ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1164.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1164/2023-1147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání obviněného D. Z. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 2 To 37/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 6/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 73 T 6/2022, byl obviněný D. Z. (dále „obviněný „či „dovolatel“) uznán vinným v bodech 1), 3), 4) pokračujícím zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem 1) v souběhu se zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dále v bodě 2) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2021, kterých se dopustil tím, že
dne 12. 5. 2021 kolem 09:30 hodin v XY, okres Praha-XY, v ulici XY v prostoru zahrádkářské kolonie na pozemku farnosti XY, vstoupil na pozemek zahrádky, již zde má pronajatou poškozená J. V., nar. XY, která na pozemku v té době pracovala, když ji obviněný oslovil a vedl s ní krátkou konverzaci a odešel, aby se
1) následně za poškozenou nepozorovaně vrátil, zezadu k ní přistoupil a uchopil ji, a i přes její aktivní fyzický odpor a volání o pomoc odvlekl k chatce nacházející se na pozemku, poškozenou do chatky hodil, vstoupil za ní a zavřel dveře, přikázal jí, aby se svlékla do naha, vytáhl nůž a řízl ji na paži pravé ruky s tím, že pokud bude spolupracovat, nic se jí nestane, jinak ji pobodá, najde si ji, zjistí, kde bydlí, že to řekne jejímu partnerovi, nůž měl přitom po celou dobu položený na dosah své ruky na stoličce, sám si stáhl kraťasy a trenýrky a požadoval po poškozené orální sex, poškozená se z obavy, že by mohl své výhružky splnit, jeho požadavkům podvolila, při orálním sexu seděla na dětském stolečku a on stál před ní, po nějaké době přešel z orálního sexu k souloži, kdy na stolečku sedící poškozené zvedl nohy a zavedl jí svůj pohlavní úd do jejího přirození, po nějaké době opětovně po poškozené požadoval orální sex, během těchto aktivit jí vyhrožoval, aby se na něj nedívala, palci jí zamačkával oči do důlků, což ji bolelo, u orálního sexu jí držel hlavu, u obviněného došlo k vyvrcholení a výronu semene do úst poškozené, které na jeho příkaz musela spolknout, přičemž v průběhu popsaného jednání vzal poškozené batoh s osobními věcmi, doklady a klíči od jejího auta s tím, že s autem odjede, v chatce odcizil též láhve s alkoholem a pánskou mikinu,
2) poškozené, která se ho bála, umožnil, aby se oblékla, přičemž již v průběhu oblékání po ní vyžadoval, aby nic nehlásila a vyhrožoval napadením jejím i členů její rodiny včetně dětí, pro případ, že by věc hlásila, jí říkal, že si ji najde, neboť má ofocený její občanský průkaz, že na ni pošle svoje kumpány, přičemž při sobě měl nůž, o kterém poškozená věděla a jímž ji při předchozím znásilnění řízl na paži pravé ruky; poškozená z obavy o své věci a auto obviněného uprosila, že jej odveze, kam bude chtít; v autě, kam ji odvedl, čemuž ze strachu z něj vyhověla, když ji cestou k autu držel pevně kolem ramen, a věděla, že má nůž, ve vozidle usedla na místo řidiče a obviněný, který usedl na místo spolujezdce, jí při jízdě zopakoval uvedené výhrůžky a opakovaně poškozené zakázal, aby se na něj dívala, a když se o to během jízdy pokusila, udeřil ji pěstí do obličeje,
3) během jízdy obviněný poškozenou přes oblečení osahával, poškozená jela podle jeho příkazů směrem na XY a dále směrem na obec XY, okres XY, kde v katastru této obce na kraji pole poblíž areálu zahradnictví společnosti M. V., s. r. o., u tzv. XY jí přikázal zastavit a opětovně se svléknout do naha, požadoval po ní, aby onanovala, mačkal jí prsa, vyndal přirození z trenek a požadoval po ní orální sex, čemuž se ze strachu z opakování násilného jednání popsaného pod body 1) a 2) podvolila, u toho ji osahával, požadoval, aby si na něj sedla, aby s ní mohl souložit, ale protože v té době k vozidlu přišli pracovníci uvedené společnosti, kteří je chtěli z místa vyhnat, z místa odjeli,
4) poškozená chtěla obviněného odvézt do XY na nádraží, po cestě ji obviněný donutil zastavit na přesně nezjištěném místě v XY – XY s tím, že to skončí, opět po ní požadoval orální sex, při kterém u něj došlo k vyvrcholení, čemuž se ze strachu z opakování násilného jednání obviněného popsaného pod body 1) až 3) opětovně podvolila, následovně jí řekl, ať se oblékne a odjeli do XY, kde poblíž prodejny XY z vozidla vystoupil,
v důsledku jednání v bodech 1) až 4) u poškozené vzniklo zranění, a to kontuze hlavy a obličeje, distorze C páteře, řezné rány na pravé paži a kontuze kolen, a jako přímý následek jednání výše popsaného se do dvou měsíců od činu rozvinula posttraumatická stresová porucha, která trvala nejméně do března 2023, kdy na základě rozhovoru s poškozenou potvrdil přítomnost posttraumatické stresové poruchy znalec z oboru psychiatrie, přičemž tato porucha nepříznivě ovlivňuje prakticky všechny složky psychiky poškozené, emotivitu se stavy úzkosti a zvýšenou labilitou, s reakcí i na dříve podprahové podněty, následkem prožitého traumatu je u poškozené postiženo sebehodnocení, sociální fungování a sebejistota, dostavují se poruchy spánku s úzkostnými sny, objevují se flashbacky se znovuprožíváním traumatu a ztrátou radosti ze života, obavy o osud svých dětí a partnerského vztahu, v rámci posttraumatické stresové poruchy má časté bolesti hlavy, bušení srdce, třes končetin, únavnosti, fyzické paralyzování s nemožností volného pohybu a dušností, v důsledku porušení normálních tělesných a duševních funkcí jde u poškozené o podstatné omezení v běžném způsobu života.
2. Obviněný byl za tyto zločiny odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí zavíracího nože s černou střenkou, a podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku i ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 2 To 37/2023, podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek, proti němuž odvolání podali obviněný i státní zástupce v neprospěch obviněného, z podnětu obou zrušil výrok o trestu v části uloženého trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě, též ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy u poškozené J. V., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil zabezpečovací detenci. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozené J. V. na náhradu škody a nemajetkové újmy. Jinak ponechal uvedený rozsudek beze změny.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdil, že poškozené nezpůsobil těžkou újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy, a nešlo o těžkou újmu na zdraví. Pokud u ní znalci zjistili psychické problémy, měla je z doby před tím, než se setkala s obviněným. V podrobnostech odkázal na obsah odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 2023 jako na součást dovolání, a ve smyslu dosavadní obhajoby vytýkal, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění znaleckého zkoumání zdravotního stavu poškozené, jenž byl posouzen znaleckým posudkem z oboru psychologie a psychiatrie MUDr. Jiřího Marka a PhDr. Jitky Skramuské ze dne 9. 12. 2021, ale podle výpovědi znalkyně PhDr. Jitky Skramuské byla poškozená vyšetřena v listopadu 2021. Od tohoto vyšetření však mohlo dojít u poškozené ke zlepšení jejího zdravotního stavu, což mohlo vést k přehodnocení závěru o těžké újmě na zdraví, a to tím spíše, že znalec MUDr. Jiří Marek při hlavním líčení dne 7. 9. 2022 připustil, že může dojít v relativně krátké době k vymizení posttraumatické stresové poruchy. Navíc bez důkladnějšího znaleckého dokazování nelze vyloučit, že nepříznivý psychický zdravotní stav poškozené nastal v době před setkáním s obviněným, a proto požadoval nové posouzení zdravotního stavu poškozené a doplnění znaleckého posudku. Nedostatek shledával v tom, že znalec MUDr. Jiří Marek při výslechu v hlavním líčení dne 30. 3. 2023 popsal „opětovné vyšetření“ zdravotního stavu poškozené, které proběhlo telefonicky v krátkém rozhovoru s poškozenou, a na základě toho uvedl, že na závěrech posudku nehodlá nic měnit, a vyjádřil se v tomto směru shodně i za znalkyni Dr. Jitku Skramuskou (viz protokol o hlavním líčení ze dne 30. 3. 2023). Uvedený znalec na otázky soudu i obhájce o dřívějším i nynějším psychickém stavu poškozené odpovídal neurčitě, až vyhýbavě, což obviněný přikládal tomu, že poškozenou osobně nevyšetřil, ale hovořil s ní jen telefonicky.
5. Kvůli nedostatečnému využití všech dostupných důkazů nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, což se odráží i v nedostatečném posouzení duševního stavu obviněného, jímž se sice odvolací soud zabýval (viz body 20., 21. odůvodnění jeho rozsudku), kde na jedné straně došel k závěru, že obviněný duševní poruchou ve smyslu ustanovení §123 tr. zákoníku netrpí, a na straně druhé, když soud prvního stupně u něj shledal duševní poruchu ve formě těžké sexuální odchylky, připustil, že ta patří mezi duševní poruchy ve smyslu §123 tr. zákoníku. I přes tato konstatování však odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný si je svého jednání zcela vědom, neboť ovládací a rozpoznávací složky jeho jednání byly v době páchání uvedených činů zcela zachovány, a dovodil, že podle §123 tr. zákoníku je třeba za jinou těžkou sexuální odchylku považovat i sexuální deviaci, tedy závažné sexuální chování neorganického původu, v jejímž důsledku není jednotlivec schopen zcela nebo částečně kontrolovat a ovládat své sexuální pudy a prožitky, což je i jeho případ. Z těchto důvodů formulované závěry nejsou jednoznačné z hledisek §26 a §27 tr. zákoníku, a proto posouzení jeho trestní odpovědnosti dosud nebyla věnována potřebná pozornost.
6. Z těchto důvodů obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil ve všech výrocích.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k posuzovanému dovolání s odkazem na ustanovení §265f odst. 1 a §265i odst. 3 tr. ř. zdůraznil, že pokud obviněný k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkázal mimo jiné na námitky uplatněné v odvolání, které označil za součást podaného dovolání, není možné takový postup připustit, protože obsah dovolání nelze vymezit (a to ani částečně) odkazem na obsah odvolání či jiného opravného prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 592/2015). Z tohoto důvodu nebylo možné přihlížet k výtkám obsaženým toliko v odvolání, na něž obviněný jen takto formálně poukázal.
8. K argumentům, jež jsou součástí podaného dovolání, státní zástupce upozornil, že jde z valné části o doslovné opakování obhajoby obviněného uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Dostatečně jasně a srozumitelně rozvedly důvody, pro které návrhům obviněného na doplnění dokazování nevyhověly, což svědčí pro závěr, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408). Pro úplnost státní zástupce uvedl, že v posuzované trestní věci soudy žádný návrh na doplnění dokazování či provedení nového důkazu nepominuly, protože požadavek na nové znalecké vyšetření poškozené psychiatrem a psychologem shledaly nadbytečným, když skutkové okolnosti byly prokazovány jinými důkazy. Státní zástupce připomenul, že vznik, příčiny, průběh i minimální délka trvaní posttraumatické stresové poruchy byla spolehlivě doložena nejen znaleckým posudkem zpracovaným MUDr. Jiřím Markem a PhDr. Jitkou Skramuskou, ale též výpověďmi poškozené J. V. a svědka D. K., jimiž bylo prokázáno, že tato porucha byla zapříčiněna výlučně protiprávním jednáním dovolatele. Rovněž bylo zjištěno, že nepříznivě ovlivňovala v podstatě všechny oblasti života poškozené různými fyzickými i psychickými projevy. Tím byla poškozená podstatným způsobem omezena v obvyklém způsobu života, a to přinejmenším v řádech měsíců poté, co se na ní obviněný agresivního, sexuálně motivovaného protiprávního jednání dopustil. Výhrady obviněného ke způsobu „doplnění“ původního posudku znalcem MUDr. Jiřím Markem formou pouhé telefonické konzultace s poškozenou, byť jde o neprocesní způsob zjišťování uvedených skutečností, nebrání závěru (plynoucímu i z jiných důkazů), že příznaky posttraumatické stresové poruchy u poškozené prokazatelně trvaly i v průběhu roku 2022, a tedy délka jejího trvaní přesáhla dobu 6 týdnů. Jednalo se proto o těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
9. Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradou obviněného uplatněnou podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. o protichůdných závěrech odvolacího soudu o existenci duševní poruchy s ohledem na jeho příčetnost, neboť závěry, k nimž na základě pečlivě a důsledně provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně, považoval za správné. Připomenul především důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie, v němž znalci prof. PhDr. Petr Weiss, PhD., DSc., a MUDr. Luděk Daneš, CSc. vyložili, že u obviněného byly schopnosti ovládací vzhledem ke zjištěné sexuální deviaci (poruše sexuální preference) sníženy, avšak jen měrou nepodstatnou a schopnosti rozpoznávací byly plně zachovány. Tato zjištění soud promítl do závěru o příčetnosti obviněného s tím, že odvolací soud mohl obviněnému uložit zabezpečovací detenci podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, protože takový postup je možný, i když stav vyvolaný duševní poruchou vůbec nedosahuje zmenšené příčetnosti. Není rovněž důležité, zda stav vyvolaný duševní poruchou nastal u pachatele nezaviněně či si ho přivodil zaviněně vlivem návykové látky. V posuzované věci znalci u obviněného potvrdili sexuální deviaci, neboť mu byla diagnostikovaná patologická sexuální agresivita, což je těžká sexuální odchylka patřící mezi duševní poruchy ve smyslu §123 tr. zákoníku, čímž byl splněn jeden z předpokladů pro uložení zabezpečovací detence, naplnění další podmínky, že jeho pobyt na svobodě je vysoce rizikový a nebezpečný z důvodu reálně hrozící recidivy sexuálně deviantního chování, vyplývající z neúspěšně prodělané ústavní sexuologické a protialkoholní ochranné léčby, a z toho, že v době činu vykonával léčbu ambulantní, kterou však porušoval, na kontroly se nedostavoval a s lékaři řádně nespolupracoval. Uvedené skutečnosti svědčí pro závěr o splnění podmínek pro uložení zabezpečovací detence.
10. Ze všech důvodů státní zástupce považoval podané dovolání za zjevně neopodstatněné a doporučil, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 tr. ř.).
11. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, od něhož Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání žádnou reakci neobdržel.
IV. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
13. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat pouze za splnění zákonem stanovených podmínek. Rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu v konkrétní věci je dán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.), jimiž je Nejvyšší soud vázán, neboť není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Z těchto důvodů nemohou být v dovolacím řízení předmětem přezkumu námitky a skutečnosti uvedené v odvolání či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení, nebo v závěrečných řečech sdělených před soudy nižších stupňů, pokud na ně obviněný, byť v části dovolání, odkáže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, seš. 69, pod č. T-1325, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1467/2011, aj.). Takový odkaz je formalistickým přístupem vůči orgánu veřejné moci, a proto jej není možné objektivně akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
14. Nejvyšší soud může zkoumat důvodnost dovolání poté, co nejprve posoudí, zda výhrady uplatněné podle dovolatelem označených důvodů odpovídají jejich zákonnému vymezení, protože dovolání lze podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Se zřetelem na tato kritéria posuzoval dovolání obviněného, a s ohledem na hlediska výše vymezená se nezabýval argumenty obviněným uplatněnými v odvolání, na které v dovolání s požadavkem na jejich přezkum odkazoval. Posuzoval jen ty námitky obviněného, které jsou obsaženy v textu podaného dovolání a podřazeny pod důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
15. Obviněným D. Z. uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze použít, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Zásadně postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
16. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k odstranění právních vad, protože jeho prostřednictvím je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
17. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu [viz čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“)] a právo občanů na soudní ochranu [viz čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“)] , neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K námitkám podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Výhrady obviněného uplatněné s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se týkaly újmy, jíž poškozená v důsledku trestného jednání obviněného utrpěla, neboť obviněný měl za to, že nebylo dostatečně objasněno, zda u poškozené nastala posttraumatická stresová porucha, v jaké intenzitě a jak dlouho u ní přetrvávala, když dosavadní závěry znaleckého posudku tyto skutečnosti řádně nedefinují, a proto se domáhal zpracování nového posudku z odvětví psychiatrie a psychologie. Rovněž podle něj nebylo řádně zjištěno, zda posttraumatická stresová porucha vznikla v důsledku jemu za vinu kladeného činu, a zda je s ním v příčinné souvislosti.
21. Nejvyšší soud shledal, že obviněný hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dodržel v alternativě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a proto zkoumal, zda jsou tyto námitky důvodné.
22. Přezkoumávaná rozhodnutí, proti nimž dovolatel brojil, nesvědčí o vytýkaných nedostatcích, protože jak z jejich obsahu, tak i ze spisového materiálu je zřejmé, že byly zajištěny a v průběhu dokazování provedeny takové důkazy, které nejenže objasnily trestnou činnost obviněného, a to nejen její průběh a intenzitu, ale i následky, které poškozená v jejich důsledku utrpěla, a jak se promítly do jejího duševního stavu. Z obsahu přezkoumávaného rozsudku plyne, že pro objasnění následku, vůči němuž obviněný brojí, soudy vycházely z výpovědi poškozené J. V. a jejího partnera D. K., lékařských zpráv a zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, zpracovaného PhDr. Jitkou Skramuskou a MUDr. Jiřím Markem. Soudy pro své závěry posuzovaly tyto důkazy (kromě dalších ve věci provedených) ve vztahu k námitkám obviněného i se zřetelem na povahu u poškozené vzniklé újmy, pro kterou byl podstatný duševní stav poškozené, jenž vyplýval nejenom z její výpovědi, ale byl určen i znalci, kteří podle symptomů, jež se u poškozené projevily a přetrvávaly, diagnostikovaly posttraumatickou stresovou poruchu.
23. Nejvyšší soud nepřisvědčil výhradám obviněného, že soudy dostatečně tuto zvlášť přitěžující okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby dostatečně co do jejího rozsahu i časových souvislostí nezjistily, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se právě touto skutečností podrobně zabývaly a soustředily se na to, aby ji řádně a po všech stránkách objasnily. Pro úplnost lze jen ve stručnosti poukázat na body 5., 6., 13., 29., 32., v nichž soud prvního stupně popsal, jak a v čem spočívaly psychické problémy poškozené, a lze zdůraznit, že se týkaly její psychiky, emotivity se stavy úzkosti, došlo u ní k postižení sebehodnocení, sociálního fungování a sebejistoty, trpí poruchami spánku, objevují se u ní flashbacky se znovuprožíváním traumatu a ztrátou radosti ze života, obavy o osud svých dětí a partnerského vztahu, časté bolesti hlavy, bušení srdce, třes končetin, únavnost, „fyzické paralyzování“ s nemožností volného pohybu a dušností, objevila se porucha duševních funkcí jako emoční zranitelnost, dále depresivní reakce, zvýšená úzkostnost, roztržitost, nesoustředěnost. Poškozená byla v důsledku porušení normálních tělesných a duševních funkcí omezena v obvyklém způsobu života i při vyšetření dne 24. 11. 2021, kdy těmito příznaky a projevy stále trpěla. Poškozená byla v péči centra pro oběti domácího a sexuálního násilí (zpráva založena ve spise), doporučována byla psychoterapie s tím, že návrat do běžného způsobu života může být dlouhodobý. Poškozená uvedla, že před incidentem měla harmonický vztah, uvažovali o svatbě, mají spolu 2 malé děti, na které byla silně fixovaná. S partnerem vedli zcela spokojený partnerský a sexuální život, což se zásadním způsobem po posuzované události změnilo, vztah byl poté narušený, a to včetně intimního soužití, v důsledku události, ke které došlo, neboť partner poškozené nedokázal trauma zpracovat. Ze zprávy psychoterapeutky Mgr. Rity Kramerové z organizace proFem ze dne 5. 2. 2022 na č. l. 232 až 236, k níž poškozená v té době docházela, plyne, že zdravotní stav poškozené je stále nepříznivý, je pravděpodobné, že terapie bude probíhat několik let. Poškozená ztratila pocit bezpečí ve světě, což se projevuje panickými reakcemi těla, stres po traumatu u poškozené vyvolal roztržitost, nesoustředěnost, poruchy krátkodobé paměti aj., což zcela koresponduje s prohlášením oběti o dopadu trestného činu na její život (č. l. 489 až 491).
24. Lze připomenout, že soud znalce při hlavním líčení vyslechl a znalkyně PhDr. Jitka Skramuská v hlavním líčení doplnila, že poškozená je normálně strukturovaná osobnost s poměrně dobrými adaptačními mechanismy a vnitřní silou vyrovnávat se s nepříjemnými situacemi, a tedy schopna podat výpověď i bez emocí, neboť má tendence emoce vytěsnit, aby mohla podat výpověď, což je i obranný mechanismus, aby ji to nezraňovalo, případně na to byla připravena v terapii. V době znaleckého vyšetření potíže trvaly. Znalci k námitkám obviněného vyloučili, že by poškozená před událostí byla v psychologické či psychiatrické péči.
25. Odvolací soud v bodech 15. a 16. svého rozsudku k obsahově shodným námitkám obviněného uplatněným v jeho odvolání se mimo jiné zabýval věrohodností poškozené, k níž shledal, že skutečnosti, které uváděla a popisovala, korespondovaly s dalšími ve věci provedenými důkazy. Vysvětlil rovněž, z jakých důvodů požadavek na podání doplňku znaleckého posudku MUDr. Jiřího Marka nebyl důvodný, jakož i to, že když nebyla poškozená opětovně osobně vyšetřena znalcem a znalec se spokojil s telefonickým rozhovorem s poškozenou, šlo jen o okrajové a doplňující informace dokreslující aktuálnost znaleckých závěrů, a tedy nešlo o vadu, a ani tento postup nezavdal důvod ke zpochybnění dříve písemně i ústně učiněných závěrů obou znalců, které byly založeny na řádném vyšetření duševního stavu poškozené, ani ke zpracování jiného znaleckého posudku, jehož se obviněný nadbytečně domáhal (viz bod 16. rozsudku odvolacího soudu). Z přezkoumávaných rozhodnutí se podává, že soudy v návaznosti na obsah provedených důkazů reagovaly na jednotlivé výhrady obhajoby týkající se věrohodnosti poškozené.
26. Nejvyšší soud v přezkoumávaných rozhodnutích neshledal obviněným namítané nedostatky, protože jejich odůvodnění skýtají potřebný podklad pro závěr o tom, v jakém rozsahu bylo dokazování provedeno, jak soudy důkazy hodnotily a jaká zjištění z nich učinily. Z jejich obsahu je zjevné, že se stejnou pečlivostí prováděly a hodnotily jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory a nepřesnosti v nich (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Uvedené skutečnosti svědčí o správnosti skutkových zjištění, která nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
27. Požadavek obviněného na vypracování doplňku, případně nového či revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, na charakter a intenzitu posttraumatické stresové poruchy, která byla poškozené diagnostikována, byl soudy důvodně odmítnut. Nelze v tom, že obviněnému nevyhověl v jeho požadavku, spatřovat vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, za něž se považují důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). O žádnou z uvedených situací v přezkoumávané věci nešlo, protože soudy všem svým povinnostem v tomto směru dostály a vyložily, proč uvedený důkaz považovaly za nadbytečný (viz bod 31. rozsudku soudu prvního stupně a bod 16. rozsudku soudu odvolacího). Posoudí-li se tyto úvahy a závěry soudů se zřetelem na požadavky obviněného a stav dokazování i úroveň jeho výsledků, je zřejmé, že nadbytečnost provádění důkazů, které obviněný navrhoval, je zcela zjevná, neboť nutnost jejich provedení z žádného objektivního zjištění neplyne a obviněný uvedené důkazní návrhy předkládá jen na podporu svých vlastních, výsledky dokazování nepotvrzených skutečností.
28. Pro úplnost lze zmínit, že vady nevykazuje ani způsob, jímž se soudy se zpracovaným znaleckým posudkem vypořádaly. Jejich postup zaznamenaný v obou přezkoumávaných rozhodnutích (viz body 15., 16. rozsudku odvolacího soudu) svědčí o tom, že pečlivě hodnotily proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalci odůvodnili své závěry. Nebylo proto možné přisvědčit tvrzení obviněného, že se uvedenými skutečnostmi soudy dostatečně nezabývaly, protože oba vysvětlily všechny rozhodné skutečnosti i své úvahy z nich plynoucí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Při objasňování věci postupovaly v intencích zákonem stanovených pravidel bez známek libovůle nebo jiných extrémních vad či nedostatků.
29. Pochybnosti nevzbuzuje ani znalcem MUDr. Jiřím Markem učiněné telefonické ověření současného stavu poškozené, neboť vysvětlil, že pro jeho informaci, zda stresová porucha po prožitém traumatu u poškozené nadále trvá, stačilo tímto způsobem zjistit, jak se poškozená cítí a co aktuálně prožívá. Taková forma plně pro jeho úvahu v daném čase postačovala, protože vlastní znalecký posudek již byl komplexně zpracován oběma znalci na základě ambulantního vyšetření a standardizovaných postupů. Takové vysvětlení soudy braly do úvahy a hodnotily závěry znalců plně v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř., podle kterého je třeba i znalecký posudek hodnotit jako každý jiný důkaz.
30. Nelze přehlédnout, že pokud jde o skutkové závěry týkající se újmy, kterou poškozená jednáním obviněného utrpěla, soud prvního stupně v bodě 29. rozsudku objektivně konstatoval všechny podstatné zdravotní problémy poškozené, která mimo jiné udávala jako fyzické obtíže i chronické záněty střevní, které sice nezřídka bývají součástí posttraumatické stresové choroby, avšak znalec zjistil, že už před znásilněním obdobnými problémy ve smyslu střevních zánětů trpěla, a proto neshledal přímou souvislost těchto obtíží se znásilněním. Uvedl ovšem, že další již dříve uváděné a popsané projevy a znaky posttraumatické stresové poruchy stav poškozené i nadále vykazuje. Lze tedy uzavřít, že skutkové okolnosti vztahující se ke vzniklému následku byly dostatečně objektivně a jasně objasněny, a proto bylo možné takto zjištěný zdravotní stav poškozené posuzovat z hlediska použité právní kvalifikace ve smyslu zvlášť přitěžující okolnosti podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, která spočívá ve způsobení těžké újmy na zdraví.
VII. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
31. Obviněný v dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítal nedostatky i v právním posouzení uvedené zvlášť přitěžující okolnosti, protože považoval za nesprávný závěr o existenci těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. S takovým tvrzením obviněného se však nelze ztotožnit, protože bylo soudy zjištěno, že poškozená utrpěla v důsledku činu obviněného vážné poškození zdraví, jak je výše popsáno, a lze jen dodat, že trvale pociťuje tíseň na hrudi a objevují se záchvaty plačtivosti, obnovení intimního kontaktu s manželem jí činí potíže, jak uvedla, se jí zhroutil celý dosavadní život. Z povahy jejich potíží je zjevné, že jde o závažné psychické onemocnění, které mělo velice nepříznivý dopad na její běžný život, a že u ní popsané potíže přetrvávaly v rozsahu a intenzitě zjištěné a konstatované znalci z oboru zdravotnictví. Je proto plně odůvodněn právní závěr soudů o naplnění znaku těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, jenž spočívá na zjištěných skutečnostech a na komplexním posouzení všech rozhodných okolností (srov. body 13. a násl., zejména bod 43. rozsudku soudu prvního stupně). Soudy shledaly, že zjištěný zdravotní problém zasahoval do všech sfér života poškozené a ovlivnil ho významným způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Zjištěné skutečnosti svědčí nejen o závažnosti, ale i dlouhodobosti a stálém přetrvávání popsaného onemocnění poškozené.
32. Soudy proto důvodně uzavřely, že zjištěná duševní porucha odpovídá kritériím těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, k nimž je třeba pro úplnost uvést, že podle §122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění spočívající v postižení či újmě vymezené pod písmeny a) až i) tohoto ustanovení. Za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. rozhodnutí č. 9/1981 a č. 51/1983 Sb. rozh. tr.). Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, musí být spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, avšak i svou povahou překážejí obviněnému v jeho povolání a v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry.
33. Pokud jde o průběh posttraumatické stresové poruchy, ta může u poškozeného v různé intenzitě přetrvávat po relativně dlouhou dobu, avšak o těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se může jednat jen v případě, že tato psychická porucha se po delší dobu (tj. obecně alespoň kolem šesti týdnů) projevuje jako vážná porucha zdraví. Tento zákonný znak plyne z návěty §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž musí jít o vážnou poruchu zdraví srovnatelnou s jinými vážnými poruchami zdraví (nebo vážnými onemocněními) obsaženými v ostatních alternativách tohoto zákonného ustanovení, jako je např. ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, mučivé útrapy, poškození důležitého orgánu apod. (srov. přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016). V případě duševního onemocnění poškozené osoby, jež se projeví jako posttraumatická stresová porucha, není rozhodné, že jde o takto diagnostikovanou chorobu, ale podstatné je, jaké konkrétní potíže v psychickém stavu se u poškozeného projevovaly a jak dlouho trvaly. Jestliže o toto onemocnění jde, je důležité, že šlo o delší dobu trvající poruchu zdraví s vážnými dopady na zdraví poškozeného promítající se do jeho obvyklého života a forma jeho omezení. Pro naplnění podmínky v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry (srov. rozhodnutí č. 29/2018 Sb. rozh. tr.). Vážná porucha zdraví u poškozeného se pak musí projevovat nejméně šest týdnů, přičemž intenzita tohoto onemocnění musí být trvalá, resp. se musí po celou tuto dobu u poškozeného projevovat příznaky odpovídajícími těžké újmě na zdraví, které představují velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Doba šesti týdnů je přitom podle konstantní judikatury hraničním (minimálním) časovým úsekem, v němž se musí intenzivní obtíže vyskytovat, a až poté může dojít k jejich zeslabování. Jde-li o objasnění otázky existence posttraumatické stresové poruchy, jde o otázku ryze odbornou, pro jejíž zodpovězení je významným důkazem znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Ten musí obsahovat popis konkrétních projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, tj. uvedení skutečností, v jakých sférách života poškozeného se tato porucha projevila a po jakou dobu a v jaké intenzitě ho omezila v obvyklém způsobu života (srov. rozhodnutí č. 13/2019 Sb. rozh. tr.).
34. V posuzované věci byl psychický stav poškozené medicínsky uzavřen jako posttraumatická stresová porucha, která bezprostředně souvisela s činem obviněného (srov. rozhodnutí č. 46/1963 nebo č. 21/1981 Sb. rozh. tr.), k němuž došlo dne 12. 5. 2021, a začala se u poškozené rozvíjet až od tohoto činu a přetrvávala u ní ještě v únoru 2022 (viz zpráva centra proFem z 5. 2. 2022) v intenzitě stále dopadající na velmi podstatné omezení v obvyklém způsobu života, protože zasahovala do celého jejího životního rytmu a duševní stránky, čímž jí znesnadňovala nejen soukromý, ale i pracovní život. Tato zjištění plně svědčí o tom, že utrpěla těžkou újmu ve smyslu jejího vymezení v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
35. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů přisvědčil soudům obou stupňů, jejichž skutkové závěry i právní kvalifikace jsou správné a odpovídají všem skutkových okolnostem i hmotněprávním hlediskům, a nevznikají proto pochybnosti o tom, že obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, naplnil znaky zločinů znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku.
36. Nedůvodnými shledal Nejvyšší soud i námitky směřující na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proti závěru o příčetnosti obviněného, protože je lze považovat za hmotněprávní výhrady proti nesprávnému právnímu posouzení věci. Tento obviněným shledávaný nedostatek měl spočívat zejména v tom, že soud dospěl k závěru, že netrpí duševní poruchou ve smyslu §123 tr. zákoníku, ač znalci u něj zjistili patologickou sexuální agresivitu.
37. Z obsahu spisu je třeba poukázat na to, že soudy věnovaly duševnímu stavu obviněného nezbytnou a nutnou pozornost a pro své závěry vycházely z výsledků provedeného dokazování, zejména ze znaleckého posudku, podle něhož zjistily, v jakém stavu se obviněný činů, jež jsou předmětem této věci, dopustil. Svůj závěr o příčetnosti obviněného založily na odborných znalostech znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie prof. PhDr. Petra Weisse, PhD., DSc., a MUDr. Luďka Daneše, CSc. (viz č. l. 182 až 202). Znalecký posudek z tohoto oboru však byl jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti, neboť soudy plně respektovaly, že otázka příčetnosti či nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů.
38. Nejvyšší soud ke správným závěrům doplňuje, že je rozhodné, že z uvedeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie zpracovaného na obviněného se podává, že u obviněného bylo zjištěno škodlivé užívání drog, hazardní hráčství a celoživotní porucha sexuální preference (sexuální deviace) ve smyslu patologické sexuální agresivity, kterou trpěl i v době trestného činu. I přes tento závěr znalci shledali, že nebyl v době činu nepříčetný, netrpěl a netrpí forenzně významnou duševní poruchou či chorobou. Poukázali na to, že v minulosti absolvoval ústavní ochrannou léčbu sexuologickou, v době, kdy k činu došlo, měl nařízené ambulantní sexuologické léčení, což svědčí o tom, že znal rizikovost své situace a věděl, kde může vyhledat pomoc. Současně znalci zdůraznili, že právě jeho neukázněnost při výkonu ambulantního léčení vedla k malému pozitivnímu efektu léčby, neboť se jí nepodroboval řádně, nechodil na kontrolu a selhala i ústavní léčba (což znalce vedlo k návrhu na uložení zabezpečovací detence obviněnému). Znalci učinili závěr, že obviněný v době činu, i když trpěl uvedenou chorobou, tato neměla forenzní význam. Podstata patologické sexuální agresivity spočívá v tom, že člověk jí trpící jde za svým sexuálním uspokojením i přes odpor a použije násilí, které však není primární, neboť hlavním cílem je uspokojit sexuální potřeby a chybí u něj namlouvací nebo seznamovací fáze. Agrese je zde prostředkem k uspokojení sexuálního pudu (na rozdíl od sadismu). U obviněného znalci shledali osobnost výrazně anomální s přetrvávajícími rysy impulsivity a citové i sociální maladaptace (viz bod 12. rozsudku soudu prvního stupně). Jejich závěry o nedodržování podmínek ambulantní léčby korespondují i s obsahem zpráv Psychiatrické nemocnice Bohnice (č. l. 346 až 357).
39. Soudy učiněná zjištění se promítla do závěru, že obviněný v době spáchání činu byl příčetný, protože jeho rozpoznávací schopnosti byly podle znalců zachovány zcela, ovládací byly sníženy jen nepodstatně.
40. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené a k námitkám obviněného doplňuje, že podle §123 tr. zákoníku se duševní poruchou rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Uvedené ustanovení podává klasifikaci chorob, a zařazují se sem duševní nemoci ve shodě s klasickým psychiatrickým pojetím, všechny somaticky podmíněné duševní nemoci, včetně těch, u kterých se takový organický původ předpokládá (k výkladu duševní nemoci srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1715 až 1720). Protože u obviněného znalci zjistili patologickou sexuální agresivitu, je třeba zmínit, že ji označili za poruchu z forenzního hlediska nevýznamnou, protože u obviněného vlivem této úchylky nedošlo k ovlivnění schopnosti rozpoznávací, neboť mohl rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost, a ovládací schopnost měl sníženou jen mírou nepodstatnou. Tento závěr znalců soudy posuzovaly v souladu s konkrétním chováním obviněného v průběhu činu, které bylo zcela racionální a plně sledovalo účel, pro nějž je obviněný činil, tedy ukojení svého sexuálního pudu.
41. Uvedená zjištění plně svědčí pro soudy učiněný závěr, že obviněný, byť trpí uvedenou poruchou, byl v době činu příčetný, což jsou skutečnosti, které se vzájemně nevylučují. Podle §26 tr. zákoníku je nepříčetným ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Přitom postačuje, že chybí jedna z těchto schopností. Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy příčetnost ve vztahu k určitému činu (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže osoba, jejíž nepříčetnost se posuzuje, sice vnímala rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla schopna vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl a dopad (např. osoba trpící určitou psychózou dobře reprodukuje skutkové okolnosti svého činu, ale není schopna pochopit jeho protiprávnost, tedy že jde o čin nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný). Nedostatek schopnosti určovací (volní kritérium) spatřujeme v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout. Nedostatek schopnosti určovací nastane, pokud nedokáže ovládnout své jednání zcela, tedy jestliže je schopnost určovací zcela vymizelá. V případě podstatného snížení schopnosti rozpoznávací nebo schopnosti určovací půjde o zmenšenou příčetnost ve smyslu §27 tr. zákoníku [srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník . Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 622 až 623).; též rozhodnutí č. 22/1993 Sb. rozh. tr., přiměřeně srov. též pasáže z CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M.: Nepříčetný pachatel (Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR v souvislosti s posuzováním nepříčetnosti – srovnávací studie). Příručka ministerstva spravedlnosti. Sv. 55. Praha: SEVT, 1995, s. 30 až 50]. Z těchto hledisek je zřejmé, že pachatel může sice trpět duševní chorobou, ale ta sama o sobě k nepříčetnosti pachatele nevede, neboť o tu jde až tehdy, když pro duševní poruchu, jíž trpěl v době spáchání činu, nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo své jednání ovládat.
42. V posuzované trestní věci nebyly splněny ani podmínky pro zmenšenou příčetnost, jíž se rovněž obviněný s odkazem na §27 tr. zákoníku dovolával. Podle tohoto ustanovení je zmenšeně příčetný ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Zmenšená příčetnost je na rozdíl od nepříčetnosti takový stav, v němž byla v důsledku duševní poruchy podstatně snížena (oslabena) schopnost pachatele rozpoznat protiprávnost činu nebo schopnost pachatele ovládat své jednání, anebo byly sníženy zároveň obě tyto schopnosti (srov. rozhodnutí č. 61/71-I. Sb. rozh. tr.). Problematika zmenšené příčetnosti se opírá o stejná kritéria jako úplná nepříčetnost, liší se jen jejich intenzitou. Otázka zmenšené příčetnosti podobně jako nepříčetnosti je otázkou právní, a proto její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení a je nutno ji zkoumat vždy konkrétně jen ve vztahu k určitému trestnému činu pachatele. Sama o sobě však není podle platné úpravy polehčující okolností, poněvadž nemusí vždy znamenat nižší závažnost spáchaného trestného činu pro společnost a odůvodňovat uložení mírnějšího trestu (srov. rozhodnutí č. 41/1976, nebo č. 30/2005-II. Sb. rozh. tr.).
43. Uváží-li se i z těchto hledisek skutková zjištění, především závěry znalců z odvětví psychiatrie, je třeba konstatovat, že ani jimi shledaná lehce snížená ovládací schopnost u obviněného nemůže vést podle uvedených kritérií §27 tr. zákoníku k závěru, že obviněný jednal ve zmenšené příčetnosti, protože pro tu platí jen „podstatné snížení“ schopnosti rozpoznat protiprávnost činu nebo ovládat své jednání.
44. Nejvyšší soud pro úplnost uvádí k výhradám obviněného, že u něj zjištěná celoživotní porucha sexuální preference ve smyslu patologické sexuální agresivity, neznamená automaticky, že by muselo být postupováno podle §26 nebo 27 tr. zákoníku, jak se obviněný domníval, protože pouhý odkaz na diagnózu a její popis vycházející výlučně z výše uvedených hledisek nemůže být ani náležitým podkladem pro rozhodnutí soudu, že se pachatel dopustil trestného činu ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Znamená to, že na straně jedné se nesmí soudce, např. při řešení otázek trestní odpovědnosti, spoléhat na autoritu znalce, který by jej měl přesvědčit o správnosti svých zjištění srozumitelnými vývody, na straně druhé by měl mít psychiatr, stejně jako každý znalec v oboru soudního lékařství, určité právní znalosti, aby svým posudkem mohl přispět ke splnění účelu trestního řízení (srov. CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M.: Nepříčetný pachatel . Příručky Ministerstva spravedlnosti. Svazek 55. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1995, s. 4). Z uvedeného plyne, že soud musí vždy posuzovat závěry znalců o duševním stavu pachatele nejen podle jím učiněných závěrů, ale i s ohledem na všechny ve věci zjištěné skutečnosti, osobu pachatele z hlediska jeho dosavadního života, zejména však okolnosti, za kterých byl čin spáchán, a to i ve srovnání s obvykle se vyskytujícími případy. Souhrn všech učiněných zjištění pak vede k přesvědčivému závěru o tom, zda je pachatel příčetný, zmenšeně příčetný nebo nepříčetný.
45. V posuzované věci soudy obou stupňů své povinnosti splnily a řádně se duševním stavem obviněného z naznačených hledisek zabývaly, a jimi učiněná zjištění ani právní závěry nevykazují obviněným uváděné nedostatky.
VIII. Závěr
46. K dovolání Nejvyšší soud uzavírá, že posouzením všech v něm uplatněných výhrad shledal, že přezkoumávaná rozhodnutí vytýkanými nedostatky netrpí, což je patrné z rozvedených argumentů v odůvodnění posuzovaných rozhodnutí a příslušného spisu, a proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu