ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.456.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 456/2022-631
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. G., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 3 To 192/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 31/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2020 sp. zn. 74 T 31/2017 byl obviněný M. G. uznán vinným ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl podle §240 odst. 1 trestního zákoníku za použití §67 odst. 1, 3 trestního zákoníku, §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v celkové výměře 20 000 Kč skládající se z 200 denních sazeb s denní sazbou 100 Kč. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. T.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 10. 2021 sp. zn. 3 To 192/2021 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněného zrušil výrok o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově odsoudil obviněného M. G. podle §240 odst. 1 trestního zákoníku za použití §67 odst. 1, 3 trestního zákoníku, §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 20 000 Kč skládající se z 100 denních sazeb s denní sazbou 200 Kč. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. T.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. G. dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s tím, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a současně existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy. Obviněný namítl, že některé nesmyslné skutkové závěry byly nalézacímu soudu fakticky vnuceny zrušením postupně dvou předchozích zprošťujících rozsudků. Obviněný uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že společnost G. F. uzavřela se společností N. kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo vozidlo Audi Q7, a zaplatila kupní cenu ve výši 719 950 Kč. Jiný způsob uskutečnění zdanitelného plnění prokázán nebyl. Společnost G. F. nebyla vlastníkem vozidla již dříve, jak se podává ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku s odkazem na fakturu společnosti E. S. na částku 500 EUR, jelikož vlastnictví se nenabývá na základě faktury a fakturovaná částka je nesmyslná a naprosto neodpovídá ceně vozu. Ve skutkové větě je zamlčena platba od společnosti G. F. pro N., a současně absence platby od společnosti G. F. pro E. S. Za situace, kdy společnost G. F. prokazatelně zaplatila cenu včetně DPH, mohla si toto zaplacené DPH na vstupu odečíst od DPH na výstupu. Obviněný dále namítl, že zaměstnanec obchodní společnosti G. F. na pozici obchodního zástupce s oprávněním samostatnosti v rozhodování o obchodní činnosti s vozidly nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §240 trestního zákoníku, jelikož ani nezpracovával účetnictví ani nepodával daňové přiznání.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2021 č. j. 3 To 192/2021-581.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že trestná činnost obviněného M. G. byla prokazována uceleným řetězem nepřímých důkazů, které byly interpretovány nejen jednotlivě, ale i ve vzájemné souvislosti, a na jehož základě mohl nalézací soud učinit logický závěr, že pachatelem skutku je obviněný. Podle názoru státního zástupce se Okresní soud v Ostravě, resp. Krajský soud v Ostravě v posuzované věci nedopustil libovůle při hodnocení důkazů provedeného bez přijatelného racionálního logického základu. K žádnému, natož extrémnímu rozporu v tomto řízení nedošlo. K námitce, podle které obviněný v zastávané pracovní pozici nemohl spáchat trestný čin podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, státní zástupce uvedl, že pachatelem uvedeného trestného činu může být kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že v požadovaném rozsahu zkrátí daň, resp. vyláká výhodu na dani. Obviněný participoval na sjednání smlouvy a faktury k vozidlu tovární značky Audi Q7 a fakturu nechal zavést do účetnictví společnosti G. F. a jako zdanitelné plnění započíst do nároku na odpočet daně vyřizované ve vztahu k finanční správě.
6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
7. Obviněný M. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jedná se o takové vady zjišťování skutkového stavu věci, které bylo s ohledem na právo na spravedlivý proces možné uplatňovat již před 1. 1. 2022, a to s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v tehdejším znění. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Ostravě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah provedených důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
12. Obviněnému nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Stejné výhrady uplatnil obviněný již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Soudy srozumitelně vysvětlily, proč považovaly kupní smlouvu a fakturu mezi společnostmi N. a G. F. za fiktivní. Společnost N. totiž nebyla v době podpisu kupní smlouvy vlastníkem předmětného vozidla, jak o tom svědčí nejen účetnictví společnosti E. S., ale také údaje z centrálního registru vozidel a daňové přiznání společnosti N. za první čtvrtletí roku 2014. Pokud obviněný poukázal na to, že kupní cena ve výši 719 950 Kč byla společnosti N. 4. 3. 2014 prokazatelně zaplacena, pak pomíjí zjištění soudů, že se tak stalo až poté, co jí byla poukázána na účet částka 726 000 Kč od společnosti A. H., která vozidlo následně prodala. Spoluobviněný M. T. částku z účtu společnosti N. obratem vybral v hotovosti a dne 5. 3. 2014 společnost převedl na svědka R. F., fakticky tzv. bílého koně. Soudy proto odůvodněně dospěly k závěru, že úmyslem obviněných bylo zkrátit daňovou povinnost společnosti G. F. prostřednictvím odpočtu daně z přijatých zdanitelných plnění v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty, když předstírali zakoupení vozidla od společnosti N., ačkoliv bylo zakoupeno přímo od slovenské společnosti E. S.
13. S obviněným nelze souhlasit ani v námitce [jinak odpovídající obviněným neuplatněnému dovolacímu důvodu pole §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu], podle které se nemohl dopustit trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku z pozice obchodního zástupce společnosti G. F. U tohoto trestného činu se nevyžaduje existence speciálního ani konkrétního subjektu ve smyslu §114 trestního zákoníku. Pachatelem i spolupachatelem trestného činu může být nejen subjekt daně (poplatku, event. podobné povinné platby), ale kdokoli – fyzická i právnická osoba, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že jemu nebo jinému subjektu nebyla daň vyměřena vůbec nebo v nižší než zákonné výši a byla tak zkrácena ve větším rozsahu. Subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nemusí být totožní a nelze proto zaměňovat daňovou odpovědnost (povinnost zaplatit daň) a trestní odpovědnost za zkrácení daně (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1968 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 117/2011, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1098/2017). Obviněný vystupoval jako zaměstnanec společnosti G. F. na pozici obchodního zástupce s oprávněním samostatného v rozhodování o obchodní činnosti s vozidly. Obviněný jako spolupachatel participoval na sjednání smlouvy a faktury k vozidlu tovární značky Audi Q7 společně s dalším obviněným M. T., jednajícím za společnost N., a obviněný M. G. poté nechal fakturu zavést do účetnictví společnosti G. F. a jako zdanitelné plnění započíst do nároku na odpočet daně vyřizované ve vztahu k finanční správě.
14. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu