ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1118.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1118/2023-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného J. N. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 8 To 172/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 51/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 44 T 51/2022, byl obviněný J. N. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
dne 4. 12. 2020 v čase kolem 17:00 hodin v Praze XY, v prodejně XY, XY č. p. XY, společně s M. K., nar. XY, poté, co byli pracovníky prodejny vykázáni z důvodu podezření z požití alkoholických nápojů, napadli před zraky zákazníků, přítomných v prostorech prodejny, členy ochranky prodejny, a to poškozeného M. C., nar. XY, a poškozeného A. B., nar. XY, do kterých opakovaně strkali a pronásledovali je po prodejně, zatímco je verbálně uráželi, při tomto konfliktu došlo k roztržení saka poškozeného A. B. a obviněný strčil do poškozeného M. C., který v důsledku toho upadl na bezpečnostní bránu zn. Antenna Grey – Synergy, ZS 1180-CG 1180, na které tím způsobil společnosti INEXAD, s. r. o., poškozením škodu 1.858 Kč, na to obviněný prodejnu spolu s M. K. opustili a vydali se směrem k ulici XY, v čase 17:10 hodin je na rohu ulice XY a XY dostihli oba poškození spolu s dalším pracovníkem ochranky prodejny, poškozeným T. G., nar. XY, ke kterému se obviněný bez povšimnutí přiblížil zezadu a fyzicky napadl tak, že ho kopl do levého stehna a levého kolene, čímž mu způsobil zranění spočívající v podvrtnutí levého kolene, jež ho po dobu 4 až 6 týdnů omezovalo v běžném způsobu života, neboť musel mít koleno fixované, byl omezen na pohyblivosti a musel si odlehčovat chůzi berlemi, což mělo za následek také jeho pracovní neschopnost od 5. 12. 2020 do 11. 1. 2021,
obviněný J. N. tak jednal, ačkoli byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 12. 2015, sp. zn. 6 T 122/2015, jež nabyl právní moci dne 14. 1. 2016, odsouzen za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za popsané přečiny byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o nárocích poškozených pojišťoven.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 8 To 172/2023, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, které zaměřil zejména proti výroku o vině, jímž byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jemuž vytýkal nedostatečná skutková zjištění a brojil proti závěru, že zranění poškozenému způsobil, případně že je způsobil v takovém rozsahu, jak zjistily soudy, dále poukazoval na porušení principu in dubio pro reo a požadoval zproštění obžaloby podle §226 písm. a) nebo písm. c) tr. ř.
5. K nedostatečně objasněným skutkovým zjištěním poukázal na to, že i když odvolací soud ve veřejném zasedání vyslechl znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a stanovení nemajetkové újmy ke zranění poškozeného T. G., z jeho podání nelze zjistit nic, co by přispělo k objasnění věci bez důvodných pochybností, ani nebyly zhojeny vady řízení. Objektivní nález o zranění kolene poškozeného T. G. byl shledán jen při prvním vyšetření v Nemocnici na Bulovce dne 5. 12. 2020, nikoliv již později. Při dalších, kontrolních vyšetřeních si poškozený stěžoval pouze na citlivost (či bolestivost) zraněného kolene, první kontrolní vyšetření proběhlo dne 17. 12. 2020 a otok při něm nebyl zjištěn, pouze byla konstatována jeho bolestivost, která se podle znalce do jisté míry odvíjí také od toho, jak je daný pacient citlivý na bolest, jaký má práh bolesti. Ta však mohla být pouze subjektivním vjemem poškozeného a nelze ji exaktně určit či potvrdit. V daných souvislostech se proto délka léčení odvíjela jen od toho, jak bolestivost pociťoval poškozený, u níž není zřejmé, zda nebyla účelově „přikrášlena“. Podle znalce se zranění T. G. může vyléčit i v řádu dní, a proto se nemuselo vůbec jednat o přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ani o jiný trestný čin, a tedy je třeba uvažovat o vadném právním posouzení předmětného skutku.
6. Povaha zranění a jeho intenzita byly podstatné pro závěr o vině, a proto obviněný považoval za chybu, jestliže soud jako svědka nevyslechl poškozeného T. G., který nebyl slyšen jako svědek v přípravném řízení ani před soudem, což svědčí o zkrácení práva na spravedlivý proces, neboť mu byla upřena možnost poškozeného konfrontovat se svými doplňujícími otázkami. Nebylo možné, aby soud prvního stupně v rozporu se zákonem přihlížel k úřednímu záznamu o poškozeným podaném vysvětlení (viz např. bod 19. rozsudku soudu prvního stupně), když obviněný nikdy nedal souhlas s jeho čtením. Přihlédnutí k takovémuto úřednímu záznamu o podaném vysvětlení je proto v rozporu se zákonem. Obviněný poukázal i na neprovedení jím navrhovaných důkazů, mezi něž patří výslech poškozeného T. G. a zejména M. K., který, i když byl přímým účastníkem předmětného incidentu, rovněž nebyl slyšen. Oba byli jedinými svědky, na jejichž výslechu obhajoba trvala po celou dobu tohoto trestního řízení, kdy těmto návrhům na doplnění dokazování nebylo bez uvedení důvodů vyhověno. Pokud se soud prvního i druhého stupně spokojily pouze s výpověďmi svědků A. B. a M. C., považuje to za nepřípustné omezení důkazních prostředků i porušení práva na spravedlivý proces. O věrohodnosti výpovědí slyšených svědků lze pochybovat mimo jiné i proto, že do jisté míry mohou mít zájem na výsledku řízení. Soudy tím zatížily trestní řízení vadou spočívající v neúplném zjištění skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, protože navíc poškozený T. G. neuplatnil v přítomnosti policejní hlídky žádnou újmu na zdraví. O pochybnostech ve vztahu ke zranění svědčí i to, že před odchodem k lékaři poškozený dokončil svou směnu v zaměstnání (4,5 h od incidentu), kde stál stále na nohou, směnu dokončil v čase 21:45 h dne 4. 12. 2020, k ošetření se však dostal až v 1:59 h dne 5. 12. 2020, přestože i cesta tramvají do Nemocnice na Bulovce z tehdejšího místa výkonu zaměstnání poškozeného trvá nanejvýš 40 minut (nehledě na skutečnost, že jsou v Praze i bližší nemocnice s akutním příjmem k tehdejšímu místu výkonu zaměstnání poškozeného – např. Nemocnice Na Františku). Po tuto dobu není objasněno, co se s poškozeným dělo, a nelze vyloučit, že zranění utrpěl jiným způsobem.
7. Z důvodu těchto důvodných pochybností o skutkových závěrech soudů, ze kterých však soudy vycházely, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 8 To 172/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 44 T 51/2022, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Zároveň dal soudům na zvážení, zda v souladu s §265h odst. 3 tr. ř. není namístě rozhodnout o odložení výkonu rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) ve svém vyjádření k dovolání zdůraznil, že obviněný opakuje skutečnosti, které uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a soudy se s nimi dostatečným způsobem vypořádaly, což svědčí o neopodstatněnosti podaného dovolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 5 Tdo 86/2002, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, sp. zn. 6 Tdo 1217/2013, sp. zn. 5 Tdo 411/2018 či sp. zn. 4 Tdo 206/2019). Popsané námitky se týkají dokazování, v němž však obviněným tvrzené vady nejsou přítomny, neboť soudy skutkové okolnosti řádně objasnily (viz strany 6 až 7 rozsudku obvodního soudu a strany 2 až 3 usnesení odvolacího soudu), a státní zástupce se s hodnocením důkazů ztotožnil, protože z nich nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. K porušení pravidel podle §2 odst. 5, 6, ani §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. podle něj proto nedošlo.
9. Obviněnému státní zástupce nepřisvědčil ani v tvrzení o existenci tzv. opomenutých důkazů, protože z protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 4. 2023 ve spojení s odůvodněním rozsudku obvodního soudu vyplývá, že důkazní návrhy nebyly přehlédnuty, neboť o nich soud rozhodl tak, že je jako nadbytečné zamítl, což je postup, kterým lze v odůvodněných případech opomenutý důkaz vyloučit. Nedůvodnou je i námitka o vadném provedení úředního záznamu o sdělení poškozeného T. G. při hlavním líčení, neboť z přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že takový důkaz nebyl podkladem pro rozhodnutí o věci samé, když závěr o vině obviněného soudy opíraly o jiné důkazy provedené v souladu se zákonem. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce proto neshledal podřaditelné argumenty. Soudy řádně reagovaly na výtky obviněného a přesvědčivě vyvrátily jeho tvrzení, že nebyla objasněna povaha a vznik poranění poškozeného, vadami netrpí ani užitá právní kvalifikace. Když ani k důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v dovolání nenašel takové námitky, které by odpovídaly jeho hmotně právní povaze, navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v tomto dovolacím řízení za podmínek §265r odst. 1 písm. a), případně též písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
10. Na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo zasláno obhájci obviněného, nebylo do konání neveřejného zasedání reagováno.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k dovolacím důvodům
12. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, jimiž je podle dovolatele opodstatněno naplnění uplatněného důvodu, musí věcně odpovídat některému zákonem stanovenému důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Nejvyšší soud posuzuje, zda výhrady tomuto zákonnému vymezení odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je přitom vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to proto, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo, když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
14. S odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné napadat rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
15. Kromě uvedeného je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K námitkám obviněného
16. V posuzované věci Nejvyšší soud podle obsahu dovolání shledal, že obviněný zákonem stanovené vymezení důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. uvedených v dovolání dodržel, protože v souladu s podmínkami důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybňoval věrohodnost slyšených svědků A. B. a M. C., tvrdil, že soud opíral rozhodnutí o jeho vině o záznam výpovědi T. G., k jejímuž čtení nedal souhlas, a soud neprovedl jím navrhované výslechy svědků T. G. a M. K., případně poukázal též na nedodržení zásady in dubio pro reo . Formálním podmínkám důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídají námitky, že s ohledem na řádně neobjasněnou povahu zranění, jíž měl utrpět poškozený T. G., vznikají pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, byť obviněný jejím prostřednictvím především zpochybňoval též skutkový závěr o tom, jak zranění poškozeného vzniklo, a že se tak stalo v souvislosti s jeho jednáním.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání obsahuje námitky podřaditelné pod oba obviněným použité dovolací důvody, bylo možné, aby Nejvyšší soud posuzoval jejich správnost, a to na základě výsledků dokazování zachycených především v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V té souvislosti lze připomenout, že je možné se s dovoláním obviněného ztotožnit v tom, že ve věci nebyli vyslechnuti poškozený T. G. ani spolupachatel M. K., avšak soudy pro své závěry o vině obviněného vycházely i přesto z dostatečného dokazování, a to zejména z výpovědí svědků M. C. a A. B., kteří byli osobně celému incidentu přítomni, a mohli proto podat podrobné svědectví o průběhu činu a chování obviněného. Podkladem pro závěr o vině byly i kamerové záznamy z prodejny Hamleys, a zranění poškozeného bylo objasněno doloženými lékařskými zprávami (č. l. 47 až 50), odborným vyjádřením (č. l. 52 až 53) i znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a stanovení nemateriální újmy. Takto zajištěné a provedené důkazy dávají potřebný podklad pro posouzení okolností, za kterých trestné jednání obviněného probíhalo, i k jakému následku na zdraví u poškozeného došlo, a absence zmíněných výslechů nepředstavuje vadu řízení, pro níž by rozhodnutí nemohla obstát.
18. Pro úplnost je možné odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť z něj lze seznat, podle čeho soud rozhodoval, jak provedené důkazy hodnotil a k jakým skutkovým závěrům dospěl, protože popsal dostatečně srozumitelně své úvahy i závěry, z jakých důvodů a které ze slyšených osob věřil, případně proč takový závěr nemohl učinit ohledně výpovědi obviněného (srov. bod 19. rozsudku soudu prvního stupně). Soud vyložil svá zjištění, rozvedl skutečnosti, které jsou rozhodné pro závěr o vině obviněného, způsob jejich hodnocení i to, jaké okolnosti uváděné obviněným jsou v porovnání s obsahem ostatních ve věci provedených důkazů osamocené. Pro úplnost lze uvést, že se zabýval v potřebné míře věrohodností výpovědí obou slyšených klíčových svědků M. C. a A. B. a nepřisvědčil obviněnému v jeho námitce, že tito svědci měli zájem na výsledku řízení, a proto vypovídali ve prospěch poškozeného T. G., protože, jak soud vysvětlil, takové skutečnosti z výsledků povedeného dokazování nevyplynuly, když nebyly zjištěny žádné vztahy mezi těmito osobami, neboť se s poškozeným od předmětného incidentu neviděli, obviněného neznají a jediné setkání s ním bylo v den posuzovaného konfliktu. Nelze přehlédnout, že soud při posuzování věrohodnosti a přesvědčivosti těchto osob opřel své úvahy i o obsah kamerového záznamu, který se svědeckými výpověďmi zcela koresponduje a z něhož je zřejmé, že iniciátorem celého incidentu byl právě obviněný projevující se vůči všem třem členům ostrahy agresivně, kdežto z jejich postupu byla zřejmá snaha nevhodnému chování obviněného zabránit.
19. Nedůvodnou je námitka obviněného týkající se vadného postupu soudu při provádění důkazu úředním záznamem o výpovědi svědka T. G. (viz č. l. 40 spisu) a tvrzení, že soud o ni v bodě 19. opíral své závěry o jeho vině. Taková zjištění nenacházejí odraz v provedeném dokazování ani v argumentaci soudu prvního stupně obsažené v jeho rozsudku. Podle protokolů o hlavním líčení (č. l. 214 až 216, 230 až 232, 253 až 255, 299 až 302) ani v obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o tom, že by některý ze soudů obviněným tvrzeným způsobem postupoval, protože v žádném protokole není zaznamenáno, že by soud uvedený záznam o výpovědi při hlavním líčení četl. Pokud obviněný v té souvislosti odkazoval na bod 19. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož mělo vyplynout, že soud své závěry opíral mimo jiné i o uvedený úřední záznam, ani v tomto bodě o důvodnosti tvrzení dovolatele nic nesvědčí. Jestliže se soud v této části rozsudku zmiňuje o poškozeném T. G., poukazuje a rozvádí zejména skutečnosti, které vyplynuly z výpovědí svědků M. C. a A. B. Žádné údaje, jež by mohly pocházet z vysvětlení podaného T. G., soud neuvádí, a nelze za ně považovat ani zmínku soudu, že „Obžalovaný trestnou činnost popíral a předmětné jednání popsal odlišně od poškozeného“. Jednak v této větě soud nesděluje, kterého poškozeného má na mysli, protože poškozeným byl i M. C., s jehož výpovědí se soud v daném kontextu vypořádával, a jednak ani z této neurčité úvahy nelze dovodit, že by se soud opíral o konkrétní skutečnosti, jež by měly podklad v důkazech, které při hlavním líčení nebyly provedeny. Soud neuvedl, z jakého důkazního prostředku čerpal poznatek, že obviněný vypovídal odlišně od poškozeného, protože žádný odkaz na podané vysvětlení T. G. založené na č. l. 40 spisu neuvádí, a nelze proto vyloučit, že se opíral o obsah lékařských zpráv (srov. č. l. 47, 48), kde poškozený uváděl, že byl kopnut v zaměstnání. Z uvedeného je tedy zjevné, že tvrzení předkládané obviněným nemá podklad v provedeném dokazování.
20. K dostatečnému rozsahu provedeného dokazování lze se zřetelem na námitky obviněného uvést, že poškozený T. G. skutečně vyslechnut jako svědek v přípravném řízení ani při hlavním líčení nebyl, avšak proto, že se soudu jeho pobyt ani přes pátrání, o něž se snažil, nepodařilo zjistit. To bylo důvodem, proč jej nemohl řádně předvolat k soudu, i když o to opakovaně usiloval obesíláním jej na adresu trvalého pobytu nebo do datové schránky (srov. 219, 220, 221, 224, 226, 239), jak to obviněný i jeho obhájce požadovali (srov. např. č. 216). Uvedený nedostatek však soud vedl v patrnosti, a proto za tím účelem prováděl důkazy tak, aby na základě jiných důkazních prostředků objasnil okolnosti, za kterých k činu došlo, i povahu zranění poškozeného T. G., která byla určující pro právní závěr o povaze jemu způsobené újmy s ohledem na použitou právní kvalifikaci podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. V daných souvislostech lze shledat, že provedené dokazování i bez tohoto důkazu, ale i bez výslechu M. K., od něhož soud upustil poté, co se jeho přítomnost při hlavním líčení snažil opakovaně, leč marně zajistit, neboť se opakovaně omlouval, nevznikají o průběhu činu a jeho následcích žádné, natož důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Uvedený závěr se opírá i o postup odvolacího soudu, jenž z podnětu odvolání obviněného k jeho obdobným výhradám provedl výslech znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a stanovení nemateriální újmy MUDr. Lea Havelky. Obviněný při hlavním líčení totiž nesouhlasil s tím, aby byl znalecký posudek přečten (viz č. l. 216 spisu), a proto tento důkaz před soudem proveden nebyl, což odvolací soud napravil a podle požadavku obhajoby znalce ke znaleckému posudku jím zpracovanému k otázce zranění poškozeného vyslechl. Obsah zjištění z něho plynoucí vtiskl do vysvětlení v bodě 6. svého usnesení, podle něhož byly potvrzeny závěry vycházející i z dalších ve věci již provedených důkazů, a to zejména pokud jde o povahu zranění poškozeného, která byla znaleckým zkoumáním rovněž ve shodě s dřívějšími poznatky doložena.
21. Z uvedeného je zřejmé, že se soudy obou stupňů snažily vyhovět požadavkům obviněného a zajistit a provést ty důkazy, o něž usiloval. Přestože je patrné, že se to zcela nepodařilo, stalo se tak z důvodů, které soudy vysvětlily a které jsou podle obsahu spisového materiálu zcela transparentní a zjevné. Nejvyšší soud proto neshledal v dané věci existenci tzv. opomenutých důkazů, o něž jde, když ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Pojem tzv. opomenutých důkazů je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Pouze tehdy, jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).
22. Z dosavadního řízení v projednávané věci vyplynulo, že soudy uvedené kautely dodržely, protože se návrhy obviněného na doplnění dokazování zabývaly, věnovaly se jim, a když shledaly, že není možné obviněným požadované svědky k soudu předvolat, prováděly dokazování tak, aby tento nedostatek nahradily jinými ve věci provedenými důkazními prostředky, což se podařilo, a proto, pokud dospěly k závěru, že jsou požadovaní svědci již nadbyteční, důvodně od jejich výslechu upustily. Soudy se proto nezpronevěřily povinnosti provádět dokazování tak, aby objasnily všechny rozhodné skutečnosti, a nedošlo k pochybení tzv. opomenutých důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).
23. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl výtkám obviněného směřujícím proti vadným skutkovým zjištěním přisvědčit, protože jím uváděnými nedostatky řízení předcházející řízení ani rozhodnutí samotná netrpí. Soudy při prováděném dokazování postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nepominuly případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Zkoumaly věrohodnost a pravdivost výpovědí obviněného i slyšených svědků jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, aniž by se dopustily excesu v podobě selektivního či jinak neobjektivního hodnocení důkazů. Rovněž měly na zřeteli, aby hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, vzešlo z procesu založeného na zásadě ústnosti a přímosti důkazního řízení. Zvažovaly pravdivost jimi uváděných tvrzení ze všech v úvahu přicházejících hledisek, zejména pak se zřetelem k situaci, za které se trestné jednání událo. Postupy soudů nesvědčí ani o porušení zásady in dubio pro reo , jíž se obviněný ve snaze zmírnit svoji vinu rovněž domáhal. Uvedený princip totiž nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály. Ze všech uvedených důvodů, když byla respektována pravidla plynoucí z §2 odst. 5, 6 tr. ř., nebylo možné dospět k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu, protože oba soudy také náležitě v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny pro své závěry o tom, že čin se udál způsobem, jak byl popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku.
24. Výsledkem uvedeného procesního postupu jsou skutková zjištění, o nichž nevznikají důvodné pochybnosti, a proto Nejvyšší soud mohl na jejich podkladě k námitkám obviněného posuzovat, zda byly naplněny znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, vůči němuž obviněný brojil tvrzením, že nebyla řádně objasněna újma, která poškozenému vznikla. Podle této skutkové podstaty je postihováno jednání pachatele, který úmyslně způsobí jiné osobě ublížení na zdraví .
25. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku je újmou na zdraví stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Za ublížení na zdraví ve smyslu tohoto ustanovení se v praxi pokládá porucha zdraví poškozeného, která mu ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu okolo 7 dnů. Míru narušení života poškozeného a vážnost jeho obtíží je třeba hodnotit také ve vztahu k době, po kterou trvaly. Nelze se jen mechanicky omezovat jen na kritérium délky pracovní neschopnosti nebo jen doby trvání poruchy zdraví (srov. rozhodnutí č. 16/1986 Sb. rozh. tr.), ale to, jak byl poškozený skutečně ve svých obvyklých funkcích omezen.
26. Zpochybňoval-li obviněný závěry soudů, a tvrdil, že v důsledku jeho jednání nedošlo u poškozeného T. G. k újmě na zdraví v uvedeném smyslu, nejsou tyto námitky důvodné, protože jak lékařskými zprávami, tak i znaleckým posudkem byla povaha i intenzita zjištěného zranění dostatečně ověřena a popsána (č. l. 300 až 302) i přesto, že poškozený osobně k nim vyslechnut nebyl. Lze jenom připomenout, že bylo zjištěno, že utrpěné zranění má původ v jednání obviněného, konkrétně vzniklo kopy do oblasti kolene poškozeného, což je velmi reálný mechanismus pro vznik uvedené újmy, jak bylo objektivizováno i lékařskými zprávami (č. l. 47 až 50) i znaleckým posudkem stvrzeným výpovědí znalce v odvolacím řízení. Nelze přisvědčit obviněnému, že znalecké zkoumání „nic neprokázalo“ a jako důkaz bylo zcela zbytečné. Na správnosti soudy učiněných závěrů nemůže nic změnit ani skutečnost, že poškozený byl ošetřen až s odstupem více než 4 hodin po incidentu, neboť žádná jiná okolnost, při níž by mohl poškozený popsané zranění utrpět, zjištěna nebyla, naopak byla tato možnost vyvrácena svědeckými výpověďmi, podle kterých si poškozený ihned po incidentu stěžoval na bolest kolene, a je zjevné, že toto zranění bylo bolestivé, když ještě v pozdních nočních hodinách lékařské ošetření vyhledal.
27. Objasněná povaha zranění odpovídá ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 i §146 odst. 1 tr. zákoníku, protože jak lékařskými zprávami, vystavenou pracovní neschopností (5 týdnů od 5. 12. 2020 do 11. 1. 2021) i výpovědí znalce byla potvrzená minimální doba léčení a omezení v obvyklém způsobu života, které u podvrtnutí kolene odpovídá délce deseti dnů. Charakter tohoto zranění koresponduje s hledisky podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, jak bylo v bodě 27. shora uvedeno, a lze dodat, že porucha zdraví znamená, že u poškozeného dochází ke změně jeho zdravotního stavu, a to ve smyslu zhoršení jeho tělesných nebo duševních funkcí. Porucha zdraví musí poškozenému znesnadňovat jeho obvyklý způsob života, nevyžaduje se však, aby mu jej znesnadňovala nějakým podstatným způsobem, a to na rozdíl od případů těžké újmy na zdraví. U poškozeného nešlo jen o přechodné bolesti, ani zranění nebylo založeno jen na subjektivních pocitech poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1632/2018). Soudy uvedený případ posuzovaly komplexně a přísně individuálně (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.), rovněž potíže poškozeného odpovídaly lékařskému nálezu (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.).
28. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy provedly dokazování, které netrpí žádnými nedostatky, a podle řádně objasněných skutkových okolností čin obviněného důvodně právně posoudily jednak jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znaky po všech stránkách naplnil, jednak i jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jemuž obviněný v dovolání nic nevytýkal.
VII. Závěr
29. Nejvyšší soud shledal, že v projednávané trestní věci nedošlo ve skutkových ani právních závěrech soudů k vytýkaným nedostatkům. Podle napadených rozhodnutí a příslušného spisu dospěl k závěru, že výhrady obviněného nejsou důvodné, protože soudy čin kladený mu za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily, s obdobnou argumentací obviněného se již vypořádaly a reagovaly na ni, což svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002), a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu