenou soudní praxí – aproboval závěry soudů nižších stupňů ve věcech skutkově a právně obdobných, v nichž žalobce požadoval vydání bezdůvodného obohacení za odlišná časová období.
Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku III. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 5. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu