ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3550.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3550/2023-137
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. V. , zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o omluvu a zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 181/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, č. j. 30 Co 179, 180/2023-112, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, č. j. 30 Co 179, 180/2023-112, se ve výroku I mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2023, č. j. 40 C 181/2022-60, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2023, č. j. 40 C 181/2022-64, ve výroku I potvrzuje; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech tří stupňů částku 46 026 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně Mgr. Jana Boučka.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala omluvy a zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného Úřadem městské části Praha 10 pod sp. zn. R 247/2018/OŽD, a následně Městským soudem v Praze pod sp. zn. 4 A 1/2020. Řízení bylo zahájeno dne 19. 4. 2018 a skončilo dne 4. 4. 2022, trvalo tak 3 roky, 11 měsíců a 16 dnů.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 4. 2023, č. j. 40 C 181/2022-60, uložil žalované, „aby se ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobkyni písemně omluvila doporučeným dopisem podepsaným oprávněnou úřední osobou a otiskem úředního razítka tohoto znění: Omluva M. V., nar. XY. Česká republika – Ministerstvo dopravy se Vám omlouvá za porušení Vašeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ke kterému došlo ve správním řízení vedeném u Úřadu městské části pro Prahu 10 pod sp. zn. R 247/2018/ODŽ, Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 2098769/2018 a Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 A 1/2020“ (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 570 Kč (výrok III).
3. Usnesením ze dne 3. 5. 2023, č. j. 40 C 181/2022-64, opravil soud prvního stupně svůj rozsudek ze dne 21. 4. 2023, č. j. 40 C 181/2022-60, ve výroku II tak, že mezi slovní spojení „z prodlení“ a „ve výši“ doplnil slovní spojení „z částky“.
4. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně byla účastníkem správního řízení vedeného u Úřadu městské části Praha 10 (dále jen „Úřad“) a Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „Magistrát“), na něž navazovalo soudní řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedené u Městského soudu v Praze. Správní řízení bylo zahájeno vydáním oznámení o zahájení řízení ze dne 18. 4. 2018. Dne 19. 4. 2018 bylo právnímu zástupci žalobkyně zasláno předvolání k ústnímu jednání, kterým současně došlo k zahájení řízení o přestupku pro podezření ze spáchání přestupku dle §34e odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“). Dne 25. 4. 2018 proběhlo ústní jednání a dne 15. 11. 2018 vypracoval Úřad rozhodnutí, kterým byla žalobkyni pro porušení §34e odst. 1 zákona o silniční dopravě uložena pokuta ve výši 50 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu přepravy osob vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče pro cizí potřeby podle §2 odst. 9 a 10 písm. a) zákona o silniční dopravě na dobu dvou let od právní moci rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 6. 11. 2019, č. j. MHMP 2195048/2019, k odvolání žalobkyně, změnil Magistrát výrok I rozhodnutí Úřadu tak, že snížil pokutu uloženou žalobkyni na částku 20 000 Kč a trest zákazu činnosti zkrátil na dobu jednoho roku, ve zbytku rozhodnutí Úřadu potvrdil. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 11. 2019. Rozhodnutí Magistrátu napadla žalobkyně dne 2. 1. 2020 žalobou u Městského soudu v Praze. Na jednání konaném dne 18. 3. 2022 Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 4 A 1/2020-141 žalobu zamítl. Rozsudek nabyl právní moci dne 4. 4. 2022.
5. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že od 1. 1. 2010 do 31. 8. 2014, kdy na český trh vstoupila společnost Uber, bylo provedeno celkem 1 967 kontrol, z nichž v 504 případech došlo k porušení právních předpisů. Od 1. 9. 2014 do 31. 12. 2020 bylo provedeno celkem 2 440 kontrol, ze kterých v 1 829 případech došlo k porušení právních předpisů. Řidičů společnosti Uber se z tohoto počtu týkalo celkem 542 kontrol, při kterých bylo shledáno v 536 případech porušení zákona o silniční dopravě, a ve 101 případech porušení zákona č. 526/1990 Sb, o cenách. Za období od 1. 1. 2010 do 31. 8. 2014 bylo zahájeno správní řízení v 1 154 případech, z toho došlo k vydání rozhodnutí v 930 případech. V období od 1. 9. 2014 do 31. 12. 2020 došlo k zahájení 1 752 řízení, z nichž bylo vydáno rozhodnutí v 1 646 případech. Magistrát rozhodoval jako odvolací orgán proti rozhodnutí jednotlivých městských částí v roce 2017 v 17 případech, z nichž 2 se týkaly řidičů Uberu, v roce 2018 ve 26 případech, z nichž 24 se týkalo řidičů Uberu, v roce 2019 v 44 případech, z nichž 39 se týkalo řidičů Uberu, v roce 2020 ve 102 případech, z nichž 84 se týkalo řidičů Uberu.
6. Žádostí ze dne 29. 3. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k uspokojení žalobou uplatněného nároku. Žalovaná vyjádřením k žádosti o odškodnění ze dne 5. 9. 2022 konstatovala, že správní řízení vedené u Úřadu pod sp. zn. R 247/2018/ODŽ, Magistrátu pod sp. zn. S-MHMP 2098769/2018 a Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 A 1/2020 bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení práva žadatelky na spravedlivý proces. Dále uvedla, že s ohledem na marginální význam řízení pro žadatelku se konstatování porušení práva jeví jako dostatečná kompenzace, neboť délka řízení nemohla v osobní sféře žadatelky vyvolat natolik citelnou újmu, aby bylo důvodné přistoupit k poskytnutí zadostiučinění v penězích.
7. Důkazy, jež měly prokázat, z jakého účtu, resp. jakých prostředků byla uhrazena pokuta uložená žalobkyni, se soud nezabýval, neboť měl za to, že z informace o adresátovi účtu, z něhož byla uhrazena pokuta, nelze bez dalšího dovozovat, že by byla uhrazena z finančních prostředků majitele účtu (advokáta žalobkyně), nikoli z prostředků samotné žalobkyně. Nadto uvedl, že informace o majiteli účtu a peněžních prostředcích na účtu podléhají bankovnímu tajemství i advokátní mlčenlivosti, a proto tyto informace nelze v řízení použít jako důkaz.
8. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle §1 odst. 3, §5, §13 odst. 1, §14 odst. 1, 3, §31a, §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), §71 odst. 1, 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení.
9. Soud se nejprve zabýval otázkou aplikace čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), přičemž uvedl, že ačkoli se tento článek týká trestního obvinění, judikatura dovodila, že se tím myslí i obvinění z přestupku, což znamená, že i na řízení o přestupku je třeba vztáhnout Úmluvu.
10. Podle soudu prvního stupně bylo správní řízení skončeno ve lhůtě přiměřené, trvalo od 19. 4. 2018 (doručení oznámení o zahájení řízení žalobkyni, resp. jejímu zástupci) do 8. 11. 2019 (právní moc rozhodnutí Magistrátu). Nepřiměřenou délku však zjistil u soudního řízení, které započalo dne 2. 1. 2020 (podání správní žaloby žalobkyní) a skončilo dne 4. 4. 2022 (právní moc rozsudku), přičemž v řízení nebyl učiněn žádný úkon v období od 26. 1. 2020 do 13. 1. 2022. Celková délka řízení tak činila 3 roky, 11 měsíců a 16 dnů (od 19. 4. 2018 do 4. 4. 2022).
11. Soud prvního stupně dále posuzoval konkrétní okolnosti případu ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk. Podle soudu se nejednalo o zvlášť složitý případ. Věc byla projednávána ve třech stupních (dvoustupňové správní řízení, jednostupňové soudní řízení), žalobkyně tedy nevyužila všechny dostupné opravné prostředky, k zásadnímu průtahu v řízení došlo pouze ve fázi řízení o správní žalobě, v rozhodování ostatních institucí nebyl zjištěn žádný zásadní průtah. Žalobkyně podle soudu nepřispěla k průtahům v řízení, avšak ani se po celou dobu soudního řízení o jeho průběh nezajímala, po dobu asi 2 let nečinnosti soudu v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 A 1/2020 neučinila jediný dotaz, z jakého důvodu stále nedošlo k rozhodnutí ve věci, nevyužila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Soud posoudil délku řízení již jako nepřiměřenou, ale s ohledem na projednávání věci ve třech stupních a minimální zájem žalobkyně o stav řízení, jako nijak zásadní. Za zásadní faktor ovlivňující výši zadostiučinění považoval soud prvního stupně význam řízení pro žalobkyni, která zvýšený význam netvrdila. Žalovaná naopak tvrdila nepatrný význam posuzovaného řízení pro poškozenou žalobkyni. Soud přihlédl v prvé řadě k tomu, že žalobkyně byla ve správním řízení uznána vinnou ze spáchání přestupku, jehož se prokazatelně dopustila. Příslušné řízení bylo tedy jen logickým důsledkem protiprávní činnosti žalobkyně, která svým jednáním jeho zahájení způsobila. Pokud tedy žalobkyně uplatnila žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby věděla, že nemůže být úspěšný, nelze od této skutečnosti odhlížet. Za významnou považoval soud rovněž skutečnost, že žalobkyně byla po celou dobu řízení zastoupená právním zástupcem, který současně zastupoval velké množství dalších řidičů a dopravců společnosti Uber, kdy tento právní zástupce musel být informován o vývoji náhledu soudní judikatury na přepravu prostřednictvím společnosti Uber, a kdy od roku 2017 soudy postupovaly v posouzení charakteru přepravy prostřednictvím aplikace Uber jednotně. Úspěch, resp. neúspěch ve věci byl předvídatelný a žalobkyně mohla být prostřednictvím svého právního zástupce o tomto informována. Rozsah újmy spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení musel být touto skutečností jednoznačně ovlivněn. Dále soud přihlédl ke skutečnosti, že se žalobkyně v žádném stadiu řízení osobně nezúčastnila. Tento nezájem žalobkyně o průběh řízení dle názoru soudu též svědčí o sníženém významu řízení pro žalobkyni. Přihlédnout bylo nutné i k okolnosti, že žalobkyni byla uložena sankce ve výši 20 000 Kč, což i s ohledem na tvrzenou skutečnost, že žalobkyně byla v té době studentkou, při porovnání cenové hladiny v České republice v roce 2018, nebyla částka nikterak likvidační. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že vedle konstatování porušení práva, což již učinila sama žalovaná ve vyjádření k žádosti o odškodnění ze dne 5. 9. 2022, je dostačujícím odškodněním morální kompenzace. Žalobkyně vedle peněžitého zadostiučinění žádala i morální odškodnění ve formě omluvy, čemuž soud s ohledem na zjištěné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyhověl. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nespecifikovala text a formu požadované omluvy a formulace omluvy je především věcí soudu, neboť se stále jedná o způsob vypořádání vztahů mezi účastníky, formuloval soud požadovanou omluvu tak, aby co nejlépe vystihovala charakter práv, která byla porušena, a zároveň co nejlépe kompenzovala žalobkyni porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud proto žalované uložil, aby se žalobkyni písemně omluvila za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ke kterému došlo ve správním a zejména navazujícím soudním řízení.
12. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastnic napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žalované povinnost k omluvě žalobkyni neukládá (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 800 Kč (výrok III).
13. Odvolací soud doplnil dokazování výpisem z účtu Úřadu, protokolem o jednání ze dne 15. 3. 2022 konaném u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 14 C 356/2021, vyjádřením žalované ze dne 12. 1. 2022 k žalobě ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 356/2021, sdělením UniCredit Bank ze dne 17. 5. 2022 a ze dne 27. 6. 2022, sdělením Magistrátu a výběrem položek bankovních výpisů ze dne 11. 1. 2021 a zprávou UniCredit Bank ze dne 27. 6. 2023. Z provedených důkazů zjistil, že dne 11. 11. 2019 byla uhrazena pokuta ve věci V. M. P10-060238/2018 ve výši 21 000 Kč (20 000 Kč pokuta a 1 000 Kč správní poplatek) z účtu č. 2110790495/2700 (Bouček Jan) a dále, že z téhož bankovního účtu bylo v době od 13. 4. 2017 do 18. 10. 2021 na účet Magistrátu uhrazeno ve 206 případech (tj. Mgr. Boučkem zastoupených přestupců) na pokutách uložených ve správním řízení celkem 21 734 500 Kč, a že od platby dne 11. 4. 2019 jsou v popisu položky Bouček Jan označena i jména a spisové značky jednotlivých účastníků správních řízení. Žalobkyně tedy uloženou pokutu ve výši 20 000 Kč a náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč nehradila ze svých finančních prostředků, uvedená částka byla uhrazena z účtu advokáta Mgr. Jana Boučka.
14. Právní zástupce žalobkyně na jednání odvolacího soudu uvedl, že v posuzované věci byla pokuta za žalobkyni hrazena z bankovního účtu vedeného pro něj, nicméně žalobkyně zaplacenou pokutu kompenzovala třetí osobě výkonem práce pro třetí osobu (naturálním plněním pro třetí osobu), což navrhl prokázat výslechem žalobkyně. Ve vztahu k odvolacím soudem provedeným důkazům (informace poskytnuté bankou) žalobkyně namítla jejich nezákonnost s ohledem na porušení povinnosti mlčenlivosti a advokátního tajemství. Odvolací soud uvedl, že tyto důkazy vůbec nehodnotil a při posouzení projednávané věci z nich nevycházel, neboť skutečnosti, k jejichž prokázání byly tyto žalovanou navrženy (že pokuta nebyla placena z finančních prostředků žalobkyně, ale z účtu advokáta Mgr. Boučka), byly v řízení zcela dostatečně prokázány jinými důkazy a v zásadě i samotným tvrzením právního zástupce žalobkyně. I kdyby se jednalo o nezákonné důkazy, s čímž však odvolací soud nesouhlasí, pokud banka své podání adresovala soudu na jeho žádost, a tedy postupovala v souladu s §38 odst. 3 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a obsah sdělení se pak nijak nedotýká skutečností, o nichž se (advokát) dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb ve smyslu §21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, jejich samotné provedení v řízení bez toho, aniž by z nich soud následně činil jakékoli závěry, vycházel z nich a zakládal na nich své právní posouzení věci, by nemohlo způsobit takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
15. Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o aplikaci čl. 6 Úmluvy a porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Posuzované řízení trvalo od jeho zahájení dne 19. 4. 2018, kdy bylo oznámení o zahájení správního řízení doručeno zástupci žalobkyně, do 4. 4. 2022, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 4 A 1/2020-141. Řízení tedy trvalo celkem 3 roky, 11 měsíců a 16 dnů. Podle odvolacího soudu nebylo řízení právně, skutkově ani procesně složité, probíhalo na dvou stupních v rámci správního řízení, na které navazovalo soudní řízení správní. Ve vztahu k postupu orgánů v řízení byl soudem prvního stupně zjištěn takřka dvouletý průtah, neboť v řízení před soudem nebyl před rozhodnutím o správní žalobě učiněn žádný úkon. Nebylo zjištěno, že by žalobkyně svým jednáním k délce řízení přispěla, přičemž jí nelze v tomto směru přičítat k tíži, že po dobu uvedeného průtahu před správním soudem neučinila jediný dotaz, z jakého důvodu nedošlo k rozhodnutí ve věci a nevyužila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že řízení jako celek bylo nepřiměřeně dlouhé. Za zásadní přitom považoval, že k významnému prodloužení řízení došlo v důsledku prodlevy Městského soudu v Praze při rozhodování o správní žalobě.
16. Odvolací soud se dále zabýval posouzením žalovanou uplatněné námitky nepatrného významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, přičemž se neztotožnil s úvahou soudu prvního stupně, že význam předmětu řízení snižuje skutečnost, že se žalobkyně posuzovaného řízení neúčastnila osobně. Zájem žalobkyně o namítané řízení se v tomto směru dle odvolacího soudu projevil tím, že využila svého ústavně garantovaného práva na právní pomoc a nechala se zastoupit advokátem. Ohledně dalších skutečností odůvodňujících snížený význam řízení pro žalobkyni s prvostupňovým soudem souhlasil. Význam předmětu řízení snižuje skutečnost, že žalobkyně byla shledána vinnou ze shora uvedeného přestupku. Po celou dobu si byla vědoma, že jí hrozí trest v podobě peněžité pokuty a zákazu činnosti a nelze proto dovodit zásadní nejistotu ohledně výsledku řízení, který by na ni mohl mít negativní vliv. Soud prvního stupně pak také zcela správně akcentoval, že zástupce žalobkyně (a jeho prostřednictvím tedy i sama žalobkyně) měl vědomost o vývoji soudní judikatury na projednávané případy přepravy prostřednictvím Uberu, kdy od roku 2017 tato byla již jednotná. S tvrzením žalobkyně, že o ustálení judikatury ohledně problematiky provozování taxislužby lze uvažovat až s usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3424/21, odvolací soud nesouhlasil, neboť skutečnost, že se právní zástupce žalobkyně ústavní stížností i po roce 2017 neúspěšně snažil o změnu náhledu na předmětnou problematiku provozování taxislužby, ani odlišné stanovisko jednoho z členů senátu Ústavního soudu v případě jiného přestupce, na závěru o jednotném přístupu soudů k uvedené problematice po roce 2017 nic nemění. Konečně z pohledu kritéria významu namítaného řízení pro žalobkyni odvolací soud považoval za zcela zásadní, že uloženou pokutu žalobkyně nehradila z vlastních finančních prostředků, neboť byla uhrazena z bankovního účtu jejího právního zástupce (což fakticky potvrdil sám právní zástupce žalobkyně na jednání odvolacího soudu). V řízení tak bylo prokázáno, že nepříznivý důsledek vedení posuzovaného řízení v podobě odsouzení a uložení sankce se nepromítl do poměrů žalobkyně, čehož si byla žalobkyně na základě obdobných zkušeností jiných přestupců vědoma. Skutečnost, že žalobkyně byla kromě pokuty odsouzena i k zákazu činnosti, kterou soud prvního stupně při hodnocení významu nezohlednil, dle odvolacího soudu význam řízení rozhodně nezvyšuje, jak se žalobkyně snažila tvrdit s tím, že si touto činností zajišťovala živobytí, pouze se z ní podává, že v poměrech projednávané věci nebyl význam pro žalobkyni nicotný, ale výrazně snížený, neboť uložený zákaz činnosti není ničím jiným než zákazem provádět zpoplatněnou přepravu, kterou žalobkyně předtím nezákonně vykonávala, přičemž byla právě proto přestupkově stíhána a pravomocně uznána vinnou z přestupku.
17. Závěr soudu prvního stupně o nepatrném významu řízení pro žalobkyni považoval odvolací soud za správný zejména s ohledem na, po doplněném dokazování zjištěný skutkový stav, z něhož je zřejmé, že se žalobkyně mohla spolehnout na mechanismus, kdy advokát, který ji stejně jako stovky dalších řidičů taxislužby v Praze, využívajících platformu Uber, zastupoval v přestupkovém řízení, vypořádá prostřednictvím svého účtu uložené peněžité sankce, tj. že se vedení přestupkového řízení neprojeví v jejích poměrech nejistotou ohledně uložení, resp. výše peněžité sankce, kterou by měla ze svých prostředků správnímu úřadu uhradit. Vzhledem k uvedeným okolnostem, zejména nepatrnému významu řízení pro žalobkyni, odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci je přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu poskytnutí nepeněžitého zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva, kterého se již žalobkyni od žalované v rámci předběžného projednání nároku dostalo. K námitce žalované, že žalobkyni žádná nemajetková újma nevznikla, odvolací soud uvedl, že v řízení učiněná skutková zjištění tezi vyvrácení presumpce vzniku újmy vylučují. Odvolací soud dále poznamenal, že ve skutkově obdobné věci byla poškozenému jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení také přiznána konstatace porušení práva (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2022, č. j. 54 Co 295/2022-156), přičemž tento závěr nebyl Nejvyšším soudem shledán nesprávným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 602/2023). Odvolací soud tak neshledal důvod se od citovaného usnesení dovolacího soudu odchýlit. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, nepovažoval odvolací soud za přiléhavý s tím, že řeší skutkově odlišný případ (problematika kontroly předcházející správnímu řízení) a nezabývá se otázkou formy poskytnutého zadostiučinění.
18. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že by se žalobkyni mělo za vzniklou nemajetkovou újmu vedle konstatování porušení práva dostat i morální kompenzace v podobě omluvy, neboť nepovažoval za důvodné, aby se žalobkyni vedle již poskytnutého konstatování porušení práva dostalo obsahově shodné omluvy. V této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014, ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015, a ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1307/2017.
II. Dovolání a vyjádření k němu
19. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v rozsahu zamítnutí žaloby v meritu věci, ohledně peněžitého zadostiučinění co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním.
20. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka předně ve zcela extrémním rozporu napadeného rozhodnutí se základními principy právního státu, tedy v protiústavnosti, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15.
21. V případě poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva, považuje dovolatelka dovolání za přípustné pro řešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to, „Zda formálně poskytnutý kompenzační projev - konstatování porušení práva před podáním kompenzační žaloby je poskytnutím kompenzace za situace, kdy poskytovatel kompenzačního projevu v následujícím soudním řízení jedná způsobem, který popírá kompenzaci?“ a „Zda formálně poskytnutý kompenzační projev - konstatování porušení práva je vážným projevem vůle, pokud po poskytnutí takového kompenzačního projevu je samotným poskytovatelem projevu tento kompenzační projev zpochybněn?“.
22. Podle dovolatelky je závěr odvolacího soudu, že jí byla poskytnuta kompenzace ve formě konstatování porušení práva a tato je dostačující kompenzací, extrémně právně vadný, neboť žalobkyni nebyla poskytnuta žádná forma odškodnění vzhledem k vyjádření žalované ze dne 25. 11. 2022, že žalobkyni žádná újma v souvislosti s délkou předmětného řízení nevznikla a není tedy dále co odškodňovat, natož v penězích. Dovolatelka se tak domnívá, že projev vůle žalované, jímž konstatovala porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces nikdy nebyl vážný ani vážně míněný. Napadený rozsudek odvolacího soudu má být tudíž v rozporu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3272/2006, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3729/2016, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 415/2016, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019.
23. Postup odvolacího soudu spočívající ve změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žalované povinnost k omluvě žalobkyni neukládá, považuje dovolatelka za extrémně překvapivý vzhledem ke skutečnosti, že ve svém podání ze dne 22. 5. 2023 (jímž se vyjadřovala k odvolání žalované) výslovně odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2263/2016, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3011/2018, včetně nosných částí jejich odůvodnění. Z nich se přitom podává, že by bylo popřením dispoziční zásady civilního soudního řízení i zásady autonomie vůle, kdyby primární volba formy zadostiučinění nenáležela poškozenému. Ten projevením toho, čeho se domáhá, nezaměnitelně vyjadřuje, jaká satisfakce by mu mohla kompenzovat utrpěnou újmu. Omluva je primárním způsobem odškodnění a relutární náhrada je dalším (sekundárním) způsobem odškodnění. Uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout - též vedle ní - zadostiučinění v penězích. Konstatování porušení práva je zásadně základní formou satisfakce (nezbytným minimem odškodnění). Žádá-li však poškozený zadostiučinění ve formě omluvy (a to příp. i vedle současně požadovaného konstatování porušení práva), je tímto odškodněním („kompenzačním prostředkem první volby“) omluva jakožto osobní (byť soudním rozhodnutím uložený) projev uznání chyby samotným odpovědným subjektem. V poskytnuté omluvě je zpravidla obsaženo i konstatování porušení práva (jako „nutné východisko“). Vzhledem k tomu, že odvolací soud nezohlednil dovolatelkou odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu, porušil její právo na soudní ochranu, jak má vyplývat též z nálezů Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17.
24. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má být též v extrémním rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, č. j. 30 Cdo 2070/2023-246, jímž bylo rozhodnuto v obdobné věci zatížené totožnými právními vadami.
25. K popření konstantní judikatury Nejvyššího soudu mělo dle dovolatelky dojít též v otázce presumpce zásahu, tj. vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 970/2015, ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, totiž vyplývá, že vznik (existence) nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení se předpokládá (presumuje) a je věcí státu (žalované), zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit. Totožné závěry se pak mají podávat též z nálezů Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01.
26. Přípustnost dovolání měla být založena též pro nesprávné právní hodnocení jednotlivých skutečností majících vliv na význam řízení pro dovolatelku.
27. Za výraz zmaru v právním myšlení a zjevné nekvality práce odvolacího senátu považuje dovolatelka závěr, že si byla vědoma svého provinění, tudíž nemohla být v nejistotě o výsledku řízení. Jak totiž vyplývá např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1496/2012, samotný výsledek řízení je pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný. Další pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v závěru, že podala žalobu, o níž v době podání věděla, že nemůže být úspěšná, jelikož tento nemá oporu v žádném dokazování. Soud tak v rozporu s kontradiktorností sporu hodnotil skutečnost, která nebyla v řízení vůbec prokázána a vychází toliko z tvrzení žalované. Pokud by soudy vyvinuly jen nepatrnou snahu za účelem zjištění vývoje judikatury týkající se obdobné věci, pak by se musely zabývat specifickou judikaturou týkající se rozhodování o přestupku podle §34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, kterého se měla žalobkyně dopustit tím, že v rozporu s §21c odst. 1 zákona o silniční dopravě vykonávala práci řidiče taxislužby bez oprávnění, jakož i zákonnou změnou formulace přestupku. V době podání správní žaloby dne 3. 1. 2020 nebyla právní otázka vyřešena. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 4 A 29/2016-48, ve věci jiné žalobkyně zabývající se totožnou právní argumentací, zrušil napadené správní rozhodnutí s odůvodněním, že podoba právní úpravy účinná ke dni 2. 4. 2015, kdy se žalobkyně dopustila jí vytýkaného jednání, neumožňuje žalobkyni postihnout za jediné vykonání přepravy osob naplňující definici taxislužby ve smyslu §2 odst. 9 zákona o silniční dopravě bez oprávnění řidiče taxislužby a vozidlem, které není zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. Tento rozsudek byl zrušen až rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2021, č. j. 5 As 267/2018-68. Obdobná věc byla řešena i nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1889/20, jímž byla ústavní stížnost zamítnuta, avšak skutečnost, že byl žalobce v právní nejistotě a že se nejednalo o toliko bezúčelné využívání opravných prostředků, je patrná z odlišného stanoviska JUDr. Radovana Suchánka. Navíc v příčinné souvislosti s rozhodováním o obdobných věcech došlo s účinností od 30. 9. 2020 ke změně znění §34e zákona o silniční dopravě . Dovolatelka v této souvislosti klade otázky, zda v případě, že neexistuje jednotná judikatura, resp. existuje protichůdná judikatura, je možno označit právní obranu proti rozhodnutí za zjevně (předem) nedůvodné uplatňování práva a tím snížit význam věci pro účastníka, a zda závěr o „zjevné bezdůvodnosti“ využití opravného prostředku je dán v případě, kdy poškozená žalobkyně vycházela při podání správní žaloby z právních úvah, které nebyly do té doby řešeny judikaturou či byly řešeny judikaturou, u které došlo později ke změně, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
28. Uvedené skutečnosti týkající se nejednotné správní praxe nebyly soudy z důvodu jejich formálního a negativního přístupu k žalobkyni vůbec zkoumány. Za této situace tak dle dovolatelky nelze než hovořit o extrémním nesouladu skutkových zjištění a právních závěrů zakládajícím porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jak vyplývá též z nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. II. ÚS 301/98, ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 386/99, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 290/06, a ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1994/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1058/2017. Napadené rozhodnutí je projevem libovůle založené na porušení základních principů demokratického zřízení, jako je princip kontradiktornosti, rovnosti účastníků, volného hodnocení důkazů a přezkoumatelnosti rozhodnutí.
29. Rozsudek odvolacího soudu považuje dovolatelka rovněž za rozporný se závěry vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2490/2016, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2518/2017, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, z nichž vyplývá, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění a dále, že na význam řízení bude mít zpravidla vliv výše částky, o niž se předmětné řízení vede.
30. Za správný nepovažuje dovolatelka ani závěr odvolacího soudu, že úhrada pokuty třetí osobou nemá vliv na újmu, která účastníkovi řízení vznikla právě z důvodu jeho nepřiměřené délky. Odvolací soud podle ní prolomil presumci finanční formy odškodnění vyplývající např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, přičemž dovolatelku nepoučil o možnosti takové změny náhledu na věc a nedal jí možnost se k věci v tomto směru vyjádřit a navrhnout důkazy k vyvrácení závěru, který odvolací soud překvapivě aplikoval. Nedodržením poučovací povinnosti se odvolací soud odchýlil např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3977/2009, ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4240/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3773/2007.
31. Pochybení se odvolací soud dopustil rovněž tím, že provedl nezákonné důkazy - přípisy UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., ať již získané v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 51/2021 nebo samotnou činností odvolacího soudu, čímž nedostál povinnosti respektovat advokátní tajemství a povinnost banky ve vztahu k ochraně advokátního tajemství vyplývající z §124 o. s. ř. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 385/2022-207, v němž ohledně totožných důkazů uvedl, že jakkoli je banka povinna soudu podle §38 odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, sdělovat i informace podléhající bankovnímu tajemství, nelze přehlédnout, že některé takto sdělené informace mohou být předmětem další povinnosti mlčenlivosti, přičemž takové údaje lze využít v souladu s tou kterou výjimkou výhradně za účelem, pro který byla daná výjimka v zákoně zakotvena. Jinými slovy, pokud je povinnost mlčenlivosti advokáta vůči bance prolomena jeho povinností identifikovat svého klienta (resp. vlastníka peněžních prostředků uložených na úschovním účtu) za účelem zajištění práv klienta z pojištění vkladu, pak tyto údaje nelze v souladu se zákonem použít jinak než právě jen za tímto účelem, resp. případně za jiným účelem, který zákon výslovně stanoví. Postup soudu prvního stupně, který tyto informace zjistil sice v souladu s §38 odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, avšak v rozporu s účelem výjimky prolamující v tomto případě povinnost mlčenlivosti advokáta, pak nelze považovat za souladný s §124 o. s. ř.
32. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
33. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
34. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
35. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
36. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
37. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
38. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, „Zda formálně poskytnutý kompenzační projev - konstatování porušení práva před podáním kompenzační žaloby je poskytnutím kompenzace za situace, kdy poskytovatel kompenzačního projevu v následujícím soudním řízení jedná způsobem, který popírá kompenzaci?“, ani otázka, „Zda formálně poskytnutý kompenzační projev - konstatování porušení práva je vážným projevem vůle, pokud po poskytnutí takového kompenzačního projevu je samotným poskytovatelem projevu tento kompenzační projev zpochybněn?“, neboť na takovém řešení právních otázek napadené rozhodnutí nezáviselo.
39. Dovolání není přípustné ani pro dovolatelkou tvrzený extrémní rozpor napadeného rozsudku se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023, neboť odvolací soud ve věci řešené citovaným rozsudkem, ve snaze rozhodnout věc obdobně s jinou dříve již projednávanou skutkově podobnou věcí, vycházel z rozhodnutí jiného senátu odvolacího soudu, aniž by nejprve učinil totožné či alespoň obdobné skutkové závěry na základě řádně provedeného dokazování, popř. shodných tvrzení účastníků, soudních či všeobecných notoriet, či na základě zákonné domněnky, což však není případ nyní projednávané věci.
40. Dovolání není přípustné ani pro nesprávné právní posouzení otázky presumpce zásahu, tj. vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od dovolatelkou tvrzených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, pokud s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se presumpce vzniku nemajetkové újmy uvedl, že v řízení učiněná skutková zjištění vylučují vyvrácení teze presumpce vzniku újmy.
41. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni, neboť judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Odškodnění se přitom poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného, přičemž i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě pak postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit. Význam předmětu řízení pro účastníka je pak podstatně snižován v situacích, v nichž se účastník dopustil protiprávního jednání, za něž je „trestně“ stíhán a byl pro něj pravomocně odsouzen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010). Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud na základě skutečností, že žalobkyně byla shledána vinnou z přestupku, po celou dobu si byla vědoma, že jí hrozí trest v podobě peněžité pokuty a zákazu činnosti, tudíž nemohla být v zásadní nejistotě ohledně výsledku řízení, že zástupce žalobkyně (a jeho prostřednictvím tedy i sama žalobkyně) měl vědomost o vývoji soudní judikatury na projednávané případy přepravy prostřednictvím Uber, kdy od roku 2017 tato byla již jednotná, že uloženou pokutu žalobkyně nehradila z vlastních finančních prostředků, neboť byla uhrazena z bankovního účtu jejího právního zástupce Mgr. Boučka (což fakticky potvrdil sám právní zástupce žalobkyně na jednání odvolacího soudu), že nepříznivý důsledek vedení posuzovaného řízení v podobě odsouzení a uložení sankce se nepromítl do poměrů žalobkyně, čehož si byla žalobkyně na základě obdobných zkušeností jiných přestupců vědoma, a že žalobkyně byla kromě pokuty odsouzena i k zákazu činnosti, kterou předtím nezákonně vykonávala, uzavřel, že význam předmětu řízení pro žalobkyni byl nepatrný. Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu pak zcela odpovídá i závěr odvolacího soudu, že v případě nepatrného významu předmětu řízení pro účastníka postačuje odškodnění jeho nepřiměřené délky formou konstatování porušení práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
42. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky poskytnutí zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě omluvy poškozené, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
43. Dovolání je důvodné.
44. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
45. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, mj. uvedl, že by bylo popřením dispoziční zásady civilního soudního řízení i zásady autonomie vůle, kdyby primární volba formy zadostiučinění nenáležela poškozenému. Ten projevením toho, čeho se domáhá (viz §79 odst. 1 o. s. ř.), nezaměnitelně vyjadřuje, jaká satisfakce by mu mohla kompenzovat utrpěnou újmu. V poměrech přímé aplikace Úmluvy se ovšem nabízí především forma peněžního odškodnění, avšak přichází do úvahy též - za jistých skutečností - konstatace porušení práva. To však nebrání tomu, aby poškozený uplatnil požadavek relativně osobní povahy - požadavek na omluvu. Omluva je uznávaným satisfakčním právním prostředkem ke zmírnění následků dotčení osobnostních práv fyzické osoby, její přiznání záleží vždy na posouzení obsahu i formy příslušné omluvy, stejně jako okolností, za nichž byla učiněna. Judikatura Nejvyššího soudu v otázce významu omluvy jako satisfakčního prostředku výslovně neuvedeného v §13 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) vedle nároku na zadostiučinění v penězích zdůrazňuje, že obě tyto kategorie zadostiučinění sledují cíl zákona přiměřeně, tj. s ohledem na okolnosti konkrétního případu, odpovídajícím, postačujícím a zároveň účinným způsobem zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Může-li být vzniklá nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby přiměřeně zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění, a tak naplněn hlavní cíl, má podle ní poskytnutí právě této morální formy zadostiučinění přednost (jde tedy o primární způsob zadostiučinění). Přiměřenost morálního zadostiučinění znamená, že tato forma zadostiučinění je k nápravě nemajetkové újmy, která neoprávněným zásahem vznikla, podle okolností každého konkrétního případu již postačující, a tím i účinná. Zadostiučinění v penězích plní podpůrnou (subsidiární) funkci, tj. nastupuje až poté, kdy se morální zadostiučinění ukázalo (ať zcela nebo zčásti) nepostačujícím a tím i neúčinným. Nejvyšší soud vychází z toho, že omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Poškozený jejím uplatněním vyjadřuje, že mu jde o projev uznání chyby. Ve fungujícím právním státě uznávajícím pravidla slušnosti by měla být k dispozici vždy, jako kompenzační prostředek první, pro mnohé dokonce jediné volby. Pokud pak poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění uplatní vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními (v případě posuzování dle Úmluvy a i podle platné národní úpravy), je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout – též vedle ní - přiměřené zadostiučinění v penězích.
46. V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněném pod č. 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále doplnil, že konstatování porušení práva poškozeného, které je nutným východiskem pro veškeré další úvahy o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, je zpravidla obsaženo i v dalších formách zadostiučinění. V případě přiznání finanční kompenzace soudním rozhodnutím to platí bez dalšího, neboť se jedná o zákonem výslovně upravenou formu zadostiučinění, kde naplnění předpokladu porušení práva žalobce ze zákona přímo vyplývá. Rozhodne-li tedy soud o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích (uloží povinnost zaplatit stanovenou částku), pak již samostatně ve výrokové části rozsudku porušení práva žalobce nekonstatuje (žalobce se takového konstatování nemůže ani úspěšně domoci). Oproti tomu soud ve výroku rozsudku (pouze) konstatuje porušení práva poškozeného, shledá-li takovou formu zadostiučinění za přiměřenou, a to i v případě, kdy se žalobce (poškozený) konstatování porušení svého práva v žalobním petitu nedomáhal. Oproti rozsudku soudu předběžné projednání nároku u příslušného úřadu postupem podle §14 OdpŠk není nijak formalizované a tomu odpovídá nejen neformálnost žádosti, ale i neformálnost stanoviska příslušného úřadu. Ze stanoviska by nicméně mělo vyplývat, k jakým poznatkům příslušný úřad dospěl a jaké závěry k požadavku na přiměřené zadostiučinění z nich učinil. Nedojde-li příslušný úřad k závěru o nedůvodnosti žádosti, pak by logicky takové stanovisko mělo obsahovat minimálně konstatování porušení práva poškozeného. Projevem vstřícné vůle státu uznat chybu by (zpravidla) měla být i omluva za takové porušení práva, už jenom z hlediska slušnosti, i když se poškozený toho výslovně nedomáhá. Ohledně obsahu morálního zadostiučinění z rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyplývá, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo. Není žádný důvod, proč by tyto požadavky nemělo splňovat i stanovisko příslušného úřadu v rámci předběžného projednání. Dojde-li soud k závěru o vzniku nároku žalobce (poškozeného) na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, musí v prvé řadě posoudit, zda zadostiučinění, kterého se žalobci (poškozenému) dostalo již od příslušného úřadu v rámci předběžného projednání nároku (příp. i ve spojení s jinak poskytnutým zadostiučiněním, např. v trestním řízení snížením trestu), je možno považovat za přiměřené. Pouze dojde-li k závěru, že nikoliv, může se zabývat úvahou, jaké zadostiučinění je třeba žalobci poskytnout, aby požadavek přiměřenosti byl naplněn. Soud může dojít k závěru, že je na místě žalobci poskytnout zadostiučinění v penězích, příp. uložit žalovanému poskytnout žalobci omluvu (pokud se jí žalobce domáhá) či jen konstatovat porušení práva (i bez návrhu). Uložení poskytnutí omluvy či konstatování porušení práva není vyloučeno dokonce ani v případě, že příslušný úřad již určitou omluvu poškozenému poskytl či sám porušení práva poškozeného konstatoval, avšak to jen tehdy, jestliže dojde soud k závěru, že formulace či konkrétní okolnosti poskytnutí omluvy či konstatování porušení práva nejsou adekvátní satisfakcí za utrpěnou újmu (a to i s přihlédnutím k celému obsahu stanoviska a kontextu, v jakém bylo přijato, zejména ve vazbě na obsah žádosti poškozeného). Konstatování porušení práva poškozeného a omluva státu za toto porušení spolu velice úzce souvisí, a to tak, že není-li omluva vyslovena ve vazbě na konstatování porušení práva (v rámci předběžného projednání je možno přihlédnout i ke kontextu případu a obsahu žádosti), mělo by porušení konkrétního práva poškozeného vyplývat přímo z obsahu omluvy. Ať jen samotné konstatování porušení práva či ve spojení s omluvou mohou představovat přiměřené zadostiučinění. Je-li tedy porušení práva poškozeného konstatováno již v rámci předběžného projednání a příslušný úřad se za něj omluvil, a soud následně tuto formu zadostiučinění shledá jako přiměřenou, musí žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
47. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním v řešené věci je konstatování porušení práva, kterého se žalobkyni již dostalo ze strany žalované, a souběžné přiznání omluvy není namístě vzhledem k totožnému obsahu, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
48. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
49. K námitce dovolatelky o nedostatku poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. je třeba uvést, že poučení účastníků řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže je pro uplatnění odlišného právního názoru (odvolacího) soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale již provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují - li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale již provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015). Poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. tak nebylo namístě. Ze stejného důvodu nemůže napadené rozhodnutí odvolacího soudu představovat ani tzv. rozhodnutí překvapivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 882/2019, a judikaturu dovolacího a Ústavního soudu tam citovanou). Pokud jde o dovolatelkou tvrzené čerpání skutkových zjištění z listin (přípisy UniCredit Bank) pořízených v rozporu s povinností mlčenlivosti a advokátním tajemstvím, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tyto důkazy vůbec nehodnotil ani z nich při posouzení věci nevycházel.
50. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení poskytnutí zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě omluvy poškozené nesprávné, a skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a soudem odvolacím, umožňují učinit závěr o důvodnosti přiznání omluvy, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu postupem podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku, v rozsahu nároku na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím dovolání odmítl.
51. Dovolací soud současně změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, č. j. 30 Co 179, 180/2023-112, v nákladovém výroku III tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to za 9 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření ve věci ze dne 14. 4. 2023, účast na jednání dne 21. 4. 2023, které přesáhlo dvě hodiny, podání odvolání včetně jeho doplnění, vyjádření k odvolání žalované ze dne 22. 5. 2023, účast na jednání odvolacího soudu dne 25. 7. 2023 a sepis dovolání). Náhrada nákladů je tak představována částkou 3 100 Kč za jeden úkon právní služby podle §7, §9 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 1 písm. a), g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částkou 300 Kč jako paušální náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 4 vyhlášky, částkou odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] a částkou odpovídající soudnímu poplatku za podání žaloby ve výši 2 000 Kč (položka 8a Sazebníku poplatků).
52. Vzhledem k tomu, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil, rozhodl současně podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy všech tří stupňů (soudu prvního stupně, odvolacího i dovolacího) a uložil žalované povinnost zaplatit procesně úspěšné žalobkyni náklady vzniklé žalobkyni, a to za 9 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření ve věci ze dne 14. 4. 2023, účast na jednání dne 21. 4. 2023, které přesáhlo dvě hodiny, podání odvolání včetně jeho doplnění, vyjádření k odvolání žalované ze dne 22. 5. 2023, účast na jednání odvolacího soudu dne 25. 7. 2023 a podání dovolání). Náhrada nákladů je tak představována částkou 3 100 Kč za jeden úkon právní služby podle §7, §9 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 1 písm. a), g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částkou 300 Kč jako paušální náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 4 vyhlášky, částkou odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] a částkou odpovídající soudnímu poplatku za podání žaloby ve výši 2 000 Kč (položka 8a Sazebníku poplatků) a za podání dovolání ve výši 7 000 Kč [položka 23 bod 1. písm. a) Sazebníku poplatků].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu