ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.916.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 916/2023-5543
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2023 o dovolání obviněného Jakuba Smolíka , nar. 28. 2. 1983 ve Frýdku-Místku, trvale bytem Frýdek Místek , Malé náměstí č. p. 98, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 5 To 18/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 6/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Jakuba Smolíka odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 2. 2023, sp. zn. 37 T 6/2014, podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil ohledně obviněného Jakuba Smolíka v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 1 T 53/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 5 To 361/2016, výrok o vině, souhrnném trestu a o náhradě škody a uznal ho vinným v bodech 1., 2. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a v bodě 3. přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
ad 1. v úmyslu sebe obohatit a získat nemovitosti ve vlastnictví Sboru dobrovolných hasičů Místek, se sídlem Frýdek-Místek, Malé náměstí č. p. 98 (dále „SDH“ nebo „sbor“), aniž by měl k dispozici dostatek finančních prostředků na jejich koupi, poté co z jeho podnětu došlo dne 6. 6. 2011 rozhodnutím výboru SDH k vyloučení 7 původních členů z řad tohoto sboru a ve dnech 6. 6. 2011 a 7. 9. 2011 bylo rozhodnutími výboru postupně přijato 15 nových členů, které ke vstupu do sboru přesvědčoval pod příslibem provozování hasičského sportu a kteří na rozdíl od něj fungování sboru neznali, a následně jej zvolili do funkce starosty sboru, na mimořádné valné hromadě SDH konané dne 24. 9. 2011 ve XY, v restauraci XY, předložil valné hromadě, jako orgánu oprávněnému ke schválení převodu majetku sboru, ke schválení návrh na prodej níže uvedených nemovitostí ve vlastnictví SDH jeho osobě jako kupujícímu za částku 12.000.000 Kč s tím, že takovýmto způsobem získá SDH finanční prostředky, které jsou nezbytné k provozování hasičského sportu a bez nichž nemůže vykonávat hasičskou činnost, kdy na této mimořádné valné hromadě přítomným členům zamlčel svou finanční situaci a neschopnost dostát svému závazku zaplatit kupní cenu, jakož i to, že nemá v úmyslu celou kupní cenu zaplatit, načež přítomní členové sboru na této mimořádné valné hromadě schválili prodej níže uvedených nemovitostí obviněnému a současně udělili plnou moc náměstkovi starosty Marku Říhovi k zastupování ve věci prodeje domu,
následně dne 20. 12. 2011 ve XY uzavřel jako kupující s Markem Říhou, kterému za tímto účelem a dále k zastupování v řízení před katastrálním úřadem při vkladu vlastnického práva udělil jako starosta SDH dne 24. 9. 2011 plnou moc k jeho zastupování, kupní smlouvu, podle které SDH zastoupený Markem Říhou prodal Jakubu Smolíkovi nemovitosti, do té doby ve výhradním vlastnictví SDH, a to budovy v rozsudku popsané, včetně součástí a příslušenství, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY za kupní cenu 12.000.000 Kč, která měla být podle smlouvy uhrazena již před podpisem kupní smlouvy, ve skutečnosti byla na účet SDH ke dni podpisu kupní smlouvy uhrazena pouze částka 7.200.000 Kč, kterou obviněný uhradil z hypotečního úvěru poskytnutého Hypoteční bankou, a. s., jenž byl zajištěn zástavou předmětných nemovitostí, přičemž vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo pro něj zapsáno katastrálním úřadem ke dni 21. 12. 2011, a tímto jednáním sebe obohatil a na majetku SDH způsobil škodu ve výši 4.800.000 Kč,
čin popsaný pod bodem ad 2. byl převzat z rozsudku ve smyslu §45 odst. 1 tr. zákoníku jako dílčí útok pokračujícího trestného činu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 1 T 53/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 5 To 361/2016,
ad 3. dne 9. 12. 2011 ve Frýdku-Místku uzavřel s Hypoteční bankou, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/152 (dále „Hypoteční banka“), smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru reg. č. 3600/339061-01/11/01-001/00/R, ve výši 7.710.000 Kč na financování nákupu nemovitostí (uvedených v rozsudku stejně jako v bodě 1.), která v bodě V. odstavec 1 písm. c) stanovila jako podmínku pro čerpání úvěru předložení dokladů prokazujících použití vlastních prostředků ve výši 4.290.000 Kč na úhradu kupní ceny uvedených nemovitostí ve výši 12.000.000 Kč, aniž disponoval vlastními finančními prostředky v této výši, přičemž úvěr byl zajištěn zástavním právem k uvedeným nemovitostem, načež dne 14. 12. 2014 doručil Hypoteční bance v souvislosti s návrhem na povolení čerpání úvěru nepravdivé sdělení vypracované dne 13. 12. 2011 advokátem Mgr. Martinem Mojžíškem, že do jeho advokátní úschovy uhradil část kupní ceny ve výši 4.290.000 Kč, jako doklad, že uhradil potřebnou část kupní ceny z vlastních prostředků, kdy na základě tohoto sdělení byla bankou prostřednictvím bezhotovostního převodu ke dni 16. 12. 2011 připsána celá částka úvěru ve výši 7.710.000 Kč na účet advokátní úschovy Mgr. Martina Mojžíška č. XY, přičemž pokud by Hypoteční bance bylo známo, že obviněný žádné vlastní prostředky do advokátní úschovy nesložil a nedisponuje vlastními finančními prostředky k úhradě zbývající části kupní ceny, úvěr by mu poskytnut nebyl, a čerpání úvěru by mu nebylo povoleno.
2. Soud prvního stupně obviněného odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku za popsané trestné činy a za sbíhající se přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 T 134/2015, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2016, ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 T 134/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok a na zrušený výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 1 T 53/2016, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž rozhodl podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud usnesením ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 5 To 18/2023, o odvoláních obviněného a SDH rozhodl tak, že jednak z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, a podle §265 tr. ř. rozhodl tak, že SDH jako poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jednak odvolání poškozeného SDH podle §256 tr. ř. zamítl. Jinak ponechal uvedený rozsudek beze změny.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání proto, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkami proti vadnému právnímu posouzení a soudy nesprávně prosoudily jako důkaz nahrávky rozhovoru mezi ním a jeho advokátem Mgr. Martinem Mojžíškem, ač jejich použití jako důkazů bylo vyloučeno.
5. Obviněný poukázal na svou dosavadní obhajobu, že se snažil zejména zajistit dostatek finančních prostředků na činnost spolku a jeho členů, z čehož vyplývala jako logický krok obnova členské základny. Vyloučil, že by je ke vstupu do sboru přemlouval. Vyjádřil přesvědčení, že jeho vina provedeným dokazováním nebyla prokázána, protože z žádného důkazu neplyne, že bylo jeho úmyslem při koupi nemovitostí získat majetkový prospěch na úkor sboru, ale naopak se snažil získat finanční prostředky k zajištění potřeb SDH a jeho členů. Soud však při posuzování jeho viny vycházel především z důkazů svědčících v jeho neprospěch a nebral do úvahy výpovědi nových členů, z nichž někteří znali podrobnosti prodeje předmětných nemovitostí i způsobu úhrady kupní ceny. Závěr soudů o tom, že SDH uvedl v omyl, nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování, stejně jako to, že měl úmysl získat pro sebe majetkový prospěch. Poukázal na směnku, jíž vystavil ve prospěch SDH na částku ve výši 4.800.000 Kč se splatností dne 31. 8. 2013, kterou soudy nesprávně vyhodnotily. Pro závěr, že nebyla krytá, pak vyšly nedůvodně z jeho měsíčního příjmu, který v době uzavření kupní smlouvy činil 15.000 Kč čistého, avšak pominuly další příjem ze zvýšených nájmů členů spolku a nájmu nebytových prostor i to, že chtěl prostřednictvím společnosti MAX 94, s. r. o., zrekonstruovat budovu, čímž by získal další příjmy z nájmu bytů, případně jako krajní řešení by prodal 2 až 3 nově vybudované byty, a tím získal zbylé finanční prostředky k úhradě vystavené směnky, k níž na valných hromadách SDH předložil žádost o prodloužení doby splatnosti, aby ji mohl řádně a včas uhradit.
6. Vadné hodnocení audionahrávek vzniklých při poradách s advokátem Mgr. Martinem Mojžíškem podle obviněného spočívalo v tom, že soudy nedůvodně shledaly, že jmenovaný advokát nebyl jeho obhájcem, a nešlo tudíž o poradu advokáta s jeho klientem a právní poradenství, ale o plánování trestné činnosti. S tímto závěrem se obviněný neztotožnil a setrval na tom, že nahrávky byly pořízeny v advokátní kanceláři Mgr. Martina Mojžíška a jejich obsahem jsou informace poskytované obviněnému k převodu nemovitosti, které jednostranně sděluje advokát klientovi. I kdyby šlo o protizákonné informace, je třeba setrvat na tom, že k nim došlo v rámci porady advokáta a klienta a byť by je advokát klientovi poskytovat neměl, podléhaly zvýšené ochraně z hlediska obecné povinnosti mlčenlivosti advokáta, a proto nemohou sloužit jako procesně použitelný důkaz. Obviněný spatřoval nedostatek i v tom, že nebyl k použití těchto nahrávek vyžádán souhlas zástupce České advokátní komory podle §85b odst. 1 tr. ř. a že se soudy nezabývaly tím, jak svědek T. L. tyto nahrávky získal a co jej motivovalo k jejich předložení v trestním řízení, neboť měly být již v přípravném řízení předepsaným způsobem zničeny (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06). Za tím účelem obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud provedl jím konkrétně uvedené důkazy.
7. K hypotečnímu úvěru zmínil, že byl zajištěn v nadpoloviční hodnotě těchto nemovitostí, což mu umožňovalo lépe disponovat s předmětnými nemovitostmi, než kdyby byly zajištěny co do celé jejich hodnoty. Uvedené skutečnosti svědčily o pochybnostech, které měl soud vyhodnotit v jeho prospěch ( in dubio pro reo ) a zprostit jej podané obžaloby. Neztotožnil se ani s právním posouzením činu v bodě 3. jako přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, protože se za účelem poskytnutí hypotečního úvěru nechal zastoupit M. A., která zajišťovala poskytnutí úvěru, resp. naplnění veškerých podmínek banky. Za tímto účelem tato finanční poradkyně spolupracovala se zaměstnancem úvěrující banky P. S. a schovatelem Mgr. Martinem Mojžíškem a až po doložení dokumentů těmito osobami úvěrující banka připravila návrh smlouvy a došlo k jejímu podpisu. Úhrada části kupní ceny směnkou je v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. c) Smlouvy o hypotečním úvěru, podle něhož měl obviněný hradit část kupní ceny vlastními prostředky, za které lze tuto směnku pokládat, neboť je všeobecně považována za platební prostředek, navíc advokát pro banku vystavil potvrzení o složení části kupní ceny do advokátní úschovy. Pokud mezi bankou a obviněným došlo k nedorozumění v tom, že vlastní prostředky budou hrazeny prostřednictvím vystavené směnky, tak jej nezapříčinil obviněný, a proto i zde měla být aplikována zásada in dubio pro reo .
8. Přestože stejné námitky obviněný uvedl i v odvolání, odvolací soud na ně dostatečně nereagoval, což je v rozporu s ustálenou judikaturou i zásadami spravedlivého procesu. Ze všech důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 5 To 18/2023, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2023, sp. zn. 37 T 6/2014, a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) s námitkami obviněného neztotožnil, protože i když v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítal vadné posouzení úmyslu u zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ve skutečnosti zpochybňoval učiněná skutková zjištění, a teprve prostřednictvím alternativního pohledu na ně usiloval o zbavení odpovědnosti za tento zločin. Na rozdíl od obviněného dovodil jeho úmysl ze série podrobně naplánovaných kroků, jejich načasování a kombinovaného provedení s dalšími subjekty, což vedlo k podvodnému vylákání nemovitostí z majetku SDH. Připomenul, že obviněný vykazoval nedostatečný výdělkový příjem ze zaměstnání, byl nemajetný v privátní sféře a nehodlal ani dodržet podmínky prodeje nemovitosti schválené na mimořádné valné hromadě SDH a podmínky kupní smlouvy k úhradě celé ceny (viz bod 112. odůvodnění rozsudku), z čehož je evidentní, že obviněný chtěl pro sebe získat uvedené nemovitosti, aniž by zaplatil celou kupní cenu, přičemž i část kupní ceny z poskytnutého bankovního úvěru již od počátku plánoval vyvést pod nepravdivou záminkou úhrady dostavby hasičské zbrojnice, která se nikdy neuskutečnila, a ani se neměla skutečně realizovat.
10. Namítaný nedostatek úmyslu u přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku podle státního zástupce rovněž neodpovídá výsledkům provedeného dokazování, protože do advokátní úschovy nebyly složeny avizované peněžní prostředky, ale toliko směnka vlastní, o níž úvěrující banka nebyla informována, její proplacení bylo závislé na majetkových poměrech obviněného a předpokládala složení již disponujících peněžních prostředků v ujednané částce. Pokud by všechny tyto skutečnosti banka znala, čerpání úvěru by nepovolila. Nenaplněna zůstala i podmínka použití vlastních prostředků k úhradě části kupní ceny, a z uvedených důvodů nebylo podstatné, že obviněný zajistil úvěr zástavou nemovitostí, jejichž obvyklá cena tehdy převyšovala výši poskytnutého úvěru.
11. Výhrady namítané podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce označil za běžnou polemiku s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení důkazů ve smyslu v předchozích fázích trestního řízení uplatněné argumentace, na kterou soudy nižších stupňů reagovaly v bodech 104. a 112. rozsudku soud prvního stupně a v bodech 43. až 47. usnesení odvolacího soudu. V posuzované věci neshledal podmínky pro použití zásady in dubio pro reo , jíž se obviněný v dovolání neopodstatněně domáhal, a to ani s ohledem na jeho tvrzení o procesní nepoužitelnosti zmiňovaných audionahrávek, protože soud prvního stupně se s nimi zcela správně vypořádal v bodě 83. a násl. odůvodnění rozsudku, na což státní zástupce navázal sdělením o omezení věcného rozsahu povinnosti mlčenlivosti advokáta zakotveného v §21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o advokacii“), tak, že se vztahuje na skutečnosti, o nichž se advokát dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Jejím předmětem se v uvedeném smyslu stávají údaje o klientovi a jeho věci. Povinnost mlčenlivosti se proto nevztahuje na skutečnosti, o nichž se advokát dozví jinak než v souvislosti s poskytováním právních služeb, i když se týkají klienta. Na posuzovaných nahrávkách však není zaznamenána profesní činnost ve vztahu advokáta a klienta, ale ve skutečnosti jejich participace na páchání trestné činnosti. Nešlo o prohlídku v prostorách advokátní kanceláře Mgr. Martina Mojžíška, jak nedůvodně s odkazem na §85b odst. 1 tr. ř. poukazoval obviněný, a nahrávky pro účely trestního řízení odevzdal policejnímu orgánu Ing. Tomáš Literák, jenž jejich nález vysvětlil.
12. Protože se soudy se všemi rozhodnými skutečnostmi řádně vypořádaly a státní zástupce v jejich rozhodnutích ani jim předcházejícím řízení obviněným namítané nedostatky neshledal, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K dovolání a dovolacím důvodům obecně
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v §265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Pro rozsah přezkumné povinnosti je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
15. Nejvyšší soud se zabýval obsahem podaného dovolání se zřetelem na takto vymezené zásady a na to, jaké výhrady k jednotlivým označeným důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obviněný rozvedl, a posuzoval, zda zákonné podmínky splňují.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Zásadně postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
17. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k odstranění právních vad, protože jeho prostřednictvím je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
18. Nejvyšší soud je vedle těchto zákonem vymezených pravidel povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu [viz čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“)] a právo občanů na soudní ochranu [viz čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“)] , neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K námitkám obviněného
a) nepoužitelnost důkazu
19. Výhrady obviněného směřovaly s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti použití nahrávek jeho schůzek s Mgr. Martinem Mojžíškem, protože tvrdil, že šlo o jeho porady s obhájcem, a tedy je soud nemohl jako důkaz použít, což je okolnost dopadající na alternativu tohoto dovolacího důvodu spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.
20. Obviněný tuto námitku uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, které na ni reagovaly. Jen ve stručnosti lze zmínit, že odvolací soud v bodech 26. až 29. napadeného usnesení vysvětlil její nedůvodnost s odkazem na správnost úvah soudu prvního stupně v bodech 80. až 83., jenž bral do úvahy jak obsah nahrávek, tak okolnosti jejich vzniku i způsob jejich nálezu a předložení jako důkazního materiálu soudu. Oba soudy se zabývaly jejich použitelností jako důkazu v trestním řízení a rozvedly, jak je v tomto směru vyhodnotily.
21. Nejvyšší soud v těchto postupech neshledal obviněným vytýkané vady, protože soudy braly do úvahy jejich povahu ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř. a postupovaly v souladu s §21 odst. 5, 6 tr. ř. při jejich použití i hodnocení jako důkazu. Důvodem, proč je bylo možno jako důkaz použít, je to, že šlo o nahrávky obviněným pořízené při rozhovorech mezi ním a Mgr. Martinem Mojžíškem, jenž sice byl v té době advokátem, ale v daném kontextu, jak i z jejich obsahu plyne, obviněnému radil, jak spáchat projednávanou trestnou činnost. Tyto nahrávky obviněný zanechal v půdních prostorách náležejících k bytu, jejž užíval, a byly nalezeny při vyklízení této půdy v době, kdy dům opět připadl SDH (mezi nepořádkem v zásuvce ve spodní části staré skříně zabalené v igelitové tašce s dalšími DVD; jde o 10 nosičů DVD s audionahrávkami obsahujícími 25 jednání mezi obviněným a Mgr. Martinem Mojžíškem). Nalezeny byly T. L. a jím předány orgánům činným v trestním řízení, které po vyhodnocení jejich obsahu dospěly k závěru, že jsou na nich zaznamenány hovory o tom, jak oba jejich aktéři připravovali celou posuzovanou trestnou činnost (viz body 18., 80. rozsudku soudu prvního stupně). Soudy obou stupňů se dostatečně vypořádaly s povahou těchto nahrávek, jakož i s jejich obsahem, a pro závěr, že jde o důkazy, jež lze použít v trestním řízení, zvažovaly všechny okolnosti rozhodné pro posouzení, zda je lze použít jako zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou, a to bez souhlasu osob, jejichž hlas je zaznamenán. Vyloučily, že by na tento případ dopadala hlediska vymezená v ustanovení §88 a §158d odst. 2, odst. 3 tr. ř., která upravují odposlech a záznam telekomunikačního provozu a pořizování obrazových a zvukových záznamů v rámci sledování osob a věcí, o což v této věci nešlo. Zabývaly se u nahrávek jejich přípustností jako důkazu, jenž byl pořízen soukromou osobou, a to mimo jiné i se zřetelem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny. Dospěly k závěru, že i když obviněný pořídil nahrávky při jednání s Mgr. Martinem Mojžíškem, který u některých z nich nevěděl, že jsou pořizovány, nebrání tato okolnost tomu, aby byly jako důkaz použity, a to především s ohledem na jejich obsah, jenž svědčí o plánování a taktice při páchání trestné činnosti, čímž v daném kontextu převažuje zájem společnosti na odhalení a potrestání trestné činnosti obviněného nad právem ostatních na záznamech zachycených osob na ochraně jejich soukromí (ve vztahu ke jmenovanému tehdy advokátovi s ohledem na promlčení již trestní stíhání ani vedeno být nemůže). Soudy zdůraznily i to, že předmětné zvukové nahrávky nejsou usvědčujícím důkazem klíčovým ani jediným, ale toliko dotvářejí zjištění plynoucí z výsledků celého dokazování, a tedy doplňují důkazy, jimiž byl obviněný z trestné činnosti usvědčen (srov. bod 83. rozsudku soudu prvního stupně a bod 26. usnesení odvolacího soudu).
22. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil, protože soudy obou stupňů dostatečně a jasně vysvětlily, proč povaha těchto nahrávek nebránila v tom, aby byly jako důkaz použity. Jen pro úplnost doplňuje, že skutečnost, že je pořídil obviněný, a tedy nepodléhají režimu stanovenému v §88 a násl. tr. ř., jenž dopadá na odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděného v rámci trestního řízení orgány činnými v trestním řízení, dosvědčuje, že se zde ustanovení §88 tr. ř. neuplatní, a to ani analogicky. V posuzované věci šlo o audiozáznam, který pořídil sám obviněný a byl náhodně nalezen jinou osobou, jež jej předala orgánům činným v trestním řízení, tudíž šlo o zcela jinou situaci, než se kterou počítají podmínky §88 tr. ř. násl. Podstatné je z hlediska použitelnosti takové nahrávky, že její původ je jasně soukromé povahy, protože byla opatřena pro osobní účely, zde pachatelem trestné činnosti (§89 odst. 2 tr. ř.). Přípustnost takového důkazu je nezbytné posuzovat s ohledem na respektování práva na soukromí zakotvené v čl. 8 Úmluvy, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a 10 odst. 2 Listiny, resp. podle čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech i z hlediska ochrany osobnosti člověka podle §81 odst. 2 a dalších, zejména §86 obč. zákoníku, jak správně soudy v této věci poznamenaly. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu i rozhodnutí č. 7/2008 Sb. rozh. tr. se zabývaly tím, zda lze tuto nahrávku použít jako důkaz v trestním řízení, tzn., zda jde o takový zájem na ochraně demokratické společnosti před trestnými činy, který převáží nad zájmem na ochranu soukromí osoby, které se nahrávka týká. V daném případě by se jednalo o ochranu soukromí Mgr. Martina Mojžíška, jehož hlas je v nahrávce zaznamenán (srov. body 85. až 101. rozsudku soudu prvního stupně), ač nikoliv ke všem nahrávkám dal souhlas. Podstatné však je to, že nad hlediskem ochrany soukromí zde převažuje veřejný zájem státu na odhalování trestné činnosti, a proto uvedeným způsobem pořízený zvukový záznam nemůže být a priori vyloučen jako důkaz v trestním řízení, neboť Mgr. Martin Mojžíšek byl v procesním postavení spolupachatele trestné činnosti, a tedy ve vztahu k němu převažuje veřejný zájem nad ochranou jeho osobnosti.
23. V případě této kolize je při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do základního práva druhého. Při střetu základních práv, které stojí na stejné úrovni, je na soudech, aby s ohledem na konkrétní případ zvážily všechny rozhodné skutečnosti a minimalizovaly zásah do těchto práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05). Základním kritériem, které by mělo v konečném důsledku vést k rozhodnutí o použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřené informace jako důkazu v příslušném řízení, bude poměřování chráněných práv a zájmů, jež se v této soukromé sféře střetávají, a kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím, přičemž hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu tím či oním způsobem předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt „materiální“ právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu. Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, proto bude třeba mít na zřeteli i význam posuzovaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník, uplatňující tuto informaci, k dispozici k tomu, aby získal uvedené informace jiným způsobem, než za cenu porušení soukromí druhé osoby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 143/06, nebo ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14) .
24. V dovoláním napadené věci soudy respektovaly povinnost státu nezasahovat do soukromí osob až na ústavně stanovené podmínky, jimiž jsou: a) zákonný základ omezení práva na respektování soukromého života, b) legitimní cíl tohoto omezení, a c) přiměřenost omezení ve vztahu ke sledovanému legitimnímu cíli (viz např. rozsudek ESLP ze dne 18. 5. 2010 ve věci Kennedy proti Spojenému království , stížnost č. 26839/05, §130). Soudy měly tyto zásady na zřeteli, avšak vytýkané ani jiné pochybení v tomto směru v posuzované věci neshledaly, protože důkaz v podobě zpochybňovaného zvukového záznamu nestojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, jelikož měly k dispozici jiné důkazy svědčící o důvodnosti obvinění a vině obviněného, s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě, a tedy nebyl stěžejním důkazem (viz body 1. až 101. rozsudku). Soud všechny zajištěné důkazy pečlivě hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemném souhrnu s dalšími provedenými důkazy, audiozáznamy nevyjímaje (§2 odst. 6 tr. ř.), a svá zjištění z nich plynoucí vyložil v bodech 102. až 112. svého rozsudku (srov. k tomu rozsudek pléna ESLP ze dne 12. 7. 1988 ve věci Schenk proti Švýcarsku , stížnost č. 10862/84, Series A č. 140, §45; obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 4201/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009, aj.). Jak bylo výše rozvedeno, soudy právo obviněného i Mgr. Martina Mojžíška braly do úvahy, avšak měly též na paměti v trestním řízení legitimní cíl předcházení zločinnosti, který Úmluva předvídá v ustanovení čl. 8 odst. 2, a zvukové záznamy byly použity jen v rámci trestního řízení, ve kterém díky nim byly prokázány rozhodné skutkové okolnosti, tzn. zcela přiměřeně vůči uvedenému legitimnímu cíli. Orgány činné v trestním řízení včetně obecných soudů dbaly toho, aby při použití audionahrávek bylo soukromí na nich zaznamenaných osob omezeno v nejmenší možné míře a tyto nahrávky nebyly využity nebo zneužity pro jiné účely než právě ke zjištění skutkového stavu věci. Šlo tedy o ústavně souladné omezení práv podle čl. 8 Úmluvy a čl. 10 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 4201/16).
25. Soudy obou stupňů se těmito zásadami při posuzování uvedených nahrávek řídily a v dostatečné míře vysvětlily úvahy, jež je vedly k závěru, že je třeba upřednostnit zájem na odhalení trestné činnosti, jehož byly obě nahrávané osoby součástí, před zájmem na ochranu osobnosti jedné z osob, která sice souhlas s nahrávkou nedala, byla však jedním z aktérů této trestné činnosti. Nahrávka proto byla zcela přípustně důkazem v této trestní věci, protože sloužila v trestním řízení jako důkaz na základě zákona a postupů, které jsou upraveny trestním řádem (§89 odst. 2 tr. ř.). Z těchto důvodů se jedná o důkaz v trestním řízení přípustný.
26. Tento závěr nemohla zpochybnit ani námitka obviněného, že předmětná komunikace a její záznam pořízený za shora uvedených okolností neměl být použit s odkazem na §85b odst. 1 tr. ř., které chrání ty nosiče, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta a ochrana práv třetích osob. Uvedená výhrada obviněného v konkrétní věci, kde šlo o soukromou nahrávku pořízenou obviněným, na zákonné vymezení a podmínky §85b tr. ř. vůbec nedopadá. Citované ustanovení se vztahuje pouze na důkazy a situace při realizaci domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor podle trestního řádu, v nichž advokát vykonává advokacii, neboť pouze tehdy je orgán provádějící úkon povinen vyžádat si součinnost České advokátní komory. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo, neboť, jak bylo uvedeno výše, záznamy byly policejnímu orgánu předány soukromou osobou jako nález.
27. Obviněnému nebylo možné vyhovět ani v jeho tvrzení, že předmětné nahrávky požívají ochrany v návaznosti na povinnost mlčenlivosti advokáta podle §21 odst. 1 zákona o advokacii, podle něhož advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Jak totiž již bylo vyloženo výše, soudy na tuto již dříve obviněným vznesenou námitku reagovaly zjištěním vyplývajícím z obsahu nahrávek, že se nejednalo o výkon advokátní činnosti, protože Mgr. Martin Mojžíšek nebyl obhájcem obviněného, ani v danou chvíli nešlo o právní poradu mezi ním jakožto advokátem a obviněným coby jeho klientem, ale jak soudy (srov. bod 28. usnesení odvolacího soudu) shledaly, jednalo se toliko o přípravu a plánování trestné činnosti.
28. Pokud jde o ochranu povinnosti mlčenlivosti advokáta, jde nejen o oprávnění advokáta odmítnout vypovídat o skutečnostech, o kterých se dověděl při poskytování právních služeb, ale též o povinnost státního orgánu formulovanou jako zákaz výslechu, případně použití informací, které se advokát v daném postavení dozvěděl. Pokud by státní orgán tento zákaz výslechu nerespektoval a advokát se nedovolal povinnosti mlčenlivosti a vypovídal, ač by nebyl zproštěn klientem povinnosti mlčenlivosti, jednalo by se o důkaz opatřený v rozporu se zákonem, jenž by jako takový byl následujícím řízení nepoužitelný. To však neplatí v případě, na nějž pamatuje i Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. 10. 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení, která stanoví, že důvěrnost komunikace mezi podezřelou nebo obviněnou osobou a jejím obhájcem je zásadní pro zajištění účinného práva na obhajobu a je nezbytnou součástí práva na spravedlivý proces, avšak touto směrnicí nejsou dotčeny postupy pro řešení situace, kdy existují objektivní a skutkové okolnosti, na jejichž základě existuje podezření, že se obhájce podílel spolu s podezřelou nebo obviněnou osobou na trestném činu. Jakoukoliv trestnou činnost obhájce nelze považovat za legitimní pomoc podezřelým nebo obviněným osobám v rámci této směrnice (srov. úvodní bod 33. této směrnice). Vzhledem k tomu, že z obsahu předmětných nahrávek je zřejmé, že advokát Mgr. Martin Mojžíšek obviněnému radil, jak v rámci trestné činnosti postupovat, nelze se dovolávat ochrany advokátního tajemství ve smyslu §21 odst. 1 zákona o advokacii.
29. Nemohou obstát ani výhrady obviněného proti procesnímu postupu při provádění posuzovaných nahrávek. Soud je u hlavního líčení předložil stranám k nahlédnutí podle §213 odst. 1 tr. ř., a některé zvukové záznamy buď z vlastního podnětu, nebo k návrhu obviněného u hlavního líčení přehrál. Obviněnému byla dána možnost se k předloženým datovým nosičům i ke každému u hlavního líčení přehranému zvukovému záznamu vyjádřit (srov. bod 82. rozsudku). V rámci hlavního líčení však obviněný ani jeho obhájce proti takovému postupu nic nenamítali, a to jak ke způsobu opatření uvedených důkazů, tak ani proti jejich procesnímu provedení. Opodstatněnými nejsou ani námitky obviněného vztahující se k jím tvrzenému nedostatečnému odůvodnění přezkoumávaného usnesení, zejména reakci na vady obviněným vytýkané v odvolání. Nelze souhlasit s tím, že odvolací soud v potřebné míře nereagoval na jeho námitky, protože z obsahu napadeného usnesení je zjevné, že se tvrzením obviněného věnoval s potřebnou pozorností, a to zejména v reakci na jím vytýkané nedostatky (viz body 30. až 53. napadeného usnesení).
30. Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí oběma soudy vydaná obsahují jednak srozumitelná vysvětlení všech rozhodnutí, zjištění, skutečností i úvah a dávají potřebný podklad pro závěr o vině obviněného. Zajištěné a provedené důkazy oba soudy rozebraly v potřebné míře. Soud prvního stupně dostatečně detailně vysvětlil, jak jednotlivé důkazy hodnotil a jaká zjištění z nich učinil. Odvolací soud se zabýval námitkami obviněného uvedenými v odvolání a v jednotlivých pasážích rozvedl skutečnosti, na jejichž základě je nepovažoval za důvodné (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že v rámci odvolacího řízení se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání (k němuž v posuzované věci vyjma výroku o náhradě škody přistoupil) v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1).
31. Všechny výše popsané skutečnosti Nejvyšší soud vedou k závěru, že učiněná skutková zjištění jak v bodě 1., tak v bodě 3., nevykazují obviněným vytýkané nedostatky, neboť soudy dodržely pravidla plynoucí z §2 odst. 5, 6, §120, §125 i §134 tr. ř., a proto učiněné skutkové závěry ani procesní postupy při jejich utváření nevzbuzují žádné pochybnosti. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by se soudy zpronevěřily principu in dubio pro reo či dalším zásadám, jimiž je ovládáno trestní řízení, protože nedostatky obviněným zmiňovanými toto řízení netrpí. Není zde prostor ani pro uplatnění zásady presumpce neviny, jež je na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející nesvědčí ani o libovůli nebo snaze vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a tudíž nejde o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
b) nesprávnost právního posouzení
32. Obviněný výhrady zaměřil s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. i proti právním nedostatkům, tvrdil-li, že u něj nešlo o úmysl získat pro sebe majetkový prospěch na úkor SDH (skutek 1.), nebo na základě nepravdivého potvrzení o advokátní úschově vylákat hypoteční úvěr (skutek 3.). U obou těchto činů tvrdil, že vystavil směnku, která jeho trestní odpovědnost vylučuje. Z hlediska podmínek pro vymezení uvedeného dovolacího důvodu je zjevné, že obviněný namítanými nedostatky jeho formální hlediska splnil, protože vytýkal právní vady. Tento dovolací důvod však po materiální stránce nenaplnil, neboť jím namítanými nedostatky přezkoumávaná rozhodnutí zatížena nejsou.
33. Pro právní závěry v této trestní věci jsou rozhodná skutková zjištění, k nimž soudy došly na podkladě výsledků provedeného dokazování, a proto i pro právní závěry je třeba k výhradám obviněného proti právní kvalifikaci u skutku v bodě 1. zdůraznit, že soudy shledaly, že v bodě 1. i 3. obviněný od počátku (viz zaznamenané nahrávky rozhovorů mezi ním a Mgr. Martinem Mojžíškem) konal vše v úmyslu se obohatit na úkor SDH a získat jeho nemovitosti do svého vlastnictví. Aniž by měl k dispozici dostatek finančních prostředků na koupi, na mimořádné valné hromadě SDH konané dne 24. 9. 2011 předložil ke schválení návrh na prodej uvedených nemovitostí ve vlastnictví SDH jeho osobě jako kupujícímu za částku 12.000.000 Kč, avšak přítomným členům zamlčel svou finanční situaci a neschopnost dostát svému závazku zaplatit kupní cenu, jakož i to, že nemá v úmyslu ji zaplatit celou. Přestože podmínkou převodu majetku mělo být zaplacení celé kupní ceny 12.000.000 Kč, která měla být podle smlouvy uhrazena již před podpisem kupní smlouvy, ve skutečnosti byla na účet SDH ke dni podpisu kupní smlouvy uhrazena pouze částka 7.200.000 Kč, kterou obviněný uhradil z hypotečního úvěru poskytnutého Hypoteční bankou, jejž činem ad 3. od této banky rovněž vylákal též na podkladě nepravdivých informací. Obviněný se tak obohatil na majetku SDH o 4.800.000 Kč a v této výši mu způsobil škodu (srov. bod 112. rozsudku). Podle těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že obviněný u dílčího útoku v bodě 1. a v bodě 2. naplnil po všech stránkách znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (viz body 113. a 114. rozsudku), protože shledal, že obviněný jednal podvodně vůči členům SDH, a tím, že je uvedl v omyl zejména o tom, že má dostatek finančních prostředků. Tak na sebe převedl nemovitost, kterou nikdy podle smluvních podmínek zaplatit nehodlal, což však členům zamlčel. Odvolací uvedené závěry považoval za správné (viz bod 54. usnesení).
34. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožnil a pro úplnost jen dodává, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu značného rozsahu.
35. Nelze přisvědčit obviněnému, že nejednal v podvodném úmyslu, tzn. že členy neuvedl v omyl. Obecně je třeba zmínit, že uvedením v omyl se rozumí rozpor mezi představou a skutečností, o nějž jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. O uvedení v omyl jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Za uvedení v omyl ve smyslu §209 tr. zákoníku o trestném činu podvodu lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté neužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku (srov. např. rozhodnutí č. 24/2006, č. 51/2011 nebo č. 45/2008 Sb. rozh. tr.).
36. Jak soudy zcela důvodně dovodily, obviněný předstíral nově ustaveným členům SDH, kteří neznali všechny rozhodné okolnosti, že jsou jeho záměry poctivé a že jedná po celou dobu v zájmu SDH. Neznali však podstatu toho, že se s Mgr. Martinem Mojžíškem domlouvá na nejvhodnějším postupu pro to, aby vyvedli společně finance z majetku SDH, pro což sloužila právě nemovitost, v níž byly byty, které SDH pronajímal a z nájmu mu plynuly příjmy. Podstatné je i to, že obviněný tvrdil, že má finanční prostředky na úhradu celé kupní ceny, což však nebyla pravda, protože k tomu, aby mohlo dojít k převodu nemovitosti, nejdříve musel získat úvěr (skutek 3.), pro který rovněž nesplňoval podmínky. Za své prostředky předkládal a vydával směnku na 4.800.000 Kč, případně tvrdil, že tuto částku složil do úschovy advokáta Mgr. Martina Mojžíška, což však rovněž nebyla pravda. Všechny tyto skutečnosti dokládají, že obviněný od počátku sledoval pouze a výlučně své vlastní obohacení a vlastní neoprávněný prospěch. Přitom zatajil, že finančními prostředky na krytí kupní ceny nedisponuje, a tudíž ji uhradit v souladu se smluvními podmínkami, jakož i podmínkami Hypoteční banky poskytující úvěr na část kupní ceny, není objektivně schopen. Poškozeným neuvedl rozhodující skutečnosti, které by vedly, pokud by jim byly známy, k tomu, že by k majetkové dispozici, zde k prodeji nemovitosti obviněnému, nedošlo (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 19/2019 Sb. rozh. tr.).
37. Obviněným uváděné tvrzení, že měl peníze, protože vystavil směnku na částku přesahující 4.000.000 Kč, je okolnost, která jen jeho podvodné jednání dokresluje, protože údajná směnka vlastní, pro to, aby byla cenným papírem, za nějž je považována, musí splňovat náležitosti stanovené v §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, v platném znění. Zákon nepodává definici její podstaty, ale uvádí výčet jejích náležitostí (v kontextu s §76 tohoto zákona). Ve velmi zjednodušeném pohledu je vlastní směnka formalizovanou variantou dlužnického úpisu. Jejím základem je slib výstavce listiny, že zaplatí věřiteli (remitentovi) určitou peněžitou sumu (srov. KOTÁSEK, J. Komentář k §75. In: KOTÁSEK, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Dostupný v právním informačním systému ASPI k datu 5. 12. 2023).
38. Směnka vlastní je definována jako bezpodmínečný písemný slib, kterým se jedna osoba zavazuje zaplatit druhé osobě nebo na její řad určitou peněžní částku na požádání nebo v určitelné době (blíže KOVAŘÍK, Z.: Směnka jako zajištění . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 3). V posuzované věci však předmětná směnka nebyla slibem k zaplacení částky, která na ní byla uvedena, ale šlo jen o prostředek, na jehož základě byl realizován podvod obviněného. Obviněný ji uložil do advokátní úschovy a členům SDH předstíral, že tím do úschovy uložil částku 4.800.000 Kč, což bylo zcela v rozporu s realitou, protože takové prostředky neměl. Směnka znějící na částku 4.290.000 Kč nebyla krytá, neboť obviněný takovou finanční hotovostí, a dokonce ani jinými aktivy, jak se snažil naznačit v rámci své obhajoby, nedisponoval a jeho pravidelný měsíční příjem ve výši 15.000 Kč nebyl ani zdaleka dostatečnou zárukou, že bude schopen své závazky řádně a včas, resp. vůbec, plnit a splnit. Směnka vlastní vystavená obviněným v posuzované věci byla tedy pouhým bezcenným kusem papíru, který měl pouze posloužit obviněnému při realizaci podvodného záměru pro případ, že by vyšlo najevo, že je nesolventní. Nepravdivá jsou i tvrzení obviněného o jeho plánu na splacení závazků z prostředků, které by získal díky rekonstrukci předmětné nemovitosti prostřednictvím společnosti MAX 94, s. r. o., jíž založil, a následnému výnosu z nájemného, případně prodeje. Jednalo se o okolnosti, které by i při potvrzení jejich pravdivosti, jež se však výsledky provedeného dokazování neprokázala, měly nastat v budoucnu a byly vázány na řadu nejistých okolností a faktorů, na něž nemohl obviněný v žádném případě spoléhat a dokládat jimi vážnost a serióznost svého záměru, jakož i pravdivost své obhajoby. Uvedené závěry svědčí o tom, že v bodě 1. obviněný naplnil znak uvedení v omyl a naplnil i jinak po objektivní stránce znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku.
39. Správné závěry soudy dovodily i u subjektivní stránky, kterou shledaly naplněnou v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný od počátku jednal s tím, že chtěl sebe obohatit a poškozenému způsobit škodu. Šlo o jeho záměr, s nímž jednal zcela cíleně a plánovitě. Soudy zcela správně dovodily podvodný úmysl obviněného z okolností objektivní povahy, z nichž podle zásad logického myšlení usuzovaly na jeho vnitřní vztah k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Za podklad pro své závěry pojaly především zjištění, že obviněný nedisponoval dostatečným množstvím finančních prostředků na úhradu potřebné části kupní ceny.
40. Vzhledem k tomu, že obviněný dílčí útok v bodě 1. spáchal v pokračování k dílčímu útoku v bodě 2., jenž byl v rámci ukládaného společného trestu připojen z jiného rozsudku (viz výše), Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že u pokračování (§116 tr. zákoníku) je rozhodný celkový závěr o zavinění obviněného, protože zavinění se vztahuje k trestnému činu, a je-li tento spáchán v pokračování, musí být závěr učiněn rovněž k celému trestnému činu. V posuzované věci tato pravidla byla dodržena, neboť soudy zvažovaly v tomto směru i čin v bodě 2. a dospěly k závěru, že oba dílčí útoky v souhrnu naplňují stejnou skutkovou podstatu, byly vedeny jednotným záměrem, tj. subjektivní souvislostí, a jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí. Zavinění u obou směřovalo navíc i vůči stejnému subjektu (srov. rozhodnutí č. 29/21977-I. Sb. rozh. tr.). Ze všech těchto důvodů nelze přiznat důvodnost výhradě obviněného o tom, že by soud v právních závěrech ve vztahu k činu v bodě 1. pochybil z hledisek jím vytýkaných, protože právní závěr, že šlo o podvodné úmyslné jednání, vyplývá ze skutkových zjištění a je plně v souladu se zákonem.
41. Právním závěrům soudů u činu pod bodem 3. obviněný vytýkal jejich neprávnost proto, že se nedopustil přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr zákoníku, protože je laikem v oboru finančního poradenství a za účelem poskytnutí úvěru si zjednal M. A., která zajišťovala naplnění všech podmínek stanovených bankou a spolupracovala s P. S., a pokud šlo o advokátní úschovu, spolupracovala s Mgr. Martinem Mojžíškem. Navíc zdůraznil, že úhrada části kupní ceny byla zajištěna směnkou, což je v souladu s úvěrovou smlouvou. Jestliže došlo mezi bankou a jím k nedorozumění ohledně vystavené směnky, nezavinil je, a z těchto důvodů namítal i neprokázání úmyslu získat ve svůj prospěch obohacení na úkor majetku banky.
42. Z obsahu těchto námitek je zjevné, že se týkají skutkových otázek a vycházejí z obhajoby obviněného, která byla soudy vyvrácena. Jen pro úplnost je třeba připomenout, že Nejvyšší soud posuzuje právní vady na základě skutkových zjištění, která soudy učinily, a je jimi vázán. Proto je třeba správnost posuzované právní kvalifikace hodnotit podle těch skutkových okolností, které vzešly z výsledků provedeného dokazování, nikoliv z toho, jakou obhajobu k nim obviněný zaujal. Z tohoto důvodu lze jen připomenout, že skutek pod bodem 3. obviněný spáchal při sjednávání úvěrové smlouvy o hypotečním úvěru poskytnutém na uhrazení kupní ceny podle smlouvy o koupi popsané v bodě 1. Podmínkou pro jeho čerpání [viz bod V. odstavec 1 písm. c) smlouvy o úvěru] bylo předložení dokladů prokazujících použití vlastních prostředků ve výši 4.290.000 Kč na úhradu celé kupní ceny 12.000.000 Kč, když úvěr zněl na částku 7.710.000 Kč. Právě v této podmínce obviněný uvedl banku v omyl, protože ač uvedené prostředky vlastní neměl, tvrdil, že do advokátní úschovy Mgr. Martina Mojžíška složil částku 4.290.000 Kč jako požadovanou část kupní ceny, ač to nebyla pravda. Tím nepravdivě deklaroval bance, že disponuje vlastními finančními prostředky ve výši 4.290.000 Kč. Své, zcela mimo realitu uváděné tvrzení podložil nepravdivým potvrzením vystaveným Mgr. Martinem Mojžíškem jakožto advokátem, že do jeho advokátní úschovy obviněný složil část kupní ceny ve výši 4.290.000 Kč. Právě tyto lživé informace vedly banku k tomu, že v mylném domnění, že obviněný podmínky splnil, mu poskytla úvěr ve výši 7.710.000 Kč. Pokud by ovšem Hypoteční bance bylo známo, že obviněný žádné vlastní prostředky nemá a do advokátní úschovy nic nesložil, úvěr by mu neposkytla.
43. Uvedené skutečnosti vedly soudy nižších stupňů k závěru, že obviněný po objektivní i subjektivní stránce [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] naplnil znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o zavinění, soudy shledaly, že obviněný chtěl porušit zájem chráněný trestním zákoníkem a vše zařídil tak, aby svého záměru dosáhl (viz bod 115. rozsudku a bod 55. usnesení). Při správnosti těchto závěrů Nejvyšší soud jen pro úplnost k výhradám obviněného o tom, že tím, že si zjednal prostředníka k uzavření úvěrové smlouvy, a proto není za vzniklý následek odpovědný, poukazuje na skutečnosti rozvedené již výše zejména k otázce směnky, a k závěrům učiněným soudy konstatuje, že s uvedenou obhajobou se nelze ztotožnit.
44. Trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
45. Nepravdivými údaji, jejichž uvedení při sjednávání a čerpání úvěru je obviněnému kladeno za vinu, jsou údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to, byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. Uvedený znak skutkové podstaty naplní pachatel i uvede-li nepravdivé údaje (např. o výši svého příjmu) v jakémkoli jiném dokumentu vyžadovaném v celém procesu sjednávání úvěrové smlouvy, např. v žádosti o úvěr, v předtištěném tiskopise, který je její přílohou nebo dodatkem apod. (srov. rozhodnutí č. 36/2009 Sb. rozh. tr.). Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. rozhodnutí č. 6/2004-I. Sb. rozh. tr.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází (srov. rozhodnutí č. 28/2017 Sb. rozh. tr.). Poskytnutím úvěru se rozumí převedení příslušných peněžních prostředků z vlastnictví úvěrujícího do vlastnictví úvěrovaného nebo do vlastnictví třetí osoby určené úvěrovaným (arg. „v jeho prospěch“ v §2395 obč. zákoníku), a to v hotovosti nebo převodem na účet úvěrovaného nebo třetí osoby, která je zpravidla věřitelem úvěrovaného a úvěrující placením této třetí osobě plní dluh úvěrovaného. Nepravdivý údaj při sjednávání úvěrové smlouvy musí být z obsahu sjednávané úvěrové smlouvy nebo úvěrových podmínek jako její součásti patrný, zjevné musí být k jaké skutečnosti nebo informaci se konkrétní nepravdivý údaj vztahuje a zda jde o údaj podstatný pro uzavření smlouvy (srov. rozhodnutí č. 22/2018-I. Sb. rozh. tr.). Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to, byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1173/2017).
46. Pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy i při čerpání úvěru může být především kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1173/2017). Může to však být i jiná osoba (fyzická i právnická), která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně, podílí na sjednávání uvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 778/2017). Sjednávání uvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření uvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska. Osoba, která však straně uvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, bude jen pomocníkem ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II . Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2723).
47. Podle těchto obecných pravidel soudy v posuzované věci postupovaly a jednání obviněného, jak bylo na základě výsledků dokazování zjištěno, hodnotily. Nepochybily, jestliže jej shledaly pachatelem úvěrového podvodu, protože zcela opodstatněně dovodily, že i když za něj v řízení o úvěru vystupovaly jiné osoby, ty byly jen zjednány k tomu, aby jeho vůli ve vztahu k bance realizovaly. Jestliže obviněný dokládal, že složil požadovanou část kupní ceny do advokátní úschovy, ač žádné vlastní prostředky neměl a do úschovy je nedal, šlo o jeho tvrzení, které bylo podkladem pro poskytnutí úvěru, a zprostředkovatel tuto jeho vůli toliko tlumočil. Z popsaných důvodů jde o námitku zcela nedůvodnou.
48. Výhrada obviněného, že u něj nebyl prokázán úmysl získat ve svůj prospěch úvěrovanou částku, nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování, které svědčí o opaku, přičemž rozhodné úvahy týkající se správnosti soudy popsaných skutkových okolností, za kterých k činu došlo, jsou rozvedeny shora. Lze jen ve stručnosti zmínit, že zjištěné skutečnosti jsou v posuzované věci dostačující pro závěr o tom, že jednání obviněného naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, neboť uvedl za podstatné a rovněž podvodné součinnosti Mgr. Martina Mojžíška nepravdu o své finanční situaci, jestliže bance předstíral, že složil do advokátní úschovy část kupní ceny ve výši 4.290.000 Kč, což byla podmínka nutná k uvolnění zbývající části kupní ceny 7.710.000 Kč ve formě úvěru bankou. Bez tohoto nepravdivého údaje, jenž byl doložen Mgr. Martinem Mojžíškem, tehdy ještě v postavení advokáta, by banka finanční částku úvěru neuvolnila. Šlo totiž o nepravdu týkající se skutečnosti rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně odlišných a méně výhodných podmínek (srov. rozhodnutí č. 47/2002 a č. 36/2006 Sb. rozh. tr.).
49. Výsledky provedeného dokazování byla objasněna i subjektivní stránka, u níž soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože chtěně směřoval k vlastnímu obohacení na úkor poškozených při vědomí a znalosti všech rozhodných skutkových okolností, jak soudy zcela správně uzavřely.
50. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tím, že by odvolací soud výhrady obviněného obdobné těm, jaké k činu v bodě 3. vznesl v dovolání, nevypořádal, protože nad rámec toho, co již bylo uvedeno shora v bodě 30., lze připomenout, že odvolací soud se právnímu posouzení obou činů věnoval v bodech 54. až 57., kde shrnul základní okolnosti, na jejichž podkladě správnost závěrů soudu prvního stupně konstatoval v reakci na námitky obviněného, a konkretizoval správným způsobem v bodě 55. i to, že v této věci byla použita pouze základní skutková podstata podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, protože Hypoteční bance, byť vyplatila požadovanou částku 7.710.000 Kč na účet advokátní úschovy Mgr. Martina Mojžíška, fakticky škoda nevznikla v důsledku zástavy předmětných nemovitostí, která jí před čerpáním úvěru byla poskytnuta. To plyne z povahy úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je předčasně dokonaným trestným činem, protože je dokonán již tím, že jeho pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Odvolací soud rovněž reagoval na námitky obviněného ohledně zavinění, u něhož přisvědčil soudu prvního stupně, že obviněný jednal za podmínek §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a konkrétně odkázal na bod 115. rozsudku soudu prvního stupně, jehož závěry považoval za správné.
VII. Závěr
51. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že námitky obviněným přiřazené k důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nejsou důvodné, protože soudy dostatečně a logicky správně na základě výsledků provedeného dokazování objasnily všechny rozhodné skutečnosti významné z hlediska použité právní kvalifikace a jejich postup nevykazuje vady, na něž obviněný poukazoval.
52. Vzhledem k tomu, že obviněným v dovolání uplatněné výhrady jsou v zásadě jen opakováním jeho dosavadní obhajoby, na kterou reagovaly soudy nižších stupňů, jež své úvahy a názory dostatečně v přezkoumávaných rozhodnutích vyjádřily a vysvětlily, tato skutečnost svědčí o zjevné neopodstatněnosti podaného dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002), jež Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu