ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.77.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 77/2022-3140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2022 o dovolání obviněného F. M. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 8. 2021, č. j. 6 To 36/2021-2977, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 11/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný F. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2021, č. j. 1 T 11/2017-2868, uznán (spolu s dalšími spoluobviněnými) vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z části dokonaným a z části ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb s výší denní sazby 10 000 Kč, tedy celkem ve výměře 2 000 000 Kč. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti v trvání deseti let [ostatní spoluobvinění byli týmž rozsudkem uznáni vinnými pomocí k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z části dokonanému a z části ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku].
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný F. M., spoluobvinění a poškození odvolání. Z podnětu odvolání obviněného F. M. a spoluobviněných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, pod č. j. 6 To 36/2021-2977, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného F. M. uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z části dokonaným a z části ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, obviněného odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb s výší denní sazby 10 000 Kč, tedy celkem ve výměře 2 000 000 Kč. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti v trvání pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. [ Týmž rozsudkem byli odsouzeni také spoluobvinění J. V. a I. V.; rozsudek obsahuje také zprošťující výrok podle §226 písm. b) tr. ř. ve vztahu k obviněnému D. K.; a výrok, kterým byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání poškozených ].
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně namítl extrémní nesoulad mezi právními závěry a nesprávně a neúplně zjištěným skutkovým stavem, nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů, nesprávnou aplikaci norem trestního práva, porušení práva na spravedlivý proces, porušení presumpce neviny a svévolné hodnocení důkazů. V návaznosti na uvedené námitky obviněný uvedl, že rozhodnutí nalézacího soudu je nepřezkoumatelné, nelze z něj vyčíst, které důkazy vzal soud za prokázané, když rozsudek nesplňuje základní náležitosti uvedené v §125 odst. 1 tr. ř., soud se podle něj nezabýval naplněním obligatorních znaků trestného činu podvodu a dále obviněný citoval jednotlivé pasáže z rozhodnutí soudů nižších stupňů a provedené důkazy, k nimž připojil své vlastní hodnocení. Dovolatel rovněž uvedl, že oba soudy chybně interpretovaly listinné důkazy označené jako stavební deník a zápis o předání a převzetí díla ze dne 12. 11. 2010. V této souvislosti uvedl, že se soudy dopustily řady nelogičností při hodnocení daných důkazů, které hodnotily v rozporu s dalšími ve věci provedenými důkazy, přičemž v návaznosti na jím domnělé nedostatky zmínil jednotlivé pasáže z odůvodnění rozhodnutí nižších soudů a připojil k nim své vlastní hodnocení důkazů. Závěrem pak s ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný v podstatných bodech svého dovolání uplatňuje stejné námitky, jako před soudy nižších stupňů, které se s nimi již dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Dále uvedl, že výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, nejsou podkladem přezkumné činnosti dovolacího soudu, přičemž odvolací soud náležitým způsobem odůvodnil svoje rozhodnutí, jasně uvedl, které skutečnosti má za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a dostál tak své povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí. Rovněž se nesouhlasně vyjádřil k námitce týkající se absence obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byl dovolatel uznán vinným, ke které uvedl, že její podstatou je znovu pouze polemika s hodnocením důkazů a předkládání vlastního hodnocení důkazů. Konstatoval, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly naplněním subjektivní a objektivní stránky, přičemž státní zástupce uvedl, z jakých skutečností naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty vychází. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný svoji argumentaci založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů (námitce extrémního rozporu-nesouladu), na porušení presumpce neviny a tvrzení, že v jeho případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislosti s námitkou obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu-nesouladu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. V reakci na tvrzené porušení presumpce neviny a s ní související zásadu in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
11. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „extrémního rozporu-nesouladu“, porušení presumpce neviny a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal.
12. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněného k tvrzení o jejich porušení, pak považuje za nezbytné obecně také uvést, a to ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.), a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že tyto soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení dostatečného množství důkazů, převážně v podobě listinných důkazů a svědeckých výpovědí. Nejvyšší soud současně konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní. Uplatněnými námitkami se tak obviněný snaží o změnu učiněných skutkových zjištění, což však shora uvedený dovolací důvod nenaplňuje.
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci odvolání obviněného musel zabývat soud odvolací, což je také patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný; nelze z něj vyčíst, které skutečnosti vzal soud za prokázané; nevěnoval se naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu; soud chybně hodnotil důkazy; svědecké výpovědi byly vykládány účelově a selektivně, přičemž jednotlivé části výpovědí svědků jsou vytrhávány z kontextu; porušení zásady in dubio pro reo; nalézací soud chybně interpretoval záznamy ve stavebních denících atd.] . S námitkami, které obviněný uplatnil před odvolacím soudem, se tento soud podrobně a řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, když např. v bodech 34 - 47 svého rozsudku mj. konstatoval, že „ Napadený rozsudek zejména v odstavcích 47 až 73 obsahuje hodnotící pasáž, ze které je podle názoru odvolacího soudu zcela zřejmé, které skutečnosti vzal krajský soud za prokázané, o které důkazy svůj závěr o vině obžalovaných opřel…Nelze tedy akceptovat námitky, že listina, která byla předložena správnímu orgánu k prokázání tvrzené skutečnosti není validní nebo je nadbytečná, neboť danou skutečnost bylo možno prokázat i jinak. Pokud žadatel předloží listinu správnímu orgánu, je to on, kdo odpovídá za její správnost…Jak konstatoval už soud prvního stupně, Energetickému regulačnímu úřadu byly předloženy celkem 4 listiny, které podle napadeného rozsudku nekorespondovaly se skutečným stavem dokončenosti FVE…Nelze přehlédnout, že uvedený Zápis o předání a převzetí díla byl jediným dokladem založeným do licenčního spisu, který dokládal předání dokončené výrobny objednavateli. Žádný jiný obdobný doklad (např. předávací protokol ze dne 17. 12. 2010) ERÚ předložen nebyl … Z jednotlivých výpovědí je zřejmé, že svědci nebyli schopni poskytnout přesné a validní údaje … Odvolací soud proto konstatuje, že žádná ze svědeckých výpovědí v této věci není natolik jednoznačná a přesvědčivá, aby z ní mohly být činěny jakékoli kategorické skutkové závěry … Naproti tomu odvolací soud za podstatné důkazy považuje zápisy ve stavebních denících a e-mailovou komunikaci, což jsou datované (s jednou výjimkou, která bude níže popsána) písemné záznamy, odrážející aktuální stav a nepodléhající zkreslení vyplývajícímu z rozostření paměťové stopy v důsledku plynutí času … Nelze totiž logicky obhájit, že by nový stavební deník začínal na straně 3, přičemž předcházející strana 1 obsahuje další, datovaný záznam, který by měl být zapsán později než záznam nedatovaný … Právní kvalifikace jednání obžalovaných F. M., J. V. a I. V., jak byla vyhodnocena soudem prvního stupně pak podle odvolacího soudu odpovídá skutkovým zjištěním atd. “.
15. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 14), je nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “
16. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem dovolatelem uplatněných námitek v tomto mimořádném opravném prostředku je pak zřejmé, že jím vytknutá pochybení, která se týkají nesprávného hodnocení důkazů, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný tedy nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se uvedené trestné činnosti nedopustil. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
17. Nad rámec uvedeného k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následnému postupu Nejvyššího soudu v řízení o dovolání v případě zjištění takového charakteru námitek, považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu upravující odmítnutí dovolání obviněného z důvodu nenaplnění požadavku náležitostí uplatněného dovolacího důvodu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, a to především zápisy ve stavebních denících a předávacím protokolem ze dne 12. 11. 2010, přičemž dané důkazy hodnotily ve vzájemných souvislostech s dalšími ve věci provedenými důkazy. Obviněný v této souvislosti namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily stavební deníky, jelikož se podle obviněného vůbec o stavební deníky nejedná a zároveň chybně posoudily chronologii zápisů v nich obsažených. Takové námitce ovšem nelze přisvědčit. Odvolací soud v bodě 44) svého rozhodnutí podrobně a správně rozvedl, jaké skutečnosti podporují informace obsažené v denících a jaká chronologická návaznost z daných skutečností vyplývá. Lze tak uzavřít, že jediná logická chronologická návaznost jednotlivých zápisů byla soudy obou stupňů zjištěna správně. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
19. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s vyšší mírou tolerance podřadit námitky týkající se nenaplnění obligatorních znaků trestného činu podvodu pod uvedený dovolací důvod.
20. Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Z hlediska subjektivní stránky se pak pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, kdy postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Pro naplnění kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku pak postačí i nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku], nevyžaduje se úmysl. V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal úmyslně (viz bod 75 rozhodnutí), a to v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Soud druhého stupně se s tímto závěrem neztotožnil a v bodě 50) svého rozsudku uvedl, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Náležitě také odůvodnil, proč k uvedenému závěru o nepřímém úmyslu obviněného dospěl.
21. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o posouzení otázky zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu ( viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165 ). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Zavinění je tedy vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [ k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222) ].
22. K závěrům nižších soudů o vině obviněného je vhodné uvést, že nalézací soud se zabýval otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku v bodech 74 – 78) svého rozhodnutí, včetně stránky subjektivní a odvolací soud pak v bodech 47 a 50) svého rozsudku. Jak již bylo shora uvedeno, trestný čin podvodu je trestným činem úmyslným a z hlediska subjektivní stránky musí být tedy splněny podmínky buď úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo podmínky úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V daném případě bylo prokázáno, že obviněný věděl, a byl si vědom toho, že předložil dokumenty osvědčující nepravdivé a realitě skutečného postupu výstavby FVE neodpovídající skutečnosti, čímž uvedl Energetický regulační úřad v omyl. Soud druhého stupně tak dospěl správně k závěru, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Soudy obou stupňů správně shledaly, že v projednávané věci, s ohledem na to, jak byl skutek zjištěn a vymezen, obviněný naplnil formální znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Námitky obviněného směřující proti závěru o naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty, primárně subjektivní stránky, byť vázané na argumentaci, že nebylo provedeno dostatečné dokazování, případně, že důkazy byly hodnoceny v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., rovněž primárně zpochybňují hodnocení důkazů. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že úmysl je pojmem trestního práva hmotného, posoudil uvedenou námitku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jako relevantní, avšak zjevně neopodstatněnou.
23. Zcela závěrem lze shrnout, že obviněný byl uznán vinným ( oproti výroku rozsudku odvolacího soudu stručně uvedeno, neboť procesním stranám jsou rozhodnutí nižších soudů známa ), že jako jednatel podal dne 29. 10. 2010 u Energetického regulačního úřadu se sídlem v Jihlavě, žádost o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby, k nimž jako přílohy postupně přiložil ve dnech 18. 11. 2010 a 20. 12. 2010 a) zápis o předání a převzetí díla P1 datovaný dnem 12. 11. 2010 osvědčující nepravdivě skutečnost, že práce byly ukončeny dne 12. 11. 2010 v požadované kvalitě a v souladu s projektovou dokumentací a platnými normami ČSN a dále, že FVE byla předána a převzata bez závad a nedodělků bránících v provozu [přitom z dokladů, které soudy hodnotily ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. vyplynulo, že např. ještě 30. 11. 2010 nebyly na staveništi vztyčeny ani nosné konstrukce, svědek R. M. k datu 12. 11. 2010 mj. uvedl, že FVE nebyla hotová], přičemž argumentaci obviněného, že uvedený zápis měl pouze vypořádat vztahy mezi objednatelem a zhotovitelem soudy důvodně neuvěřily (např. body 37-41 rozsudku odvolacího soudu), b) zpráva o revizi elektrického zařízení a zprávu o revizi LSP, datované dnem 16. 12. 2010, c) kolaudační souhlas č. 230/2010 ze dne 20. 12. 2010 [přitom z dokladů, které soudy hodnotily ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. v kontextu s dalšími důkazy vyplynulo, že např. svědek P. mj. uvedl, že v lednu 2011 ještě probíhalo dokončování montáže FV panelů, stavební deník MB technology systém s.r.o. – ke 20. 12. 2010 bylo plánováno montování dalších desítek kusů konstrukcí pro montáž panelů, ve stavebním deníku společnosti Smart Solar, s.r.o. ze dne 23. 12. 2010 je uvedeno, že na přání objednatele jsou kabely pokládány bez chrániček a do výkopů budou případně pokládány na jaře, a že není dokončeno uzemnění z důvodů nedokončených výkopů].
24. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. na základě hodnocených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné dále uvést (v souvislosti s přijetím zákona č. 220/2021 Sb.), že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2022, se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 9). Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 [ §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ].
25. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
26. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 25 ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu