ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.12.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 12/2022-27690
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o dovoláních, které podali obviněný B. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a obviněný J. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 5 To 96/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 16/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných B. R. a J. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2020, č. j. 40 T 16/2014-27230 , byli obvinění B. R. a J. V. pod body I.1. a I.2. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění do 30. 9. 2020, spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že I.1 . společně po vzájemné dohodě poté, co iniciovali založení obchodní společnosti G. P. & C., se sídlem XY, IČ XY, s cílem tuto plně ovládat a řídit, a poté, co formálně dosadili do funkce jediného jednatele a společníka této společnosti, jako tzv. bílého koně M. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, v období nejméně od měsíce června 2010 do měsíce září 2011 jménem této společnosti buď sami, nebo podle jejich instrukcí najatí obchodní zástupci uzavírali se zájemci o půjčku, úvěr či jiný finanční produkt Smlouvu o finančním produktu, přičemž od počátku svého jednání neměli obžalovaní v úmyslu zájemcům jakoukoliv půjčku, úvěr či jiný finanční produkt zajistit, nevyvinuli v tomto směru žádnou relevantní činnost, žádnou půjčku, úvěr či jiný finanční produkt ani nezajistili, jednotliví zájemci byli ujišťováni, že půjčka či úvěr již byly nebo budou schváleny, a to především formou SMS zpráv, vždy z toho důvodu, aby po uzavření smlouvy od zájemců inkasovali tzv. vratné zálohy, jejichž výše se odvíjela podle výše požadovaného úvěru nebo půjčky v úmyslu takto získané finanční prostředky zájemcům nevrátit, ponechat si je pro svoji potřebu, k čemuž došlo v případech jednotlivě vyjmenovaných v bodě I.1. výroku o vině¸ čímž způsobili celkovou škodu ve výši 4.453.190 Kč,
I.2. společně po vzájemné dohodě poté, co iniciovali založení obchodní společnosti W. G. se sídlem XY, IČ XY s cílem tuto plně ovládat a řídit, a poté, co formálně dosadili do funkce jediného společníka a jednatele této společnosti jako tzv. „bílého koně“ M. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, v období od září 2011 do dubna 2012 jménem této společnosti buď sami, nebo podle jejich instrukcí najatí obchodní zástupci uzavírali se zájemci o půjčku, úvěr či jiný finanční produkt Smlouvu podle §642 a násl. Obchodního zákoníku, přičemž od počátku svého jednání, popsaného výše, neměli obžalovaní v úmyslu zájemcům jakoukoliv půjčku, úvěr či jiný finanční produkt zajistit, nevyvinuli v tomto směru žádnou relevantní činnost, žádnou půjčku, úvěr či jiný finanční produkt ani nezajistili, jednotliví zájemci přitom byli ujišťováni, že půjčka či úvěr již byly, či budou schváleny, a to prostřednictvím SMS zpráv vždy z toho důvodu, aby po uzavření smlouvy od zájemců inkasovali tzv. vratné zálohy, jejichž výše se odvíjela podle výše požadovaného úvěru nebo půjčky, a to v úmyslu takto získané finanční prostředky zájemcům nevrátit, ponechat si je pro vlastní potřebu, k čemuž došlo v případech jednotlivě vyjmenovaných v bodě I.2. výroku o vině, čímž způsobili celkovou škodu ve výši 3.739.000 Kč,
celkově tak v bodech I/1. a I/2. v období od června 2010 do dubna 2012 způsobili celkovou škodu ve výši 8.192.190 Kč.
Za to byl obviněný B. R. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný J. V. byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 (pěti a půl) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činila 1.000 Kč, tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře 100.000 Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl oběma obviněným rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společnosti a družstev a ve výkonu prokury na dobu 10 (deseti) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným B. R. a J. V. uložena povinnost zaplatit poškozené M. J., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 12.600 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. J., nar. XY, bytem XY, se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné právnické osoby L. C., IČO XY, a to za jednání popsané pod bodem II. výroku o vině.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2020, č. j. 40 T 16/2014-27230, podali obvinění B. R. , J. V. a spoluobviněná právnická osoba L. C., samostatná odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 5 To 96/2020 , a to tak, že pod bodem I. z podnětu podaných odvolání obviněných B. R. a J. V. podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve vztahu k těmto obviněným zrušil a pod bodem II. podle §259 odst. 3 tr. ř. na podkladě totožného skutkového stavu nově rozhodl tak, že obviněné za jednání popsané pod body 1) a 2) uznal vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Za jednání podrobně popsané pod body 1) a 2) výroku o vině odsoudil obviněného B. R. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §84 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu, a podle §85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 5 (pěti) let. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému současně uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil a možností nahradil jednotlivým poškozeným způsobenou majetkovou škodu.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil obviněnému peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činila 1.000 Kč, tedy celkem ve výměře 100.000 Kč.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnosti a družstev na dobu 5 (pěti) let.
Obviněný J. V. byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činila 1.000 Kč, tedy v celkové výměře 100.000 Kč.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnosti a družstev na dobu 6 (šesti) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným B. R. a J. V. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené M. J., majetkovou škodu ve výši 12.600 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. J. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pod bodem III. bylo odvolání spoluobviněné společnosti L. C. , podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 5 To 96/2020, podali obvinění B. R. a J. V. prostřednictvím svých obhájců samostatná dovolání.
Obviněný B. R. uplatnil v rámci podaného dovolání (č. l. 1882-1891) dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ( ve znění účinném do 31. 12. 2021 ), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a byl mu uložen peněžitý trest, který je nezákonný.
V podaném dovolání namítl, že rozsudek odvolacího soudu i řízení jemu předcházející trpí podstatnými vadami, kdy došlo zejména k porušení zásady in dubio pro reo , principu nezávislého soudního rozhodování a principu právní jistoty. Soud prvního stupně za prakticky totožné důkazní situace nejprve dospěl ke zprošťujícímu verdiktu, kdy po zrušení svého rozhodnutí podstatnou část důkazů opakoval a následně rozhodl novým rozsudkem, ve kterém konstatoval vinu dovolatele i spoluobviněného J. V. Obsahově totožnou výpověď svědkyně M. P. H. hodnotil nalézací soud zcela odlišně oproti svému předcházejícímu rozsudku, a to přestože je možné ji interpretovat naopak jako méně usvědčující nežli její výpověď v předcházejícím řízení. Zatímco v předcházejícím řízení vyhodnotil soud její výpověď jako nedostatečně podrobnou a nekonkrétní, tak v případě opakovaného výslechu, kdy explicitně vyloučila, že by dovolatel byl přítomen klíčových jednání či činností společnosti W. G., (dále jen „společnost W.“) či G. P. & C., (dále jen „společnost G.“), ji považoval za usvědčující důkaz, aniž by změnu svého názoru jakkoli odůvodnil. Obdobně pak nalézací soud postupoval u řady dalších důkazů, kdy dokonce neprovedl důkazy, jejichž provedení mu bylo uloženo závazným pokynem odvolacího soudu. Odůvodnění tohoto názorového obratu nevyplývá z žádné části odůvodnění napadených rozhodnutí. Takový postup je však podle dovolatele nepřípustný, a to s ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 296/01 a Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3219/2018, která, ač vydána v civilních věcech, jsou podle jeho názoru na projednávanou věc plně aplikovatelná.
Dále obviněný namítl, že odvolací soud ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 To 25/2018-26634 ( Pozn. v dovolání nesprávně uvedeno 31. 7. 2021 ) flagrantně překročil své kompetence ingerencí do rozhodnutí soudu prvního stupně, když mu vyčítal způsob hodnocení důkazů. Podle jeho názoru nalézací soud neodolal poptávce odvolacího soudu po odsuzujícím rozhodnutí a vyhověl odvolacímu soudu. V tomto kontextu dovolatel zdůraznil, že odvolací soud při svém předcházejícím rozhodnutí nepostupoval správně, kdy sám neprovedl další dokazování ani dokazování nezopakoval, a přesto důkazy provedené nalézacím soudem hodnotil a dával mu závazné pokyny. Takový zásah však odvolacímu soudu nepřísluší. Měl-li odvolací soud při svém předcházejícím rozhodování pochyby o závěrech vyvozených z provedeného dokazování, měl dotčené důkazy sám zopakovat. Neučinil-li tak, porušil zásadu bezprostřednosti, kdy nalézací soud pod tíhou stanoviska soudu odvolacího, který však k takovému postupu nebyl kompetentní, své hodnocení důkazů bez odůvodnění změnil, když jediným důvodem byl zřejmě právě zásah odvolacího soudu.
Dále napadenému rozsudku odvolacího soudu a i rozsudku nalézacího soudu vytknul, že soudy podstatnou měrou rezignovaly na zjištění klíčových skutkových okolností, když část důkazů odmítly provést, přestože se jednalo o důkazy pro posouzení věci zcela stěžejní, a to s logicky rozporným odůvodněním a navzdory tomu, že k provedení některých těchto důkazů odvolací soud závazně vyzýval ve svém předcházejícím zrušujícím rozhodnutí. Jednalo se především o důkazy směřující k objektivizaci trestné činnosti a stanovení okruhu poškozených. V tomto ohledu konkrétně poukazoval na neprovedené výslechy jednatelů společností D., V. A., N., S., a P. F., když ve vztahu ke všem těmto společnostem existovaly poznatky, že by se mohlo jednat o investory společnosti G. Přestože nalézací soud se s pokynem odvolacího soudu nijak nevypořádal a nastíněné důkazy neprovedl, tak odvolací soud překvapivě tuto vadu sám neodstranil, když pouze konstatoval, že tyto společnost neměly oprávnění půjčovat peníze ani dostatečný kapitál k uspokojení všech klientů společnosti G. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nenapravil důkazní pochybení nalézacího soudu, přestože z dokazování vyplývalo, že se společnosti W. i G. pokoušely s investory jednat, není vyloučeno a nelze bez pochyb uzavřít, že ke spolupráci došlo a některým klientům byly půjčky skutečně zprostředkovány. Pokud by měli investoři dostatek prostředků k uspokojení byť části klientů společností G. a W., tak by tito klienti nemohli být považováni za poškozené a museli by být z podané žaloby vypuštěni. Dovolatel dále namítl, že vzorek šesti poškozených ze společnosti G. a šesti ze společnosti W. nebyl dostatečný pro vytěžení relevantní části poškozených, ani k objasnění otázky, zda byla některým klientům půjčka poskytnuta a případně v jakém rozsahu. K objektivnímu závěru by bylo potřebné vyslechnout podstatnou část poškozených nebo osob zastupující společnosti W. a G. Bez takového dokazování nebylo a není možné učinit nade všechnu pochybnost závěr, že každá konkrétní osoba v seznamu poškozených, zahrnuta ve výroku o vině, byla skutečně podvedena. Nebylo vůbec zkoumáno, z jakého důvodu nebyly poškozeným poskytnuty peněžité prostředky, kdy primárním důvodem bylo porušení smluvních podmínek ze strany údajných poškozených. Za situace, kdy měly být poškozeny stovky až nízké tisíce klientů, je nutné považovat vzorek zvolený nalézacím soudem jako naprosto nedostatečný a zobecnění z něj zjištěných závěrů jako zjevně logicky chybné. Soudy v projednávané věci tak podle dovolatele postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a presumpcí neviny, kdy upřednostnily svojí vůli na potrestání domnělého pachatele stůj co stůj na úkor řádného objasnění všech pro věc podstatných skutkových okolností.
Obviněný má rovněž za to, že provedeným dokazováním nebylo nade všechnu pochybnost prokázáno naplnění objektivní stránky trestného činu, a to zejména ve znaku uvedení poškozených v omyl. Smlouvy uzavřené s poškozenými nic nezastíraly ani netajily a popisovaly povinnosti obou smluvních stran, o čemž svědčí i fakt, že podstatná část klientů potvrdila, že smlouvy po jejich přečtení odmítli podepsat, neboť o zprostředkování neměli zájem. Osoby podepisující tyto smlouvy tak nemohly jednat v omylu. Jak je namítáno výše, nebylo na dostatečném vzorku poškozených prokázáno, že jim nebylo poskytnuto smluvené plnění, ani to, jak skutečně kontraktaci vnímali. Za takové situace jsou závěry soudu ve vztahu k naplnění tohoto znaku skutkové podstaty neprokazatelné a spekulativní.
Rovněž není podle obviněného možné dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť vinou nedostatečně provedeného dokazování ze smluv ani z jednání samotných obviněných nevyplývá, že by plnění nemělo být poskytnuto. Dovolatel ani u jedné ze společností neměl jak rozhodovací pravomoc, tak informace o jejím vnitřním fungování. Obviněný uvedl, že vykonával pro dané společnosti pouze činnosti, které nebudily zdání, že by společnosti byly podvodného charakteru. Opačný závěr je čistě spekulativní bez podkladu v provedeném dokazování.
Obviněný v podaném odvolání také brojil proti uloženému peněžitému trestu, který označil za nezákonný s tím, že se jedná o nedobytný peněžitý trest ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku. Z výsledku provedeného dokazování jasně vyplývá, že je osobou zcela nemajetnou, je na něj vedena řada exekucí, a to včetně přednostní exekuce na výživné pro nezletilého syna, kdy ani maximální srážka z jeho mzdy nepokrývala výživné stanovené soudem, natož ostatní exekuce. Samotnému dovolateli pak zůstalo pouze nezabavitelné minimum. Aplikace peněžitého trestu na jeho osobu se tak zjevně vymyká jeho smyslu a účelu. Nadto je evidován na úřadu práce v seznamu uchazečů o zaměstnání, neboť přišel o své zaměstnání.
S ohledem na ukládaný peněžitý trest a jeho pravděpodobnou přeměnu na trest odnětí svobody dovolatel požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, a to přinejmenším ve vztahu k uloženému peněžitému trestu, neboť je dána vysoká pravděpodobnost, že přinejmenším v této části bude rozhodnutí zrušeno.
Na základě výše uvedených námitek proto obviněný B. R. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 5 To 96/2020, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2020, č. j. 40 T 16/2014-27230, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. V. v podaném mimořádném opravném prostředku (č. l. 1882-1891) uplatnil dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ( ve znění účinném do 31. 12. 2021 ), neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dále na jeho nesprávném hmotně právním posouzení, kdy mu zároveň byl uložen takový druh trestu, která zákon nepřipouští.
Obviněný v podaném dovolání namítl, že spis ani provedené důkazy nenabízejí takové důkazy, z nichž by bylo možné bezpečně učinit závěr o trestnosti jeho jednání. Soud neprokázal naplnění zákonné specifikace objektu, objektivní stránky, subjektu a subjektivní stránky trestného činu. Obviněný pak v podstatě shodně jako spoluobviněný B. R. argumentuje tím, že nebylo prokázáno, že by jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku byla naplněna kvalifikovaná podstata jednání, kterou lze označit za podvod. Shodně jako druhý dovolatel kritizoval nízký počet vyslechnutých poškozených a zobecnění závěrů malé vyslechnuté skupiny na veškeré klienty předmětných společností a jejich označení za poškozené, kdy z takto malého vzorku nelze podle obviněného dovodit závěry vedoucí k jeho odsouzení, a to ani co do okruhu poškozených ani co do výše údajné škody. Má za to, že je nutné se ve vztahu ke každému poškozenému individuálně vypořádat s otázkou, zda byl uveden v omyl, zda se jedná o osobu poškozenou a zda jí byla způsobena škoda, případně v jaké výši. Samotnou skutečnost, že ve smlouvě byla možnost si ponechat uhrazenou zálohu, aby byly pokryty náklady společnosti spojené s vyvinutým úsilím, bez toho aniž by byl úvěr skutečně uzavřen, nelze klást k tíži dovolatele, neboť se jednalo o zákonné ustanovení respektující tehdejší znění obchodního zákoníku. Skutečnost, že někteří klienti odmítli podepsat, svědčí o tom, že se jednalo o smlouvy srozumitelné a tedy neschopné uvést kohokoliv v omyl. Za zcela zásadní skutečnost pak obviněný označuje to, že žádný z poškozených nepodal občanskoprávní žalobu, kterou by se dožadoval vrácení uhrazené kauce z důvodu nenaplnění podmínek zprostředkovatelské smlouvy.
Stejně jako spoluobviněný B. R. pak na podkladě téže argumentace rovněž kritizuje závěry nalézacího soudu učiněné po kasaci jeho předcházejícího rozhodnutí odvolacím soudem, tedy, že nalézací soud na podkladě nezměněné důkazní situace rozhodl bez náležitého odůvodnění zcela opačně oproti hodnocení důkazů i celkovému právnímu posouzení věci při předcházejícím rozhodnutí ve věci. Obviněný poukazuje zejména na odlišné hodnocení výpovědi svědkyně M. P. H. Rozhodnutí odvolacího soudu proto bylo nepřezkoumatelné, nepředvídatelné, příčící se principu právní jistoty.
Dále zdůraznil, že nikdy nejednal jako jednatel, šéf či vlastník společností W. či G. a nemohl tak společnost ani sebe na úkor jiných obohatit. Pokud společnosti selhaly ve schopnosti sjednat poskytnutí úvěru, pak se jednalo o podnikatelské riziko a nikoliv o záměr. Za uvedené společnosti jednal toliko jako obchodní zástupce, s vědomím informací od jednatele společnosti a jeho pokynů získával další obchodní zástupce a výjimečně uzavíral smlouvy o zprostředkování. Zdůraznil, že vždy uváděl úplné informace, a to jak ve vztahu k obchodním zástupcům, tak k potenciálním klientům.
Stejně jako spoluobviněný B. R. brojil proti skutkovým závěrům vyvozených z výslechu svědkyně M. P. H., která potvrzovala stanovisko obhajoby, že byl obchodním zástupcem a sepisoval smlouvy, že se vyvíjela činnost k tomu, aby půjčky byly zprostředkovány, a že společnosti jednaly se třetími subjekty ve snaze zprostředkovat poskytnutí finančních prostředků pro klienty. V tomto směru však soudy výpověď svědkyně ignorovaly a ve vztahu k dovolateli činily závěry pouze z těch tvrzení, které měly odůvodnit jeho odsouzení, a to přestože verzi dovolatele potvrzovali i ostatní obchodní zástupci. Obviněný má za to, že pouze z toho, že se staral o obchodní zástupce nelze nic vyvodit za situace, kdy se jednalo o obchodní strategii společnosti, neboť podle slov jednatele M. J. působil dovolatel reprezentativněji. Dále zdůraznil, že M. J. ani M. P. H. nebyli nikdy bílými koňmi, o čemž svědčí i to, že za totožnou trestnou činnost byli, na rozdíl od netrestaného dovolatele, pravomocně odsouzeni v jiných trestních řízeních.
Dále namítl, že svým jednáním nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu, neboť mu nebyl na podkladě provedeného dokazování prokázán úmysl uvést někoho v omyl a tímto se obohatit. Kritizoval závěr soudu, podle kterého byl dovozován jeho úmysl se obohatit z toho, že se poškození rekrutovali ze skupin lidí s finančními problémy, neschopnými dosáhnout na běžné bankovní půjčky. Pouhý fakt, že se na společnosti obracely osoby v těžké životní situaci, není důvodem, aby tyto společnosti byly označeny za pochybné, natož podvodné. Na těchto osobách je legálně založen nebankovní sektor, kdy společnosti v něm poskytují peněžité prostředky za nemalého rizika právě osobám, které nedosáhnou na úvěry poskytované bankovními institucemi.
Obviněný rovněž brojil proti postupu soudů, které podle jeho názoru nevycházely ze zásady subsidiarity trestní represe. Je přesvědčen, že bylo na místě zvážit, zda by neměla být věc řešena mimo rovinu trestního práva (např. občanskoprávní žalobou), a to s ohledem na absenci subjektivní i objektivní stránky trestného činu podvodu.
Dále obviněný vznesl námitku proti uložení peněžitého trestu s tím, že mu byl peněžitý trest uložen v rozporu s provedeným dokazováním. Z toho vyplynulo, že je osobou zcela nemajetnou s velkým počtem exekučních řízení a vyživovací povinností vůči svému synovi. Stanovení peněžitého trestu je pro něj likvidační s ohledem na uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Podle dovolatele se ve svém důsledku jedná o umělé prodlužování nepodmíněného trestu. Je zřejmé, že trest, který uložil jak nalézací, tak odvolací soud je ve vztahu k jeho osobě trestem zjevně nedobytným, uloženým v rozporu s ustanovením §68 odst. 6 tr. zákoníku, a to s ohledem na jeho provedeným dokazováním podloženou majetkovou situaci.
Závěrem podaného dovolání obviněný požádal, aby dovolací soud, s ohledem na očekávané zrušení napadnutých rozhodnutí, podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon uloženého peněžitého trestu a přerušil výkon trestu odnětí svobody nastoupeného dne 30. 8. 2021, neboť je osobou prvotrestanou, pro kterou představuje pobyt ve vězení enormní psychickou zátěž.
Na základě výše uvedených námitek proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 5 To 96/2020, a rozsudek Krajského soud v Brně ze dne 16. 6. 2020, č. j. 40 T 16/2014-27230, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně podle §265 l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 12. 2021, sp. zn. 1 NZO 949/2021.
Poté, co státní zástupkyně zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněných a obecná východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedla, že obvinění v dovolání vznesli zejména námitky, které dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z velké části neodpovídají. Svými námitkami obvinění především vyjádřili nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a hodnocení provedených důkazů. Jejich argumentace přitom neopodstatňuje zásah do skutkového podkladu výroku o vině, který by byl odůvodněn toliko takovým porušením práva na spravedlivý proces, jež by spočívalo na vadné realizaci důkazního řízení, na fenoménu tzv. opomenutých důkazů či svévoli při hodnocení provedených důkazů s dopadem na extrémně rozporná skutková zjištění ve smyslu ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
Z obsahu spisového materiálu podle státní zástupkyně vyplývá, že ve věci bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu, že se soudy obou stupňů pečlivě zabývaly obhajobou obviněných a že svá rozhodnutí také správně a logicky odůvodnily. V odpovídajících pasážích svých rozhodnutí také zcela jasně vyložily, jaké důkazy shledaly věrohodnými, a které skutečnosti vzaly za prokázané a jaké hodnotící úvahy je k tomu vedly.
Podle státní zástupkyně se nelze přiklonit k námitce dovolatelů, že poškození nemohli být uvedeni v omyl, když s nimi byly uzavřeny formálně platné a obsahově transparentní smlouvy, neboť strana zprostředkovatele smlouvy uzavírala v podvodném záměru. Po uzavření smluv nevyvíjela žádnou činnost a svěřené prostředky byly použity ke škodě poškozených klientů jiným než deklarovaným způsobem, což bylo obviněným dopředu známo. Společnosti, skrze které byla realizována zprostředkovatelská činnost, nedisponovaly vlastními ani cizími finančními zdroji, podle uzavřených smluv nepostupovaly a postupovat ani nemohly a nemohly tak ani nést podnikatelské riziko plynoucí z nesplacených částí budoucích úvěrů či půjček a tím ani spatřovat případný zdroj jeho pokrytí z finančních prostředků, inkasovaných v podobě tzv. vratných záloh nedisciplinovaných klientů. Obviněnými tvrzená spolupráce s cizími investory byla zcela vyloučena, k čemuž státní zástupkyně odkázala na bod 35. rozsudku odvolacího soudu, kde se odvolací soud vyjádřil i k navrhovanému doplnění dokazování výslechem statutárních zástupců společností, jež měly svou součinností naplnit předmětné zprostředkovatelské smlouvy.
K namítanému nedostatku skutkových zjištění státní zástupkyně odkázala na bod 40. na str. 80-85 rozsudku nalézacího soudu a body 36., 39., 41. až 45. rozsudku odvolacího soudu, ve kterých je popsán skutkový děj včetně reálného podílu aktivit obou dovolatelů na něm. K okolnostem, za kterých se svědci M. P. H. a M. J. ve zřetelném postavení tzv. bílých koňů nechali instalovat do pozic statutárních zástupců označených společností a jakým způsobem bylo za společnosti nejen navenek jednáno, vypovídala především prve jmenovaná svědkyně, ale i celá řada svědků z řad obchodních zástupců, zaměstnanců společností, zástupců obchodních partnerů, aniž by tak byl dán důvod považovat její (těmito důkazy nezpochybněné) svědectví za nevěrohodné, tendenční a vyložitelné v rozporu s jeho skutečným důkazním významem.
K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe vznesené obviněným J. V. státní zástupkyně uvedla, že není způsobilá věcnému projednání. Jednak nevychází z rozhodného skutkového stavu věci, jak je popsán ve výroku o vině a současně nevypovídá o snížené společenské škodlivosti jeho jednání, za které by postačovalo vyvození odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V tomto ohledu státní zástupkyně odkázala na bod 54. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč v projednávaném případě není na místě uvažovat o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Zdůraznila přitom, že samotná existence jiné právní normy ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu podle této právní normy bez možnosti aplikace trestněprávních institutů.
K námitce obviněných proti uloženému peněžitému trestu podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, který oba shodně považují za nedobytný, státní zástupkyně uvedla, že nelze dovodit, že by soudy obou stupňů postupovaly v rozporu se zněním zákona, jakož i jeho výkladem ve smyslu ustálené judikatury, když výše denní sazby jim byla stanovena s odkazem na majetkové poměry a příjmy každého z nich, téměř při její dolní hranici. Nadto bylo vyhověno žádosti obou obviněných o povolení splátek. Pokud se jedná o obviněnými zmiňované okolnosti ve vztahu k požadavku prioritního pokrytí nákladů na výživu jejich nezletilých dětí, pak z dostupné judikatury jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu k ukládání peněžitého trestu je možno vyvodit závěr, že pro uložení tohoto druhu trestu není zapotřebí úplné znalosti majetkových poměrů obviněného a že v pochybnostech v tomto směru se trest uloží a jeho případná nedobytnost se posléze řeší upuštěním podle §342a odst. 1 písm. b) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná.
Nejvyššímu soudu bylo prostřednictvím nalézacího soudu doručeno rovněž podání spoluobviněné právnické osoby L. C. , označené jako „dovolání“, které podala prostřednictvím soudem ustanoveného opatrovníka právnické osoby – advokáta Mgr. Radima Janouška. Za této situace byl Nejvyšší soud povinen postupovat podle §265d odst. 2 tr. ř., podle kterého se podání obviněného (v projednávaném případě obviněné právnické osoby), jež nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. O této skutečnosti byl přitom opatrovník obviněné právnické osoby v napadeném rozsudku řádně poučen, pročež Nejvyšší soud nemůže o takovém podání rozhodovat. Jelikož zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim neobsahuje ohledně vymezení podmínek speciální právní úpravu, je podle zásady subsidiarity vyjádřené v ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona v trestním řízení vedeném proti právnické osobě třeba postupovat podle obecné úpravy obsažené v trestním řádu, tj. včetně §265d odst. 2 věta první tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1044/2019). Je možno připomenout, že obviněná právnická osoba má právo na obhajobu, včetně práva zvolit si obhájce. Soudem ustanovený opatrovník právnické osoby má v řízení stejná práva jako obviněná právnická osoba. Pokud opatrovník obviněné právnické osoby zamýšlel v jejím zájmu podat dovolání, byl za tímto účelem oprávněn zvolit jí obhájce (srov. §34 odst. 5, 6 a §35 odst. 1 o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim) a jeho prostřednictvím podat dovolání. S ohledem na výše citovanou úpravu trestního řádu je nutno uzavřít, že opatrovník právnické osoby nebyl osobou oprávněnou k podání dovolání, bez ohledu na to, že je aktivním advokátem, a jeho podání tak nelze za dovolání považovat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněných B. R. a J. V. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 5 To 96/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněné vinnými a uložil jim trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem jeho existence je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatelé v projednávané věci. Obvinění ve většině uplatňují námitky, jejichž prostřednictvím napadají soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 podřadit nelze.
Pokud jde o námitky nedostatečného odůvodnění dotčených rozhodnutí obou soudů, vznesené zejména s ohledem na změnu právního i skutkového posouzení věci související s prvním kasačním rozhodnutím odvolacího soudu, jedná se v podstatě o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí obou soudů, neboť těmito námitkami dovolatelé toliko polemizují s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládají žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí. Jinými slovy je dovozováno porušení §125 odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §265a odst. 4 tr. ř., je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 neodpovídají námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpověď svědkyně M. P. H. a svědka M. J., obsah zprostředkovatelských smluv; spadá sem i námitka obviněného B. R. týkající se neprovedeného výslechu jednatelů společností D., V. A., N., S., a P. F.) a poukazovali na nesprávně zjištěný skutkový stav věci (zejména stran otázky řízení společností W. a G., stanovení okruhu poškozených osob, spolupráce s investory a reálné činnosti směřující k úspěšnému zprostředkování nabízených finančních produktů), kdy současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, ale potvrzují verzi dovolatelů) a předkládají vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy oba obvinění uvádí, že s klienty byly uzavírány jasné smlouvy s podnikatelským rizikem obvyklým danému oboru, nic nezatajovali, ani nikoho neuváděli v omyl, že ve společnostech G. a W. působili pouze jako řadoví obchodní zástupci).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložili na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Obviněný v podaném dovolání namítl, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo . K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený dovolací důvod.
I přes tu skutečnost, že námitky obviněných, jimiž brojí proti hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním, nelze podřadit pod jimi užitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nenaplňují zároveň žádný jiný z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Je na místě připomenout, že již před novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dovolací důvod podle písm. g), resp. jeho rozsah rozšířen na podkladě judikaturní praxe i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.
Podle Ústavního soudu může k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04. Uvedené judikatorní praxi odpovídá nově vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, přičemž dosavadní znění dovolacího důvodu podle písm. g), jak jej uplatnil dovolatel, byl bez obsahových změn novelou trestního řádu zařazen pod písm. h).
Pokud by námitky obviněných dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního stupně na podkladě uplatněného dovolacího důvodu. Z tohoto hlediska je třeba se jimi zabývat i přesto, že obvinění nemohli uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž na takto specifikované vady výslovně dopadá.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je totiž dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
O žádný z uvedených případů se v projednávané věci nejedná. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obvinění nevznáší. Obviněný B. R. poukazuje toliko v obecné rovině, že soudy neprovedly důkaz výslechem jednatelů společností, které dovolatelé označily za investory, kdy se však nejedná o opomenutí jím vznesených důkazních návrhů, kteroužto námitku by bylo možno vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť v řízení před nalézacím soudem tento důkazní návrh dovolatelé vůbec nevznesli. V řízení před odvolacím soudem byl tento důkazní návrh vtělen do podaného opravného prostředku a na dotaz předsedy senátu odvolacího soudu ve veřejném zasedání dne 17. 6. 2021 na něm obhájce obviněného B. R. setrval. O takto vzneseném důkazním návrhu odvolací soud v rámci veřejného zasedání procesně řádně rozhodl usnesením, kterým návrhy na doplnění dokazování zamítl jako nadbytečné (protokol o veřejném zasedání ze dne 17. 6. 2021). Tento svůj postup poté řádně odůvodnil v bodě 35. svého rozhodnutí.
Stran namítané existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi poškozených, zaměstnanců, obchodních zástupců společnosti G. a W., jednatelů údajných obchodních partnerů, tak velké množství listinných důkazu (zejména se jedná o jednotlivé zprostředkovatelské smlouvy a doklady k nim přináležící). Nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování, kdy v bodech 10. - 39. odůvodnění svého rozsudku rekapituloval provedené důkazy a jednotlivé skutečnosti z nich vyplývající, v bodech 40. a 45. - 47. potom z procesně korektně provedeného dokazování vyvodil logicky bezvadným způsobem přiléhavá skutková zjištění, která zastřešil příslušnou právní kvalifikací. Odvolací soud v bodě 31. odůvodnění svého rozsudku „ po přezkoumání věci neměl pochybnosti o skutkových závěrech nalézacího soudu zejména v té části, kde popsal své jednotlivé dílčí závěry zejména v tom smyslu, jak obvinění B. R. a J. V. (byť nikoliv ve stejném rozsahu) společně participovali na činnosti společnosti G. i společnosti W., dále že tyto společnosti v předmětné době nevyvíjely jinou podnikatelskou činnost a zabývaly se pouze činností směřující k jednotlivým poškozeným tak, jak je tato popsána ve skutkových větách výroku o vině, jakož i závěry v tom smyslu, že jmenované společnosti nikdy neučinili nic pro to, aby dostály svým závazkům, jež jim plynuly ze smluv uzavřených s jednotlivými poškozenými, přičemž obžalovaní to ani od počátku neměli v úmyslu. Obdobně to pak platí rovněž pro závěr, že smlouvy uzavírané jednotlivými zástupci uvedených společností byly svou podstatou (nikoliv formou či vlastním textem jak v rámci svých opravných prostředků zjednodušeně argumentují odvolatelé) smlouvami podvodnými, když cílem uzavírání těchto smluv nebyla snaha naplnit jejich formální obsah), tedy provést zprostředkovatelskou činnost vedoucí ke sjednání finančního produktu pro jednotlivé poškozené, nýbrž tímto cílem bylo toliko vylákat od poškozených tzv. vratné zálohy.“
K namítané dezinterpretaci výpovědi svědkyně M. P. H., jakožto jednoho z klíčových důkazů pro posouzení otázky, kdo ovládal v předmětné době společnosti G. a W., považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat zejména na body 41. - 42. rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud uvedl, že nalézací soud napravil svá pochybení při hodnocení výpovědi této svědkyně a vzal za prokázané skutečnosti, které na rozdíl od předcházejícího rozsudku nalézacího soudu, plně odpovídají obsahu její výpovědi a plně korespondují s dalšími provedenými důkazy, jako jsou výpovědi obchodních zástupců společnosti, svědka P. B. a mnohých dalších spolupracovníků nebo potenciálních partnerů společnosti G. a W. (například společníků a jednatelů společnosti 1. H. f., H. R. a D. N.).
Jak uvedeno výše, v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Oba obvinění namítli, že skutkový stav, který byl soudy zjištěn ve vztahu ke skutku nenaplňuje znaky trestného činu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, resp. nebyl naplněn znak „uvedení v omyl“ ani jiné znaky vytýkaného trestného činu. Jejich námitky jsou s jistou benevolencí podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, byť námitky dovolatelů jsou vystaveny především na kritice rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu .
Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví.
Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvést v omyl lze fyzickou i právnickou osobu. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2051–2057).
Trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku může být spáchán i tím, že pachatel vystupoval jako zprostředkovatel úvěru a sliboval podnikatelům zajištění či obstarání úvěrů za poskytnutí určité peněžní částky (provize) , přičemž po jejím zaplacení žádný úvěr nezajistil ani neposkytl (případně vůbec nečinil žádné kroky směřující k tomu, aby jej zajistil) a od počátku mu šlo jen o vylákání peněz (srov. SR, 1999-2, č. 145).
Podle §23 tr. zákoníku je-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Nalézací soud dospěl v bodě 43. svého rozsudku k závěru, že obvinění „ svým jednáním uváděli potenciální klienty v omyl o tom, že jim úvěr již byl schválen a zbývá jen zaplatit dílčí poplatek, který dokonce má formu vratné zálohy, která jim bude do splátek úvěru započítána. “
V bodě 44. pak podrobně vysvětlil, v čem byl naplněn znak uvedení v omyl u jednotlivých poškozených. Obvinění jednající prostřednictvím svých obchodních zástupců a lstivě formulovaných smluv, kterými se v poškozených snažili vzbudit mylnou představu, že jim úvěr bude poskytnut, resp. v kontextu s SMS zprávami, že jim dokonce byl schválen či předschválen, aby podepsali zprostředkovatelskou smlouvu a zaplatili „vratnou zálohu“. To však nebylo v souladu se skutečností, neboť se jednalo o lživé informace, když ani společnost G. ani W., nejen že neměly vlastní dostatečné finanční prostředky k poskytování úvěrů, ale ani neměly dostatečně solventního obchodního partnera, resp. investora, který by mohl přislíbené finanční produkty zrealizovat. Obvinění ať už sami nebo prostřednictvím M. P. H. či M. J. jakožto tzv. bílých koní, jménem ani jedné z těchto společností neuzavřeli reálně obchodní kontrakt o spolupráci při poskytování úvěrů. Pokud by poškození jako potenciální klienti věděli, že společnost, jež jim přislíbila zprostředkování finančního produktu (úvěru), nemá finanční prostředky na to, aby jim úvěr poskytla, nemá ani dostatečně solventního investora a zejména to, že poplatek označený jako „vratná záloha“ jim fakticky nebude nikdy vrácen, nepochybně by, jako ostatně další klienti, smlouvy odmítli uzavřít a poplatek by nezaplatili. K totožnému závěru pak dospěl i odvolací soud. V bodě 53. svého rozsudku se se závěrem nalézacího soudu stran naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu naplněním znaku uvedení v omyl plně ztotožnil, kdy uvedl, že je „ nutno přisvědčit závěru, že obžalovaní uvedli jednotlivé poškozené v omyl. …s oučástí tohoto podvodného jednání bylo rovněž stanovení velmi nevýhodného obsahu příslušných zprostředkovatelských smluv a stanovení velmi krátké doby pro předložení potřebných dokladů ze strany poškozených, což umožnilo obžalovaným následně reagovat na reklamace poškozených, že žádný produkt nezískali, tvrzením, že se tak stalo proto, že nesplnili podmínky, k nimž se sami zavázali. V jiných případech pak na tyto reklamace nebylo reagováno vůbec či informační linka, na kterou byli poškození odkazováni, nefungovala a neplnila svou tvrzenou funkci. “ Úvahám soudů nižších stupňů není čeho vytknout, kdy ze stabilizovaných skutkových zjištění jasně vyplývá, že obvinění nikdy nevyvinuli činnost směřující k reálnému zprostředkování předmětných úvěrů, přesto vzbuzovali v poškozených představu, že jim úvěr bude poskytnut a předmětná záloha započítána po zaplacení 3 splátek na zprostředkovaný úvěr. Od počátku tak uváděli poškozené v omyl, neboť pokud by jim sdělili pravdivé okolnosti, tak by poškození předmětné smlouvy nikdy neuzavřeli a nikdy by neuhradili poplatky ve formě tzv. vratné zálohy vyžadované před podpisem těchto smluv.
V bodě 51. odůvodnění svého rozsudku pak nalézací soud dospěl k závěru, že jak obviněný J. V., tak obviněný B. R. naplnili znaky přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Oba obvinění totiž aktivně deklarovali skutečnosti, které nebyli v souladu se skutečností, předstírali, že neovládají společnosti W. a G. V poškozených vyvolávali mylný dojem, že jim půjčka bude poskytnuta nebo přinejmenším, že učiní vše pro to, aby se tak stalo. Jak je zmíněno výše, žádnou aktivitu v tomto směru však nevyvíjeli. Jednoznačně tak předstírali skutečnosti odlišné od reality s cílem se obohatit tzv. vratnými zálohami a poplatky, které museli klienti před podepsáním zprostředkovatelské smlouvy zaplatit. K totožnému závěru pak dospěl i odvolací soud v bodě 55. odůvodnění svého usnesení.
K námitce stanovení okruhu poškozených osob, a tedy i rozsahu trestné činnosti obviněných, Nejvyšší soud připomíná, že v bodě 6. svého rozsudku nalézací soud rekapituloval předcházející kasační rozhodnutí odvolacího soudu, kdy zdůraznil jeho závěr, že v předcházejícím řízení pochybil, pokud v rámci hlavního líčení nevyslechl užší skupiny poškozených za jednotlivé společnosti G. a W., neboť předtím užité úřední záznamy o podaném vysvětlení nebyly procesně použitelný důkazem. Odvolací soud však zároveň jak ve svém předcházejícím rozhodnutí, tak v rozhodnutí následujícím, jež je předmětem přezkumu Nejvyššího soudu (bod 36.) podotkl, že vzhledem k počtu poškozených není reálně ani technicky možné vyslechnout každého jednotlivého poškozeného. Požadavkem odvolacího soudu bylo vyslechnout podstatný vzorek poškozených v takovém rozsahu, aby z něj byl zřejmý charakter jednání zástupců společností G. a W. vůči poškozeným klientům.
Uvedenému požadavku nalézací soud dostál výslechem klientů společnosti G. M. F., R. G., J. H., R. F. a P. Š.-D. (bod 18. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a čtením úředních záznamů 33 dalších klientů této společnosti v hlavním líčení dne 16. 4. 2019 (bod 19.), výslechem klientů společnosti W. P. K., M. M., I. K., Z. K. v hlavním líčení dne 17. 4. 2019 a S. M. v hlavním líčení dne 18. 4. 2019 (bod 37. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a čtením úředních záznamů o vysvětlení dalších 8 klientů společnosti W. v souladu s požadavky §211 odst. 6 tr. ř. Z takto provedeného doplněného dokazování v intencích pokynu odvolacího soudu a dalšího rozsáhlého dokazování pak vyplynul modus operandi obviněných. Pokud se zájemci o půjčku rozhodli příslušnou zprostředkovatelskou smlouvu uzavřít, tak po nich bylo požadováno zaplacení tzv. vratné kauce (srov. bod 40. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 36. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Následně pak obvinění nevyvíjeli žádnou činnost směřující ke zprostředkování předmětných půjček a zároveň neměli prostředky k pokrytí inzerovaných půjček a to jak skrze společnosti, jež ovládali (G. a W.), tak skrze investiční partnery. Pomocí SMS zpráv, že byl úvěr schválen, vzbudili v klientech ještě před podpisem smlouvy dojem, že jejich žádost o půjčku byla schválena. Vzhledem k tomu, že cílili primárně na rizikové klienty s nízkou finanční gramotností (což samo o sobě není samozřejmě trestné), tak jim většina potenciálních klientů smlouvu podepsala a poplatek uhradila. V průběhu celého trestního řízení nebylo prokázáno, že by byť jediný z klientů inzerovanou půjčku (úvěr) dostal.
Vzhledem k vysokému počtu poškozených nalézací soud při stabilizaci skutkového děje vycházel primárně z listinných důkazů, které prokazovaly jednotlivé tzv. obchodní případy, tj. smlouvy a doklady o zaplacení poplatku s konkrétními klienty. Opětovně provedl listinné důkazy abecedně zařazené u společnosti G. ve svazcích 10 až 48 (č. l. 2895-16613) a u společnosti W. ve svazcích 49 až 75 (č. l. 16614-25326). Při posouzení rozsahu trestné činnosti obviněných nalézací soud důsledně vycházel z prokázání každého jednotlivého obchodního případu týkajícího se konkrétního klienta a v případě, že neshledal listinné důkazy za dostatečné, nemohl závěry obžaloby akceptovat (srov. bod 45. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V případě takového nedostatku důkazů byl případ z výroku rozsudku vypuštěn. V bodě 46. v případě společnosti G. (str. 93-101) a v bodě 47. v případě společnosti W. (str. 101-105) nalézací soud přehledně na podkladě provedeného dokazování zrekapituloval, které obchodní případy obsažené v obžalobě považoval za prokázané v plném rozsahu, které vzhledem k nedostatku důkazů v souladu se zásadou in dubio pro reo vypustil z popisu skutkového děje a které pojal do stabilizovaných skutkových zjištění s dílčími změnami. Uvedenému postupu přisvědčil i odvolací soud, když bodě 36. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „ doplněním dokazování tak byla objasněna základní skutečnost, a to, že výši škody je možno uzavřít na základě listin tak, jak to v napadeném rozsudku učinil soud I. stupně. Nalézací soud měl k dispozici příslušné listinné důkazy týkající se jednotlivých uzavřených zprostředkovatelských smluv, příp. souvisejících dokladů o úhradě tzv. vratné kauce, mohl z těchto dokladů na základě výše zmíněných výpovědí svědků uzavřít také celkovou výši způsobené škody, čemuž nijak nebránil i poměrně malý okruh výpovědí samotných poškozených. “ Nejvyšší soud uzavírá, že postup zvolený nalézacím soudem a aprobovaný soudem odvolacím je plně konformní jak s trestním řádem, tak s limity ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a plně postačující ke stabilizaci příslušných skutkových zjištění. Postup, kterého se dožadovali oba obvinění, není s ohledem na vysoký počet poškozených (v obžalobě se jednalo o 2407 obchodních případů) reálně ani technicky proveditelný a de facto by znamenal nemožnost trestního stíhání trestných činů s velmi širokým okruhem poškozených osob. Na takový požadavek není možno přistoupit, zvláště za situace, kdy trestná činnost obviněných a jejich konkrétní postupy byly ve všech obchodních případech de facto identické, kdy na podkladě totožného modu operandi přistupovali ke všem poškozeným, což bylo prokázáno výslechem vzorku poškozených v hlavním líčení a procesně korektním čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních.
K námitce obviněných, že nebyla vyloučena spolupráce s cizími investory vinou nedostatečně provedeného dokazování, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, nadto o námitku zcela nedůvodnou. Žádný z důkazů provedených před nalézacím či odvolacím soudem nesvědčil o tom, že by společnosti G. a W. měly potenciál skutečně zprostředkovat přislíbené úvěry. Z provedeného dokazování vyplynulo, že společnost W. sice uzavřela smlouvu o spolupráci se společnostmi 1. H. f. (bod 39.) a společností P. F., avšak k reálné spolupráci, tedy zprostředkování úvěru klientům společnosti W., nikdy nedošlo. Z vyjádření jednatele společnosti S. C. pak vyplynulo, že společnost W. nezná, že se společností G. sice o spolupráci jednal, ale nikdy jim nebyl dodán návrh konkrétní smlouvy (body 39. a 42. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud s ohledem na námitky obviněných doplnil dokazování listinami z obchodního rejstříku společností D., V. A., v likvidaci a N., s. r. o., v likvidaci, ze kterých zjistil, že aktiva i pasiva předmětných společností byla v předmětné době poměrně vyrovnaná, žádná z uvedených společností nedisponovala finančními prostředky v rozsahu, který by umožňoval poskytnout finanční produkty nabízené společnostmi G. a W. Nadto uvedené společnosti (s výjimkou V. A., která mohla poskytovat úvěry oproti zástavám) neměly v obchodním rejstříku v předmětné době zapsáno oprávnění poskytovat úvěry fyzickým osobám (bod 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud uzavírá, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dospěly k přesvědčivému závěru, že obhajoba obviněných je v tomto ohledu zcela vyvrácena, kdy doplnění dokazování výslechem jednatelů zmiňovaných společností bylo zcela v souladu s principy spravedlivého procesu shledáno nadbytečným.
Pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 lze podřadit námitku obviněného J. V. , kterou brojí proti neuplatnění zásady subsidiatrity trestní represe, když podle jeho názoru bylo potřebné zvážit, zda by projednávaná věc neměla být s ohledem na absenci subjektivní i objektivní stránky trestného činu podvodu řešena mimotrestními prostředky, jakým je např. občanskoprávní žaloba.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů . Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
V projednávané věci se nelze ztotožnit s názorem obviněného, že se soudy nezaobíraly aplikací této zásady, kdy lze odkázat zejména na závěr nalézacího soudu uvedený v bodě 54. odůvodnění, kde konstatoval, že „ stupeň společenské škodlivosti trestného jednání J. V. i B. R. zcela vylučuje úvahy o projednání věci v jiném řízení, než v řízení trestním. V této souvislosti významnou roli sehrává rozsah a charakter trestné činnosti. Je třeba opakovaně zdůraznit, že obžalovaní se trestného jednání dopouštěli v období od června 2010 do dubna 2012, kdy prostřednictvím obchodních zástupců podvedli více než 1000 poškozených a způsobili tak škodu ve výši 8.192.190 Kč. “ Uvedenému závěru není čeho vytknout a je na místě toliko na něj odkázat s tím, že se nalézací soud adekvátně zabýval zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřenou ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na společenskou škodlivost jednání kladeného obviněným za vinu. Nadto je vhodné uvést, že se obvinění zaměřovali na osoby s nízkou finanční gramotností, tedy na osoby zranitelné a často se nacházející ve složité finanční situaci, kterou potřebovali rychle řešit, přičemž se podvodu dopustili přinejmenším na 1078 klientech. Svým rozsahem se jejich činnost vymykala běžně se vyskytujícím případům takového druhu trestné činnosti, kdy svým jednáním zasáhli do života stovek lidí, na jejichž úkor se obohatili. Nejvyšší soud proto nemůže přiznat námitce obviněného J. V. opodstatnění.
K námitce obviněných B. R. i J. V. týkající se porušení jejich práva na spravedlivý proces tzv. překvapivým rozhodnutím, porušením principu bezprostřednosti a právní jistoty, spočívajícím v jiném náhledu nalézacího soudu na provedené důkazy po přecházejícím kasačním rozhodnutím soudu odvolacího, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Obvinění překvapivost rozsudku nalézacího soudu v podstatě dovozují ze skutečnosti, že je nalézací soud nejprve viny zprostil, ale po kasačním zásahu odvolacího soudu, zopakování a doplnění dokazování, podle jejich názoru na podkladě de facto totožného skutkového stavu, je uznal vinnými.
Ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jedná se o rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09).
Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní uvádí, že se v dané věci nejedná o překvapivé rozhodnutí, jímž by došlo k zasažení do ústavně zaručených práv obviněného. Po celou dobu trestního řízení před soudem bylo zřejmé, co je obviněným kladeno za vinu, bylo jednáno o totožném skutku. Zároveň bylo od počátku trestního řízení zřejmé, jaký trestný čin je v jednání obviněných spatřován. Učiněná skutková zjištění v odsuzujícím rozsudku nalézací soud zastřešil přiléhavou právní kvalifikací. Své první kasační rozhodnutí učinil odvolací soud plně v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu. Zejména z výše zmiňovaného nálezu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04 či nálezu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13 vyplývá, že za situace, kdy odvolací soud dospěje v rámci své přezkumné činnosti ke zcela odlišnému právnímu názoru, má rozsudek nalézacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nalézací soud poté v souladu se závaznými pokyny nadřízeného soudu zopakoval část provedeného dokazování, v požadovaném rozsahu jej doplnil a v souladu se zásadou bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) a zásadou přímosti (§2 odst. 11 tr. ř.) znovu rozhodl tak, že obviněné na podkladě provedeného dokazování uznal vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění do 30. 9. 2020. Odvolací soud podruhé zrušil rozsudek nalézacího soudu výlučně z důvodů změn provedených zákonem č. 333/2020 Sb. v mezidobí mezi rozsudkem nalézacího soudu a rozhodováním odvolacího soudu. V bodech 30. - 31. odůvodnění rozsudku se odvolací soud ztotožnil s hodnocením důkazů a skutkovými závěry nalézacího soudu, o nichž po „ přezkoumání věci neměl pochybnosti “ . V bodě 53. rozsudku odvolací soud přisvědčil i právnímu posouzení věci, kdy uvedl, že nalézacímu soudu „ nelze vytknout jakékoliv pochybení. Nalézací soud nepochybil, pokud jednání obžalovaných posoudil jako pokračující trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v případě obžalovaných B. R. a J. V. “ V bodě 59. vysvětlil, že přestože neshledal pochybení na straně nalézacího soudu, musel přisvědčit námitce obviněných směřující proti právní kvalifikaci jejich jednání, a to s ohledem na v mezidobí provedenou novelizaci §138 tr. zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb., účinným od 1. 10. 2020, a napadený rozsudek nalézacího soudu podruhé zrušit a následně sám pak za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. ve věci sám rozhodnout tak, že oba obviněné uznal vinným naprosto totožným jednáním (a tedy i totožným skutkem), ale v souladu s ustanovením §2 odst. 1 tr. zákoníku kvalifikoval jejich jednání jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Nemohlo se tedy v žádném smyslu jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu citované judikatury, které by jim znemožnilo adekvátně uplatnit patřičnou obhajobu v mantinelech poskytnutých trestním řádem.
Oba obvinění ve svých dovoláních shodně namítli, že jim byl uložen nedobytný peněžitý trest, tedy trest, který zákon nepřipouští, kdy tuto námitku shodně podřadili pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021. Namítli, že s ohledem na svou finanční situaci a své závazky nebyli v době rozhodování soudu ani v současnosti schopni peněžitý trest uhradit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 [nyní podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Aby tedy došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon k uložení tohoto trestu předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu.
Obvinění ve svém podání namítají, že jim byl uložen peněžitý trest, ačkoliv proto nebyly dostatečným způsobem splněny podmínky, kdy svou argumentaci směřují k tvrzenému porušení ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za vhodné připomenout, že v případě peněžitého trestu podle §67 tr. zákoníku je jeho přípustnost nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele, zejména s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry, jakož i povahu a závažnost spáchaného trestného činu, stejně jako skutečnost, zda jsou případně splněny zvláštní zákonné předpoklady pro jeho neuložení uvedené v ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku či nikoli. Uložení tohoto druhu trestu i přes jeho zřejmou nedobytnost tak opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2022, neboť pak byl uložen takový druh trestu, který zákon u konkrétního obviněného nepřipouští (srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017).
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit peněžitý trest, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Peněžitý trest se přitom ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb (§68 odst. 1 tr. zákoníku). Denní sazba podle §68 odst. 2 tr. zákoníku činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč. Počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den (§68 odst. 3 tr. zákoníku). Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu (§68 odst. 4 tr. zákoníku). Peněžitý trest soud neuloží, a to i při splnění zákonných podmínek uvedených v §67 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku, v případě, že je se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele zřejmé, že by byl tento trest nedobytný [§68 odst. 6 tr. zákoníku (k tomu blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/1977-II Sb. rozh. tr.)]. Překážkou pro uložení peněžitého trestu podle §67 tr. zákoníku přitom není to, že se soudu nepodařilo zcela objasnit majetkovou situaci obviněného, jestliže měl jinak dostatek podkladů pro závěr, že obviněný má prostředky k tomu, aby peněžitý trest zaplatil. Tento závěr současně vylučuje, aby uložený trest byl nedobytný (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011).
Na straně obviněných však nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by byly překážkou dobytnosti, a tedy i samotného uložení peněžitého trestu. Soud při zjišťování majetkových poměrů obou obviněných vyšel primárně z informací, které mu sami obvinění sdělili o svých majetkových poměrech. Ač si lze představit pečlivější postup a opatření podrobnějších podkladů k posouzení uložení peněžitého trestu a stanovení jeho výše, jedná se o postup, který je akceptovatelný a postačující k závěru, zda obvinění měli v době rozhodnutí soudu dostatek prostředků k úhradě peněžitého trestu. Ve shodě se státní zástupkyní je dále namístě dodat, že pro ukládání peněžitého trestu měly oba dva soudy dostatek informací, ze kterých bylo možné usoudit, že uložený trest odnětí svobody není trestem zjevně nedobytným.
Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností v návaznosti na závěry učiněné odvolacím soudem uzavírá, že peněžitý trest v celkové výměře 100.000 Kč byl obviněným uložen v souladu se všemi zákonnými podmínkami ve smyslu §67 odst. 1 ve spojení s §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku a je tedy trestem zcela jednoznačně přípustným.
Nejvyšší soud připomíná, že obvinění svým jednáním způsobili škodu ve výši 8.192.190 Kč, tedy škodu významně převyšující hranici značné škody stanovené v §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. a významně se blížící škodě velkého rozsahu podle §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Svým jednáním bezprostředně a plánovaně usilovali o získání tohoto majetkového prospěchu, přičemž poškodili přinejmenším 1078 klientů společností G. a W.
Současně není možno odhlédnout od skutečnosti, že na základě žádosti obou obviněných jim bylo usneseními Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 40 T 16/2014, umožněno splatit peněžitý trest v 8 pravidelných měsíčních splátkách, které doposud řádně hradily. Nejvyšší soud s ohledem na argumentaci obou obviněných považuje za vhodné připomenout, že podle §342a odst. 1 tr. ř. předseda senátu upustí od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku v případě, jestliže a) by obvinění další splátky peněžitého trestu nebyli v důsledků okolností nezávislých na jejich vůli schopni splácet, nebo za b) by výkonem takového peněžitého trestu byla vážně ohrožena výživa nebo výchova osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.
Námitky obviněných, že jim byl s ohledem na zjevně nedobytný peněžitý trest de facto prodloužen uložený trest odnětí svobody, nejsou námitkami podřaditelnými pod uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod. Nejvyšší soud ve vztahu k uplatněné námitce přesto uvádí, že uložený náhradní trest odnětí svobody nepřekračuje výměru, kterou mu umožňuje zákon a nejedná se tak o trest, který by naplnil druhou alternativu uplatněného dovolacího důvodu, a to uložení trestu mimo trestní sazbu. Uložení náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, je limitováno ustanovením §68 odst. 3 tr. zákoníku, omezením spočívajícím v tom, že dvojnásobek počtu denních sazeb nesmí však ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody a náhradním trestem odnětí svobody za trest domácího vězení přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody příslušící k trestnému činu kladenému obviněnému za vinu. Horní hranicí trestní sazby je v projednávané věci 8 let. V teoretickém případě, že by uložený peněžitý trest byl v celé výši přeměněn na trest odnětí svobody podle pravidla obsaženého v §69 odst. 2 tr. zákoníku, by se u obou obviněných jednalo o navýšení trestu o 200 dní. Ani v případě B. R., kterému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na dobu 5 let, ani v případě obviněného J. V., kterému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let, tak není možné dovodit porušení ustanovení §68 odst. 3 tr. zákoníku, resp. uložení nezákonného trestu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž právně relevantní námitky shledal neopodstatněnými, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obvinění současně uplatnili námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obvinění B. R. a J. V. v rámci podaných dovolání podali podnět k návrhu na odložení výkonu peněžitého trestu a v případě obviněného J. V. i na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení nebo odklad výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněných nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných B. R. a J. V., neboť je shledal zjevně neopodstatněnými, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu