ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1356.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1356/2023-442
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně D. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 202/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 71/2020, dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2022, č. j. 28 Co 387/2022-425, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 3. 6. 2020 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 400 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 169/2009.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 20 C 71/2020-378, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2023, č. j. 20 C 71/2020-430, částečně zastavil řízení co do zaplacení částky 104 063 Kč a částky 100 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 6. 2019 do zaplacení (výrok I), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 101 354 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 3. 6. 2020 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení z částky 104 063 Kč ve výši 10 % ročně od 3. 6. 2020 do 13. 7. 2021 (výrok II), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 94 583 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 28. 6. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 104 063 Kč ve výši 10 % ročně od 28. 6. 2019 do 2. 6. 2020 a s úrokem z prodlení z částky 101 354 Kč ve výši 10 % ročně od 28. 6. 2019 do 2. 6. 2020 (výrok III), a rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 41 829,10 Kč (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 12. 2022, č. j. 28 Co 387/2022-425, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího podala žalovaná dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda při úvaze o nepřiměřenosti kompenzačního řízení je soud povinen rovněž i u tohoto řízení hodnotit kritéria obsažená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), stejně jako u řízení, z nichž žalobce dovozuje svůj nárok, a řádně tyto své úvahy zdůvodnit, a zda se jedná o nový nárok, který je žalobce povinen tvrdit a prokázat, neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla jako pro posouzení přiměřenosti jiných řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022). Z uvedeného tak plyne, že i při vytváření úsudku o nepřiměřenosti kompenzačního řízení soud vychází z kritérií obsažených v §31a odst. 3 a OdpŠk.
6. Dovolatelka dále namítá, že požadavek žalobkyně na navýšení přiznaného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení vznesený během samotného kompenzačního řízení, protože i kompenzační řízení trvá nepřiměřeně dlouho, je svébytným (novým) nárokem. Nejvyšší soud však již dříve dovodil, že o samostatný (nový) nárok nejde, když uzavřel, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení. V takovém případě není vyloučeno, aby poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku rozhodl odvolací soud. Přitom je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020). Požadavek žalobce na navýšení zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé primární řízení vznesený během samotného kompenzačního řízení, protože i kompenzační řízení trvá nepřiměřeně dlouho, je jen „nástrojem“, kterým se vnitrostátní soudní orgány snaží dosáhnout toho, aby byl poškozený řádně kompenzován ve světle kritérií obsažených v judikatuře ESLP. Soudy v tomto vztahu vždy posuzují toliko to, zda je na místě navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022).
7. Dovozuje-li dovolatelka, že žalobce musí tvrdit a prokazovat, zda je namístě navýšení odškodění za nepřiměřeně dlouhé řízení proto, že i kompenzační řízení trvá nepřiměřeně dlouho, není ani tento její závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Jak již ze shora uvedeného vyplývá, při úvaze o možné nepřiměřené délce kompenzačního řízení je soud povinen rovněž i u tohoto řízení hodnotit kritéria obsažená v §31a odst. 3 OdpŠk stejně jako u řízení, z nichž žalobce dovozuje svůj nárok (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022). Z toho se mj. podává, že i míra břemene žalobce k tvrzení a prokazování důvodů pro navýšení odškodnění za průtahové řízení z důvodu, že kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, je stejná, jako v případě tvrzení a prokazování právních skutečností, které mají zakládat právo žalobce na odškodnění za nepřiměřeně dlouhé primární řízení. K obsahu tohoto břemene tvrzení a prokazování se přitom dovolací soud vyjádřil s tím, že je třeba vyjít ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013). Odvolací soud se v projednávané věci od této zásady neodchýlil, odůvodnil-li nepřiměřenou délku kompenzačního řízení a potřebu navýšení částky základního odškodnění tím, že i kompenzační řízení trvalo nepřiměřeně dlouho (dva roky a čtyři měsíce, neboť bylo třeba k důkazu provést důkaz spisem, který nebyl dříve dodán), když zjevně vyšel z předpokladu, že navýšení odškodnění o 1 000 Kč základní částky odůvodňuje právě existence zmíněné silné vyvratitelné domněnky vzniku újmy opřené o fakt nepřiměřené délky kompenzančního řízení (srov. odst. 7, 20, 22 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku).
8. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda při úvaze o nepřiměřenosti délky kompenzačního řízení je možno do celkové délky řízení započítávat i dobu 6 měsíců podle §35 OdpŠk, během níž má žalovaná právo na vyřízení žádosti o odškodnění. Odvolací soud tuto právní otázku vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, podle které se do celkové délky řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, u posuzovaného řízení, jehož předmětem byl rovněž nárok proti státu podle tohoto zákona, zahrnuje i doba předběžného projednání nároku podle §14 OdpŠk, maximálně však v délce 6 měsíců (viz §15 OdpŠk, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022).
9. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda při úvaze o výši poskytovaného zadostiučinění, je správný postup soudů, kdy navýšily základní částku o 1 000 Kč na jeden rok řízení z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení a následně modifikovaly toto navýšení podle kritérií původního řízení. V této souvislosti již dříve dovolací soud zdůraznil, že z důvodu nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení lze k návrhu žalobce zvýšit základní částku poskytovanou za příslušný časový úsek nepřiměřeně dlouhého primárního řízení (viz část VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022). Dovolací soud dále dovodil, že žalobce může postupovat i tak, že svůj požadavek na navýšení peněžitého zadostiučinění pro nepřiměřenou délku samotného kompenzačního řízení formuluje s tím, že vedle dříve uplatněného a již vyčísleného zadostiučinění za primární nepřiměřeně dlouhé řízení bude požadovat jeho navýšení o konkrétní nově určenou částku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022). Dovolací soud tedy připouští, aby žalobce svůj požadavek na navýšení odškodnění za nepřiměřeně dlouhé primární řízení pro nepřiměřenost trvání samotného odškodňovacího řízení vyčíslil jak navýšením základní částky, jež mu má být poskytnuta za příslušný časový úsek trvání primárního řízení, tak skrze uvedení konkrétní částky, jež mu má být poskytnuta „navíc“. V právě uvedeném není namístě spatřovat rozpor, neboť oba způsoby vyčíslení soudu umožňují rozpoznat, o kolik žalobce žádá více proto, že i kompenzační řízení trvá nepřiměřeně dlouho. Otázka vznesená žalovanou, zda při úvaze o výši poskytovaného zadostiučinění je nesprávný postup soudů, jímž dojde k navýšení základní částky odškodnění za průtahové řízení o určitou částku za jeden rok řízení z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení, již tedy byla v judikatuře dovolacího soudu zodpovězena s pozitivním výsledkem a nezakládá tedy přípustnost dovolání. Je tomu tak proto, že jak vyjádření částky skrze navýšení o určitou částku ročně za dobu trvání primárního nepřiměřeně dlouhého řízení, tak uvedení úhrnné částky, o kterou má být odškodnění za primární nepřiměřeně dlouhé řízení zvýšeno, vede k matematicky exaktnímu způsobu vymezení částky, o kterou má být navýšeno primární odškodnění žalobce.
10. Táže-li se dovolatelka, zda navýšení částky odškodného za určitý časový úsek trvání nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení (jež je opřeno o nepřiměřeně dlouhé primární řízení) lze posléze modifikovat podle kritérií původního primárního řízení (např. ji snížit nebo naopak zvýšit o určité procento v závislosti na složitosti primárního řízení nebo a významu primárního řízení pro poškozeného), ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, protože již rovněž byla dovolacím soudem vyřešena. Dovolací soud už dříve konstatoval, že závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti posuzované doby kompenzačního řízení bude zpravidla namístě hodnotit přiměřeně podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk. Je-li na místě uzavřít, že kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, prodleva v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je dalším (mimo rámec §31a odst. 3 OdpŠk existujícím) hlediskem pro stanovení jeho výše (formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022). To znamená, že z důvodu nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení má dojít k navýšení základní částky odškodného za nepřiměřeně dlouhé primární řízení, a to přiměřenou modifikací (navýšením) částky za určitý úsek trvání primárního řízení. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout postup, při němž základní částku odškodnění za nepřiměřeně dlouhé primární řízení ve výši 16 000 Kč ročně z důvodu nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení navýšil o 1 000 Kč ročně (toto navýšení by jistě bylo možné vyčíslit procentem, o které má být základní částka navýšena), když v základu (odst. 7, 20, 22 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku) vysvětlil, proč právě takové navýšení pokládá v daném případě za přiměřené. Tím v tomto směru vyhověl kritériím stanoveným dovolacím soudem, podle nichž v případě posouzení důvodnosti požadovaného navýšení za nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení se bude zpravidla jako postačující jevit stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení na základě obsahu spisu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022).
11. Z celkového kontextu dovolání je dále jednoznačné, že dovolatelka brojí též proti podle jejího názoru zcela zjevně nepřiměřené modifikaci soudy stanovené základní částky ročního odškodnění žalobkyně ve výši 17 000 Kč, když dovodily, že částku 15 000 Kč je třeba navýšit o 1 000 Kč za každé 2 roky přesahující dobu 10 let a dále o 1 000 Kč za nepřiměřenou délku samotného kompenzačního řízení. Ve vztahu k této námitce dovolatelka namítá nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovozuje, že z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, o jaké rozhodnutí dovolacího soudu soudy opírají svoji úvahu o tom, že je třeba navýšit základní částku ročního odškodnění vždy o 1 000 Kč za každé 2 roky řízení přesahující dobu 10 let; nadto dodává, že v daném případě řízení trvalo 10 let a 8 měsíců, dobu 10 let řízení přesahovalo o 8 měsíců. V této souvislosti nelze pominout, že stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Odvolací soud v projednávané věci základní částku odškodnění stanovil na 17 000 Kč ročně a po vyhodnocení kritérií podle §31a odst. 3 OdpŠk učinil závěr o jejím navýšení o 25 %. Své úvahy v tomto směru přinejmenším v základu a s odkazem na závěry soudu prvního stupně vysvětlil (odst. 20 a násl. odůvodnění odvolacího rozsudku). S ohledem na výše uvedené dovolací soud nemá důvod považovat závěry odvolacího soudu za nepřiměřené, když neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od metodiky ustavené dovolacím soudem pro účely stanovení finanční náhrady za újmu způsobeno nepřiměřeně dlouhým řízením (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 643/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020). Ani tato námitka dovolatelky tedy nezakládá přípustnost dovolání. Odvolací soud vysvětlil i to, proč několikeré odročení jednání pro důvody na straně žalobkyně vzhledem k úhrnné délce řízení pokládal za zcela marginální (odst. 20 a násl. dovoláním napadeného rozsudku), a to i ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, když ani při vyhodnocení tohoto závěru nevybočil z intencí shora uvedené judikatury. To se týká i navýšení základní částky ročního odškodnění o 1 000 Kč „za každé dva roky řízení přesahující dobu deseti let“. Tuto do jisté míry neobratnou formulaci je zjevně na místě pochopit tak, že k navýšení základní částky má dojít za každé dva započaté roky trvání nepřiměřeně dlouhého primárního řízení (toto řízení přitom trvalo 10 let a 8 měsíců, takže došlo k navýšení základní částky z důvodu, že řízení trvalo více než deset let, právě o 1 000 Kč). Proto se dovolací soud neztotožnil s náhledem dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí deficitem odůvodnění. Jde-li o skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že základní částka odškodnění má být navýšena o 15 %, protože nepřiměřená délka řízení měla výrazněji negativní vliv na zdraví žalobkyně, jde (ohledně závěru soudu ohledně dostatečného doložení újmy na zdraví žalobkyně) o skutkové zjištění, které nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.).
12. Dovolatelka konečně namítá, že soudy se v projednávané věci při svém rozhodování odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016), když v odškodňovacím řízením přisoudily žalobkyni více než dvojnásobek částky, pro níž žalobkyně vedla soudní řízení; namítá, že takto stanovená výše odškodnění nekoresponduje s definicí významu předmětu řízení. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se k tomu podává, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší požadované částky. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, jak to žádá žalobce, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011). Z právě uvedeného je tedy zřejmé, že výše odškodnění sice zpravidla nemá přesahovat finanční částku, jež byla předmětem nepřiměřeně dlouhého řízení, nicméně není vyloučeno, aby při zohlednění dalších kritérií dle §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk přisouzené odškodnění bylo vyšší než předmět nepřiměřeně dlouhého řízení. Jestliže tedy odvolací soud a soud prvního stupně zejména s poukazem na prokázané důvody, jež vedly k opakovanému rušení rozsudků soudu prvního stupně (nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu, jež soudu prvního stupně opětovně vytýkal nesprávně zjištěný skutkový stav a neprovedení nezbytného dokazování), na skutečnost, že věc byla z těchto důvodů přikázána jinému soudci a na mimořádnou celkovou délku jak průtahového, tak i kompenzačního řízení, dospěly k závěru, že pro mimořádnou výši zadostiučinění, nevázanou na předmět původního řízení, svědčí právě uvedená kritéria v §31a odst. 3 písm. a) a d) OdpŠk, tj. celková délka řízení a nesprávnost postupu orgánů veřejné moci, je tato jejich úvaha v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V posuzovaném případě navíc odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně při posouzení samotného významu předmětu řízení správně vycházel nejen z výše částky, která byla předmětem nepřiměřeně dlouhého řízení, ale i z toho, že šlo o pracovněprávní spor (odst. 8 a 12 odůvodnění odvolacího rozsudku), a že nepřiměřeně dlouhé řízení na žalobkyni pro její nepříznivý zdravotní stav více doléhalo (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011). Proto ani námitka dovolatelky, že výše částky odškodnění v daném případě neměla převýšit částku, jež byla předmětem nepřiměřeně dlouhého řízení, přípustnost dovolání nezakládá.
13. Z uvedených důvodů lze uzavřít, rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soudu proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu