ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.127.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 127/2023-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2023 o dovolání, které podal obviněný L. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. 6 To 242/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 47/2021 takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2022 č. j. 6 To 242/2022-340 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 3. 2022 č. j. 19 T 47/2021-272.
II. Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Opavě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 19 T 47/2021, byl obviněný L. S. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Za to byl podle §201 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 6 To 242/2022 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného na skutkovém základě, podle kterého „v období od 1. 9. 2020 do 30. 3. 2021 v XY, okres Opava, ani jinde, jako zákonný zástupce nezletilých AAAAA (pseudonym), narozeného XY, a BBBBB (pseudonym), narozeného XY, v rozporu se svou povinností danou ustanovením §865 odstavec 1 zákona č. 82/2012 Sb., občanského zákoníku a §22 odstavec 3 písmeno a) zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona, nedbal na jejich řádnou docházku do XY. třídy Základní školy a mateřské školy XY, a vědomě neučinil žádná adekvátní opatření směřující k tomu, aby nezletilí absolvovali výuku ve výše uvedeném vzdělávacím zařízení, náležitě nespolupracoval s pedagogickými pracovníky, podílejícími se na vzdělávání jmenovaných, kteří jej opakovaně na absenci synů při vyučování upozorňovali, v důsledku čehož nezletilí zameškali každý neomluveně celkem 432 vyučovacích hodin, z toho 377 hodin při prezenční výuce a 55 hodin při distanční výuce, povinné školní docházky se vůbec neúčastnili, a tak nemohli být na konci 1. pololetí školního roku 2020/2021 hodnoceni; na komisionální přezkoušení z osmi předmětů stanovené základní školou na dobu od 23. 3. 2021 do 26. 3. 2021 se s nezletilými nedostavil, a v důsledku výše popsaného jednání tak u nezletilých vyvolal nebezpečí vzniku nežádoucích sklonů, zájmů či návyků a osvojení si laxního přístupu k plnění základních povinností spojených s povinnou školní docházkou, které se mohou do budoucna projevit nedostatečnou úrovní znalostí a dovedností nezbytných alespoň k důstojnému zařazení a uplatnění se v občanské společnosti i pracovním procesu“, uznal vinným ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Za to mu podle §201 odst. 3 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody ve výměře desíti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný zdůraznil, že z šetření v rodině provedeného Magistrátem města Ostravy, odborem sociálních věcí a zdravotnictví, bylo zjištěno, že chlapci mají vytvořeny návyky na přípravu do školy, řádně je s nimi procvičováno učivo a jsou připraveni na přezkoušení. Obviněný namítl, že soudy neprovedly jím navrhované podstatné důkazy k prokázání důvodů, pro které obě nezletilé děti odmítaly plnit povinnou školní docházku na Základní škole XY, k prokázání způsobu vzdělávání nezletilých v místě bydliště, chování matky vůči dětem, skutečností, pro které matka odmítala udělit svůj souhlas s vyšetřením nezletilých pedagogicko-psychologické poradně a s přestupem obou dětí ke vzdělávání do spádové základní školy pro obec XY. Soudy také neprovedly důkaz výslechem obou nezletilých, kteří v loňském roce dovršili věk deseti let, jsou velmi rozumově vyspělí, přičemž v tomto případě je již třeba přihlížet k názorům a přáním dětí. Obviněný dále namítl, že při úvahách ohledně naplnění znaků přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 trestního zákoníku je třeba rozlišovat, zda se jedná o objektivní překážky na straně dítěte a rodiny nebo o úmysl neposílat dítě do školy. Na základě pouhého zjištění zameškané školní docházky nelze učinit závěr o tom, že absence školní docházky nezletilé dítě v jeho rozumovém a mravním vývoji ohrožovala. Obviněný se domnívá, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby děti proti jejich vůli nutil docházet do základní školy v XY, neboť podle §884 odst. 2 občanského zákoníku výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18, podle kterého předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí musí být nejlepší zájem dítěte. Rovněž zdůraznil, že i když byli nezletilí na základě soudního rozhodnutá umístěni v dětském centru, přesto nadále odmítali docházet do základní školy v XY a rovněž pracovníci tohoto zařízení nebyli schopni zajistit jejich školní docházku. Následně poté, kdy soud předběžně nahradil souhlas matky k podání žádosti o přestup nezletilých ke vzdělávání do Základní školy a Mateřské školy XY, obě děti do této školy řádně docházejí, plní si vzorně svou povinnou školní docházku a dosahují výborných výsledků. Poukázal také na skutečnost, že na konci školního roku 2020/2021 byli oba nezletilí hodnoceni Základní školou XY ze všech předmětů jedničkami, jak vyplývá z jejich vysvědčení, což by v případě, kdyby se s dětmi do školy v domácím prostředí nepřipravoval, nebylo zcela zjevně možné.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2022, č. j. 6 To 242/2022-340 v celém rozsahu, aby podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek a současně podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1469/2019, podle kterého za umožnění dítěti vést zahálčivý život lze považovat jednání rodičů, kteří neposílají po delší dobu do školy a ani jinak nezajišťují jejich vyučování. Z hlediska naplnění znaků umožnění zahálčivého života či závažného porušení rodičovské péče není v případě zmeškání školní docházky rozhodné, zda bylo individuální vzdělávání dítěte formálně povoleno. V posuzované trestní věci nebylo zjištěno, že by nezletilí synové obviněného měli zásadní nedostatky nebo mezery ve znalostech, že by se sociálně nezařadili do kolektivu, případně, že by neměli odpovídající pracovní návyky a kázeň. Naopak bylo prokázáno, že měli vynikající školní výsledky. Obviněný své nezletilé děti k zahálčivému životu nesváděl. Podle názoru státní zástupkyně daleko škodlivější z hlediska porušování rodičovských práv ze strany obviněného bylo to, jak s nezletilými manipuloval a jak narušoval jejich vztah k matce.
6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. 6 To 242/2022, dále aby zrušil jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 3. 2022 sp. zn. 19 T 47/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Okresnímu soudu v Opavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Obviněný L. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jedná se o takové vady zjišťování skutkového stavu věci, které bylo s ohledem na právo na spravedlivý proces možné uplatňovat již před 1. 1. 2022, a to s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v tehdejším znění. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze za relevantní považovat námitku obviněného poukazující na tzv. opomenuté důkazy. Pokud obviněný dále nesouhlasil s právním posouzením skutku s odůvodněním, že pouhý fakt zameškání školní docházky nelze považovat za ohrožení rozumového a mravního vývoje dítěte, odpovídala taková námitka svoji podstatou jím neoznačenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.
12. Nejvyšší soud proto neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné.
13. Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku se dopustí pachatel, který, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že umožní mu vést zahálčivý nebo nemravný život, a pokračuje v páchání takového činu po delší dobu.
14. V projednávané věci spočívalo jednání obviněného podle skutkové věty napadeného rozsudku v podstatě v tom, že nedbal na řádnou docházku svých dvou synů, neučinil žádná adekvátní opatření směřující k tomu, aby absolvovali výuku ve vzdělávacím zařízení, a náležitě nespolupracoval s pedagogickými pracovníky, takže nezletilí zameškali každý neomluveně celkem 432 vyučovacích hodin, proto nemohli být na konci 1. pololetí školního roku 2020/2021 hodnoceni. Z dokazování dále vyplynulo, že obviněný 31. 8. 2020 podal žádost o přestup obou nezletilých k základnímu vzdělávání na základní školu v XY, jež byla ředitelkou školy zamítnuta, jelikož obviněný nedodal souhlas matky nezletilých. Obviněný dále 15. 9. 2020 předložil žádost o individuální vzdělávání v základní škole v XY, bylo mu však sděleno, že žáci nebudou k takovémuto individuálnímu vzdělávání přijati, když ani nejsou žáky této základní školy. Od základní školy v XY si obviněný zakoupil učebnice pro žáky. Magistrát města Ostravy, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, provedl na žádost OSPOD XY ze dne 8. 2. 2021 šetření v rodině se závěrem, že mají vytvořeny návyky na přípravu do školy, řádně je s nimi procvičováno učivo a jsou připraveni na přezkoušení. Na konci školního roku 2020/2021 byli základní školou v XY oba nezletilí přezkoušeni z celého učiva druhé třídy a hodnoceni ze všech předmětů jedničkami.
15. Z hlediska právního posouzení zjištěného skutku odvolací soud v napadeném rozhodnutí sice správně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 223/2014, podle něhož jednání, kterým rodič dítěte umožní zanedbávání školní docházky, je třeba posoudit jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 trestního zákoníku. Naproti tomu však na jednání obviněného v této konkrétní věci nesprávně aplikoval závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1469/2019. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné zdůraznil, že za umožnění dítěti vést zahálčivý život lze považovat jednání rodičů, kteří neposílají po delší dobu do školy a ani jinak nezajišťují jejich vyučování. Nelze však setrvat na závěrech uvedených ve stanovisku trestního kolegia uveřejněném pod č. 11/1984 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, že školní výuka poskytovaná státními institucemi je tím jediným možným způsobem, jak může dítě získat disciplínu a pracovní návyky. Na rozdíl od minulého režimu je za určitých podmínek možné a legitimní, aby děti byly vzdělávány v rámci domácího vyučování. V současné době umožňuje individuální vzdělávání žáka školský zákon (zákon č. 561/2004, účinný od 1. 1. 2005), který tento institut upravuje v §41. Z hlediska naplnění znaků umožnění zahálčivého života či závažného porušení rodičovské péče přitom není v případě zameškání školní docházky rozhodné, zda bylo individuální vzdělávání dítěte formálně povoleno. Jedná se sice o trestný čin ohrožovací, kdy následek na vývoji dítěte nemusí skutečně nastat, přesto je však namístě posoudit konkrétní jednání obviněné osoby v tom směru, zda a jak náhradním způsobem zajistila vyučování nezletilého, tedy zda její jednání mohlo ke škodlivému následku vůbec směřovat. Podmínku absentujícího náhradního vzdělávání dítěte považují za nutnou i další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 310/2014, ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 223/2014.
16. V posuzované trestní věci se obviněný v době páchání trestné činnosti snažil zajistit přestup nezletilých na základní školu v blízkosti jeho bydliště a požádal tam i o jejich individuální vzdělávání, které však nebylo povoleno. V rámci šetření v bydlišti obviněného a nezletilých Magistrát města Ostravy, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, zjistil, že děti mají vytvořeny návyky na přípravu do školy, řádně je s nimi procvičováno učivo a jsou připraveni na přezkoušení. V rámci přezkoušení z celého učiva druhé třídy byli hodnoceni ze všech předmětů jedničkami. Nebylo zjištěno, že by nezletilí měli zásadní nedostatky nebo mezery ve znalostech, že by se sociálně nezařadili do kolektivu, případně, že by neměli odpovídající pracovní návyky a kázeň. Naopak bylo prokázáno, že měli vynikající školní výsledky. Je zřejmé, že v žalobním výroku popsané jednání obviněného nemohlo za této situace ke škodlivému následku vůbec směřovat a naplnit skutkovou podstatu přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Je zcela jinou otázkou, která ovšem za daných okolností nemůže mít vliv na právní posouzení žalovaného skutku, jakým způsobem obviněný vystupoval vůči dotčeným institucím a zejména do jaké míry s nezletilými manipuloval a narušoval jejich vztah k matce.
17. Napadená rozhodnutí odvolacího ani nalézacího soudu tudíž nemohla obstát. Zjištěné vady naplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. S ohledem na uvedené považoval dovolací soud za nadbytečné vyjadřovat se k dalším námitkám obviněného, směřujícím do oblasti zjišťování skutkového stavu věci.
18. Nejvyšší soud proto zrušil podle §265k odst. 1, 2 věta druhá trestního řádu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2022, č. j. 6 To 242/2022-340, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 3. 2022, č. j. 19 T 47/2021-272, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Okresnímu soudu v Opavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Opavě jí bude muset znovu projednat a o ní rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. března 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu