ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.221.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 221/2023-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Lomnice nad Lužnicí , se sídlem v Ševětíně, Malé náměstí 8, identifikační číslo osoby: 62542184, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Prokišova 1202/5, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 18. prosince 2015, č. j. 470982/2013/R6372/RR 11927, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 72/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2022, č. j. 4 Co 338/2019-255, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Matouše Jíry, advokáta se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 11 C 72/2016-143, ve spojení s opravným usnesením ze dne 21. 9. 2020, č. j. 11 C 72/2016-169, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání pozemku parc. č. XY v rozsahu odpovídajícím původním parcelám PK č. XY, XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY (výrok I.), částečně nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 18. 12. 2015, č. j. 470982/2013/R6372/RR 11927, tak, že žalobkyni vydal pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, oba v katastrálním území XY, vymezené geometrickým plánem číslo 1285-34/2019 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o., který je nedílnou součástí rozsudku (výrok II.), dále zamítl žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala vydání pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, vymezených geometrickým plánem číslo 1285-34/2019 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o. (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně (proti výrokům III. a IV.), vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozsudku ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1020/2021, rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 4 Co 338/2019-255, zastavil řízení o vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, vymezeného geometrickým plánem číslo 1375-89/2022 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o., a v části výroku III. vztahující se k danému pozemku rozsudek soudu prvního stupně zrušil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku III. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, vymezeného geometrickým plánem číslo 1375-89/2022 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o. (výrok II.). V části výroku III. pak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobkyni vydávají pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, oba v katastrálním území XY, vymezené geometrickým plánem číslo 1375-89/2022 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o., a v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 18. 12. 2015, č. j. 470982/2013/R6372/RR 11927 (výrok III.). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že jí žalobou nárokované pozemky byly odňaty v důsledku skutečností uvedených v ustanovení §5 odkazovaného předpisu. Mezi účastnicemi řízení bylo sporné, zda vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, odděleného z původního pozemku parc. č. XY geometrickým plánem číslo 1285-34/2019 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o., žalobkyni jakožto oprávněné osobě brání ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Soud prvního stupně dovodil existenci překážky pro vydání nárokovaného pozemku parc. č. XY žalobkyni dle citovaného ustanovení. V průběhu řízení před odvolacím soudem byl zmíněný pozemek parc. č. XY dále rozdělen geometrickým plánem číslo 1375-89/2022 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o., přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že zmíněný výlukový důvod se v případě nově oddělených pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, vymezených geometrickým plánem číslo 1375-89/2022 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o. (dále „předmětné pozemky“), neuplatní, jelikož předmětné pozemky neshledal nezbytně nutnými pro užívání okolních pozemků a staveb na nich se nacházejících.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku III. a akcesorickým výrokům IV. a V.) podala Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále též „dovolatelka“) dovolání. Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), přípustné pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu reflektující problematiku naturální restituce pozemků, jež jsou součástí funkčního celku (areálu). Namítla, že předmětné pozemky náleží k zemědělskému areálu a slouží k zajištění přístupu do jeho jednotlivých částí, jakož i k údržbě a provozu stavby situované v areálu na pozemku parc. č. st. XY. Vyjádřila přesvědčení, že vydáním předmětných pozemků žalobkyni byl dotčen bezproblémový každodenní provoz celého areálu. Upozornila rovněž na nepoměr výměry předmětných pozemků vůči celkové rozloze areálu. Dále se domnívá, že umístění nárokovaných pozemků uprostřed daného zemědělského komplexu znemožňuje žalobkyni plně realizovat vlastnické právo. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu vyjádřila nesouhlasně. Konstatovala, že uplatněná dovolací argumentace představuje pouhou polemiku se skutkovými závěry soudů nižších instancí, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Překážka vydání věci upravená v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“). Proto, jak již bylo vícekrát judikaturou Nejvyššího soudu konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené právě v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018 – označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou; pouze však tehdy, jde-li o stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení – areál (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015), přičemž ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17, jenž je přístupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Při zvažování použitelnosti závěrů tzv. „areálové judikatury“ jest i v oblasti církevních restitucí (v režimu zákona č. 428/2012 Sb.) namístě postup spíše zdrženlivý, opřený o výklad restriktivní, kdy je vždy třeba uvážit i hledisko proporcionality (spočívající v porovnání újmy oprávněné osoby v případě nevydání nemovitostí, s bezprostředními důsledky, které by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018). Potřeba důsledné aplikace zásady ex favore restitutionis v režimu zákona č. 428/2012 Sb. vyvstává tím spíše, že tento zákon oprávněným osobám za nevydané pozemky nepřiznává individuální náhradu (jako je tomu v režimu zákona o půdě), ale toliko náhradu paušální podle ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb. (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).
Závěr odvolacího soudu, dle něhož se zřetelem ke konkrétním skutkovým okolnostem případu je namístě vydání předmětných pozemků – jež lze od areálu využívaného k zemědělské výrobě vlastnicky oddělit, aniž by využití areálu bylo ztíženo či znemožněno – nikterak neodporuje právní úpravě a ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Zpochybňuje-li dovolatelka právě uvedené konstatování, sluší se připomenout, že zjištění, zda je určitý pozemek se stavbou bezprostředně související nebo nezbytně nutný k jejímu užívání, případně prvkem uceleného areálu, stejně jako argument o vzniku tzv. holého vlastnictví žalobkyně, představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou a odpověď na ni se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4187/2018, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1092/2019, popřípadě též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, nebo dále usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud se rovněž nezpronevěřil interpretačním kritériím, podstatným pro posouzení překážky vydání pozemku oprávněné osobě podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, na který dovolatelka poukazuje. Těmito kritérii jsou – a to nikoliv kumulativně – jednak funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem a konečně zda je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. V posuzované věci odvolací soud shora naznačená kritéria nepominul, neboť zohlednil jak absenci zvláštního režimu předmětných pozemků, tak míru jejich prostorové i účelové návaznosti na ostatní nemovitosti zemědělského areálu s tím, že ze sdělení R. B., jednatelky společnosti S. L., využívající dotčený areál, ze dne 27. 4. 2022 vyplývá, že předmětné pozemky netvoří nedílnou součást daného areálu.
Za daného skutkového stavu úvahy odvolacího soudu, jež nikterak nezpochybňují principiální aplikovatelnost dřívějších závěrů rozhodovací praxe o existenci funkčně provázaného areálu jakožto překážce vydání věci, nekolidují ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími (konkrétně s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, dále s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 240/2013, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, jakož i s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98), která byla vydána za okolností, jež nejsou poměrům nyní posuzované věci připodobitelné. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, byla řešena otázka (ne)vydání pozemků situovaných v letištním areálu. V usnesení ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 240/2013, se Nejvyšší soud vyslovil k otázce funkčního spojení stavby pozemní komunikace a pozemků k ní přiléhajících. Konkluze formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, pak vychází taktéž ze zcela odlišného skutkového základu, jednalo-li se ve věcech poukazovaných – oproti věci přítomné – o pozemky rozkládající se v sídlištním komplexu. Ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, není ve skutkových poměrech posuzované věci případný, neboť citované rozhodnutí vychází z odlišných a zcela specifických skutkových okolností, kdy Nejvyšší soud zkoumal funkční souvislost pozemku sloužícího jako odpočinková plocha sportovního hřiště v oploceném areálu základní školy; o takto úzké spojení pozemku s jinými nemovitými věcmi v nyní souzené věci zjevně nejde. I v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, se skutková situace odlišovala od projednávaného případu, neboť v dané věci byla předmětem posouzení situace, zda jsou samostatně stojící šatny, umývárny, hygienická zařízení a stavby sportovních zařízení součástí celku, kterým je areál tělovýchovné jednoty.
Přípustnost dovolání nelze – na rozdíl od mínění dovolatelky – podpořit ani odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, neboť právě v něm byl artikulován závěr, jenž konvenuje konkluzím odvolacího soudu učiněným v poměrech projednávané věci, tj. že ani sama existence areálu nevylučuje vydání některých (zpravidla okrajových) pozemků.
Namítá-li dovolatelka nesoulad napadeného rozsudku odvolacího soudu též s nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14, ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1961/15, zabývajícími se proporcionalitou omezení restitučního nároku stojícího v kolizi s konkrétním veřejným zájmem, sluší se uvést, že odkazované nálezy vychází ze zcela odlišné skutkové situace, kdy požadované pozemky byly užívány výhradně pro veřejné účely a jejich individuální užívání ze strany oprávněných osob se jevilo nereálné. O takový případ ovšem v posuzované věci nejde, jestliže předmětné pozemky podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, nejsou součástí veřejného prostranství a ani nejsou zatíženy jiným obdobným způsobem. Zatížení předmětných pozemků veřejným užíváním ostatně netvrdí ani účastnice řízení v podaném dovolání.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Proti výrokům o nákladech řízení IV. a V., jež byly dovolatelkou rovněž z důvodu jejich akcesorické povahy ve vztahu k věcnému výroku III. dovoláním dotčeny, pak není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li Česká republika – Státní pozemkový úřad povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu