ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.970.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 970/2022-684
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. J. , narozeného XY, bytem v XY, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , identifikační číslo osoby: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 823 340 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 288/2016, o dovolání žalobce a dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2021, č. j. 14 Co 243/2021-595, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 25 C 288/2016-530, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 628 158 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 200 182 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
2. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2021, č. j. 14 Co 243/2021-595, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a II. (výrokem I.), změnil v nákladovém výroku III. jen tak, že náklady řízení činí částku 304 701 Kč (výrok II.), zrušil ve výroku IV. (o nákladech státu) a jen v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
3. Oběma soudy bylo rozhodováno o žalobcem uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému užíváním pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY (dále též jako „předmětné pozemky“) v žalobcově vlastnictví bez právního důvodu, v období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2016. Podle zjištění odvolacího soudu jsou předmětné pozemky v celé své výměře zastavěny tělesem místní komunikace II. třídy (obratiště autobusů ve vlastnictví žalovaného včetně násypů) a dalšími s komunikací funkčně souvisejícími stavbami (dvě větve živičné místní komunikace pro pěší a cyklisty, včetně násypů, vycházejících z autobusového obratiště). Podle závěru odvolacího soudu bezesmluvním užíváním pozemků vzniká na úkor vlastníka pozemku (žalobce) bezdůvodné obohacení žalovanému coby vlastníku stavby (§2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“), a to i v případě užívání dalších ploch komunikací bezprostředně nezastavěných, ovšem k jejímu provozu nezbytně nutných či tvořících se stavbou (komunikací) funkční celek. Výši peněžité náhrady odvolací soud poměřoval hladinou obvyklého nájemného, přihlížeje i k cenové regulaci upravující maximální výši nájemného za užívání pozemků k nepodnikatelským účelům (výměry Ministerstva financí). Ve shodě se soudem prvního stupně nepovažoval za důvodnou argumentaci žalovaného, že bezdůvodné obohacení je vyloučeno institutem obecného (veřejného) užívání pozemních komunikací, jež je bezplatné, ovšem na silniční pozemky (zastavěné komunikacemi) se nevztahuje. Výkon práva ze strany žalobce, jenž se legitimně domáhá náhrady za užívání pozemků zastavěných pozemní komunikací, neodporuje dobrým mravům (a nejde o případ zneužití práva).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaný.
5. Žalobce, jenž dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I. v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, brojí proti závěrům soudů obou stupňů vztahujících se ke kvantifikaci jeho nároku, jakož i vůči způsobu, jakým odvolací soud (a rovněž i soud prvního stupně) dospěl k určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozporné s ustálenou judikaturou a porušující jeho právo na spravedlivý proces, namítaje, že se odvolací soud náležitě nevypořádal se všemi jím uplatněnými námitkami a podanou argumentací a že jednal svévolně, aproboval-li (dle názoru žalobce nesprávný) postup soudu prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů – znaleckých posudků o určení obvyklého nájemného; námitky vznáší žalobce i vůči použité metodě o určení obvyklé ceny nájmu.
6. Dovolání žalovaného směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu a jeho přípustnost je spatřována v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky týkající se poměřování žalobcem uplatňovaného práva korektivem dobrých mravů a otázky pasivní legitimace žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení u pozemků, na kterých je situována „veřejně přístupná účelová komunikace (druh veřejného prostranství)“. Dle žalovaným podané argumentace nabyl žalobce předmětné pozemky s vědomím, že jeho vlastnické právo k pozemků bude podstatně omezeno, nemohl očekávat změnu účelového určení pozemků či změnu územního plánu a jím požadovaná náhrada je neproporční k pořizovací ceně pozemků. Dle názoru žalovaného má povinnost k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků, jež jsou zčásti veřejným prostranstvím (na nichž jsou situovány veřejně přístupné účelové komunikace), příslušná městská část, v jejímž obvodu se předmětné pozemky nacházejí. Nesprávnost spatřuje žalovaný i ve zjištění, v jakém rozsahu jsou předmětné pozemky zastavěny, a namítá, že proces předcházející těmto zjištěním (znalecké dokazování) je zatížen vadou ohrožující správnost rozhodnutí. Podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 25. 4. 2022 žalovaný doplnil dovolání o argumentaci vztahující se k otázce pasivní legitimace, jež vycházela z aktuálního odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 vydaného v jiné věci týchž účastníků.
7. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (žalobcem a žalovaným), zastoupenými advokáty (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jejich přípustností.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
9. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
11. Dovolání žalobce pro řešení jím označených otázek (namítaných defektů rozhodnutí odvolacího soudu) přípustné není.
12. Sluší se předeslat, že v rovině právního posouzení věci se odvolací soud nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. V otázce vzniku bezdůvodného obohacení umístěním stavby pozemní komunikace na pozemku vlastněném osobou odlišnou od vlastníka komunikace je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že je-li obec vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dochází tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009), a to případně i v rozsahu odpovídajícím užívaní nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009); citovaný závěr byl jako ústavně konformní aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, či usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14).
13. K problematice výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním cizího pozemku lze z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále např. rozsudek ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007; rozsudek ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009; nebo rozsudek ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009), jímž byl formulován a odůvodněn závěr, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení poměřuje se zpravidla s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.
14. Námitky, jimiž žalobce zpochybňuje závěry odvolacího soudu o kvantifikaci bezdůvodného obohacení (poměřovaného hladinou obvyklého nájemného, s přihlédnutím k cenové regulaci – maximální ceně nájemného za pronájem pozemků nesloužících k podnikání nájemce), jak k němu odvolací soud dospěl po zhodnocení ve věci podaných znaleckých posudků, směřují proti soudem učiněným skutkovým zjištěním (kdy žalobce výslovně napadá hodnocení provedených důkazů). K tomu sluší se uvést, že dovolacímu soudu při posuzování přípustnosti (a případně i důvodnosti) dovolání nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, v zásadě tedy ani hodnocení znaleckých posudků, na nichž svá skutková zjištění soudy založily (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3680/2018). Otázka, k jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je pak otázkou hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018). Přihlížel-li pak odvolací soud i k podobnosti v charakteru pozemků srovnávaných za účelem zjištění výše obvyklého nájmu, nijak se tím neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je při zjišťování obvyklého nájemného porovnávací metodou pro účely kvantifikace bezdůvodného obohacení zapotřebí vycházet z částek hrazených podle nájemních smluv nájemci v daném místě a čase za užívání obdobných věcí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018).
15. Kritizuje-li pak žalobce postup soudu při provádění znaleckého dokazování, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. věta druhá o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). V dané věci nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130).
16. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce, že se odvolací soud bezezbytku nevypořádal se všemi jím v odvolacím řízení uplatněnými výhradami a argumentací (jež se taktéž pohybuje v rovině vad řízení). K tomu lze pak připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, dle nichž nelze z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
17. Vytýká-li pak žalobce odvolacímu soudu nepředvídatelnost jeho rozhodnutí (že soud nezohlednil jiné rozhodnutí vydané ve věci týchž účastníků), sluší se pak připomenout, že soud v jiném soudním řízení není vázán posouzením předběžné otázky, jež není vtěleno do výroku soudního rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, a ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, či jeho usnesení ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1562/2019). Uvádí-li se pak v judikatuře, že ani nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím ve smyslu §159a o. s. ř. neopodstatňuje celkové ignorování závěrů v něm obsažených, je tím míněno tolik, že soud se v navazujícím sporu musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013). Vyšel-li tedy odvolací soud ve svých závěrech ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání týchž pozemků žalobce v jiném časovém období z jiných dílčích závěrů o skutkovém stavu (např. o konkrétní výši obvyklého nájemného za m 2 pozemku), nikterak se tím ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nezpronevěřil.
18. Přípustné není ani dovolání žalovaného, neboť i jím označené otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit.
19. Žalovaným zpochybňované posouzení otázky hmotného práva – určení povinné osoby k vydání bezdůvodného obohacení (ve sporu pasivně legitimované) za užívání pozemků, na nichž se zčásti nachází „veřejné prostranství, tj. veřejně přístupná účelová komunikace“ nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu zjevně založeno není (s ohledem na odvolacím soudem zjištěný skutkový stav a z něj vyvozované konkluze, že předmětné pozemky jsou zastavěny tělesem místní komunikace II. třídy – obratiště autobusů a jeho násypu a s nimi funkčně souvisejícími stavbami) a na jejím řešení nezávisí (srov. §237 o. s. ř.).
20. Jestliže v tomto směru žalovaná vychází z vlastní verze skutkového stavu, jež se se stavem zjištěným soudy nižších stupňů rozchází (a případně tak i napadá soudy učiněná skutková zjištění), sluší se na tomto místě znovu připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není).
21. Ani odkaz dovolatele na rozhodovací praxi týkající se problematiky určení povahy účelových komunikací (reprezentovanou v dovolání rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, v němž byla řešena otázka povahy silážního žlabu a zpevněné plochy) nelze považovat pro danou věc za relevantní (a napadené rozhodnutí odvolacího soudu s ním v rozporu není). Nepřiléhavé jsou pak i odkazy na judikaturu zabývající se otázkou pasivní legitimace subjektu k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, jenž – na rozdíl od věci nyní posuzované – není dotčen pozemní komunikací jako samostatnou stavbou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4595/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4372/2014), a bez relevance jsou i další odkazy na rozhodovací praxi týkající se problematiky určení subjektu obohaceného užíváním veřejného prostranství (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014).
22. K argumentaci žalované sluší se znovu odkázat na již výše vzpomenuté závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že je-li obec vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace svědčil řádný právní titul, dochází tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, a to příp. i v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy, případně i plochy, na níž se nacházejí chodníky, silniční vegetace apod. (srov. zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009; k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, či usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14). Na místní komunikace je pak třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný pod číslem 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Při posouzení samostatnosti stavby je pak nutno přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné, aby byla stavba samostatným předmětem právních vztahů, přičemž je záhodno zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002); bude přitom záležet vždy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je zde široký prostor pro uvážení soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Konkluze soudů nižších stupňů, jež se charakterem komunikací nacházejících se na dotčených pozemcích náležitě zabývaly, nejsou nikterak nepřiměřenými ani nevybočují z rámce vymezeného výše uvedenou rozhodovací praxí.
23. Přípustnost dovolání nezakládá ani žalovaným nastolená otázka týkající se poměřování žalobcem uplatněného práva korektivem dobrých mravů (jíž žalovaný doprovází odkazy na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015 , a ze dne 11. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1928/2021; s nimi, stejně jako s další judikaturou Nejvyššího soudu, jež se vztahuje k dané otázce, napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není). Ustanovení zákona upravující korektiv dobrých mravů dle citované judikatury patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností; odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srov. přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007 ), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013 ). Při posuzování rozporu s dobrými mravy přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013 ). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014 , a judikaturu v něm odkazovanou).
24. V tomto směru úvaha soudů nižších stupňů (obsažená již v důvodech prvostupňového rozhodnutí, jež byla takto aprobována odvolacím soudem) žádným defektem netrpí, v situaci, kdy nebyly zjištěny okolnosti, pro něž by bylo lze označit požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za nemravný. Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015 , a ze dne 11. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1928/2021, přehlíží, že ta jsou vybudována na diametrálně odlišných skutkových základech (v prvním případě tehdejší žalobkyně – obchodní společnost – získala pozemky zastavěné stavbou hlavního města Prahy darem od restituenta s cílem zjevně „spekulačním“, ve druhém pak ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplývá, že žalobce nabyl pozemky bezesmluvně užívané žalovaným za „účelem konfrontace svých majetkových požadavků s institucí veřejné moci“). Žalovaným zmiňované usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 2129/19, otázku výkonu práva žalobce ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy ani neřešil (žalovaným citované obiter dictum odkazovaného rozhodnutí, v něm zmiňovaná potřeba zohlednění výše nákladů vynaložených ochuzeným ve formě kupní ceny, se připíná k posouzení otázky obvyklého nájemného).
25. Také pro další žalovaným uplatněné námitky, jimiž se zpochybňují soudy učiněná skutková zjištění či které vystihují vady řízení, platí totéž, co pro námitky obdobného charakteru vznášené žalobcem, tedy že nemohou založit přípustnost dovolání (kognice dovolacího soudu je omezena na posouzení otázek právních, nikoliv skutkových; ke zmatečnostem a jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání – srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
26. Napadá-li snad žalovaný rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu výroku I. (jak výslovně uvádí v textu dovolání), sluší se uvést, že proti té části výroku I. rozhodnutí, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (kterým byla žaloba částečně zamítnuta), postrádá subjektivní legitimaci k podání dovolání ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, sešit 3, ročník 1998; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž pod č. 7, ročník 2000).
27. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ani u jednoho z účastníky podaných dovolání naplněny nejsou (prostřednictvím dovoláním vymezených otázek nelze dospět k závěru, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně že závisí na otázkách v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených nebo dovolacím soudem rozhodovaných rozdílně, anebo že jsou dány důvody pro jiné posouzení otázek v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených).
28. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), obě dovolání jako nepřípustná odmítl (dle §243c odst. 1 o. s. ř.).
29. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání obou procesních stran).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu