ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.56.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 56/2024-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Fostia, s.r.o. , IČO 28362861, se sídlem v Praze 4, Štúrova 1701/55, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 37/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 70 Co 389/2021-213, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěla její právní předchůdkyně společnost Commemax spol. s r.o., IČO 61505323 (dále jen „původní žalobkyně“), v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soud pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 34/2011 (dále jen „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. 12 C 37/2020-92, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 5. 2021, č. j. 12 C37/2020-105, zastavil řízení o požadavku původní žalobkyně na zaplacení částky 64 500 Kč (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit původní žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 64 500 Kč od 4. 3. 2020 do 25. 8. 2020 (výrok II), v části, v níž se původní žalobkyně domáhala zaplacení částky 435 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 4. 3. 2020 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok III) a současně žalované uložil povinnost nahradit původní žalobkyni náklady řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v pořadí prvním rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 70 Co 389/2021-151, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku III změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit původní žalobkyni částku 325,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 4. 3. 2020 do zaplacení, přičemž ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu).
Na podkladě dovolání, které původní žalobkyně podala proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 2207/2022-173, tento rozsudek v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho výroku III o zamítnutí žaloby ohledně částky 435 174,80 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části odvoláním napadeného zamítavého výroku o věci samé týkající se částky 435 174,80 Kč opět potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně, před soudem odvolacím, i před soudem dovolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rovněž i tento rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku I, napadla žalobkyně, jež v mezidobí vstoupila do řízení na místo původní žalobkyně (viz usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 3. 2023, č. j. 70 Co 389/2021-204), včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka týkající se údajného nezohlednění nepřiměřené délky nyní vedeného odškodňovacího řízení, kterého se měl odvolací soud dopustit při stanovení výše požadovaného zadostiučinění souvisejícího s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závazného právního názoru vyjádřeného ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, jakož i od rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice (žalobkyně měla patrně na mysli rozsudek ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice , stížnost č. 10092/13 – pozn. dovolacího soudu), tedy otázka, zda odvolací soud pochybil tím, že délku nyní vedeného odškodňovacího řízení nevyhodnotil jako nepřiměřeně dlouhou, ač se touto otázkou zabýval, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině (stejně jako závěr o formě a výši přiznaného zadostiučinění – viz níže), je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, přičemž se vždy odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sám o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu zmíněného ustanovení. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený, což se však v daném případě nestalo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 2200/17, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2190/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. III. ÚS 397/23, nebo ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1358/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23). Pouhý nesouhlas žalobkyně se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nyní vedené odškodňovací řízení není nepřiměřeně dlouhé, tedy pro založení přípustnosti jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepostačuje, není-li současně provázen relevantním zpochybněním správnosti některého ze závěrů, jež odvolací soud v této souvislosti zaujal při posuzování dílčích kritérií upravených v §31a odst. 3 OdpŠk, a jež jej k tomuto konečnému hodnocení vedly. Odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu nelze dovodit ani ze samotného poukazu na délku odškodňovacího řízení, jak žalobkyně v dovolání činí, neboť odvolací soud ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu respektoval, posuzoval-li otázku přiměřenosti délky tohoto řízení právě prostřednictvím konkrétních okolností případu a všech výše zmíněných rozhodných kritérií (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15, a ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1639/2021).
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zohlednil všechny okolnosti upravené v §31a odst. 3 OdpŠk, tj. otázka při jejímž řešení se měl odvolací soud dne názoru žalobkyně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované nejen již zmíněným předchozím kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu, jenž byl v této věci vydán, ale i rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, a ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009. Odvolací soud, který v této souvislosti především odkázal na závěry formulované v předchozím svém rozsudku ze dne 2. 12. 2021, č. j. 70 Co 389/2021-151, které zrekapituloval v bodě 6 napadeného rozhodnutí, se totiž při řešení této otázky předně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud k závěru o výši peněžitého zadostiučinění, jež žalobkyni za utrpěnou nemajetkovou újmu náleží, dospěl právě na základě výpočtu zohledňujícího zhodnocení všech kritérií, které §31a odst. 3 OdpŠk upravuje, přičemž ani v tomto případě jeho závěr zjevnou nepřiměřeností netrpí (srovnej např. část VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jež bylo publikováno pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, nebo ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010 proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2174/12). Za této situace tedy pouhý nesouhlas žalobkyně s přisouzenou výší finančního zadostiučinění přípustnost jejího dovolání nezakládá, jak bylo vyloženo výše.
V části, v níž se žalobkyně vymezila proti závěrům odvolacího soudu dopadajícím na zhodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 1 písm. d) OdpŠk] a významu posuzovaného řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], pak podané dovolání nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z §241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ve vztahu k žádné z uvedených samostatných tří právních otázek, jež se zmíněných kritérií týkají, totiž žalobkyně důvod přípustnosti svého dovolání nespecifikovala, neuvedla-li, od jaké konkrétní ustálené judikatury Nejvyššího soudu se měl odvolací soud při posouzení toho kterého kritéria konkrétně odchýlit, nýbrž se omezila na pouhou kritiku závěrů, jež odvolací soud v souvislosti s dotčenými kritérii vyslovil. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, jak je tomu i nyní, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22). V dovolání vyjádřené přesvědčení žalobkyně, že je napadené rozhodnutí v dotčené části též protiústavní, přitom samo o sobě ke zhojení uvedeného obsahovaného nedostatku jejího dovolání nevede.
V uvedené části tedy dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. konečně nezakládá ani procesněprávní otázka, zda se odvolací soud vypořádal se všemi argumenty účastníků řízení, které měly vztah k projednávané věci, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, a ze dne 12. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 521/05. Odvolací soud totiž zcela dostál požadavkům, v souladu s nimiž soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Žalobkyně, která v této souvislosti konkrétně namítá, že při hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného a kritéria postupu orgánů veřejné moci odvolací soud nepřihlédl k jejím tvrzením, nadto údajné porušení svých procesních práv spojuje (v rozporu s tím) se svojí nespokojeností, jak odvolací soud tato její tvrzení vyhodnotil. Její tvrzení týkající se dotčených kritérií, totiž odvolací soud při svém rozhodování zohlednil, důvody pro žalobkyní prosazované navýšení zadostiučinění v nich však neshledal (jak patrno z bodů 6 a 10 odůvodnění jeho rozsudku vztahujících se k posuzovanému řízení, jakož i ze závěru bodu 12 týkajícího se probíhajícího odškodňovacího řízení, v nichž odvolací soud mj. reagoval i na skutečnost, že žalobkyní tvrzené „zvýšené“ psychické útrapy poškozeného, jež byly vyvolány nejistotou jeho statutárních zástupců týkající se výsledku nepřiměřeně dlouhého řízení, jsou běžnou součástí odškodňované nemajetkové újmy, přičemž zároveň zhodnotil i udávané dopady posuzovaného řízení na podnikání původní žalobkyně, jakož i závažnost zjištěných procesních nedostatků, které obě řízení provázely). V této souvislosti lze rovněž připomenout, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument účastníka řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022). Skutečnost, že napadené rozhodnutí je též rozhodnutím přezkoumatelným, pak dokládá i obsah samotného dovolání, z něhož plyne, že žalobkyně měla možnost na závěry odvolacího soudu, jež jsou v něm zformulovány, relevantně reagovat, neboť měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky nadřízeného soudu na náležitosti odůvodnění daného rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na řádném uplatnění jejich práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu