ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.585.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 585/2022-2872
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovolání obviněného M. B. , nar. XY, bytem XY, a obviněného P. T. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 5 To 53/2021-2669, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 41/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
1. Obvinění M. B. a P. T. (dále zpravidla jen „obvinění“, popř. každý samostatně jako „obviněný”) byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 7 T 41/2018, uznáni vinnými, a to obviněný M. B. jednak zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, jednak přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1, alinea druhá, odst. 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná v bodech 1. a 2. citovaného rozsudku) byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč, a to podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve výměře 500 denních splátek s denní sazbou 2 000 Kč. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností či družstev na dobu 5 (pěti) roků.
2. Obviněný P. T. byl uznán vinným jednak zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jednak přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1, alinea druhá, odst. 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané v bodě 1. citovaného rozsudku) byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen peněžitý trest ve výši 900 000 Kč, a to podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve výměře 500 denních splátek s denní sazbou 1 800 Kč. Krajský soud v Praze obviněnému dále uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce či pracovní činnosti na úseku hospodaření s finančními prostředky, včetně vedení účetnictví na dobu na dobu 5 (pěti) roků.
3. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. tak, že oba obvinění jsou povinni zaplatit poškozené společnosti A. M. na náhradě škody částku 9 825 406 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně počínaje dnem 27. 3. 2019 do zaplacení, a to společně a nerozdílně. Podle téhož ustanovení Krajský soud v Praze dále rozhodl, že obviněný M. B. je povinen uhradit škodu společnosti A. A. F. ve výši 914 742 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně počínaje dnem 27. 3. 2019 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly uvedené společnosti odkázány se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podali obvinění a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze (v neprospěch obviněného P. T. do výroku o trestu) odvolání, na jejichž základě Vrchní soud v Praze napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 7 T 41/2018, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. z podnětu odvolání obou obviněných a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného P. T. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. B. uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsaná v bodech 1. a 2. rozsudku odvolacího soudu) obviněného podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výměře 500 denních splátek s denní sazbou 2 000 Kč (celkem ve výši 1 000 000 Kč). Rovněž mu uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností či družstev na dobu 5 (pěti) let.
5. Obviněného P. T. uznal Vrchní soud v Praze vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané v bodě 1. rozsudku odvolacího soudu) odsoudil obviněného podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 500 denních splátek s denní sazbou 1 800 Kč (celkem ve výši 900 000 Kč) a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce či pracovní činnosti na úseku hospodaření s finančními prostředky, včetně vedení účetnictví na dobu na dobu 5 (pěti) let.
6. Týmž rozsudkem Vrchní soud v Praze dále rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody, a to tak, že oba obvinění jsou povinni zaplatit poškozené společnosti A. M. na náhradě škody částku 9 825 406 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně počínaje dnem 27. 3. 2019 do zaplacení, a to společně a nerozdílně a obviněný M. B. je povinen uhradit škodu společnosti A. A. F. ve výši 914 742 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně počínaje dnem 27. 3. 2019 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly uvedené společnosti odkázány se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Obviněný M. B. podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku především uvedl, že odvolací soud rezignoval na svoji přezkumnou úlohu zejména tím, že se v potřebném rozsahu neseznámil se spisem a s obsahem opravných prostředků. Podle názoru obviněného by důkazy měly tvořit uzavřený kruh, a pokud by byly zjištěny jakékoliv pochybnosti, měly by být posouzeny vždy ve prospěch stíhané osoby (zásada in dubio pro reo ). V této souvislosti obviněný B. poukázal na výpovědi obviněného T. , které podle něj vykazují mnoho odlišností, nejsou přesvědčivé a postupem času byly měněny a tvrzení o jeho protiprávním jednání tak nemají žádnou oporu v provedených důkazech. Značnou část dovolání obviněný zaměřil na polemiku s jednotlivými body rozsudku odvolacího soudu a předložil vlastní závěry. Podle jeho názoru nebylo možné důkazně vycházet z elektronické podoby účetnictví, přičemž v této souvislosti zdůraznil, že ani jeden ze znalců nepracoval s originálním účetnictvím, a proto měl být podle obviněného zpracován revizní znalecký posudek, který by příslušné nejasnosti a pochybnosti odstranil. Pokud jde o předmětné výběry hotovosti, obviněný T. je prováděl bez jeho vědomí, činil tak výhradně pro svoji potřebu a následně s nimi naložil po svém. Žádný z důkazů podle obviněného nepotvrzuje dohodu mezi ním a obviněným T. ohledně výběrů hotovosti a jejich zakrývání. Pokud jde o subjektivní stránku předmětného trestného činu, obviněný zdůraznil, že si zpronevěření jakékoliv částky vůči předmětné společnosti nedovolil a dovolit ani nemohl. Jeho jednání tak nemělo být kvalifikováno jako zpronevěra, ale jako fiskální delikt podle §240 tr. zákoníku. Obviněný rovněž vznesl námitky vůči uloženému trestu, který považuje za přísný a nespravedlivý. Určité námitky obviněný zaměřil i proti procesnímu postupu soudů. V té souvislosti především namítl, že ze strany soudu prvního stupně došlo k porušení §219 odst. 3 tr. ř. a že k vyhlášení rozsudku došlo po delší době než 3 dny od odročení hlavního líčení. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 5 To 53/2021-2669, zrušil a následně postupoval podle §265k odst. 2 tr. ř., resp. podle §265l odst. 1, 3 tr. ř. V reakci na vyjádření státního zástupce uvedl, že neexistuje jediný důkaz, který by potvrzoval, že finanční prostředky z inkriminovaných výběrů provedených spoluobviněným T. převzal či jinak použil. Podle jeho tvrzení to byl naopak spoluobviněný T., který předmětné finanční prostředky použil pro svoji potřebu. Další argumentace obviněného se obsahově shodovala s námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání, zejména ve vztahu k nepředvolání svědků či neprovedení požadovaného revizního znaleckého posudku.
8. Obviněný P. T. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku zdůraznil, že odvolací soud provedl svoji přezkumnou činnost nedostatečně, neboť se zcela ztotožnil se všemi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která jsou však ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním. V této souvislosti zmínil, že neexistoval žádný objektivní důvod, proč nebylo možné vycházet z listinných účetních dokladů. Znalcům Ing. Luboši Černému a Ing. Josefu Michálkovi tak byla podle jeho názoru předložena pouze část účetnictví, a to výhradně v elektronické podobě, zpracovaná zaměstnancem poškozené společnosti, tedy nikoliv nestrannou osobou. Zdůraznil, že od počátku navrhoval, aby poté, co bude zajištěno kompletní účetnictví dotčených společností, byl zpracován revizní znalecký posudek. Žádný z provedených důkazních návrhů však nebyl proveden. Pokud jde o předmětné výběry hotovosti, obviněný zdůraznil, že veškeré finanční prostředky vždy předal obviněnému B. a nebyl proveden žádný důkaz, který by svědčil o opaku. Obviněný dále namítl, že v jeho případě byla porušena zásada presumpce neviny a byl zkrácen na právu na obhajobu a spravedlivý proces. Pokud jde o uložený trest, obviněný jej považuje za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu zpronevěry uvedl, že nikdy neměl v úmyslu si přisvojit cizí peněžní prostředky ani jinou věc, natož takovým jednáním způsobit na cizím majetku jakoukoliv škodu. Na základě shora uvedených skutečností pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 5 To 53/2021-2669, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 7 T 41/2018, zrušil a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného M. B. po shrnutí uplatněných námitek uvedl, že tento obviněný jednoznačně nerozlišil, pod jaký dovolací důvod mají být příslušné námitky podřazeny. Ve vztahu ke kritice přezkumné činnosti odvolacího soudu zdůraznil, že dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Podle jeho názoru obviněný pojal dovolací argumentaci jako kritický komentář vůči jednotlivým bodům či pasážím rozhodnutí odvolacího soudu, se kterými nesouhlasí a předestírá tak vlastní pohled na věc. Podle státního zástupce obviněný formuloval námitky jako kdyby se mělo jednat o další odvolání s tím, že uplatněné výhrady nebyly primárně adresovány proti právnímu posouzení věci jakožto zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. K námitkám ohledně uloženého trestu uvedl, že žádný dovolací důvod nenaplňují, neboť se týkají přísnosti a nepřiměřenosti trestu. K námitkám obviněného P. T. uvedl, že obviněný své námitky primárně nezaměřil proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, případně proti procesnímu postupu v dané věci. Obviněný podle státního zástupce své námitky zacílil proti rozsahu provedeného dokazování a jeho hodnocení ze strany soudů, což automaticky nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ten slouží k nápravě jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů, což podle jeho názoru není posuzovaný případ. V této souvislosti zmínil, že dovolací argumentace v podstatě představuje opakování obhajoby obviněného. Co se týče námitek týkajících se uloženého trestu, i v tomto případě státní zástupce vyslovil názor, že žádný dovolací důvod nenaplňují. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, a současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
13. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Ve vztahu k oběma shora uvedeným dovolacím důvodům lze rovněž uvést, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v těchto dovolacích důvodech zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
14. Vzhledem k charakteru převážné většiny námitek, kterými se obvinění snaží vmanipulovat dovolací soud do pozice odvolacího soud, musí Nejvyšší soud zejména zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
15. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obvinění uplatnili řadu námitek vůči provedenému dokazování a z něj vyvozeným skutkovým zjištěním. V souvislosti s výše uvedenými námitkami obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl zmíněný dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní (termín užívaný před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022 – viz bod 12.) rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů . Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
16. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněných k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu“, kterými podle obviněných zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal (viz podrobněji níže). V reakci na obviněným M. B. tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Navíc z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že zásada in dubio pro reo byla z jeho strany respektována, neboť v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „ Na druhou stranu stále zůstávají pochybnosti, kdy je jasné, že naprostou většinu výběrů na základě platebních karet provedl obžalovaný T. a proč by najednou dva výběry provedl obžalovaný B. Proto soud ve smyslu zásady „in dubio pro reo“(v pochybnostech ve prospěch obžalovaného), rozhodl ve prospěch obžalovaných a tyto dva výběry do výroku o vině nezahrnul a částku 50 000 Kč odečetl.“ (bod 131). Přehlédnout bezpochyby nelze ani tu skutečnost, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině a oproti soudu prvního stupně (ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř.) sám již obviněné neuznal vinnými dalším trestným činem, tj. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1, alinea druhá, odst. 3 tr. zákoníku, nýbrž pouze zločinem zpronevěry, což bezpochyby nesvědčí pro závěr presentovaný obviněnými, že by odvolací soud rezignoval na svoji přezkumnou povinnost.
17. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněných k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněné vinnými jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněných. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
18. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obvinění uplatnili, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněných musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazovali mj. na to, že nebyl zpracován revizní znalecký posudek; že při zpracování znaleckých posudků nebyla použita originální verze účetnictví, nýbrž jeho elektronická podoba; že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu aj. ). S námitkami, které obvinění uplatnili před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly. Odvolací soud navíc dospěl v bodě 32. odůvodnění svého rozsudku k závěru, že „Soud I. stupně se se všemi podstatnými skutečnostmi významnými pro rozhodnutí v napadeném rozsudku logicky a přesvědčivě vypořádal a jeho skutkové závěry nebudí žádnou rozumnou pochybnost.“ .
19. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
20. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněné upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 2. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S postupem soudu prvního stupně se mj. ztotožnil také odvolací soud (bod 13. a násl. rozsudku odvolacího soudu s výjimkou právní kvalifikace jednání obviněných také podle §254 odst. 1, alinea druhá, odst. 3 tr. zákoníku, což však je otázka právního posouzení). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněných.
21. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení dostatečného počtu důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listin. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor, ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, z nichž v dovoláním napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 15). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Pokud jde o námitky obviněných, že při zpracování znaleckých posudků byla znalcům předložena pouze část účetnictví, a to v elektronické podobě, touto otázkou se důkladně zabýval již soud prvního stupně (např. v bodech 98., 102. a 107. rozsudku). Navíc svědkyně A. K. (účetní poškozené společnosti) vypověděla, že „… poté co byl znalec u nás ve firmě a já jsem mu půjčila šanony s prvotními doklady, které po mně chtěl. V šanonech to bylo v papírové podobě, u interních dokladů včetně podpisů toho člověka, který to dělal. To měl znalec k dispozici. “ (č. l. 2150 spisu). Z toho vyplývá, že znalec měl pro potřeby zpracování znaleckého posudku k dispozici nezbytné doklady v listinné podobě. Navíc jak zcela logicky uvedl soud prvního stupně, primární doklady, o nichž obvinění hovoří, se v účetnictví nenachází a ani nikdy nenacházely (bod 64. a 102. rozsudku soudu prvního stupně). Toto zjištění vyplývá mj. nejen z výpovědi shora uvedené svědkyně, ale také již zmíněných znalců Ing. L. Černého a Ing. Michálka [z těchto důkazů vyplynulo, že k interním dokladům v účetnictví společnosti A. M. neexistují žádné faktury, nebo další doklady, které by potvrdily oprávněnost účtování. K hotovostním výběrům byly připojeny jen podklady týkající se samotného výběru (výpisy z bankovních účtů a výpisy výběrů bankovními kartami) přičemž účetní operace nejsou podloženy žádnými doklady, které by opravňovaly k dalšímu zaúčtování uvedených položek]. Z těchto důvodů tak nemohl Nejvyšší soud uvedené námitce přisvědčit, přičemž podstatou vedené argumentace obviněných je podle mínění Nejvyššího soudu pouze znepřehlednit podstatu jejich jednání odkazem na nekomplexní účetnictví, aniž by však brali v úvahu další skutečnosti (nad rámec uvedených) jejich jednání prokazující (viz níže), např. již zmíněné neexistující primární doklady, které by jimi byly dodány a opravňovaly zaúčtování uvedených položek (viz dále).
23. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že obviněný P. T. vybral ve 212 případech prostřednictvím platebních karet finanční hotovost, kterou si s obviněným M. B. rozdělili nezjištěným způsobem. Námitka obviněného T., že veškerou hotovost předal obviněnému B. tak nemůže obstát, neboť soud prvního stupně v této souvislosti například zjistil, že výběry z platebních karet odpovídají v některých případech datově vkladům na soukromý účet obviněného T., případně splátkám na jeho půjčky, což potvrzuje závěr, že obviněný T. vybrané prostředky použil k soukromým účelům (bod 101 rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti však je nutno poznamenat, že z předání (převzetí) těchto peněz není obviněný B. usvědčován jen výpovědí svědka Ž., jak prezentuje tento obviněný, ale také spoluobviněným T. V této souvislosti odvolací soud rovněž zmínil, že se obviněný T. „ zbavoval“ finančních prostředků na svých účtech a dovodil tak, že se tak stalo z důvodu, aby předešel možným postihům za machinace s finančními prostředky (bod 26. rozsudku odvolacího soudu). Podobně nelze přisvědčit námitce obviněného B., že výběry byly obviněným T. prováděny bez jeho vědomí s tím, že veškeré prostředky použil obviněný T. výhradně pro svoji potřebu. Soud prvního stupně vzal v tomto ohledu v potaz vyjádření svědka A. Ž. (viz shora), který potvrdil, že asi v 5. případech byl přítomen komunikaci obviněných o výběru peněz a viděl i předávání hotovosti (body 46. a 79. rozsudku soudu prvního stupně). Koordinovaný postup mezi obviněnými soud prvního stupně dovodil i na základě jejich e-mailové komunikace, kterou podrobil pečlivému posouzení (bod 99. rozsudku soudu prvního stupně). Dle názoru Nejvyššího soudu nemůže v rámci tvrzené nevěrohodnosti usvědčujících důkazů obviněným B. zůstat bez povšimnutí, že sám obviněný B. svoji obhajobu do značné míry znevěrohodnotil již např. tím, že uváděl různě skutečnosti, za kterých měl proběhnout skutek pod bodem 2.) výroku rozsudku. Bezpochyby na věrohodnosti obviněného [je však právem obviněného hájit se způsobem, který uzná za vhodný (po ev. poradě se svým obhájcem)] nepřidává zjištění, že tzv. bonusy pro něj a spoluobviněného T. na výplatních listech nebyly, když bonusy ostatních tam byly [v tomto směru lze rovněž poukázat na logické závěry učiněné soudy nižších stupňů např. v souvislostí s výpovědí svědka J. H. (ten mj. uvedl, že žádná domluva ohledně vyplácení bonusů prostřednictvím faktur za opravu domu obviněného neexistovala)]. V úvahu musela být brána výpověď svědkyně A. K., která mj. rovněž uvedla, že si všimla vysokých nákladů na software, k čemuž ji obviněný T. měl sdělit, že vystavené faktury se nevztahují k softwaru, ale speciálním bonusům obviněného B. Nepřímo také usvědčuje obviněného B., že prováděl kontrolu výpisu z účtu a obviněného T., že jí problematické výběry nezasílal, ale sám je zaúčtoval a pak předal jen k založení. V rámci hodnocení věrohodnosti obhajoby obou obviněných bylo zcela důvodně a logicky např. již soudem prvního stupně upozorněno na výpověď svědka Ž. nejen k otázce jeho přítomnosti při předání peněz mezi obviněnými (viz shora), ale také k situaci, kdy obviněný B. po něm požadoval vymazání soukromých e-mailů, mezi kterými byla i konverzace mezi obviněným a svědkem D., týkající se bodu 2. výroku rozsudku (proplacení faktur za prací na domě obviněného finančním oddělením A. A. F.) i sdělení uvedeného svědka, že obviněný T. byl jediný, kdo mohl faktury do systému zadat a pak je proplatit.
24. Pokud jde o námitky týkající se neprovedení navrhovaných důkazů obviněný a nezpracování revizního znaleckého posudku, Nejvyšší soud obviněné upozorňuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že „ Návrh na doplnění dokazování byl soudem zamítnut, protože by již šlo jen o další prodlužování této trestní věci. Otázky viny a trestu jsou dostatečně objasněny, byl proveden dostatek důkazů k tomu, aby mohlo být bez pochybností rozhodnuto o vině a trestu. “ (bod 160. rozsudku soudu prvního stupně). Podobně se vyjádřil i odvolací soud, podle něhož „ S ohledem na úplnost dokazování provedeného soudem I. stupně neshledal ani odvolací soud za potřebné provést obhajobou navrhované důkazy, které by na správnosti skutkových zjištění soudu I. stupně nemohly ničeho změnit. Jednalo by se pouze o opakování důkazů již provedených, resp. o provádění důkazů ke skutečnostem, které již byly soudem I. stupně na základě jím provedených důkazů dostatečně objasněny. “ (bod 33. rozsudku odvolacího soudu). Pokud jde o odkazy obviněného T. na znalecký posudek znaleckého ústavu BENE FACTUM a.s., soud prvního stupně detailně vysvětlil, proč z jeho závěrů nevycházel. Bylo tomu tak především proto, že zpracovatel posudku Ing. Šrámek zemřel a žádný z jeho kolegů nemohl k obsahu posudku podat podrobnější informace či vysvětlení (bod 73. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně rovněž vysvětlil důvody, proč nevzal do úvahy informace sdělené při výslechu předsedy představenstva společnosti BENE FACTUM a.s. Ing. Hampla (bod 74. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o otázku výslechu svědkyně A. K., zajištění komplexního účetnictví včetně primárních účetních dokladů atd. je nutno uvést, že také na tyto námitky bylo již nižšími soudy reagováno v odůvodnění jejich rozhodnutí (např. body 159., 64., 65., 68., 80), přičemž Nejvyšší soud se se závěry soudů nižších stupňů ztotožnil.
25. Co se týče uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho obsah naplňují námitky týkající se nenaplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu a nesprávné právní kvalifikace jednání obviněných. Ani tyto námitky však Nejvyšší soud neshledal důvodnými.
26. Zločinu zpronevěry se podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Zločinu zpronevěry se pak podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Ze skutkových zjištění vyplývá, že k předmětným výběrům docházelo po vzájemné domluvě obviněných. Výběry byly činěny prostřednictvím svěřených platebních karet, přičemž obvinění si vybrané prostředky přivlastnili a rozdělili nezjištěným způsobem. O naplnění subjektivní stránky (úmyslu) svědčí i to, že se obvinění dohodli na způsobu zaúčtování přisvojených prostředků tak, aby se na jejich odčerpání z účtů poškozených společností nepřišlo. V této souvislosti lze dále odkázat na konstantní judikaturu, podle níž si obviněný přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a tím naplní uvedený znak trestného činu zpronevěry i tehdy, pokud jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným, v rozporu se zájmy této společnosti odčerpal část finančních prostředků pro své soukromé účely (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 222/2006, uveřejněné pod č. 5/2007 Sb. rozh. tr.). Soudy zvolená právní kvalifikace je tak správná a nejedná se o jiný trestný čin či fiskální delikt, jak tvrdí obviněný B., aniž by rozvedl své úvahy pro aplikaci jiné právní normy.
27. Z uplatněných námitek dále vyplývá, že obvinění považují uložený trest za nepřiměřeně přísný. Námitky vůči trestu lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i), což však obvinění neučinili. Tento dovolací důvod je naplněn, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . V rámci takto vymezeného dovolací důvodu lze například namítat, že obviněným byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že jim byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že tr. zákoník umožňuje podle 206 odst. 1, 5 písm. a) uložit za spáchání zločinu zpronevěry trest odnětí svobody v trvání 5 až 10 let a podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trest odnětí svobody v trvání 2 až 8 let. Obviněným tak byl uložen trest odnětí svobody blízko či na spodní hranicí zákonné sazby. Uložený trest tak podle názoru Nejvyššího soudu nelze považovat za trest naplňující kritéria dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., když byl uložen druh trestu, který zákon umožňoval obviněným za trestný čin, kterým byli uznáni vinnými uložit, současně pak byl uložen v rámci trestní sazby, jak shora uvedeno.
28. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitky obviněného B. týkající se některých procesních postupů soudu prvního stupně, které lze navíc stěží pod jím zvolené dovolací důvody (ale ani jiné) podřadit. Například z protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 9. 2020 jednoznačně vyplývá, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala podle §219 odst. 3 tr. ř. a zopakovala dosavadní výsledky jednání (č. l. 2337 spisu). Touto námitkou se navíc zabýval i odvolací soud, který dospěl k závěru, že obviněný postup podle §219 odst. 3 tr. ř. nepožadoval (bod 16. rozsudku odvolacího soudu). Požadavek obviněného na uvedený postup navíc neobsahuje ani protokol o hlavním líčení ze dne 8. 9. 2020. Pokud jde o odročení hlavního líčení za účelem vyhlášení rozhodnutí, ze spisu vyplývá, že o odročení bylo rozhodnuto dne 8. 4. 2021 (č. l. 2522 spisu) a rozsudek soudu byl vyhlášen dne 15. 4. 2021 (č. l. 2551). To znamená, že soud prvního stupně nedodržel 3 denní lhůtu stanovenou v §128 odst. 3 tr. ř. V tomto případě však lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o lhůtu pořádkovou (bod 15. rozsudku odvolacího soudu) bez vlivu na zákonnost rozsudku soudu prvního stupně či předcházejícího řízení (podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 106/98).
29. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitkám obviněného T. , že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces. Porušení těchto práv obviněný zdůvodnil v podstatě jen nesouhlasem s výsledkem řízení a postupem, který k němu vedl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článek 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech], tak i ústavními principy [čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod]. Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. V posuzovaném případě však byl tento obviněný po celou dobu zastoupen obhájcem (osobou znalou práva), který hájil jeho práva. Otázkou porušení práva na obhajobu se navíc zabýval i odvolací soud, který žádná pochybení v této otázce neshledal (bod 14. rozsudku odvolacího soudu). Pochybení Nejvyšší soud nezjistil ani ve vztahu k právu obviněného na spravedlivý proces. Soudní řízení bylo vedeno v souladu s trestním řádem, přičemž obviněný v jeho průběhu mohl klást svědkům i znalcům otázky. Skutková zjištění navíc byla založena na zákonných důkazech a závěry z nich vyplývající jsou odpovídající. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, které však spojuje primárně s tím, že soudy neakceptovaly jeho obhajobu, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
30. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného B. na odklad, resp. přerušení výkonu trestu, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu