ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.159.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 159/2023-818
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný H. P. , nar. XY v XY, XY, státní příslušník Ukrajiny, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 1 To 45/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 7/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 50 T 7/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný H. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem [správně zvlášť závažným zločinem] vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 8. 6. 2021 v době kolem 00.15 hodin v XY na ulici XY před domem č. XY u vchodu do Vinotéky S. po předchozí slovní rozepři a ve stavu střední opilosti fyzicky napadl poškozeného Y. L., nar. XY, tak, že ho natlačil na zeď domu, o kterou se poškozený opřel, a následně celokovovým zavíracím nožem o celkové délce 183 mm s délkou čepele 80 mm, který držel v době útoku otevřený v ruce a mířil na horní část těla poškozeného, poškozeného říznul dvěma rychlými pohyby do oblasti obličeje a krku a ihned poté z místa odešel, aniž by se snažil zraněnému a silně krvácejícímu poškozenému poskytnout jakoukoliv pomoc,
uvedeným útokem poškozenému způsobil dvě řezné rány horního rtu o délce 1cm a řeznou ránu levé strany krku o délce 20 cm se zasažením svalů, umístěnou pod hranou dolní čelisti pod bradou až pod levý ušní boltec, přičemž toto řezné zranění si vzhledem ke svému charakteru vyžádalo okamžitý lékařský operační zákrok, který byl vykonán po přivezení poškozeného rychlou záchrannou službou na Chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice u XY v XY, kde byl následně poškozený i hospitalizován,
kdy s ohledem na způsob, zacílení a intenzitu útoku a zvolenou zbraň obžalovanému bylo zřejmé, že takto může způsobit poškozenému smrt, k níž nedošlo jen shodou okolností nezávislých na jednání obžalovaného, zejména díky rychlému specializovanému lékařskému ošetření, když konkrétně mohlo dojít k porušení krkavice s masivní rychlou ztrátou krve, případně k protnutí hrdelní žíly s krvácením a možným vznikem vzduchové embolie či k protnutí dýchacích cest s aspirací krve a následným dušením, tedy k život bezprostředně ohrožujícím poraněním .
2. Za uvedený zvlášť závažný zločin uložil soud prvního stupně dovolateli podle §140 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 11 (jedenácti) let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil dále obviněnému trest propadnutí věci, a to zavíracího kapesního nože o délce 183 mm z kovu stříbřité barvy, který je přílohou trestního spisu.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost nahradit poškozenému Y. L., nar. XY, škodu ve výši 40 436 Kč.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 50 T 7/2021, podal odvolání jak obviněný, tak i státní zástupce. Obviněný opravný prostředek směřoval proti výroku o vině a trestu. Státní zástupce odvoláním napadl výrok o trestu v neprospěch obviněného. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 1 To 45/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného částečně zrušil v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložil podle §140 odst. 1 tr. zákoníku trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ho pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dovolateli uložil trest propadnutí věci, a to zajištěného zavíracího kapesního nože o délce 183 mm z kovu stříbrné barvy. Dále pak obviněnému uložil podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného Y. L., odkázal s jeho nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 1 To 45/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolatel je přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně je zatížen podstatnými vadami řízení, pokud jde o rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neboť rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Současně se domnívá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vyslovuje přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když odkazuje na svá písemná podání, zejména na odvolání ze dne 13. 5. 2022 a na jeho ústní doplnění v rámci veřejného zasedání o odvolání.
6. Akcentuje, že již v řízení před odvolacím soudem poukazoval na tyto rozpory, nicméně bezúspěšně. Má za to, že pokud existují pochybnosti o okolnostech, za kterých došlo k údajnému skutku, stejně tak pochybnosti ohledně motivu jeho spáchání, také o tom, co danému skutku předcházelo a jak byl daný skutek spáchán, zda byl veden takovým způsobem, že mohl jinému způsobit smrt, tak nelze dospět k závěru o naplnění pojmových znaků trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Namítá také existenci pochybností o tom, na jakou část těla byl útok veden. Dovolatel uvádí, že nebylo prokázáno, proč a jakým způsobem došlo k onomu nešťastnému incidentu, pro který byl uznán vinným. Poukazuje na rozporné výpovědi svědků – zejména poškozeného a jeho manželky. Ti, podle jeho názoru, nedokázali konstantně objasnit trestně právně relevantní skutečnosti, kdy z výpovědi poškozeného a svědkyně vyplynula celá řada pochybností o průběhu daného incidentu. Namítá, že s ohledem na duševní stav, ve kterém se nacházel jak poškozený, tak jeho manželka, z důvodu požití alkoholu, nevnesly jejich výpovědi požadovanou jistotu do daného případu, pokud jde o objasnění skutečností souvisejících se stíhaným skutkem.
7. Podle obviněného nebylo rovněž prokázáno, jak došlo během konfliktu k řeznému poranění poškozeného. Zda k řezné ráně došlo plně otevřeným nožem nebo polootevřeným nebo zda řezné poranění vzniklo v důsledku jeho jednání nebo jednání poškozeného. Namítá, že jediný objektivní důkaz – kamerový záznam je kvůli své kvalitě de facto nepoužitelný. Z toho pouze vyplývá určitá potyčka, konflikt mezi ním a poškozeným, nicméně s ohledem na nekvalitu tohoto záznamu z něho nelze blíže vycházet, neboť z tohoto nevyplývá mechanismus vzniku zranění, které utrpěl poškozený, tedy jak konkrétně došlo k řezné ráně v oblasti krku poškozeného – přičemž opakuje, že neměl v úmyslu poškozenému způsobit smrt, a ani se o toto nechtěl pokusit. Zdůrazňuje, že pokud by chtěl někoho usmrtit nebo by byl srozuměn s tím, že někoho může usmrtit, tak by zvolil zcela jiný, logicky do úvahy připadající mechanismus použití zbraně – nože a neřízl by danou osobu povrchně s malou intenzitou do krku, ale mohl by ji velmi intenzivně s vysokým důrazem na tlak říznout do krku tak, aby na místě daný člověk vykrvácel. Potažmo by mohl za dobu několika málo vteřin několikrát poškozeného bodnout do horní části těla a usmrtit ho na místě, nikoliv tedy, že by někoho malou intenzitou řízl a následně v klidu odešel. Zdůrazňuje, že sám upustil od dalšího jednání. Akcentuje, že nemá podle znaleckých posudků sklony k páchání takové trestné činnosti, k agresivitě či jiné patologické jevy. Nikdy v minulosti se nedopustil žádného trestného činu, natož takto závažného, a ani to neměl v úmyslu. Daný případ nepovažuje za „pravý“ případ pokusu vraždy, což následně podrobněji rozvádí, při opětovné akcentaci nízké intenzity řezu a dle jeho domnění absenci zohlednění stránky zavinění. Namítá, že nikdy si nepředstavoval, že by mohl poškozeného usmrtit a neví, z čeho tak soudy usuzují. Je toho názoru, že útok by měl být posuzovaný z hlediska závažnosti způsobeného následku a úmyslu k jaké újmě takové jednání směřovalo. Žádá dovolací soud, aby se právně a lidsky vcítil do daného případu, resp. situace, a posoudil, zda se pokusil skutečně o vraždu. Také žádá, aby Nejvyšší soud vzal v potaz při úvahách o právní kvalifikaci věci to, že rána měla vzniknout tlakem a tahem (malé intenzity), aniž by věděl, jak přesně k tomuto zranění poškozeného přesně došlo, také zda nevzniklo v důsledku aktivního či pasivního jednání poškozeného, který by se v rámci fyzického konfliktu sám poranil o nůž.
8. Dovolatel také poukazuje na skutečnost, že soudy nezohlednily, že poškozený je bývalým vycvičeným vojákem, kdy s ohledem na svou tělesnou stavbu těla je člověkem mnohem fyzicky zdatnější, vyšší a těžší než on. Je přesvědčen, že nebyla vyloučena nade vši pochybnost možnost, že by se poškozený během daného konfliktu mohl pasivně pořezat o nůž, což podle obviněného odpovídá i vzniklému zranění.
9. Obviněný opakovaně akcentuje svou dosavadní trestní bezúhonnost. Domnívá se tak, že existuje celá řada pochybností a namítá, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo , a to zejména za situace, kdy nebyl prokázán a objasněn motiv daného jednání, především nebyla prokázána subjektivní stránka pokusu trestného činu vraždy §140 odst. 1 tr. zákoníku. Uvádí, že „z předmětného dokazování nevyplynulo, že bych nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by následku (usmrcení poškozeného) mohla zabránit, …“.
10. Obviněný následně opětovně rozporuje právní kvalifikaci skutku, kdy je přesvědčen, že ten nenaplňuje všechny pojmové znaky přisouzeného trestného činu. Rozporuje, že není dostatečně prokázáno, že jeho úmysl směřoval k usmrcení poškozeného. Uvádí, že pokud je mu kladeno za vinu, že se skutku dopustil v úmyslné formě zavinění, pak z napadených rozhodnutí nevyplývají skutečnosti, ze kterých by bylo toto možné dovozovat. Namítá, že nebyly kumulativně naplněny obě složky zavinění – tj. složka vědění a současně složka volní (která zahrnuje chtění a srozumění) ve vztahu k danému trestnému činu. K absenci složky volní uvádí, že nechtěl, a ani nebyl srozuměn s tím, že by mohl poškozeného usmrtit. Namítá, že opak nebyl v rámci celého trestního řízení prokázán. Dále doplňuje, že za situace, kdy byl jak on, tak poškozený, pod silným vlivem alkoholu, tak si nemůže člověk uvědomit a být tedy srozuměn se všemi skutečnostmi, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu, pro který byl uznán vinným.
11. Dovolatel následně cituje pasáž z rozhodnutí odvolacího soudu na str. 9 obsahující úvahy soudu o existenci nepřímého úmyslu. Obviněný takové odůvodnění nepovažuje za přesvědčivé a přezkoumatelné, jelikož je toho názoru, že z něj není možné dovodit naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Následně odkazuje na další citaci rozhodnutí, kdy je toho názoru, že i tato je vágní a neurčitá a nevyplývá z ní, jakými úvahami se odvolací soud řídil při konstatování toho, že byl naplněně nepřímý úmysl. Namítá, že se soud nezabýval ani tím, proč nelze daný skutek považovat za trestný čin podle §145 či §146 tr. zákoníku.
12. Poté dovolatel cituje pasáž z rozsudku nalézacího soudu týkající se subjektivní stránky předmětného trestného činu. K tomu se vyjadřuje tak, že je přesvědčen o tom, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy §140 odst. 1 tr. zákoníku, nestačí pouhé zjištění, že poškozeného údajně řízl do oblasti krku a že tedy věděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, zde zájem na ochraně života, kdy pro případ, že takový následek způsobí, je s tím srozuměn. Dále dodává, že z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplývá, že při použití nože mělo být použito minimálního tlaku a intenzity, o čemž svědčí i způsobená zranění, kdy došlo pouze k povrchnímu poranění kůže, podkoží, svalové fascie a svalů, a kdy poškozený nebyl bezprostředně ohrožen na životě, nedošlo ani k žádnému významnému krvácení, ani ke vdechování krve. Poškozenému nevznikly ani trvalé následky, kromě jizvy. Je přesvědčen o tom, že skutek, pro který byl uznán vinným, nelze subsumovat pod užitou právní kvalifikaci.
13. Dovolateli se kvalifikace jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku jeví jako extrémně přísná a odkazuje na případy, které byly posouzeny v rámci mírnější kvalifikace. Konkrétně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1169/2011, a usnesení ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1154/2009. Akcentuje, že ne každý útok směřovaný se zbraní na oblast horní části lidského těla musí být právně kvalifikován jako vražda či pokus vraždy, kdy je ohrožen život, a kdy pouze díky včasnému lékařskému zákroku nedošlo k následku smrti. Dovolatel si tak klade otázku, jaký je rozdíl mezi tím, když někdo někoho řízne do krku a někdo někomu rozbije o hlavu těžký skleněný půllitr, u kterého můžou vzniknout mnohem závažnější zranění než v případě řezné rány od nože. Vytýká soudům nižších stupňů, že se blíže nezabývaly užitím právní kvalifikace těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku či ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
14. Nad rámec dovolacích důvodů, bez ohledu na to, zda mu dovolací soud dá za pravdu, uvádí, že uložené tresty považuje za nepřiměřeně přísné, neodpovídající skutkovým okolnostem případu a provedeným důkazům.
15. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2022, č. j. 1 To 45/2022-676, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2022, č. j. 50 T 7/2021-574, zrušil v celém rozsahu, a poté ve věci sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že jeho jednání správně kvalifikuje a uloží mu za dané jednání přiměřený trest, eventuálně, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal krajskému soudu k opětovnému projednání.
16. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 1 NZO 1012/2022, nejprve stručně shrnula průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněného. Následně rozebírá význam dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když akcentuje, že s poukazem na tento dovolací důvod nelze namítat a přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Uvádí, že v postupu soudů obou stupňů nelze spatřovat obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Následně rozebírá aplikaci této zásady s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016; ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013; ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014; ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Dodává, že zmíněné pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený dovolací důvod, avšak ani žádný jiný.
17. Vzhledem k tomu, že obviněný na všechny rozpory a pochybnosti poukazoval již v řízení před soudy nižších stupňů, akcentuje státní zástupkyně, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak převážně činí dovolatel v projednávané věci. Podle státní zástupkyně obviněný v rozhodující míře uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze.
18. Státní zástupkyně připouští, že námitky obviněného směřující do hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění, lze s jistou mírou benevolence podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě). Tento dovolací důvod následně podrobně rozebírá. Poté dodává, že v projednávané věci žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledala. Podle státní zástupkyně mají skutková zjištění obou soudů obsahovou návaznost na provedené důkazy. Nalézací soud dostál požadavkům na odůvodnění ve smyslu §125 tr. ř. V bodě 2 až 39 odůvodnění rozsudku rozebral soud prvního stupně dostatečně obsah provedených důkazů. V bodech 40 až 60 pak tyto podrobně hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Nalézací soud tak dospěl k dílčím skutkovým závěrům, které následně shrnul v celkovém závěru o skutkovém ději, který plně našel svůj odraz ve skutkové a právní větě. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu a nad rámec uvedeného reagoval na konkrétní námitky obviněného spočívající zejména ve zpochybnění kamerového záznamu (bod 18), a s tím související neprokázání napadení poškozeného (bod 19), ve zpochybnění výpovědi poškozeného o zraňujícím nástroji (bod 20), tvrzením o nekritickém přijetí výpovědi svědkyně N. L. (bod 21) aj. Dalším okruhem námitek obviněného směřujícím proti právnímu hodnocení zjištěného skutkového stavu se odvolací soud věnoval v bodech 24 až 26 svého rozsudku.
19. Následně se státní zástupkyně věnuje námitce obviněného stran subjektivní stránky, když ten nadnesl vhodnost užití mírnější kvalifikace, konkrétně §145 či 146 tr. zákoníku. Dodává, že obviněný nicméně svou argumentaci postavil především na kritice provedeného dokazování, polemice s objasněním okolností, za nichž byl skutek spáchán a prezentaci vlastní verze události, která ovšem nemá oporu v provedeném dokazování. Takovýmto způsobem uplatněná námitka je však pod zmíněný dovolací důvod podřaditelná pouze s jistou mírou benevolence. Státní zástupkyně se následně podrobně věnuje otázce zavinění s odkazem na příslušnou judikaturu a komentářovou literaturu. Následně cituje pasáže (body 17 a 26) z rozhodnutí odvolacího soudu, kde tento dospěl ve shodě s nalézacím soudem k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Státní zástupkyně poté uvádí, že obviněným namítané nezjištění motivu jeho jednání a rovněž prezentované dobrovolné upuštění od útoku na poškozeného je nutno označit za zcela absurdní. Dodává, že motiv není základním znakem skutkové podstaty [ správně zvlášť závažného zločinu ] zločinu vraždy §140 odst. 1 tr. zákoníku a údajné dobrovolné upuštění od dalšího napadání poškozeného spíše svědčí o okolnosti, za níž nedošlo k okamžitému dokonání daného zločinu nikoli o neexistenci nepřímého úmyslu obviněného zločin spáchat. Státní zástupkyně tak shrnuje, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání dovolatele přisoudily také odpovídající právní kvalifikaci.
20. Závěrem státní zástupkyně uvádí, že dovolaní obviněného z části uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá, z části pak je zjevně neopodstatněné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní zástupkyně současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
23. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Naznačený zjevný rozpor se ovšem musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění všech znaků určitého trestného činu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . v platném znění je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
29. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Předně je třeba konstatovat, že námitky dovolatele směřující do kvalifikování skutku jako trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jsou založeny na tvrzení, že u něho absentoval úmysl poškozeného usmrtit. Fakticky tak jeho námitky směřují do subjektivní stránky. Námitky stran subjektivní stránky lze obecně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když dovolatel konkrétně nesouhlasí, že u něj měl být přítomen tzv. vražedný úmysl a jeho jednání tak mělo být kvalifikováno podle §145 nebo §146 tr. zákoníku Z pohledu zvolené argumentace je ovšem třeba zdůraznit, že obviněný své dovolací námitky fakticky zakládá v rozhodující míře jen na jiném hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy nižších stupňů, takže jeho námitky lze podřadit pod zvolený dovolací důvod jen s jistou mírou benevolence. Námitka dovolatele směřující do absence zjištění motivu sice na první pohled cílí na stejný dovolací důvod, nicméně motiv není znakem přisouzené skutkové podstaty, a proto tuto námitku nemohl Nejvyšší soud pod žádný z dovolacích důvodů podřadit. Ohledně zbývajících námitek obviněného směřujících do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů je třeba připomenout, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a odst. 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Lze připustit, že k určitému procesnímu přezkumu ze strany Nejvyššího soudu může dojít v případech tzv. extrémního nesouladu, který je podřazen podle účinné právní úpravy pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterého se také obviněný domáhá. Nejvyšší soud však v předmětné věci žádný extrémní soulad neseznal. Těžiště argumentace obviněného je opětovně založeno jen na prostém nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a na předestření jeho vlastní verze skutkového děje Takovou argumentaci také nelze podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný.
30. Ve vztahu k námitkám, které se týkají dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno konstatovat, že tyto, jak již bylo naznačeno, směřují do skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Předně je třeba opětovně zdůraznit, že ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu uplatňuje obviněný stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto se s těmito námitkami podle Nejvyššího soudu řádně a dostatečně vypořádaly. Dovolatel zejména namítá, že nebylo dostatečně prokázáno, jak byl daný skutek spáchán, na jakou část těla byl útok veden, když i poukazuje na podnapilost poškozeného a jeho manželky a nízkou kvalitu zajištěného kamerového záznamu. Z pohledu této argumentace je nutno uvést, že Nejvyšší soud neseznal nějakého rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, když skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou přesvědčivé a logické a mají oporu v provedených důkazech. Lze tedy konstatovat, že soudy nižších stupňů se námitkami obviněného dostatečně zabývaly, přičemž je třeba zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu opětovně reprodukovat závěry nalézacího či odvolacího soudu. Dané námitky tedy svou povahou nepřekračují pouhou polemiku obviněného s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a jako takové nespadají pod obviněným tvrzený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že závěr o tom, že to byl právě obviněný, kdo napadl otevřeným nožem poškozeného a způsobil mu dané zranění je dostatečně prokázán výpovědí svědkyně N. L., manželky poškozeného, kamerovým záznamem, odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví genetika aj. (viz zejména body 46–60 rozsudku nalézacího soudu, či body 17–23 rozhodnutí odvolacího soudu). Je přitom nezbytné zdůraznit, že jak nalézací soud, tak i soud odvolací, se s nižší kvalitou kamerového záznamu (kterou namítá obviněný) odpovědně vypořádaly (viz bod 18 rozhodnutí odvolacího soudu, body 31 a 49 – 50 rozsudku soudu prvního stupně) a přitom vyváženě hodnotily charakter a kvalitu tohoto důkazu a pohlížely na něj v souvislosti s ostatními důkazy.
31. Obviněný také akcentuje rozporné výpovědi svědků . Toto ve své podstatě namítá předně velice obecně. Bez ohledu na jistou obecnost uplatněné argumentace je nutno konstatovat, že věrohodností výpovědi poškozeného a jeho manželky se zabýval jak nalézací soud, tak i soud odvolací. Nalézací soud vycházel skutečně při formulování skutkových zjištění zejména z výpovědi svědkyně N. L. (viz bod 46 rozsudku soudu prvního stupně), když ovšem k této přistupoval dostatečně obezřetně a kriticky, neboť její výpověď komparoval s kamerovým záznamem, který je sice horší kvality, nicméně podstatné body výpovědí svědkyně jsou tímto kamerovým záznamem podpořeny (viz natlačení poškozeného na stěnu budovy v čase 00:12 - kamerový záznam po technickém úkonu, č. l. 234–235) a dalšími provedenými důkazy. Soud se také zabýval schopností svědkyně vnímat danou situaci, když ta byla také ovlivněna alkoholem, přičemž uzavřel, že svědkyně nebyla ve stavu závažnější opilosti, byť připustil, že toto nebylo objektivizováno. Nejvyšší soud v tomto směru považuje za vhodné uvést, že o tom, že svědkyně byla schopna událost reálně vnímat, nakonec nepochybně svědčí i její bezprostřední reakce po činu, když volala o pomoc a byla schopna telefonicky přivolat svědka O. H. a dovést poškozeného na ubytovnu. Navíc, její výpověď s výpovědí poškozeného navzájem koresponduje, přičemž obsah výpovědí odpovídá také informacím vyplývajícím z dalších provedených důkazů. Zároveň nebylo zjištěno ničeho, co by mohlo vést k závěru, že poškozený a jeho manželka měli důvod či jakýkoliv zájem vypovídat nepravdivě, prožité události zkreslovat či o nich „mlžit“. Lze tedy uzavřít, že věrohodností výpovědi poškozeného a uvedené svědkyně a komparaci jejich výpovědi s dalšími důkazy se nalézací soud zabýval zejména v bodech 46 až 54 svého rozsudku. Rovněž odvolací soud se zabýval věrohodností výpovědi poškozeného a jeho manželky, a to právě z pohledu odvolacích námitek obviněného (viz body 21 a 22 rozhodnutí odvolacího soudu). Danou námitku tedy Nejvyšší soud také odmítl jako neopodstatněnou.
32. Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkami stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétně otázkou subjektivní stránky jednání obviněného.
33. Podstatou zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslné usmrcení jiného člověka. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Úmysl pachatele se musí vztahovat ke způsobení smrti, tzn. že pachatel musí být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí smrt jiného člověka. Význam při řešení otázky, zda byl pachatel srozuměn se způsobením smrti, má přitom zejména charakter prostředku, jímž pachatel na poškozeného útočil, intenzita vedení útoku (například počet a síla úderů či bodných ran), konkrétní místa na těle poškozeného, na něž pachatel útočil, tedy zda byly rány či údery vedeny proti těm místům na těle, kde se nacházejí životně důležité orgány (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 116/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010 či ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003). Nelze opomíjet ani tělesnou konstituci oběti. Bez významu nemusí být ani prostředí a vnější podmínky. Zohledňován by měl být rovněž důvod, který vedl k útoku proti jinému člověku, či charakter předchozích vztahů mezi pachatelem a poškozeným. Na druhou stranu, nepodaří-li se spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel k vraždě veden, nelze z toho bez dalšího usuzovat na chybějící úmysl způsobit postižnému smrtelný následek, jestliže je tento úmysl dostatečně zřejmý z jiných okolností výše uvedených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010). Význam má také chování pachatele po činu, například skutečnost, že se pachatel bezprostředně po činu nesnažil oběti poskytnout pomoc. Přihlížet lze také i k verbálním či jiným projevům pachatele před útokem, avšak jejich význam při prokazování úmyslu pachatele nelze přeceňovat. Je tomu tak proto, že zejména z výhružek usmrcením, které pachatel učiní v emotivně vypjaté situaci (hádka, vztek), není možné bez dalšího vyvozovat jeho úmysl usmrtit oběť (ŠČERBA, F. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, §1 až 204. V Praze: C. H. Beck, 2020. S. 1234-1237).
34. Obecně je třeba ve vztahu k otázce zavinění konstatovat, že zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
35. Jak již bylo naznačeno zavinění ve formě úmyslu má dvě složky, a to úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]) a úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl přímý je založen na tom, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Naproti tomu o zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Od případu úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je třeba odlišovat zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení se o zavinění ve formě vědomé nedbalosti jedná tehdy, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v tr. zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Jinými slovy, vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
36. Předně musí Nejvyšší soud odmítnout, že by se subjektivní stránkou předmětného trestného činu soudy nižších stupňů nezabývaly. Nalézací soud v bodech 62 a 63 svého rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolatel nepochybně jednal přinejmenším v úmyslu eventuálním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když věděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Tedy zájmu na ochraně života, kdy pro případ, že takový následek způsobí, s tím byl srozuměn. K tomuto závěru přitom nalézací soud dospěl ze způsobu aktivního jednání obviněného (ze způsobu útoku, jeho zacílení, rychlosti pohybů a typu použité zbraně), které neumožňovalo obviněnému kontrolovat hloubku a přesný průběh řezu. Dovolatel tak nebyl schopen řízeně vyloučit vznik život ohrožujících zranění, s takovým následkem byl nicméně zcela jistě srozuměn. V tomto směru lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu shledává nepřímý úmysl u trestného činu vraždy i v tom případě, pokud je dostatečně zřejmý z okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň, o které ví, že je svou povahou způsobilá jiného usmrtit, a vede útok záměrně proti těm částem těla poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010). Nalézací soud v rámci úvah o tomto závěru akcentoval, že obviněný s nožem pracoval vysoko v okolí hlavy a krku poškozeného. Podle nalézacího soudu tak tedy bylo pouze otázkou náhody, jakou intenzitou a kam přesně byl poškozený nakonec zasažen. Nejvyšší soud nad rámec úvah soudu prvního stupně také považuje za vhodné akcentovat výpověď znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (bod 35 rozsudku soudu prvního stupně), který se vyjádřil tak, že řezné poranění vzniká tahem a tlakem nástroje, jeho hloubka závisí na ostrosti nástroje a intenzitě tlaku. Uzavřel, že je to věcí shody náhod, k jak závažnému poranění dojde. Pro způsobení život ohrožujícího zranění by ovšem podle znalce stačilo, aby bylo poranění bylo jen o něco hlubší, jelikož krční tepny a žíly jsou jeden nebo dva centimetry pod kůží. Důležité v dané souvislosti ovšem podle Nejvyššího soudu je, že podle znalce řez nemohl být pachatelem kontrolovaný, pachatel tedy nemohl v době útoku odhadnout hloubku rány nebo intenzitu tlaku. Nelze také pominout, že samotný obviněný byl podnapilý, takže ani objektivně nebyl schopen způsob útoku kontrolovat a ani nekontroloval, když sám obviněný v podstatě svoji obhajobu postavil na tom, že si útok nožem nepamatuje a i fakticky zpochybňuje, že by nůž vytáhl, přestože připouští, že se jedná o jeho nůž.
37. Současně je zřejmé, že i odvolací soud se velmi podrobně zabýval námitkou obviněného, že nebyl prokázán jeho úmysl spáchat trestný čin vraždy (blíže viz bod 24 rozsudku odvolací soud). Tedy tento soud se nespokojil pouze s odkazem na závěry soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek obviněného a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Soud druhého stupně zcela správně upozornil na skutečnost (bod 25 rozsudku odvolacího soudu), že nalézací soud nepřipisoval obviněnému přímý úmysl, tedy, že by obviněný chtěl poškozeného usmrtit. Proto vyhodnotil jako liché námitky obviněného, že nešlo z ničeho dovodit, že by usiloval poškozenému o život. V bodě 26 odvolací soud dodal, že zavinění obviněného obsahovalo vědomostní i volní složku eventuálního úmyslu. Akcentoval, že každému dospělému člověku je na první pohled zřejmé, že řezný mechanismus použití nože na krku člověka může přivodit smrt postiženého, což je dáno anatomickým uspořádáním člověka. Vzhledem k objektivně smrtícímu charakteru jednání obviněného a k existenci nepřímého úmyslu tak vyhodnotil odvolací soud, že zjištěný skutek nemohl být považován za trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku či ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku.
38. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů plně ztotožňuje a pro jistou stručnost na ně odkazuje, jelikož není úkolem Nejvyššího soudu opakovaně objasňovat neopodstatněnost námitek dovolatele, jestliže tak přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem učinily soudy nižších stupňů. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že z mechanismu vzniku zranění je zjevné, že k vážnějšímu poranění či dokonce k fatálnímu následku nedošlo jen souhrou náhod a rozhodně se nedá hovořit o tom, že by bylo jednání obviněného z jeho strany plně kontrolované. A to zejména vzhledem ke střední až těžké opilosti jak obviněného, tak i poškozeného, a rychlosti provedeného útoku, když poškozený evidentně útok neočekával a ani nemohl. Nad to je z dovolání zřejmé, že dovolatel utrpěné zranění poškozeného určitým způsobem zlehčuje, nicméně z fotodokumentace (č. l. 169 a zejména č. l. 170) je patrná zjevná nebezpečnost takového zranění i laikovi. Jak se vyjádřil znalec, pro způsobení život ohrožujícího zranění by stačilo, aby bylo poranění o něco hlubší, jelikož krční tepny a žíly jsou jeden nebo dva centimetry pod kůží. Navíc o razanci jeho útoku svědčí i délka způsobené řezné rány, které činila 20 cm. Obviněný tak musel být minimálně srozuměn s tím, že pokud tímto způsobem útočí nožem na krk poškozeného, může tomuto přivodit smrt a byl s tímto následkem srozuměn. Navíc je třeba zdůraznit, že i intelektové schopnosti obviněného umožňovaly si uvědomit možné hrozící následky jeho jednání, tedy že může poškozeného usmrtit a byl s tím srozuměn (složka volní). Nejvyšší soud se tak plně ztotožňuje s tím, že obviněný naplnil subjektivní stránku přisouzeného trestného činu minimálně v eventuálním úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
39. Nad to je třeba uvést, že argumentace obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky je založena i na tom, že obviněný jistým způsobem odmítá existenci ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy úmyslu nepřímém, když de facto z obsahu jeho dovolání vyplývá, že je přesvědčen o tom, že naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu §21 tr. zákoníku je možné pouze v přímém úmyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Viz vyjádření obviněného v dovolání „dle mého názoru pro naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku, nestačí pouhé zjištění, že jsem poškozeného údajně řízl do oblasti krku a že jsem tedy věděl, že svým jednáním můžu způsobit porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, zde zájmu na ochraně života, kdy pro případ, že takovým následek způsobím, jsem s tím byl srozuměn“ (str. 5 dovolání obviněného). Takové přesvědčení je však zcela liché, jak již bylo výše rozvedeno, neboť pro naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu postačí i úmysl nepřímý.
40. Pokud obviněný ve svém dovolání odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1169/2011, a usnesení ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1154/2009, kdy namítá, že věci řešeny v těchto usneseních nebyly posouzeny jako trestný čin vraždy §140 tr. zákoníku, je nutno uvést, že tato argumentace stojí zcela mimo zvolané dovolací důvody. V daných dvou věcech Nejvyšší soud neřešil otázku aplikace skutkové podstaty trestného činu vraždy a nemá ani přístup k daným spisovým materiálům, tedy nemůže odpovědně posoudit rozdíly v kvalifikaci. Okrajově lze uvést, že v daných věcech byl úder do hlavy veden sklenicí (celistvou či rozbitou), kdy v současně posuzovaném případě útočil obviněný nožem na krk poškozeného, kde de facto jakýkoliv takový útok nožem může být fatální a je to obecně známou skutečností. Daná část lidského těla je velice zranitelná z důvodu umístění tepny či krčních žil, které jsou kryty pouze měkkou tkání. Tedy, daný životně důležitý oběhový systém není ze směru útoku chráněn např. kostí. Každé osobě přitom musí být na základě elementárních znalostí anatomie člověka zřejmé, že útok (zejména) nožem do této části lidského těla může s mírou vysoké pravděpodobnosti končit smrtí. Zde je přitom nutno akcentovat, že z dokazování zřetelně vyplynulo, že obviněný svůj útok nemohl natolik kontrolovat, aby „s chirurgickou“ přesností poškozeného čepelí nože nanejvýš povrchově zranil.
41. I další námitku směřující do dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba odmítnout. Obviněný ve svém dovolání namítá, že nebyl prokázán motiv spáchání skutku. Zde je nutno souhlasit s poznámkou odvolacího soudu, že motiv činu není obligatorním znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Je tomu tak například u skutkové podstaty §146 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, nikoliv však u §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu §21 tr. zákoníku, pro který byl obviněný odsouzen. I tuto námitku tak Nejvyšší soud odmítnul jako neopodstatněnou.
42. Nejvyššímu soudu není dále zřejmé, co obviněný chtěl vyjádřit námitkou, že poškozený je bývalým vycvičeným vojákem, je zdatnější konstituce – vyšší a těžší, když toto nemá na případné zranění žádný dopad (obviněný nikdy netvrdil, že by ho snad poškozený napadl). Není zřejmé, jak by daná skutečnost mohla přispět k tomu, že se mohl poškozený pasivně pořezat o nůž sám. Nad to danou námitkou se již ve své podstatě zabýval odvolací soud, kdy zejména v bodech 18 až 20 svého rozhodnutí uvedl, že důkazy v souhrnu poukazují na to, že obviněný napadl poškozeného otevřeným nožem. To dokládá i skutečnost, že následně obviněný z místa odchází, přitom pokud by skutečně během souboje došlo k nečekanému otevření nože, který měl pouze v ruce bez úmyslu poškozeného zranit, pak si po útoku musel jistě všimnout, že nůž drží v otevřené poloze a je potřísněn krví – nad to, když toto navíc doprovázelo volání svědkyně. Argument, že v útoku nepokračoval, přitom spíše svědčí o bezohlednosti k následkům, které útokem na krk způsobil poškozenému, když ani neinicioval lékařské ošetření a o osud poškozeného se nestaral. Nejvyššímu soudu není rovněž zřejmé, jaký dopad na kvalifikaci věci by mohla mít obviněným opakovaná skutečnost, že se v minulosti trestné činnosti nedopustil. Toto by mělo dopad maximálně do roviny úvah do trestu, když toto nalézací soud v bodě 68 svého rozhodnutí zohlednil. Dané námitky tak Nejvyšší soud vyhodnotil také jako neopodstatněné.
43. Obviněný obecně namítá vadnou aplikaci zásady in dubio pro reo ze strany soudů nižších stupňů, když konkrétně uvádí, že nebylo dostatečně prokázáno, že nechtěl a nebyl srozuměn s tím, že by mohl poškozeného usmrtit. Následně obecně tvrdí, že existuje celá řada pochybností ohledně předmětné věci. Konkrétně uvádí absenci zjištění motivu a subjektivní stránky, či také přesně nezjištěný průběh incidentu. Bez ohledu na skutečnost, že tato námitka není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů se dostatečně zabývaly jak průběhem incidentu (viz body 46–60 nalézacího soudu, také body 18 až 23 rozhodnutí odvolacího soudu), tak i již rozebíranou subjektivní stránkou (viz zejm. body 34 a násl. tohoto rozhodnutí, ohledně lichosti námitky stran motivu viz bod 42 tohoto usnesení). Soudy nižších stupňů své závěry postavily na poměrně bohaté důkazní situaci, kdy o jednání obviněného, tak jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, nejsou sebemenší pochybnosti. Zde je třeba připomenout závěry z usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 3546/16, či z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19 (přim. také Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D., a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář . 1. vyd. Praha: Leges, 2022, s. 1568 a násl.), že „pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze [skupin] důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady‚ v pochybnostech ve prospěch neboť soud pochybnosti nemá.“ Soudy nižších stupňů přitom pochybnosti o naplnění subjektivní stránky, resp. všech znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu §21 tr. zákoníku, neměly. Nemá je ani Nejvyšší soud, jelikož je toho názoru, že bylo nade vši pochybnost prokázáno, že obviněný se skutku dopustil, přičemž Nejvyšší soud neseznal pochybení stran jeho kvalifikace.
44. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů tak nepochybily, pokud v dané věci neuplatnily zásadu in dubio pro reo , neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Nad rámec tohoto závěru je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Jak již bylo naznačeno , tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
45. Přesto je třeba obecně uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
46. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
47. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, argumentaci obviněného směřovanou do dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo možno pod tento podřadit, ale ani pod žádný jiný. Argumentaci stran naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu §21 tr. zákoníku, zejména námitky směřující do subjektivní stránky trestného činu, bylo možno s jistou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu