ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.647.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 647/2023-940
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2023 o dovolání, které podal obviněný Z. S. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 11 To 70/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 52/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Z. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 3 T 52/2022, byl obviněný Z. S. uznán vinným jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku, jednak zločinem maření spravedlnosti podle §347a odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v blíže nezjištěném období od 22. 1. 2020, nejpozději však dne 27. 1. 2020, poté, co mu byla zaměstnancem společnosti ARROWS advokátní kancelář, s.r.o. tlumočena procesní výzva předsedy senátu vyřčená při soudním jednání vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 VSPH 1214/2019, zanesená do protokolu o jednání ze dne 22. 1. 2020, týkající se povinnosti Z. S. coby navrhovatele insolvenčního řízení doložit Vrchnímu soudu existenci listiny označené jako „směnka cizí bez protestu“ s datem vystavení 8. 10. 2014, na jejíž zajišťovací účinky k pohledávce za dlužníkem M. H. v Praze, trvale bytem XY, odkázal ve svém návrhu na zahájení insolvenčního řízení spolu s přihlášením pohledávek, podaném dne 14. 2. 2017 u Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 35 INS 29742/2017, přičemž z požadavku vzneseného předsedou senátu na jednání konaném dne 22. 1. 2020 před Vrchním soudem v Praze pro Z. S. plynulo to, že k prokázání své aktivní legitimace v insolvenčním řízení má za povinnost uložit jím tvrzenou listinu označenou jako „směnka cizí bez protestu“ do úschovy Krajského soudu v Hradci Králové ke sp. zn. 35 INS 2942/2017, načež Z. S. předmětnou listinu, jež měla být dle textu na ni uvedeném s připojeným podpisem R. T. na rubové straně Z. S. indosována ke dni 12. 8. 2016, doručil dne 27. 1. 2020 do AK ARROWS, ul. V Jámě 699/1, Praha 1 za účelem jejího následného uložení do soudní úschovy, kdy tato listina byla dne 28. 1. 2020 doručena pracovnicí pobočky AK ARROWS v Hradci Králové Z. Š. Krajskému soudu v Hradci Králové, přičemž bylo ve vztahu k této listině Z. S. po celou dobu známo, že listina není pravým cenným papírem, k jehož indosaci mělo dojít dne 12. 8. 2016, neboť ke dni 12. 8. 2016 sice Z. S. získal na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s R. T. pohledávku za M. H. ve výši 1.800.000 Kč, nicméně originál směnky vystavené M. H. dne 28. 1. 2014, zajišťující tuto pohledávku, Z. S. od postupitele R.T. s ohledem na dosud neuhrazenou úplatu ve výši 200.000 Kč za postoupení pohledávky nepřevzal a k její indosaci vůbec nedošlo, důsledkem čehož měl Z. S. v úmyslu získat v rámci insolvenčního řízení majetkový prospěch ve výši nejméně 1.800.000 Kč .
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců.
3. Obviněnému byl dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře padesáti denních sazeb po 1.000 Kč (celkem 50.000 Kč).
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 3 T 52/2022, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
5. O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 11 To 70/2023, a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 11 To 70/2023, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 893-902), ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. , tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Obviněný namítl, že nebyl zjištěn skutkový stav věci, neboť soudy se nijak nezabývaly jeho obhajobou a jím předloženými důkazy, případně se s nimi nevypořádaly dostatečným způsobem a odmítly je bez řádného zdůvodnění. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva s tím, že v projednávané věci byla porušena zásada in dubio pro reo . Trestní řízení proto neshledává spravedlivým. Soudy postupovaly ryze formalisticky, obžaloba nepředložila žádné důkazy, přičemž důkazní nouzi nahradily úvahami o krajní podezřelosti jednání či chování dovolatele. Při neexistenci objektivních důkazů a protichůdnosti tvrzení skutkového děje, se nelze přiklonit jednostranně k verzi uváděné svědky. Obviněný doslova uvádí, že „ soudy přehlížely zjevné nastrojené výpovědi dvou hlavních svědků “. Tito svědci vytvořili v rámci svých výpovědí novou verzi událostí, kdy v tomto svém tvrzení odkazuje na „vyjádření obžalovaného ze dne 22. 11. 2023“ s tím, že podle předložených důkazů obhajoby se verze těchto svědků stát prostě nemohla. Právní konstrukci vyšetřujícího orgánu o věrohodnosti svědků převzala jak státní zástupkyně, tak následně i soud prvního stupně. Byť dovolatel nerezignoval na aktivní účast v řízení a namítal v průběhu řízení faktické rozpory ve výpovědích, které na jednání doložil přípisem opatřeným důkazy, soud prvního stupně dokonce námitky na protokolaci neprovedl, přímo je odstranil. V rozsudku rozhodné skutečnosti z průběhu řízení absentují a předložené důkazy znějící v jeho prospěch soudy dokonce vyvracejí vlastními úvahami bez dalšího logického vysvětlení. Poukázal například na odkaz nalézacího soudu na skutečnost, že dovolatel vystudoval obor reklamní tvorby, v rámci něhož se seznámil i s grafikou, čímž byla dána jeho schopnost zfalšovat směnku.
8. Skutková zjištění ve vztahu k trestnému činu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku obviněný označil jako rozporná ve vztahu k provedeným důkazům. Z provedeného dokazování totiž není možné dospět k závěrům jako soudy v projednávané věci, a to sice že padělal směnku, a tuto u soudu předložil jako pravou. Výpovědi svědků otce a syna T. a svědka H. jsou vzájemně rozporné. Jako podezřelý vnímá obviněný sled událostí jak je uváděn obžalobou. Dne 2. 8. 2014 mělo dojít k podpisu směnky zajišťující předchozí půjčku R. T. M. H. ve výši 2.000.000 Kč, přičemž tyto peníze měly být poskytnuty ve více částech. S tímto se však rozchází výpověď svědka J. T., který uvedl, že synovi půjčil celou částku v hotovosti najednou. Dne 20. 5. 2015 mělo dojít k částečné úhradě dluhu ve výši 200.000 Kč. Dne 13. 5. 2016 oznámil T. H., že postoupil jeho pohledávku na obviněného a dne 19. 5. 2016 si přitom nechal podepsat T. od H. uznání dluhu, aniž by k tomu měl důvod. K uzavření smlouvy o postoupení pohledávky došlo dne 12. 8. 2016, přičemž v ní bylo uvedeno, že má být uhrazeno dne 10. 6. 2016, tedy dva měsíce před podpisem této smlouvy. Obviněný se pozastavuje nad tím, že pohledávku ve výši 1.800.000 Kč mu T. prodal za pouhých 200.000 Kč. Zároveň ale svému otci celou částku, tj. 2.000.000 Kč vrátil. Poté začal R. T. tvrdit, že mu obviněný požadovaných 200.000 Kč nezaplatil avšak nepodnikl žádné soudní ani mimosoudní kroky k vymáhání pohledávky buďto za obviněným nebo svědkem H. Jeden svědek uvedl, že dluh uhradil celý, druhý uvedl, že dluh byl uhrazen pouze částečně. Soudy však přesto výpovědi svědků jako navzájem rozporné neviděly. Soudy rovněž nevysvětlily, proč za situace, kdy byla obviněnému směnka ukázána by na ní uvedl špatné datum. Rovněž nebyl proveden jediný důkaz, který by prokázal, např. grafologicky, že podpis H. padělal právě obviněný nebo alespoň že o padělání věděl. Podle obviněného proto nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu. Směnku soudu obviněný předložil, neboť neměl pochybnosti o její pravosti a byla mu předána společně se smlouvou o postoupení pohledávky R. T. S ohledem na četné rozpory a nelogičnost výpovědí J. T., R. T. a M. H. je podle obviněného zcela zřejmé, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána.
9. Obviněný namítl, že odvolací soud nesprávně formuloval výrokovou část napadeného rozsudku nalézacího soudu, když uvedl, „ že obžalovaný nebyl schopen prokázat, že předmětnou směnku obdržel při převodu pohledávky u notáře.“ Povinnost prokazovat vinu má státní žalobce. Nehledě na to však tuto konstrukci nalézacího soudu vyvrátil při jednání před nalézacím soudem, kdy ve „vyjádření obžalovaného ze dne 22. 11. 2023“ vylíčil zákonné postupy pro převod směnky. Tvrzení svědků nemá oporu v zákoně, neboť směnku cizí lze převést toliko rubopisem na řad nového majitele, a nikoliv cesí na základě kupní smlouvy. V případě směnky držené svědkem T. však takový rubopis chybí, což znamená, že směnka vůbec převedena nebyla. Vzhledem k tomu, že soud „vyjádření obžalovaného ze dne 22. 11. 2023“ jako důkaz neprovedl a v konečném důsledku toto vyjádření ani nereflektoval ve svém rozsudku došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
10. Dále obviněný namítl, že odvolací soud odmítl provést jím navržené důkazy, a to konkrétně přípis, jež předložil dva dny před jednáním „s vysvětlením proč tak činí“ a čestné prohlášení svědka J. S. o jednání svědků M. H. a R. T. Důkaz byl sice předložen krátkou cestou státnímu zástupci, ovšem byl bez odůvodnění opomenut, nebyl ani předvolán svědek J. S., aby stvrdil pravdivost svého prohlášení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není tento důkazní návrh dokonce vůbec zmíněn.
11. Podle dovolatele nebyly rovněž naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly důkazy, které navrhoval v rámci své obhajoby, kdy žádný z těchto důkazů nebyl proveden. Rozsudky soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelné, s obhajobou a návrhy na doplnění dokazování se soudy nevypořádaly ani v odůvodnění svých rozhodnutí, která jsou naprosto nedostatečná a v rozporu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Obviněný namítá, že několikrát uvedl a doložil, že dokumenty týkající se převodu pohledávky za panem M. H. řádně nabyl prostřednictvím úředně ověřené smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 12. 8. 2016 před Notářským úřadem. Soudy se těmito skutečnostmi vůbec nezabývaly a není tak zřejmé jaké osoby byly uvedeny v omyl.
12. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 11 To 70/2023 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 3 T 52/2022, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.
13. Obviněný Z. S. doplnil podané dovolání přípisem ze dne 7. 6. 2023 označeným jako „Doložení důkazu k dovolání odsouzeného“, jenž byl Nejvyššímu soudu doručen datovou schránkou dne 2. 11. 2023. K tomuto podání obviněný předložil Nejvyššímu soudu protokol o hlavním líčení ze dne 18. 9. 2023, 19. – 20. 9. 2023 ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 30 T 4/2022, ve které bylo vedeno trestní řízení proti J. F. a J. S., svědkovi navrhovanému v řízení před odvolacím soudem. Řečený protokol obsahující výpověď svědka M. H. měl dokládat validitu čestného prohlášení J. S. v udávaném čase, místě i zúčastněných osob, a důvodnost jeho důkazního návrhu vzneseného v řízení před odvolacím soudem.
14. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 6. 2023, sp. zn. 1 NZO 413/2023.
15. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuvedl žádnou argumentaci a lze se tak proto vyjádřit toliko k jeho námitkám vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že obviněný v podaném dovolání uplatnil stejnou obhajobu jako v řízení před nalézacím soudem. S jeho námitkami se v odůvodnění svých rozhodnutí soudy již vypořádaly a s jejich argumentací se státní zástupce vyjma několika drobných formálních výhrad ztotožnil a odkázal konkrétně na body 15. – 16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a na body 38. – 45. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Státní zástupce přisvědčil dovolateli v jeho kritice části odůvodnění nalézacího soudu (konkrétně bodu 15.), že převzetí směnky u notáře nebyl obviněný „schopen po celou dobu řízení prokázat“ s tím, že obviněný v trestním řízení není povinen cokoliv prokazovat. Zdůraznil však, že nalézací soud v ostatních částech odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného a o jaké konkrétní důkazy opřel skutkové zjištění, že obviněný předložil soudu nepravdivou směnku.
16. K dovolateli namítanému porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že se jedná o procesní a nikoliv hmotněprávní zásadu, a že Nejvyšší soud s výjimkou případu extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nepřipouští její zkoumání v dovolacím řízení, přičemž odkázal na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Zdůraznil, že argumenty porušení zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022 k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021 a ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021. Nejvyšší soud je sice oprávněn a povinen posoudit, zda případné porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, ke kterému Nejvyšší soud ani Ústavní soud přístup nemají . Opírá-li obviněný své dovolání toliko o zásadu in dubio pro reo , ale nekonkretizuje zjevný nesoulad ve smyslu citovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak jeho dovolání v této části žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
17. K námitce obviněného týkající se jeho důkazních návrhů státní zástupce uvedl, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je patrno, že všechny navržené důkazy provedl. Odvolací soud poté důkazní návrhy dovolatele povšechně zmínil v bodě 45. odůvodnění svého usnesení, kde uvedl, že okresní soud nadbytečnost důkazních návrhů „dostatečným způsobem vysvětlil.“ Státní zástupce uvedl, že z jemu dostupných materiálů ani z dovolání obviněného nelze zjistit jaké důkazní návrhy obhajoby měly být odmítnuty. Z protokolů o hlavním líčení je zřejmé, že důkazy navržené obhajobou provedeny byly, a že u hlavního líčení dne 7. 2. 2023 obě strany uvedly, že nemají návrhy na doplnění dokazování. Stejně tak explicitní důkazní návrh neobsahovalo písemné odůvodnění odvolání, pokud v něm bylo zmíněné dokazování tak se jednalo o obecný poukaz, že důkazy podporující obhajobu provedeny nebyly. Příkladmo poukazuje na formulaci z odvolání obviněného, v které uvedl: „ Nebyl proveden jediný důkaz, který by prokázal např. grafologicky, že podpis H. padělal obžalovaný, či zda věděl, že jde o padělek“. Státní zástupce k tomuto tvrzení poukázal na to, že ve věci byl na ověření pravosti podpisu proveden znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, z něhož vyplynulo, že se pravděpodobně jedná o podpis nepravý. Zdůraznil potřebu rozlišovat mezi zkoumáním ručního písma (grafognózií) a grafologií, která je zaměřena na povahu pistatele nikoliv primárně na jeho totožnost. I kdyby dovolatel učinil důkazní návrh na zkoumání předmětného podpisu grafologickým zkoumání jednalo by se podle státního zástupce o důkazní návrh zcela nesmyslný – „ stejně jako by byl důkaz věštectvím, jasnovidectvím nebo rozhovorem s duchy.“ Jedinou konkrétní námitkou stran neprovedení důkazu je návrh na výslech svědka J. S. Státní zástupce poukázal na to, že obviněným tvrzený způsob předložení důkazního návrhu (krátkou cestou státnímu zástupci 2 dny před jednáním soudu) nelze považovat za důkazní návrh předložený soudu. Pokud byl důkaz předložen intervenujícímu státnímu zástupci a nikoliv soudu, tak tím obviněný pouze učinil podnět směrem ke státnímu zástupci ke zvážení toho, zda tento důkaz sám nenavrhne při veřejném zasedání, samotný dovolatel však směrem k soudu takový důkazní návrh neučinil.
18. K poukazu obviněného na „ vyjádření obžalovaného ze dne 22. 11. 2023“ státní zástupce s odkazem na rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr. připomněl, že dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v odvolání či v jiných podáních učiněných v předcházejících fází trestního řízení.
19. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
21. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 11 To 70/2023, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Ve vztahu k přípisu obviněného ze dne 7. 6. 2023 označenému jako doplnění dovolání a doručenému Nejvyššímu soudu dne 2. 11. 2023, Nejvyšší soud uvádí, že jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, která byla učiněna obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., neboť rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., je možná pouze po dobu dovolací lhůty.
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný Z. S. přípis označený jako doplnění dovolání ze dne 7. 6. 2023 doručil až dne 2. 11. 2023, tedy až po uplynutí lhůty k podání dovolání. Obviněnému i jeho obhájci bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno dne 2. 5. 2023. Od tohoto data počala běžet zmiňovaná dvouměsíční lhůta k podání dovolání podle §265e odst. 1 tr. ř., která uplynula v neděli 2. 7. 2023. V souladu s ustanovením §60 odst. 3 tr. ř., podle kterého připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den , připadl poslední den lhůty určené k podání dovolání na pondělí 3. 7. 2023. Zmíněné doplnění dovolání je tedy bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k němu při svém rozhodování nepřihlížel.
23. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Z. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
24. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je třeba tyto posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale především proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
25. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
26. Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.
27. Rovněž je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Naproti tomu např. odvolání je řádným opravným prostředkem mnohem méně formalizovaným, kdy není striktně vyžadováno zastoupení advokátem a směřuje k revizi rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž není vázáno konkrétními důvody pro jeho úspěšné uplatnění, neboť v odvolání lze vyčítat jakékoliv právní pochybení, které má za následek nesprávnost výroku, který se obviněného dotýká. Z těchto důvodů dovolatel nemůže v rámci podaného dovolání svou námitku opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, včetně závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). K jeho odkazu na „vyjádření obžalovaného ze dne 22.11.2023“ předloženém odvolacímu soudu proto Nejvyšší soud nepřihlížel.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
29. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
30. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Poukazuje však na to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, které považoval za podstatné, Ač tuto námitku obviněný vztahoval k rozhodování obou soudů nižších stupňů, tak konkrétní důkazní návrh, který měl být opomenut zmínil pouze ve vztahu k rozhodování odvolacího soudu.
31. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
32. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
33. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Stěžejní je zde slovo podstatné , tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
34. V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Předně je třeba říci, že obviněný v řízení před nalézacím soudem nevznesl žádný důkazní návrh, kterému by nebylo vyhověno. Ve svém vyjádření k obžalobě ze dne 12. 5. 2022 založeném na č. l. 757-758 nevznesl žádný důkazní návrh, ale toliko odkázal na přiloženou elektronickou komunikaci mezi ním a svědkem R. T., kterou nalézací soud jako listinný důkaz provedl v hlavním líčení konaném dne 7. 2. 2023 (viz protokol o hlavním líčení ze dne 7. 2. 2023 na č. l. 825-836 spisu a bod 13. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Při prvním hlavním líčení ve věci dne 21. 7. 2022 (protokol na č. l. 773-780) obhájce k dotazu předsedkyně senátu uvedl, že souhlasí se čtením výpovědí svědkyně K. S. a M. K., u ostatních svědků se čtením výpovědí nesouhlasil a navrhl výslech svědků M. H., J. T., R. T. a M. J. S.. V hlavním líčení dne 27. 10. 2023 pak obhájce obviněného navrhl výslech svědka S. N. (protokol na č. l. 784-791). Všichni navržení svědci pak byly soudem v hlavním líčení vyslechnuti, M. H., R. T. a J. T. dne 27. 10. 2022 (protokol o hlavním líčení na č. l. 784-791), M. J. S. a S. N. potom v hlavním líčení dne 7. 2. 2023 (protokol o hlavním líčení na č. l. 784-791). V hlavním líčení konaném dne 7. 2. 2023 (v den, kdy byl vynesen rozsudek), na dotaz předsedkyně senátu jak státní zástupce, tak obhájce obviněného shodně uvedli, že nemají návrhy na doplnění dokazování. Provedení žádného důkazního návrhu obviněný nenavrhoval ani v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (na č. l. 849-851 spisu). Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za podstatné zdůraznit, že řádným důkazním návrhem není pouhé konstatování, že daná skutečnost nebyla soudem prokázána či dokonce obecné konstatování, že dokazování bylo nedostatečné. Takovým důkazním návrhem není ani naznačení možného důkazního prostředku, kdy obviněný hovoří o neprovedeném grafologickém posudku. Důkazní návrh na provedení grafologického posudku (Nejvyšší soud stranou ponechává eventuální vypovídající hodnotu tohoto důkazního prostředku) však nebyl výslovně vznesen ani v řízení před nalézacím soudem, ani v řízení před soudem odvolacím a nebylo tedy o něm ani možné rozhodnout. V přípise soudu ze dne 15. 4. 2023 (na č. l. 860-861) zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce soudu prohlášení J. S. ze dne 18. 4. 2023 s návrhem na jeho provedení. Tento důkaz byl odvolacím soudem proveden podle §213 tr. ř. ve veřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2023 (protokol na č. l. 863-864). V témže veřejném zasedání byl obhajobou vznesen návrh na výslech svědka J. S. Státní zástupce provedení tohoto důkazního návrhu nechal na úvaze soudu. Odvolací soud (protokol o veřejném zasedání na č. l. 863-864) návrh na výslech J. S. jako nadbytečný usnesením zamítl. O tomto důkazním návrhu tedy rozhodnuto bylo. Je možné připustit, že zdůvodnění nadbytečnosti tohoto důkazního návrhu v jeho usnesení postrádá určitou kvalitu, kdy tento důkazní návrh není v rozhodnutí odvolacího soudu konkrétně zmíněn a odvolací soud se v bodě 45. omezil pouze na obecné konstatování, že skutečnost, že „ Okresní soud v Hradci Králové ani Krajský soud v Hradci Králové nerealizoval všechny návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů, nepředstavuje porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť dostatečným způsobem vysvětlil, proč jej považoval za nadbytečný.“ Tento dílčí nedostatek v odůvodnění usnesení odvolacího soudu však není způsobilý zasáhnout do práv obviněného takovou měrou, aby to odůvodnilo kasační zásah Nejvyššího soudu.
35. Návrhy obviněného na doplnění dokazování tedy nebyly soudy jakkoli opomenuty, kdy návrh na výslech svědka J. S. byl shledán nadbytečným. Odvolací soud dospěl k závěru, že tento důkazní návrh nebyl sto jakkoli zpochybnit již učiněná skutková zjištění.
36. Nejvyšší soud se rovněž nemůže ztotožnit s tvrzením obviněného, že by jeho námitky „ vůči faktickým rozporům ve výpovědích, které doložil přípisem opatřeným důkazy, soud prvního stupně dokonce námitky na protokolaci neprovedl, přímo je odstranil“. K tomu lze uvést, že obviněný svým vyjádřením ze dne 29. 11. 2022 (na č. l. 795-797) vznesl námitky vůči protokolaci hlavního líčení dne 27. 10. 2022, kde namítl, že nebyly řádně zaprotokolovány jeho otázky vůči svědkům J. T. a R. T. Na tyto námitky reagoval nalézací soud v hlavním líčení konaném dne 8. 12. 2022 s tím, že s ohledem na dikci ustanovení §55 tr. ř. se rozhodl těmto námitkám nevyhovět. Uvedl, že „ trestní řád nevyžaduje doslovné zaprotokolování otázky kladené svědkovi, ale postačí, že je zřejmé na jakou otázku svědek ve své výpovědi reagoval“. Z obsahu spisu je potom zjevné, že obviněný proti tomuto rozhodnutí nalézacího soudu nepodal stížnost ve smyslu §57 odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud dodává, že obecné náležitosti protokolu jsou obsaženy v §55 tr. ř. V odst. 1 písm. d) tr. ř. zmíněné ustanovení uvádí, že protokol obsahuje stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož by bylo patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu, dále podstatný obsah rozhodnutí při úkonu vyhlášených, a byl-li hned při úkonu doručen opis rozhodnutí, osvědčení o tomto doručení; pokud se provádí doslovná protokolace výpovědi osoby, je třeba to v protokole označit tak, aby bylo možné bezpečně určit počátek a konec doslovné protokolace. Ustanovení §55b tr. ř. potom upravuje některé zvláštnosti protokolace v řízení před soudem, kdy v kontextu námitky obviněného je významný zejména jeho odst. 5, který uvádí, že byl-li zvukový záznam pořízen o průběhu úkonu před soudem a není-li dán důvod k postupu podle odstavce 4, zaznamená se jeho podstatný obsah již v průběhu úkonu nebo bezprostředně po jeho ukončení do protokolu. Zákon zde tedy nepředpokládá, že by se prováděl doslovný přepis celého zvukového záznamu, ale do protokolu je třeba zaznamenat jen podstatný obsah, jímž se rozumí doslovný přepis výslechu svědků, popř. jejich označených částí, u nichž státní zástupce nebo obviněný požádali o doslovnou protokolaci (srov. odstavec 3 věta druhá shora), anebo obsah výpovědí nebo jejich částí a dalších provedených důkazů, které mají podstatný význam pro rozhodnutí (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 648-649). Protokol o řízení před soudem, v kontextu projednávané věci protokol o hlavním líčení, není stenografickým záznamem toho, co bylo v hlavním líčení řečeno, ale má zachycovat podstatný obsah hlavního líčení. Jinými slovy musí z něj být zřejmé, co se dělo, jaký byl obsah sdělení svědků či účastníků řízení. Je proto možné přisvědčit odůvodnění postupu nalézacího soudu, že není nutné protokolovat doslovně otázky obhajoby, je – li z obsahu výpovědí zachycených v protokolu zjevné, co bylo obsahem pokládané otázky. Ve všeobecné soudní praxi je zpravidla část výpovědi svědka, která reaguje na pokládanou otázku uvozena slovním spojením „k dotazu obhájce/státního zástupce/předsedkyně senátu/přísedící“. Stejný postup využil nalézací soud v projednávané věci a není mu v tomto ohledu možno ničeho vytknout. Nejvyšší soud rovněž přezkoumal soulad zvukových záznamů z hlavních líčení ve věci a protokolů o těchto hlavních líčení a dospěl k závěru, že tyto zcela odpovídají požadavkům §55 až 58 tr. ř., kdy obsahují mimo jiné podstatné části výpovědí ve věci slyšených svědků. Z těchto protokolů je zjevné na jaké otázky a jakými odpověďmi svědci reagovali. Stejně tak je z protokolů zřejmé, jak se k jednotlivým důkazům vyjadřoval obhájce či obviněný, nebo jaké procesní návrhy směrem k soudu činili. Z výše popsaných důvodů proto není možné hovořit o tom, že by nalézací soud jakkoliv deformoval výpovědi svědků či tvrzení účastníků řízení.
37. Obviněný má rovněž za to, že v projednávané věci je dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V tomto směru obviněný zpochybňuje zejména výpovědi svědků M. H., J. a R. T. a jejich věrohodnost a dále že nebylo prokázáno, že by podpisy na jím předložené směnce nebyly pravé, a že o tom při předložení směnky musel vědět.
38. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
39. Stručně řečeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.
40. Obviněný v podstatě namítal, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a to zejména výpovědi svědků M. H., J. T. a R. T., kritizoval skutkové zjištění soudu, že podpis na směnce předložené insolvenčnímu soudu není podpisem M. H., a že o této skutečnosti musel vědět. Uvedené námitky obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění a provedeného dokazování, přičemž již byly vyhodnoceny nalézacím soudem, neboť je obviněný učinil obsahem svého vyjádření k podané obžalobě dne 12. 5. 2022 (na č. l. 757-758). V tomto ohledu lze odkázat zejména na body 15. a 16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde se nalézací soud vypořádal s námitkami a tvrzeními obviněného. Na závěry nalézacího soudu pak lze téměř bezvýhradně odkázat. Výjimkou je nešťastná formulace nalézacího soudu v bodě 15., kde nalézací soud uvedl, že obdržení originálu předmětné směnky u notáře při sepisu smlouvy o postoupení pohledávky „nebyl schopen po celou dobu řízení prokázat“. Jak podotkl i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, povinnost prokázat své tvrzení nespočívá v trestním řízení na obviněném. Tato povinnost je vztažena pouze k orgánům činným v trestním řízení, které jsou povinny prokazovat vinu, nikoliv obviněný svoji nevinu. Z obsahu zbytku odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je však zjevné, že se jedná toliko o neobratnou formulaci toho, že tvrzení obviněného nebylo prokázáno žádnými ve věci provedenými důkazy, ale naopak jimi vyvráceno. Zmíněná formulační neobratnost nalézacího soudu proto byla bez jakéhokoliv významu pro meritorní rozhodnutí v projednávané věci.
41. Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Provedl rozsáhlé dokazování, jež rekapituloval v bodech 3. – 13. odůvodnění svého rozsudku a v bodě 14. jej zastřešil příslušnou právní kvalifikací. Na podkladě provedeného dokazování pak ustálil skutkový stav, jež shrnul v bodech 15. a 16. odůvodnění svého rozsudku. Bylo prokázáno, že existovala směnka vystavená svědkem M. H. znějící na částku 2.000.000 Kč jako zajištění půjčky ve stejné hodnotě poskytnuté M. H. R. T. Tuto pohledávku a směnku jí zajišťující z důvodu jejího neuhrazení nabídnul R. T. obviněnému k odkupu za 200.000 Kč. Směnku však R. T. obviněnému nikdy nepřevedl (ani mu ji fyzicky nepředal ani ji neopatřil rubopisem v jeho prospěch), neboť čekal na zaplacení dohodnuté částky za postoupení pohledávky, k čemuž však nikdy nedošlo. Směnku měl tedy po celou předmětnou dobu u sebe. Jeho výpověď podporuje nejen výpověď svědka R. H., svědka M. J. S., ale i listinné důkazy (zejména směnka samotná). Rovněž bylo prokázáno, že směnka předložená obviněným insolvenčnímu soudu byla vytištěná na papíře A4 a opatřena jiným datem nežli směnka, kterou má v držení R. T. Dlužno podotknout, že směnka, kterou má v držení R. T., a kterou v jeho prospěch (jako remitentovi) vystavil M. H. (jako emitent) byla na předtištěném formuláři z bločku ve zcela jiném formátu nežli směnka předložená obviněným. Soudy v projednávané věci nijak nerozporovaly, že byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, spornou skutečností byl převod směnky, která tuto pohledávku měla zajišťovat. Jak bylo zmíněno výše, na podkladě provedeného dokazování bylo postaveno najisto, že směnka obviněnému převedena nebyla. Nalézací soud proto důvodně dospěl k tomu, že obviněný je ze spáchání trestné činnosti jednak usvědčován samotnou směnkou, kdy ve spisovém materiálu je založena jak kopie originální směnky na čl. 266, kdy jde opravdu o tiskopis – předtištěný dokument ze dne 28. 1. 2014 a kopie zfalšované směnky na čl. 265, kdy jde o vytištěný text na papíru formátu A4 ze dne 8. 10. 2014. Obě směnky se tedy liší jak formátem, tak datem vystavení. Nelze přisvědčit námitce obviněného, že by nebyl proveden žádný důkaz osvědčující, že jím předložená směnka je padělkem. Nalézací soud provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma (na č. l. 256-264 spisu), z jehož závěru vyplynulo, že sporný podpis na směnce ze dne 8. 10. 2014 předložené obviněným v insolvenčním řízení pravděpodobně není pravým podpisem M. H. a podpis R. T. s vysokou pravděpodobností není jeho pravým podpisem, ale že se jedná pravděpodobně o padělek. V rámci insolvenčního řízení se obviněný snažil uplatnit postoupenou pohledávku bez směnky. K několikáté výzvě soudu za účelem prokázání své aktivní legitimace v rámci insolvenčního řízení obviněný předložil soudu směnku ze dne 8. 10. 2014 vystavenou na papíře A4, o které tvrdil, že ji převzal u notáře při postoupení pohledávky. Toto předání však bylo vyvráceno výpovědí svědků R. T., M. H. i předloženou skutečnou směnkou ze dne 28. 1. 2014, kterou měl R. T. stále u sebe, neboť ji měl v úmyslu předat až po zaplacení dohodnuté částky, k čemuž však nedošlo. Nelze opomenout ani to, že obviněný směnku předložil insolvenčnímu soudu až po několika marných výzvách, kdy si byl plně vědom toho, že bez předložení směnky se nemůže domoci práv vyplývajících z přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení, na což byl ze strany soudu opakovaně upozorňován. Zároveň nelze přehlédnout, že klíčové výpovědi svědků M. H. a R. T. byly po celou dobu řízení konzistentní a nijak nevybočující a podpořené ostatními ve věci provedenými důkazy vyjma výpovědi svědka S. N. (srov. body 15. a 16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejednalo se však o žádné zásadní rozpory mající souvislost s projednávanou věcí, ale toliko o to, zda skutečně mělo dojít k převodu vozidla BMW. Jak správně uvádí nalézací soud v závěru bodu 16. odůvodnění uvedený převod automobilu nijak nesouvisel s podstatou trestního řízení proti obviněnému, nadto k němu mělo údajně dojít před více jak deseti lety.
42. Je možno konstatoval, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu, plně ztotožnil a své stanovisko k odvolacím námitkám vyjádřil, když plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, který se vypořádal i s námitkami vznesenými obviněným v podaném odvolání. Zaujal stanovisko, že řízení předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně netrpělo žádnými vadami a důkazy byly provedeny řádně a v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř.
43. Neobstojí ani námitka obviněného, že nebyl-li zjištěn řádně skutkový stav, nelze dovozovat, že věděl, že směnka předložená insolvenčnímu soudu není pravá. Námitku stran naplnění subjektivní stránky by bylo možno uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . Předpokladem existence tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti, přičemž ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Námitky obviněného jsou však bez výjimky námitkami skutkového charakteru, přičemž se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Přestože tedy obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil jej toliko formálně, kdy veškerá jeho argumentace směřovala k polemice se stabilizovanými skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a z jeho pohledu nedostatečnému důkaznímu podkladu pro skutkové závěry nalézacího soudu. Jak bylo již zmíněno výše za obviněného nelze domýšlet jak měl v úmyslu tu kterou námitku uplatnit a jakým způsobem ji zamýšlel právně relevantně odůvodnit. Přezkum Nejvyššího soudu nemůže být založen na v dovolání učiněných „náznacích“, kdy by měl mezi řádky vytušit právní argumentaci obviněného. Takový postup by významně překračoval jeho oprávnění poskytnutá mu trestním řádem a popíral jak jeho úlohu coby dovolacího soudu, tak smysl povinného zastoupení obhájcem v dovolacím řízení.
44. K námitce obviněného, že „ Ve vztahu k právnímu posouzení věci nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu“, Nejvyšší soud může uvést toliko to, že spáchání tohoto trestného činu nebylo obviněnému kladeno za vinu. Je proto bezpředmětné s tímto jeho tvrzením jakkoliv polemizovat. Obviněný byl uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku a zločinem maření spravedlnosti podle §374a odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
45. Obviněný rovněž akcentoval skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo . K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
46. Pokud jde o námitky nedostatečného odůvodnění dotčených rozhodnutí obou soudů, která obviněný označil za nepřezkoumatelná, nebylo možno k těmto přihlížet, neboť se jedná o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí obou soudů, prostřednictvím nichž obviněný polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí, tedy je dovozováno porušení §125 odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §265a odst. 4 tr. ř. je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. Zákonná úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v §265b tr. ř., jak bylo rozvedeno výše.
47. Rovněž námitka, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Nutno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je sice stručné a postrádá určitou kvalitu, ale je ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu zcela dostačující, neboť jím bylo reagováno na námitky obviněného uplatněné v řádném opravném prostředku. Dle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „ soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) .“ V rozporu s tím tedy není, jestliže Krajský soud v Hradci Králové na odvolací námitky obviněného reagoval odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadený rozsudek nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016. sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).
48. Jak již uvedeno výše, obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
49. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. S. odmítl.
50. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 11. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu