ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.488.2023.3
3 Tdo 488/2023-I.-5263
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání, které podal obviněný I. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 1 To 7/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2021, sp. zn. 46 T 7/2019 , byl obviněný I. B. pod body I. a III. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti účetního poradce, vedení účetnictví a daňové evidence na dobu pěti let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných V. T., M. A., K. K., M. P. a O. K. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 1 To 7/2021 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Ve vztahu k obviněnému I. B. jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný uvedl, že zcela zásadním způsobem odmítá napadené rozsudky jako celek, jelikož soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo hodnotily důkazy nesprávně a v jeho neprospěch. Podle názoru obviněného nebylo v řízení vůbec prokázáno, že to byl on, kdo skutek spáchal. V této souvislosti obviněný poukázal na odlišnosti daňového a trestního řízení. Jediné, co bylo podle názoru obviněného v průběhu trestního řízení prokázáno, je skutečnost, že společnosti v prvé skupině měly dostatek kontaktů k tomu, aby získaly lukrativní zakázky od společností, které potřebovaly pracovní sílu, avšak neměly dostatek kmenových zaměstnanců, aby tyto práce prováděly samy, a proto tuto zakázku v podstatě přeprodaly dál společnostem ve druhé skupině, které tuto práci fakticky odvedly. Pokud by práce odvedené nebyly, koncový uživatel by nikdy dané faktury neproplatil. S ohledem na to je zcela iluzorní i výše škody, která měla být jednáním odsouzených způsobena. Poukaz soudů na záznamy telefonických rozhovorů mezi třetími subjekty považuje obviněný za absurdní, jelikož jejich obsah nemohl nijak ovlivnit. V celém řízení nebylo ani prokázáno, že by dal jakýkoliv pokyn k vystavení jakékoliv faktury či snad tuto fakturu sám vystavil, případně o takovémto vystavení věděl. Obviněný dále namítl, že nebyla prokázána ani subjektivní stránka trestného činu. Soudy obviněnému nijak neprokázaly, že by věděl nebo snad alespoň byl srozuměn s následkem svého jednání. Nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu zkrátit daň, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu. K naplnění subjektivní stránky trestného činu nemohlo dojít, neboť požadovaným zaviněním není kryto soudem tvrzené jednání, následek tohoto jednání ani příčinný vztah mezi nimi. Při ukládání trestu byla podle názoru obviněného namístě aplikace §58 odst. 1 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby, jelikož jeho životní situace je zcela výjimečná a vymyká se jakýmkoliv měřítkům. Poukázal přitom na invazi vojsk Ruské federace na území Ukrajiny a skutečnost, že příslušníci jeho rodiny obdrželi v České republice tzv. vízum strpění. Obviněný je jedinou osobou, která zabezpečuje obživu celé své rodiny a bez něj by rodina neměla finanční prostředky k uspokojování svých základních životních potřeb.
4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2021, sp. zn. 46 T 7/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 1 To 7/2021, a poté aby postupoval podle §265k odst. 1 trestního řádu za použití §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu a přikázal odvolacímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že jej považuje za neopodstatněné, jelikož obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Poukázal na to, že zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, v řešené kauze tedy v prvé řadě na základě konstatování zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. O takový případ se však podle názoru státního zástupce v posuzované věci nejedná, jelikož učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech podklad. Z provedených důkazů vyplývá, že obvinění, resp. zainteresované společnosti rozhodnou činnost pouze účelově předstíraly, a to s cílem zkrácení daně z přidané hodnoty. Naproti tomu oporu v důkazech postrádá verze skutkového děje prezentovaná obviněnými. Státní zástupce dále uvedl, že výtky obviněného směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně například údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících okolností, nelze přiřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 trestního řádu. Navíc platí, že trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen s použitím moderačního §58 odst. 1 trestního zákoníku, tedy pod dolní hranicí trestní sazby předpokládané v §240 odst. 3 trestního zákoníku. Ani v obecné rovině tedy nelze uzavřít, že by snad byl obviněný postižen nepřiměřeně přísně.
6. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný I. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. K deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Současně odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 193/04, sp. zn. I ÚS 670/05 a sp. zn. IV ÚS 216/04 s tím, že v rámci dovolání lze namítat i nesprávnost skutkových zjištění nižších soudů či jejich procesní pochybení, pokud měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Ačkoliv obviněný podal mimořádný opravný prostředek až po účinnosti novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb., z jeho obsahu je zřejmé, že hodlal uplatnit dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Obviněný směřoval převážnou část svých výhrad do oblasti skutkového podkladu napadených rozhodnutí, ovšem nevytýkal žádné vady důkazního řízení odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu či zasahující do jeho práva na spravedlivý proces. Nenamítal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, opomenuté důkazy ani skutečnost, že by důkazy byly získány procesně nepřípustných způsobem. Jeho námitky ve skutečnosti nepřesahovaly prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů a snažil se tímto způsobem prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů ve snaze dosáhnout odlišných skutkových závěrů, než ke kterým dospěly soudy. Takové výhrady tudíž neodpovídaly deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a nemohly založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nad její rámec lze uvést, že napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. S výjimkou provedení záznamu telekomunikace JUDr. Hrušovské a M. P. neměl odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Po omezeném doplnění dokazování zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti.
14. Dovolací námitky obviněného jsou navíc opakováním jeho obhajoby uplatňované od počátku trestního stíhání. Stejné výhrady uplatnil již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly, proto lze na příslušné pasáže napadených rozhodnutí v podrobnostech odkázat. Trestná činnost obviněného byla bezpečně prokázána celou řadou provedených důkazů, zejména daňovými přiznáními k DPH, kontrolními hlášeními, listinami nalezenými při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor, poskytnutými bankovními informacemi, vyhodnocením společnostmi užívaných IP adres, informacemi zjištěnými k jednotlivým společnostem, které údajně poskytovaly plnění společnostem fakticky ovládaným obviněným V. T., a v neposlední řadě protokoly o sledování osob a věcí, zajištěnými odposlechy a znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika. Na tomto základě soudy odůvodněně uzavřely, že obchodní korporace označené v rozhodnutích jako společnosti první skupiny poskytovaly reálně fungujícím odběratelům levnou pracovní sílu, tedy vykazovaly uskutečnitelná zdanitelná plnění, ze kterých byly povinny odvést daň z přidané hodnoty, avšak tuto si úmyslně ponížily zdánlivě přijatým zdanitelným plněním od obchodních korporací fungujících jako tzv. missing trader (chybějící obchodník). Konkrétně obviněný I. B. zajišťoval podle podkladů spoluobviněného M. P. dodavatelské faktury společností druhé skupiny deklarující neexistující zdanitelná plnění a tyto faktury v elektronické a listinné podobě mu pak předával. Na pokyn spoluobviněného V. T. zajišťoval, aby byly finanční prostředky zaslané z účtů společností první skupiny na účty společností druhé skupiny vybrány v hotovosti a tuto hotovost následně předával spoluobviněnému V. T., přičemž si z každé transakce nechával předem sjednanou provizi. Nelze tak říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu, proto není přiléhavý poukaz obviněného na pravidlo in dubio pro reo .
15. Pokud obviněný v další části dovolání rozporoval naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku, především jeho subjektivní stránky, činil tak výhradně prostřednictvím zpochybňování skutkových zjištění, na kterých jsou napadená rozhodnutí založena. Jeho námitky tudíž nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku v podobě zjištěné soudy, a proto neodpovídaly obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.
16. Žádnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 trestního řádu pak neodpovídají výhrady obviněného vyjadřující nesouhlas s uloženým trestem, který považuje za nepřiměřeně přísný. Pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, však žádným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 trestního řádu není (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto je třeba zdůraznit, že obviněný se dovolává aplikace §58 odst. 1 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby s poukazem na svou životní situaci poněkud nepochopitelně, neboť již odvolací soud ze stejných důvodů, na které obviněný v dovolání poukazuje, zrušil trest uložený mu nalézacím soudem a odsoudil jej k trestu odnětí svobody ve výměře pod dolní hranicí příslušné trestní sazby za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku.
17. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu