ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.156.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 156/2023-597
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2023 o dovolání, které podala obviněná V. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 5 To 112/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 165/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné V. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 71 T 165/2020 , byla obviněná V. K. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu popsaném pod bodem 2a) , který spočíval v jednání, jehož se dopustila spolu s obviněnými K. P., nar. XY, a B. D., nar. XY, tím, že společně po předchozí vzájemné domluvě dne 29. 7. 2020 kolem 02:00 hodin v Ostravě, na zastávce XY, se nejprve obžalovaná V. K. dala do řeči s náhodným chodcem poškozeným T. M. a vylákala jej do temného místa areálu výstaviště Č. L., kam ji následovali obžalovaní K. P. a B. D., tudíž všichni tři obžalovaní v bezprostřední blízkosti poškozeného, kdy v nestřeženém okamžiku podnapilého poškozeného jeden z obžalovaných udeřil teleskopickým obuškem do oblasti obličeje, načež poškozený upadl do krátkého bezvědomí, vzápětí se obžalovaní zmocnili černé brašny poškozeného, kterou měl přehozenou přes rameno, v níž se nacházel občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce VZP, karta Sareza, bezkontaktní platební karta Air bank, karta na výškové práce, vše na jméno T. M., mobilní telefon Huawei Mate P20 PRO, nezjištěného IMEI s vloženou dobíjecí SIM kartou T-Mobile s tel. číslem XY, svazek klíčů, a finanční hotovost ve výši nejméně 2.000 Kč, čímž poškozenému T. M., nar. XY, způsobili celkovou škodu odcizením ve výši 14.300 Kč a zranění, spočívající v poškození jednoho zubu a otoku na rtu a na levé tváři, což si vyžádalo jednorázové ošetření .
Za tento zločin a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za nějž byla odsouzena trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2021, č. j. 71T 43/2021-148, jenž jí byl doručen dne 14. 5. 2021 a nabyl právní moci dne 25. 5. 2021, byla obviněná V. K. odsouzena podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2021, č. j. 71T 43/2021-148, který byl obviněné doručen dne 14. 5. 2021 a nabyl vůči ní právní moci dne 25. 5. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné a spoluobviněným K. P. a B. D. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit škodu poškozeným, a to T. M., nar. XY, bytem XY, XY, částku 19.950 Kč, a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce XY, pobočce pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, se sídlem Masarykovo náměstí 24/13, 702 00 Ostrava, částku 2.124 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození, a to K. K., nar. XY, bytem XY, XY [skutek pod bodem 1)], a T. M., nar. XY, bytem XY, XY, odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněných K. P. [pro skutky pod body 1), 2a), 2b), 3)] a B. D. [pro skutky pod body 1), 2a), 2b)], a náhradě škody vztahující se k uvedeným skutkům.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 71 T 165/2020, podala obviněná V. K. odvolání směřující do všech výroků rozsudku týkajících se její osoby. Odvolání podali rovněž spoluobvinění K. P. a B. D. Odvolání směřující výhradně do výroku o trestu v neprospěch obviněného B. D. podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 5 To 112/2022 , a to tak, že pod bodem I. z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku výrok o trestu ve vztahu k obviněnému B. D., o kterém pod bodem II. nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř., a pod bodem III. podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné V. K. a obviněných K. P. a B. D.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 5 To 112/2022, podala obviněná V. K. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 551-553), v rámci něhož uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Námitky obviněné se vztahující ke skutku pod bodem 2a) výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se s řadou jednotlivých konkrétních argumentů uvedených v jejím odvolání nevypořádal a de facto zopakoval argumentaci nalézacího soudu. Za klíčové procesní pochybení považuje skutečnost, že nalézací soud odmítl přečíst úřední záznamy o vysvětleních podaných M. Č. ve dnech 30. 7. 2020 a 4. 8. 2020, ač byly podle ní splněny podmínky §211 odst. 6 tr. ř., neboť jak ona, tak státní zástupkyně s přečtením záznamů souhlasily. Nicméně nalézací soud uvedl, že souhlas odepřel obhájce spoluobviněného K. P. Obviněná poukazuje na to, že ustanovení §211 odst. 6 tr. ř. vyžaduje stanovisko obžalovaného, nikoli obhájce a soud si měl tedy stanovisko obviněného K. P. vyžádat. Ve vztahu k její osobě byly podmínky přečtení úředních záznamů o vysvětlení splněny, měly být proto vyhodnoceny jako důkaz toliko vůči její osobě, odděleně od ostatních spoluobviněných, kteří by souhlas se čtením nedali. Jde o postup, který koresponduje se zcela běžným postupem za situace, kdy je postupně zahájeno trestní stíhání několika spolupachatelů a mezi jednotlivými zahájeními je proveden např. výslech svědka. Protokol o výpovědi takového svědka se za splnění předpokladů podle trestního řádu přečte v rámci dokazování u hlavního líčení, avšak je „důkazně použitelný“ jen vůči spoluobžalovaným, jejichž trestní stíhání bylo zahájeno před takovou výpovědí. Stejně tak, kdyby její věc byla z jakýchkoliv právem aprobovaných důvodů vyloučena k samostatnému projednání.
Odvolací soud na tyto konkrétní klíčové argumenty vůbec nereagoval, spokojil se s pouhým konstatováním, že postup nalézacího soudu je správný. Podle obviněné je proto odůvodnění odvolacího soudu o nepoužitelnosti předmětných úředních záznamů de facto odůvodněním nepřezkoumatelným. Odkaz odvolacího soudu na skutečnost, že M. Č. u hlavního líčení využila svého zákonného práva a odmítla vypovídat, je pak ve vztahu k aplikaci ustanovení §211 odst. 6 tr. ř. zcela bez významu.
Dále obviněná brojí proti závěru, že se na protiprávním jednání vůči poškozenému T. M. účastnila formou loupeže. Žádný provedený důkaz ji z užití násilí, resp. ze srozumění s užitím násilí v loupežném úmyslu neusvědčuje. Z dokazování není patrné, co přesně se po odlákání poškozeného událo. Její výpověď není nijak vnitřně rozporná, neboť věrohodně popsala, proč vylákala poškozeného z dosahu dalších osob. Takové jednání však bez důkazu nesvědčí o tom, že by byla s kýmkoli dohodnuta na tom, že bude vůči poškozenému užito násilí s cílem zmocnit se cizí věci. Nebyla vyloučena varianta, že byla srozuměna toliko s krádeží na odlehlém místě, za kterýmžto účelem poškozeného vylákala, nikoli však již s loupeží. Pro takový závěr svědčí i obsah soudy neprovedených úředních záznamů svědkyně M. Č., z nichž se podával zcela zásadní nesouhlas dovolatelky s fyzickým násilím vůči poškozenému. Obviněná dále poukazuje na výpověď spoluobviněného K. P., kterou označuje za nepravdivou, stěží uvěřitelnou. Provedeným dokazováním nebyla vyloučena skutková verze, že násilí spoluobviněného K. P. bylo excesem ze vzájemné dohody o krádeži. Podle dovolatelky byl nalézací soud povinen při akcentaci zásady „in dubio pro reo“ vyjít z nejpříznivější verze, nevyloučené dokazováním, a uznat ji vinnou toliko přečinem krádeže (a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku), avšak takto nepostupoval. Závěr o srozumění s užitím násilí vůči poškozenému je v příkrém rozporu s provedenými (a i neoprávněně neprovedenými) důkazy.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, zrušil i jemu předcházející meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto věc vrátil k novému projednání.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 1. 2023, sp. zn. 1 NZO 1085/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněná v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělila je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je možno odmítnout tvrzení obviněné, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněná v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje.
Ke konkrétním námitkám obviněné uvedla, že vyžadovaný souhlas se čtením úředního záznamu o podání vysvětlení nebyl obviněným K. P. udělen, proto nebyly splněny procesní podmínky §211 odst. 6 tr. ř. pro čtení úředních záznamů, když obsah výpovědi M. Č. se týká jednání všech tří obviněných a nelze je v části dalších spoluobviněných oddělit. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněné V. K., toto bylo správně právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že úmyslným společným jednáním ve smyslu §23 tr. zákoníku se obvinění domlouvali na způsobu provedení skutku v zištném úmyslu, tedy na odlákání poškozeného do odlehlejšího místa, kde by jej mohli napadnout a okrást. Všichni tři obvinění osobně vzájemně si známi tak jednali po předchozí domluvě a za vzájemné součinnosti společným jednáním jednotlivými kroky na sebe navazujícími. Z jednání je obviněná V. K. usvědčena především výpovědí spoluobviněných B. D. a K. P.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 5 To 112/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou V. K. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l ). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněné, obou spoluobviněných a státní zástupkyně projednal, a z jejich podnětu rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., kdy obviněná poukazuje výslovně na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 [a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h)] i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněná nevznáší. Poukazuje však na to, že nebyl proveden jí navrhovaný důkaz, a to úřední záznamy o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. svědkyně M. Č. pořízené ve dnech 30. 7. 2020 (č. l. 126-129 spisu) a 4. 8. 2020 (č. l. 130-132 spisu) (dále jen „úřední záznamy“), přestože byly splněny podmínky ustanovení §211 odst. 6 tr. ř. pro jejich provedení.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy >1< založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 8/57, dále nález Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 402/05, nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Nalézací soud se k uvedenému návrhu řádně vyjádřil. Je možno uvést, že svědkyně M. Č. se dostavila k hlavnímu líčení konaném dne 21. 9. 2021, kdy využila svého práva odepřít výpověď (§100 odst. 1, 2 tr. ř.) s tím, že obviněná V. K. je její sestra, obviněný K. P. je její druh a obviněný B. D. je její švagr. Následně obhájce po poradě s obviněnou navrhl přečtení úředních záznamů podle §211 odst. 6 tr. ř., a posouzení její výpovědi izolovaně pouze ve vztahu k osobě obviněné V. K., s čímž státní zástupkyně souhlasila. Mgr. Večeřa, obhájce obviněného K. P., nicméně uvedl, že s přečtením úředních záznamů nesouhlasí, přičemž byla použita dikce „my nesouhlasíme“, indikující, že se jedná o stanovisko jeho i jeho klienta. Soud následně konstatoval, že vzhledem ke skutečnosti, že předmětný skutek pod bodem 2a) se týká všech tří obviněných, postup přečtení úředních záznamů, když není dán souhlas všech tří obviněných, není možný. Uvedené skutečnosti zopakoval nalézací soud i v rámci odůvodnění rozsudku v bodě 18., kdy uvedl, že „ posoudil tento návrh jako právně irelevantní, když jednak se tato její výpověď týkala všech tří obžalovaných, jejichž jednání v rámci předmětného skutku bylo vzájemně provázané, a souhlas s přečtením nebyl dán všemi obžalovanými, kdy souhlas s přečtením odmítl dát prostřednictvím obhájce K. P. “.
Jelikož uvedená námitka byla obsahem i řádného opravného prostředku, odvolací soud se k této vyjádřil v bodě 40. napadeného usnesení, kdy uvedl, že souhlas se čtením úředních záznamů nebyl ze strany obviněného K. P. udělen, „ na což byl dotázán při veřejném zasedání před odvolacím soudem “. V rámci veřejného zasedání dne 14. 6. 2022 byl totiž obviněný K. P. ze strany odvolacího soudu přímo dotazován (stejně jako spoluobviněný B. D. a státní zástupkyně), zda souhlasí se čtením úředních záznamů (protokol o veřejném zasedání č. l. 477). Stanovisko obviněného K. P. tedy bylo jednoznačně zjištěno. Nelze tak přisvědčit námitce obviněné, že nesouhlas se čtením úředních záznamů vyjádřil toliko obhájce obviněného K. P. O návrzích na doplnění dokazování bylo odvolacím soudem rozhodnuto v závěrečné poradě senátu, kdy předseda senátu vyhlásil usnesení, že návrh na doplnění dokazování se zamítá.
Nad rámec uvedeného možno uvést, že přečtení úředních záznamů o vysvětlení osob podle §211 odst. 6 tr. ř. vyžaduje souhlas státního zástupce a obžalovaného jako nejdůležitějších stran řízení. Jestliže ovšem státní zástupce nebo obžalovaný (tj. kterýkoli z nich) nesouhlasí s přečtením úředních záznamů o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů, nelze je přečíst k důkazu a jejich režim se pak řídí ustanovením §158 odst. 6 věty druhé a čtvrté tr. ř. V takovém případě úřední záznam slouží státnímu zástupci a obžalovanému ke zvážení návrhu , aby osoba, která podala vysvětlení, jež nemá povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze , zda provede takový důkaz. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být zmíněný úřední záznam přečten ani jinak nelze konstatovat jeho obsah. Nicméně, jak již uvedeno výše, v projednávané věci svědkyně M. Č. využila svého práva odepřít výpověď. Pokud pak obviněná namítá, že úřední záznamy měly být použity toliko vůči její osobě, nutno uvést, že svědkyně vypovídala ve vztahu ke skutku a okolnostem s ním souvisejících, které se týkaly všech tří obviněných, tedy i spoluobviněných K. P. a B. D., přičemž obvinění se jednání dopustili jako spolupachatelé. Oddělit jen některé pasáže výpovědi svědkyně tedy nešlo.
Obviněná dále namítala zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a klíčovými závěry soudů stran srozumění s použitím násilí vůči poškozenému.
Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Je třeba uvést, že hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Je proto taktéž třeba odmítnout námitky obviněné, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v její neprospěch. Obviněná akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v její neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť postupovaly proti dovolatelce jednostranně, neboť stejně pečlivě neobjasňovaly okolnosti svědčící ve prospěch dovolatelky jako v její neprospěch .
K námitce porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněné tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že došlo k výše rozvedenému rozšíření dovolacích důvodů ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22).
V projednávaném případě Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Námitky obviněné stran existence zjevného rozporu nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Stěžejním důkazem by měla být samozřejmě výpověď poškozeného T. M., ten si však s ohledem na podnapilý stav mnoho detailů stran útoku nevybavoval, byl však schopen poskytnout informace o odcizených věcech. Usvědčujícími důkazy tak byly zejména výpovědi obviněné a spoluobviněných K. P. a B. D., kdy nalézací soud uvedl, že „ všichni tři obžalovaní, ve snaze ze spáchání skutku sami sebe vyvinit, se vzájemně svou výpovědí usvědčují “. Obvinění byli v rámci hlavního líčení konfrontováni s rozpory ve svých výpovědích, v případě obviněné pak byla přečtena její výpověď učiněná do protokolu o výslechu v procesním postavení obviněné. Soud dále vycházel z listinných důkazů, ať už se jednalo o lékařské zprávy stran zranění poškozeného, protokol o ohledání místa činu, fotodokumentaci místa činu a jeho okolí a rovněž fyzického stavu poškozeného po útoku obuškem nebo záznam o dechové zkoušce poškozeného. Odvolací soud se s učiněnými skutkovými závěry vyvozenými z provedených důkazů ztotožnil. V tomto směru lze odkázat zejména na body 33. až 36. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud shrnul, na podkladě jakých důkazů dospěl ve vztahu ke skutku pod bodem 2a) k ustáleným skutkovým zjištěním, a následně na podkladě jakých úvah dovodil vinu obviněné a obou spoluobviněných.
Na uvedené navazuje námitka obviněné, že nebylo prokázáno, že by byla srozuměna s tím, že bude vůči poškozenému užito násilí, tedy naplnění znaku „užití násilí“ skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Má za to, že jednání spoluobviněného K. P. bylo excesem ze vzájemné dohody o krádeži a její jednání tak mělo posouzeno toliko jako trestný čin krádeže. Uvedené námitky jsou námitkami hmotněprávního charakteru, přičemž obviněná tyto správně podřadila pod dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud přitom vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se zvlášť závažného zločinu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
Podle §23 tr. zákoníku , byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel).
Zločin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá . Úmysl pachatele (srov. §15 tr. zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle §8 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140–421., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551–1558).
Podle skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, jak rozvedeno výše, obviněná se spolu se spoluobviněnými K. P. a B. D. rozhodla po předchozí vzájemné domluvě vylákat poškozeného T. M. do temného místa v úmyslu jej oloupit, spoluobvinění ji a poškozeného následovali, kdy jeden z nich na poškozeného zaútočil teleskopickým obuškem, následkem čehož poškozený upadl do krátkého bezvědomí a obvinění uvedeného okamžiku využili k tomu, aby poškozenému odcizili jeho věci.
Pokud obviněná namítá, že spoluobviněný K. P. byl osobou, která poškozeného udeřila teleskopickým obuškem, což nebylo součástí plánu, neboť vzájemná dohoda nezahrnovala užití násilí vůči poškozenému, resp. vůči užití násilí se striktně vymezuje, a má za to, že se ze strany spoluobviněného K. P. jednalo o exces, za který nenese dovolatelka žádnou odpovědnost, nelze uvedené námitce přisvědčit.
Za prvé jednání všech obviněných bylo jednáním ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Je potřebné připomenout, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). V projednávané věci byli spoluobvinění vedeni společným úmyslem, kterým bylo zmocnění se věcí poškozeného, a to i přes jeho odpor, který překonali použitím teleskopického obušku.
Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání . Obviněná vylákala pod záminkou poskytnutí sexuálních služeb silně podnapilého poškozeného do míst, která byla špatně osvětlená a stranou, aby umožnila svým spolupachatelům snázeji překonat jeho odpor a zmocnit se jeho věcí, přičemž sama, jak se podává z provedeného dokazování, prošacovala oděv poškozeného. Poté z místa činu všichni spolupachatelé společně odešli, resp. utekli. Nalézací soud popsal roli obviněné, jíž přispěla k úspěšnému dokonání trestného činu loupeže, v bodě 18. rozsudku (str. 15 rozsudku) a v bodě 19. rozsudku se pak vyjádřil k jednání všech tří spoluobviněných, kdy uvedl, že „ úmyslným společným jednáním, jakožto spolupachatelé ve smyslu §23 trestního zákoníku, se společně domlouvali na způsobu provedení skutku, v zištném úmyslu, tj. na odlákání poškozeného do odlehlejšího místa, kde by jej mohli napadnout a okrást. Všichni tři obžalovaní, osobně vzájemně známí, tak jednali po předchozí domluvě a za vzájemné součinnosti společným jednáním jednotlivými kroky na sebe navazujícími “. Obviněná zcela vědomě zaujala roli tzv. volavky, kdy odlákala oběť do míst, kde došlo k jejímu napadení a oloupení, kdy si byla od samého počátku zcela vědoma skutečnosti, že motivem jejich jednání je odcizit věci poškozeného, a to i přes jeho odpor. Pokud byla tedy obviněná uznána vinným trestným činem spáchaným ve spolupachatelství, je pak zjištění toho, kdo v ruce držel teleskopický obušek, podřadná.
Odvolací soud se předmětnou skutečností zabýval v rámci odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, kdy otázku spolupachatelství rozvedl v bodech 35. a 36. Vyjádřil se k námitce, že by se ze strany obviněného K. P. mohlo jednat o exces. Odvolací soud v bodě 37. uvedl, že „ žádný exces, tedy vybočení některého ze spolupachatelů z rámce toho, co bylo pokryto jejich společnou dohodou (resp. úmyslem), dovozen nebyl “. Nejvyšší soud se s uvedeným závěrem ztotožňuje. Od počátku byla obviněná ve shodě s oběma spoluobviněnými stran motivu jejich společného jednání, kterým bylo odcizit věci poškozeného, a to i přes jeho případný odpor, tedy byla srozuměna i s tou eventualitou, že k překonání odporu poškozeného bude třeba užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí. Nelze opomenout, že není podmínkou k dokonání trestného činu loupeže, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před případným násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Stejně tak postačuje konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Takové jednání může spočívat například i v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. k tomu R 11/2011) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1729).
Obviněná svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu loupeže, jehož se dopustila ve spolupachatelství, kdy bylo ze strany jednoho ze spoluobviněných vůči poškozenému užito násilí. Nejvyšší soud v této souvislosti opakuje, že v případě trestného činu loupeže se jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Stejně tak je třeba mít na paměti, že intenzita násilí není rozhodující. Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost má význam jen z hlediska povahy a závažnosti trestného činu loupeže podle §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 60/1967) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140–421, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551–1558.
Nejvyšší soud tedy námitkám obviněné nepřisvědčil.
Obviněná navíc uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné V. K. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2023
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Je třeba mít na paměti, že ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.