ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1758.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1758/2022-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, se sídlem v Brně, Příkop 11, proti žalovanému městu Znojmo , se sídlem ve Znojmě, Obroková 1/12, identifikační číslo osoby: 00293881, zastoupenému Mgr. Ing. Tomášem Horkým, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 212/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2022, č. j. 18 Co 50/2021-375, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Tomáše Horkého, advokáta se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 11. 2020, č. j. 12 C 212/2016-344, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že Česká republika (žalobkyně) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 8090/10485 na pozemku parc. č. 3310/24 v katastrálním území Znojmo – město (výrok I.); k tomu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
2. Soudy nižších stupňů takto rozhodly po kasaci jimi dříve vydaných rozhodnutí (rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 10. 2017, č. j. 12 C 212/2016-226, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019, č. j. 21 Co 21/2018-267) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 28 Cdo 526/2020-303.
3. Se zřetelem k závěrům vysloveným dovolacím soudem v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněné posouzení, že předmětný pozemek nepřešel do vlastnictví žalovaného podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, ovšem že žalovaný vlastnické právo nabyl následně originárně vydržením (dle §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), byl-li (od roku 1996) kontinuálně nejenom zapsán jako vlastník pozemku v katastru nemovitostí, nýbrž i fakticky s pozemkem nakládal jako s vlastním (od roku 2000 pozemek prokazatelně přenechával do užívání třetím osobám) a jeho omyl ohledně naplnění podmínek přechodu pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce (zejm. co do podmínky faktického hospodaření obce s předmětným pozemkem, vyplývající z §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) lze v tomto případě – i s ohledem na specifické okolnosti věci a obtížnost kvalifikovaného posouzení – považovat za omluvitelný, přičemž vlastnické právo žalovaného bylo ze strany žalobkyně prvně zpochybňováno až v roce 2016 (výzvou žalobkyně k uzavření souhlasného prohlášení, resp. následující žalobou), tedy dávno po uplynutí zákonem stanovené desetileté vydržecí doby. [Jelikož žalovaný – již jako vlastník pozemku – v letech 2012 až 2015 převedl některé jeho id. části (spoluvlastnické podíly) na jiné fyzické osoby, je aktuálně již toliko spoluvlastníkem pozemku s výše uvedeným podílem, jenž žalobkyně učinila předmětem tohoto řízení.]
4. Proti rozsudku odvolacího soudu, té části jeho výroku I., jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podala dovolání žalobkyně (dále také jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky týkající se nabytí vlastnického práva vydržením podle §134 obč. zák. (při nesplnění podmínek přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb.) napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazujíc zejm. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010), jakož i od judikatury Ústavního soudu (cit. nález ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12). Za nesprávné dovolatelka považuje posouzení držby žalovaného jako oprávněné, namítajíc, že žalovaný (obec) nemohl být v dobré víře, že mu pozemek po právu patří, kdy jeho případný omyl ohledně naplnění podmínek pro přechod pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce (vyjasněných nejpozději nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96) nelze považovat za omluvitelný; v tomto ohledu žalovaný dle názoru žalobkyně nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze po něm coby veřejnoprávním subjektu požadovat, a již v průběhu vydržecí doby zde byly objektivně zjistitelné skutečnosti způsobilé vyvolat důvodné pochybnosti o vlastnickém právu žalovaného k předmětnému pozemku. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká i nesprávnost zjištění, že žalovaný byl žalobkyní utvrzován o svém vlastnickém právu (namítajíc, že odkazované vyjádření Okresního úřadu ve Znojmě ze dne 19. 8. 1996, předcházející podání návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, se týká jiných pozemků); případnou nečinnost státu (jde-li o uplatňování vlastnického práva k pozemku) nepovažuje dovolatelka v daném směru za určující, stejně tak jako nejistotu plynoucí z předchozího (odlišného) rozhodování soudů o vlastnictví.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241 odst. 1 věty první o. s. ř.).
9. Při řešení dovolatelkou předkládané otázky hmotného práva, týkající se předpokladů originárního nabytí vlastnického práva vydržením (posuzovaného zde podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se zřetelem k ustanovení §3028 odst. 2, části věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) v případě držby pozemku vycházející z omylu obce coby držitele ohledně naplnění podmínek přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., se odvolací soud – po opětovném prověření relevantních okolností o vzetí předmětného pozemku v držbu a důvodnosti přesvědčení žalovaného, že mu předmětný pozemek patřil (zda jeho omyl v tomto směru lze kvalifikovat jako omluvitelný) – neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu včetně té, na kterou Nejvyšší soud odkázal již ve svém předchozím kasačním rozsudku ze dne 31. 3. 2020 č. j. 28 Cdo 526/2020-303 (jímž označil závěry odvolacího soudu o nabytí vlastnického práva spíše jen za předčasné v situaci, kdy se soudy dostatečně nezabývaly otázkou vzetí předmětného pozemku v držbu).
10. Z ustálené rozhodovací praxe je možno znovu připomenout, že pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (resp. vykonává obsah práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Proto je držitelem pozemku i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Jinak řečeno, držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla akt uchopení držby; jestliže pak držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo jiný, je třeba, aby uživatel – detentor – tak činil na základě svolení držitele (zpravidla založeného právním jednáním, např. smlouvou nájemní) a pro něj (tzv. držba vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi, např. platil mu sjednané nájemné apod. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 526/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 592/2014).
11. K samotné otázce nabytí vlastnického práva obcí vydržením, v závislosti na posouzení oprávněnosti držby, dospěla judikatura dovolacího soudu k závěru, že obec může být v dobré víře, že na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb. i tehdy, ukáže-li se později, že nebyly naplněny veškeré podmínky citovaným zákonem vyžadované (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017). Při zkoumání, jestli obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala vlastníkem na základě tohoto zákona, je pak mimo jiné třeba zvážit, zda byla v dobré víře ohledně splnění podmínek stanovených zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do svého vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016), a rovněž jest nutno zkoumat, zdali případný omyl obce byl v těchto směrech omluvitelný či nikoliv. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, jakož i v dalších rozhodnutích dále označených, vyložil, že právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury (dále srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017). V této souvislosti lze pak odkázat i na závěry plynoucí z rozhodovací praxe Ústavního soudu, reprezentované zejm. nálezem ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, jímž byla řešena otázka oprávněnosti držby vykonávané obcí (v přesvědčení opírajícím se o naplnění předpokladů přechodu dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), potažmo nabytí vlastnického práva vydržením (a to i ve vztahu k pozemkům zastavěným obytnými domy v podstatné části ve vlastnictví stavebního bytového družstva), v jehož důvodech Ústavní soud poukázal na to, že „i z jeho nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, je zřejmé, že podmínka faktického hospodaření nebyla interpretačně ustálená (oscilovala od toho, že postačuje prostá evidence majetku, až po kritérium fakticity užívání, k němuž se následně přiklonil i Ústavní soud)“.
12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom setrvale připomíná, že otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a vždy je třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrou víru některých subjektů veřejného práva lze pak za určitých okolností poměřovat vyšším než obvyklým standardem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016). Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu náleží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou tedy často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1999/2014). Dovolací soud pak v daných souvislostech opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014]. V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, Nejvyšší soud dále připomněl, že dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž subjekt, jenž namítá absenci podmínek pro vydržení vlastnického práva, nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel jeho majetek užívá (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
13. S ohledem na soudy zjištěné a rozhodnutími reflektované individuální okolnosti jimi posuzované věci (zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch obce realizovaný na základě návrhu ze dne 2. 10. 1996, jemuž se žalovaný neprotivil, následné faktické vzetí pozemku v držbu, dlouhodobost této držby, jež byla provázena dalšími dispozicemi s pozemkem, pasivita státu, ovšem i složitost restituční problematiky a rozkolísanost rozhodovací praxe ohledně naplnění podmínek přechodu věci z vlastnictví státu dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) nelze závěry odvolacího soudu stran dobré víry žalovaného o tom, že na něj vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo podle zákona č. 172/1991 Sb. (že jeho omyl stran naplnění podmínek přechodu dle §1 odst. 1 cit. zákona jest nutno kvalifikovat jako omluvitelný) označit za nepřiměřený a rozporný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (či s recentní judikaturou Ústavního soudu) a neprotiví se ani závěrům obsažených v dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích.
14. Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2262/2020, v němž, v odlišných skutkových poměrech, dovolací soud neshledal důvod k aplikaci závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, právě pro odlišnost skutkového základu věci a aproboval závěr nalézacích soudů o absenci dobré víry žalované obce o přechodu vlastnického práva k žalobou dotčeným pozemkům podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1992 Sb. s poukazem na specifické časové souvislosti jednání žalované obce a její – z okolností vyplývající – nejistotu o tom, zda na ni vlastnické právo na základě §1 odst. 1 zákona č. 172/1992 Sb. skutečně přešlo.
15. Kritizuje-li pak dovolatelka dílčí závěr odvolacího soudu, že žalovaný byl žalobkyní utvrzován o svém vlastnickém právu (namítajíc, že odkazované vyjádření Okresního úřadu ve Znojmě ze dne 19. 8. 1996, předcházející podání návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, se netýká předmětného pozemku) a vytýká, že uvedené konkluze (do nichž však odvolací soud promítl i zjištění o pasivitě státu trvající až do roku 2016) nekorespondují provedenému dokazování, jde zjevně o polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně; skutkovými závěry těchto soudů je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše uvedenou výtkou zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani tato naposled uváděná výtka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
16. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání (§237 o. s. ř.) tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (prostřednictvím dovoláním vymezené otázky nelze dospět k závěru, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně že závisí na otázkách v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených nebo dovolacím soudem rozhodovaných rozdílně, anebo že jsou dány důvody pro jiné posouzení otázek v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených).
17. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
18. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy nákladům k náhradě oprávněného žalovaného, jenž se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů na jeden úkon právní služby v částce 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč, tj. celkem 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 7. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu