Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2022, sp. zn. 30 Cdo 392/2021 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.392.2021.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.392.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 392/2021-282 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně T. O. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Drápalem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 274/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. 15 Co 194/2020-237, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. 15 Co 194/2020-237, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2019, č. j. 19 C 274/2018-186, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala toho, aby jí žalovaná nahradila škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a to z titulu nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení vedeném u Okresního soudu Praha – východ [dále též „okresní soud“] pod sp. zn. 0 Nc 8008/2015 (dále jen „posuzované řízení“), a jednak též z titulu nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Praze při doručování vydaného předběžného opatření. V posuzovaném řízení byl usnesením okresního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 0 Nc 8008/2015-26, zamítnut návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření, kterým mělo být uloženo J. S. a jejímu manželovi zejména nenakládat s pozemkem parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba, v části obce XY, č. p. XY, rodinný dům, s pozemkem parc. č. XY a pozemkem parc. č. XY, to vše zapsáno na LV č. XY, pro katastrální území a obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY(dále jen „nemovité věci“). K odvolání žalobkyně následně Krajský soud v Praze [dále též jen „krajský soud“] usnesením ze dne 2. 11. 2015, č. j. 24 Co 303/2015-58, ve vztahu k J. S. zamítavé rozhodnutí okresního soudu změnil a předběžné opatření nařídil, vůči jejímu manželovi návrh zamítl (správně usnesení okresního soudu vůči němu potvrdil – poznámka Nejvyššího soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu však bylo, i přes urgence žalobkyně, doručeno účastníkům a katastrálnímu úřadu se značným časovým odstupem, to je až po provedení vkladu vlastnického práva k shora uvedeným nemovitým věcem ve prospěch třetí osoby M. H., který s manželi S. uzavřel dne 6. 11. 2015 kupní smlouvu. Pohledávka vůči dlužnici žalobkyně – J. S. - byla žalobkyni následně přiznána v nalézacím řízení rozsudkem okresního soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 34 C 67/2015-76, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 23. 5. 2017, č. j. 17 Co 51/2017-202, který nabyl právní moci téhož dne. Posléze žalobkyně podala za účelem vymožení své pohledávky exekuční návrh, exekuce směřující vůči J. S. nebyla úspěšná a dle sdělení soudní exekutorky ze dne 17. 5. 2015 je pohledávka žalobkyně nevymahatelná. Žalobkyně měla za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na předběžné opatření je vůči její osobě nezákonným rozhodnutím, jak má na mysli §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“], jímž jí byla způsobena škoda dle §7 odst. 1 a §13 odst. 1 OdpŠk. Škodu vyvozovala z nevymahatelnosti pohledávky, která jí byla přiznána proti dlužnici pravomocnými rozhodnutími soudu, neboť nebýt vydání nezákonného rozhodnutí soudu prvního stupně, mohla by se žalobkyně „hojit na předmětných nemovitostech“ a její pohledávka by byla v rozsahu nejméně nyní zažalované částky uhrazena (exekučně vymožena). Dále poukazovala na nesprávný úřední postup, kdy mezi vydáním rozhodnutí okresního soudu a rozhodnutí krajského soudu uplynuly 4 měsíce a 3 týdny. Nebýt nesprávného nevyhovění návrhu na vydání předběžného opatření v první fázi řízení, bylo by možné očekávat zpeněžení nemovitostí za cenu 5 807 481 Kč, přičemž po odečtu pohledávek zjištěných v rámci exekučního řízení, by k uspokojení pohledávek ostatních věřitelů zbyla částka 2 588 385,59 Kč, která by případně žalobkyni byla přiznána, neboť právě v tomto rozsahu by její pohledávky byly (exekučně) uspokojeny. V průběhu řízení žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně upřesnila, že odpovědnostním titulem pro její nárok na náhradu škody je nezákonné rozhodnutí, neboť nebýt následně zrušeného rozhodnutí soudu prvního stupně, ke škodě by nedošlo. Žalobkyně svůj nárok bezúspěšně předběžně uplatnila u žalované. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 19 C 274/2018-186, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna žalobkyni zaplatit částku 2 588 385,59 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 4. 2019 do zaplacení (výrok I rozsudku) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II rozsudku). 3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění. Žalobkyně a J. S. uzavřely v roce 2013 a 2014 dvě smlouvy o půjčce, na základě kterých žalobkyně předala J. S. částku v celkové výši 1 700 000 Kč, žalovaná žalobkyni půjčenou částku vrátila pouze zčásti (ve výši 50 000 a 84 839 Kč). Zápůjčka byla poskytnuta za účelem zhodnocení finančních prostředků, které byly následně S. předány makléři M. V. V průběhu srpna až prosince 2014 S. informovala žalobkyni, že výplatu finančních prostředků dle uzavřených smluv nelze provést, dále ji informovala o nemožnosti spojit se s makléřem, vůči kterému bylo následně vedeno trestní řízení, a ten se doznal k vině. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 0 Nc 8008/2015-26, byl zamítnut návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření, kterým by byla žalované J. S. a „vedlejšímu účastníkovi“ na straně žalované M. S. uložena povinnost nenakládat s výše označenými nemovitými věcmi. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 2. 11. 2015, č. j. 24 Co 303/2015-58, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalované J. S. uložil nenakládat se shora uvedenými nemovitostmi a návrh na nařízení předběžného opatření ohledně uložení povinnosti manželu žalované zamítl. Lhůta k písemnému vyhotovení usnesení odvolacího soudu, které žalobkyně přípisem datovaným 24. 11. 2015 urgovala, byla (opatřením místopředsedkyně krajského soudu) prodloužena, usnesení tedy bylo doručováno až 21. 12. 2015 a právní moci nabylo až dne 7. 1. 2016. V mezidobí byla dne 6. 11. 2015 uzavřena ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouva mezi manželi S. a M. H. a následně došlo ke vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí. 4. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 1. 3. 2016, č. j. 34 C 167/2015-76, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2017, č. j. 34 C 167/2015-167, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 17 Co 51/2017-202, bylo žalované J. S. uloženo zaplatit žalobkyni částku 1 700 000 Kč spolu s úrokem ve výši 289 426 Kč, a úroky z prodlení. K vymožení této pohledávky byla na základě exekučního návrhu žalobkyně ze dne 15. 6. 2017 zahájena exekuce proti J. S., exekuční řízení je stále vedeno před „Exekutorským úřadem pro Prahu 3“, přičemž vymoženo bylo pouze necelých 5 000 Kč. Z opakovaných zpráv pověřené soudní exekutorky vyplývá, že povinná je dosud nemajetná. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 46 T 8/2016, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2018, č. j. 6 To 4/2018-2274, byl obžalovaný M. V. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, odsouzen byl k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti a byla mu uložena podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost uhradit poškozeným škodu, mimo jiné T. O. zaplatit částku ve výši 1 565 161 Kč, a to na základě vložených prostředků prostřednictvím smluv o půjčce uzavřených mezi T. O. a J. S. Ve zbytku nároků byli poškození odkázáni na náhradu ve věcech občanskoprávních. Výši škody 2 588 385,59 Kč, jejíž náhrady se domáhá, odvozuje žalobkyně jednak ze znaleckého posudku vyhotoveného společností XP Invest s.r.o. 10. 9. 2019, který ohodnotil cenu předmětných nemovitostí v daném místě a čase částkou 7 500 000 Kč, jednak ze sdělení firmy OK dražby.cz ze 14. 10. 2019, která svým odborným posouzením určila pravděpodobnou částku, které by bylo při prodeji v dražbě dosaženo, v rozmezí 6,6 milionů až 8,1 milionů Kč. 5. Výše ustálený skutkový stav v rovině právního posouzení soud prvního stupně podřadil pod §1 odst. 1, §5, §7 odst. 1, §8 odst. 1 a 2 a §13 odst. 1 a 2 OdpŠk, vykonatelné usnesení okresního soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 0 Nc 8008/2015, považoval za nezákonné rozhodnutí (tzv. odpovědnostní titul), neboť bylo následně k odvolání žalobkyně usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, č. j. 24 Co 303/2015-58, změněno a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou J. S. mu bylo vyhověno. 6. Zamítnutí požadavku na vydání (přesněji ovšem nařízení – poznámka Nejvyššího soudu) předběžného opatření, které bylo nařízeno až odvolacím soudem, lze podle soudu prvního stupně podřadit pod nezákonné rozhodnutí dle §8 odst. 2 OdpŠk, přičemž sama žalovaná existenci uvedeného odpovědnostního titulu (rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc) uznala a žalobkyni se omluvila. Soud prvního stupně dovodil předčasnost nároků žádaných žalobou, neboť exekuční řízení, zahájené po dobrovolném nesplnění povinnosti žalované vůči žalobkyni na základě exekučního titulu, je dosud vedeno a není tak postaveno najisto, zda žalobkyně nebude alespoň zčásti proti primárnímu dlužníkovi (S.) úspěšná. Navíc je stále vedeno také exekuční řízení proti M. V., neboť žalobkyně disponuje i vůči němu vykonatelným exekučním titulem z trestního řízení k náhradě škody, přičemž exekuční řízení je vedeno pouhý rok a půl, proti J. S. pak po dobu dvou a půl let. Soud prvního stupně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 2173/2012, podle kterého je stát až posledním dlužníkem. Dále soud posoudil žalobkyní předpokládaný průběh dražebního jednání i výše výtěžku z dražby, přičemž nelze podle něj postavit najisto, že nebýt nezákonného rozhodnutí, utržila by žalobkyně požadovanou částku jako výtěžek z předmětné exekuce na svou vymáhanou pohledávku. 7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. 8. V rovině právního posouzení se odvolací soud částečně rozešel se soudem prvního stupně. 9. Odvolací soud se především odchýlil od soudu prvního stupně v závěru ohledně existence žalobkyní i žalovanou tvrzeného odpovědnostního titulu – nezákonného rozhodnutí. Základní (primární) obecnou podmínkou nároku na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí, který žalobkyně v dané věci uplatňuje, je existence pravomocného rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (§8 odst. 1 OdpŠk), popřípadě (výjimečně) dle §8 odst. 2 OdpŠk nezákonného rozhodnutí vykonatelného bez ohledu na právní moc, pokud bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Také usnesení soudu o nařízení předběžných opatření patří mezi rozhodnutí předběžně vykonatelná vyhlášením, popřípadě doručením tomu, komu ukládá povinnost (§76d o. s. ř.), přičemž předběžně vykonatelné ve smyslu §8 odst. 2 OdpŠk je i usnesení, kterým byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut, jestliže bylo k podanému odvolání změněno tak, že návrhu na vydání předběžného opatření bylo vyhověno, avšak pouze za podmínky, že samo nevydání předběžného opatření zasáhlo škodlivě do poměrů navrhovatele. Odvolací soud dále vyložil, že i ta pravomocná rozhodnutí, v nichž není uložena povinnost plnění, jsou vykonatelná, a v případě rozhodnutí vykonatelných bez ohledu na právní moc, platí uvedené obdobně, vzhledem k tomu, že i ona vyvolávají právní následky a jsou způsobilá poškozenému přivodit újmu. Není proto vyloučeno, aby v případě, že budou v řízení o řádném opravném prostředku pro nezákonnost změněna nebo zrušena, zakládala titul pro odpovědnost státu za škodu (odvolací soud zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1635/2015). Pojem nezákonnosti není dle úvah odvolacího soudu nikde v zákoně výslovně vymezen, je však možné dovodit, že contra legem je takové rozhodnutí, které je v rozporu s právními předpisy upravujícími jak hmotněprávní stránku (předmět sporu), tak i procesní postup soudu. Stát ale ve smyslu §8 OdpŠk neodpovídá za každé rozhodnutí, které je následně shledáno vyšší instancí nesprávným, ale pouze tehdy, bylo-li změněno nebo zrušeno příslušným orgánem pro nezákonnost. Opačný názor by vedl k nepřijatelnému důsledku, že nárok na náhradu újmy by vznikl účastníkům jakéhokoliv řízení, ve kterém instančně vyšší orgán dospěje k odlišnému právnímu názoru než orgán prvního stupně. Nezákonnost usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření nelze dle mínění odvolacího soudu bez dalšího spatřovat v tom, že bylo na základě řádného opravného prostředku (nadto v daném případě pouze částečně) změněno, když vůči vedlejšímu účastníku bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, nic takového zákon nepředpokládá. Usnesení okresního soudu, kterým byl návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření o uložení povinnosti žalované a vedlejšímu účastníku nakládat s nemovitostmi v jejich vlastnictví zamítnut, bylo vydáno v zákonné sedmidenní lhůtě a zdůvodněno tím, že dosud ani neprobíhá žádné řízení ve věci samé, ve kterém by mělo být vydáno rozhodnutí, jehož výkon by měl v budoucnu být ohrožen. Krajský soud v Praze v řízení o odvolání následně při vydání svého usnesení ze dne 2. 11. 2015, kterým uložil povinnost J. S. nenakládat s předmětnými, měl, na rozdíl od soudu prvního stupně, podmínky pro vydání předběžného opatření za splněné, neboť bylo osvědčeno, že žalobkyně vůči žalované S. uplatňuje pohledávku a žalovaná se svými nemovitostmi, jimiž by mohla být v budoucnu úhrada žalobkyně v budoucnu přiznané pohledávky zajištěna, hodlá nakládat, resp. již uzavřela kupní smlouvu o prodeji těchto nemovitostí s třetí osobou (M. H.) a i zástavní smlouvu s bankou. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu přitom dále vyplývá, že v mezidobí byla žalobkyní také dne 25. 6. 2015 podána žaloba o zaplacení částky 1 700 000 Kč s příslušenstvím (stalo se tak až po rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření). Rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc není nezákonné, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) po jeho vydání a u odvolacího soudu byly uplatněny v souladu s principem neúplné apelace, nebo jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníky sporného řízení byly uplatněny až po vydání rozhodnutí (zde pro změnu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010). Podle odvolacího soudu skutkové okolnosti v době rozhodování soudu prvního stupně a soudu odvolacího (v rámci posuzovaného řízení) byly odlišné, když okolnost zahájení řízení ve věci samé o zaplacení dlužné částky vůči S., ke kterému došlo až po rozhodnutí soudu prvního stupně, mohla být zohledněna při rozhodování až krajským soudem. Odvolací soud tak uzavřel, že usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření vůči S. nebylo rozhodnutím nezákonným (a nebyl tak naplněn tzv. odpovědnostní titul). Doplnil, že ani jiné právní posouzení ohledně prokázané naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků soudy obou stupňů nemůže založit závěr o nezákonnosti rozhodnutí zamítavého usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud si v přítomné věci kladl otázku, zda je soud prvního stupně obecně v každém případě povinen navrhované předběžné opatření nařídit, nebo zda tak dle své úvahy a po skutkovém i právním posouzení věci učinit nemusí. V té souvislosti zmínil, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně částečně potvrdil, a žádný závěr v tom smyslu, že by okresní soud postupoval v rozporu s právními předpisy, nelze z obsahu rozhodnutí krajského soudu dovodit. Je-li proto důvodem zrušení rozhodnutí jiná skutečnost, než jeho nezákonnost, odpovědnost státu podle §8 OdpŠk nenastupuje. Pakliže by krajský soud rozhodl stejným způsobem (tedy ve vztahu k dlužnici by předběžné opatření nařídil), avšak v kratší lhůtě tak, že jeho rozhodnutí by nabylo vykonatelnosti, popř. i právní moci dříve, než by dlužnice nemovitosti ve svém vlastnictví zcizila, žalobkyně by se zřejmě náhrady majetkové škody po státu nedožadovala, ačkoliv přitom zamítavé usnesení soudu prvního stupně, jehož nezákonnost tvrdí, zůstává totožné. Stejné rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže být podle odvolacího soudu v jednom případě shledáno zákonným a v jiném nezákonným. Nezákonnost rozhodnutí okresního soudu stupně nelze – jak zdůraznil odvolací soud - už vůbec shledat ani v žalobkyní tvrzeném liknavém postupu krajského soudu. Odvolací soud akcentoval, že na jeho závěrech nemění nic ani skutečnost, že sama žalovaná v rámci odpovědi na předběžné uplatnění nároku vyhodnotila rozhodnutí Okresního soudu Praha – východ ze dne 11. 6. 2015, č. j. 0 Nc 8008/2015-26, jako nezákonné a žalobkyni se za jeho vydání omluvila. Tímto posouzením žalované nebyly soudy v kompenzačním řízení vázány. 10. Další důvod pro zamítnutí žaloby odvolací soud spatřoval v absenci příčinné souvislosti mezi zamítavým výrokem usnesení okresního soudu ze dne 11. 6. 2015 a vznikem žalobkyní tvrzené škody. Odpovědnost státu je daná jen tehdy, pokud újmu způsobí samo nezákonné rozhodnutí. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně vydané v posuzovaném řízení nemohlo mít za následek rozhodnutí a jednání dlužnice, která s manželem předmětné nemovitosti posléze prodala. Majetková újma vznikla žalobkyni nikoliv samotným rozhodnutím okresního soudu o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, nýbrž výlučně jednáním její dlužnice J. S. a jejího manžela, za což nemůže odpovídat stát. Žalobkyní tvrzená škoda by nastala bez ohledu na rozhodnutí soudu, tedy bez ohledu na existenci tvrzeného nezákonného rozhodnutí, což vylučuje případnou příčinnou souvislost mezi nimi. Okresní soud neuložil předběžným opatřením S. žádnou povinnost s nemovitostmi disponovat nebo je přímo prodat, nýbrž šlo o projev vlastní vůle dlužnice, zřejmě s úmyslem žalobkyni finanční prostředky získané půjčkou nevrátit. Stát však nemůže nést odpovědnost za všechna nepříznivá rozhodnutí a z nich vyplývající životní situace, přičemž je třeba přihlédnout také k existenci běžného životního rizika, které si každý nese sám. Pakliže žalobkyně přes prostředníka poskytla za účelem zhodnocení finančních prostředků částku 1 700 000 Kč M. V., se kterým do té doby nebyla nikdy v žádném kontaktu a ani s S. žalobkyni nepojil blízký vztah, je zde i z pohledu obecného pozorovatele nepochybně poměrně vysoká pravděpodobnost vzniku případné finanční újmy. Nelze tedy, jak uzavřel odvolací soud, učinit ani jednoznačný závěr, že pokud by bylo návrhu žalobkyně na nařízení předběžného opatření okresním soudem (popř. dřívějším rozhodnutím odvolacího soudu) vyhověno, že by v každém případě k majetkové škodě na jmění žalobkyně nedošlo. 11. Odvolací soud, který s podrobnější argumentací vysvětlil, proč se nezabýval výší vzniklé škody, se ztotožnil i s navazujícími úvahami soudu prvního stupně v tom smyslu, že stát stojí až v pozici tzv. posledního dlužníka, což znamená, že ve vztahu k němu vzniká škoda až ve chvíli, kdy skutečně tímto posledním dlužníkem je. Nárok na náhradu škody může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči žádnému ze svých dlužníků, kteří jsou povinni mu plnit. V dané věci nelze přisvědčit námitkám žalobkyně, že je prokázáno, že žalobkyně v exekučních řízeních vedených proti J. S. a vůči M. V. u Exekutorského úřadu Praha 3 pod sp. zn. 091 EX 04355/17 a 091 EX 02467/18 nedosáhne žádného uspokojení. Žalobkyně sice prokázala, že (ke dni 9. 3. 2020) bylo vymoženo v exekučním řízení vedeném proti povinné S. pouze 4 823,70 Kč a aktuálně nemá povinná žádné příjmy a majetek, a že v exekučním řízení proti M. V. došlo pouze k postižení jeho spoluvlastnického podílu na nemovitostech v obci XY jehož výsledná cena k exekučnímu prodeji byla určena částkou 28 200 Kč. Z výtěžku zpeněžení onoho podílu byly uspokojeny přednostní pohledávky nezletilých dcer jmenovaného, který nemá ve výkonu trestu odnětí svobody příjmy, z nichž by byly prováděny srážky a má nulové zůstatky na bankovních účtech, přesto však, uvádí odvolací soud, z ničeho nelze mít naopak za prokázané, že S., popřípadě V., nemohou mít v budoucnu příjem z výdělečné činnosti, nenabydou majetek děděním nebo darováním, a že tedy v rámci exekučního řízení lze skutečně jakékoliv, byť částečné, uspokojení žalobkyně vyloučit. Soudy nemohou v odškodňovacím řízení předjímat (a to ani při aktuálně neúspěšném vymáhání dluhu), zda exekutor vyhledá majetek, z nějž bude možno (alespoň částečně) pohledávku žalobkyně uspokojit, jestliže dosud k zastavení exekuce pro nemajetnost nedošlo. Takovému závěru podle odvolacího soudu nenasvědčuje ani délka exekučních řízení (proti J. S. probíhá přes 3 roky (od 15. 6. 2017) a proti M. V. necelé 2 roky (od 10. 10. 2018). Odvolací soud pro úplnost dodal, že nelze mít ke dni rozhodování za prokázanou „ani existenci a výši škody“, byť pro zamítnutí žaloby je dostačující již absence odpovědnostního titulu a příčinné souvislosti mezi ním a vznikem újmy. 12. Odvolací soud nakonec přisvědčil žalované, že, jak vyplývá z obecné právní zásady prevence, bylo na žalobkyni, aby využila i jiných procesních prostředků k ochraně svých práv a odvrácení hrozící škody (§8 odst. 3 OdpŠk), např. podáním nového návrhu na nařízení předběžného opatření o uložení zákazu nakládat s kupní cenou, nový návrh na nařízení předběžného opatření po zahájení řízení o zaplacení dluhu proti J. S., odpůrčí žalobu) a že tak vyčerpala tak všechny procesní právní prostředky k tomu, aby úhrady své pohledávky z výtěžku z prodeje nemovitostí ve vlastnictví S. dosáhla. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost byla spojována s tím, že odvolací soud se částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, částečně pak posuzoval otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Nesprávné právní posouzení žalobkyně (vždy s podrobnější argumentací) spojovala s 1/ otázkou posouzení nezákonnosti usnesení okresního soudu ze dne 11. června 2015, č. j. 0 Nc 8008/2015-26 (dále též „usnesení o předběžném opatření“), kdy se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3352/2008, sp. zn. 2 Cdon 129/97, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009 a sp. zn. 30 Cdo 443/2013. Danou otázku žalobkyně dále rozvíjí pod bodem VIII dovolání, když akcentuje, že závěry odvolacího soudu ohledně domnělého přetržení příčinné souvislosti, které podle dovolatelky byly dosud judikatorně neřešené, má za absurdní. 14. Odvolací soud dle dovolatelky (stručně řečeno) dovozuje, že příčinná souvislost ve věci není dána, když samotné nevydání usnesení o předběžném opatření ještě neznamená vznik škody, ale musí se k němu přidat uskutečnění jednání, které mělo být nevydaným předběžným opatřením zakázáno, tj. musí dojít uzavření příslušných smluv, čímž ale dle názoru odvolacího soudu dochází k přetržení příčinné souvislosti. Odvolací soud dle žalobkyně pomíjí skutečnost, že účelem předběžného opatření vydávaného v důsledku obavy, že by výkon rozhodnutí mohl být ohrožen dle ustanovení §74 odst. 1 o. s. ř., je právě to, aby u dlužníka coby budoucího povinného zůstala zachována jeho majetková podstata, a to jak do jejího kvantitativního, tak i kvalitativního složení (žalobkyně zde podpůrně odkazovala na usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. 9 Co 685/96). Předběžné opatření je vydáváno právě proto, aby bylo dlužníku znemožněno nakládat s jeho majetkem a tento zůstal v jeho majetkové podstatě do zpeněžení v rámci vykonávacího řízení. Zákon předpokládá, že k takovému zcizovacímu právnímu jednání dojde a je primárním účelem mu nařízeným předběžným opatřením zabránit. Proto takovéto zcizovací jednání nepřetrhává příčinnou souvislost, naopak jeho uskutečněním dochází ke vzniku příčinné souvislosti mezi nevydaným předběžným opatřením a nastalou škodou. Navíc v době podání návrhu na vydání předběžného opatření zde již proběhlo zcizovací jednání, kterým manželé S. nakládali s nemovitostmi. Právě proto žalobkyně navrhovala vydání předběžného opatření a jejímu návrhu bylo Krajským soudem v Praze nakonec pravomocně vyhověno. Žalobkyně v dovolání polemizovala i s 2/ posouzením žaloby jako předčasné, kdy se odvolací soud podle jejího mínění odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu vydaných „pod sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, sp. zn. 26 Cdo 732/98, 28 Cdo 2173/2012 a 28 Cdo 3015/2012“. Na žalobkyni odvolací soud uvalil nesplnitelné břemeno, není zřejmé, po jak dlouhé době bezvýsledného trvání exekučního řízení by měla žalobkyně případně znovu žalovat (aby se nárok na náhradu škody nepromlčel). Žalobkyně nemá jak prokázat negativní skutečnost, že ani jeden z dlužníků v budoucnu neobdrží dar nebo dědictví. Soudy nehodnotily důkazy týkající se věku, osobních a majetkových poměrů obou přímých dlužníků, namísto toho učinily paušální závěr, že tito dlužníci mohou v budoucnu nabýt exekvovatelný majetek. Názor, podle něhož nemajetnost musí nutně vyplynout až z usnesení exekučního soudu nebo soudního exekutora o zastavení exekuce pro nemajetnost povinného neodpovídá závěrům zastávaným ve výše označených rozhodnutích Nejvyššího soudu, navíc dovolatelka má za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, protože závěry soudů nejsou adekvátně odůvodněny ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. Odvolacímu soudu je vytýkáno 3/ nesprávné posouzení judikatorně dosud neřešené otázky, zda u náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, kterým byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, jehož předmětem bylo uložení zákazu odpůrci (žalovanému) nakládat se svým majetkem z důvodu ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí pohledávky navrhovatele, dochází k přetržení příčinné souvislosti uskutečněním jednání odpůrce, které mělo být předběžným opatřením zakázáno. Odvolací soud totiž při změně usnesení o předběžném opatření vycházel z totožného a nikoliv jiného [„nového“] skutkového stavu, nežli soud prvního stupně. Nezákonnost rozhodnutí orgánu veřejné moci je podle dovolatelky objektivní kategorií, je proto podle žalobkyně zcela nerozhodné, jakým způsobem dovolatelka postupovala po vydání nezákonného rozhodnutí. Žalobkyně pak akcentovala i v odvolacím řízení nesprávnost postupu Krajského soudu v Praze, který písemné znění svého měnícího usnesení vyhotovil až s mnohatýdenním odstupem, kdy již účel předběžného opatření byl evidentně zmařen, přitom nebýt takového vadného postupu, škoda by žalobkyni nevznikla. Rovněž poukázala na novější judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 10. 5. 207, sp. zn. IV. ÚS 736/17). Žalobkyně také upozornila na jí namítaný 4/ extrémní nesoulad závěrů soudů obou stupňů „s obsahem spisu“ v rubrikované věci (zde odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 94/97). Uvedená výtka směřovala k namítanému rozporu mezi obsahem soudy provedených důkazů ohledně poměrů obou přímých dlužníků, které podle dovolatelky mají jednoznačně prokazovat jejich nemajetnost a navazujícím protikladným závěrem soudů, že nemajetnost dlužníků prokázána prozatím nebyla. Odvolací soud podle dovolatelky 5/ porušil i zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, když otázku nezákonnosti rozhodnutí, od kterého žalobkyně odvozovala vznik škody, posoudil až v konečném rozhodnutí zcela odlišně než soud prvního stupně a než jak ji do té doby vnímali účastníci řízení. Takovýmto postupem soudů podle žalobkyně došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, a to do práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (zde bylo odkazováno na usnesení Ústavního soudu 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Žalovaná měla stejně jako žalobkyně usnesení o předběžném opatření za nezákonné, jiný závěr nevyjádřil ani soud prvního stupně, přičemž odvolací soud v kompenzačním řízení svůj odlišný závěr na řešení dané právní otázky účastníkům včas nezpřístupnil (leda až při odůvodňování napadeného rozhodnutí), čímž podle dovolatelky porušil §213b odst. 1 a 118a odst. 2 o. s. ř. a tak jí měl odejmout možnost věc před odvolacím soudem řádně projednat. V této skutečnosti žalobkyně spatřovala zmatečnost řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. Obdobné výhrady dovolatelka snášela i pro linii úvah odvolacího soudu o hmotněprávní nezodpovědnosti žalobkyně, kterou sama vnímá za zcela irelevantní. Vada v podobě překvapivosti podle dovolatelky stíhá i další nově předestřenou úvahu plynoucí až z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, podle něhož měla žalobkyně v zájmu předcházení vzniku škod podat další návrh na nařízení předběžného opatření, aby S. nenakládala s výtěžkem získané kupní ceny. Pokud by tuto úvahu odvolací soud žalobkyni regulérně zpřístupnil, zjistil by, že takový návrh žalobkyně k ochraně svých zájmů ve skutečnosti podala. Ani na další a navazující překvapivé argumenty (o odpůrčí žalobě, o potřebě podat nový, obsahově shodný, návrh na nařízení předběžného opatření) nemohla žalobkyně nijak reagovat. Navrhovala proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 15. K podanému dovolání se, rovněž velmi podrobně, vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření se žalovaná zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu, a to přesto, že ve svém stanovisku k předběžnému uplatnění nároku měla usnesení o předběžném opatření sama za nezákonné. Správnosti úvah odvolacího soudu podle ní nasvědčuje obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2116/2015 (jemuž předcházel obsahově obdobný rozsudek ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1635/2015), podle něhož zamítnutím návrhu na nařízení předběžného opatření nepředstavuje zásah do právních poměrů navrhovatele (tedy nejde o rozhodnutí předběžně vykonatelné ve smyslu §8 odst. 2 OdpŠk). Majetková újma žalobkyni vznikla nikoliv nezákonným rozhodnutím okresního soudu o předběžném opatření, ale až uzavřením smlouvy o převodu nemovitých věcí ze strany S., tím je ovšem podle žalované vyloučena i podmínka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím soudu a na něj navazujícím následkem v podobě nedobytnosti pohledávky žalobkyně za S. Žalovaná souhlasila rovněž s argumentem, že usnesení odvolacího soudu v rozsahu, jímž nařídil předběžné opatření, vycházelo z odlišné skutkové situace, nežli usnesení okresního soudu o předběžném opatření, změna rozhodnutí tak byla poplatná v mezidobí nastalé změně skutkového stavu. Proto nemohlo jít o rozhodnutí nezákonné. V kompenzačním řízení nebylo najisto postaveno, že by manželé S. byli vlastníky předmětných nemovitých věcí v době, kdy vůči S. bylo zahájeno exekuční řízení, stejně tak není jisté, že by nuceným zpeněžením totožných nemovitostí se žalobkyni coby oprávněné v exekučním řízení dostalo výtěžku právě v částce 2 588 385,59 Kč. Z těchto i dalších odvolacím soudem zmiňovaných důvodů se žalovaná dožadovala toho, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, protože není důvodné. III. Přípustnost dovolání 16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 17. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky §241 o. s. ř. 18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 20. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení. Nejvyšší soud však nepřistoupil k jeho částečnému odmítnutí, když výrok o nákladech řízení sdílel z důvodu své akcesority osud výroku o věci samé. 21. V projednávané věci se rozhodujícímu procesnímu senátu opakovaně nepodařilo dosáhnout jednomyslné shody (§243c odst. 2 o. s. ř.) v závěru o nepřípustnosti podaného dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), tudíž jej nemohl (jako nepřípustné) odmítnout, ale bylo naopak jeho povinností dovolání meritorně projednat a rozhodnout o něm rozsudkem (§243f odst. 4 část věty před středníkem o. s. ř.). 22. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu - mimo jiné - na vyřešení právních otázek 1/, zda usnesení o zamítnutí návrhu na předběžné opatření, které odvolací soud změnil, je pro v mezidobí nastalou změnu skutkových okolností nezákonným rozhodnutím ve smyslu §8 odst. 2 OdpŠk, zda skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, zda žaloba byla z pohledu postavení státu coby posledního dlužníka vskutku podána předčasně i se zřetelem k průběhu exekučních řízení směřujícím vůči S. a M. V., zda porušení povinnosti uložené (posléze) předběžným opatřením ze strany odpůrce přetrhuje příčinnou souvislost mezi vydaným nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci a vzniklou škodou spočívající v nedobytnosti následně vymáhané pohledávky a, konečně, zda postup odvolacího soudu byl vůči dovolatelce nepředvídatelný. 23. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení všech výše nastíněných otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 24. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§242 odst. 3 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale v nosných úvahách též opodstatněné. 25. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 26. K otázce nezákonnosti usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, které bylo odvolacím soudem změněno (a totožnému návrhu vyhověno), včetně námitky extrémního nesouladu závěrů odvolacího soudu s výsledky dokazování, uvádí Nejvyšší soud následující: 27. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. 28. Podle §8 odst. 2 OdpŠk byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. 29. Nejvyšší soud předesílá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel v rámci učiněné právní kvalifikace jednoznačně z toho, že usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření bylo ve smyslu §8 odst. 2 OdpŠk rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc, žalobkyně v podaném dovolání uvedené právní posouzení nikterak nezpochybnila a Nejvyšší soud tak nebyl oprávněn se danou otázkou zabývat (a to ani k námitkám žalované uplatněným ve vyjádření k dovolání, srov. již zmiňovaný §242 odst. 3 o. s. ř., které rozsah dovolacího přezkumu váže výlučně a jen na podané dovolání). 30. Odvolací soud měl však v projednávané věci za to, že měnící rozhodnutí odvolacího soudu, jež vyústilo v nařízení předběžného opatření, vycházelo z odlišného skutkového stavu, nežli který byl v posuzovaném řízení určující pro odlišné právní závěry soudu prvního stupně. V tomto směru je však třeba přisvědčit dovolatelce, že ony skutkové závěry odvolacího soudu zřetelně neodpovídají výsledkům provedeného dokazování.
31. Dovolací řízení zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže; primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, což se děje v otázkách skutkových z povahy věci jen omezeně. Z judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními) [viz bod 55 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16]. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. Jinak řečeno, i přesto, že by pro účastníky řízení mělo platit, že v rámci dovolacího řízení nelze zásadně očekávat přehodnocování zjištěného skutkového stavu, argumentace týkající se tvrzeného porušení procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování a vyhodnocení důkazní situace pod dovolací přezkum pojmově spadat může (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3712/18 ze dne 11. 11. 2019). 32. Z usnesení okresního soudu o předběžném opatření, se podává, že okresní soud měl za osvědčenu existenci splatné pohledávky žalobkyně za tehdejší žalovanou, stejně jako dispozice s nemovitou věcí náležející tehdejší žalované a jejímu manželovi, jediným důvodem, pro který předběžné opatření nenařídil, tkvěl podle výslovného odůvodnění v tom, že žalobkyně se ve vztahu k osvědčené pohledávce svých práv nedomáhala žalobou. Krajský soud v Praze jako soud odvolací, po obsáhlejší reprodukci obsahu návrhu i průběhu řízení před soudem prvního stupně, sám vycházel rovněž jen z listin, které byly připojeny k návrhu na nařízení předběžného opatření (srov. str. 4 a zejména 5 odůvodnění jeho rozhodnutí). Krajský soud doplnil, že v průběhu řízení o předběžném opatření podala žalobkyně u okresního soudu žalobu ve věci samé, a to dne 25. 6. 2015, řízení o ní bylo nadále vedeno pod sp. zn. 34 C 167/2015. Hovoří-li krajský soud o tom, že „žalobkyně uplatňuje svou pohledávku“, neuvádí, že by pro něj bylo rozhodující, že ji uplatňuje právě a jen (v mezidobí podanou) žalobou, když navíc o uplatňování sporné pohledávky (prostřednictvím korespondence mezi účastnicemi) hovořil již v důvodech svého rozhodnutí okresní soud. Jestliže až ve finální části odůvodnění svého usnesení odvolací soud (poté, kdy na základě jiných úvah vyložil potřebnost nařízení předběžného opatření) teprve následně hovoří o podání žaloby, pak jen výlučně z důvodu, že již za nastalé procesní situace je nadbytečné navrhovatelce (žalobkyni) ukládat nově povinnost podat v souvislosti s nařízením předběžného opatření žalobu (srov. §76 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud přitom sám odkazoval na znění §75c odst. 4 o. s. ř., podle něhož je pro rozhodnutí o předběžném opatření rozhodující stav, který tu byl v době rozhodování soudu prvního stupně, tedy evidentně nehodlal k žádným skutkovým novotám (včítaje v to následné podání žaloby) pro účely úvahy, zda je namístě nařídit předběžné opatření, přihlížet. Dovoláním zpochybněný skutkový závěr odvolacího soudu, že vykonatelné rozhodnutí okresního soudu bylo krajským soudem změněno v důsledku změny skutkových okolností, se tak z obsahu spisu v nejmenším nepodává. Naopak platí, že Krajský soud v Praze, vycházeje z totožných listinných příloh návrhu na nařízení předběžného opatření, dovodil (odchylně od soudu prvního stupně) potřebu nařízení předběžného opatření. 33. V rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13, Nejvyšší soud uvedl, že pojem „nezákonné rozhodnutí“, od něhož je vznik škody odvozován, není v zákoně č. 82/1998 Sb. blíže definován. Aby bylo možno rozhodnutí státního orgánu považovat za nezákonné, je třeba v zásadě splnit dvě podmínky: rozhodnutí musí být pravomocné (případně vykonatelné bez ohledu na právní moc) a rozhodnutí musí být zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení či změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení (změnění) rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). V původním řízení by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat. Změnil-li proto Krajský soud v Praze na základě totožného skutkového stavu usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, které naopak sám vůči tehdejší žalované nařídil, postupoval tak (analogicky) podle §220 odst. 1, písmeno a) o. s. ř., podle něhož odvolací soud změní usnesení, jestliže nejsou dány podmínky ani pro potvrzení ani pro jeho zrušení a soud prvního stupně rozhodl nesprávně , ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci. Posuzované rozhodnutí okresního soudu zde evidentně naplňuje definiční znaky nezákonného rozhodnutí podle §8 odst. 1 a 2 OdpŠk. Úvahy odvolacího soudu, uplatněné navíc jen obiter dictum (srov. odst. 20 napadeného rozsudku) pak nejsou z hlediska zkoumané problematiky významné. Závěr odvolacího soudu, podle něhož důvodem změny usnesení okresního soudu o předběžném opatření byla změna skutkových okolností nastalých v průběhu odvolacího řízení tak nemá opory ve výsledcích provedeného dokazování, jestliže mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy lze shledat žalobkyní důvodně vytýkaný extrémní nesoulad. Nelze proto považovat za správné ani navazující právní hodnocení dané otázky odvolacím soudem, mělo-li podklad ve vadně učiněném závěru o skutkovém závěru. 34. K problematice tzv. předčasnosti žaloby je možno uvést následující: Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2173/2012, posuzoval (k poměrům věci projednávané souměřitelný) případ, v němž se tehdejší žalobkyně domáhala náhrady škody spočívající ve zmaření její pohledávky, k němuž mělo dojít v důsledku nesprávného úředního postupu soudu, konkrétně v nikoliv včasném nařízení předběžného opatření, jímž by bylo dlužnici zakázáno nakládání s blíže označenou nemovitou věcí. Dlužnice v důsledku prodlení s nařízením předběžného opatření nemovitou věc převedla na třetí osobu a žalobkyni se posléze přisouzený nárok pro nemajetnost dlužnice nepodařilo (zcela) vymoci. Dovolací soud ve zmíněné věci vysvětlil, že „pro závěr o tom, zda v důsledku nesprávného úředního postupu nastala majetková újma v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného (neuspokojení pohledávky za dlužníkem), přitom není podstatné, zda konkurzní či exekuční řízení vedené vůči dlužníkovi bylo již formálně skončeno, nýbrž okolnost, zda poškozený na základě zjištěného skutkového stavu prokazatelně může dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v přiměřené době) uspokojení své pohledávky či nikoliv (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 77/2008). V posuzovaném případě tedy pro závěr o tom, zda v důsledku opožděného vydání předběžného opatření nastala na straně žalobkyně majetková újma v podobě zkrácení uspokojení uplatňované pohledávky, není podstatné toliko zjištění, zda a s jakým výsledkem exekuční řízení směřující k vymožení této pohledávky již pravomocně skončilo, nýbrž zjištění skutkových okolností (např. věk dlužnice, dostatek zpeněžitelného majetku, zdroj jejích příjmů, výše uplatňované pohledávky a jejího příslušenství apod.) umožňujících učinit závěr o tom, zda žalobkyně prokazatelně bude moci dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v přiměřené době) uspokojení své pohledávky či nikoliv.“ 35. Není pochyb o skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu v této věci neodpovídá právě prezentovaným právním závěrům. Byť je pravdou, že pokud existuje dlužník (popř. více dlužníků), nelze s jistotou vyloučit možnost plnění dluhu, bylo by ovšem neodůvodněnou tvrdostí, aby poškozený věřitel musel po zcela i nepřiměřenou dobu čekat na zánik jakékoliv v úvahu přicházející možnosti úhrady jeho pohledávky, aby se mohl plnění z titulu náhrady škody na pohledávce domáhat. Jak vyplývá např. z posledně označeného rozhodnutí, soudy jednající v řízení o náhradu škody posoudí otázku schopnosti dlužníka splnit pohledávku (poškozeného) věřitele samy, tedy aniž by v tomto ohledu bylo třeba rozhodnutí v řízení vedeném vůči dlužníkovi. 36. Dovolání žalobkyně je k dané otázce důvodné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež byla následována i v dalších rozhodnutích, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3562/2019). Jak plyne z výše uvedeného, měly se soudy nižších stupňů zabývat posouzením, zda dovolatelka při pravidelném běhu událostí bude prokazatelně moci dosáhnout v přiměřené době uspokojení své pohledávky po některém z v úvahu přicházejících „primárních“ dlužníků. Skutečnost, z níž soudy vycházely, tedy že exekuční řízení k uspokojení pohledávky stále probíhá a že bylo na pohledávku dovolatelky (navíc jen ve zcela zanedbatelném rozsahu) částečně plněno, není pro dané posouzení dostatečná. Jelikož bude třeba danou otázku v navazujícím řízení znovu posoudit, je v této fázi řízení předčasné, aby se již nyní Nejvyšší soud zabýval námitkou, že soudy nižších stupňů k oné otázce neučinily z jimi provedených důkazů odpovídající skutková zjištění a jimi vydaná rozhodnutí mají být s ohledem na požadavky vtělené do §157 odst. 2 o. s. ř. nepřezkoumatelná. 37. K otázce přetržení příčinné souvislosti: Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti [vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody], včetně jejího případného přetržení, je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti (ev. jejího přetržení) může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). V projednávané věci dovolatelka, ohledně učiněných zjištění, nezpochybňuje skutkové závěry, za nichž odvolací soud (v odstavci 27 a 28 svého rozhodnutí) dospěl k závěru o přetržení příčinné souvislosti, nýbrž mu (potud přípustně) vytýká výhradně nesprávné právní posouzení v závěru o vyloučení nezbytné kauzality. 38. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit závěrům odvolacího soudu, že potřebná příčinná souvislost ve věci není dána, neboť samotné nezákonné rozhodnutí o nevydání předběžného opatření ještě neznamenalo vznik škody, ale bylo nezbytné, aby jej následovalo jednání, které mělo být nevydaným předběžným opatřením zakázáno, tj. musí ještě dojít ze strany dlužnice k uzavření příslušných smluv. Dovolací soud zde přisvědčuje argumentaci dovolatelky s tím, že účelem předběžného opatření vydávaného v důsledku obavy, že by výkon rozhodnutí mohl být ohrožen dle ustanovení §74 odst. 1 o. s. ř., je právě to, aby u dlužníka, coby potenciálního budoucího povinného, zůstala zachována jeho majetková podstata, a to jak co do jejího kvantitativního, tak i kvalitativního složení. Předběžné opatření je (má být) vydáváno právě proto, aby bylo dlužníku znemožněno nakládat s jeho majetkem a tento zůstal v jeho majetkové podstatě až do případného zpeněžení v rámci vykonávacího nebo exekučního řízení. 39. Při požadované předběžné ochraně, poskytované z obavy před ohrožením výkonu rozhodnutí (soudní exekuci), se logicky předpokládá, že k takovému zcizovacímu právnímu jednání může dojít a je jeho primárním účelem mu, resp. jeho právním účinkům zabránit. Lze proto bez výhrad a s plným respektem k uznávaným principům teorie adekvátní příčinné souvislosti souhlasit i s navazující úvahou žalobkyně, že realizace takového zcizovacího jednání, jemuž včas nařízené předběžné opatření nezabránilo, příčinnou souvislost nepřetrhává, naopak představuje onu „příčinu“, jejímž pravidelným kauzálním následkem může být vznik škody v podobě následné nedobytnosti (posléze judikátní) pohledávky. Dlužno též dodat, že úvaha odvolacího soudu o přetržení příčinné souvislosti se protiví i teorii ochranného účelu normy, neboť zákonná ustanovení umožňující nařízení předběžného opatření, jejichž porušení vedlo k nesprávnému úřednímu postupu (k nevydání předběžného opatření) a tím i k tvrzenému vzniku škody, byla stanovena právě na ochranu zájmů věřitelů (navrhovatelů), u nichž je dobytnost pohledávky ohrožena očekávaným jednáním dlužníka vedeného záměrem ztížit či úplně znemožnit výkon (exekuci) v úvahu přicházejícího meritorního rozhodnutí. 40. K úvahám odvolacího soudu o konkurenci příčin vzniku škody je možno připomenout, že je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází pouze a jen tehdy, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013). U porušení povinnosti spočívající v opomenutí je třeba se ptát, zda bylo jednání, k němuž byl stát povinen, způsobilé vzniku škody zabránit. Jen pokud je odpověď na tuto otázku záporná, není opomenutí příčinou vzniku škody. Nejvyšší soud tu vzal v úvahu, že pokud by předběžné opatření bylo (správně) nařízeno již okresním soudem, popř. usnesení odvolacího soudu bylo včas doručeno katastrálnímu úřadu, pak převodní smlouva, pokud by byla uzavřena až po vykonatelnosti předběžného opatření, by nebyla platným právním jednáním, pokud by byla uzavřena již dříve, pak by pozbyl účinnosti návrh na vklad vlastnického práva (§76f odst. 1 a 2 o. s. ř.). V obou případech by bylo lze zabránit převodu významné části majetku dlužnice na třetí osobu. Tedy i v rozsahu posouzení problematiky přetržení příčinné souvislosti ze strany odvolacího soudu Nejvyšší soud shledal učiněné právní posouzení neúplným.
41. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 nebo §238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v projednávané věci shledal existenci vad, jež mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí a k nimž je povinen přihlížet bez ohledu na to, zda je dovolatel namítal či nikoliv. 42. Žalobkyně v dané věci požadovala náhradu škody jednak z důvodu, že považovala za nezákonné rozhodnutí soudu prvního stupně vydané v posuzovaném řízení, pokud jím nebylo nařízeno předběžné opatření, současně tutéž škodu požadovala též z titulu nesprávného úředního postupu, jež spojovala s (ne)činností odvolacího soudu, který písemné vyhotovení svého usnesení vypracoval se značným časovým odstupem od vydání rozhodnutí a tím podle žalobkyně (rovněž) zmařil účel sledovaný podaným návrhem na nařízení předběžného opatření (viz bod I/4, 7, 8 a 24 a body III. a IV. žaloby). Soud prvního stupně při jednání konaném dne 13. 8. 2019 (na č. l. 149 a násl. spisu) vyzval žalobkyni postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř., aby „rozdělila své nároky na náhradu škody zvlášť z titulu náhrady za nezákonné rozhodnutí a zvlášť z titulu nesprávného úředního postupu“; to vše s poučením o procesní sankci spojované s možností odmítnutí žaloby, pokud soudem vytčená vada nebude zhojena. Na to reagovala žalobkyně ústy svého zástupce tak, že „nárok je aktuálně požadován z nezákonného rozhodnutí“. Tento procesní postup soudu prvního stupně (jež byl posléze nepřímo aprobován i v napadeném rozsudku odvolacího soudu) správný ovšem nebyl. 43. Ve sporném řízení je to žalobce, kdo jako pán sporu (tzv. dominus litis) vymezuje předmět řízení, a to též tak, že uvede, čeho se žalobou domáhá a na jakém skutkovém základě. Soudy obou stupňů implicitně vycházely z premisy, podle níž nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí jsou dva obsahově odlišné právní pojmy, které legislativně vymezují příčinu vzniku újmy výkonem veřejné moci. Jde o samostatné skutkové podstaty odpovědnosti státu za takovou újmu, z čehož plyne zásada, že co je nezákonným rozhodnutím, nemůže být nesprávným úředním postupem a naopak. Uvedené pravidlo je však třeba vztáhnout na případy, kdy žalobce svůj nárok odvozuje od jediné příčiny. Není však vadou žaloby, jestliže žalobce uplatňuje jediný nárok (zde na náhradu škody), jehož vznik spojuje s dvěma či více samostatnými příčinami, aniž by každá z nich vedla k jinému škodnímu následku. V poměrech právě projednávané věci žalobkyně uplatňuje jedinou škodu v částce 2 588 385,59 Kč, o níž tvrdí, že ji způsobilo jak nezákonné rozhodnutí okresního soudu v posuzovaném řízení, tak i nesprávný úřední postup krajského soudu. Taková žalobní konstrukce není skutkově neurčitá a neprojednatelná a je jen na žalobkyni, aby ve vztahu k jedné, resp. druhé, či oběma tvrzeným příčinám současně tvrdila a prokazovala existenci vzniku škody, odpovědnostního titulu i nezbytnou příčinnou souvislost (k úspěchu žalobkyně ostatně může za určité situace vést i prokázání jen jedné z příčin tvrzené škody). 44. Úkon zástupce žalobkyně, který v reakci na nesprávné poučení ze strany soudu prvního stupně uvedl, že nárok je „aktuálně“ požadován z titulu nezákonného rozhodnutí, nepředstavuje v procesní rovině uvažováno žádné částečné omezení žaloby ani změnu skutkového základu uplatňovaného nároku (ve smyslu §95 odst. 1 a 96 odst. 1 o. s. ř.); soud prvního stupně také proto (správně) nerozhodoval ani o změně žaloby ani o částečném zastavení řízení. V dalším průběhu řízení se již soud prvního stupně otázkou nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Praze nezabýval a žalobkyně z hlediska předvídatelnosti postupu soudu nemohla očekávat, že danou problematikou se bude - vzdor svému dřívějšímu názoru - znovu zabývat (až) v odůvodnění jim vydaného rozsudku; o tom ostatně nepřímo svědčí i obsah podaného odvolání žalobkyně (srovnej č. l. 216 spisu). Jestliže proto následně i odvolací soud v důvodech svého rozsudku na straně jedné akcentoval, že předmětem řízení má být i podle jeho názoru jen nárok uplatněný z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (jak uvedeno v odstavci 3 napadeného rozsudku), pak je jím vydané rozhodnutí vnitřně nelogické, pokud se následně (byť jen pro „úplnost“) zabývá odpovědnosti státu z titulu nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Praze. Stanoví-li totiž občanský soudní řád, že ochrana práv účastníků má být spravedlivá (§1 o. s. ř.) a v řízení má být postupováno předvídatelně (§6 o. s. ř), nelze z pohledu Nejvyššího soudu aprobovat nastalou procesní situaci, kdy je nesprávným (nepředvídatelným) postupem soudu prvního stupně nejprve žalobkyně utvrzována o tom, že je třeba část jí uplatněného nároku z řízení vytěsnit, aby následně, bez jakéhokoliv upozornění, se dozvěděla až z konečného rozhodnutí, že i o původně jí uplatněné příčině vzniku škody v podobě nesprávného úředního postupu vlastně rozhodováno bylo a takto „pro úplnost“ postupuje i soud odvolací. Tato jiná vada řízení tak podstatně žalobkyni ztížila možnost uplatňování procesních práv spojovaných s nesprávným úředním postupem a mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku. Již vůbec pak nebyly na místě úvahy odvolacího soudu o tom, že nejde o nesprávný úřední postup, je-li konzumován následně vydaným rozhodnutím (viz odst. 20 napadeného rozsudku), neboť žalobkyně zřetelně uplatňovala nárok z titulu nezákonného rozhodnutí okresního soudu a nárok z nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Praze, který ovšem vydání rozhodnutí (první i druhé instance) časově následoval a nemohl se již proto z logiky věci v dříve vydaných rozhodnutích projevit. 45. Za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originárním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). Vedle již výše prezentovaných výhrad ohledně průběhu řízení ve vztahu k dílčímu nároku uplatněnému z titulu nesprávného úředního postupu, je třeba dovolatelce přisvědčit i v tom, že překvapivým bylo rozhodnutí odvolacího soudu v té jeho části, v níž, oproti soudu prvního stupně i dosavadním shodným tvrzením účastníků, dospěl k závěru o absenci podmínky nezákonnosti rozhodnutí okresního soudu o předběžném opatření a rovněž pokud žalobkyni vytýkal nedostatek v podobě nepodání dalšího návrhu na nařízení předběžného opatření a případně i nepodání odpůrčí žaloby. Pokud měl odvolací soud za to, že jde o okolnosti pro danou věc relevantní, měl o svém odlišném právním náhledu účastníky poučit a dát jim příležitost se k nově zvažované právní kvalifikaci vyjádřit, popř. umožnit jim (po odpovídajícím poučení podle §211 a 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) doplnit další tvrzení a důkazy na podporu jejich procesního stanoviska ve věci. Pokud se tak nestalo, jsou judikaturou zmiňovaná kritéria překvapivosti rozhodnutí naplněna a již z toho důvodu je vyloučeno, aby uvedené závěry mohly být předmětem věcného přezkumu v této fázi dovolacího řízení. 46. S ohledem na to, jak bylo dovolání koncipováno, lze ve stručnosti dodat, že překvapivost rozhodnutí je sice vadou, nikoliv však vadou zmatečnostní tkvící v možnosti odnětí věc před soudem projednat. Ustálená judikatura podávající výklad §229 odst. 3 o. s. ř. za dovolatelkou zmiňované důvody zmatečnosti považuje případy, kdy odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o případ uvedený v ustanovení §214 odst. 2 nebo 3 o. s. ř., jestliže účastník řízení nebyl přibrán do řízení, jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 v nepřítomnosti účastníka apod. O zmatečnost se přitom jedná, jen jestliže šlo o postup nesprávný a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Rozhodl-li odvolací soud nesprávně, případné vady postupu při samotném rozhodování jsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. – nyní jde o §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 731/05, nebo v odborné literatuře Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1007). Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je zatížen kvalifikovanou procesní vadou a rovněž je založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.. Jelikož Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). 47. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, přitom přiměřeně platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 48. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, ve spojení s §226 o. s. ř.). 49. Na soudech nyní bude, aby se znovu zabývaly splněním podmínek odpovědnosti státu za tvrzeně vzniklou škodu z obou uplatněných odpovědnostních titulů. Ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu Krajského soudu v Praze bude třeba vyřešit, zda lze obecnou úpravu možnosti předsedy soudu prodloužit lhůtu k doručení stejnopisu písemného vyhotovení usnesení až na devadesát dnů od jeho vyhlášení (ve smyslu §167 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §158 odst. 4 o. s. ř.) vztáhnout i na usnesení o nařízení předběžného opatření, u nějž zákonodárce klade důraz na jeho promptní doručení, nejpozději v 3 denní lhůtě od jeho vydání (srov. §211 a §76c odst. 2 a 3 o. s. ř.), a to nejen účastníkům, ale i katastrálnímu úřadu. Neopomene přitom závěry, k nimž dospěl v souvislosti s odpovídajícími procesními povinnostmi odvolacích soudů Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 5.2017, sp. zn. IV. ÚS 736/17. 50. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 12. 2022 JUDr. David Vláčil předseda senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/21/2022
Spisová značka:30 Cdo 392/2021
ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.392.2021.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení)
Dotčené předpisy:§8 předpisu č. 82/1998 Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Zveřejněno na webu:03/22/2023
Staženo pro jurilogie.cz:2023-04-22