ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.60.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 60/2022-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Vojenské lesy a statky ČR, s. p. , IČ 00000205, se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, zastoupený JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, za účasti: Arcibiskupství pražské , IČ 00445100, se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 56/16, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 120/2018, o dovolání Arcibiskupství pražského proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 4 Co 146/2020-72, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Arcibiskupství pražské je povinno zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Tichého do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 4 Co 146/2020-72, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 12. 2020, č. j. 38 C 120/2018-37, změnil tak, že rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha ze dne 6. 11. 2018, č. j. SPÚ 504016/2018, nahradil výrokem, dle něhož se Arcibiskupství pražskému pozemek parc. č. 1490/9 v k. ú. Věšín (dále jen „předmětný pozemek“) nevydává (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo dovolání Arcibiskupství pražské. Dovolatel předestřel otázku existence funkční souvislosti ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), mezi nárokovaným pozemkem tvořícím přístupovou cestu a na něj navazujícími pozemky dovolatele vymezenými v územně plánovací dokumentaci coby plochy určené k bydlení. Měl za to, že odvolací soud uvedenou otázku řešil odchylně od ustálené judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017). Vytýkal dále, že odvolací soud dospěl k oproti soudu prvního stupně odlišným skutkovým závěrům o funkční souvislosti posuzovaných pozemků, aniž zopakoval veškeré provedené dokazování, nezpřístupnil účastníkům své hodnocení provedeného dokazování – v uvedeném směru shledává dovolatel rozsudek odvolacího soudu překvapivým – a své skutkové závěry o neexistenci funkční souvislosti řádně neodůvodnil.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3783/2017, a ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3138/2019). Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se nejednalo o souvislost funkční, ale spotřební. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládá sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, cit. výše, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, a ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1484/2020). Sama okolnost, že žalobce k pozemku v jeho vlastnictví nemá zajištěn přístup z veřejné komunikace, pak při nenaplnění zákonné restituční podmínky existence funkční souvislosti ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. zjevně neodůvodňuje vydání nárokovaného pozemku žalovaným, a to tím méně, lze-li přístup zajistit prostřednictvím k tomu určených právních instrumentů (ať již smluvně či uplatněním práva nezbytné cesty dle §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 176/2019, či ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 380/2019).
Jestliže tedy odvolací soud ze samotné skutečnosti, že pozemek parc. č. 1490/9 v k. ú. Věšín tvoří přístupovou cestu k pozemkům vlastněným dovolatelem, nedovodil existenci vztahu užitné souvislosti (skutečné užitné souvztažnosti) mezi nárokovaným pozemkem a pozemky dovolatele, k nimž lze nadto zajistit přístup i po dovolatelových pozemcích (a nikoliv pouze po nárokovaném pozemku), a neshledal tak ani existenci funkční souvislosti mezi nárokovaným pozemkem a pozemky dovolatele (§7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), nikterak se tím ustálené judikatuře dovolacího soudu nezpronevěřil. Funkční souvislost pozemků totiž nezakládá sama o sobě jejich územní blízkost či sousední poloha – neplyne-li ze stavební či jiné hospodářské podoby nebo přírodního rázu pozemků, nemůže funkční souvislost s pozemkem tvořícím přístupovou cestu zakládat ani plánované využití oprávněnou osobou již vlastněných pozemků k budoucí výstavbě.
Vytýká-li dovolatel, že odvolací soud dospěl k oproti soudu prvního stupně odlišným skutkovým závěrům o funkční souvislosti pozemků, aniž zopakoval veškeré provedené dokazování, rozhodnutí řádně neodůvodnil, nezpřístupnil účastníkům řízení své hodnocení provedeného dokazování a rozhodl překvapivě, dlužno předně uvést, že prostřednictvím daných námitek vytýká vady řízení před odvolacím soudem. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Kritika dovolatele ostatně postrádá relevanci.
V případě listinných důkazů totiž není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018). Při jednání před odvolacím soudem konaném dne 9. 9. 2021 nadto stěžejní listinné důkazy (ortofotomapy na č. l. 24 a č. l. 30) zopakovány byly.
Vytýká-li dovolatel dále, že nebyl odvolacím soudem seznámen s jeho hodnocením provedeného dokazování, dlužno uvést, že poučovací povinnost ve smyslu §118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, publikován pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či jeho rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). Byla-li naopak žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného shledána nedůvodnou) nikoliv proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde pro poučovací povinnost soudu důvodu není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, či ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3610/2018). Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu a nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, poučení ve smyslu §118a o. s. ř. nebylo namístě.
Za překvapivé (nepředvídatelné) lze pak považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, a ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1285/2019). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není, jestliže žalobce neexistencí funkční souvislosti mezi posuzovanými pozemky argumentoval nejen v žalobě, ale i v podaném odvolání, poukazuje na okolnost, že k pozemkům dovolatele lze zajistit přístup i přes pozemky v jeho vlastnictví.
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu konečně nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele, což ostatně vyplývá mimo jiné ze skutečnosti, že dovolatel na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byl schopen zformulovat dovolací důvody. Z odůvodnění rozsudku jsou přitom zjevné skutkové okolnosti, z nichž odvolací soud dovozuje, že nárokovaný pozemek s pozemky vlastněnými dovolatelem funkčně nesouvisí (viz mimo jiné závěry o tom, že přístup k pozemkům dovolatele lze zajistit i přes jeho vlastní pozemky), i z toho plynoucí závěry právní.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání Arcibiskupství pražského bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/, a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 3. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu