ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3122.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3122/2022-1275
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným 1) městu Znojmo , se sídlem ve Znojmě, Obroková 1/12, identifikační číslo osoby: 00293881, zastoupenému Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, se sídlem v Brně, Příkop 11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 1/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2022, č. j. 21 Co 214/2020-1227, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2022, č. j. 21 Co 214/2020-1227, se ve výrocích II., III., IV. a V. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, č. j. 5 C 1/2016-1145, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. 685/32, parc. č. 743, parc. č. 744/8, parc. č. 744/19, parc. č. 744/20, parc. č. 744/21, parc. č. 744/22, parc. č. 744/23, parc. č. 744/24, parc. č. 744/25, parc. č. 744/26 a parc. č. 799/1, všech v katastrálním území Znojmo-Hradiště, a pozemku parc. č. 224/32 v katastrálním území Znojmo-Hradiště vzniklého na základě oddělovacího geometrického plánu vyhotoveného Ing. Vladimírem Svobodou pod číslem plánu 574-347/2019, který je nedílnou součástí rozsudku [výrok I., bod a) a b)]. Dále zamítl žalobu o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. 4/2, parc. č. 5/3, parc. č. 224/3, parc. č. 791/4, parc. č. 792/1, parc. č. 793, parc. č. 794, parc. č. 744/2, parc. č. 744/3, parc. č. 744/6, parc. č. 744/7 a parc. č. 744/28, všech v katastrálním území Znojmo-Hradiště, a pozemků parc. č. 791/38, parc. č. 796/5 a parc. č. 224/31, všech v katastrálním území Znojmo-Hradiště, vzniklých na základě oddělovacího geometrického plánu vyhotoveného Ing. Vladimírem Svobodou pod číslem plánu 574-347/2019, který je nedílnou součástí rozsudku [výrok II., bod a) a b)]. Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), České republice – Okresnímu soudu ve Znojmě nepřiznal náhradu nákladů řízení ve výši 25.358,- Kč (výrok IV.) a žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Znojmě soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (výrok V.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že mu žalobou nárokované pozemky byly odňaty v důsledku skutečností uvedených v ustanovení §5 odkazovaného předpisu, pročež soud prvního stupně dovodil, že žalobce je k podání určovací žaloby aktivně legitimován ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Mezi účastníky bylo sporné, zda byly naplněny podmínky uvedené v zákoně č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“), pro přechod vlastnického práva k žalobou vymezeným pozemkům ze státu na žalovaného 1). Soud prvního stupně naplnění zákonných podmínek pro přechod vlastnického práva k pozemkům parc. č. 685/32, parc. č. 743, parc. č. 744/8, parc. č. 744/19, parc. č. 744/20, parc. č. 744/21, parc. č. 744/22, parc. č. 744/23, parc. č. 744/24, parc. č. 744/25, parc. č. 744/26, parc. č. 799/1, a parc. č. 224/32, vše v katastrálním území Znojmo-Hradiště, na žalovaného 1) ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. neshledal, jelikož žalovaný 1) ke dni účinnosti uvedeného zákona (tj. ke dni 24. 5. 1991) zmíněné pozemky fakticky neužíval, respektive v případě pozemků parc. č. 685/32, parc. č. 743, parc. č. 799/1, a parc. č. 224/32 neprokázal ani splnění podmínky formální [existenci práva hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 23. 11. 1990 národním výborem, jehož práva a závazky by přešly na žalovaného 1)]. V případě nárokovaných pozemků parc. č. 791/4, parc. č. 792/1, parc. č. 793, parc. č. 794, parc. č. 744/2, parc. č. 744/3, parc. č. 744/6, parc. č. 744/7 a parc. č. 744/28, parc. č. 791/38, parc. č. 796/5 a parc. č. 224/31, vše v katastrálním území Znojmo-Hradiště, soud prvního stupně konstatoval, že tyto pozemky jakožto původní příděl obci přešly dle ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví žalovaného 1) ke dni 1. 7. 2000. Ve vztahu k pozemkům parc. č. 4/2, parc. č. 5/3, parc. č. 224/3 a parc. č. 792/1, vše v katastrálním území Znojmo-Hradiště, pak soud prvního stupně uvedl, že jejich vydání žalobci brání ustanovení §8 zákona č. 428/2012 Sb., neboť označené pozemky tvoří veřejné prostranství.
3. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce proti výrokům II. a III., žalovaného 1) proti výrokům I., III. a V. i žalované 2) proti výrokům I. a III. rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 21 Co 214/2020-1227, zastavil řízení o odvolání žalované 2) (výrok I.) a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil [výrok II., bod a)], ve výroku I. změnil tak, že se zamítá žaloba o určení, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků parc. č. 685/32, parc. č. 743, parc. č. 744/8, parc. č. 744/19, parc. č. 744/20, parc. č. 744/21, parc. č. 744/22, parc. č. 744/23, parc. č. 744/24, parc. č. 744/25, parc. č. 744/26 a parc. č. 799/1, všech v katastrálním území Znojmo-Hradiště, a pozemku parc. č. 224/32 v katastrálním území Znojmo-Hradiště vzniklého na základě oddělovacího geometrického plánu vyhotoveného Ing. Vladimírem Svobodou pod číslem plánu 574-347/2019, který je nedílnou součástí rozsudku soudu prvního stupně [výrok II., bod b)], a ve výroku V. změnil tak, že žalovanému 1) se povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč neukládá [výrok II., bod c)]. Žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů, a to žalovanému 1) k rukám jeho zástupce ve výši 133.605,- Kč, žalované 2) ve výši 12.683,07 Kč a České republice – Okresnímu soudu ve Znojmě ve výši 25.358,- Kč (výroky III., IV. a V.).
4. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení o určení vlastnického práva státu dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zákonné podmínky přechodu vlastnického práva ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. ze státu na obec přezkoumávat nelze, neboť ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. řeší toliko případy, kdy došlo k porušení ustanovení §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále „zákon č. 92/1991 Sb.“) a ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon o půdě“), přičemž uvedená blokační ustanovení zákonem č. 172/1991 Sb. dotčena být nemohla, nabyla-li účinnosti až poté, co již měl uvedeným zákonem předvídaný přechod vlastnických práv nastat. Žalobě o určení vlastnického práva státu dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., založené na tvrzení, že v posuzovaném případě přechod vlastnického práva (dle zákona č. 172/1991 Sb.) k žalobou vymezeným pozemkům ze státu na žalovaného 1) nenastal, proto nevyhověl.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku II. a proti akcesorickým výrokům o nákladech řízení) podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda v řízení o určení vlastnického práva státu dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. lze přezkoumávat naplnění zákonných podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. V této souvislosti připomněl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4119/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3197/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 216/2022, vydané v obdobné věci týchž účastníků (zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Namítá rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, jakož i porušení svých ústavně garantovaných práv. Dále pak ve vztahu k části požadovaných pozemků, ohledně nichž byla žaloba soudem prvního stupně s poukazem na ustanovení §8 zákona č. 428/2012 Sb. zamítnuta, vyjadřuje přesvědčení, že soudu v řízení vedeném o určovací žalobě ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nepřísluší zkoumat podmínky pro budoucí naturální restituci, tj. zda vydání nárokovaných pozemků nebrání některá ze zákonných překážek. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018. Podotkl též, že se odvolací soud neřídil zásadou ex favore restitutionis . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje a ve výroku II. se mění tak, že se určuje, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků parc. č. 4/2, parc. č. 5/3, parc. č. 224/3, parc. č. 791/4, parc. č. 792/1, parc. č. 793, parc. č. 794, parc. č. 744/2, parc. č. 744/3, parc. č. 744/6, parc. č. 744/7 a parc. č. 744/28, všech v katastrálním území Znojmo-Hradiště, a pozemků parc. č. 791/38, parc. č. 796/5 a parc. č. 224/31, všech v katastrálním území Znojmo-Hradiště, vzniklých na základě oddělovacího geometrického plánu vyhotoveného Ing. Vladimírem Svobodou pod číslem plánu 574-347/2019, popřípadě aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II., III., IV. a V. zrušil a věc odvolacímu soudu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaný 1) se k dovolání žalobce vyjádřil nesouhlasně. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné a konformní s právní úpravou. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
7. Žalovaná 2) se ve svém vyjádření k dovolání žalobce ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. 6. 2022 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předkládané otázky, zda v řízení o určení vlastnického práva státu dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. lze přezkoumávat zákonné podmínky přechodu vlastnického práva ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení vymezené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobce shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
11. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
12. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami, založeného ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. (či ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž překlenutí dosud konstatovaného nedostatku legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat v tehdy platných a účinných předpisech (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017).
14. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1358/2018, ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2818/2018, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3197/2018, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4119/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017) na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) umožňuje oprávněným církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. namítat nejen porušení ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. a ustanovení §3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle zákona č. 172/1991 Sb.
15. Oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. jsou tak legitimovány k podání žaloby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. rovněž v situaci, kdy nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017). Uvedený názor vychází z logického předpokladu, že nemovitosti, jež z majetku České republiky nepřešly do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb., zůstaly ve vlastnictví státu a takový majetek, při splnění dalších zákonem stanovených předpokladů (pozitivních i negativních) mohl by být předmětem naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu srovnej i vymezení povinných osob podle §4 zákona č. 428/2012 Sb.).
16. K přechodu vlastnického práva na obce dle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je třeba – kromě existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce – též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Zajisté přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. i dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 902/2015).
17. Podle ustálené rozhodovací praxe pak ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, pro který není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž toto ustanovení spojuje přechod vlastnického práva státu na obec; ani podmínka převzetí držby (jíž bylo v některých případech třeba právě k nabytí vlastnictví k zemědělskému přídělovému majetku) či snad faktické užívání (obhospodařování) nemovitostí, ustanovením §2a vyžadována není (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016). Rozhodující je toliko prokázání existence přídělu, přičemž ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu v uvedeném směru dovodila, že výčet způsobů prokázání přídělu podle ustanovení §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015). Tyto závěry prosadí se přitom bez ohledu na to, dle kterého předpisu byl příděl obci realizován, neboť znění ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. neopodstatňuje závěr o jiných zákonných požadavcích v případě přídělu podle zákona č. 46/1948 Sb., než je tomu v případě přídělu dle zákona č. 142/1947 Sb., nebo dalších tam uvedených předpisů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4119/2018, v němž byl pro případ přechodu vlastnického práva dle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. na základě přídělu podle zákona č. 46/1948 Sb. vysloven závěr o nerozhodnosti okamžiku převzetí pozemků obcí, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 671/2018).
18. V přítomné věci ovšem odvolací soud k výše uvedeným závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu nepřihlédl, vyloučil-li aplikaci ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. s tím, že ustanovením §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je založena aktivní legitimace oprávněných osob k určení vlastnického práva státu výhradně toliko v případě zcizení majetku podléhajícího blokaci (z důvodu porušení ustanovení §3 zákona č. 92/1991 Sb. nebo ustanovení §29 zákona o půdě). Právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora vymezenou otázku týkající se zkoumání podmínek přechodu vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb. v řízení o určení vlastnického práva státu dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. – je tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl žalobcem uplatněn právem.
19. Pro úplnost se jeví vhodným dodat, že na řešení dovolatelem předkládané otázky, zda lze zkoumat podmínky pro budoucí naturální restituci nárokovaného církevního majetku již v řízení o určovací žalobě dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Je tomu tak již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je – jak vyplývá z jeho odůvodnění – založeno na výše popsané konkluzi o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce. Přesto Nejvyšší soud pokládá pro účely dalšího řízení za prospěšné podotknout, že v řízení podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není úlohou soudu z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek způsobilý vydání oprávněné osobě. Jestliže jsou však do řízení vnesena jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě, nelze těmto skutkovým přednesům bez dalšího upřít relevanci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1052/2020, a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1657/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019). K oprávnění soudů zkoumat v tomto sporu naplnění podmínek pro naturální restituci, lze poukázat např. i na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (bod 25.), jenž je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz a v němž bylo vyloženo, že účelem blokačních ustanovení (uvedený nález se týkal ustanovení §29 zákona o půdě, nicméně jeho závěry jsou uplatnitelné i ve vztahu k ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a rovněž i v případech, kdy oprávněná osoba namítá nesplnění zákonných podmínek přechodu majetku ze státu na obec) není toliko samotná „blokace“ určité části státního majetku, tedy snaha o zachování majetkového státu quo , nýbrž zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi.
20. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušit a věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
21. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu