ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.894.2023.1
3 Tdo 894/2023-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2023 o dovolání, které podal obviněný P. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2023, sp. zn. 44 To 167/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 86/2022 takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2023, č. j. 44 To 167/2023-214.
II. Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 4 T 86/2022, byl obviněný P. H. uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §228 odst. 1 trestního zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 35 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem tedy 35 000 Kč. Podle §68 odst. 5 trestního zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v deseti měsíčních splátkách po částce 3 500 Kč, a současně určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2023, sp. zn. 44 To 167/2023 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 6. 2023 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný uvedl, že nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů. Nalézací soud po předchozím zrušujícím rozhodnutí nesplnil pokyny odvolacího soudu a neřídil se jeho právním názorem. Kamerový záznam nehody podle obviněného potvrzuje záměr poškozeného do něj zcela záměrně nabourat a potrestat jej za předchozí nevhodné předjíždění. Způsobená škoda byla vyčíslena nesprávně, neboť znalec postupoval při své znalecké činnosti naprosto neprofesionálně a neodborně. Výsledkem jeho znalecké činnosti je stanovení škody na téměř dvojnásobek namísto odhadu uvedeného poškozeným. Taková změna rozhodnutí ohledně výše způsobené škody za situace, kdy předtím zrušil odvolací soud rozsudek nalézacího soudu pouze k odvolání obviněného, je v rozporu se zásadou zákazu reformatio in peius podle §264 odst. 2 trestního řádu. Soudy se navíc nevypořádaly s námitkami obhajoby ohledně znaleckého posudku, zejména s tím, že znalec vozidlo neprohlédl a že podklady, které měl znalec k dispozici, nebyly pro vypracování posudku dostatečné. Podle názoru obviněného postupovaly soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo , když existují pochybnosti o zavinění nehody a výši způsobené škody. Soudy navíc neprovedly další návrhy obviněného na doplnění dokazování, konkrétně výpis z evidenční karty řidiče poškozeného, opatření tachografu vozidla poškozeného a znalecký posudek z oboru silniční dopravy k prokázání brzdné dráhy poškozeného i obviněného. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněný namítl, že skutek, pro který byl odsouzen, nevykazuje znaky trestného činu. Nebylo totiž prokázáno jeho úmyslné jednání. Obviněný nebyl srozuměn s tím, že může dojít ke střetu vozidel, a nepředpokládal, že řidič vozidla Scania do jeho vozidla narazí. Z opatrnosti jel velmi pomalu a navíc blikal výstražnými světly. Vozidlo poškozeného bylo ve výrazné hmotnostní převaze nad vozidlem obviněného. Šlo o vozidlo robustní, naproti tomu vozidlo obviněného bylo lehké a křehké, při jakémkoliv střetu zranitelné. Za této situace je vyloučeno, že by obviněný riskoval poškození svého vozidla, případně vlastního zdraví, pokud by ke střetu obou vozidel došlo. Dále obviněný namítl, že soudy postupovaly v rozporu s principem ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Věc byla od samého počátku policií vyhodnocena pouze jako dopravní nehoda. Vzhledem k pracovnímu zařazení pro obviněného představuje trestní postih významný zásah do života, který jej nejenom omezuje ve výkonu povolání, ale narušuje i rodinné poměry, když je na něho mimo jiné těžce nemocný otec odkázán jako na řidiče. Jeho jednání proto tedy mělo být hodnoceno maximálně jako přestupek proti pravidlům silničního provozu.
4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2023, č. j. 44 To 167/2023 a současně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 3. 2022 (správně má být uvedeno 21. 3. 2023), sp. zn. 4 T 86/2022 a přikázal věc soudu prvního stupně s návrhem na postoupení věci k projednání přestupku podle §222 odst. 2 trestního řádu.
5. Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že skutkové námitky obviněného mimo obecné kritiky kvality skutkových zjištění spočívají v podstatě v tom, že obviněný provádí vlastní hodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku znalce z oboru doprava a ekonomika, přičemž na základě vlastních hodnotících úvah zpochybňuje zjištění o výši škody a zejména prosazuje skutkovou verzi, podle které střet vozidel úmyslně způsobil poškozený. Takové námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Navíc nejsou důvodné ani po věcné stránce, neboť dovolatel důkazní situaci interpretuje poněkud zkreslujícím způsobem. Důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech, když již nalézací soud plně akceptovatelným způsobem vyložil, proč považoval provedení obhajobou navrhovaných důkazů za nadbytečné. Námitky obviněného vznesené v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu týkající se výše škody jsou pouze opakováním námitek skutkových, a proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obsahově neodpovídají. Námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu lze podle státního zástupce pod daný dovolací důvod podřadit jen se značnou dávkou tolerance, když dovolatel i v této souvislosti provádí vlastní hodnocení důkazů a vytýká nelogické hodnocení důkazů ve vztahu k subjektivní stránce. Podle skutkových zjištění učiněných soudy vyplývá, že dovolatel svým úmyslným jízdním manévrem, který v žádném případě nebyl vynucen dopravní situací, vytvořil poškozenému překážku náhlou a neočekávanou, a v příčinné souvislosti s tím došlo ke střetu vozidel. Primárně snad bylo cílem obviněného přinutit poškozeného k zastavení, aby s ním mohl vyvolat slovní konflikt, s ohledem na dopravní situaci však musel být dovolatel minimálně srozuměn s tím, že v důsledku jeho jízdního manévru dojde ke střetu vozidel. V tomto směru odkázal státní zástupce na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 6 Tdo 731/2017 a sp. zn. 3 Tdo 257/2018. Podle názoru státního zástupce nedošlo ani k porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Jednání obviněného je zcela standardním případem jednání pachatele - řidiče, který úmyslným tzv. vybržděním jiného motorového vozidla přivodí vznik škody na tomto vozidle, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly vyloučit trestnost. Odkazy dovolatele na postup policejních orgánů bezprostředně po celé události jsou z tohoto hlediska bezpředmětné. Za důvodnou považuje státní zástupce námitku dovolatele týkající se porušení zásady zákazu reformationis in peius . Změna skutkových zjištění ohledně výše způsobené škody se však nijak nepromítla do právní kvalifikace skutku ani do výroku o trestu. O náhradě škody nebylo v trestním řízení vůbec rozhodováno. Za takové situace nepovažuje státní zástupce uvedené procesní pochybení za natolik intenzivní, aby bylo možno hovořit o zásahu do základních práv obviněného a o porušení jeho práva na spravedlivý proces, které by bylo nutno napravit v dovolacím řízení.
6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný P. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jedná se o takové vady zjišťování skutkového stavu věci, které bylo s ohledem na právo na spravedlivý proces možné uplatňovat již před 1. 1. 2022, a to s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v tehdejším znění. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Obviněnému nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Výhrady obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Stejné výhrady uplatnil obviněný již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Soudy srozumitelně vysvětlily, proč nedaly za pravdu obhajobě obviněného a jím předkládanému výkladu kamerového záznamu z kabiny vozidla poškozeného, podle kterého poškozený do vozidla obviněného záměrně narazil. Po zhlédnutí záznamu se dovolací soud plně ztotožňuje se závěry soudů, podle kterých byl výlučným viníkem nehody obviněný, který agresivně tzv. vybržďoval poškozeného. Záznam jednoznačně svědčí o tom, že se poškozený snažil střetu vozidel zabránit, což se mu ovšem nepodařilo v důsledku dvojího intenzivního vybržďování obviněným, přerušeným krátkým uvolněním brzd. Zatímco na první vybrždění stihl poškozený reagovat, při druhém již dostatečně zabrzdit nestačil. Pochybnosti nevzbuzuje ani zvuková stopa záznamu, zachycující slovní projev poškozeného, z níž rozhodně nevyplývá záměr poškozeného narazit do vozidla obviněného, ale pouze nevole se způsobem jízdy obviněného a předtucha vybržďovacího manévru. Charakter opomenutých důkazů nemají soudy zamítnuté důkazní návrhy obhajoby, zejména opatření tachografu vozidla poškozeného. Se všemi důkazními návrhy obhajoby se totiž soudy vypořádaly v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 To 725/2017 či nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) a v návaznosti na důkazní situaci logicky vysvětlily, proč navržené důkaz považují za nadbytečné.
12. Opodstatněné nejsou ani výhrady obviněného směřující proti závěrům znaleckého posudku z oboru doprava a ekonomika. Rozsah poškození vozidla a výši škody znalec v žádném případě nestanovil pouze na základě částky uvedené ve faktuře za opravu vozidla poškozeného. Z posudku je naopak zřejmé, že se znalec podrobně zabýval otázkou posouzení průběhu nehodového děje, rychlostí vozidel i charakterem střetu, přičemž vycházel ze všech dostupných podkladů, tedy z kamerového záznamu, fotodokumentace, zpráv policie i výpovědí účastníků nehody.
13. Přestože dovolací soud nemá pochybnosti o správnosti samotných skutkových závěrů soudů ohledně způsobené škody, musel se dále zabývat námitkou porušení zákazu reformationis in peius , kterou v této souvislosti obviněný vznesl. Proto podle §265i odst. 3 trestního řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je v této části důvodné.
14. O vině obviněného bylo původně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 8. 2022, sp. zn. 4 T 86/2022, kterým byl uznán vinným trestným činem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku spáchaným jednáním se škodou 86.860 Kč. Z hlediska rozsahu a výše způsobené škody vyšel nalézací soud pouze z výpovědi poškozeného. Tento rozsudek byl výlučně na podkladě odvolání obviněného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12.10.2022 č. j. 4 To 281/2022, kterým odvolací soud mimo jiné nalézacímu soudu uložil, aby doplnil dokazování o znalecký posudek, v němž znalec příslušné odbornosti posoudí, zda a jaká poškození na vozidle poškozeného vznikla v příčinné souvislosti se střetem obou vozidel a stanoví výši takto zjištěné škody. V novém řízení nalézacím soudem přibraný znalec zjistil větší rozsah poškození vozidla poškozeného, než ze kterého vycházel původní odsuzující rozsudek, a způsobenou škodu vyčíslil na přibližně dvojnásobek oproti její původní výši. Tyto skutkové závěry pak nalézací soud promítl nejen do odůvodnění nového rozhodnutí, ale zakomponoval je i do skutkové věty výroku o vině. Odvolací soud při následném přezkumu k opětovnému odvolaní obviněného neshledal v postupu nalézacího soudu žádnou vadu.
15. Oběma soudům je třeba vytknout, že dostatečně nereflektovaly omezení plynoucí pro ně ze zákazu reformationis in peius . Jeho podstatou je, že postavení obviněného se nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku. Jde o integrální součásti komplexu práv na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základní práv a svobod). Zákaz je třeba pojímat extenzivně, neboť posledním arbitrem toho, co je, či není obviněnému ku prospěchu, je obviněný sám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05). V neprospěch obviněného je rozsudek měněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně a v kterémkoli výroku rozsudku, jenž se obviněného přímo dotýká [§246 odst. 1 písm. b) trestního řádu], a to v tom směru, že zhoršuje jeho postavení (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 35/2004 a č. 41/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3085 – 3088). Zákaz reformationis in peius se tak vztahuje prakticky na všechny součásti všech výroků rozsudku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013) a znemožňuje rovněž vyvozování nových skutkových zjištění v neprospěch obviněného, a to i kdyby nevedlo ke zpřísnění právní kvalifikace, např. pokud by jimi měl být oproti původnímu stavu zvětšen rozsah trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98, uveřejněné pod č. 22/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
16. V projednávané věci lze mít za to, že novým rozhodnutím došlo ke zhoršení postavení obviněného. Doplněné dokazování vedlo k novým skutkovým zjištěním, vzhledem k přibližnému zdvojnásobení výše způsobené škody výrazně v neprospěch obviněného. Kromě jeho subjektivního náhledu na tento fakt by to objektivně mohlo mít určitý negativní dopad na pozice příslušných orgánů v budoucnu při případném řešení otázky náhrady škody. Ačkoliv odvolací soud v předchozím kasačním rozhodnutí důvodně uložil doplnit dokazování ve směru způsobené škody (v původním rozsudku chyběl pro závěr o škodě v podstatě jakýkoliv podklad), nová skutková zjištění vycházející ze znaleckého posudku neměla být vzhledem k zákazu reformationis in peius promítnuta v neprospěch obviněného do výroku odsuzujícího rozsudku nad rámec původního rozsahu zjištěného skutku. V opačném případě soudy zasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces. Nic na tom nemění skutečnost, že nově zjištěný rozsah a výše škody se nepromítly do právní kvalifikace skutku, nedošlo ke změně v uloženém trestu (byť v tomto případě nelze důsledky změny skutkových zjištění na výši trestu posuzovat s ohledem na absenci příslušných úvah v odůvodněních napadených rozhodnutí), ani nebylo rozhodnuto adhezním výrokem o náhradě způsobené škody. Z těchto důvodů nemohlo napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát a dovolací soud musel přistoupit k jeho kasaci.
17. Pokud jde o další výhrady obviněného uplatněné s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, staly se s ohledem na způsob rozhodnutí dovolacího soudu do značné míry bezpředmětnými. Přesto lze konstatovat, že se jedná o výhrady neopodstatněné, založené výhradně na verzi skutkového děje prosazované obviněným, která je však zásadně odlišná od závěrů, ke kterým dospěly v napadených rozhodnutích soudy. Takové námitky tudíž nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku v podobě zjištěné soudy, nýbrž se jimi obviněný opětovně snažil prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů. V otázce zavinění se obviněný marně dovolává údajné racionality svého jednání, v souladu s níž údajně nemohl riskovat své zdraví a poškození svého vozidla případnou kolizí s podstatně větším vozidlem poškozeného. Z provedeného dokazování spolehlivě vyplynul pravý opak. Jestliže by si chtěl s poškozeným o předešlé dopravní situaci pouze v klidu promluvit, nic mu nebránilo zvolit pozvolný způsob zastavení svého vozidla, nikoliv manévr, při němž dvakrát intenzivně zcela bezdůvodně zabrzdil v bezprostřední blízkosti před za ním jedoucím poškozeným, který již na druhý pokus nemohl nehodě zabránit.
18. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů zrušil podle §265k odst. 1, 2 věta druhá trestního řádu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2023, č. j. 44 To 167/2023-214, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu