Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.02.2022, sp. zn. 4 Tdo 530/2021 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.530.2021.1

sp. zn. 4 Tdo 530/2021- 33250 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2022 o dovoláních obviněných T. H. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Hradec Králové a M. C. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 9 To 20/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 11/2012, takto: I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá . II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. C. odmítá . Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 1 T 11/2012, byl obviněný T. H. uznán vinným pokračujícím zločinem (správně zvlášť závažným zločinem) úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod body I. 1) – 13)], a obviněný M. C. byl uznán vinným deseti trestnými činy ( správně zločiny) úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr zákoníku spáchaných ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. skutky 3) – 6), 8) – 13)] a pokračujícím trestným činem (správně zločinem) úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod body I. skutek 7), II.]. Současně byl tímto rozsudkem uznán vinným spoluobviněný M. B. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákona [jednání pod bodem I. 1)], čtyřmi trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákona ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona [jednání pod bodem I. skutky 2), 4), 5) ,9)] a trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona (jednání pod bodem III.). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění dopustili obvinění tím, že: I. obžalovaní T. H., M. B. a M. C., zejména s nyní již odsouzenými M., T. P. a L. M. a dále spolu s dalšími již odsouzenými uvedenými pod body 1) – 13) v období od prosince roku 2007 do konce roku 2008 ve XY, v XY i jinde J. M., obžalovaný L. M., a T. P. po vzájemné předchozí dohodě o způsobu páchání trestné činnosti spočívající v podvodném vylákávání úvěrů od bankovních institucí v úmyslu se obohatit, organizovali níže popsanou trestnou činnost dalších osob, když J. M. nejprve využil svých předchozích kontaktů na pobočce České spořitelny, a.s. v XY, XY, na podzim roku 2007 zde u tehdejší ředitelky O. K. prostřednictvím pana V., předjednal možnost pro T. P., aby vystupoval jako externí spolupracovník banky a doporučoval bance klienty žádající o hypoteční úvěry. L. M. posléze vytipoval na různých místech České republiky vhodné nemovitosti ke koupi, přičemž po předjednání prodeje těchto nemovitostí s jejich majiteli buď on nebo J. M. zajistili odhadce na nemovitosti, kterými byl zejména M. C., tomuto odhadci předložili materiály ke konkrétním níže uvedeným nemovitostem, zejména pak údaje k porovnávacím nemovitostem, a tyto následně vedli k nadhodnocení oceňovaných nemovitostí, když odhad v každém níže uvedeném konkrétním případě výrazně převyšoval jak kupní cenu prodávané nemovitosti, kterou požadovali jednotliví prodávající, tak skutečnou v místě a čase obvyklou cenu této nemovitosti, obžalovaní J. M. a T. P. pak přes další osoby zasvěcené do trestné činnosti R. K., P. H., L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, L. S., M. B., či M. K., zajistili osoby tzv. „bílých koní“, které za slíbenou finanční či jinou odměnu svolily s tím, že budou vystupovat jako kupující jednotlivých nemovitostí a že budou čerpat hypoteční úvěr na tyto nemovitosti, J. M. pak ve své kanceláři ve XY, XY, zajistil pro tyto osoby vyhotovení nepravdivých listinných dokladů potřebných pro schválení žádosti o hypoteční úvěr, a to zejména potvrzení o výši příjmů, výplatních pásek, pracovních smluv, daňových přiznání, smluv o uzavření budoucích kupních smluv, notářských zápisů apod., přičemž za tímto účelem si též neoprávněně opatřil razítka orgánů veřejné správy s vyobrazením státního znaku a razítka, jejichž otisk je povinnou součástí listin, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, konkrétně si takto neoprávněně opatřil kulaté razítko se státním znakem JUDr. Heleny Divišové, notářky v Hradci Králové, kulaté razítko se státním znakem Městského úřadu Chrast, kulaté razítko se státním znakem Městské části Praha 7, kulaté razítko se státním znakem Mgr. Dany Novákové, notářky v Pardubicích, kulaté razítko se státním znakem JUDr. Milana Šmidrkala, notáře v Brně, kdy tato razítka posléze použil na padělané smlouvy o smlouvách budoucích, kupní smlouvy či notářské zápisy předkládané bankám v níže uvedených případech popsaných pod body 2-7, 9, 10, 12, v některých případech J. M. pověřil tímto vyhotovením nepravdivých dokumentů P. H., který pro tyto účely vyhotovoval zejména zfalšované výpisy z účtů Komerční banky, a.s., výše uvedené nepravdivé dokumenty pak obžalovaný T. P. či v některých případech L. M. předávali či posílali do České spořitelny, a.s., pobočka XY, a to spolu se žádostí konkrétní osoby (bílého koně) o hypoteční úvěr, ve které na základě těchto dokladů a nepravdivého, výrazně navýšeného odhadu obvyklé ceny kupované nemovitosti požadovali úvěr na koupi nemovitosti ve výši výrazně přesahující její skutečnou kupní cenu, kdy v České spořitelně, a.s., pobočka XY, tyto žádosti o hypoteční úvěry hodnotil úvěrový pracovník obžalovaný T. H., který ač se v potvrzeních o příjmech jednotlivých žadatelů o úvěr se opakovali totožní zaměstnavatelé, příjmy žadatelů byly vhledem k jejich věku či pracovnímu zařazení neobvykle vysoké apod., doporučoval tyto žádosti ke schválení, potřebné doklady obdržel pouze od T. P. či L. M. a poté po schválení těchto žádostí v České spořitelně, a.s., pobočka v XY, za přítomnosti T. P. nebo L. M., kteří sem přiváděli jednotlivé žadatele, s těmito sepisoval smlouvy o hypotečním úvěru a prakticky jednal pouze s T. P. či L. M., jednotliví žadatelé pak dle instrukcí T. H. a T. P. či L. M. podepsali úvěrové smlouvy, jakož i další předem připravené potřebné písemnosti včetně příkazů k úhradě úvěrových prostředků, kdy tímto způsobem si J. M., L. M. a T. P. nechali zasílat část takto vylákaných úvěrových prostředků přesahující kupní cenu nemovitosti na účet společnosti C. H., IČ: XY, jejímž jednatelem byl L. S., který pro tento účel shora uvedený účet dal k dispozici, měl k němu dispoziční právo a finanční prostředky z hypotečních úvěrů zaslané bankou na tento účet obratem v hotovosti vybíral a předával T. P., který pak tyto finanční prostředky dílem rozdělil jako odměnu mezi jednotlivé obžalované, dílem použil k úhradě nákladů spojených s vyřizováním hypotečních úvěrů a dílem použil k částečné úhradě splátek předchozích podvodně vylákaných hypotečních úvěrů, kdy tímto způsobem byly takto vylákané hypoteční úvěry spláceny pouze do začátku roku 2009, kdy došlo k odhalení trestné činnosti a od té doby spláceny nejsou; obžalovaní. J. M. a T. P. se pak výše popsaného jednání dopustili následujícími útoky spolu s obžalovanými: 1) obž. T. H. a obž. M. B. s již pravomocně odsouzeným L. S., kdy M. B. dne 14.12.2007v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319005129, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4.700.000,- Kč na koupi rodinného domu v XY čp. XY včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 30.212,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši nejméně 100.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbili L. S. a T. P. s tím, že o splácení úvěru se nebude muset starat, přičemž M. B. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2006 ze dne 26. 3. 2007, které M. B. podepsal a které bylo opatřeno prezentačním razítkem Finančního úřadu v Hradci Králové, v němž byl deklarován čistý měsíční příjem M. B. ve společnosti t., IČ XY, ve výši 78.867,- Kč, ačkoliv v této společnosti v roce 2006 M. B. nepracoval a tohoto příjmu nedosahoval, dále nepravdivé hospodářské výsledky společnosti t. za zdaňovací období 2006 – přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2006, rozvaha, výkaz zisku a ztrát (2/2006-12/2006) a aktuální výsledky hospodaření ke dni 30. 9. 2007 - rozvaha, výkaz zisku a ztrát, ačkoliv ve skutečnosti společnost t. ve sledovaném období nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost a předložené výsledky hospodaření byly zkreslené, když kromě těchto dokladů byly obžalovanými T. P. a L. M. k žádosti o hypoteční úvěr předloženy též návrh na uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 7. 12. 2007 mezi budoucí prodávající M. M. a budoucím kupujícím M. B. a návrh kupní smlouvy mezi jmenovanými, jejichž vyhotovení zajistil L. M. a ve kterých úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 6.500.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího M. B. dohodl s prodávající M. M., činila pouze 2.850.000,- Kč, přičemž za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem L. M. dále nechal u A. V. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 675/178/07 ze dne 12. 12. 2007, v němž A. V. stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 4.700.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. B. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 18. 12. 2007 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4.700.000,- Kč na účet č. XY, jehož majitelem byla společnost C. H., L. S. po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 19. 12. 2007 vybral a předal je T. P., M. B. následně dne 2. 1. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávající M. M. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. z úvěrových prostředků zajistil vyplacení fakticky dohodnuté kupní ceny 2.850.000,- Kč M. M., kdy zbytek úvěrových prostředků ve výši 1.850.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S. a M. B. a částečně použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, M. B. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4.616.611,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obviněných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti, která činila 3.200.000,- Kč, škoda ve výši 1.416.611,- Kč, 2) obž. H., obž. B. s již pravomocně odsouzenými L. S., P. K., P. H., kdy P. K. dne 4. 3. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319228189, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3.500.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres Svitavy, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 20.773,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši nejméně 100.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil M. B., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž P. K. za tímto účelem předal kopii svého občanského průkazu T. P. a byl si vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti S.-P. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti P. K. nikdy nepracoval, a dále padělaný výpis z účtu P. K. u Komerční banky, a.s. č. XY za období od 3. 9. 2007 do 14. 2. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy jmenovanému na účet, přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H., ačkoliv byl sám majitelem shora uvedeného účtu, výpis z účtu počítačově upravil tak, že z něj vyplývalo, že jeho majitelem je P. K. a dále v tomto výpisu vytvořil vklady na účet, které měly deklarovat příjem P. K., a to ve výši 46.248,- Kč dne 6. 9. 2007, 45.921,- Kč dne 6. 10. 2007, 48.163,- Kč dne 6. 11. 2007, 48.829,- Kč dne 6. 12. 2007, 48.836,- Kč dne 6. 1. 2008 a 48.813,- Kč dne 6. 2. 2008, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2008 mezi budoucími prodávajícími J. R., S. Ř. a J. T. a budoucím kupujícím P. K., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost v XY čp. XY činí 3.950.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího P. K. dohodl s prodávajícími, činila pouze 1.550.000,- Kč, přičemž P. K., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. S., který věděl o tom, že P. K. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch P. K. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580085960 ze dne 3. 3. 2008 na nemovitost v XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u odhadce J. B. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 734/2/2008 ze dne 27. 2. 2008, v němž J. B. stanovil obvyklou cenu nemovitosti v XY čp. XY na částku 3.600.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru P. K. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 13. 3. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3.500.000,- Kč na účet určený obviněnými, tj. na účet společnosti C. H. č. XY, L. S., který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 13. 3. 2008, 14. 3. 2008 a 26. 3. 2008 vybral, kdy dne 17. 3. 2008 zajistil uhrazení skutečné kupní ceny prodávajícím, neboť na účet R. Ř. č. XY složil v hotovosti částku 1.550.000 Kč, a zbylé finanční prostředky z úvěru předal T. P., P. K. dne 12. 3. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícími J. R., S. Ř. a J. T. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. úvěrové prostředky ve výši 1.950.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S. a P. K. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, P. K. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3.468.215,- Kč a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obviněných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1.918.215,- Kč, 3) obž. T. H., obž. M. C. s již pravomocně odsouzenými L. S., P. K., M. K., M. K. a dále s L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, kdy M. K. dne 5. 6. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti L. M. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319452199, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4.400.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 27.851,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 200.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil M. K., který ho k této trestné činnosti přiměl, když M. K. tak činil na žádost L. B., aby sehnal tzv. „bílého koně“ pro sjednání úvěru, přičemž M. K. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společností S. se sídlem XY, a B. se sídlem XY, ačkoliv v těchto společnostech M. K. nikdy nepracoval, a dále notářský zápis sp. zn. Nz 236/2008, N 241/2008 ze dne 12. 3. 2008 údajně sepsaný JUDr. Helenou Divišovou, notářkou v Hradci Králové, o dohodě o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů M. K. a H. T. D. T. H., opatřený ověřovací doložkou, ačkoli M. K. tento notářský zápis nikdy neuzavřel, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 11. 6. 2008 mezi budoucí prodávající B. G. V. a budoucím kupujícím M. K., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 4.600.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího M. K. dohodl s prodávající B. G. V., činila pouze 2.500.000,- Kč, přičemž M. K., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/050/2008 ze dne 21. 4. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 4.400.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. K. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 11. 6. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4.400.000,- Kč na účty určené obviněnými, tj. částku ve výši 2.500.000,- Kč, na účet B. G. V. č. XY, což byla skutečná kupní cena, kterou jmenovaná za prodej nemovitosti obdržela, a dále částku 1.900.000,- Kč na účet č. XY, jehož majitelem byla společnost C. H., L. S. po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 17. 6. 2008 a 20. 6. 2008 vybral a předal je T. P., M. K. následně dne 18. 6. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávající B. G. V. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. finanční částku ve výši 1.900.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S., M. K. a M. K. a částečně ji použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, M. K. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4.361.521,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obviněných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1.861.521,- Kč, 4) obž. T. H., obž. M. C., obž. M. B. s již pravomocně odsouzenými L. S., M. K., R. K., kdy M. K. dne 20. 6. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. a R. K. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319512139, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3.500.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 22.477,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 100.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil R. K., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž M. K. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společností R. R. se sídlem XY, a A. se sídlem XY, XY, ačkoliv v těchto společnostech M. K. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 25. 6. 2008 mezi budoucími prodávajícími M. M. a J. M. a budoucím kupujícím M. K., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 3.700.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího M. K. dohodl s prodávajícími, činila pouze 1.100.000,- Kč, přičemž M. K., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/074/2008 ze dne 17. 6. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 3.500.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. K. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 26. 6. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3.500.000,- Kč na účet určený obžalovanými, tj. na účet společnosti C. H. č. XY, který pro tento účel, tedy pro převod finančních prostředků z podvodně vylákaných úvěrů, zřídil jednatel této společnosti L. S., M. B., který měl dispoziční právo k tomuto účtu a který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 26. 6. 2008 vybral a předal je T. P., M. K. následně dne 27. 6. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícími M. M. a J. M. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. z úvěrových prostředků zajistil vyplacení fakticky dohodnuté kupní ceny 1.100.000,- Kč prodávajícím, kdy zbytek úvěrových prostředků ve výši 2.400.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S., M. B., R. K. a M. K. a částečně použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, M. K. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3.470.130,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 2.370.130,- Kč, 5) obž. T. H., obž. M. C., obž. M. B. s již pravomocně odsouzeným L. S. a P. R., kdy P. R. dne 27. 8. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319729119, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4.400.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 28.505,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši nejméně 150.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil M. B., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž P. R., aby úvěr obdržel, předal za tímto účelem T. P. svůj občanský průkaz a byl si vědom toho, že T. P. a L. M. byly spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouva a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti t. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti P. R. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2008 mezi budoucím prodávajícím N. V. K. a budoucím kupujícím P. R., jejíž vyhotovení zajistil J. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 4.900.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího P. R. dohodl L. M. s prodávajícím, činila pouze 2.390.000,- Kč, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/094/2008 ze dne 5. 8. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 4.400.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru P. R. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 1. 9. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4.400.000,- Kč na účty určené obviněnými, tj. částku ve výši 2.390.000,- Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet realitní kanceláře R. S., která pak zajistila po odečtení své provize úhradu kupní ceny prodávajícímu, a částku ve výši 2.010.000,- Kč na účet společnosti C. H. č. XY, který pro tento účel, tedy pro převod finančních prostředků z podvodně vylákaných úvěrů, zřídil jednatel této společnosti L. S., L. S. dále po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 3. 9. 2008 vybral a předal je T. P., P. R. ještě předtím dne 27. 8. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícím N. V. K. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. zbytek úvěrových prostředků ve výši 2.010.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S. a P. R. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, P. R. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4.348.372,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti, která činila 2.532.000,- Kč, škoda ve výši 1.816.372,- Kč, 6) obž. T. H., obž. M. C. s již odsouzenými V. B., P. H., L. S., kdy V. B. dne 28. 8. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319737119, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4.500.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY a XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 28.813,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši nejméně 300.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil P. H., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž V. B., aby úvěr obdržel, předal za tímto účelem P. H. svůj občanský průkaz a byl si vědom toho, že T. P. a L. M. byly spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouva a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti B. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti V. B. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 29. 8. 2008 mezi budoucím prodávajícím F. V. (dříve N.) a budoucím kupujícím V. B., jejíž vyhotovení zajistil J. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY a XY činí 4.700.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího V. B. dohodl L. M. s prodávajícím, činila pouze 2.950.000,- Kč, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/093/2008 ze dne 6. 8. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY a XY na částku 4.500.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru V. B. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 1. 9. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4.500.000,- Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku celkem ve výši 2.950.000,- Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účty prodávajícího F. V., a částku ve výši 1.550.000,- Kč na účet společnosti C. H. č. XY, který pro tento účel, tedy pro převod finančních prostředků z podvodně vylákaných úvěrů, zřídil jednatel této společnosti L. S., L. S. dále po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 3. 9. 2008 a 8. 9. 2008 vybral a předal je T. P., V. B. ještě předtím dne 29. 8. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícím F. V. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY a XY, přičemž T. P. zbytek úvěrových prostředků ve výši 1.550.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., P. H., L. S. a V. B. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, V. B. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 30. 8. 2011, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4.341.099,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti, která činila 3.264.000,- Kč, škoda ve výši 1.077.099,- Kč, 7) obž. T. H., obž. M. C. s již pravomocně odsouzenými L. S. a M. V., kdy M. V. dne 29. 9. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřela s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343562179, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenované ve výši 4.800.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázala k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 31.003,- Kč, ačkoliv věděla, že úvěr splácet nebude, neboť neměla fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednala pouze kvůli slíbené odměně ve výši 300.000,- Kč, kterou jí za tuto činnost slíbil L. M., který ji k této trestné činnosti přiměl, přičemž M. V. si byla vědoma toho, že aby úvěr obdržela, byly T. P. a L. M. spolu s její předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jejích výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společností A.-P. se sídlem XY, a S.-P. se sídlem XY, ačkoliv v těchto společnostech M. V. nikdy nepracovala, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2008 mezi budoucím prodávajícím D. K. a budoucím kupujícím M. V., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY, včetně přilehlých pozemků činí 4.800.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupující M. V. dohodl s prodávajícími, činila pouze 2.760.000,- Kč, přičemž M. V., ač neměla zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsala, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0110/2008 ze dne 19. 9. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY, včetně přilehlých pozemků na částku 4.800.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. V. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 6. 10. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4.800.000,- Kč na účty určené obviněnými, tj. částku 2.760.000,- Kč, která odpovídala skutečné kupní ceně, ve prospěch účtů prodávajícího D. K., avšak částku 2.040.000,- Kč na účet společnosti C. H. č. XY, který pro tento účel, tedy pro převod finančních prostředků z podvodně vylákaných úvěrů, zřídil jednatel této společnosti L. S., L. S. dále po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 6. 10. 2008 a 9. 10. 2008 vybral a předal je T. P., M. V. dne 3. 10. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřela jako kupující s prodávajícím D. K. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. vylákané úvěrové prostředky ve výši 2.040.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S. a M. V. a částečně použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, M. V. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácela, kdy k 30. 8. 2011, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4.669.729,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obviněných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti, která činila 3.600.000,- Kč, škoda ve výši 1.069.729,- Kč, 8) obž. T. H., obž. M. C. s již pravomocně odsouzeným P. H., L. T., O. M. a L. S., kdy L. T. dne 20. 10. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343609109, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3.000.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 19.565,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 100.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil P. H., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž L. T. aby úvěr obdržel, předal za tímto účelem P. H. svůj občanský průkaz a byl si vědom toho, že T. P. a L. M. byly spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouva a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti A. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti L. T. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 20. 10. 2008 mezi budoucí prodávající Z. M. a budoucím kupujícím L. T., jejíž vyhotovení zajistili T. P. a manžel prodávající O. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedli, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 3.000.000,- Kč, ačkoliv O. M., který vedl jednání za svoji manželku, neměl vůbec v úmyslu nemovitost na L. T. převést, L. S., který věděl o tom, že L. T. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch L. T. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 103866 ze dne 16. 10. 2008 na nemovitost XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0118/2008 ze dne 13. 10. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 3.000.000,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti činila pouhých 1.200.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru L. T. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 21. 10. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3.000.000,- Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku ve výši 85.197,- Kč na účet O. M. č. XY, vedený Českomoravskou hypoteční bankou, a.s., a částku ve výši 2.914.803,- Kč n a ú čet Z. M. č. XY, vedený Českou spořitelnou, a.s., Z. M. použila tyto finanční prostředky zčásti na splacení svých předchozích úvěrů a část těchto finančních prostředků ve výši 1.000.000,- Kč dne 22. 4. 2009 vybrala v hotovosti a předala O. M., který pak z této finanční částky předal 900.000,- Kč T. P., přičemž T. P. tyto peníze rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M. a P. H. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, na přání O. M. pak T. P. ani nepředložil k podpisu kupní smlouvu prodávající Z. M., když Z. M. podepsala kupní smlouvu na nemovitost XY čp. XY až dne 5. 3. 2009 na základě urgencí České spořitelny, a.s., L. T. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 30. 7. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 2.978.106,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1.778.106,- Kč, 9) obž. T. H., obž. M. C., obž. M. B. s již pravomocně odsouzeným L. S., L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, a M. P., kdy M. P., nar. XY, které nebylo pro neznámý pobyt usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno, dne 30. 10. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti L. M. uzavřela s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343617109, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenované ve výši 3.500.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázala k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 22.607,- Kč, ačkoliv věděla, že úvěr splácet nebude, neboť neměla fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednala pouze kvůli slíbené odměně ve výši 200.000,- Kč, kterou jí za tuto činnost slíbil L. B., který ji k této trestné činnosti přiměl, přičemž M. P. si byla vědoma toho, že aby úvěr obdržela, byly T. P. a L. M. spolu s její předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jejích výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti t. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti M. P. nikdy nepracovala, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 30. 10. 2008 mezi budoucími prodávajícími M. S. a N. S. a budoucí kupující M. P., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 3.500.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupující M. P. dohodl s prodávajícími, činila pouze 1.800.000,- Kč, přičemž M. P., ač neměla zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsala, L. S., který věděl o tom, že M. P. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch M. P. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 102272 ze dne 24. 10. 2008 na nemovitost XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0124/2008 ze dne 17. 10. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 3.500.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. P. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 31. 10. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3.500.000,- Kč na účty určené obviněnými, tj. částku 1.800.000,- Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet prodávající N. S. a částku 1.700.000,- Kč na účet společnosti t. č. XY, M. B., který měl právo k tomuto účtu a který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 4. 11. 2008 vybral a předal je T. P., M. P. ještě předtím dne 30. 10. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřela jako kupující s prodávajícími M. S. a N. S. kupní smlouvu na nemovitost ve XY čp. XY, přičemž T. P. zbytek úvěrových prostředků ve výši 1.700.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., M. B., L. B., L. S. a M. P. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, M. P. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácela, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3.490.055,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1.690.055,- Kč, 10) obž. T. H., obž. M. C. s již pravomocně odsouzenými J. Š., L. S., a dále s L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, kdy J. Š. dne 11. 11. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343655199, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3.900.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 25.358,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 200.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil L. B., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž J. Š. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti A. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti J. Š. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2008 mezi budoucími prodávajícími J. Č. a D. Č. a budoucím kupujícím J. Š., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost ve XY čp. XY činí 3.900.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího J. Š. dohodl s prodávajícími, činila pouze 2.200.000,- Kč, přičemž J. Š., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. S., který věděl o tom, že J. Š. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch J. Š. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 103870 ze dne 9. 11. 2008 na nemovitost ve XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0125/2008 ze dne 29. 10. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti ve XY čp. XY na částku 3.900.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru J. Š. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 13. 11. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3.900.000,- Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku 2.200.000,- Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet prodávajícího J. Č. a částku 1.700.000,- Kč na účet společnosti C. H. č. XY, L. S., který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 13. 11. 2008 vybral a předal je T. P., J. Š. poté dne 19. 12. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícími J. Č. a D. Č. kupní smlouvu na nemovitost ve XY čp. XY, přičemž T. P. úvěrové prostředky ve výši 1.700.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. B., L. S. a J. Š. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, J. Š. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3.894.858,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1.644.858,- Kč, 11) obž. T. H., obž. M. C. s již pravomocně odsouzenými P. H., L. S., P. H. a L. T., kdy L. T. dne 2. 12. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343713109, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4.300.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 27.959,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 100.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil P. H., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž L. T. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti S. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti L. T. nikdy nepracoval, a dále padělaný výpis z účtu L. T. u Komerční banky, a.s. č. XY za období od 1. 8. 2008 do 3. 11. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy jmenovanému na účet, přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H. výpis z účtu počítačově vytvořil a uvedl v něm smyšlené vklady, které měly představovat příjem L. T. od zaměstnavatele společnosti S., kdy konkrétně se jednalo o vklad ze dne 6. 8. 2008 ve výši 76.928,- Kč a ze dne 3. 11. 2008 ve výši 77.476,- Kč, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2008 mezi budoucí prodávající E. Ch. a budoucím kupujícím L. T., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost v XY čp. XY činí 4.300.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího L. T. dohodl s prodávající, činila pouze 2.550.000,- Kč, přičemž L. T., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. S., který věděl o tom, že L. T. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch L. T. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 102271 ze dne 1. 12. 2008 na nemovitost v XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0140/2008 ze dne 27. 11. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti v XY čp. XY na částku 4.300.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru L. T. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 4. 12. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4.300.000,- Kč na účty určené obviněnými, tj. částku 2.550.000,- Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet L. K. č. XY, kdy tuto částku prodávající E. Ch. po stržení provize realitní kanceláře za prodej domu skutečně obdržela, a částku 1.750.000,- Kč na účet společnosti C. H. č. XY, L. S., který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 4. 12. 2008, 5. 12. 2008 a 18. 12. 2008 vybral a předal je T. P., L. T. dne 3. 12. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávající E. Ch. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. úvěrové prostředky ve výši 1.750.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., P. H., L. S. a L. T. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, L. T. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 30. 8. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4.274.113,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly, a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 2.124.113,- Kč, 12) obž. T. H., obž. M. C. s již pravomocně odsouzenými L. S., P. H., V. S. a dále s L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, kdy V. S., vyloučený k samostatnému projednání, dne 10. 12. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti L. M. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343735199, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4.300.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 27.664,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 100.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil L. B., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž V. S. za tímto účelem předal kopii svého občanského průkazu L. M. a byl si vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti S. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti V. S. nikdy nepracoval, a dále padělaný výpis z účtu V. S. u Komerční banky, a.s. č. XY za období od 1. 8. 2008 do 3. 11. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy jmenovanému na účet, přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H. výpis z účtu počítačově vytvořil a uvedl v něm smyšlené vklady, které měly představovat příjem V. S. od zaměstnavatele společnosti S., kdy konkrétně se jednalo o vklad ze dne 6. 8. 2008 ve výši 68.021,- Kč a ze dne 3. 11. 2008 ve výši 67.254,- Kč, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 10. 12. 2008 mezi budoucím prodávajícím K. R. a budoucím kupujícím V. S., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost v XY čp. XY činí 4.600.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího V. S. dohodl s prodávajícím, činila pouze 2.000.000,- Kč, přičemž V. S., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. S., který věděl o tom, že V. S. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch V. S. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 103869 ze dne 7. 12. 2008 na nemovitost v XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0146/2008 ze dne 4. 12. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti v XY čp. XY na částku 4.300.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v Pardubicích, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru V. S. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 12. 12. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4.300.000,- Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku 2.000.000,- Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet K. R. č. XY, a částku 2.300.000,- Kč na účet společnosti C. H. č. XY, L. S., který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 12. 12. 2008 a 15. 12. 2008 vybral a předal je T. P., V. S. ještě předtím dne 10. 12. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícím K. R. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. úvěrové prostředky ve výši 2.300.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S. a V. S. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, V. S. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4.300.000,- Kč a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 2.300.000,- Kč, 13) obž. T. H., obž. M. C. s již pravomocně odsouzenými R. K., P. S. a P. H., kdy P. S. dne 31. 12. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti L. M. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343801109, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3.900.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 25.098,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 150.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil R. K., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž P. S. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu u společnosti S. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti P. S. nikdy nepracoval, a dále padělaný výpis z účtu P. S. č. XY u Komerční banky, a.s. za období od 29. 9. 2008 do 16. 12. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy ze společnosti S. na účet P. S., přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H. výpis z účtu počítačově vytvořil a uvedl v něm smyšlené vklady, které měly představovat příjem P. S. od zaměstnavatele společnosti S., kdy konkrétně se jednalo o vklad ze dne 6. 10. 2008 ve výši 88.298,- Kč, ze dne 3. 11. 2008 ve výši 83.929,- Kč a ze dne 6. 12. 2008 ve výši 89.740, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 5. 1. 2009 mezi budoucí prodávající E. Ch. a budoucím kupujícím P. S., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 4.100.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího P. S. dohodl s prodávající E. Ch., činila pouze 2.150.000,- Kč, přičemž za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem L. M. dále nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0153/2008 ze dne 15. 12. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 3.900.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru P. S., jakož i kupní smlouvy s E. Ch. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 8. 1. 2009 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3.900.000,- Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku ve výši 2.150.000,- Kč, na účet L. K. č. XY, kdy tuto částku prodávající E. Ch. po stržení provize realitní kanceláře za prodej domu skutečně obdržela, a dále částku 1.750.000,- Kč na účet J. M. (syna obžalovaného L. M.) č. XY, přičemž L. M. po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu postupně v průběhu ledna 2009 v hotovosti vybral a rozdělil ji jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., T. P., R. K. a P. S. a částečně ji použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, P. S. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, nespláceli jej ani ostatní obžalovaní, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3.900.000,- Kč a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1.750.000,- Kč, II. obž. M. C. s již odsouzenými L. S., M. V., L. M. a P. H. dne 14. 8. 2008 v XY M. V. podala na pobočku České spořitelny, a.s. v XY, XY, prostřednictvím zprostředkovatelů J. M. a J. S. žádost o poskytnutí hypotečního úvěru č. 2412447 ve výši 6.200.000,- Kč za účelem koupě rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, ačkoliv věděla, že případný úvěr splácet nebude, neboť neměla fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a o úvěr žádala pouze kvůli slíbené finanční odměně, kterou jí za tuto činnost slíbil její švagr L. M., který ji k této trestné činnosti přiměl a který společně s J. M. tuto trestnou činnost organizoval, když jmenovaní po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu se obohatit zamýšleli na základě vytvoření nepravdivých dokumentů, zejména nadhodnoceného odhadu nemovitosti XY čp. XY, vylákat z České spořitelny, a.s. úvěr ve výši 6.200.000,- Kč, z něhož měli v úmyslu jednak dílem uhradit kupní cenu za výše uvedenou nemovitost a jednak zbylé finanční prostředky použít pro vlastní potřebu, přičemž M. V. si za účelem sjednání úvěru dne 7. 7. 2008 v Komerční bance, a.s., pobočka Praha 10, Kubánské náměstí 15, založila účet č. XY, kdy za stejným účelem předala L. M. kopii svého občanského průkazu a taktéž předala zprostředkovateli úvěru J. M. k předložení bance nepravdivé doklady o jejích výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu 116.320,- Kč měsíčně u společnosti S.-P. se sídlem XY včetně padělaných výplatních pásek, ačkoliv v této společnosti M. V. nikdy nepracovala a deklarovaného příjmu nedosahovala, padělaný výpis z účtu M. V. č. XY u Komerční banky, a.s. za období od 21. 4. 2008 do 4. 7. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy ze společnosti S. na účet M. V., přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H. výpis z účtu počítačově vytvořil a uvedl v něm smyšlené vklady, které měly představovat příjem M. V. od zaměstnavatele společnosti S.-P., kdy konkrétně se jednalo o vklad ze dne 25. 4. 2008 ve výši 116.791,- Kč, ze dne 21. 5. 2008 ve výši 116.395 a ze dne 20. 6. 2008 ve výši 116.170,- Kč, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, M. V. dále předala J. M. padělanou smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy na nemovitost XY čp. XY mezi budoucí prodávající – společností CATENA CZH, s.r.o. a budoucí kupující M. V., v níž byla deklarována kupní cena 6.900.000,- Kč, ačkoliv o koupi nemovitosti s prodávajícím nikdy nejednala, přičemž dle této smlouvy měla být část úvěru ve výši 2.100.000,- Kč poukázána na účet č. XY společnosti C. H., kterou za tímto účelem, jakož i za účelem zasílání finančních prostředků z obdobných podvodně vylákaných úvěrů, založil L. S., který byl rovněž obeznámen s trestnou činností a který obžalovaným přislíbil vybrání finančních prostředků pocházejících z úvěru z výše uvedeného účtu a jejich rozdělení jako odměnu mezi jednotlivé obžalované, když za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem L. M. dále nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/055/2008 ze dne 26. 4. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 6.900.000,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti činila pouhých 3.400.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaný L. M. předložil České spořitelně, a.s., která ovšem poskytnutí úvěru neschválila, a shora uvedeným jednáním se obžalovaní s ohledem na jejich úmysl úvěr nesplácet pokusili způsobit České spořitelně, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, IČ: 45244782, škodu ve výši nejméně 2.800.000,- Kč, která se rovná výši požadovaného úvěru po odečtení skutečné hodnoty nemovitosti XY čp. XY, jež měla sloužit jako zástava za tento úvěr, III. obžalovaný M. B. sám M. B. dne 31. 12. 2008 v XY na pobočce Komerční banky, a.s. v ul. XY čp. XY, jako jednatel společnosti t. se sídlem XY, IČ: XY, uzavřel za tuto společnost s Komerční bankou, a.s. smlouvu o úvěru č. 0510008202111, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru uvedené společnosti ve výši 3.932.224,73 Kč za účelem splacení zůstatku revolvingového úvěru č. 0510007202044, přičemž se ve smlouvě zavázal tento úvěr splatit ve třech splátkách, a to dne 25. 1. 2009 částku 330.000,- Kč, dne 25. 2. 2009 částku 330.000,- Kč a dne 13. 3. 2009 částku 3.272.224,73 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť věděl, že společnost t. nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, jak deklaroval v žádosti o úvěr ze dne 29. 12. 2008 a v jejích přílohách, tzn., že společnost nepodniká v oblasti obchodu s cukrem a nebude mít prostředky na splacení úvěru, M. B. si byl vědom toho, že aby společnost t. úvěr obdržela, byly Komerční bance, a.s. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr předloženy nepravdivé doklady týkající se společnosti t., a to konkrétně nepravdivé přiznání k dani z příjmu právnických osob společnosti t. za zdaňovací období roku 2007, opatřené razítkem Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2008, včetně rozvahy ke dni 31. 12. 2007, výkazu zisku a ztráty ke dni 31. 12. 2007, rozvahy ke dni 30. 6. 2008 a výkazu zisku a ztráty ke dni 30. 6. 2008, ačkoliv ve skutečnosti společnost t. ve sledovaném období nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost a předložené výsledky hospodaření byly nepravdivé, dále kniha pohledávek společnosti t. ke dni 18. 7. 2008 včetně v ní uvedených neexistujících faktur za dodávky cukru v hodnotě 10.771.620,- Kč, když ve skutečnosti odběratelům na fakturách uvedeným společnost t. nikdy cukr nedodala, kdy na základě těchto nepravdivých dokladů byl úvěr schválen, přičemž po podepsání smlouvy o úvěru M. B. byly dne 31. 12. 2008 Komerční bankou, a.s. úvěrové prostředky ve výši 3.932.224,73 vyplaceny na účet revolvingového úvěru společnosti t. č. 0510007202044, čímž došlo k uhrazení tohoto revolvingového úvěru, avšak nyní poskytnutý úvěr nebyl řádně hrazen, když M. B. uhradil v lednu 2009 pouze první splátku ve výši 330.000,- Kč z finančních prostředků poskytnutých mu za tímto účelem T. P., další splátky však již hrazeny nebyly a Komerční bance, a.s. tak vznikla škoda na jistině úvěru ve výši 3.602.224,73 Kč. 2. Za shora uvedený zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu uložil Krajský soud v Hradci Králové obviněnému T. H. podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, přičemž denní sazba činila 250 Kč, tedy celkem ve výměře 50 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil soud prvního stupně obviněnému náhradní trest odnětí svobody ve výměře 3 měsíců. 3. Obviněnému M. C. uložil soud prvního stupně podle §211 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále obviněnému podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest výměře 200 celých denních sazeb, když denní sazba činila 250 Kč, tedy celkem ve výměře 50 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil soud prvního stupně obviněnému náhradní trest odnětí svobody ve výměře tři měsíce. Současně podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku tomuto obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provádění znalecké a odhadní činnosti, jejímž předmětem je stanovování cen nemovitostí, a to na dobu 4 let. 4. Dále soud prvního stupně rozhodl o trestu a povinnosti náhrady škody u spoluobviněného M. B. 5. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 1 T 11/2012, podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněných T. H. a M. C., které v případě obviněného M. C. směřovalo do výroku o vině, konkrétně aplikace trestní normy a u obou obviněných do výroků o uložených trestech. Odvolání podali rovněž oba obvinění do výroku o vině a uložených trestech. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 20/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaných odvolání obou obviněných rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 1 T 11/2012, ohledně těchto obviněných v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu sám rozhodl tak, že obviněné T. H. a M. C. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil podané obžaloby pro skutky, v nichž byl obžalobou spatřován pod body I. 1. – 13. pokračující zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku u T. H. a u obviněného M. C. pod bodem I. skutky 3) – 6), 8) – 13) deset trestných činů úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 spáchaných ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona a (pod bodem I. skutek 7) a pod bodem II.) pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona spáchaný ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Odvolání státního zástupce vrchní soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 20/2019, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obou obviněných z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. 7. O podaném dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 300/2020, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 20/2019, v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 8. Vrchní soud v Praze nově o odvoláních státního zástupce a obviněných T. H. a M. C. rozhodl rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 9 To 20/2019, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného T. H. napadený rozsudek ohledně obviněného M. C. podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. a ohledně obviněného T. H. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. H. uznal vinným ze spáchání jedenácti zločinů (správně zvlášť závažného zločinu) úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. skutek 1) – 11)], a obviněného M. C. uznal vinným pomocí k deseti zločinům úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. skutek 1) – 4), 6) – 11)], a pomocí ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonanému, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem I. skutek 5) a 12)]. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění dopustili obvinění tím, že: I. obžalovaní T. H. a M. C., zejména s nyní již odsouzenými M., T. P., L. M. a dále spolu s dalšími již odsouzenými a s obžalovaným M. B., jehož trestní stíhání dosud nebylo skončeno, uvedenými pod body 1) – 13) a II v období od prosince roku 2007 do konce roku 2008 ve XY, v XY i jinde J. M., L. M., a T. P. po vzájemné předchozí dohodě o způsobu páchání trestné činnosti spočívající v podvodném vylákávání úvěrů od bankovních institucí v úmyslu se obohatit, organizovali níže popsanou trestnou činnost dalších osob, když J. M. nejprve využil svých předchozích kontaktů na pobočce České spořitelny, a.s. v XY, XY, na podzim roku 2007 zde u tehdejší ředitelky O. K. prostřednictvím pana V. předjednal možnost pro T. P., aby vystupoval jako externí spolupracovník banky a doporučoval bance klienty žádající o hypoteční úvěry, L. M. posléze vytipoval na různých místech České republiky vhodné nemovitosti ke koupi, přičemž po předjednání prodeje těchto nemovitostí s jejich majiteli buď on nebo J. M. zajistili odhadce na nemovitosti, kterými byl zejména M. C., tomuto odhadci předložili materiály ke konkrétním níže uvedeným nemovitostem, zejména pak údaje k porovnávacím nemovitostem, a tento následně podle jejich požadavků nadhodnotil oceňované nemovitosti, když odhad v každém níže uvedeném konkrétním případě výrazně převyšoval jak kupní cenu prodávané nemovitosti, kterou požadovali jednotliví prodávající, tak skutečnou v místě a čase obvyklou cenu této nemovitosti, obžalovaní J. M. a T. P. pak přes další osoby zasvěcené do trestné činnosti R. K., P. H., L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, L. S., M. B., či M. K., zajistili osoby tzv. „bílých koní“, které za slíbenou finanční či jinou odměnu svolily s tím, že budou vystupovat jako kupující jednotlivých nemovitostí a že budou čerpat hypoteční úvěr na tyto nemovitosti, J. M. pak ve své kanceláři ve XY, XY, zajistil pro tyto osoby vyhotovení nepravdivých listinných dokladů potřebných pro schválení žádosti o hypoteční úvěr, a to zejména potvrzení o výši příjmů, výplatních pásek, pracovních smluv, daňových přiznání, smluv o uzavření budoucích kupních smluv, notářských zápisů apod., přičemž za tímto účelem si též neoprávněně opatřil razítka orgánů veřejné správy s vyobrazením státního znaku a razítka, jejichž otisk je povinnou součástí listin, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, konkrétně si takto neoprávněně opatřil kulaté razítko se státním znakem JUDr. Heleny Divišové, notářky v Hradci Králové, kulaté razítko se státním znakem Městského úřadu Chrast, kulaté razítko se státním znakem Městské části Praha 7, kulaté razítko se státním znakem Mgr. Dany Novákové, notářky v Pardubicích, kulaté razítko se státním znakem JUDr. Milana Šmidrkala, notáře v Brně, kdy tato razítka posléze použil na padělané smlouvy o smlouvách budoucích, kupní smlouvy či notářské zápisy předkládané bankám v níže uvedených případech popsaných pod body 2-7, 9, 10, 12, v některých případech J. M. pověřil tímto vyhotovením nepravdivých dokumentů P. H., který pro tyto účely vyhotovoval zejména zfalšované výpisy z účtů Komerční banky, a.s., výše uvedené nepravdivé dokumenty pak obžalovaný T. P. či v některých případech L. M. předávali či posílali do České spořitelny, a.s., pobočka XY, a to spolu se žádostí konkrétní osoby (bílého koně) o hypoteční úvěr, ve které na základě těchto dokladů a nepravdivého, výrazně navýšeného odhadu obvyklé ceny kupované nemovitosti požadovali úvěr na koupi nemovitosti ve výši výrazně přesahující její skutečnou kupní cenu, kdy v České spořitelně, a.s., pobočka XY, tyto žádosti o hypoteční úvěry hodnotil úvěrový pracovník obžalovaný T. H., který ačkoliv nejpozději při úvěru poskytnutého M. K. v měsíci červnu 2008 byl přinejmenším srozuměn s tím, že předkládané doklady k žádostem o hypoteční úvěry s největší pravděpodobností neodpovídají skutečnosti, neboť se v potvrzeních o příjmech jednotlivých žadatelů o úvěr opakovali totožní zaměstnavatelé, příjmy žadatelů byly vhledem k jejich věku či pracovnímu zařazení neobvykle vysoké apod., doporučoval tyto žádosti ke schválení, potřebné doklady obdržel pouze od T. P. či L. M., v rozporu se svými povinnostmi a interními předpisy České spořitelny a.s. vůbec zaměstnání a příjmy jednotlivých žadatelů neověřoval a poté po schválení těchto žádostí v České spořitelně, a.s., pobočka v XY, za přítomnosti T. P. nebo L. M., kteří sem přiváděli jednotlivé žadatele, s těmito sepisoval smlouvy o hypotečním úvěru a prakticky jednal pouze s T. P. či L. M., jednotliví žadatelé pak dle instrukcí T. H. a T. P. či L. M. podepsali úvěrové smlouvy, jakož i další předem připravené potřebné písemnosti včetně příkazů k úhradě úvěrových prostředků, kdy tímto způsobem si J. M., L. M. a T. P. nechali zasílat část takto vylákaných úvěrových prostředků přesahující kupní cenu nemovitosti na účet společnosti C. H., IČ: XY, jejímž jednatelem byl L. S., který pro tento účel shora uvedený účet dal k dispozici, měl k němu dispoziční právo a finanční prostředky z hypotečních úvěrů zaslané bankou na tento účet obratem v hotovosti vybíral a předával T. P., který pak tyto finanční prostředky dílem rozdělil jako odměnu mezi jednotlivé obžalované, dílem použil k úhradě nákladů spojených s vyřizováním hypotečních úvěrů a dílem použil k částečné úhradě splátek předchozích podvodně vylákaných hypotečních úvěrů, kdy tímto způsobem byly takto vylákané hypoteční úvěry spláceny pouze do začátku roku 2009, kdy došlo k odhalení trestné činnosti a od té doby spláceny nejsou; T. H. a M. C. se pak výše popsaného jednání dopustili následujícími útoky: 1) s již pravomocně odsouzenými L. S., P. K., M. K., M. K. a dále s L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, kdy M. K. dne 5. 6. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti L. M. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319452199, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4 400 000 Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 27 851 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 200 000 Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil M. K., který ho k této trestné činnosti přiměl, když M. K. tak činil na žádost L. B., aby sehnal tzv. „bílého koně“ pro sjednání úvěru, přičemž M. K. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společností S. se sídlem XY, a B. se sídlem XY, ačkoliv v těchto společnostech M. K. nikdy nepracoval, a dále notářský zápis sp. zn. Nz 236/2008, N 241/2008 ze dne 12. 3. 2008 údajně sepsaný JUDr. Helenou Divišovou, notářkou v Hradci Králové, o dohodě o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů M. K. a H. T. D. T. H., opatřený ověřovací doložkou, ačkoli M. K. tento notářský zápis nikdy neuzavřel, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 11. 6. 2008 mezi budoucí prodávající B. G. V. a budoucím kupujícím M. K., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 4 600 000 Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího M. K. dohodl s prodávající B. G. V., činila pouze 2 500 000 Kč, přičemž M. K., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u . C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/050/2008 ze dne 21. 4. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 4 400 000 Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. K. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 11. 6. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4 400 000 Kč na účty určené obviněnými, tj. částku ve výši 2 500 000 Kč, na účet B. G. V. č. XY, což byla skutečná kupní cena, kterou jmenovaná za prodej nemovitosti obdržela, a dále částku 1 900 000 Kč na účet č. XY, jehož majitelem byla společnost C. H., L. S. po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 17. 6. 2008 a 20. 6. 2008 vybral a předal je T. P., M. K. následně dne 18. 6. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávající B. G. V. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. finanční částku ve výši 1 900 000 Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S., M. K. a M. K. a částečně ji použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, M. K. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4 361 521 Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obviněných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1 861 521 Kč, 2) s již pravomocně odsouzenými L. S., M. K., R. K. a obžalovaným M. B., kdy M. K. dne 20. 6. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. a R. K. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319512139, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3 500 000 Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 22 477 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 100 000 Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil R. K., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž M. K. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společností R. se sídlem XY, a A., se sídlem XY, ačkoliv v těchto společnostech M. K. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 25. 6. 2008 mezi budoucími prodávajícími M. M. a J. M. a budoucím kupujícím M. K., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 3 700 000 Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího M. K. dohodl s prodávajícími, činila pouze 1 100 000 Kč, přičemž M. K., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/074/2008 ze dne 17. 6. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 3 500 000 Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. K. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 26. 6. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3 500 000 Kč na účet určený obžalovanými, tj. na účet společnosti C. H. č. XY, který pro tento účel, tedy pro převod finančních prostředků z podvodně vylákaných úvěrů, zřídil jednatel této společnosti L. S., M. B., který měl dispoziční právo k tomuto účtu a který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 26. 6. 2008 vybral a předal je T. P., M. K. následně dne 27. 6. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícími M. M. a J. M. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. z úvěrových prostředků zajistil vyplacení fakticky dohodnuté kupní ceny 1 100 000 Kč prodávajícím, kdy zbytek úvěrových prostředků ve výši 2 400 000 Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S., M. B., R. K. a M. K. a částečně použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, M. K. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3 470 130 Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 2 370 130 Kč, 3) s již pravomocně odsouzeným L. S. a P. R. a obžalovaným M. B. kdy P. R. dne 27. 8. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319729119, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4 400 000 Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 28 505 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši nejméně 150 000 Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil M. B., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž P. R., aby úvěr obdržel, předal za tímto účelem T. P. svůj občanský průkaz a byl si vědom toho, že T. P. a L. M. byly spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouva a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti t. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti P. R. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2008 mezi budoucím prodávajícím N. V. K. a budoucím kupujícím P. R., jejíž vyhotovení zajistil J. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 4 900 000 Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího P. R. dohodl L. M. s prodávajícím, činila pouze 2 390 000 Kč, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/094/2008 ze dne 5. 8. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 4 400 000 Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru P. R. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 1. 9. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4 400 000 Kč na účty určené obviněnými, tj. částku ve výši 2 390 000 Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet realitní kanceláře R. S., která pak zajistila po odečtení své provize úhradu kupní ceny prodávajícímu, a částku ve výši 2 010 000 Kč na účet společnosti C. H. č. XY, který pro tento účel, tedy pro převod finančních prostředků z podvodně vylákaných úvěrů, zřídil jednatel této společnosti L. S., L. S. dále po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 3. 9. 2008 vybral a předal je T. P., P. R. ještě předtím dne 27. 8. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícím N. V. K. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. zbytek úvěrových prostředků ve výši 2 010 000 Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S. a P. R. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, P. R. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4 348 372 Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti, která činila 2 532 000 Kč, škoda ve výši 1 816 372 Kč, 4) s již odsouzenými V. B., P. H., L. S., kdy V. B. dne 28. 8. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319737119, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4 500 000 Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY a XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 28 813 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši nejméně 300 000 Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil P. H., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž V. B., aby úvěr obdržel, předal za tímto účelem P. H. svůj občanský průkaz a byl si vědom toho, že T. P. a L. M. byly spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouva a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti B. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti V. B. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 29. 8. 2008 mezi budoucím prodávajícím F. V. (dříve N.) a budoucím kupujícím V. B., jejíž vyhotovení zajistil J. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY a XY činí 4 700 000 Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího V. B. dohodl L. M. s prodávajícím, činila pouze 2 950 000 Kč, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/093/2008 ze dne 6. 8. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY a XY na částku 4 500 000 Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru V. B. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 1. 9. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4 500 000 Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku celkem ve výši 2 950 000 Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účty prodávajícího F. V., a částku ve výši 1 550 000 Kč na účet společnosti C. H. č. XY, který pro tento účel, tedy pro převod finančních prostředků z podvodně vylákaných úvěrů, zřídil jednatel této společnosti L. S., L. S. dále po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 3. 9. 2008 a 8. 9. 2008 vybral a předal je T. P., V. B. ještě předtím dne 29. 8. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícím F. V. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY a XY, přičemž T. P. zbytek úvěrových prostředků ve výši 1 550 000 Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., P. H., L. S. a V. B. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, V. B. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 30. 8. 2011, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4 341 099 Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti, která činila 3 264 000 Kč, škoda ve výši 1 077 099 Kč, 5) s již pravomocně odsouzenými L. S. a M. V., kdy M. V. dne 29. 9. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřela s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343562179, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenované ve výši 4 800 000 Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázala k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 31 003 Kč, ačkoliv věděla, že úvěr splácet nebude, neboť neměla fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednala pouze kvůli slíbené odměně ve výši 300 000 Kč, kterou jí za tuto činnost slíbil L. M., který ji k této trestné činnosti přiměl, přičemž M. V. si byla vědoma toho, že aby úvěr obdržela, byly T. P. a L. M. spolu s její předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jejích výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společností A.-P. se sídlem XY, a S.-P., se sídlem XY, ačkoliv v těchto společnostech M. V. nikdy nepracovala, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2008 mezi budoucím prodávajícím D. K. a budoucím kupujícím M. V., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY, včetně přilehlých pozemků činí 4 800 000 Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupující M. V. dohodl s prodávajícími, činila pouze 2 760 000 Kč, přičemž M. V., ač neměla zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsala, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0110/2008 ze dne 19. 9. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY, včetně přilehlých pozemků na částku 4 800 000 Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. V. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 6. 10. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4 800 000 Kč na účty určené obviněnými, tj. částku 2 760 000 Kč, která odpovídala skutečné kupní ceně, ve prospěch účtů prodávajícího D. K., avšak částku 2 040 000 Kč na účet společnosti C. H. č. XY, který pro tento účel, tedy pro převod finančních prostředků z podvodně vylákaných úvěrů, zřídil jednatel této společnosti L. S., L. S. dále po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 6. 10. 2008 a 9. 10. 2008 vybral a předal je T. P., M. V. dne 3. 10. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřela jako kupující s prodávajícím D. K. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. vylákané úvěrové prostředky ve výši 2 040 000 Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S. a M. V. a částečně použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, M. V. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácela, kdy k 30. 8. 2011, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4 669 729 Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obviněných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti, která činila 3 600 000 Kč, škoda ve výši 1 069 729 Kč, 6) s již pravomocně odsouzeným P. H., L. T., O. M. a L. S., kdy L. T. dne 20. 10. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343609109, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3 000 000 Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 19 565 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 100 000 Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil P. H., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž L. T. aby úvěr obdržel, předal za tímto účelem P. H. svůj občanský průkaz a byl si vědom toho, že T. P. a L. M. byly spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouva a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti A. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti L. T. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 20. 10. 2008 mezi budoucí prodávající Z. M. a budoucím kupujícím L. T., jejíž vyhotovení zajistili T. P. a manžel prodávající O. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedli, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 3 000 000 Kč, ačkoliv O. M., který vedl jednání za svoji manželku, neměl vůbec v úmyslu nemovitost na L. T. převést, L. S., který věděl o tom, že L. T. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch L. T. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 103866 ze dne 16. 10. 2008 na nemovitost XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0118/2008 ze dne 13. 10. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 3 000 000 Kč, ačkoliv ve skutečnosti činila pouhých 1 200 000 Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru L. T. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 21. 10. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3 000 000 Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku ve výši 85 197 Kč na účet O. M. č. XY, vedený Českomoravskou hypoteční bankou, a.s., a částku ve výši 2 914 803 Kč na účet Z. M. č. XY, vedený Českou spořitelnou, a.s., Z. M. použila tyto finanční prostředky zčásti na splacení svých předchozích úvěrů a část těchto finančních prostředků ve výši 1 000 000 Kč dne 22. 4. 2009 vybrala v hotovosti a předala O. M., který pak z této finanční částky předal 900 000 Kč T. P., přičemž T. P. tyto peníze rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M. a P. H. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, na přání O. M. pak T. P. ani nepředložil k podpisu kupní smlouvu prodávající Z. M., když Z. M. podepsala kupní smlouvu na nemovitost XY čp. XY až dne 5. 3. 2009 na základě urgencí České spořitelny, a.s., L. T. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 30. 7. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 2 978 106 Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1 778 106 Kč, 7) s již pravomocně odsouzeným L. S., L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, M. P. a obžalovaným M. B., kdy M. P., nar. XY, které nebylo pro neznámý pobyt usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno, dne 30. 10. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti L. M. uzavřela s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343617109, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenované ve výši 3 500 000 Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázala k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 22 607 Kč, ačkoliv věděla, že úvěr splácet nebude, neboť neměla fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednala pouze kvůli slíbené odměně ve výši 200 000 Kč, kterou jí za tuto činnost slíbil L. B., který ji k této trestné činnosti přiměl, přičemž M. P. si byla vědoma toho, že aby úvěr obdržela, byly T. P. a L. M. spolu s její předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jejích výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti t. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti M. P. nikdy nepracovala, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 30. 10. 2008 mezi budoucími prodávajícími M. S. a N. S. a budoucí kupující M. P., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 3 500 000 Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupující M. P. dohodl s prodávajícími, činila pouze 1 800 000 Kč, přičemž M. P., ač neměla zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsala, L. S., který věděl o tom, že M. P. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch M. P. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 102272 ze dne 24. 10. 2008 na nemovitost XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0124/2008 ze dne 17. 10. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 3 500 000 Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. P. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 31. 10. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3 500 000 Kč na účty určené obviněnými, tj. částku 1 800 000 Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet prodávající N. S. a částku 1 700 000 Kč na účet společnosti t. č. XY, M. B., který měl dispoziční právo k tomuto účtu a který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 4. 11. 2008 vybral a předal je T. P., M. P. ještě předtím dne 30. 10. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřela jako kupující s prodávajícími M. S. a N. S. kupní smlouvu na nemovitost ve XY čp. XY, přičemž T. P. zbytek úvěrových prostředků ve výši 1 700 000 Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., M. B., L. B., L. S. a M. P. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, M. P. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácela, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3 490 055 Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1 690 055 Kč, 8) s již pravomocně odsouzenými J. Š., L. S., a dále s L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, kdy J. Š. dne 11. 11. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343655199, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3 900 000 Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 25 358 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 200 000 Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil L. B., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž J. Š. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti A. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti J. Š. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2008 mezi budoucími prodávajícími J. Č. a D. Č. a budoucím kupujícím J. Š., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost ve XY čp. XY činí 3 900 000 Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího J. Š. dohodl s prodávajícími, činila pouze 2 200 000 Kč, přičemž J. Š., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. S., který věděl o tom, že J. Š. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch J. Š. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 103870 ze dne 9. 11. 2008 na nemovitost ve XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0125/2008 ze dne 29. 10. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti ve XY čp. XY na částku 3 900 000 Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru J. Š. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 13. 11. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3 900 000 Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku 2 200 000 Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet prodávajícího J. Č. a částku 1 700 000 Kč na účet společnosti C. H. č. XY, L. S., který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 13. 11. 2008 vybral a předal je T. P., J. Š. poté dne 19. 12. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícími J. Č. a D. Č. kupní smlouvu na nemovitost ve XY čp. XY, přičemž T. P. úvěrové prostředky ve výši 1 700 000 Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. B., L. S. a J. Š. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, J. Š. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3 894 858 Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1 644 858 Kč, 9) s již pravomocně odsouzenými P. H., L. S., P. H. a L. T., kdy L. T. dne 2. 12. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343713109, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4 300 000 Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 27 959 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 100 000 Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil P. H., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž L. T. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti S. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti L. T. nikdy nepracoval, a dále padělaný výpis z účtu L. T. u Komerční banky, a.s. č. XY za období od 1. 8. 2008 do 3. 11. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy jmenovanému na účet, přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H. výpis z účtu počítačově vytvořil a uvedl v něm smyšlené vklady, které měly představovat příjem L. T. od zaměstnavatele společnosti S., kdy konkrétně se jednalo o vklad ze dne 6. 8. 2008 ve výši 76 928 Kč a ze dne 3. 11. 2008 ve výši 77 476 Kč, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2008 mezi budoucí prodávající E. Ch. a budoucím kupujícím L. T., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost v XY čp. XY činí 4 300 000 Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího L. T. dohodl s prodávající, činila pouze 2 550 000 Kč, přičemž L. T., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. S., který věděl o tom, že L. T. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch L. T. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 102271 ze dne 1. 12. 2008 na nemovitost v XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0140/2008 ze dne 27. 11. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti v XY čp. XY na částku 4 300 000 Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru L. T. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 4. 12. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4 300 000 Kč na účty určené obviněnými, tj. částku 2 550 000 Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet L. K. č. XY, kdy tuto částku prodávající E. Ch. po stržení provize realitní kanceláře za prodej domu skutečně obdržela, a částku 1 750 000 Kč na účet společnosti C. H. č. XY, L. S., který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 4. 12. 2008, 5. 12. 2008 a 18. 12. 2008 vybral a předal je T. P., L. T. dne 3. 12. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávající E. Ch. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. úvěrové prostředky ve výši 1 750 000 Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., P. H., L. S. a L. T. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, L. T. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 30. 8. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4 274 113 Kč, další splátky uhrazeny nebyly, a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 2 124 113 Kč, 10) s již pravomocně odsouzenými L. S., P. H., V. S. a dále s L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, kdy V. S., vyloučený k samostatnému projednání, dne 10. 12. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti L. M. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343735199, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4 300 000 Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp., okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 27 664 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 100 000 Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil L. B., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž V. S. za tímto účelem předal kopii svého občanského průkazu L. M. a byl si vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti S. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti V. S. nikdy nepracoval, a dále padělaný výpis z účtu V. S. u Komerční banky, a.s. č. XY za období od 1. 8. 2008 do 3. 11. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy jmenovanému na účet, přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H. výpis z účtu počítačově vytvořil a uvedl v něm smyšlené vklady, které měly představovat příjem V. S. od zaměstnavatele společnosti S., kdy konkrétně se jednalo o vklad ze dne 6. 8. 2008 ve výši 68 021 Kč a ze dne 3. 11. 2008 ve výši 67 254 Kč, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 10. 12. 2008 mezi budoucím prodávajícím K. R. a budoucím kupujícím V. S., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost v XY čp. XY činí 4 600 000 Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího V. S. dohodl s prodávajícím, činila pouze 2 000 000 Kč, přičemž V. S., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. S., který věděl o tom, že V. S. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch V. S. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 103869 ze dne 7. 12. 2008 na nemovitost v XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0146/2008 ze dne 4. 12. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti v XY čp. XY na částku 4 300 000 Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru V. S. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 12. 12. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4 300 000 Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku 2 000 000 Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet K. R. č. XY, a částku 2 300 000 Kč na účet společnosti C. H. č. XY, L. S., který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 12. 12. 2008 a 15. 12. 2008 vybral a předal je T. P., V. S. ještě předtím dne 10. 12. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícím K. R. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. úvěrové prostředky ve výši 2 300 000 Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S. a V. S. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, V. S. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4 300 000 Kč a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 2 300 000 Kč, 11) s již pravomocně odsouzenými R. K., P. S. a P. H., kdy P. S. dne 31. 12. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti L. M. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343801109, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3 900 000 Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 25 098 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 150 000 Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil R. K., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž P. S. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu u společnosti S. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti P. S. nikdy nepracoval, a dále padělaný výpis z účtu P. S. č. XY u Komerční banky, a.s. za období od 29. 9. 2008 do 16. 12. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy ze společnosti S. na účet P. S., přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H. výpis z účtu počítačově vytvořil a uvedl v něm smyšlené vklady, které měly představovat příjem P. S. od zaměstnavatele společnosti S., kdy konkrétně se jednalo o vklad ze dne 6. 10. 2008 ve výši 88 298 Kč, ze dne 3. 11. 2008 ve výši 83 929 Kč a ze dne 6. 12. 2008 ve výši 89 740, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 5. 1. 2009 mezi budoucí prodávající E. Ch. a budoucím kupujícím P. S., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 4 100 000 Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího P. S. dohodl s prodávající E. Ch., činila pouze 2 150 000 Kč, přičemž za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem L. M. dále nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0153/2008 ze dne 15. 12. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 3 900 000 Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru P. S., jakož i kupní smlouvy s E. Ch. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 8. 1. 2009 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3 900 000 Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku ve výši 2 150 000 Kč, na účet L. K. č. XY, kdy tuto částku prodávající E. Ch. po stržení provize realitní kanceláře za prodej domu skutečně obdržela, a dále částku 1 750 000 Kč na účet J. M. (syna obžalovaného L. M.) č. XY, přičemž L. M. po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu postupně v průběhu ledna 2009 v hotovosti vybral a rozdělil ji jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., T. P., R. K. a P. S. a částečně ji použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, P. S. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, nespláceli jej ani ostatní obžalovaní, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3 900 000 Kč a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1 750 000 Kč, 12) obž. M. C. s již odsouzenými L. S., M. V., L. M. a P. H. dne 14. 8. 2008 v XY M. V. podala na pobočku České spořitelny, a.s. v XY, XY, prostřednictvím zprostředkovatelů J. M. a J. S. žádost o poskytnutí hypotečního úvěru č. 2412447 ve výši 6 200 000 Kč za účelem koupě rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, ačkoliv věděla, že případný úvěr splácet nebude, neboť neměla fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a o úvěr žádala pouze kvůli slíbené finanční odměně, kterou jí za tuto činnost slíbil její švagr L. M., který ji k této trestné činnosti přiměl a který společně s J. M. tuto trestnou činnost organizoval, když jmenovaní po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu se obohatit zamýšleli na základě vytvoření nepravdivých dokumentů, zejména nadhodnoceného odhadu nemovitosti XY čp. XY, vylákat z České spořitelny, a.s. úvěr ve výši 6 200 000 Kč, z něhož měli v úmyslu jednak dílem uhradit kupní cenu za výše uvedenou nemovitost a jednak zbylé finanční prostředky použít pro vlastní potřebu, přičemž M. V. si za účelem sjednání úvěru dne 7. 7. 2008 v Komerční bance, a.s., pobočka Praha 10, Kubánské náměstí 15, založila účet č. XY, kdy za stejným účelem předala L. M. kopii svého občanského průkazu a taktéž předala zprostředkovateli úvěru J. M. k předložení bance nepravdivé doklady o jejích výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu 116 320 Kč měsíčně u společnosti S.-P. se sídlem XY včetně padělaných výplatních pásek, ačkoliv v této společnosti M. V. nikdy nepracovala a deklarovaného příjmu nedosahovala, padělaný výpis z účtu M. V. č. XY u Komerční banky, a.s. za období od 21. 4. 2008 do 4. 7. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy ze společnosti S. na účet M. V., přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H. výpis z účtu počítačově vytvořil a uvedl v něm smyšlené vklady, které měly představovat příjem M. V. od zaměstnavatele společnosti S.-P., kdy konkrétně se jednalo o vklad ze dne 25. 4. 2008 ve výši 116 791 Kč, ze dne 21. 5. 2008 ve výši 116 395 a ze dne 20. 6. 2008 ve výši 116 170 Kč, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, M. V. dále předala J. M. padělanou smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy na nemovitost XY čp. XY mezi budoucí prodávající – společností CATENA CZH, s.r.o. a budoucí kupující M. V., v níž byla deklarována kupní cena 6 900 000 Kč, ačkoliv o koupi nemovitosti s prodávajícím nikdy nejednala, přičemž dle této smlouvy měla být část úvěru ve výši 2 100 000 Kč poukázána na účet č. XY společnosti C. H., kterou za tímto účelem, jakož i za účelem zasílání finančních prostředků z obdobných podvodně vylákaných úvěrů, založil L. S., který byl rovněž obeznámen s trestnou činností a který obžalovaným přislíbil vybrání finančních prostředků pocházejících z úvěru z výše uvedeného účtu a jejich rozdělení jako odměnu mezi jednotlivé obžalované, když za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem L. M. dále nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/055/2008 ze dne 26. 4. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 6 900 000 Kč, ačkoliv ve skutečnosti činila pouhých 3 400 000 Kč, tento odhad poté obžalovaný L. M. předložil České spořitelně, a.s., která ovšem poskytnutí úvěru neschválila, a shora uvedeným jednáním se obžalovaní s ohledem na jejich úmysl úvěr nesplácet pokusili způsobit České spořitelně, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, IČ: 45244782, škodu ve výši nejméně 2 800 000 Kč, která se rovná výši požadovaného úvěru po odečtení skutečné hodnoty nemovitosti XY čp. XY, jež měla sloužit jako zástava za tento úvěr, čímž obžalovaný T. H. způsobil České spořitelně, a.s. celkovou škodu ve výši 19 481 983 Kč. 9. Za shora uvedený zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu uložil Vrchní soud v Praze obviněnému T. H. podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále obviněnému podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb, přičemž denní sazba činila 500 Kč, tedy celkem ve výměře 150 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil soud druhého stupně obviněnému náhradní trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců. 10. Obviněnému M. C. uložil soud druhého stupně podle §211 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále obviněnému podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest výměře 250 celých denních sazeb, když denní sazba činila 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 250 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil soud druhého stupně tomuto obviněnému náhradní trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců. Současně podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provádění znalecké a odhadní činnosti, jejímž předmětem je stanovování cen nemovitostí, a to na dobu šesti let. 11. Současně byl tímto rozsudkem obviněný T. H. zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro spáchání dvou dílčích skutků pokračujícího zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že: zejména s nyní již odsouzenými M., T. P., L. M. a dále spolu s dalšími již odsouzenými a s obžalovaným M. B., jehož trestní stíhání dosud nebylo skončeno, uvedenými pod body 1) – 2) v období od prosince roku 2007 do května roku 2008 ve XY, v XY i jinde J. M., L. M. a T. P. po vzájemné předchozí dohodě o způsobu páchání trestné činnosti spočívající v podvodném vylákávání úvěrů od bankovních institucí v úmyslu se obohatit organizovali níže popsanou trestnou činnost dalších osob, když J. M. nejprve využil svých předchozích kontaktů na pobočce České spořitelny, a.s. v XY, XY, na podzim roku 2007 zde u tehdejší ředitelky O. K. předjednal možnost pro T. P., aby vystupoval jako externí spolupracovník banky a doporučoval bance klienty žádající o hypoteční úvěry, L. M. posléze vytipoval na různých místech České republiky vhodné nemovitosti ke koupi, přičemž po předjednání prodeje těchto nemovitostí s jejich majiteli buď on nebo J. M. zajistili odhadce na nemovitosti, kterými byl zejména M. C., tohoto odhadce přiměli k tomu, aby nadhodnotil odhad obvyklé ceny prodávané nemovitosti, což jmenovaný učinil, když odhad v každém níže uvedeném konkrétním případě výrazně převyšoval jak kupní cenu prodávané nemovitosti, kterou požadovali jednotliví prodávající, tak skutečnou v místě a čase obvyklou cenu této nemovitosti, obvinění J. M. a T. P. pak přes další osoby zasvěcené do trestné činnosti R. K., P. H., L. B., L. S., M. B. či M. K., zajistili osoby tzv. „bílých koní“, které za slíbenou finanční odměnu svolily s tím, že budou vystupovat jako kupující jednotlivých nemovitostí a že budou čerpat hypoteční úvěr na tyto nemovitosti, J. M. pak ve své kanceláři ve XY, zajistil pro tyto osoby vyhotovení nepravdivých listinných dokladů potřebných pro schválení žádosti o hypoteční úvěr, a to zejména potvrzení o výši příjmů, výplatních pásek, pracovních smluv, daňových přiznání, smluv o uzavření budoucích kupních smluv, notářských zápisů apod., přičemž za tímto účelem si též neoprávněně opatřil razítka orgánů veřejné správy s vyobrazením státního znaku a razítka, jejichž otisk je povinnou součástí listin, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, konkrétně si takto neoprávněně opatřil kulaté razítko se státním znakem JUDr. Heleny Divišové, notářky v Hradci Králové, kulaté razítko se státním znakem Městského úřadu Chrast, kulaté razítko se státním znakem Městské části Praha 7, kulaté razítko se státním znakem Mgr. Dany Novákové, notářky v Pardubicích, kulaté razítko se státním znakem JUDr. Milana Šmidrkala, notáře v Brně, kdy tato razítka posléze použil na padělané smlouvy o smlouvách budoucích, kupní smlouvy či notářské zápisy předkládané bankám v níže uvedených případech popsaných pod body 2 - 7, 9, 10, 12, v některých případech J. M. pověřil tímto vyhotovením nepravdivých dokumentů P. H., který pro tyto účely vyhotovoval zejména zfalšované výpisy z účtů Komerční banky, a.s., výše uvedené nepravdivé dokumenty pak obviněný T. P. či v některých případech L. M. předávali či posílali do České spořitelny, a.s., pobočka XY, a to spolu se žádostí konkrétní osoby (bílého koně) o hypoteční úvěr, ve které na základě těchto dokladů a nepravdivého výrazně navýšeného odhadu obvyklé ceny kupované nemovitosti požadovali úvěr na koupi nemovitosti ve výši výrazně přesahující její skutečnou kupní cenu, kdy v České spořitelně, a.s., pobočka XY, tyto žádosti o hypoteční úvěry hodnotil úvěrový pracovník T. H., který se na této trestné činnosti podílel tak, že ačkoliv byl srozuměn s tím, že předkládané doklady k žádostem o hypoteční úvěry s největší pravděpodobností neodpovídají skutečnosti, neboť v potvrzeních o příjmech jednotlivých žadatelů o úvěr se opakovali totožní zaměstnavatelé, příjmy žadatelů byly vhledem k jejich věku či pracovnímu zařazení neobvykle vysoké apod., doporučoval tyto žádosti ke schválení, a to i přesto, že s osobami žadatelů vůbec nejednal, potřebné doklady obdržel pouze od T. P. či L. M., a zejména přesto, že v rozporu se svými povinnostmi a interními předpisy České spořitelny, a.s. vůbec zaměstnání a příjmy jednotlivých žadatelů neověřoval, poté po schválení těchto žádostí v České spořitelně, a.s., pobočka v XY, za přítomnosti T. P. nebo L. M., kteří sem přiváděli jednotlivé žadatele, s těmito sepisoval smlouvy o hypotečním úvěru, kdy ačkoliv s nimi nikdy předtím nejednal, neseznamoval je s předmětem uzavírané smlouvy, nevysvětloval jim práva a povinnosti z této smlouvy vyplývající a prakticky jednal pouze s T. P. či L. M., jednotliví žadatelé pak dle instrukcí T. H. a T. P. či L. M. podepsali úvěrové smlouvy, jakož i další předem připravené potřebné písemnosti včetně příkazů k úhradě úvěrových prostředků, kdy tímto způsobem si J. M., L. M. a T. P. nechali zasílat část takto vylákaných úvěrových prostředků přesahující kupní cenu nemovitosti na účet společnosti C. H., IČ: XY, jejímž jednatelem byl L. S., který pro tento účel shora uvedený účet zřídil, měl k němu dispoziční právo a finanční prostředky z hypotečních úvěrů zaslané bankou na tento účet obratem v hotovosti vybíral a předával T. P., který pak tyto finanční prostředky dílem rozdělil jako odměnu mezi jednotlivé obviněné, dílem použil k úhradě nákladů spojených s vyřizováním hypotečních úvěrů a dílem použil k částečné úhradě splátek předchozích podvodně vylákaných hypotečních úvěrů, kdy tímto způsobem byly takto vylákané hypoteční úvěry spláceny pouze do začátku roku 2009, kdy došlo k odhalení trestné činnosti a od té doby spláceny nejsou a obviněný T. H. se pak výše popsaného jednání dopustil následujícími útoky: 1) dne 14. 12. 2007, kdy M. B. v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319005129, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4 700 000 Kč na koupi rodinného domu v XY čp. XY včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 30 212 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši nejméně 100 000 Kč, kterou mu za tuto činnost slíbili L. S. a T. P. s tím, že o splácení úvěru se nebude muset starat, přičemž M. B. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2006 ze dne 26. 3. 2007, které M. B. podepsal a které bylo opatřeno prezentačním razítkem Finančního úřadu v Hradci Králové, v němž byl deklarován čistý měsíční příjem M. B. ve společnosti t., IČ XY, ve výši 78 867 Kč, ačkoliv v této společnosti v roce 2006 M. B. nepracoval a tohoto příjmu nedosahoval, dále nepravdivé hospodářské výsledky společnosti t. za zdaňovací období 2006 - přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2006, rozvaha, výkaz zisku a ztrát (2/2006-12/2006) a aktuální výsledky hospodaření ke dni 30. 9. 2007 - rozvaha, výkaz zisku a ztrát, ačkoliv ve skutečnosti společnost t. ve sledovaném období nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost a předložené výsledky hospodaření byly zkreslené, když kromě těchto dokladů byly obviněnými T. P. a L. M. k žádosti o hypoteční úvěr předloženy též návrh na uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 7. 12. 2007 mezi budoucí prodávající M. M. a budoucím kupujícím M. B. a návrh kupní smlouvy mezi jmenovanými, jejichž vyhotovení zajistil L. M. a ve kterých úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 6 500 000 Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího M. B. dohodl s prodávající M. M., činila pouze 2 850 000 Kč, přičemž za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem L. M. dále nechal u A. V. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 675/178/07 ze dne 12. 12. 2007, v němž A. V. nepravdivě stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 4 700 000 Kč, ačkoliv ve skutečnosti činila pouhých 3 200 000 Kč, tento odhad poté obvinění L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který v rozporu se svými povinnostmi doklady o příjmu M. B. ani jiné předložené doklady nijak z hlediska jejich věcné správnosti neověřoval a úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. B. zajistil, že Česká spořitelna, а.s. dne 18. 12. 2007 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4 700 000 Kč na účet č. XY, jehož majitelem byla společnost C. H., L. S. po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 19. 12. 2007 vybral a předal je T. P., M. B. následně dne 2. 1. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávající M. M. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. z úvěrových prostředků zajistil vyplacení fakticky dohodnuté kupní ceny 2 850 000 Kč M. M., kdy zbytek úvěrových prostředků ve výši 1 850 000 Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obviněné J. M., L. M., L. S. a M. B. a částečně použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, M. B. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4 616 611 Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obviněných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1 416 611 Kč, 2) dne 4. 3. 2008, kdy P. K. v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319228189, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3 500 000 Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 20 773 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši nejméně 100 000 Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil M. B., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž P. K. za tímto účelem předal kopii svého občanského průkazu T. P. a byl si vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti S.-P. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti P. K. nikdy nepracoval, a dále padělaný výpis z účtu P. K. u Komerční banky, a.s. č. XY za období od 3. 9. 2007 do 14. 2. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy jmenovanému na účet, přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H., že ačkoliv byl sám majitelem shora uvedeného účtu, výpis z účtu počítačově upravil tak, že z něj vyplývalo, že jeho majitelem je P. K. a dále v tomto výpisu vytvořil vklady na účet, které měly deklarovat příjem P. K., a to ve výši 46 248 Kč dne 6. 9. 2007, 45 921 Kč dne б. 10. 2007, 48 163 K č dne 6. 11. 2007, 48 829 Kč dne 6. 12. 2007, 48 836 Kč dne 6. 1. 2008 a 48 813 Kč dne 6. 2. 2008, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, obviněnými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2008 mezi budoucími prodávajícími J. R., S. Ř. a J. T. a budoucím kupujícím P. K., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost v XY čp. XY činí 3 950 000 Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího P. K. dohodl s prodávajícími, činila pouze 1 550 000 Kč, přičemž P. K., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. S., který věděl o tom, že P. K. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch P. K. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580085960 ze dne 3. 3. 2008 na nemovitost v XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u odhadce J. B. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 734/2/2008 ze dne 27. 2. 2008, v němž J. B. nepravdivě stanovil obvyklou cenu nemovitosti v XY čp. XY na částku 3 600 000 Kč, ačkoliv ve skutečnosti činila pouhých 1 000 000 Kč, tento odhad poté obvinění L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který v rozporu se svými povinnostmi doklady o příjmu P. K. ani jiné předložené doklady nijak z hlediska jejich věcné správnosti neověřoval a úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru P. K. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 13. 3. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3 500 000 Kč na účet určený obviněnými, tj. na účet společnosti C. H. č. XY, L. S., který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 13. 3. 2008, 14. 3. 2008 a 26. 3. 2008 vybral, kdy dne 17. 3. 2008 zajistil uhrazení skutečné kupní ceny prodávajícím, neboť na účet R. Ř. č. XY složil v hotovosti částku 1 550 000 Kč, a zbylé finanční prostředky z úvěru předal T. P., P. K. dne 12. 3. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícími J. R., S. Ř. a J. T. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. úvěrové prostředky ve výši 1 950 000 Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obviněné J. M., L. M., L. S. a P. K. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, P. K. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3 468 215 Kč a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obviněných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 2 468 215 Kč. 12. Vrchní soud v Praze současně rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 9 To 20/2019 podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného M. C. II. Dovolání a vyjádření k nim 13. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 9 To 20/2019, podali oba obvinění dovolání směřující do výroků o vině a uložených trestech. 14. Obviněný T. H. podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2021, neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a rovněž na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel uplatňuje dvě zásadní námitky, a to nesprávné hmotněprávní posouzení otázky údajného úmyslu obviněného (subjektivní stránku trestného činu) a extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními ve spisu a závěry soudu druhého stupně, v překvapivosti napadeného rozsudku soudu druhého stupně, čím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. 15. Stran subjektivní stránky trestného činu poukazuje obviněný na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 545/2004. Dovolatel spatřuje extrémní a očividný nesoulad skutkových a právních závěrů v nesprávné subsumpci jeho jednání pod znaky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, neboť z provedených důkazů nelze dovodit naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Podle jeho názoru mělo být jeho jednání hodnoceno maximálně jako vědomá nedbalost. Z odůvodnění subjektivní stránky soudem druhého stupně totiž nevyplývá, z jakých konkrétních skutečností Vrchní soud v Praze dovodil naplnění subjektivní stránky, resp. v jeho odůvodnění zcela absentují skutkové a právní závěry o jejím naplnění, když popsaná tvrzení a domněnky uvedené ve výrokové části rozsudku nemají oporu v provedených důkazech. 16. Následně dovolatel rozebírá právo na spravedlivý proces s poukázáním na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06. Namítá, že z provedených důkazů, zejména z výpovědi ods. P. zcela jasně plyne, že o organizovaném zločinu nevěděl, neboť nejenže ods. P. předem neznal, tohoto sám do České spořitelny, a. s., nedovedl, byl s ním seznámen ředitelkou K., aniž by mu tato nějak naznačila či uvedla, že má organizované skupině vycházet vstříc. Obviněný argumentuje rovněž absencí finančního prospěchu a odměny za pomoc či asistenci v organizované skupině. Podstatnou část svých tvrzení opírá o výpověď spolupracujícího obviněného P., jehož výpověď nepovažuje za osamocenou, nýbrž je podporována dalšími svědky (např. K., M.). Pokud snad ods. P. možná připustil, že později mu to mohlo být divné (dovolateli), tak to bylo proto, že měl na starosti velké množství úvěrů, což byl názor ods. P. Současně akcentuje výpověď ods. P., který při svém posledním výslechu výslovně uvedl, že vždy žadatelům vysvětlil, o co se jedná a co podepisují (obviněný). Rozporuje postup soudu druhého stupně, který se nezabýval otázkou vlivu skutečnosti, že byl k ods. P. přidělen ředitelkou pobočky, k níž měl pochopitelně důvěru. V tomto ohledu pak soudům nižších stupňů vytýká, že se nezabývaly rozdílem mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí. Zdůrazňuje, že úmysl nelze v žádném případě pouze předpokládat, nýbrž je nutné jej na základě zjištěných skutečností dokázat (nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, či stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1970, č. Tpj 28/70-III. R 19/1971). Následně se dovolatel věnuje teorii zavinění ve formě nepřímého úmyslu, jakož i rozlišení nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti s citací rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, a teoretických předpokladů týkajících se srozumění. Dovolatel nad takto učiněné závěry opakovaně předestírá, že neměl volní vztah ke způsobenému následku, a proto se může v jeho případě jednat maximálně o zavinění ve formě nedbalosti vědomé. 17. Dovolatel neopomíjí ani §23 tr. zákoníku – spolupachatelství. Nejprve se věnuje §23 tr. zákoníku obecně a následně vyvozuje závěr, že na základě výpovědi ods. P. a dalších listinných důkazů (o dodržení povinností z interních předpisů České spořitelny), nebyl srozuměn s tím, že mu jsou předkládány nepravdivé doklady. Podle jeho názoru ve výroku napadeného rozsudku absentuje konstrukce trestní odpovědnosti a odkaz na §23 tr. zákoníku a proto je konstrukce jeho trestní odpovědnosti vadná. Poukazuje na bod 35. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně s tím, že z tohoto nelze učinit závěr o úmyslném zavinění, i kdyby mělo dojít k porušení interních předpisů České spořitelny. Namítá, že soud druhého stupně pomíjí, že ve své první výpovědi hovořil o „možném lajdáctví“, což právě směřovalo k otázce případné nedbalosti. Akcentuje výpovědi ostatních zaměstnanců České spořitelny, a. s., ohledně neproškolení a neseznámení se se všemi interními předpisy České spořitelny, a. s., rovněž poukazuje na své neproškolení stran úvěrových podvodů, že nebyl seznámen s případnými indikátory trestné činnosti, jak je tomu v současnosti. Dovolatel uvádí, že neporušil interní předpisy, že toliko využíval alternativ, které mu předpisy, popř. zaběhnutá praxe umožňovala. Opětovně zdůrazňuje, že následek nechtěl způsobit a spoléhal na to, že ho nezpůsobí, tedy že se jednalo maximálně o nedbalost, když prováděl tzv. náhradní ověřování a navíc zpočátku byly úvěry řádně spláceny. Nebyl srozuměn s tím, že úvěry nebudou spláceny, resp. že vznikne škoda. 18. Obviněný dále namítá, že případnou škodu nebyla schopna Česká spořitelna, a. s., v trestním řízení řádně specifikovat a vyčíslit s odkazem na skutečnost, že hypoteční úvěr v případě žadatele T. byl zcela doplacen 8. 12. 2009. Vrchnímu soudu v Praze vytýká opominutí role schvalovatelů úvěrů a související obsah interních předpisů, přičemž zdůrazňuje, že schvalovatelem nebyl. Na základě uvedených skutečností namítá porušení zásady presumpce neviny s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12. 19. Poté dovolatel shrnuje, že nevěděl o trestné činnosti, nebyl součástí organizované skupiny, nemohl být spolupachatelem ve smyslu §23 tr. zákoníku, nedostával za svou činnost žádnou odměnu a subjektivní stránka nemohla být naplněna. Proto dospívá k závěru, že požadovaná forma zavinění nebyla u něho naplněna. 20. Druhá část podaného dovolání se obsahově vztahuje k tvrzené existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a závěry soudu druhého stupně, k překvapivosti napadeného rozsudku, čímž podle dovolatele došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny). Obviněný především namítá, že skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů neodpovídá provedenému dokazování. V postupu vrchního soudu spatřuje porušení práva na obhajobu, neboť tento soud se nevypořádal s námitkami obhajoby a napadený rozsudek lze považovat za projev libovůle (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 992/2016). Napadený rozsudek představuje překvapivé rozhodnutí, které ho připravilo o možnost řádného dvouinstančního řízení. Překvapivost rozsudku soudu druhého stupně pramení z chybné a zjednodušené interpretace závazného pokynu vysloveného ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu, neboť v dané věci nešlo o to, že by v rozhodnutí soudu prvního stupně chyběl přesný popis subjektivní stránky, nýbrž o to, že subjektivní stránka jeho jednání nebyla v rámci provedeného dokazování vůbec prokázána. Zdůrazňuje, že na základě totožného důkazního stavu ho soud druhého stupně uznal vinným ze spáchání stíhaného skutku, když byl prvotně zproštěn obžaloby. Namítá, že se tak nemohl již v rámci veřejného zasedání hájit, neboť skutkový stav, na základě něhož byl pravomocně zproštěn obhajoby, zůstal neměnný. Postup soudu druhého stupně tak považuje za flagrantní porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady dvouinstančnosti řízení (čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3395/10). Dále namítá porušení zásad přímosti, ústnosti, bezprostřednosti zakotvených v §2 tr. ř. a poukazuje na povinnost vypořádat se s námitkami obhajoby (nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12, II. ÚS 3395/10). 21. Neztotožňuje se se závěry soudu druhého stupně o opakování obhajoby z prvoinstančního řízení, mnohé námitky byly vznášeny ještě před vydáním posledního rozsudku soudu prvního stupně a tento na tyto námitky nereagoval (výslovný odkaz na odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně z roku 2018, bod 76. dovolání). Z napadeného rozsudku je podle názoru dovolatele patrný zřejmý logický rozpor mezi výrokem napadeného rozsudku, neboť vrchní soud prakticky převzal skutkové závěry krajského soudu o úmyslném spáchání daného činu jeho osobou společně s jednáním s dalšími osobami. 22. Ve vztahu k výpovědi spolupracujícího obviněného P., kterou soudy nižších stupňů považují za pravdivou, ačkoliv ve vztahu k němu jí vrchní soud nepovažuje za pravdivou a vedenou snahou mu pomoci, uvádí obviněný následující skutečnosti. Spoluobviněný P. jeho vinu vyvrací, neboť potvrdil, že ho do žádné trestné činnosti nezasvěcoval, neinformoval ho o páchání trestné činnosti, potvrdil, že nebyl nikým jiným ze skupiny odměňován. Závěry spoluobviněného P. ohledně toho, co mohl tušit, považuje za čistě spekulativní, nijak konkrétní, nelze je dovozovat ani ze skutečnosti, že jednou se měl před tímto spoluobviněným zmínit, že nemůže usnout. Následně dovolatel upozorňuje na pouze čistě formální posouzení otázek vztahujících se k výpovědi spoluobviněného P. ze strany soudu druhého stupně. Zdůrazňuje, že hodnocení výpovědi spoluobviněného P. nevychází ze strany vrchního soudu z vlastního výslechu tohoto spoluobviněného a jeho závěry nejsou výsledkem bezprostřednosti a ústnosti. Vrchní soud podle mínění dovolatele nemá pro svá tvrzení podklad v přímém, bezprostředním výslechu spoluobviněného P. Vyslovuje přesvědčení, že neexistují žádné důkazy umožňující učinit bez důvodných pochybností závěr o jeho vědomosti, že k žádostem o hypoteční úvěry byly předkládány nepravdivé podklady či sdělovány zfalšované údaje. Z žádných důkazů ani nevyplynulo, že by měl z údajné trestné činnosti prospěch, když tímto prospěchem nemohou být nenárokové složky mzdy – bonusy. Proto neměl důvod ani motiv pro spáchání trestného činu a už vůbec jako člen organizované skupiny. V rámci dovolaní se rovněž věnuje vypláceným bonusům, které nebyly závislé na šetřených 13 hypotečních úvěrech, ale šlo o nenárokové bonusy za celkové plnění pracovních povinností. Případné nesplácení úvěrů by se projevilo na plnění obchodního plánu pobočky a následně na jeho nižších bonusech. 23. Stran jednotlivých důkazů hovoří o dokumentech k hypotečním úvěrům vyhotovenými pracovníky podpory České spořitelny, a. s., nikoliv jeho osobou. Uvádí, že nemohl ani ovlivnit místo a datum uvedené v zástavní smlouvě. Akcentuje nezměnitelnost dat na jednotlivých smlouvách a návrzích. Bez povšimnutí podle názoru dovolatele zůstalo nepředložení kompletních údajů týkajících se ověřování příjmů obviněným, a to v rozporu s požadavky soudu druhého stupně (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2015). Tvrdí, že ve výpisu telonických hovorů nejsou uvedeny všechny případy, neboť zde nejsou zachyceny hovory, kdy se nedovolal, navíc často volal i z mobilního telefonu. Nelze tak učinit závěr, že by netelefonoval zaměstnavatelům žadatelů. Namítá, že odkaz na zprávu České spořitelny, a. s., z nichž bylo v rámci interního šetření zjištěno, že neprovedl žádný hovor vůči zaměstnavatelům klientů, je neodpovídající, neboť žádný v ýpis z pevné telefonní linky nebyl součástí spisu a proto je tento závěr nepřezkoumatelný a tudíž nemá žádnou právní relevanci. Opětovně poukazuje na skutečnost, že prováděl náhradní ověřování, což ovšem soudy zcela ignorují. Nikde v předpisech České spořitelny, a. s., nebylo stanoveno, že jediným a rozhodujícím způsobem ověřování bylo pouhé telefonické ověřování zaměstnavatele, neboť bylo možné i náhradní ověřování. Zdůrazňuje, že primární roli ve vztahu ke schválení či neschválení úvěru měli schvalovatelé hypotečních úvěrů, což on nebyl. Poukazuje na skutečnost, že Česká spořitelna, a. s., nepředložila orgánům činným v trestním řízení kompletní údaje ohledně ověřování příjmů žadatelů jeho osobou, neboť v soudním spise nebylo založeno tzv. Desatero v boji proti podvodům (dále jen Desatero), kde byly výsledky lustrací prováděných jeho osobou zachyceny a to přestože je v červnu 2009 zaslal panu B., pracovníkovi centrály. 24. Namítá současně, že se soudy nezabývaly z právního hlediska správností a zákonností (stran ochrany osobních údajů) telefonického ověřování příjmů u zaměstnavatele. Ve vztahu ke zprávě České spořitelny, a. s., co mohl vědět a k otázce výkladu interních předpisů České spořitelny, a. s., akcentuje, že nelze přehlížet, že se jedná o soukromý výklad se zjevným zájmem na výsledku řízení osobou poškozenou. Opětovně zdůrazňuje roli schvalovatelů úvěrů a nedostatečnou úpravu metodických předpisů ze strany České spořitelny, a. s. Rozporuje skutečnost, že se vrchní soud opomenul a nevyjádřil se k jeho námitce ohledně prvotního zasílání podkladů žadatelů k hypotečním úvěrům e-mailem, že to bylo běžné a že to žádný předpis nezakazoval. Rovněž se pozastavuje nad nevyjádřením se soudů k námitce, že mohlo dojít ke schválení hypotečního úvěru ještě před uzavřením kupní smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí. Dovolatel uvádí, že v době schvalování úvěru nevěděl a nemohl vědět, že existuje rozdíl mezi kupní cenou nemovitosti ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní a ve finální kupní smlouvě. Pokud je soudy poukazováno na jeho údajný nesprávný postup v souvislosti s odhady nemovitostí, tak namítá, že šlo vyloženě o odbornou záležitost a bylo zapotřebí odborných znalostí ze strany odhadce. Dovolatel se v podaném dovolání věnuje rovněž původně předloženým nekompletním údajům z úvěrových spisů Českou spořitelnou, a. s., a předložení oboustranných listin, byť byly v originále jednostrannými smlouvami. Absentuje spisový přehled, proto nelze ověřit, co bylo vloženo nebo odstraněno ze spisu. Zdůrazňuje, že chybí některé kompletní úvěrové spisy (V. a B.), přičemž pracovníci České spořitelny, a. s., kteří spisy dovezli, nebyli schopni říci proč tomu tak je. Vyjadřuje nesouhlas s odůvodněním v bodě 36. rozsudku Vrchního soudu v Praze ohledně předložených úvěrových smluv. 25. Za spekulativní a nepřezkoumatelné úvahy soudů považuje posouzení vzhledu některých žadatelů, když neměl oprávnění selektovat žadatele podle oblékání, neboť podstatné bylo obdržení rozhodných podkladů. Žadatelé se podle jeho názoru nelišili od standardních klientů, což potvrdil i spoluobviněný P. S ohledem na třičtvrtě až hodinová sezení s žadateli nelze hovořit o pouhé formalitě. Výpověď spoluobviněného K. nepovažuje za věrohodnou, neboť tento byl již dříve trestně stíhaný a měl zřejmý zájem bagatelizovat vlastní vědomou trestnou činnost a přenášet odpovědnost na jiné osoby. Současně uvádí, že žádný z obviněných nevypovídal, že by mu bránil v seznámení se s podmínkami hypotečních úvěrů. Jako za zcela běžnou záležitost označuje nepřítomnost při podpisu zástavních smluv ze strany prodávajících na smlouvách o zástavách, když pro schvalovací proces úvěrové smlouvy nemá toto podstatný význam. 26. Dovolatel rovněž poukazuje na vyřizování stovek úvěrů jeho osobou měsíčně, když 13 předmětných úvěrů nebylo uzavíráno ve stejné době a proto neměl důvod porovnávat tyto zcela nesouvisející údaje ve zcela nesouvisejících případech (stejní zaměstnavatele). Neměl ani odbornou průpravu k rozpoznávání rizikových faktorů úvěrových podvodů a navíc nesrovnalosti neodhalili ani schvalovatelé. Rizikový faktor nespatřuje ani v neshodě místa bydliště a místa zaměstnání u jednotlivých žadatelů. Zdůrazňuje, že z pozice bankovního poradce nebyl odborníkem na zkoumání podpisů (stejná grafická úprava). Je tedy zcela nemyslitelné, aby mezi sebou porovnával jednotlivé případy úvěrů odlišných žadatelů. Soud druhého stupně posléze zcela opomněl vypořádat se se zásadní námitkou ohledně splnění podmínek pro čerpání úvěru provozní kontrolou, tedy jiným pracovníkem (viz výpověď svědkyně V.). 27. Ve vztahu k vrchnímu soudu jako soudu odvolacímu dále namítá opakování nepodložených závěrů krajského soudu o tom, že spoluobviněný P. neměl oprávnění být smluvním partnerem banky, když ovšem externí spolupráce byla standardní a obvyklá a žádné interní předpisy takovou spolupráci nezakazovaly, což potvrzují i slyšení svědci. Navíc poukazuje na skutečnost, že se spoluobviněným P. spolupracoval na výslovný pokyn své nadřízené, ředitelky O. K. 28. Stran soudem druhého stupně na poukazované porušení vnitřních předpisů uvádí, že pokud došlo k jediné návštěvě, nic nebránilo provést potřebné kroky k realizaci úvěru najednou, a toto byla i běžná praxe, jak potvrdili svědci. Jestliže byly nejdříve podklady zaslány e-mailem, nic nebránilo identifikovat klienta až při návštěvě. Není mu tedy zřejmé, z čeho soud druhého stupně dovodil z jeho strany porušení předpisu týkající se zkoumání nabývacího titulu. Při 1000 hypotečních úvěrech neměl čas, aby zjišťoval, zda se u některých klientů neopakují zaměstnavatelé, přičemž poradce nemá ani oprávnění porovnávat nesouvisející osobní údaje týkající se různých úvěrových složek. Napadený rozsudek tak vykazuje znaky libovůle (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007). Obviněný v neposlední řadě namítá flagrantní porušení zásady in dubio pro reo vyplývající z presumpce neviny (nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/2009). Obviněný tvrdí, že byl odsouzen za stavu důkazní nouze a za stavu, kdy důkazy svědčící o jeho nevině převyšují počet důkazů, které by bylo možno interpretovat v jeho neprospěch. Obviněný následně shrnuje argumentaci vztahující se k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními ve spisu a závěry soudu druhého stupně. Stran překvapivosti rozhodnutí dodává, že rozsudek Vrchního soudu v Praze představuje nepřípustný zásah do jeho právní jistoty, neboť soud zcela negoval své předchozí závěry a za shodné důkazní situace jako v předešlém rozsudku mu zcela nečekaně uložil přísnější trest, než který mu uložil soud prvního stupně, a to téměř po 10,5 letech od zahájení trestního stíhání, což postrádá jakéhokoliv rozumného smyslu (z podmíněného trestu na nepodmíněný). Jednání soudu tak postrádá právní jistotu, když soud nezohlednil ani délku řízení. 29. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 9 To 20/2019, v celém rozsahu zrušil a podle §265m tr. ř. ve spojení s §226 písm. a) popř. b) tr. ř. ho zprostil obžaloby v celém rozsahu, popř. podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil zpět, a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. 30. Současně dovolatel H. požádal o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného rozsudku v části výkonu trestu odnětí svobody. 31. Dovolatel M. C. podal dovolání rovněž z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť u jeho jednání nebyla uvedena a zjištěna subjektivní stránka trestného činu, a to jednak ve vztahu k úmyslu nadhodnotit předmětné nemovitosti a zároveň ve vztahu k úmyslu podílet se na jakékoli trestné činnosti jiných osob. Dále uplatňuje námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. 32. Dovolatel akcentuje skutečnost, že se jedná již o třetí rozhodnutí ve věci a že napadeným rozhodnutím nedošlo ke zhojení vad z předchozích rozhodnutí (nedostatečné, nepřesvědčivé, neodůvodněné vyjádření subjektivní stránky), nýbrž k jejich nakupení. Následně obviněný pokládá dotaz, zda jeho jednání je nutno posoudit jako úmysl či nedbalost ve vztahu k nadhodnocenému posouzení hodnoty nemovitostí (úmyslné přemrštěné) či odvozovat úmyslná účastenství na trestné činnosti jiných osob. Poukazuje na to, že pokud se neprokázalo, že vyhotovoval znalecké posudky s úmyslem páchat či pomoci spáchat úvěrový podvod, nemůže být uznán vinným. Je nutno oddělit úmyslnost výše hodnoty posudku a úmysl se podílet tímto posudkem na páchání trestné činnosti jiných osob. Podle názoru dovolatele došlo ze strany vrchního soudu k porušení zásady in dubio pro reo ve vztahu k vyhodnocení zavinění, tak i ve vztahu k úmyslné formě účastenství. Klade si otázku, zda jeho pochybení ve vztahu k České spořitelně, a. s., na základě smlouvy přechází z roviny občanskoprávní odpovědnosti do roviny trestní. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 300/2020 namítá porušení zásady reformationis in peius, když v popisu skutku podle jeho názoru není vyjádřena subjektivní stránka, kterou následně obecně vymezuje. Má za to, že soudy veškeré důkazní prostředky a všechny okolnosti vztahující se k daným skutkům hodnotily v jeho neprospěch. Extrémní nesoulad spatřuje ve vyhodnocení tzv. akce XY, neboť z výpovědi spoluobviněného P. vůbec nevyplývá, že by mu bylo poskytnuto za jeho služby při akci XY 200.000 Kč, tedy že by skutečně něco konal a peníze přijal. Rovněž akcentuje, že k akci XY se žádné dokazování nevedlo a jeho obhajoba tak nebyla vyvrácena. Poukazuje na výpověď spoluobviněného M., který uváděl, že dostával ohodnocení v závislosti na rychlosti vypracování odhadu, tedy nikoliv za nadhodnocení. Co se týče jeho posudků, je možno usuzovat spíše na nedostatečnou pečlivost, překotnost a tedy posudek dělaný z jeho strany nedbale, což bylo motivováno rychlostí a co nejmenší pracností. 33. Dále dovolatel namítá, že po zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci prvoinstančnímu soudu, tento soud neprovedl žádné nové důkazy. Nebylo pracováno s verzí, že prostě pracoval nedbale. Akcentuje, že i soud druhého stupně dospěl k závěru, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k jeho osobě je na hranici přezkoumatelnosti. Poté si klade otázku, jak z rozhodnutí na hranici přezkoumatelnosti může být dovozena subjektivní stránka. Vrchní soud v Praze podle názoru dovolatele směřuje své úvahy ve vztahu k jeho osobě k nedbalosti, ačkoliv je pak vyhodnocuje jako úmysl nepřímý. Opětovně poukazuje na výpovědi spoluobviněných M. a P. stran vědomosti o účelové manipulaci s cenovými nabídkami. Poukázání na tzv. akci XY hodnotí jako non sens, který stojí osamoceně a neověřeně bez jakýchkoliv souvislostí s prověřovanou věcí. Rovněž upozorňuje na znalecký posudek ústavu Kopprea, jež soudy hodnotí zcela nekriticky, je plný chyb, nebyl zpracován znalcem, ale zaměstnanci bez znaleckého oprávnění. Dovolatel proto navrhuje přibrat znalce k supervizi. 34. Tvrdí, že ve vztahu k jeho osobě je v trestním řízení řešena ryze civilní otázka, když nepodával znalecké posudky, ale toliko vystupoval na základě smlouvy s bankou. Případné pochybení z jeho strany mělo být tedy řešeno prostředky civilního práva, neboť pokud nebyla prokázána jeho vědomost o páchání trestné činnosti, což soudy ani netvrdí, je jeho odpovědnost čistě civilněprávní. Odkazuje na subsidiaritu trestní represe. Namítá, že již dříve nebyla nalezena jeho motivace pro to, aby se jakkoliv podílel na trestné činnosti a proto si soudy tzv. pomohly tzv. akcí XY, což odpovídá přísloví, kdo chce psa bít, hůl si najde. Částku 250 000 Kč nepovažuje za značný zisk, nýbrž za platbu za vykonanou práci. Soud prvního stupně se chtěl pouze zavděčit soudu druhého stupně. O tom, že jeho posudky slouží ke spáchání trestného činu podvodu, nevěděl, a nebylo nic takového ani prokázáno. Nadto dodává, že i kdyby byly odhady nadhodnocené, a to vědomě, nelze a priori usuzovat, že věděl, že budou sloužit k podvodu. Rozsudky považuje za povrchní, nepodložené a nepřezkoumatelné z hlediska subjektivní stránky. 35. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 9 To 20/2019, a dále rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 1 T 11/2012, a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí ve věci. 36. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 1 NZO 458/2021, nejprve shrnula poslední rozhodnutí soudu druhého stupně, obsah podaných dovolání, uplatněnou argumentaci dovolatelů a zvolený dovolací důvod. Uplatněné námitky pod zvolený dovolací důvod lze podle názoru státní zástupkyně subsumovat ve vztahu stran naplnění subjektivní stránky přisouzené trestné činnosti, když ve vztahu k ostatním zvoleným dovolacím námitkám uvádí, že tyto pod zvolený dovolací důvod podřadit nelze, neboť dovolatelé toliko polemizují s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, především soudu odvolacího. Státní zástupkyně poté z pohledu dovolací argumentace obviněného M. C. vymezuje podstatu účastenství na spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, když akcentuje, že účastníkovi musí být známo, kdo je pachatelem hlavního trestného činu a že mu musí být známy jaké typové znaky má hlavní trestný čin mít, když ovšem postačí představa alespoň přibližná. Následně poukazuje na prokázané napojení obviněného M. C. na již odsouzeného L. M., který si diktoval ceny, ke kterým měl obviněný jako smluvní znalec České spořitelny, a. s., v případě ohodnocení jednotlivých nemovitostí, dospět. Tomu, že odhad nemovitostí byl pořizován na zakázku s předem zadanou výslednou cenou, odpovídá i aktivita dovolatele při pořizování předmětných odhadů, neboť neprováděl v rozporu s metodikou České spořitelny, a. s., místní šetření a oceňované nemovitosti v zásadě neviděl (viz metodika oceňování nemovitosti České spořitelny, a. s.). Státní zástupkyně zdůrazňuje zkušenosti dovolatele jako znalce, který realizoval více než 2 000 znaleckých posudků na ocenění nemovitostí, takže ze strany obviněného nešlo o nedbalost, ale nepochybně o úmysl nepřímý, neboť obviněný musel být srozuměn s tím, že navýšená cena musí mít určitý předem zřejmý účel. Státní zástupkyně připouští, že určení hranice mezi úmyslem nepřímým a vědomou nedbalostí není jednoduché, když posléze rozvádí teoretické předpoklady srozumění ve smyslu nepřímého úmyslu. Následně poukazuje na jednoznačné vědomí obviněného ohledně svého postavení smluvního znalce České spořitelny, a. s., pro kterou vypracoval kolem 500 odhadů nemovitostí. Věděl, že je v pozici pojistky České spořitelny, a. s., aby nedocházelo k nadhodnocování úvěrů, neboť právě z toho důvodu byly ve věci zpracovávány odhady nemovitostí, ohledně kterých bylo žádáno o úvěr. I přesto však na základě žádosti odsouzeného L. M. v posuzovaných případech vyhotovil na jeho objednávku takový odhad, který neodpovídal skutečné ceně nemovitosti, ale představám odsouzeného L. M., aby mohl být čerpán vyšší úvěr. Proto musel být obviněný srozuměn s tím, že jeho znalecké posouzení bude sloužit jako podklad pro vyžádání vyššího úvěru, než by odpovídal skutečné ceně prodávané nemovitosti. Z tohoto závěru není důležité, že se nepodařilo prokázat, že by obviněný byl přímo zvlášť za tyto znalecké posudky odměňován, postačilo, že byl tzv. odměňován za rychlost vypracování odhadu. 37. Státní zástupkyně se ani neztotožňuje s námitkou stran absence subjektivní stránky v popisu skutku, když pro vyjádření subjektivní stránky není nutné, aby soud ve skutkové větě výslovně formuloval zavinění. Postačuje popis rozhodných okolností, z nichž úmysl pachatele jednoznačně vyplývá. Za důvodnou nepovažuje ani námitku porušení §12 odst. 2 tr. zákoníku, byť tato námitka byla uplatněna právně relevantně. Zdůrazňuje, že skutečnost, že obviněný působil jako smluvní odhadce České spořitelny, a. s., zvyšuje společenskou škodlivost jednání obviněného, neboť byl v pozici, kdy měl chránit zájmy České spořitelny, a. s., a to tím způsobem, že měl garantovat pro Českou spořitelnu, a. s., zpracování odhadu na nemovitost, na kterou měl být čerpán úvěr, aby tento nebyl čerpán ve zbytečně vysoké výši, aby tak nebyla ohrožena jeho případná splatnost. 38. Stran námitky porušení zákazu reformace in peius uvádí, že k porušení této zásady nedošlo, neboť odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby zjištěnou vadu krajského soudu napravil a popis skutku doplnil v souladu s jeho skutkovými zjištěními. Ve vztahu k zásadě in dubio pro reo dále konstatuje, že nejde o námitku hmotněprávní, ale o námitku procesní. Státní zástupkyně se vyjadřuje rovněž ke zpracovanému znaleckému posudku znaleckým ústavem Kopprea spol. s r.o., když jde o znalecký ústav zapsaný Ministerstvem spravedlnosti v prvním oddíle seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost v oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí. Současně platí, že by ústav měl být přibrán k podání znaleckého posudku podle §105 odst. 1 tr. ř. vždy přednostně před znalcem zapsaným do seznamu znalců. Za skutkové povahy považuje státní zástupkyně hodnocení výpovědi spoluobviněného P. obviněným. 39. Poté státní zástupkyně shrnuje podstatu jednání obviněného T. H. vyjádřené v popisu skutku soudem druhého stupně. Ve vztahu k subjektivní stránce úvěrového podvodu spatřuje její naplnění obviněným ve formě nepřímého úmyslu z více skutečností, především pak z toho, že jednotliví žadatelé o úvěr již svým vizuálem inzerovali, že nejde o žadatele o úvěr s deklarovaným zaměstnáním a příjmy, ceny nemovitostí neodpovídaly cenám v kupních smlouvách a v materiálech České spořitelny, a. s., když poukazuje i na skutečnost, že některé podpisy byly padělány. Odkazuje na různou lokalizaci bydliště, zaměstnání a místa nemovitosti. Poukazuje na výpověď obviněného H. z přípravného řízení, kde sám připustil, že neprověřoval potvrzení o zaměstnání žadatelů o úvěr, s čímž korespondují i další výpovědi pracovníků České spořitelny, a. s. Z těchto skutečností státní zástupkyně vyvozuje závěr, že obviněný musel vědět, že takovým postupem porušuje vnitřní předpisy České spořitelny, a. s., a to minimálně sedm předpisů. Poukazuje rovněž na vzhled některých klientů na základě výpovědi spoluobviněného P. a na skutečnost, že z výpovědi tohoto spoluobviněného vyplývá, že obviněný musel něco vědět, když ho sám upozorňoval na to, že někdo by mohl úvěry prověřovat, přičemž se sám pozastavoval nad věrohodností některých žadatelů o úvěr. Státní zástupkyně akcentuje srozumění dovolatele s tím, že spoluobviněný P. je součástí sdružení, které obchoduje s nemovitostmi. I další skutečnosti svědčí o tom, že nemohlo jít ze strany obviněného o nedbalostní jednání. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu svědčí o tom, že odvolací soud zavinění obviněného deklaroval správně v rovině úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil uvedené důkazy, přitom není určující. Souhlasí i se závěry soudu druhého stupně ohledně motivace obviněného, kterému byla ze strany České spořitelny, a. s., za jeho pracovní nasazení, které zahrnovalo i sjednání vysokých úvěrů, poskytnuta finanční odměna ve výši téměř 300 000 Kč a exotický zájezd. Státní zástupkyně posléze zdůrazňuje prokázání nejenom porušení předpisů České spořitelny, a. s., obviněným, ale i srozumění s vadami dokladů, které měly sloužit k vyřízení úvěru, tyto obviněný doporučil České spořitelně, a. s., k uzavření úvěrů, ačkoliv tyto s ohledem na okolnosti uzavření, být doporučeny k uzavření vůbec neměly. 40. Státní zástupkyně se podrobně vyjadřuje dále k otázce spolupachatelství podle §21 tr. zákoníku ( správně §23 tr. zákoníku). Spolupachatelství není žádnou zvláštní formou trestného činu, proto nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákoníku, a tudíž není nutné, aby ve výroku o vině bylo u spolupachatelů citováno ustanovení §21 odst. 1 tr. zákoníku (správně §23 tr. zákoníku). Současně nepovažuje rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v žádném ohledu za překvapivé, neboť soud prvního stupně obviněného uznal vinným totožným pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku jako Vrchní soud v Praze. K porušení zásady dvojinstančnosti řízení rovněž nedošlo, neboť odvolací soud postupoval striktně v souladu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. a ve svém rozsudku do skutkových zjištění soudu prvého stupně nevstupoval. Stran zásady zákazu reformace in peius, uvádí, že k porušení této zásady nedošlo, neboť soud druhého stupně rozhodoval na podkladě odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného. Zmiňuje i zohlednění délky trestního řízení, neboť nepochybně by byl dovolateli uložen s ohledem na způsobenou škodu ve výši 19,5 milionu korun trest mnohem přísnější, v rámci zákonné trestní sazby. 41. V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obou dovolatelů podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhuje, aby tak Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. 42. V replice na vyjádření státní zástupkyně obviněný H. shrnul podané dovolání, když akcentoval, že dovolání bylo podáno z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a rovněž na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (nesprávné hmotněprávní posouzení otázky údajného úmyslu obviněného, extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními ve spisu a závěry odvolacího soudu a překvapivost napadeného rozsudku). Nesouhlasí se státní zástupkyní ohledně nenaplnění zvoleného dovolacího důvodu, neboť vysvětlil ve svém dovolání podrobně, v čem jej lze spatřovat (konkrétně výpověď spolupracujícího obviněného P.). Napadený rozsudek podle něho vykazuje znaky libovůle, jejíž užití při rozhodování obecných soudů dosahuje intencí porušení práva na spravedlivý proces, když ani po doplněném dokazování soud prvního stupně dostatečně a věrohodně nevysvětlil trvající logický rozpor ohledně jeho účasti na organizované trestné činnosti společným jednáním s dalšími spoluobviněnými. Mnohé skutečnosti podrobně zdůvodněné pak Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí zcela ignoruje. Tvrdí, že z hlediska otázky jeho viny zůstaly přinejmenším důvodné pochybnosti, které je nutné dle zásad trestního řízení vykládat ve prospěch obviněného. Dovolatel namítá nezabývání se rozdílem mezi vědomou nedbalostí a přímým úmyslem. Vyjádření státní zástupkyně považuje do značné míry za zjednodušující a nereagující na podstatu dovolacích námitek. Odmítá zjednodušený a důkazně nepodložený závěr uváděný v bodu 26. tohoto vyjádření. V bodě 27. vyjádření se pak opakují nedostatečně důkazně podložené úvahy soudu, kdy není zohledňováno např. náhradní ověřování příjmů žadatelů o úvěr připuštěný interními předpisy banky, a ignoruje se zde zcela role schvalovatele úvěrů, jímž obviněný v šetřených případech nebyl. Závěrem poukazuje na překvapivost napadeného rozsudku. Připomíná, že rámci bodu IV. dovolání též obviněný požádal o odložení výkonu napadeného rozsudku v části výkonu trestu odnětí svobody. 43. S odkazem na podrobně odůvodněné dovolání tedy obviněný opětovně navrhuje, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 9 To 20/2019 v celém rozsahu zrušil a podle §265m tr. ř. ve spojení s ustanovením §226 písm. a), popř. b) tr. ř. ho zprostil obžaloby v celém rozsahu, popř. podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil zpět, a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. III. Přípustnost dovolání 44. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 45. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými H. a C. naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. 46. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. 47. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , podle právní úpravy platné v době podání dovolání, t. j. do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 48. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2021, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 49. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení obou podaných dovolání. Nejvyšší soud považuje především za vhodné uvést, že oba obvinění podali dovolání podle právní úpravy platné do 31. 12. 2021 z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle právní úpravy platné od 1. 1. 2022, tedy v době rozhodování dovolacího soudu, by uplatněná argumentace obsahově spadala pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Z pohledu tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že dovolací argumentace podřaditelná nyní pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byla i dříve vzhledem k judikatuře Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14-1), podřaditelná pod dovolací podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2021 (námitka extrémního rozporu, porušení práva na spravedlivý proces) a z pohledu tohoto závěru bylo k dovolací argumentaci obou obviněných přistupováno. Obviněný T. H. 50. Obviněný H. spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu v nesprávném právním posouzení skutku, když jednak vyjadřuje přesvědčení, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu, v existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními ve spisu a závěry soudu druhého stupně, v porušení práva na spravedlivý proces a v překvapivosti napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně. Nejvyšší soud z pohledu zvolené dovolací argumentace považuje za právně relevantní námitku týkající se zavinění – subjektivní stránky, tedy zda obviněný jednal v úmyslu nepřímém či se z jeho strany jednalo o vědomou nedbalost. 51. Současně vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí, byť lze připustit, že zejména soud prvního stupně mohl odůvodnění svého rozhodnutí rozvést poněkud podrobněji a precizněji. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. 52. Bez ohledu na shora naznačený závěr, právě vzhledem k jisté strohosti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to především soudu prvního stupně, považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že obviněný zbývající námitky kromě námitek stran subjektivní stránky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle právní úpravy platné do 31. 12. 2021. Dovolací soud ovšem dospěl k závěru, že zbývající namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Obviněný totiž primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. 53. Přes skutečnost, že zbývající argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, je nezbytné uvést, že obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021, zakládá na tvrzení, že v projednávaném případě je podle jeho názoru dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, což od právní úpravy platné od 1. 1. 2022 výslovně naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 54. Z pohledu shora naznačených východisek považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Jak již bylo naznačeno, vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces bylo i před 1. 1. 2022 nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačilo ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musela být prokázána. Z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu byl extrémní rozpor dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chyběla vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně neměla žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či byla dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanovil a nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Proto Nejvyšší soud na tyto námitky považuje za vhodné blíže reagovat. 55. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je třeba mít za to, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Z pohledu tvrzení obviněného je nutno zdůraznit, že v dané věci se jedná již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když první odsuzující rozsudek ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 1 T 11/2015 byl zrušen usnesením soudu druhého stupně ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016, a to nejen ohledně tohoto obviněného, ale i spoluobviněného C. podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. a věc byla vrácena podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Je možno konstatovat, že soud prvního stupně poté k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když i splnil pokyny soudu druhého stupně obsažené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016 ve vztahu k tomuto obviněnému týkající se nutnosti doplnění dokazování (viz body 20. – 22. rozsudku soudu prvního stupně). Zde je třeba zároveň zdůraznit, že ani obviněný nezpochybňuje rozsah provedeného dokazování, toliko hodnotí jinak důkazy než soudy nižších stupňů a na podkladě vlastního hodnocení dospívá k odlišným skutkovým závěrům. Provedené důkazy následně soud prvního stupně hodnotil jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když i odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. (viz bod 23. rozsudku soudu prvního stupně), byť je skutečně strohé a stručnější. Z pohledu námitek obviněného je potřebné akcentovat, že se soud prvního stupně v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s hodnocením všech provedených důkazů, které hodnotil nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný, nýbrž v jejich vzájemných souvislostech a důraz kladl na jejich logické odůvodnění, tím spíše, že rozhodující byla výpověď spolupracujícího obviněného P. a některých spoluobviněných (tzv. nosičů úvěrů) a další svědecké výpovědi (zaměstnanců České spořitelny) a listinné důkazy (složky k žádostem pro úvěry, výpisy záznamu telekomunikačního provozu, zpráv České spořitelny, interní předpisy České spořitelny). Je na místě zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1156/2019). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2022. 56. Přesto z pohledu těchto námitek uplatněných obviněným, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za potřebné na určité argumenty obviněného blíže reagovat. Jak již bylo naznačeno, soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, byť stručněji, ovšem i přesto tak, jak to vyžaduje v minimálním rozsahu ustanovení §125 tr. ř . a v tomto směru lze pro stručnost poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 23. rozsudku). Soud druhého stupně se ve své podstatě s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně ztotožnil, a to poté, co byl Nejvyšším soudem zaujat závazný právní názor stran dostatečnosti vyjádření subjektivní stránky ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 300/2020), když zároveň blíže rozvedl své úvahy ohledně skutečností, které vyplývají z důkazů provedených před soudem prvního stupně z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (body 26. – 43. rozsudku soudu druhého stupně) a s obhajobou obviněného se tak řádně vypořádal, čímž i napravil jistou stručnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nutno dodat, že soud druhého stupně nepatrně změnil znění skutkové věty, čímž zareagoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 300/2020, a do popisu skutku tak vtělil vhodnější formulaci stran skutečností, ze kterých vyplývá úmyslné jednání obou obviněných, když i doplnil dokazování, čímž odstranil i jisté nepřesnosti v úvahách soudu prvního stupně, o kterých se soud druhého stupně zmínil ve svém rozhodnutí ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 20/2019. Soud druhého stupně i reagoval na obhajobu obviněného stran subjektivní stránky, když oproti rozhodnutí soudu prvního stupně obviněného zprostil obžaloby pro útoky pod body 1 a 2 obžaloby o to právě z důvodů, že v případě těchto útoků jednal obviněný jen hrubě nedbale, přičemž své úvahy řádně a dostatečně rozvedl (viz bod 43. rozsudku soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že soud druhého stupně při formulování skutkových zjištění vycházel z důkazů provedených před soudem prvního stupně a důkazů, které provedl v rámci veřejného zasedání, čímž dodržel ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., když se ani neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť toliko upřesnil popis skutku v souladu s provedenými důkazy před oběma soudy. Takovým postupem nemohlo dojít k porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti zakotvené v §2 odst. 11, odst. 12 tr. ř. 57. Obecně lze konstatovat, že z obou rozhodnutí soudů nižších stupňů je nepochybné, že si byly vědomy jisté ztížené důkazní situace, neboť od spáchání trestné činnosti uběhlo více jak 12 let, přičemž odstup času měl nepochybně vliv na schopnost osob, na trestné činnosti se podílejících a svědků si zapamatovat určité detaily týkající se této trestné činnosti a to nejen z hlediska času, ale i rozsahu trestné činnosti. Přesto lze konstatovat, že soudy vyhodnotily provedené důkazy komplexně – výpověď dovolatele oproti ostatním provedeným důkazům (viz bod 23. rozsudku soudu prvního stupně, body 35. – 43. rozsudku soudu druhého stupně). Soudy nižších stupňů na rozdíl od obou obviněných při hodnocení důkazů postupovaly komplexně a správně přihlédly ke všem provedeným důkazům v průběhu daného trestního řízení, tedy jak výpovědím obviněných a spoluobviněných z přípravného řízení, které byly provedeny zákonným způsobem v hlavním líčení (viz §207 odst. 2 tr. ř.), tak i k jejich výpovědím u všech provedených hlavních líčení a tyto důkazy následně hodnotily spolu s dalšími provedenými důkazy. 58. Dovolatel z pohledu námitky tvrzeného extrémního rozporu zpochybňuje především hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného P., přestože on sám k jeho výpovědi v rámci dovolání přistupuje značně rozporuplně. Na jedné straně se dovolává jeho výpovědi v tom směru, že tento spolupracující obviněný potvrdil, že ho, tedy dovolatele, do páchání trestné činnosti nezasvěcoval, že nebyl nijak odměňován členy uvedené organizované skupiny, na druhé straně se ovšem snaží bagatelizovat výpověď tohoto spolupracujícího obviněného ohledně toho, zda mohl tušit, že se jedná o trestnou činnost či nikoliv a na základě jakých skutečností (např. sdělení o špatném spaní), když zároveň zpochybňuje způsob hodnocení výpovědi tohoto spolupracujícího obviněného soudem druhého stupně. Jinak vyjádřeno, obviněný se v podstatě dovolává toho, aby soudy nižších stupňů výpověď spolupracujícího obviněného hodnotily nikoliv komplexně, nýbrž aby z výpovědi tohoto spolupracujícího obviněného přihlížely toliko k těm jeho tvrzením, která byla pro něho příznivá a tvrzení spolupracujícího obviněného, které mu nesvědčí, naopak ignorovaly a považovaly je za nevěrohodné. Obecně v souvislosti s touto argumentací považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že právě takový požadovaný postup by znamenal libovůli a svévolné hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. 59. Dovolací soud na rozdíl od obviněného neshledává ve způsobu hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného nějakou libovůli či svévoli. Předně je třeba uvést, že skutečně nikdy tento spolupracující obviněný netvrdil, že by obviněného on sám informoval o páchání předmětné trestné činnosti a že by snad měl nějakou vědomost o tom, že by byl dovolatel nějak odměňován touto organizovanou skupinou, jejímž členem byl i spolupracující obviněný, v souvislosti s vyřizováním hypotečních úvěrů. Samotná tato skutečnost ovšem nemůže vést k závěru, že se obviněný trestné činnosti nedopustil. Obecně je třeba uvést, že pokud by toto spolupracující obviněný tvrdil, bylo by nutno u obviněného uvažovat o tom, že jednal jako člen organizované skupiny a že jednal v úmyslu přímém. Jak již bylo naznačeno, je nezbytné vzít v úvahu všechny procesně použitelné výpovědi spolupracujícího obviněného, jak je učinil v průběhu tohoto řízení a tyto následně hodnotit v kontextu dalších provedených důkazů, tedy zda jsou výpovědi tohoto spolupracujícího obviněného s nimi v souladu či nikoliv a pokud nikoliv, z jakého důvodu (např. popírání vlastní trestné činnosti jiným obviněným). Zde je třeba poukázat na výpověď spolupracujícího obviněného z přípravného řízení, ve které sice připustil, že obviněný nemusel zpočátku vědět, že dochází k páchání trestné činnosti, ovšem že následně to musel tušit (např. obviněný mu sděloval, že se mu příjmy žadatelů o úvěry zdají vysoké a že se opakují stejní zaměstnavatelé, identické smlouvy o smlouvě budoucí – viz č. l. 6635), přičemž poté vypovídal o skutečnostech, které musely obviněnému připadat podivné a podezřelé a které nepochybně obviněného jako zkušeného pracovníka České spořitelny, a. s., zabývající se hodnocením žádosti o úvěr musely a měly varovat a vést k tomu, aby celé situaci věnoval zvýšenou pozornost i z pohledu interních předpisů banky (např. někteří spoluobvinění přišli v montérkách – viz např. obviněný S., obviněný se spolupracujícího obviněného ptal, kde takové lidi berou a že přemýšlí, co se stane až tito lidé přestanou hradit splátky – viz č. l. 6663). Nelze přehlédnout ani to, že spolupracující obviněný hovořil i o tom, že sám obviněný měl pochybnosti o věrohodnosti žadatelů (viz č. l. 6663, 6695), přičemž spolupracující obviněný mu výslovně řekl, že se o to nemá starat (viz č. l. 6692 a násl.), a že obviněný hovořil o tom, že má z toho špatné spaní, přičemž všech těchto výpovědí z přípravného řízení se účastnil obhájce obviněného a mohl rovněž spolupracujícímu obviněnému klást otázky. Na své výpovědi z přípravného řízení pak spolupracující obviněný fakticky setrval v rámci hlavního líčení, když potvrdil, že jeho výpověď z přípravného řízení je pravdivá a že si to tehdy lépe pamatoval (viz č. l. 26250 a 26258 násl.), když hovořil i o nestandardním jednání některých žadatelů o úvěr (viz č. l. 26222, 26253), které nepochybně muselo obviněného upozornit na to, že se nejedná o důvěryhodné klienty. Spolupracující obviněný poté sice v pozici svědka (trestní věc většiny spoluobviněných a spolupracujícího obviněného již nabyla právní moci, věc byla vrácena soudem druhého stupně soudu prvního stupně toliko ohledně obviněných a spoluobviněného M. B.) u hlavního líčení dne 24. 10. 2018 sice jistým způsobem upravil svoji výpověď ohledně doby jednání obviněného s žadateli o úvěr, tento rozpor však Nejvyšší soud jako soud druhého stupně hodnotí jako jistou snahu obviněnému pomoci, když nelze ani vyloučit vliv času (trestná činnost byla ukončena v roce 2008, navíc se jednalo o rozsáhlou trestnou činnost a spolupracující obviněný vypovídal o další rozsáhlé trestné činnosti dalších osob), a zcela pochopitelné zkreslené reprodukce zažitých skutečností, přičemž nelze pominout, že spolupracující obviněný i v této výpovědi hovořil o nestandardním chování a jednání některých žadatelů, a potvrdil pravdivost svých předchozích výpovědí učiněných v postavení obviněného a obžalovaného (viz č. l. 31658). Navíc nelze pominout, že výpověď spolupracujícího obviněného z přípravného řízení nakonec potvrzují i někteří další spoluobvinění, zejména z řad tzv. nosičů úvěrů a to např. spoluobviněný S. (viz č. l. 8071, 26549), který přišel do banky v montérkách a přímo ze stavby, obviněný nic nekontroloval, obviněný a osoba, která ho do banky přivedla, si tykali. Tedy i výpověď tohoto spoluobviněného potvrzuje pravdivost výpovědi spolupracujícího obviněného z přípravného řízení ohledně toho, že obviněný s žadateli o úvěr nejednal, nic jim nevysvětloval. Obdobně je možno poukázat na výpověď spoluobviněného K., která bude rozvedena dále. Pokud obviněný zpochybňuje věrohodnost obviněného K., tak je třeba uvést, že samotná skutečnost, že tento byl v minulosti trestně stíhán, nemůže vést k závěru o jeho nevěrohodnosti, když tento spáchání trestné činnosti zcela doznal a jeho výpověď odpovídá zcela dalším provedeným důkazům. Navíc i např. spoluobviněný R. potvrdil, že mu obviněný nic nevysvětloval, že obviněný hovořil jen se spolupracujícím obviněným, žádné dokumenty mu nedal, tyto dal spolupracujícímu obviněnému a že s obviněným nikdy předtím nejednal a v bance předtím nebyl a o úvěr nežádal (viz č. l. 26552 a násl.). 60. Obviněný dále v souvislosti s námitkou extrémního rozporu namítá překvapivost napadeného rozsudku soudu druhého stupně, když podle jeho tvrzení soud druhého stupně zjednodušeně interpretoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 300/2020, přičemž dovozuje i porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení a následně dovozuje porušení práva na spravedlivý proces. 61. Obecně z pohledu uplatněné argumentace je třeba konstatovat, že o tzv. překvapivé rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup rozhodujících soudů nese znaky libovůle, tj. např. v případech, kdy se soud druhého stupně odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil, tedy pokud se odvolací soud odchýlí od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů a od právních závěrů z těchto důkazů vycházejících, a rozhoduje tak sám bez dokazování, aniž by stěžovateli umožnil se k nově nastolenému meritu věci vyjádřit, a odepře tím stěžovateli právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu, neboť takové rozhodnutí je možno označit za překvapivé a nepředvídatelné [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 176/43 SbNU 23), sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009 (N 246/55 SbNU 367), sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23)]. Všem případům řešeným nálezy Ústavního soudu je společné, že účastníku řízení je takovým postupem odňata možnost reagovat na změněnou důkazní situaci a též není dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, která zaručuje, aby skutková a právní zjištění soudu byla podrobena přezkumu soudem vyššího stupně. 62. O takovou situaci se v dané věci nejedná. Především je třeba zdůraznit, že v předmětné věci mělo dojít k tzv. překvapivému rozhodnutí v rámci řízení před soudem druhého stupně po navrácení věci Nejvyšším soudem usnesením ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 300/2020, s jehož obsahem byla obhajoba seznámena. Zde je třeba podotknout, že soud druhého stupně se neodchýlil od skutkového stavu zjištěného v rámci řízení před soudem prvního stupně, když provedl toliko drobnou úpravu spočívající v podobě zpřesnění určitých skutečností z hlediska vyjádření subjektivní stránky, přičemž neměnil ani užitou právní kvalifikaci, a ani své rozhodnutí neopřel o skutečnosti, které by byly obviněnému neznámé, a nemohl by se k nim vyjádřit, obviněný měl i možnost navrhnout provedení dalších důkazů, popř. zopakování již provedených důkazů, takže mu nebylo upřeno právo na obhajobu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obhajoba neměla žádné návrhy na doplnění dokazování po skončení dokazování před soudem druhého stupně . Z hlediska práva na obhajobu byla tedy dána obviněnému možnost na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 300/2020, a z něho vyplývající právní závěry reagovat, takže rozhodnutí soudu druhého stupně z tohoto pohledu nemohlo být pro obviněného rozhodnutím překvapivým, na které by nemohl nijak v rámci své obhajoby reagovat. Z uvedeného vyplývá, že nejde o situaci, kdy by soud druhého stupně přesáhl meze své pravomoci a zcela nepředvídatelně by zaujal odlišný skutkový a právní názor od rozhodnutí soudu prvního stupně. 63. Nadto Nejvyšší soud dodává, že přezkoumáním věci v odvolacím řízení a nové rozhodnutí soudu druhého stupně poté, co bylo původní rozhodnutí soudu druhého stupně na základě dovolání nejvyššího státního zástupce zrušeno (v pořadí již třetí meritorní rozhodnutí ve věci soudem druhého stupně), je právě výsledkem zachování dvojinstančnosti řízení. Jinak vyjádřeno, překvapivost rozhodnutí nelze dovozovat ze skutečnosti, že soud druhého stupně na základě podaných odvolání sám ve věci rozhodne, pokud jsou strany seznámeny s obsahem podaných odvolání, tedy mají možnost na podané odvolání v rámci odvolacího řízení reagovat a soud druhého stupně se neodchýlí od skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně, aniž by sám doplnil dokazování v rámci odvolacího řízení, tedy provedl důkazy nové nebo zopakoval důkazy, které provedl již soud prvního stupně. Takto soud druhého stupně postupoval, když po vrácení věci dovolacím soudem na základě podaného dovolání nejvyššího státního zástupce, sám doplnil dokazování a následně všechny provedené důkazy, tedy důkazy provedeny před soudem prvního stupně a před soudem druhého stupně zhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a tímto postupem napravil jisté nepřesnosti, kterých se soud prvního stupně dopustil při hodnocení důkazů a formulaci skutkových zjištění. Pro jistou přesnost je současně třeba dále uvést, že pokud soud druhého stupně provede zásah do tzv. skutkové věci výroku soudu prvního stupně, spočívající pouze v upřesnění popisu nalézacím soudem jinak správně zjištěného skutkového stavu, nebrání ani skutečnost, že sám neprovedl v odvolacím řízení žádný důkaz, postupu podle §259 odst. 3 tr. ř., neboť z jeho strany se jedná pouze o upřesnění skutkového stavu správně zjištěného soudem prvního stupně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 8 Tz 205/999). Takže i pokud by takto bylo v dané věci postupováno, což ovšem nebylo, neboť soud doplnil sám dokazování, nemohlo by se jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí, vzhledem k provedenému zásahu soudu druhého stupně do skutkových zjištění soudu prvního stupně. 64. Z pohledu námitek obviněného spočívající v tom, že soud druhého stupně toliko zjednodušeně interpretoval pokyny dovolacího soudu, je třeba odkázat na bod 63. tohoto rozhodnutí, když je třeba navíc akcentovat, že soud druhého stupně po vrácení věci sám doplnil dokazování a vytvořil si tak možnost reagovat na jisté nepřesnosti, kterých se dopustil soud prvního stupně při hodnocení důkazů a které mu vytknul soud druhého stupně ve svém zprošťujícím rozsudku (důvodem zproštění ovšem byla skutečnost nedostatku vyjádření subjektivní stránky, nikoliv tyto nedostatky) a se kterými byl obviněný seznámen při doručení zprošťujícího rozsudku soudu druhého stupně. Jinak vyjádřeno, soud druhého stupně po vrácení věci dovolacím soudem si při vědomí jistých nedostatků napadeného rozsudku soudu prvního stupně, o kterých se zmiňoval ve svém předchozím rozhodnutí, nerespektoval jen právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 300/2020, aniž by se zabýval nedostatky, které dříve soudu prvního stupně vytknul, nýbrž z pohledu těchto dříve vytknutých nepřesností sám doplnil dokazování, přičemž dal obviněnému možnost na tyto provedené důkazy reagovat a následně vytýkané nepřesnosti napravil, včetně řádného odůvodnění svého rozhodnutí, které splňuje požadavky uvedené §125 odst. 1 tr. ř. 65. Překvapivost rozhodnutí pak nelze spatřovat ani ve zpřísnění trestu odnětí svobody obviněnému, po navrácení věci od Nejvyššího soudu, jestliže k uložení přísnějšího trestu odnětí svobody došlo na základě odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného právě do výroku o uloženém trestu odnětí svobody, tedy obviněnému bylo známo, že státní zástupce požaduje u něho uložení nepodmíněného trestu. Rozhodnutím soudu druhého stupně totiž právní kvalifikace zvolená soudem prvního stupně zůstala zachována, soud druhého stupně pouze postupoval na základě pokynů Nejvyššího soudu, který reagoval na podané dovolání nejvyššího státního zástupce a které se vztahovaly k otázce vyjádření subjektivní stránky ve skutkových zjištěních. Obviněný měl tedy zachovanou možnost se hájit nejen před soudem prvního stupně, nýbrž i před soudem druhého stupně, který v intencích rozhodnutí dovolacího soudu znovu věc projednal a rozhodl. Pokud obviněný poukazuje na délku řízení a uložený trest odnětí svobody, z čehož dovozuje jeho nepřiměřenost, tak je třeba uvést, že námitky proti uloženému trestu nelze podřadit po zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, když námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí bylo možno v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b písm. i) tr. ř.], tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Nad rámec uvedeného je vhodné dodat, že obviněnému byl uložen trest podle §211 odst. 6 tr. zákoníku ve výměře 4 roky, přestože byl v rámci zákonné trestní sazby ohrožen trestem odnětí svobody v trvání od 5 do 10 lety, neboť současně došlo k mimořádnému snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, což bylo odůvodněno právě délkou řízení, kterou obviněný nezavinil (blíže viz bod 60. rozsudku soudu druhého stupně). Z pohledu argumentace obviněného je ovšem třeba uvést, že uložení podmíněného trestu přes délku řízení vylučovala závažnost trestné činnosti, když skutečně nelze pominou výši způsobené škody, která výrazně převyšovala hranici škody velkého rozsahu v době spáchání trestné činnosti, když i v současné době hranici této škody přesahuje skoro dvojnásobně, ale zejména skutečnost, že právě jednání obviněného umožnilo páchat trestnou činnost rozhodujícím způsobem ostatním obviněným, když je nutno poukázat i na to, že trestná činnost byla spáchána řadou útoků a byla páchána po delší dobu. 66. Z pohledu všech shora naznačených úvah je třeba konstatovat, že v dané věci rozhodnutí soudu druhého stupně nenese znaky tzv. překvapivého rozhodnutí, kterým by bylo porušeno právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, a tím by byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2021, neboť soud druhého stupně se nijak neodchýlil od skutkových a právních úvah soudu prvního stupně, když toliko vyhověl odvolání státního zástupce podanému v neprospěch obviněného do výroku o trestu a odvolání obviněného vyhověl částečně ve zprošťující části. 67. Obecně k námitce stran porušení práva na spravedlivý proces, jehož se obviněný rovněž dovolává, je třeba uvést, že toto není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a učiněnými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). V tomto směru je třeba uvést, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky přezkoumávané věci vypořádaly, lze uzavřít, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). 68. Obviněný dále namítá porušení práva na obhajobu, které zakládá na tvrzení, že soud druhého stupně se nevypořádal s jeho námitkami, uplatněnými v rámci podaného odvolání. Předně je třeba zmínit, že byť obviněný namítá porušení práva na obhajobu, tak fakticky vyjadřuje nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně. V tomto směru je třeba ovšem uvést, že dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné. Z ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. totiž plyne, že dovoláním lze zásadně napadat výroky určitého rozhodnutí, nikoli jen jeho odůvodnění. Lze připustit, že jistou výjimku by ovšem představovala situace, že by v napadeném rozhodnutí skutečně absentovalo jakékoli smysluplné odůvodnění ve smyslu §125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř. V takovém případě by bylo nutné ze zásady vázanosti soudu zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit, neboť takový postup dovolacího soudu by byl zřejmě zatížen přepjatým formalismem, a tudíž v rozporu s článkem 4 Ústavy i garancemi dle článku 36 a násl. Listiny (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3094/09-1) a rozhodnutí soudu by bylo výrazem libovůle a svévole. O takovou situaci se v dané věci nejednalo. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněný v podstatě uplatňuje stejnou argumentaci po celou dobu probíhajícího trestního řízení, přičemž ve věci se jedná již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když soud prvního stupně na jeho obhajobu opakovaně reagoval, byť poněkud stručněji, stejně jako soud druhého stupně (viz body 35. – 43. rozsudku soudu druhého stupně), tedy zabýval se jí. Za takové situace nelze mít tvrzení obviněného, že soud druhého stupně nereagoval na jeho uplatněnou obhajobu za důvodné. Obecně je třeba zároveň zdůraznit, že pokud se soud druhého stupně ztotožní se způsobem, jakým soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného a tento považuje za dostatečný, nemusí tzv. otrocky reagovat na každou námitku v rámci svého rozhodnutí. Zde Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že problematikou stran námitek, problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněného se zabýval Ústavní soud, ale i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, ‚nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ a že odvolací soud ‚se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně‘ (např. věc G. proti Španělsku).“ Stejné závěry jsou aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. 69. Rovněž námitka dovolatele, že nebylo prokázáno, že by měl z trestné činnosti jakýkoliv reálný hmotný prospěch není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani žádný jiný. Je tomu tak proto, že v případě trestného činu uvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku se pro naplnění předmětné skutkové podstaty a to ani v její základní skutkové podstatě a ani ve kvalifikovaných skutkových podstatách nevyžaduje, aby se pachatel nějak sám trestnou činností obohatil. V tomto směru je třeba akcentovat, že pachatelem trestného činu uvěrového podvodu může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, ale i jiná osoba, která se na sjednávání úvěrové smlouvy bezprostředně či i zprostředkovaně podílí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 660/2015). Takovou osobou nepochybně dovolatel byl, když se jednalo o pracovníka České spořitelny, a. s., který právě jednal za banku při sjednávání uvěrové smlouvy. Bez ohledu na tento závěr skutečně nelze pominout, že byť se to snaží obviněný bagatelizovat, není pochyb o tom, že předmětné úvěry z pohledu pracovní činnosti obviněného představovaly z hlediska jejich výše a tudíž i předpokládaného zisku banky v případě jejich řádného splacení velmi významnou část jeho pracovní výkonnosti a jako takové nepochybně měly vliv na bonusy, které mu byly vypláceny bankou, přestože tyto bonusy byly skutečně nenárokové. Zde je třeba akcentovat, že v roce 2008 bonusy činily částku 300.000 Kč (navýšení o 70 % proti předchozímu roku) a současně mu byla poskytnuta i věcná odměna – zájezd do exotické destilace). Jednalo se o významný finanční profit obviněného, přestože lze připustit, že na výši bonusu se jistě podílely i jiné uvěrové případy obviněného, když ovšem skutečně nelze přehlédnout, že v případě nyní projednaných úvěrů se jednalo o jím doporučené nejlukrativnější úvěry, což se nepochybně výrazně promítlo do výše poskytnutých bonusů. Současně nelze ani přehlédnout, že tyto obviněným uzavřené úvěry v roce 2008, tedy v době kdy tyto se jevily jako zcela bezproblémové, nepochybně přispěly k plnění obchodních plánů pobočky České spořitelny, a. s., v XY. Toto se jistě muselo promítnout i do pracovního hodnocení obviněného vedením této pobočky, což nepochybně představovalo jistý další bonus pro obviněného, přestože nebyl majetkové povahy. Pokud obviněný namítá, že případné nesplácení úvěrů by se projevilo na plnění obchodního plánu pobočky a následně na výši jeho bonusu a že proto neměl zájem na poskytování hypotečních úvěrů na základě nepravdivých údajů, tak je třeba akcentovat, že obviněný nejednal v úmyslu přímém, nýbrž nepřímém, takže z pohledu tohoto závěru je námitka obviněného nepřípadná. Obviněnému totiž není kladeno za vinu, že by úmyslně předkládal ke schválení hypoteční úvěry na základě toho, že by přímo věděl, že předmětné doklady jsou nepravdivé, ale že byl srozuměn s tím, že tak tomu může být. 70. Rovněž další námitka obviněného vztahující se k tvrzenému pominutí skutečnosti, že ověřoval příjmy žadatelů o úvěr prostřednictvím mobilního telefonu a že nebylo zachyceno telefonické volání, kdy se mu nepodařilo dovolat, je skutkové povahy. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že touto námitkou se soudy nižších stupňů dostatečně zabývaly a vypořádaly se s ní (viz body 12. a 22. rozsudku soudu prvního stupně, bod 35. rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich závěry odkazuje. Závěr soudů, že obviněný neprověřoval příjmy žadatelů, ačkoliv to byla jeho základní povinnost podle tzv. Desatera, odpovídá provedenému dokazování. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je rovněž možno odkázat na výpověď spolupracujícího obviněného, který v rámci své výpovědi z přípravného řízení uvedl, že ho dovolatel informoval, že příjmy žadatelů neověřuje (viz č. l. 6618) a že předpokládá, že jsou pravdivé, když i tomuto spolupracujícímu obviněnému výslovně sdělil, že se mu příjmy žadatelů jeví podezřele vysoké (viz č. l. 6635). Zde je třeba akcentovat, že spolupracující obviněný opakovaně v rámci hlavního líčení potvrdil, že jeho výpovědi z přípravného řízení jsou pravdivé. Zároveň je také třeba odkázat na výpověď samotného obviněného, který v přípravném řízení sdělil, že příjmy žadatelů neověřoval (viz č. l. 7029), když stejnou skutečnost zjistil i svědek B., kterého poté následně i svědek K. informoval o tom, že mu měl obviněný říci, že příjmy žadatelů neověřoval. Navíc toto připustil i sám dovolatel v rámci dopisu ze dne 20. 7. 2009 adresovanému poškozené společnosti (viz sv. 98, č. l. 31116 a násl.). Tvrzené neověřování příjmů žadatelů obviněným pak prokázalo i interní šetření, které provedla poškozená společnost a ze kterého bylo zjištěno, že obviněný na telefonní čísla uvedená v žádostech netelefonoval, a to ani z pevné linky ani z mobilního telefonu (použité linky a mobilní telefony označil sám dovolatel – č. l. 5256, 20313, 20410, 27563, viz č. l. 31116 a násl.). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že by bylo zcela nelogické, aby obviněný nepravdivě svému zaměstnavateli tvrdil, že příjmy vždycky neověřoval, ale zejména že by takto postupoval i poté, co mu bylo sděleno obvinění a byl zastoupen obhájcem. Lze tedy mít za to, že pravdivá byla jeho výpověď z přípravného řízení, neboť tuto prokazují další provedené důkazy, na které poukazují i soudy nižších stupňů. Pokud obviněný namítá, že v telefonních výpisech nejsou zachyceny případy, kdy se nedovolal, tak je nutno konstatovat, že v takovém případě by musel obviněný telefonické volání opakovat a za situace, že by se mu nepodařilo opakovaně na uvedené telefonní číslo zaměstnavatelů žadatelů dovolat, tak by právě tato skutečnost svědčila o tom, že potvrzení o příjmech může být padělané a taková skutečnost by měla při dodržení tzv. Desatera vést k nutnosti provést další podrobnější šetření, což obviněný prokazatelně neučinil a naopak do úvěrových složek nepravdivě uvedl, že příjmy řádně ověřil. Lze připustit, že v případě mobilního telefonu nebyly z objektivních důvodů zjištěny výpisy (výpisy operátor uchovává jen po omezenou dobu) za celé časové období (jen za tři měsíce), ovšem ani zajištěné výpisy nepotvrzují tvrzení obviněného o ověřování příjmů žadatelů, když vzhledem k zajištěnému časovému období bylo zjištěno, že obviněný ani z tohoto mobilního telefonu nevolal na telefonní číslo zaměstnavatele žadatele o úvěr (nemovitost XY), když ovšem v dokladech dovolatel potvrdil, že příjem ověřoval. Obecně je třeba ještě nutno uvést, že výpisy z telefonních linek, které označil obviněný jako telefonní linky, které používal k prověřování příjmů žadatelů, jsou součástí spisu a obviněný se k nim mohl vyjádřit (viz např. č. l. 31691). 71. Skutkové povahy je i námitka obviněného, že příjmy žadatelů mohl ověřit i jiným způsobem. V takovém případě by tato skutečnost měla být obviněným v předkládaných materiálech schvalovatelům úvěrů nepochybně vyznačena, což ovšem z předložených úvěrových spisů nevyplývá. Za takové doklady nelze považovat snad obviněným tvrzené pracovní smlouvy, neboť tyto musely být standardní součástí podle tzv. Desatera úvěrových spisů, pokud žadatelem o úvěr byla osoba v pracovním poměru, což bylo u všech nyní projednávaných úvěrových podvodů. Stejně tak za takové náhradní ověření příjmů žadatelů nebylo možno považovat výplatní pásky či výpisy z bankovních účtů s výjimkou výpisu z účtu vedeného u poškozené společnost, což v případě předmětných úvěrů nepřicházelo v úvahu, neboť nikdo z žadatelů o úvěr neměl účet u poškozené společnosti, na který by mu přicházel plat. Zde je třeba poukázat na skutečnosti, že dovolatel byl dlouholetý a velmi zkušený pracovník České spořitelny, a. s, takže pokud by se mu snad nepodařilo na telefonní čísla zaměstnavatelů skutečně dovolat či tito by mu odmítli sdělil jakékoliv údaje, jak tvrdí obviněný v rámci podaného dovolání, tak již tyto skutečnosti by obviněného v případě, že by skutečně relevantnost příjmu ověřoval, musely vést k jeho zvýšené obezřetnosti a k nutnosti ověřit výši příjmu jiným nezpochybnitelným způsobem, typicky dotazem na sociálku, jak o tom hovoří svědek K. ve své výpovědi u hlavního líčení (č. l. 27104), když takový postup nakonec vyplývá z tzv. Desatera. 72. Rovněž námitka obviněného, že soudy nižších stupňů záměrně ignorovaly úlohu tzv. schvalovatelů úvěru, směřuje do skutkových zjištění těchto soudů. Nejvyšší soud ovšem přesto považuje za potřebné na tuto námitku obviněného jistým způsobem reagovat. Předně je třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněný působil jako poradce pro hypoteční úvěry, nikoliv jako jejich schvalovatel, což nakonec vyplývá nejen z jeho výpovědi, ale i výpovědí slyšených svědků (např. svědek K., A.). Tato skutečnost ovšem není pro posouzení dané věci rozhodující. Byť se obviněný snaží svoji úlohu při sjednávání úvěrových smluv jistým způsobem bagatelizovat a minimalizovat, tak není pochyb o tom, že jeho úloha při sjednávání předmětných hypotečních úvěrů byla velmi významná. Byl to totiž právě on, kdo jednal s jednotlivými žadateli o úvěry, měl nejen přijmout žádost, ale i zajistit, aby k žádosti byly doloženy všechny potřebné doklady. Současně podle tzv. Desatera a dalších předpisů poškozené společnosti byl povinen zajistit kontrolu relevantnosti těchto dokladů, tyto vyhodnocoval a následně doporučit schvalovateli úvěru, jak má ohledně žádosti o úvěr postupovat (tedy zda doporučuje úvěr ke schválení či nikoliv). Jeho pracovní činností tedy nebylo jen prosté zajištění shromáždění těchto podkladů, jak se snaží obviněný naznačit, nýbrž zejména kontrola jejich pravosti a relevantnosti a následně jejich vyhodnocení z hlediska předpokladu pro schválení či neschválení úvěru, takže jeho úlohou bylo vyhotovit úvěrový návrh. Jinak vyjádřeno, jeho povinností stručně řečeno bylo prověřovat správnost podkladů pro uzavření úvěrové smlouvy mezi Českou spořitelnou, a. s., a klientem. Není také pochyb o tom, že jednotliví schvalovatelé úvěrů, byť rozhodovali o poskytnutí úvěru samostatně, vycházeli z jeho stanoviska, když z logiky věci museli vycházet i z toho, že dovolatel skutečně dodržel své pracovní povinnosti a provedl ověření relevantních údajů a prověřil tvrzené skutečnosti, jak uvedl v předloženém spisovém materiálu. Úlohou schvalovatelů tedy v žádném případě nebylo nahrazovat pracovní povinnosti obviněného, nýbrž na základě předložených dokladů a stanovisek obviněného následně rozhodnout, zda úvěr schválí, popř. za jakých podmínek či zda popř. požadují ještě nějaké doplnění dokladů či objasnění nějakých skutečností nebo zda zamítnout schválení úvěru (což mohl také obviněný i navrhnout). Lze připustit, že ze strany poškozené společnosti nebyly podmínky poskytnutí hypotečních úvěrů v daném čase nastaveny zcela bezvadně (např. vyplácení úvěrů jen na základě smlouvy o smlouvě budoucí, aniž by banka měla k dispozici kupní smlouvu, která byla předložena na katastr), ovšem tato skutečnost nemůže mít vliv na trestní odpovědnost obviněného, neboť pokud by tento plnil své pracovní povinnosti, tak by musel odhalit nepravdivost předložených dokladů. Nedostatečnost kontrolních systémů banky, na něž obviněný poukazuje, i když jsou v jistém směru připustitelné, neměly na jeho trestní odpovědnost vliv, neboť nastavení takových obranných mechanizmů, které včas vždy odhalí trestnou činnost zaměstnanců, je velmi složitá záležitost, neboť vztah zaměstnavatele a zaměstnance je vždy založen na určité míře důvěry, neboť zaměstnanec v rámci své pracovní náplně proniká do zákonitostí a podstaty činnosti zaměstnavatele, do níž se zapojuje vlastními pracovními postupy. 73. Ani námitka obviněného stran původního nepředložení kompletních úvěrových spisů poškozenou společností nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když je třeba akcentovat, že poškozená společnost v přípravném řízení předložila takové doklady, které považovala v dané věci za relevantní, popř. další doklady, které si vyžádaly orgány činné v trestním řízení, když tyto předložení kompletních úvěrových spisů nepožadovaly, včetně obhajoby. Následně na základě pokynu odvolacího soudu byly předloženy komplexní úvěrové spisy a tyto byly provedeny jako listinný důkaz, takže soudy měly tyto úvěrové spisy k dispozici a obviněný se k nim mohl vyjádřit. Skutečnost, že poškozená společnost nepředložila kompletní úvěrové spisy týkající se odsouzené V. a B. nemůže mít na skutkové závěry soudů vliv, když v rámci spisového materiálu jsou založeny určité doklady týkající se těchto žadatelů, ze kterých není pochyb o tom, že žádosti o úvěr posuzoval právě obviněný, což ani nikdy obviněný nezpochybňoval. Ze ztráty těchto dvou úvěrových spisů nelze dovozovat nějakou zaujatost poškozené společnosti vůči osobě obviněného, neboť skutečně nelze pominout, že se jedná o věc staršího data, když vzhledem k rozsahu věci nepochybně byly úvěrové spisy k dispozici řadě kontrolních orgánů z řad poškozené společnosti, z těchto také byly průběžně předkládány různé doplňující zprávy orgánům činným v trestním řízení, když také nelze pominout, že probíhala řada civilních řízení, takže skutečně nelze vyloučit, že mohlo dojít k jejich založení či ztrátě. 74. Obviněný dále rovněž namítá nenaplnění subjektivní stránky daného trestného činu, tedy, že u něho nebyl dán úmysl spáchat předmětný trestný čin a to ani úmysl nepřímý. Tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když posouzení formy zavinění se týká předpokladů základu trestní odpovědnosti fyzické osoby. 75. Nejvyšší soud v dané souvislosti obecně podotýká, že posouzení formy zavinění, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení je proto možno úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že při posuzování formy zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech. K tomu je ještě třeba zmínit, že na zavinění je podle §15 a §16 tr. zákoníku, které je vybudováno na složce vědění a vůle, lze zpravidla usuzovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 76. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu tedy vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015, či ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1272/2010). Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. §110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. 77. Při eventuálním úmyslu tedy pachatel svým jednáním zásadně míří na jiný účel, jehož nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného. V zásadě jde o to, že pachatel při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. 78. V případě zvolených skutkových podstat (u obou dovolatelů) se vyžaduje v základní skutkové podstatě úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku postačí nedbalost ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku. 79. V dané věci bylo tedy nezbytné z hlediska dovolací argumentace posoudit, zda u obviněného byla naplněna subjektivní stránka, tedy zda jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak shledaly soudy nižších stupňů či zda se jednalo o vědomou nedbalost, jak tvrdí obviněný v rámci podaného dovolání. 80. Obecně lze uvést, že trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí buď při sjednávání úvěrové smlouvy, nebo při čerpání úvěru. Platí, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. R 6/2004-I.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Pokud pachatel či pachatelé vylákají úvěrovým podvodem plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle kvalifikovaných skutkových podstat. Ze znění právní věty týkající se dovolatele je zřejmé, že ve vztahu k základní skutkové podstatě úvěrového podvodu byla zvolena varianta, že při sjednávání úvěrového podvodu byly uvedeny nepravdivé údaje. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. Nestačí ovšem jakýkoliv nepravdivý údaj, musí se jednat o údaj podstatný pro uzavření úvěrové smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 254/2017). Za nepravdivý údaj, který je podstatný pro uzavření úvěrové smlouvy, je třeba považovat takový údaj, který představuje jeden z rozhodujících údajů pro uzavření úvěrové smlouvy, byť se nemusí jednat o údaj jediný. Jak již bylo naznačeno, z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin, přičemž je podstatné, že pachatel úmyslně při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 646/2010). Způsobením škody velkého rozsahu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku se v době rozhodování soudu prvního stupně podle výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody rozuměla škoda ve výši nejméně 5 000 000 Kč, přičemž pro způsobení tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) nedbalost (pozn. od 1. 10. 2020 došlo ke zvýšení hranic výše škody v §138 odst. 1 tr. zákoníku, u značné škody na 1 000 000 Kč a u škody velkého rozsahu 10 000 000 Kč). 81. Jak již bylo naznačeno, nikoliv každé uvedení nepravdivého údaje při sjednávání úvěrové smlouvy je pro uzavření úvěrové smlouvy podstatné a má za následek naplnění všech znaků přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 308/2017-I., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1173/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 254/2017). Jinak vyjádřeno, údaje, které pachatel při sjednávaní úvěrové smlouvy nepravdivě uvede (byť i ve formě pomoci v podobě nepravdivého odhadu na nemovitost jako v případě obviněného M. C.), musí být pro uzavření úvěrové smlouvy podstatné, jinak by nebyla naplněna skutková podstata přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska naplnění všech objektivních znaků této skutkové podstaty. Platí, že za takové údaje je třeba považovat nepochybně údaj o výši příjmu žadatele o úvěr, jeho zaměstnavateli, ceně nemovitosti, která má být úvěrovaná, neboť se jedná o rozhodující údaje pro posouzení bonity klienta, když tyto údaje spolu s dalšími podstatnými údaji (např. výše zadlužení klienta) mají rozhodující význam pro rozhodnutí o uzavření či neuzavření úvěrové smlouvy. 82. V dané věci považuje Nejvyšší soud za vhodné na úvod ještě zmínit, že samotný dovolatel nebyl žadatelem o úvěr, byl osobou, která jednala z titulu svého pracovního zařazení (byl poradce pro hypotéky) v České spořitelně, a. s., s jednotlivými žadateli o úvěr, takže se právě z důvodu svého pracovního zařazení na procesu sjednávání úvěrových smluv bezprostředně podílel, přičemž obviněnému je kladeno za vinu, že jednal jako spolupachatel předmětné trestné činnosti ve smyslu §23 tr. zákoníku, byť to není ve výroku rozhodnutí explicitně vyjádřeno, tedy není zde citováno ustanovení §23 tr. zákoníku. Tento jistý formální nedostatek, který obviněný v rámci podaného dovolání rovněž zmiňuje, není pro posouzení dané věci rozhodující a podstatný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1250/2018) a sám o sobě nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Navíc skutečnost, že se jednalo o spolupachatelství, zcela jednoznačně vyplývá z právní věty „viz společným jednáním s dalšími osobami…“. 83. Jak již bylo naznačeno, v dané věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že dovolatel jednal v úmyslu nepřímém (viz bod 31. rozsudku soudu prvního stupně, bod 51. rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud si je vědom tenké hranice mezi úmyslem nepřímým a vědomou nedbalostí, které se obviněný dovolává. Obecně je třeba uvést, že trestní zákoník rozlišuje v ustanovení §16 tr. zákoníku nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 a č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr., JELÍNEK J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236 až 243). 84. Při vědomé nedbalosti tedy pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Jinými slovy, vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, str. 234 – 243 ). V případě vědomé nedbalosti pachatel ví o možnosti vzniku škodlivého následku, avšak takový následek nechce a ani s ním není srozuměn. 85. Z výše uvedeného je zřejmé a nepochybné, že při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba vždy hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů. Vědomostní složka zavinění zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje, pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Volní složka zavinění zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. 86. Na podkladě shora uvedených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti uplatněné dovolací argumentace obviněného. Nejvyšší soud při respektu ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů poté dospěl k závěru, že existenci zavinění ve formě eventuálního úmyslu lze dovodit nejen z jednání obviněného, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností v popisu skutku, jež mají oporu v provedených důkazech Proto dovolací soud s přihlédnutím k výše uvedenému a po provedeném přezkumu věci neshledal námitky obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky důvodné. Zde je nezbytné opětovně zdůraznit, že soudy nižších stupňů se otázkou naplnění subjektivní stránky obviněného zabývaly a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje, zejména na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který napravil jisté nedostatky v postupu soudu prvního stupně, ale zejména podrobněji rozvedl úvahy stran naplnění subjektivní stránky u tohoto obviněného (viz body 35. – 43. rozsudku soudu druhého stupně). 87. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je dále nutno konstatovat, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že dovolatel nejméně v 13 případech (byl odsouzen pro 11 skutků) hodnotil jako úvěrový poradce České spořitelny, a. s., žádosti o poskytnutí hypotečních úvěrů, když součástí všech těchto žádostí o úvěry byly různé nepravdivé dokumenty, které byly podstatné pro rozhodnutí o žádostech o hypoteční úvěry (zejména výše výdělku žadatele, zaměstnavatelé žadatelů, odhady nemovitostí), přičemž s žadateli fakticky při procesu sjednávání úvěrů nejednal, když jednal toliko se spoluobviněným spolupracujícím obviněným P. a obviněným M., když poté tyto úvěry doporučoval ke schválení, aniž by údaje poskytnuté žadateli o úvěry fakticky ověřoval, ačkoliv to bylo jeho povinností podle interních předpisů České spořitelny, a. s. Současně také ignoroval řadu skutečností, které svědčily o tom, že žadatelé mohou být tzv. nastrčené osoby. Následně pak na základě doporučení obviněného docházelo ke schválení žádosti o úvěr tzv. schvalovateli úvěrů, k uzavření úvěrových smluv a k vyplacení úvěrových prostředků na určené účty spoluobviněnými (např. účet společnosti C. H., jejímž jednatelem byl další spoluobviněný L. S.). 88. Při posuzování subjektivní stránky jednání obviněného je třeba zejména odkázat na úvahy soudů nižších stupňů (viz bod 23. rozsudku soudu prvního stupně, body 35. – 43. rozsudku soudu druhého stupně), se kterými se Nejvyšší soud, jak již bylo naznačeno, ztotožnil a to především s úvahami soudu druhého stupně. Nad rámce shora uvedeného z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v podaném dovolání, je třeba uvést, že v dané věci není kladeno obviněnému za vinu, že by se domluvil s dalšími organizátory předmětné trestné činnosti na jejím páchání a že by mu za to snad tato organizovaná skupina poskytla nějaké finanční protiplnění, neboť takové jednání by svědčilo o úmyslu přímém a že by jednal jako člen organizované skupiny. Obviněnému je kladeno z hlediska naplnění subjektivní stránky za vinu, že vzhledem k jeho pracovním zkušenostem a jeho faktickému postupu při hodnocení úvěrových žádostí a skutečností, které mu byly známy v době posuzování žádosti o hypoteční úvěry, byl srozuměn s tím, že předložené doklady nemusí být pravdivé a přesto doporučil ke schválení tyto žádosti o hypoteční úvěry, takže bez přiměřených důvodů spoléhal, že úvěry nebudou poskytnuty na základě nepravdivých údajů a že nedojde ke vzniku škody. 89. Při posuzování naplnění subjektivní stránky je třeba zdůraznit, že obviněný byl zkušeným a dlouholetým pracovníkem poškozené společnosti, když před pozicí poradce pro úvěry pracoval jako specialita interního auditu, tedy plnil kontrolní funkci (od 1. 6. 2000 do 31. 10. 2005), takže nepochybně měl jisté zkušenosti s podvody v oblasti poskytování hypotečních úvěrů a bylo mu známo jakým způsobem se tyto páchají a čemu je třeba právě při sjednávání hypotečních úvěrů věnovat zvýšenou pozornost, tedy nejednalo se o osobu, která by snad neměla se sjednáváním hypotečních úvěrů žádné či minimální zkušenosti, když obviněný byl i hodnocen jako velmi dobrý a zkušený pracovník (viz např. výpověď svědka K., pracovní hodnocení obviněného sv. 98). Přes tyto své dlouholeté zkušenosti zcela bezdůvodně ignoroval jisté skutečnosti a okolnosti, které při jeho dlouholetých pracovních zkušenostech a i z pohledu tzv. Desatera proti podvodům, musely být při hodnocení předmětných žádostí o úvěr evidentně podezřelé, a které indikovaly, že žadatelé o úvěr jednak mohou předkládat nepravdivé dokumenty, a jednak, že nemusí být ani osobami, které skutečně chtějí předmětné nemovitosti koupit a užívat pro svoji bytovou potřebu. Nelze totiž pominout, že z výpovědí jednotlivých žadatelů o hypoteční úvěry a tzv. nosičů úvěrů, kteří nijak dál nebyli do páchání trestné činnosti zainteresování (např. K., S., Š., R.) vyplývá, že tito se k jednání s obviněným dostali pouze při podpisu smlouvy o hypoteční úvěr, dříve s nimi obviněný nikdy nejednal. Tedy poprvé se setkali obviněný a žadatelé o hypoteční úvěry až při podpisu smlouvy o hypotečním úvěru. V tomto směru je nutno zdůraznit, že z pohledu hypotečních úvěrů, o které se v dané věci jednalo a které obviněný hodnotil, se jednalo o úvěry z hlediska úvěrů, které v tomto období obviněný hodnotil o úvěry nejvýznamnější, jak vyplývá z předložených dokladů (viz zpráva České spořitelny a. s.). Jednalo se o úvěry od 3.000.000 Kč do 4. 500.000 Kč, takže již z tohoto pohledu jim musel obviněný věnovat náležitou pozornost. Proto skutečnost, že jednotliví žadatelé o úvěr a to včetně úvěrů, pro které nebyl obviněný uznán vinným a které z hlediska časového předcházely úvěrům, pro které byl obviněný uznán vinným (XY – M. B., XY – P. K.) nikdy nepřišli sami podat žádost o hypoteční úvěr a vždy za ně jednal spolupracující obviněný P., popř. obviněný M., a že poprvé žadatele obviněný viděl až při podpisu smlouvy o hypotečním úvěru, musela být sama o sobě podezřelá, což nakonec vyplývalo i tzv. Desatera, které bylo součástí každého úvěrového spisu a které obviněný vyplňoval, takže byl seznámen s jeho obsahem. Současně nelze pominout, že obviněný si byl vědom toho, že spolupracující obviněný a spoluobviněný M. nejsou oficiálními zprostředkovateli České spořitelny, a. s., pro hypoteční úvěry, jak sám obviněný opakovaně potvrdil, např. při jednání se zástupci České spořitelny, a. s., dne 5. 6. 2009 (viz svazek č. 98), přičemž s těmito jednal, aniž by tito měli nějakou plnou moc od žadatelů o hypoteční úvěr, která by je opravňovala k jednání za tyto žadatele. Přesto za dané situace opakovaně jednal zejména se spolupracujícím obviněným a nikoliv s jednotlivými žadateli, kteří se jen jednou dostavili k podpisu smlouvy o hypotečním úvěru, tito neměli žádné dotazy a obviněný jim nic ohledně poskytnutých úvěrů nesdělil (viz výpovědi jednotlivých nosičů o úvěr), přičemž veškeré dokumenty týkající se úvěrů vždy převzal spolupracující spoluobviněný P., popř. M., nikoliv tito žadatelé. 90. Lze mít za to, že již z přístupu obviněného k jednotlivým žadatelům o hypoteční úvěr je nepochybné, že tento k nim nepřistupoval jako k osobám, které skutečně o hypoteční úvěr žádaly a chtěly koupit nemovitost a tuto užívat pro svoji bytovou potřebu, nýbrž jako k osobám, které nepovažoval za skutečné žadatele o úvěr. Tomuto závěru nasvědčuje i další jednání obviněného, který ve vztahu k ověřování pravdivosti předložených dokumentů postupoval zcela nestandardně a záměrně ignoroval všechny podezřelé skutečnosti. V tomto směru je třeba poukázat na skutečnost, že ačkoliv jednotliví žadatelé o hypoteční úvěr měli na dobu podávání žádostí (rok 2008) zcela nadstandardní příjmy, když i výše požadovaných hypotečních úvěrů a odhady předmětných nemovitostí byly na danou dobu vysoké, tak obviněný neučinil žádné relevantní kroky k tomu, aby ověřil pravdivost předložených dokladů, ačkoliv tak měl učinit na základě metodiky České spořitelny, a. s., ale i tzv. Desatera. Obviněný totiž výši příjmů neověřoval (viz body 70. a 71. tohoto rozhodnutí), což nakonec sám připustil ve své výpovědi z přípravného řízení ( č. l. 7028-7029), ale i v dopisu, který zaslal poškozené organizaci ze dne 20. 7. 2009. Zde je třeba akcentovat, že právě nezávislé ověření existence tvrzeného pracovního poměru a výše přijmu, když bylo i stanoveno, jak má být při ověřování těchto skutečností postupováno (viz tzv. Desatero) nepochybně byla jedna z nejdůležitějších povinností obviněného, neboť existence tvrzeného pracovního poměru a výše přijmu, byla jedním ze základních předpokladů pro to, aby mohlo být vůbec zvažováno poskytnutí hypotečního úvěru, když neméně důležitou skutečností byla cena předmětné nemovitosti. Přesto obviněný záměrně této povinnosti nedostál a to za situace, kdy se v případě jednotlivých žádostí o hypoteční úvěr objevovali totožní zaměstnavatelé v krátkém časovém období (viz např. firma S., 3x v měsíci prosinci 2008), což již samo o sobě muselo vzbuzovat určité podezření, když obdobní zaměstnavatelé se objevili v případě dalších žádostí o hypoteční úvěry, kde byl rovněž poradce právě obviněný a které nebyly schváleny z důvodu nedostatečného scoringu právě schvalovateli úvěru (T., D., B., F.). Rovněž nelze pominout ani skutečnost, že i vzhled a chování některých žadatelů evidentně neodpovídal jejich tvrzenému pracovnímu postavení tzv. na první pohled [viz např. obviněný S.– v bance byl v montérkách, žadatelka P.– viz výpověď spolupracujícího obviněného P.– paní P. se v bance schovávala pod schody (č. l. 26253)]. 91. Obecně lze souhlasit s námitkou obviněného, že samotný vzhled jednotlivých žadatelů ho nemohl vést k tomu, aby žádosti o úvěr nedoporučil ke schválení. Nelze ovšem pominout, že někteří klienti (žadatelé o úvěr) žádali o hypoteční úvěr v oblečení, které nevypovídalo o jejich dostatečné movitosti, když žádali o úvěry v řádech milionů korun – od 3 000 000 Kč až po 6 900 000 Kč, resp. v návrzích jimi předkládanými byly příjmy dosahující i přes 100 000 Kč „v čistém“. Pokud tedy mimo jiné i vnější vzezření a ošacení indikovalo, že se může jednat o podvodné jednání, tedy jejich oděv a chování neodpovídal deklarovaným příjmům, tak již tato skutečnost musela být přinejmenším podezřelá a měla vést k jisté opatrnosti obviněného. Zde se jeví vhodné poukázat na hodnocení soudu prvého stupně, který akcentoval i skutečnost, že spoluobvinění K., Š., S. či K. nevystupují a nevyjadřují se způsobem, jaký by odpovídal jejich deklarovanému příjmu v řádech několika desítek tisíc Kč. Je totiž nepochybné, že nedůvěryhodný zevní vizuální zevnějšek by měl vést přinejmenším k větší opatrnosti a důslednějšímu přezkoumání rozhodných skutečností a okolností. Obviněný navíc zcela pomíjí tzv. Desatero, podle kterého právě nestandardní chování žadatelů, jako např. nevhodný projev apod. může svědčit o podvodném jednání a samo o sobě představovalo rizikový faktor. Jinak vyjádřeno, tato skutečnost sama o sobě měla vést ke zvýšené pozornosti obviněného a byl povinen celé žádosti věnovat zvýšenou pozornost a prověřit poskytnuté údaje podrobněji. Přesto na toto obviněný nijak nereagoval, když ve věci existovaly i další podezřelé skutečnosti, které mohly podle tzv. Desatera svědčit o podvodném jednání (např. rozdílné místo pracoviště a bydliště žadatele a nemovitosti, které se týkal úvěr). Přesto obviněný těmto skutečnostem nevěnoval žádnou pozornost a nijak se nesnažil tvrzené údaje, které vyplývaly z dokladů předložených žadateli, nezávisle ověřit, tedy zejména zaměstnavatele a výši příjmu a to nejen standardně dotazem na zaměstnavatele, což ovšem ani obviněný nečinil, ale i dalším objektivním způsobem např. právě dotazem na sociálku, jak o tomto hovořil svědek K. nebo dotazy na jednotlivé žadatele při podpisu smlouvy o úvěru (např. kde je majitelem firmy, kde žadatel vykonává práci apod.) nebo kontaktováním prodávajících předmětných nemovitostí. Nelze rovněž pominout, že někteří žadatelé o úvěr i potvrzují, že si obviněný a spolupracující obviněný tykali (např. obviněný S., Š.), když nakonec i spoluobviněný Š. vypověděl, že věděl, že nemovitost je nadhodnocena, a že mu obviněný K. řekl, že se spolupracující obviněný a dovolatel znají a že je všechno domluvené, čemuž i jistým způsobem nasvědčovala skutečnost, že obviněný a spolupracující obviněný P. si tykali, on jen podepsal smlouvu o hypotečním úvěru, obviněný mu nic nevysvětloval a všechny doklady dostal přímo spolupracující obviněný, o čemž hovoří více spoluobviněných (např. R.). 92. Při posuzování subjektivní stránky jednání obviněného je třeba akcentovat rovněž výpověď spoluobviněného K., který opakovaně potvrdil, že se právě dovolatele ptal při podpisu smlouvy o úvěr, zda hypoteční úvěr je skutečně na částku 2.500.000 Kč, jak bylo původně dohodnuto mezi ním a spoluobviněným K., přičemž tento mu to potvrdil a proto smlouvu o hypotečním úvěru podepsal, aniž by ji četl, přičemž posléze zjistil, že výše úvěru činí 3.500.000 Kč. Zde je třeba zdůraznit, že již skutečnost, že se žadatel o hypoteční úvěr při podpisu smlouvy o hypotečním úvěru dotazuje na výši poskytnutého úvěru nepochybně svědčila o tom, že žádost o úvěr nepodával, když už toto muselo obviněného upozornit na skutečnost, že se může v případě žadatele o úvěr jednat o nastrčenou osobu, tedy, že se může jednat o podvodné jednání, když navíc ani obviněný spoluobviněného K. neupozornil na to, že výše poskytnutého úvěru je vyšší o 1.000.000 Kč, což bylo zcela logické, za situace, kdy se ho na výši úvěru žadatel o úvěr přímo ptal. Přesto nepravdivě spoluobviněnému K. potvrdil, že výše hypotečního úvěru je 2.500.000 Kč. Obecně je třeba zdůraznit, že již samotné jednání se spoluobviněným K. muselo obviněného upozornit, že v dané věci se může jednat o podvodné jednání, přesto při vědomí této skutečnosti dál se spolupracujícím obviněným spolupracoval (v dalších 9 úvěrových případech) a poskytnuté informace nijak blíže neověřoval, čímž nepochybně záměrně a úmyslně porušoval interní předpisy České spořitelny, a. s., když je třeba opětovně poukázat i na skutečnost, že se jednalo o dlouholetého zaměstnance poškozené společnosti a nepochybně mu bylo známo, jak se realizují a mohou páchat úvěrové podvody. 93. Lze mít rovněž za to, že dovolatel o nadhodnocení nemovitostí věděl nebo alespoň tušil, že nemovitosti mohou být nadhodnoceny, když jak vyplývá z výpovědi spolupracujícího obviněného, dovolatel v prosinci 2007 doporučil ke schválení hypoteční úvěr týkající se nemovitosti XY, kde byl žadatelem obviněný M. B., přičemž tento úvěr byl právě zamítnut schvalovatelem úvěru z důvodu problematického odhadu (viz č. l. 6618, 6724, viz č. l. 31589), takže již tato skutečnost mohla obviněného upozornit na to, že ani odhady nemovitosti ve věcech, ve kterých klienty zastupuje spolupracující obviněný a obviněný M., nemusí být v pořádku. Nelze také přehlédnout, že některé nemovitosti prodávající získali v krátkém časovém období před jejich prodejem dalším spoluobviněným za výrazně nižší ceny, než jaké byly stanoveny odhady (např. nemovitost XY). Současně je třeba opětovně akcentovat výpověď spolupracujícího obviněného, ale i některých žadatelů o úvěry, ze kterých nepřímo vyplývá, že obviněný si byl vědom toho, že ve skutečnosti žadatelé o úvěry nejsou osobami, které mají skutečný zájem nemovitosti koupit a užívat k uspokojení své bytové potřeby (viz jejich vystupování, skutečnost, že obviněný veškeré dokumenty předával spolupracujícímu obviněnému, nikoliv jim, odpověď na dotaz spoluobviněného K. a další). Z pohledu tohoto závěru je nezbytné zdůraznit, že za podstatný údaj pro rozhodnutí subjektu nabízející hypoteční úvěry ohledně uzavření smlouvy o úvěru je třeba považovat nejen údaje ohledně pracovního poměru a výši příjmu, což obviněný prokazatelně řádně neověřoval, ale i vlastní údaj o tom, kdo je skutečným žadatelem o hypoteční úvěr, včetně toho, k čemu hodlá žadatel předmětnou nemovitost užívat, neboť např. v případě, že má být nemovitost užívána k pronájmu, musí společnost poskytující úvěr ověřit reálnost tohoto záměru. Jinak řečeno, pokud obviněný předmětné údaje ohledně pracovního poměru a výše příjmu neověřoval a nechával záměrně bez povšimnutí skutečnosti, které svědčily o tom, že žadatelé o úvěr mohou být nastrčenými osobami a přesto doporučoval poskytnutí předmětných úvěrů, tak si musel být vědom toho, že se může jednat o hypoteční podvody a pro případ, že tomu tak je, vyjadřoval svým faktickým postojem a plněním, respektive neplněním svých pracovních povinností kladné stanovisko k tomuto závěru. 94. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je také třeba uvést, že byť z počátku ani podle názoru spolupracujícího obviněného dovolatel skutečně nevěděl, že údaje uvedené v žádostech o hypoteční úvěry nejsou pravdivé a nevěděl ani o předložených padělaných dokladech (č. l. 6618), tak z následné výpovědi tohoto spolupracujícího obviněného je zřejmé, že obviněný nepochybně něco tušil, neboť se dotazoval na identický typ smlouvy o smlouvě budoucí, když i vyjadřoval pochybnosti o reálnosti předkládaných dokladů týkajících se výše výdělků žadatelů (viz např. č. l. 6635), přičemž také nelze pominout další skutečnosti, na které je poukazováno v předchozích odstavcích. Nelze také přehlédnout, že spolupracující obviněný výslovně uvedl, že podle jeho názoru obviněný nebyl přesvědčen, že žadatelé o úvěr jsou skutečnými zájemci o úvěr. Zde je třeba zdůraznit, že to byl právě spolupracující obviněný, který především jednal s tímto obviněným, takže si nepochybně mohl udělat jasnou představu, jestli obviněnému je celá situace podezřelá či nikoliv (viz č. l. 6663). Navíc spolupracující obviněný vypověděl, že s obviněným několikrát hovořil na téma skupiny či sdružení, jehož je součástí, a která obchoduje s nemovitostmi. Současně potvrdil, že i obviněný měl pochybnosti ohledně věrohodnosti žadatelů (viz č. l. 6663), ale měl i pochybnosti ohledně toho, zda budou úvěry splaceny (viz např. č. l. 26259). 95. Obecně z pohledu dovolací argumentace obviněného je třeba konstatovat, že ze skutkových zjištění soudu druhého stupně ve vztahu k obviněnému se skutečně výslovně nepodává, že by si měl být obviněný vědom, že doklady, které mu byly předloženy v rámci sjednávání úvěrové smlouvy obsahují nepravdivé údaje, nýbrž že s touto variantou byl srozuměn, což soud druhého stupně vyjádřil právě uvedením skutkových okolností zejména v návětí svého rozsudku, ze kterých rámcově vyplývá existence úmyslu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 912/2017, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 971/2018). Úvahy ohledně naplnění subjektivní stránky v úmyslu nepřímém pak soud druhého stupně dále řádně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém poukázal na důkazy, které prokazují subjektivní stránku jednání obviněného, když zejména rozvedl výčet porušení pracovních a interních povinností zaměstnance banky ze strany tohoto obviněného, ale i na řadu dalších důkazů, které podle soudu druhého stupně prokazují, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s tím, že může být páchána majetková trestná činnost (viz např. výpověď svědka K., V., listinné důkazy), když následně explicitně uvádí, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém (viz bod 43. rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně ve vztahu k obviněnému H. zcela odkazuje, když s tímto se ztotožnil (viz body 34. – 43. rozsudku soudu druhého stupně). 96. Lze tedy uzavřít, že z provedeného dokazování bez jakýchkoliv důvodných pochybností vyplývá, že obviněný předkládal ke schválení žádosti o poskytnutí hypotečních úvěrů, přičemž vycházel pouze z předložených dokumentů od spoluobviněných P. a M., aniž by tvrzené skutečnosti hodnověrně ověřil, jak mu nařizovaly vnitřní předpisy České spořitelny a ačkoliv si byl vědom dalších skutečností, které samy o sobě nasvědčovaly tomu, že se může jednat o podvodné jednání ze strany spolupracujícího obviněného a obviněného M. a jednotlivých žadatelů o úvěr a dalších osob (viz např. bod 91. tohoto rozhodnutí). Současně nelze ani opomenout další indicie nasvědčující o „nenormálnosti“ žadatelů, když tušení o ne zcela běžných žadatelích muselo vzbuzovat i chování některých žadatelů, když např. paní P. se v bance schovávala pod schody (č. l. 26253) a obviněný S. přišel v montérkách přímo ze stavby. Byť spolupracující obviněný potvrdil, že výslovně obviněnému nevysvětlil fungování podvodných hypotečních úvěrů, mohl to obviněný tušit z okolností, které mu byly známy a na které je poukazováno v předchozích odstavcích. Nejvyšší soud nemá důvodných pochybností o tom, že obviněný jako dlouholetý pracovník poškozené společnosti, si dokázal logicky spojit několik skutečností dohromady, tj. vizuální stránku žadatelů o úvěr, opakující se zaměstnavatele těchto klientů, podezřelou výši mzdy/výdělku s ohledem na jejich pracovní pozici či zařazení, nadhodnocené odhady ceny nemovitostí, pokud již v dané době byly součástí úvěrových složek banky, opakující se doklady, když skutečně nelze pominout, že samotný obviněný svému zaměstnavateli, ale i v přípravném řízení připustil, že neověřoval pravdivost předložených dokladů. 97. Na druhou stranu Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů nezastává názor, že by obviněný přímo věděl o podvodném jednání dalších osob vůči České spořitelně, a. s., když předkládal dokumenty a písemnosti s nepravdivými informacemi ke schválení úvěrů na nemovitosti. Dovolatel tak nejednal ani podle názoru Nejvyššího soudu v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Byl však s takovým podvodným jednáním minimálně srozuměn, když nepostupoval podle interních předpisů České spořitelny a překládané listiny řádně nekontroloval a neprověřoval tvrzené skutečnosti žadatelů o úvěr a zároveň ignoroval řadu znepokojujících skutečností a to i podle tzv. Desatera (toto bylo součástí každého úvěrového spisu), když je také třeba zdůraznit jeho dlouholeté pracovní zkušenosti a odbornou erudici, o které hovoří i pracovníci České spořitelny, a. s. (např. K.). Z tohoto pohledu tedy u obviněného byla naplněna i volní složka ve vztahu ke srozumění, takže obviněný jednal v úmyslu nepřímém a z hlediska srozumění se u obviněného jednalo o tzv. nepravou lhostejnost, která vyjadřuje kladné stanovisko pachatele k oběma možnostem, tedy že následek předpokládaný trestním právem nastane ale i že nenastane. 98. Nejvyšší soud považuje ještě za vhodné stručně reagovat i na některé další námitky obviněného, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod a ve své podstatě jimi obviněný toliko vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Dovolatel předně argumentuje skutečností, že není znalec v písmoznalectví, a proto nemohl poznat padělky podpisů na předmětných listinách. Zde je nezbytné poukázat na výpověď I. B., ze které je zřejmé, že již při běžném porovnání bylo možno dospět k závěru, že v některých případech byly padělány podpisy účastníků daných vztahů (č. l. 31667-31685), přičemž tento závěr vyplývá i z předložených úvěrových spisů. Pokud tedy dokázal vyhodnotit předmětné podpisy jako padělky svědek B. jako nezainteresovaná osoba, tak pokud by obviněný věnoval jednotlivým žádostem o hypoteční úvěry patřičnou pozornost, jak musel podle svých pracovních povinností, tak by si musel jistých nesrovnalostí v podpisech všimnout a na toto reagovat. Navíc tato skutečnost není pro závěr o vině obviněného rozhodující, pouze jistým způsobem dokresluje, jak obviněný přistupoval k jednotlivým žádostem o úvěr a k plnění svých pracovních povinností. Pro jistou stručnost je možno odkázat na úvahy soudu prvního stupně obsažené v bodě 23. jeho rozsudku, kde rozebírá podstatné vady postupu obviněného, když místo ani doba podpisu smluv neodpovídá podpisům jednotlivých dokumentů vypracovaných obviněným, přičemž není pochyb o tom, že podstatnou roli v tomto sehrál spolupracující obviněný a obviněný M., kteří zajistili podpisy dokumentů dalšími stranami, kdy právě v této době už docházelo k padělání podpisů. Za situace, kdy spoluobvinění T. P. a L. M. nebyli smluvními spolupracovníky České spořitelny, a. s., čehož si byl sám obviněný vědom, měl dovolatel obezřetněji přistupovat ke všem předloženým dokladům a tyto kontrolovat, když tito, jak již bylo naznačeno, ani nebyli nijak právně žadateli o úvěr pověřeni k jednání s Českou spořitelnou, a. s. Pokud obviněný zdůrazňuje, že mu spolupracujícího obviněného doporučila ředitelka K., tak je třeba uvést, že tato skutečnost nezbavovala obviněného povinnosti plnit řádně své pracovní povinnosti při posuzování žádosti o hypoteční úvěry, když tento věděl, že se nejedná o smluvního partnera poškozené společnosti. Navíc nelze pominout, že ani samotný obviněný netvrdí a nikdy netvrdil, že by mu snad ředitelka K. přikázala, aby neplnil při posuzování žádosti o hypoteční úvěry, ve kterých vystupoval spolupracující obviněný, své pracovní povinnosti, když současně je nutno zdůraznit, že jmenovaná přestala vykonávat funkci ředitelky pobočky až počátkem roku 2008, tedy před pácháním trestné činnosti obviněným. Takže i z tohoto pohledu se její doporučení mohlo jevit zcela bezpředmětným. 99. Skutečnost, že se Česká spořitelna, a. s., řádně a včas nepřipojila se svým nárokem na náhradu škody nelze interpretovat tak, že poškozené žádná škoda nevznikla. Předně je třeba zdůraznit, že připojení poškozeného v trestním řízení s nárokem na náhradu škody je jeho právem (§43 odst. 1 tr. ř.), nikoliv povinností a poškozenou společnost nelze nutit, aby se s nárokem na náhradu škody připojila. Za takového stavu soud prvního a druhého stupně nemohl pouze rozhodnout o adhezním nároku poškozené. Samotná skutečnost, že se poškozená společnost nepřipojila, nemůže mít vliv na výši způsobené škody. Výše způsobené škody jako znak kvalifikované skutkové podstaty byla soudy nižších stupňů vyčíslena jako rozdíl mezi vyplaceným úvěrem a splacenou částí a skutečnou hodnotou zastavené nemovitosti. S tímto postupem a závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Nad rámec uvedeného je možno odkázat na znalecký posudek KOPPREA, v němž byla stanovena rovněž i výše škody (svazek 56 a 57). Pokud obviněný tvrdí, že např. v případě obviněného T. nebyla způsobena žádná škoda, když úvěr byl řádně doplacen dne 8. 12. 2009, tak je třeba uvést, že obviněný směšuje způsobenou škodu jako znak daného trestného činu a náhradu způsobené škody. Škoda jako znak dané skutkové podstaty byla způsobena v okamžiku vyplacení předmětného hypotečního úvěru, když tímto okamžikem byl předmětný trestný čin dokonán a spočívala v rozdílu mezi vyplaceným úvěrem a hodnotou zastavené nemovitosti, když pokud následně po spáchání trestné činnosti došlo k úhradě celého úvěru, jedná se toliko o náhradu škody. 100. Stran námitky obviněného ohledně jeho velkého pracovního vytížení je možno částečně přiznat relevanci této argumentaci, nicméně tato skutečnost ho nemůže zbavovat trestní odpovědnosti, když pokud by snad obviněný měl za to, že není schopen plnit své pracovní povinnosti ve stanoveném rozsahu z důvodu pracovního přetížení, nemohl situaci řešit tak, že by rezignoval na své pracovní povinnosti. Bez ohledu na tento závěr nelze pominout, že obviněný v projednávaných 11 případech posuzoval žádosti o hypoteční úvěry ve vysokých částkách, což nebylo pro rok 2008 zcela obvyklé. Navíc za situace, kdy klienty do banky neposílal smluvní partner, měl obviněný logicky věnovat hodnocení předložených žádostí o hypoteční úvěr větší pozornost, což nečinil, když si neplnil ani základní povinnosti v tomto směru a zcela ignoroval řadu prokázaných skutečností, které svědčily o tom, že se může jednat o podvodné jednání vůči České spořitelně, a. s. Obecně je třeba uvést, že obviněný kromě porušení interních předpisů, na které poukazují soudy nižších stupňů, porušil i další vnitřní pokyny České spořitelny, a. s., při zpracovávání hypotečních úvěrů. Navíc obviněný podle tzv. Desatera měl povinnost kontrolovat hned několik atributů – identitu, porovnání adres, ověření žadatele, spoludlužníků, IČ zaměstnavatele, ověření zaměstnavatele, vztahů, telefonního čísla, příjmů žadatele, plné moci, nemovitostí a účelovosti (č. l. 17975), což nečinil (např. zcela ignoroval skutečnost, že žadatelé měli místo bydliště v jiném okrese, v jiném okrese místo pracoviště a v jiném okrese se nacházela úvěrovaná nemovitost a to ve značné vzdálenosti od těchto dvou předchozích míst, což také byl jeden z rizikových faktorů). Jako příklad dalšího nesprávného postupu obviněného je třeba poukázat na to, že všichni svědci, kteří prodávali nemovitosti, shodně vypověděli, že obviněného nikdy neviděli a v pobočce České spořitelny v Pardubicích nikdy nebyli. Přesto obviněný na všech smlouvách o zřízení zástavního práva stvrzoval, že je podepsali před ním ve stanovenou hodinu. Rovněž spoluobvinění, tzv. nositelé úvěrů usvědčují obviněného, že nepravdivě na dokumentaci uváděl, že s ním byli ve styku vícekrát, ač tomu bylo jen jednou, kdy za přítomnosti dalších obviněných P. nebo M. podepsali veškerou dokumentaci včetně bianco příkazů k úhradě. 101. Stran námitky ohledně §23 tr. zákoníku Nejvyšší soud akcentuje, že obviněný tuto námitku zakládá na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, když namítá, že neměl v úmyslu spáchat trestný čin úvěrového podvodu. V tomto směru je třeba odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu týkající se naplnění subjektivní stránky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněný jednal ve spolupachatelství s dalšími trestně odpovědnými osobami, na této trestné činnosti se podílející, když znal a na trestné činnosti se podílel se spolupracujícím spoluobviněným, s obviněným M. a dále s jednotlivými žadateli o úvěr, takže musel být srozuměn s tím, že existuje určitá skupina osob, která se může podílet na páchání trestné činnosti, konkrétně hypotečních podvodů, když jeho úloha spočívala v tom, že hodnotil jednotlivé žádosti o hypoteční úvěry, tyto vyhodnocoval a následně, aniž by je skutečně řádně vyhodnotil, doporučil tyto žádosti ke schválení. Zde je třeba zdůraznit, že bez jednání obviněného by nemohlo dojít ke spáchání předmětných hypotečních úvěrů, neboť právě prostřednictvím předmětných hypotečních úvěrů byla trestná činnost páchaná, takže pokud by obviněný plnil své povinnosti a řádně prověřil předmětné žádosti, nemohl by doporučit žádost uzavření smluv o úvěry na předmětné nemovitosti a to jednak z důvodů, že žadatelé neměli potřebné příjmy, nebyli skutečnými žadateli o úvěry a jednak z důvodu nadhodnocení předmětných nemovitostí. Obviněný C. 102. Obviněný C. spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu v nesprávném právním posouzení skutku, když vyjadřuje přesvědčení, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu, byly porušeny zásady reformationis in peius a in dubio pro reo, upřednostňuje použití občanskoprávních norem oproti trestnímu právu (zásada subsidiarity trestní represe) a rovněž že došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Za právně relevantní z pohledu zvoleného dovolacího důvodu považuje Nejvyšší soud argumentaci dovolatele týkající se zavinění – subjektivní stránky a subsidiarity trestní represe. 103. Předně vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud podané dovolání obviněného C. z převážné části se za opakování námitek z řádného opravného prostředku a celého průběhu trestního řízení (blíže viz bod 51. tohoto usnesení). Stran námitky extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním Nejvyšší soud odkazuje na část odůvodnění tohoto usnesení týkající se obviněného H. (body 54. – 55. tohoto usnesení), kde se Nejvyšší soud zabýval předpoklady naplnění extrémního rozporu a závěry shora učiněné lze bez dalšího vztáhnout a aplikovat rovněž u obviněného C., když zejména soud druhého stupně řádně a dostatečně reagoval na obhajobu obviněného (viz body 44. – 50. rozsudku soudu druhého stupně). 104. Nad rámec uvedeného ve vztahu ke konkrétní námitce extrémního nesouladu v souvislosti s tzv. akcí XY, Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí následující. 105. Ohledně motivace obviněného, která vedla k páchání trestné činnosti, je nezbytné uvést, že otázce motivu jednání se věnovaly již soudy nižších stupňů (viz bod 25. rozsudku soudu prvního stupně, bod 49. rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud na jejich úvahy odkazuje. Jak již bylo naznačeno, soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že považují výpověď spolupracujícího obviněného za věrohodnou. Zde je třeba akcentovat, že závěry o jeho věrohodnosti byly opakovaně předmětem námitek všech hlavních obviněných v předmětné věci (M., M., S. a další), a to nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale i soudem druhého stupně, popř. v rámci dovolacího řízení týkajících se této předmětné věci (např. dovolání obviněného M. vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1472/2017), takže lze uzavřít, že otázka věrohodnosti spolupracujícího obviněného byla řádně objasněna nejen v nyní projednávané věci, ale i jiných řízeních, které se týkaly primárně věci (nyní projednávaná věc byla vyloučena z věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 1 T 11/2012). Za dané situace není důvod zpochybňovat věrohodnost tohoto spolupracujícího obviněného, který vypověděl, že obviněný obdržel provizi 250 000 Kč v akci XY (č. l. 31 666). Nejvyšší soud si je vědom, že akce XY není předmětem projednávané trestní věci a obviněný ani za tuto činnost nebyl odsouzen, nicméně tvrzení spolupracujícího obviněného nepochybně může posloužit jako podklad pro pochopení, proč se obviněný, jako osoba s dobrou pověstí a letitými zkušenostmi, podvolil podobnému jednání a na přání spoluobviněného M. (viz výpověď spolupracujícího obviněného č. l. 6643), vystavoval extrémně nadhodnocené odhady nemovitostí (prostý finanční profit). Je zřejmé, že obviněný s nejvyšší mírou pravděpodobnosti očekával velké množství nových zakázek od této skupiny a tím i pravidelný zdroj příjmu, když také nelze pominout, že od obviněného M., jak vyplývá z výpovědi spolupracujícího obviněného, dostával obviněný kromě oficiální odměny, tzv. na fakturu, další odměnu za údajnou rychlost, která nebyla předmětem zdanění a šla mu tzv. do kapsy. Bez ohledu na to, že ani spolupracující obviněný nehovořil o „úplatku“ za nepravdivý odhad nemovitostí (pro Českou spořitelnu a. s. závazný), ale o odměně za rychlost, jak to označoval spoluobviněný M., tak tato odměna obviněného nepochybně motivovala k tomu, aby vyhotovoval odhady předmětných nemovitostí podle představ a potřeb spoluobviněného M. pro potřeby schválení úvěrů v České spořitelně, a. s., když bez nadhodnoceného odhadu předmětných nemovitostí nebylo možno předmětné úvěrové podvody páchat. Předmětná trestná činnost totiž spočívala v tom, že kupní cena byla výrazně menší a že rozdíl mezi kupní cenou za nemovitost a poskytnutým hypotečním úvěrem, který byl založen na nadhodnoceném odhadu předmětné nemovitosti, si organizátoři této trestné činnosti ponechali a představoval jejich výnos z této trestné činnosti. 106. Ve vztahu k námitkám dovolatele stran znaleckého posudku KOPPREA (č. l. 27593 a násl.), lze konstatovat, že obviněný toliko vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů tento důkaz hodnotily. Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se takto uplatněnou argumentací dostatečně zabývaly a to zejména soud druhého stupně (viz bod 44. rozsudku soudu druhého stupně). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že znalecký ústav KOPPREA spol. s r. o. je zapsán Ministerstvem spravedlnosti v oddíle I. v seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost v oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí a následně byli jednotlivý znalci a pracovníci ústavu vyslechnuti před soudem, když závěry tohoto znaleckého posudku přesvědčivě zdůvodnily [viz např. znalec Bajer (č. l. 27264 – 27299), znalec Koryma (č. l. 27302 – 27339)]. 107. Ve vztahu k námitkám stran porušení zásady reformationis in peius je především třeba uvést, že aplikací uvedené zásady se Nejvyšší soud již zabýval ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 300/2020, přičemž k předpokladům aplikace této zásady zaujal závazný právní názor (viz body 40. – 55. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 300/2020. Z pohledu tohoto závěru je nezbytné uvést, že proti rozhodnutí o dovolání není podle §265n tr. ř. s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Jelikož Nejvyšší soud již k otázce použití zásady reformationis in peius v předmětné věci zaujal závazný právní názor ve svém rozhodnutí ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 300/2020, nemůže být tato námitka předmětem nyní podaného dovolání a Nejvyšší soud se jí nemůže zabývat (viz rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004). Proto se touto námitkou Nejvyšší soud nezabýval. Přes tento závěr je možno toliko odkázat na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se této věci ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 300/2020, ve kterém byly meze aplikace uvedené zásady dostatečně rozvedeny a objasněny. 108. Bez ohledu na shora uvedené jen stručně považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soud druhého stupně toliko doplnil skutkovou větu v tom směru, že částečně upřesnil naplnění subjektivní stránky u obou obviněných, tedy nejen pouze u dovolatele C. Uvedená změna v popisu skutku nevedla k deformaci či podstatné změně té části skutkových zjištění soudu prvního stupně, která byla rozhodující z hlediska naplnění znaků skutkových podstat konkrétních trestných činů, jimiž byl obviněný C. uznán vinným, a odpovídala důkazům, které byly provedeny před soudem prvního stupně s doplněním dokazování před soudem druhého stupně a na které odkazuje v odůvodnění svého rozhodnutí. Takovým postupem nemohl soud druhého stupně porušit zásadu zákazu reformationis in peius. Je tomu tak proto, že podle platné soudní praxe nic nebrání tomu, aby i v případech, kdy soud rozhoduje z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, doplnil ve výroku svého rozsudku popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti odpovídající zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen již rozsudkem soudu prvního stupně, samozřejmě pokud se takové doplnění neprojeví zpřísněním právní kvalifikace či zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 38/2006-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1502/2014). Rozhodnutí odvolacího soudu tak i přes skutečnost doplnění skutkové věty splňuje požadavky, které jsou formulovány v §259 odst. 4 tr. ř., jelikož postavení obviněného, hodnoceno hlediskem právních následků, které pro obviněného z napadeného rozhodnutí vyplývají, nebylo napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze jakkoli zhoršeno. Nadto nelze pominout, že odvolání bylo podáno státním zástupcem v neprospěch obviněného a to jak již bylo naznačeno v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 300/2020, i do výroku o vině ohledně tohoto obviněného. 109. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud akcentuje, že pro obviněného nemohlo být rozhodnutí soudu druhého stupně s doplněním skutkové věty překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť již soud prvního stupně ho uznal vinným totožnými trestnými činy, které byly po právní stránce kvalifikovány jako deset trestných činů úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. skutky 1) – 4), 6) – 11)] a trestné činy úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. skutky 5) a 12)] a rozhodnutím soudu druhého stupně nedošlo ke změně právní kvalifikace v jeho neprospěch, a to ani tím, že by snad došlo k zvětšení rozsahu jeho trestné činnosti či závažnosti jím způsobených následků. Navíc je třeba zdůraznit, že v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně jsou blíže rozvedeny důkazy a skutečnosti, na základě kterých dospěl tento soud k závěru o naplnění subjektivní stránky u obviněného C., přičemž jak je patrno z odůvodnění rozsudku tohoto soudu, tento primárně vycházel z důkazů provedených před soudem prvního stupně a ze skutkového stavu zjištěného tímto soudem, když soud druhého stupně právě reagoval na jistou stručnost soudu prvního stupně týkající se odůvodnění jeho úvah ve vztahu k tomuto obviněnému. Za takové situace ani nelze hovořit o překvapivosti rozhodnutí, když sám obviněný v řádném opravném prostředku zpochybňoval naplnění jednotlivých zákonných znaků zločinu úvěrového podvodu, včetně subjektivní stránky (viz odvolání obviněného) a soud druhého stupně právě na jeho námitky reagoval. Sama skutečnost, že obviněný brojí proti správnosti hmotněprávních závěrů krajského soudu, možný závěr o překvapivosti rozsudku soudu druhého stupně vylučuje, jestliže tento soud částečně doplní dokazování i z pohledu námitek obviněného a následně sám rozhodl rozsudkem a vypořádal se s argumentací obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 293/2017). Zde je třeba opětovně zdůraznit, že ze strany soudu prvního stupně se jednalo o jistou nedokonalost při formulaci skutkové věty, když ovšem své úvahy ohledně naplnění subjektivní stránky tento soud jistým přezkoumatelným způsobem rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, přestože lze skutečně připustit, že odůvodnění jeho rozhodnutí bylo ve vztahu k jeho osobě velmi kusé, a jak již naznačil soud druhého stupně ve svém rozhodnutí, na hranici přezkoumatelnosti. Tento jistý nedostatek nakonec, jak již bylo uvedeno shora, napravil právě soud druhého stupně, který přezkoumatelným způsobem blíže rozvedl úvahy ohledně skutkových zjištění, včetně subjektivní stránky, když rozvedl, na základě kterých důkazů považuje obhajobu obviněného za vyvrácenou, přičemž se jednalo o důkazy provedené před soudem prvního a druhého stupně (viz č. l. 32698). Z pohledu námitek obviněného je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně nekonstatoval, že by odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo nepřezkoumatelné, toliko akcentoval, že jeho odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k tomuto obviněnému je velmi stručné a proto právě na hranici přezkoumatelnosti, když ovšem samotný rozsah dokazování před soudem prvního stupně považoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když doplnění dokazování u odvolacího řízení se týkalo jistých dílčích skutečností. 110. K argumentaci obviněného C. zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.). 111. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, byť lze skutečně připustit, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je velmi stručné, když ovšem tento jistý nedostatek napravil soud druhého stupně, jehož rozhodnutí odpovídá zcela §125 odst. 1 tr. ř. 112. Obecně je s námitkami obviněného týkajících se hodnocení důkazů třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě). 113. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (z mnohých rozhodnutí srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; dále rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014). Jistou výjimku z tohoto pravidla, jak již bylo naznačeno, představovala před 1. 1. 2022 zjištěná existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který ovšem v dané věci nebyl prokázán. 114. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 odst. 1 tr. ř. 115. Jak již bylo shora naznačeno, za právně relevantně uplatněnou argumentaci je možno považovat námitku stran naplnění subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu, tedy obdobně jako v případě spoluobviněného H. včetně posouzení hranice mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí [srov. obecná východiska v bodech 75. – 77. (zavinění obecně), 79., 80. (úvěrový podvod obecně), 83. – 84. (hranice mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí) tohoto usnesení]. Předně je třeba uvést, že i v případě tohoto obviněného soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, byť lze připustit, že soud prvního stupně toto explicitně v rozsudku nevyjádřil, na rozdíl od soudu druhého stupně (viz bod 45. rozsudku soudu druhého stupně). Z pohledu tohoto závěru je dále nutno akcentovat, že jak již bylo naznačeno, zejména soud druhého stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky obviněného zabýval, když rozvedl, na základě jakých skutečností a důkazů dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz body 45. – 50. rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožnil a pro jistou stručnost na ně odkazuje. 116. Přes tento závěr je nutno uvést, že obviněný zcela pomíjí, popř. bagatelizuje výpovědi spolupracujícího obviněného, který opakovaně uvedl, že obviněný vypracoval odhady nemovitostí na základě požadavků spoluobviněného M., aniž by nemovitosti viděl a že dostával zvláštní odměnu za rychlost (viz např. č. l. 6643). Byť toto obviněný M. popírá, což je jistým způsobem pochopitelné, když obviněný M. popíral, že by se nějaké trestné činnosti dopustil, tak nelze pominout, že z výpovědí svědků V. (viz č. l. 27882) a Z. vyplývá, že obviněný M. stanovil tzv. dopředu cenu odhadované nemovitosti, a když mu nevyhověli, tak došlo k ukončení jejich spolupráce (viz (č. l. 9489, č. l. 9959). To je v souladu i s výpověďmi dalších svědků, majitelů prodávaných nemovitostí a prodávajících realitních kanceláří (např. G. – V., M., K. N. V., K., V. a dalších), kteří uvedli, že nemovitost prohlížel pouze odsouzený M. Ostatně to, že neprohlédl všechny nemovitosti v interiéru, připustil ve své výpovědi i samotný obviněný. Zde je třeba poukázat na skutečnost, že v případě svědků Z. a V. se jedná o osoby, které nebyly na páchání trestné činnosti nijak zainteresovány, takže o jejich věrohodnosti není důvod pochybovat a právě jejich výpovědi podporují věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného. Lze připustit, že samotná tato skutečnost by nemohla vést k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém. V tomto směru ovšem nelze pominout, že obviněný byl zkušený dlouholetý znalec, který vykonával znaleckou činnost od roku 1991. Vzhledem k jeho dlouholetým zkušenostem lze mít za zcela vyloučeno, že by se obviněný v takovém počtu nemovitostí (12 za rok 2008) tak výrazně zmýlil v odhadu ceny předmětných nemovitostí jen v důsledku svého nedbalého jednání, jak namítá. Nelze skutečně pominout, že např. v případě obviněného K. [jednání pod bodem I. skutek 2)] byla stanovená cena odhadem znalce C. o 318 % vyšší skutečné ceny, když i v případě jiných nemovitostí byly odhady nadhodnoceny takovým způsobem, že nelze skutečně hovořit o nějaké nedbalosti ze strany obviněného. Jinak vyjádřeno, jestliže se zhodnotí procentuální navýšení ceny nemovitostí na základě odhadů učiněných a zpracovaných pro Českou spořitelnu, a. s., obviněným jako podklad pro schválení či neschválení úvěru na oceňovanou nemovitost, tak „nejmenší odchylku“ mezi skutečnou a odhadní cenou stanovil obviněný v případě V. B. [jednání pod bodem I. skutek 4)] a to pouze o 52,5 %. Za takového stavu nelze hovořit o nějakém nedbalostním jednání obviněného, nýbrž o úmyslném jednání. 117. Navíc je třeba akcentovat, že obviněný vycházel z dokumentů, které mu byly předloženy spoluobviněným M., tvrzené skutečnosti nijak neověřoval a to zejména prohlídkou předmětných nemovitostí, což bylo podle metodiky oceňování nemovitostí České spořitelny, a. s., jeho povinností (č. l. 21020). Jinak vyjádřeno, obviněný jako zkušený soudní znalec, ale i odhadce poškozené společnosti, se kterou měl smluvní vztah, si musel být vědom plně toho, že jeho povinností bylo ověřit si všechny předkládané údaje, a nikoliv z nich bez dalšího pouze vyjít. Obecně lze připustit, že obviněný podle metodiky poškozené společnosti mohl za určitých okolností neprovést místní šetření nemovitosti, ovšem z výpovědí kupujících nevyplývá, že by bránili v odhadu svých nemovitostí pro účely poskytnutí hypotečních úvěrů, když navíc skutečnost, že neprovedl místní šetření, byl podle metodiky povinen ve svém odhadu uvést, což prokazatelně neučinil [čl. IV. odst. 1 písm. c) metodiky]. Takto obviněný postupoval za situace, kdy si musel být vědom, že tyto jím vyhotovené odhady nemovitostí budou podkladem pro řízení vedoucí ke schválení úvěrů na posuzované nemovitosti a musel si být vědom toho, že pokud neprovedl místní šetření a vycházel pouze z informací obviněného M., takže tyto odhady mohou být účelově značně nadhodnocené, když také jako odborník na trhu s realitami a dlouholetou praxí musel vědět, v jaké cenové relaci se pohybují oceňované nemovitosti s ohledem na místo, čas a další podmínky. Nutno podotknout, že znalec C. je znalcem již od roku 1991 pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace nemovitosti. Jedná se tak o osobu erudovanou v oblasti oceňování nemovitostí s dlouholetou praxí, když právě jeho odborná erudice vedla k tomu, že byl smluvním odhadcem poškozené společnosti. V souvislosti se shora uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud dále akcentuje, že některé výše kupních cen předmětných oceňovaných nemovitostí se rapidně lišily od částek uváděných v odhadech C., když je možno např. poukázat na nemovitost v XY, jejíž kupní cena v roce 2007 byla 540 000 Kč, ovšem odhad podle obviněného byl na částku 4 400 000 Kč [jednání pod bodem I. skutek 3), nemovitost XY, které byla v roce 2006 prodána za 400 000 Kč (odhad C. na 3 500 000 Kč) anebo nemovitost ve XY s kupní cenou v roce 2001 za 350 000 Kč (odhad obviněného 3 500 000 Kč) [jednání pod bodem I. skutek 7)]. S ohledem na mimořádně vysoké rozdíly nabývacích cen (původní cena a cena stanovená obviněným C. v roce 2007 či 2008) je patrné, že bez výrazného zásahu, například rekonstrukcí, by uváděné nemovitosti nemohly být takto výrazně zhodnoceny v daném čase. Toto ovšem obviněný nijak reálně neověřoval. Proto již z tohoto důvodu není pochyb o tom, že předmětné nemovitosti obviněný neviděl, neboť pokud by skutečně nemovitosti viděl, jak obviněný tvrdí, jednal by dokonce obviněný v úmyslu přímém. Zde lze také odkázat na výpověď spolupracujícího obviněného, který uvedl, že mu spoluobviněný M. řekl, že odhady byly vytvořeny na částku, kterou si tento obviněný přál (viz č. l. 31662 a násl.), takže i z této výpovědi vyplývá, že obviněný odhady nemovitostí nadhodnocoval úmyslně. 118. Lze tedy uzavřít, že z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný při vědomí toho, že jím stanovené odhady nemovitostí mají sloužit k posouzení žádosti o poskytnutí úvěru Českou spořitelnou, a. s., jako smluvní odhadce poškozené společnosti, úmyslně neověřoval skutečný stav nemovitostí, spoléhal se na informace spoluobviněného M., přičemž i záměrně poškozené společnosti zatajil, že v některých případech neprovedl osobní prohlídky předmětných nemovitostí (spoluobviněný hovoří o jednom místním šetření), ačkoliv tak byl podle metodiky poškozené společnosti povinen. Tyto zjištěné skutečnosti společně s faktem, že obviněný je osobou, která má dlouholeté zkušenosti s odhadem cen nemovitostí a výpovědi spolupracujícího obviněného a dalších svědků (např. výpovědi svědků Z. a V.) spolu se skutečností, že obviněnému bylo jako smluvnímu partnerovi poškozené společnosti známo, že jím poskytnuté odhady nemovitostí slouží jako jeden z rozhodujících podkladů pro rozhodnutí poškozené společnosti ohledně poskytnutí hypotečního úvěru, neboť odhad nemovitosti je rozhodující pro zvažování výše poskytnutého hypotečního úvěru, odůvodňují závěr, že obviněný si musel být vědom toho, že jím poskytnuté odhady nemusí odpovídat skutečné ceně nemovitostí a byl srozuměn s tím, že pokud úmyslně neplní své povinnosti smluvního odhadce, může pomáhat dalším osobám k páchání hypotečních podvodů a to přinejmenším obviněnému M. a nositelům úvěrů a pro případ, že se tak stalo, byl s tím srozuměn. O nedbalostním jednání z jeho strany nelze vůbec hovořit, neboť jak již bylo naznačeno, z provedeného dokazování vyplývá, že dovolatel musel být srozuměn s tím, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, v posuzované věci zájem na ochraně cizího majetku. V jednání obviněného lze proto jednoznačně shledat minimálně nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když ve vztahu k následku porušení zájmu chráněného zákonem (majetek – peněžní prostředky – poškozený) chtěl takové porušení způsobit, resp. byl s ním minimálně srozuměn. Námitky dovolatele tak s ohledem na shora uvedené skutečnosti stran naplnění všech znaků skutkové podstaty úvěrového podvodu, konkrétně subjektivní stránky, nelze považovat za důvodné. 119. Obviněný dále uplatnil právně relevantně námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe, když argumentoval použitím občanského práva na projednávanou věc. Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2021, formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky poukazuje na skutečnost, že uvedené jednání je možno posuzovat pouze jako porušení soukromoprávního vztahu. 120. Obecně je třeba uvést, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. 121. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. 122. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout i další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“ 123. V posuzovaném případě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku nebylo na místě, když jednání obviněného nese od počátku všechny znaky podvodného jednání, které bylo vedeno zištnými důvody, tj. získáním odměny od obviněného M., a právě pro tuto odměnu nepostupoval v souladu s metodikou České spořitelny, a. s., nemovitosti, když nelze pominout, že to byl právě obviněný, který vystupoval jako odborný garant ve vztahu k poškozené společnosti a nepochybně jistým způsobem zneužil svého postavení. Nelze opomenout ani to, že dovolatel svým jednáním nezpůsobil škodu v bagatelní výši, když svou pomocí při páchání trestné činnosti poškozené České spořitelně, a. s., způsobil značnou škodu a to opakovaně (12 skutků). Lze tedy uzavřít, že jednání obviněného C. se nevyznačuje žádnými výjimečnými okolnostmi, pro které by nebylo namístě jednání obviněného posoudit jako trestný čin. V dané věci považuje Nejvyšší soud za nutné ještě zdůraznit, že zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když se poškozený, na jehož úkor byl trestný čin spáchán, může nápravy domáhat občanskoprávní cestou. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017). O takovou situaci se v dané věci ze shora uvedených důvodů nejednalo. Proto lze považovat argumentaci obviněného za zjevně neopodstatněnou. 124. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněných byla podána, jak již bylo naznačeno, částečně sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. 125. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ . 126. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro odklad či přerušení výkonu trestu u obviněného H. podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle §265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno, ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 17. 2. 2022 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu